10 A 189/2014 - 54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Kulískové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R. T., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Strakonice, Velké nám. 45, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti Ing. V. Š., bytem K., Z. 67, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, a Povodí Vltavy, s. p., se sídlem Praha 5, Holečkova 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2014, č. j. KUJCK 62574/2014/OZZL/11, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27. 10. 2014, č. j. KUJCK 62574/2014/OZZL/11, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jitky Třeštíkové.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Rozhodnutím ze dne 27. 10. 2014, č. j. KUJCK 62574/2014/OZZL/11 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zrušil rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 19. 5. 2014, č. j. ZP01/2014/12809/4/LH, a řízení zahájené dne 31. 3. 2014 podáním žádosti zastavil. Rozhodnutím Městského úřadu Písek (dále jen „vodoprávní úřad“) bylo k žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2013 rozhodnuto o tom, že se povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), vydané rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, neruší. Jednalo se o povolení vydané k využívání energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh, pro malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. 341 v k. ú. Zátaví. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 28. 12. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, v níž navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí vodoprávního úřadu pro vady řízení a nezákonnost. Žalobce v žalobě především uvádí, že v předmětné věci podal odvolání, které bylo vodoprávním úřadem předloženo žalovanému dne 2. 7. 2014. Žalobce poukazuje na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno až dne 27. 10. 2014, což žalobce hodnotí jako nesprávný úřední postup. Sám však konstatuje, že tato skutečnost sama o sobě nemůže způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce namítá, že tvrzení žalovaného o tom, že rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami je rozhodnutím in rem, nemá žádného logického ani právního podkladu, a to i přes skutečnost, že se žalovaný dovolává citací odborné literatury a soudních rozhodnutí. Žalobce dále uvádí, že tvrzení žalovaného o jakési „vodohospodářské notorietě“ trvající již od první kodifikace vodního zákona v roce 1870 je podle něho mylné, a ačkoliv to nemá přímý vztah na rozhodovací činnost, zdůraznil, že např. zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství neměl žádné obdobné ustanovení o přechodu práv. Podle žalobce teprve až současná právní úprava § 11 odst. 1 vodního zákona stanoví, že práva a povinnosti vyplývající z povolení k nakládání s vodami, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům anebo stavbám, přecházejí na jejich nabyvatele. Toto platí i pro uživatele těchto pozemků nebo staveb po dobu užívání v rozsahu, který odpovídá rozsahu práv uživatele k nim, vyplývajícího ze vzájemného vztahu mezi vlastníkem a tímto uživatelem. Podle žalobce je názor žalovaného o tom, že právo k nakládání s vodami má vždy jen věcný charakter, nesprávný. Žalobce zdůrazňuje, že dne 15. 12. 2006 podal žádost o povolení k nakládání s vodami k využití jejich energetického potenciálu v objektu bývalého mlýna v obci Zátaví. Vůlí žadatele jakožto nájemce bylo získání povolení k nakládání s vodami pouze pro svoji osobu a pouze na dobu trvání nájemního vztahu k objektu bývalého mlýna a Francisovy turbíny. Žalobce požádal o povolení na dobu 25 let. Žalobce však již v okamžiku podání žádosti věděl, že při ukončení nájemního vztahu (nejpozději v roce 2014) bude žádat o zrušení tohoto povolení v souvislosti s ukončením provozu malé vodní elektrárny. Žalobce poukazuje na to, že účastnicí řízení o vydání povolení k nakládání s vodami byla i vlastnice bývalého mlýna a turbíny. Žadatelem byl zcela nepochybně žalobce jakožto nájemce objektu a turbíny. Ze žádosti bylo patrné, že žalobce žádá o vydání povolení pouze pro svou osobu. Vlastnice objektu ve vodoprávním řízení neuplatnila žádné připomínky, kterými by vyjádřila svoji vůli získat vydávané povolení k nakládání s vodami pro sebe či toto povolení jakkoliv svázat s objektem bývalého mlýna tak, jak je podmíněno v § 11 odst. 1 vodního zákona. Podle této podmínky je umožněn automatický přechod práv a povinností, plynoucích z vodoprávního povolení, pouze u těch povolení, u kterých byl při vydání jejich účel spojen s vlastnictvím k pozemkům anebo stavbám. Naplnění podmínky spojení účelu s vlastnictvím může být podle žalobce provedeno pouze tak, že je povolení vydáno přímo vlastníku pozemku nebo stavby nebo osobě, která je vlastníkem pozemku anebo stavby k vydání povolení zmocněna tak, jak ukládá § 126 odst. 1 vodního zákona. To však žalobce nebyl. Žalobce shrnuje, že v daném případě mohlo vodoprávní povolení nabýt věcného charakteru pouze tak, že by bylo vydáno vlastníku objektu bývalého mlýna. Povolení však bylo vydáno nájemci jakožto uživateli objektu, který neměl přímou ani přenesenou vazbu na vlastnici tohoto objektu. Podle žalobce je tak nepochybné, že bylo vydáno povolení k nakládání s vodami, které bylo svázáno výlučně s jeho osobou jakožto nájemcem objektu. Žalobce poukazuje na to, že nájemní vztah byl uzavřen na dobu určitou. V rámci nájemního vztahu se nájemce zavázal na pronajatém objektu s pomocí pronajaté turbíny vytvořit malou vodní elektrárnu a provozovat ji po smluvní dobu. Z nájemní smlouvy nevyplývalo, že by při skončení nájemního vztahu byl nájemce povinen ponechat v objektu jím vytvořenou malou vodní elektrárnu. Proto při skončení nájemního vztahu byl pronajatý objekt i Francisova turbína uvedeny do původního stavu v době uzavření nájemní smlouvy. Dne 18. 7. 2014 osoba zúčastněná na řízení Ing. Š. převzala žalobcem vyklizený objekt bývalého mlýna. Žalobce tak dokládá, že od 18. 7. 2014 se v objektu bývalého mlýna fyzicky ani právně nenachází žádná malá vodní elektrárna. Pokud bude chtít vlastnice mlýna provozovat malou vodní elektrárnu, bude ji muset podle žalobce nejprve zákonně zbudovat, neboť se zde žádná úředně povolená malá vodní elektrárna nenachází. Žalobce opakovaně zdůrazňuje, že povolení k nakládání s vodami nebylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám, ale bylo vydáno fyzické osobě podnikající podle energetického zákona bez vlastnického vztahu k místu či stavbě. Udělení povolení k nakládání s vodami proto podle žalobce věcný charakter nemá. Jde o rozhodnutí in personam. Tvrzení vodoprávního úřadu, že by jinak muselo být ve vodoprávním rozhodnutí výslovně uvedeno, že výkon práv je výslovně vázán pouze na oprávněného s vyloučením přípustnosti výkonu povolení jinými osobami, nemá žádné opodstatnění ani oporu v zákoně. Žalobce dále poukazuje na to, že na stavebním pozemku parc. č. st. 341 v k. ú. Zátaví se nenachází žádná malá vodní elektrárna; právně se zde nenachází žádná stavba mající status vodního díla. Na této stavební parcele je pouze jiná stavba bez č. p., která nemá s malou vodní elektrárnou žádnou souvislost. Turbína, která byla žalobcem uvedena do provozu, je na pozemku parc. č. st. 342 v k. ú. Zátaví. Tento pozemek koupila Ing. Š. od Povodí Vltavy, s. p. až v roce 2007. Žalobce zdůrazňuje, že nájemní smlouva z 18. 7. 1994 jej opravňovala ke zřízení malé vodní elektrárny s využitím původní vodní turbíny, která v dobách minulých poháněla mechanicky tento mlýn (nikoliv pro výrobu elektrické energie). Otázka přechodu práv a povinností z povolení k nakládání s vodami v nájemní smlouvě řešena nebyla. V žádném případě se proto podle žalobce nelze odvolávat na § 11 odst. 1, větu druhou vodního zákona. Podle žalobce je nepřípustné, aby vodoprávní úřad prováděl jakékoliv své neopodstatněné vývody z něčeho, co není uvedeno ve smluvním vztahu mezi vlastníkem a nájemcem, a odkázal na § 126 odst. 1 vodního zákona. Žalobce uvádí, že smluvní vztah mezi vlastníkem a nájemcem dané vodoprávní záležitosti úmyslně neřešil, a navíc se vlastník bývalého mlýna v řízení o vydání povolení k nakládání s vodami k oprávněnosti nájemce k žádosti nevyjadřoval ani neprojevil jakoukoliv svoji vůli. Podle žalobce je povolení k nakládání s vodami výlučně v jeho pravomoci jakožto oprávněného a je to právě on, kdo toto povolení může převést na jiného provozovatele malé vodní elektrárny, příp. si jej ponechat s možností jej nevyužívat, nebo požádat o jeho zrušení. Tvrzení vodoprávního úřadu o tom, že povolení k nakládání s vodami automaticky a ze zákona přechází na nového provozovatele malé vodní elektrárny bez projevu vůle současného oprávněného, je podle žalobce v rozporu s § 11 odst. 2 vodního zákona. Žalobce též připomíná, že věcný charakter povolení k nakládání s vodami nabyl podstatně vyšší úrovně až přijetím zákona č. 150/2010 Sb., kterým se upravuje a mění vodní zákon (princip dvojí prevence). Žalobce dále uvádí, že pokud by mělo dojít automaticky ze zákona k přechodu povolení k nakládání s vodami na vlastníka či dalšího provozovatele malé vodní elektrárny bez vědomí a souhlasu dosavadního oprávněného, muselo by ze shora uvedených důvodů dojít ke změně tohoto povolení ohledně umístění vodního díla (na jiném pozemku) a nový oprávněný by musel podle § 12 odst. 2 vodního zákona doložit, že je oprávněným z tohoto povolení. Žalobce opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami ze dne 26. 2. 2007 bylo svázáno se zcela jinou pozemkovou parcelou, na které se žádné vodní dílo ani nyní nenachází. Žalobce k současné situaci poukazuje na to, že výrobna elektřiny (malá vodní elektrárna), kterou si žalobce zřídil, již není schopná užívání, neboť nemá žádné připojení k síti ani k vnitřním rozvodům a byla u operátora trhu s elektřinou a energetického regulačního úřadu vyňata z evidencí výroben elektřiny, tedy nemůže již plnit účel, pro který žalobce získal povolení k nakládání s vodami. Toto je druhá podmínka k případnému přechodu práv k nakládání s vodami podle § 11 odst. 1, věta první vodního zákona. Žalobce shrnuje, že předmětné povolení k nakládání s vodami nemohlo přejít podle § 11 odst. 1 vodního zákona na další osobu (vlastníka vodního díla), neboť povolení k nakládání s vodami bylo vydáno pro konkrétní osobu bez vlastnického či obdobného vztahu k nemovitosti, a malá vodní elektrárna, která byla zřízena, a následně od roku 1994 do července 2014 provozována oprávněnou osobou, již není provozována a jak shora uvedeno, neslouží již svému účelu. Žalobce nesouhlasí s procesním vyústěním celé věci. Pokud totiž žalovaný zrušil napadené rozhodnutí a řízení zastavil s tím, že v době rozhodování odvolacího orgánu již žalobce nebyl oprávněným k podání dané žádosti, neboť mu v mezidobí skončil nájemní vztah, pak byl jeho postup rozporný se zákonem. Závěrem žalobce poukázal na to, že dne 1. 12. 2014 podal k Ministerstvu zemědělství podnět k přezkumnému řízení napadeného rozhodnutí. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného, osob zúčastněných na řízení a replika žalobce Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný poukázal na to, že Ministerstvo zemědělství dne 14. 1. 2015 sdělilo, že žalobcův podnět neodůvodňuje zahájení přezkumného řízení v dané věci. Žalovaný vyzdvihnul, že Ministerstvo zemědělství nepřijalo názor žalobce, že povolení k nakládání s vodami je rozhodnutím in personam. V ostatním žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Jako osoba zúčastněná na řízení se přihlásila Ing. V. Š. Ve vyjádření k žalobě se ztotožnila s názorem správních orgánů, že povolení k nakládání s vodami je rozhodnutím in rem. Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila veřejný zájem na zachování využitelnosti zařízení a potenciálu vodního toku v budoucnu a poukázala, že žalobce prosazuje především své momentální zájmy. Podle osoby zúčastněné na řízení by zrušení povolení k nakládání s vodami vedlo pouze k nutnosti vést opakovaně a nehospodárně totéž identické řízení, čímž by docházelo k zatěžování správních orgánů identickou záležitostí. Osoba zúčastněná na řízení ad absurdum poukazuje na to, že pokud by se uživatel objektu měnil každý měsíc, muselo by být povolení k nakládání s vodami vydáváno opakovaně každý měsíc, což je zcela nepředstavitelné. Osoba zúčastněná na řízení Povodí Vltavy, s. p. se k věci nevyjádřila. V replice k vyjádření žalovaného žalobce nejprve polemizoval se závěry Ministerstva zemědělství vyjádřenými ve sdělení ze dne 14. 1. 2015 ve věci nezahájení přezkumného řízení. Dále žalobce znovu zopakoval, že k tomu, aby povolení k nakládání s vodami mohlo přejít na vlastnici bývalého mlýna, musely by být splněny dvě podmínky. Jednak by muselo jít o povolení, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím pozemků nebo staveb, a jednak by musely tyto nemovitosti i nadále sloužit účelu uvedenému v povolení. Podle žalobce je nutné zkoumat, zda předmětná stavba a pozemek uvedené v povolení k nakládání s vodami mohou a budou i nadále, tedy bez přerušení, sloužit účelu uvedenému v povolení. K tomu podle žalobce nedochází, neboť na daném místě není nyní žádná stavba mající status vodního díla. Žalobce i nadále trvá na tom, že povolení k nakládání s vodami bylo vydáno jako rozhodnutí in personam, a proto nemohlo přejít na jinou osobu. Žalobce odkazuje na odbornou literaturu a dovozuje, že právo k nakládání s vodami nemusí nutně a zákonitě mít vždy jen charakter věcný, ale že může mít i charakter osobní tak, jako je tomu v jeho případě. Podle žalobce z § 11 odst. 2 vodního zákona vyplývá možnost vydání povolení k nakládání s vodami bez jakékoliv vazby na vodní dílo. Takové povolení je potom uděleno konkrétní osobě. III. Obsah správního spisu Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 31. 3. 2014 podal žalobce k vodoprávnímu úřadu žádost o zrušení povolení k nakládání s vodami ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, a to ke dni 30. 6. 2014. Důvodem pro podání žádosti byla skutečnost, že malá vodní elektrárna k uvedenému datu ztratí charakter výrobny elektřiny. Oznámením ze dne 22. 4. 2014 vodoprávní úřad oznámil zahájení řízení o zrušení povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 vodního zákona. K řízení se vyjádřila účastnice řízení Ing. V. Š. jakožto vlastnice vodního díla, ke kterému se výše uvedené povolení vztahuje. Účastnice řízení konstatovala, že nesouhlasí se zrušením vydaného povolení, neboť po skončení nájemní smlouvy se žalobcem, má záměr toto vodní dílo provozovat, a to za stávajících podmínek. Ve spise je založena nájemní smlouva ze dne 18. 7. 1994, uzavřená mezi R. P. jakožto pronajímatelkou a žalobcem jakožto nájemcem. Dále je ve spise založen Dodatek č. 1 nájemní smlouvy ze dne 3. 10. 1994. Na základě nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 1 byly ve smlouvě popsané nemovitosti pronajaty za účelem provozu malé vodní elektrárny na dobu dvaceti let od 18. 7. 1994. Ve smlouvě je uvedeno, že součástí strojovny je Francisova turbína, která je rovněž předmětem nájmu. Žalobce se ve smlouvě jakožto nájemce zavázal provést opravy a úpravy pronajatých věcí tak, aby mohly sloužit účelu, pro nějž byly pronajaty. Ve spise je dále založeno rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, kterým bylo na základě žádosti žalobce jakožto osoby podnikající podle zvláštního předpisu (licence energetického regulačního úřadu č. 110100390, IČ: 48216551), vydáno povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního zákona, a to k využívání jejich energetického potenciálu. Jedná se o využití energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. 341 v k. ú. Zátaví, č.h.p 1-08-02- 083. Povolení bylo vydáno na dobu 25 let od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 3. 2007. Dne 19. 5. 2014 vydal vodoprávní úřad pod č. j. ZP01/2014/12809/4/LH, rozhodnutí tom, že se povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 vodního zákona, vydané rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, neruší. Vodoprávní úřad uvedl, že dané vodoprávní povolení bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím vodního díla. Povolení bylo vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu v budově mlýna. Dále vodoprávní úřad konstatoval, že zrušení výrobny elektrické energie, zánik licence energetického úřadu či odpojení od distribuční soustavy jsou skutečnosti z hlediska vodního zákona irelevantní. Vodoprávní úřad uvedl, že nelze zrušit vodoprávní povolení proti vůli vlastníka vodního díla. Jedná se o tzv. věcný charakter povolení k nakládání s vodami. Pokud vodní dílo bude sloužit nadále k účelu uvedenému v povolení, přecházejí práva a povinnosti ze zákona na nového nabyvatele, popř. uživatele vodního díla. K odvolání žalobce vydal žalovaný napadené rozhodnutí ze dne 27. 10. 2014, č. j. KUJCK 62574/2014/OZZL/11, kterým rozhodnutí vodoprávního úřadu zrušil a řízení o žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2014 zastavil. Žalovaný nejprve posuzoval, zda je povolení k nakládání s vodami rozhodnutím in rem nebo in personam. Žalovaný k této otázce odkázal na odbornou literaturu a prvorepublikovou judikaturu a dovodil, že věcný charakter povolení k nakládání s vodami je „historickou vodohospodářskou notorietou“. Žalovaný nepřisvědčil názoru žalobce, že jde o rozhodnutí in personam. Žalovaný následně vyhodnotil, že v době vydání rozhodnutí o odvolání již zanikl žalobci nájemní vztah, a tedy oprávnění vyplývající z povolení k nakládání s vodami přešlo na vlastnici malé vodní elektrárny. Žalovaný se odvolal na § 12 odst. 2 vodního zákona a konstatoval, že v době vydání napadeného rozhodnutí již žalobce není oprávněným, a proto již nemá právo podat návrh na zrušení povolení k nakládání s vodami. Podle žalovaného tak v odvolacím řízení nastala skutečnost, která podle § 90 odst. 4 správního řádu odůvodnila zastavení řízení. Závěrem žalovaný konstatoval, že s ohledem na zásadu koncentrace odvolacího řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu se nezabýval námitkou žalobce, že na pozemku parc. č. st. 341 v k. ú. Zátaví, který je uveden v povolení k nakládání s vodami, se nenachází žádná malá vodní elektrárna. Jen na okraj žalovaný konstatoval, že přesnost určení místa nakládání s vodami je zajištěna vymezením názvu vodního toku, údaje o říčním kilometru, čísla hydrologického pořadí a polohy místa nakládání s vodami (orientačně podle souřadnic X, Y). Do soudního spisu žalovaný doplnil sdělení Ministerstvo zemědělství ze dne 14. 1. 2015, č. j. 83950/2014-MZE-15111, o tom, že nebyly shledány důvody pro zahájení přezkumného řízení v dané věci. IV. Právní hodnocení soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Předně k poukazu žalobce na to, že nebyla dodržena lhůta pro vydání odvolacího rozhodnutí, krajský soud konstatuje, že takové pochybení správního orgánu nemůže samo o sobě zakládat takovou vadu řízení, která by způsobovala nezákonnost rozhodnutí. To ostatně i sám žalobce v žalobě uvádí. Lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 71 správního řádu je lhůtou pořádkovou a zákon s jejím zmeškáním spojuje pouze jediný důsledek, a tím je povinnost či možnost nadřízeného správního orgánu učinit opatření proti nečinnosti (§ 80 odst. 1, 3 správního řádu). Z § 80 odst. 3 správního řádu také vyplývá, že po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník řízení. Této možnosti žalobce využil (viz jeho podání ze dne 28. 9. 2014). Pokud pak nebyl přijat odpovídající postup podle správního řádu, mohl se žalobce bránit podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. S ohledem na to, že žalobce nestavěl svou žalobní argumentaci na tomto žalobním bodu a uvedl jej spíše na okraj, se krajský soud tímto procesním pochybením žalovaného podrobněji nezabýval, neboť jak již bylo uvedeno, nedodržení pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí nezakládá samo o sobě nezákonnost rozhodnutí. Krajský soud se nejprve zaměřil na procesní stránku věci, zejména na způsob, jakým žalovaný skončil řízení. Žalobce totiž s daným procesním vyústěním, spočívajícím v zastavení řízení o jeho žádosti, nesouhlasil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí deklaroval, že postupoval podle § 90 odst. 4 správního řádu, podle kterého platí, že jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam, pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků. Tento procesní postup je vyhrazen pro situace, kdy odvolací orgán zjistí, že v řízení nastal některý z důvodů podle § 66 odst. 1 nebo 2 správního řádu. V daném případě se vedlo řízení o žádosti a důvody pro zastavení řízení o žádosti jsou vymezeny v § 66 odst. 1 správního řádu. Pokud měl žalovaný za to, že je zde dán některý z důvodů pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 správního řádu, byl povinen řízení bez dalšího zastavit. V takovém případě to znamená, že se ve věci neprovádí přezkum podle § 89 odst. 2 správního řádu a pouze se odůvodní důvod pro zastavení řízení. V dané věci však žalovaný de facto provedl meritorní posouzení věci, neboť poměrně podrobně reagoval na žalobcovu argumentaci a vysvětlil mu na příkladu z odborné literatury a judikatury, proč považuje povolení k nakládání s vodami za rozhodnutí in rem. Následně žalovaný dovodil, že žalobce v době jeho rozhodování již není oprávněným žádat o zrušení předmětného povolení, a proto řízení zastavil, aniž by však svůj postup výslovně podřadil pod konkrétní ustanovení § 66 odst. 1 správního řádu. K tomu nezbývá než konstatovat, že takový postup žalovaného byl vadný a založil pochybení, které má vliv na zákonnost rozhodnutí. Pokud je totiž řízení zastavováno, a to v jakékoliv jeho fázi, lze tak učinit pouze ze zákonných důvodů podle § 66 správního řádu, které musí být v rozhodnutí náležitě vysvětleny a podřazeny pod příslušnou právní úpravu. Tak tomu však v projednávaném případě nebylo. V dané souvislosti se krajský soud zaměřil i na odůvodnění postupu žalovaného ve vztahu k zastavení řízení. Podle žalovaného představuje skončení nájmu ke dni 18. 7. 2014 skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, neboť žalobce od skončení nájmu není oprávněným z povolení k nakládání s vodami a nemůže již podle § 12 odst. 2 vodního zákona žádat o zrušení tohoto povolení. Podle § 12 odst. 2 vodního zákona platí, že vodoprávní úřad může povolení k nakládání s vodami změnit nebo zrušit na žádost oprávněného. Bylo-li povolení vydáno jiné osobě, musí žadatel doložit, že je oprávněným z tohoto povolení. Pro krajský soud je rozhodné, že žalobce podal dne 31. 3. 2014 žádost o zrušení povolení k nakládání s vodami a v té době byl osobou oprávněnou z tohoto povolení; žalobce požádal o zrušení povolení ke dni 30. 6. 2014. Vodoprávní úřad rozhodl dne 19. 5. 2014 tak, že žádost zamítl. Dne 1. 6. 2014 podal žalobce odvolání. Dne 18. 7. 2014 skončil žalobcův nájemní vztah k vodnímu dílu. Odvolací orgán rozhodl ve věci dne 27. 10. 2014. V kontextu tohoto sledu událostí je podle názoru krajského soudu závěr žalovaného neudržitelný. Žalobce podal žádost o zrušení povolení k nakládání s vodami v době, kdy k tomu byl nepochybně oprávněn. Krajský soud je přesvědčen, že tuto žádost podal i v dostatečném předstihu tak, aby byla vyřízena s ohledem na to, že žádal o zrušení povolení ke dni 30. 6. 2014. Jeho žádosti však vyhověno nebylo, a proto si žalobce podal odvolání. V odvolacím řízení pak žalovaný konstatoval, že v době jeho rozhodování již žalobce není oprávněn z povolení, a nemůže proto žádat o jeho zrušení. Takovému procesnímu postupu nemůže krajský soud přisvědčit. Žalobce si podal žádost o zrušení povolení k nakládání s vodami jako oprávněný, stejně tak následně podal odvolání. Nemohl však ovlivnit, jak dlouho bude celé řízení trvat a nemohl předvídat, že se řízení nestihne pravomocně skončit přede dnem skončení jeho nájemního vztahu. Žalobce tak zastavení řízení o jeho žádosti v rámci odvolacího řízení mohl zcela oprávněně považovat za rozhodnutí překvapivé. Přístup žalovaného, který v projednávané věci zvolil, by mohl vést i k libovůli, neboť by umožňoval, aby odvolací orgán jednoduše vyčkal skončení nájemního vztahu, což by mělo pravidelně za následek možnost skončit řízení jeho zastavením (při zrušení prvostupňového rozhodnutí), aniž by se žadatelé dočkali pravomocného meritorního rozhodnutí ve svých věcech. Obdobně by mohl postupovat i vodoprávní úřad, který by vyčkáním na skončení nájemního vztahu řízení o žádosti následně bez dalšího zastavil. Takový přístup však není správný a zasahoval by do legitimního očekávání žadatelů, že obdrží meritorní rozhodnutí ve věci. Proto měl žalovaný rozhodnout ve věci meritorně, tzn. že odvolání měl zamítnout a vodoprávní rozhodnutí potvrdit nebo vodoprávní rozhodnutí zrušit a vrátit k dalšímu řízení nebo změnit. Z obsahu napadeného rozhodnutí přitom nelze přehlédnout, že žalovaný ve věci v podstatě meritorně rozhodl, neboť podrobně posoudil povahu povolení k nakládání s vodami, což byla nosná odvolací námitka; v daném kontextu názoru žalovaného mělo tedy být odvolací řízení skončeno meritorním rozhodnutím. Žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 54/2011 – 85 (dostupný z www.nssoud.cz), se týká řízení o umístění stavby, a tak v něm vyslovené závěry nelze bez dalšího automaticky aplikovat i na řízení vodoprávní. Krajský soud k procesnímu postupu žalovaného uzavírá, že byl vadný a že žalovaný zatížil řízení podstatnou procesní vadou, která měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Vytknutou vadu podřadil krajský soud pod § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Žalobce podal žádost o zrušení povolení k nakládání s vodami ke dni 30. 6. 2014 v dostatečném předstihu a v době, kdy k tomu nepochybně byl oprávněn, a proto měl právo, aby od správních orgánů obdržel meritorní rozhodnutí ve věci. Žalovaný byl v probíhajícím odvolacím řízení povinen rozhodnout meritorně, neboť zde žádný důvod pro zastavení řízení dán nebyl. Vzhledem k tomu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vyřešil i otázku povahy povolení k nakládání s vodami a žalobce s tím v žalobě nesouhlasil, přistoupil následně krajský soud i k zodpovězení otázky, zda bylo povolení k nakládání s vodami ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, vydáno jako rozhodnutí in rem nebo in personam. Podle § 11 odst. 1 vodního zákona platí, že práva a povinnosti vyplývající z povolení k nakládání s vodami, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům anebo stavbám, přecházejí na jejich nabyvatele, pokud tyto pozemky anebo stavby budou i nadále sloužit účelu uvedenému v povolení. To platí i pro jejich uživatele po dobu užívání těchto pozemků nebo staveb v rozsahu, který odpovídá rozsahu práv uživatele k nim, vyplývajícího ze vzájemného vztahu mezi vlastníkem a tímto uživatelem. Nabyvatelé těchto pozemků anebo staveb, případně jejich uživatelé, jsou povinni oznámit vodoprávnímu úřadu, že došlo k převodu nebo přechodu pozemku nebo stavby, s nimiž je povolení k nakládání s vodami spojeno, a to do 2 měsíců ode dne jejich převodu nebo přechodu, případně vzniku práv k jejich užívání. Ačkoliv bylo vodoprávní povolení dne 26. 2. 2007 vydáno k žádosti žalobce (v té době uživatele malé vodní elektrárny na základě nájemní smlouvy), který je v povolení označen jako osoba podnikající podle zvláštního předpisu, tak je z výroku tohoto povolení zřejmé, že bylo vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna parc. č. st. 341 v k. ú. Zátaví. Povolení k nakládání s vodami je ve výroku formulováno tak, že je uděleno povolení k využití energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna. Z této formulace má krajský soud za prokázané, že dané povolení bylo při vydání svázáno s malou vodní elektrárnou jakožto vodním dílem, a tedy souvisí s vlastnictvím vodního díla. Žalobce mohl na základě nájemní smlouvy užívat daný objekt za účelem provozu malé vodní elektrárny, a tedy byl i oprávněn požádat o vydání vodoprávního povolení k nakládání s vodami ve vztahu k pronajatému vodnímu dílu (§ 126 odst. 1, věta druhá vodního zákona). Vodoprávní povolení svázané s vodním dílem tak žalobci svědčilo jen do té doby, co byl uživatelem tohoto vodního díla, tj. po dobu co nájemní vztah trval. Jakmile se vodní dílo vrátilo do užívání jeho vlastníkovi, došlo i k přechodu oprávnění k nakládání s vodami podle § 11 odst. 1 vodního zákona. Žalobce též v žalobě tvrdil, že k přechodu práv a povinnosti z vodoprávního oprávnění nemohlo dojít, neboť stávající budova nemůže sloužit účelu, pro který bylo povolení vydáno. Žalobce tvrdí, že v daném objektu se nyní malá vodní elektrárny nenachází, a proto nemůže tato budova sloužit svému účelu. Plnění účelu podle vodoprávního povolení by mělo být podle žalobce uskutečňováno bez přerušení. Této argumentaci nemůže krajský soud přisvědčit. O tom, zda vodní dílo bude i nadále sloužit účelu uvedenému v povolení, může v daném případě rozhodnout výlučně vlastník, na kterého přechází vodoprávní oprávnění po skončení předchozího uživatelského vztahu žalobce k tomuto vodnímu dílu. Na vlastníka vodního díla přejde vodoprávní oprávnění a je na jeho vůli, zda bude v účelu pokračovat, buď on sám, anebo zda poskytne vodní dílo novému uživateli. Už jen projevem nesouhlasu se zrušením vodoprávního povolení dal vlastník vodního díla najevo skutečnost, že hodlá dále zachovat a plnit účel, pro který bylo povolení vydáno. Nelze však připustit, aby o takto závažné otázce týkající se výkonu vlastnického práva rozhodoval končící uživatel vodního díla a žádal o zrušení povolení, a to dokonce proti vůli vlastníka nemovitosti, který si přeje vodoprávní povolení zachovat. Kdyby byla daná otázka např. ošetřena ve smlouvě anebo by se zrušením vodoprávního povolení vlastník vodního díla v řízení souhlasil, tak by vodoprávní povolení k žádosti uživatele jistě mohlo být zrušeno. Ovšem vodoprávní povolení nemůže být zrušeno proti vůli vlastníka vodního díla pouze na základě vůle končícího uživatele, který se rozhodl ukončit na předmětné malé vodní elektrárně svou podnikatelskou činnost (zánik licence k výrobě elektřiny na malé vodní elektrárně, odpojení od distribuční soustavy a skončení nájemního vztahu). Tyto skutečnosti nemohou mít vliv na existenci povolení k nakládání s vodami, které je vázáno k vodnímu dílu jako takovému (a tedy souvisí s vlastnictvím vodního díla), a nikoliv k jeho provozovateli označenému jako žadatel ve vodoprávním povolení. Vlastník vodního díla je zcela autonomně oprávněn rozhodnout o tom, zda bude pokračovat v provozu malé vodní elektrárny a tím v naplňování účelu oprávnění k využívání energetického potenciálu řeky Otavy v předmětném místě; za tím účelem má plné právo malou vodní elektrárnu opět uvést do provozu. Požadavek žalobce, aby pokračování v účelu, ke kterému bylo povolení vydáno, bylo uskutečněno bez přerušení, je irelevantní, neboť z § 11 odst. 1 vodního zákona nevyplývá. Úmysl vlastníka vodního díla k pokračování v naplňování účelu, pro který bylo vodoprávní povolení vydáno, je patrný již jen z jeho nesouhlasu se zrušením předmětného povolení. S ohledem na to, jak je § 11 odst. 1 vodního zákona formulován, nelze při přechodu vodoprávního oprávnění ani fakticky zkontrolovat, zda skutečně je či bude pokračováno v povoleném účelu vodního díla. Při automatickém přechodu vodoprávního oprávnění je v podstatě naplnění tohoto požadavku presumováno, ledaže by nový oprávněný z vodoprávního povolení sdělil v bezprostřední časové souvislosti, že účel vodoprávního povolení nadále plněn nebude. V případě, že by vodoprávní orgán následně zjistil, že vodoprávní povolení není využíváno, může přistoupit k jeho zrušení z moci úřední především z důvodu podle § 12 odst. 1 písm. a) vodního zákona. Krajský soud tak nesdílí názor žalobce o tom, že vodoprávní povolení ze dne 26. 2. 2007 bylo vydáno jako rozhodnutí in personam a že nakládání s vodami je stále výlučně v jeho pravomoci a že i dispozice s tímto oprávněním je zcela v jeho pravomoci. Žalobce se dovolával též § 11 odst. 2 vodního zákona. Toto zákonné ustanovení však podle krajského soudu nemá žádnou souvislost s tím, zda je vodoprávní povolení povahy in rem nebo in personam. Z toho ustanovení toliko vyplývá, že z povolení k nakládání s vodami samotného nevznikají žádná práva k cizím pozemkům a stavbám (tj. že uživatel své právo k užívání musí odvozovat např. z nájemní smlouvy) a že oprávněný z vodoprávního povolení nemá právo na náhradu vůči vodoprávnímu úřadu, správci vodního toku či vlastníku vodního díla za nemožnost nakládat s vodami v maximálním povoleném množství a s určitými vlastnostmi. Pokud žalobce v žalobě zpochybňoval i samotnou existenci vodního díla – malé vodní elektrárny (po skončení nájemního vztahu došlo k jejímu vyklizení až na Francisovu turbínu, která byla též předmětem nájmu), pak to není otázka, která by mohla být řešena v tomto řízení. Definiční znaky vodního díla jsou uvedeny v § 55 odst. 1 vodního zákona. V pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, rozhodne podle § 55 odst. 4 vodního zákona vodoprávní úřad ve zvláštním řízení. Žalobce poukazoval též na vadnost vodoprávního povolení ze dne 26. 2. 2007, která měla spočívat v tom, že vodní dílo bylo nesprávně vymezeno určením pozemku, na kterém se nachází. Žalobce tvrdí, že na pozemku parc. č. st. 341 v k. ú. Zátaví se nenachází žádná stavba mající status vodního díla, resp. malé vodní elektrárny. Na této stavební parcele je podle žalobce pouze jiná stavba bez č. p., která nemá mít s malou vodní elektrárnou ničeho společného. Žalobce poukazuje na to, že turbína, se nachází na pozemku parc. č. st. 342 v k. ú. Zátaví. K tomu krajský soud zdůrazňuje princip presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, podle kterého se má za to, že správní akt je zákonný a správný, až dokud není zákonem předvídanou formou prohlášen za nezákonný a není zrušen. Žalobce provozoval po řadu let malou vodní elektrárnu na základě předmětného povolení ze dne 26. 2. 2007 a vymezená vada mu nikterak nevadila. Nyní začal vadu vodoprávního povolení zřejmě účelově zpochybňovat. Krajský soud předně podotýká, že v tomto řízení nemůže přezkoumávat zákonnost a správnost vodoprávního povolení z roku 2007; jeho úkolem bylo toliko přezkoumat zákonnost rozhodnutí ve věci žádosti o zrušení tohoto vodoprávního povolení. Krajský soud taktoliko nad rámec uvedeného konstatuje své přesvědčení, že ve vodoprávním povolení je dostatečným způsobem vymezeno místo využití energetického potenciálu řeky Otavy, a to názvem vodního toku, říčním kilometrem, číslem hydrologického pořadí povodí a určením polohy místa nakládání s vodami orientačními souřadnicemi X, Y [§ 3 písm. c) a g) vyhlášky č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu, ve znění pozdějších předpisů]. Již jen na okraj celé věci krajský soud k požadavku žalovaného na předložení originálu plné moci či její ověřené kopie účastníkem řízení uvádí odkaz na aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze kterého se podává, že „k prokázání oprávnění zmocněnce zastupovat ve správním řízení účastníka postačí plná moc (§ 33 odst. 1 správního řádu z roku 2004) předložená v prosté kopii, pokud správní orgán nemá na základě konkrétních okolností případu pochybnosti, zda plná moc byla účastníkem řízení skutečně udělena. V takovém případě správní orgán vyzve zmocněnce, aby plnou moc předložil v originále nebo ověřené kopii.“(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26). V. Závěr a náklady řízení Vzhledem k tomu, že žalovaný zatížil řízení podstatnou procesní vadou, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3000 Kč. Za úkony, které za žalobce v řízení činil obecný zmocněnec JUDr. Jiří Vrba nelze náhradu nákladů přiznat, neboť se nejedná o úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Dne 21. 8. 2015 bylo krajskému soudu oznámeno, že zastoupení žalobce převzala advokátka JUDr. Třeštíková, což bylo doloženo plnou mocí z téhož dne. Dne 27. 8. 2015 nahlížela zmocněná advokátka do soudního spisu v době od 8:25 do 8:

35. Krajský soud náklady zastoupení spočívající v odměně za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu žalobci nepřiznal, neboť advokátka jménem žalobce neučinila vůči soudu žádný úkon, který by jakkoliv mohl ovlivnit výsledek řízení. Celkovou náhradu nákladů řízení, kterou krajský soud vyčíslil částkou 3000 Kč, je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení