50 A 85/2018 - 45

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: R. T., nar. trvale bytem zastoupeného advokátkou JUDr. Jitkou Třeštíkovou se sídlem Velké náměstí 220, Strakonice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice za účasti: 1) Povodí Vltavy, s. p. se sídlem Holečkova 8, Praha 5 2) Ing. V. Š. trvale bytem X zastoupená advokátem JUDr. Josefem Šťastným se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. OZZL 92991/2018/vlza, čj. KUJCK 130222/2018/OZZL/2, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“ či „vodoprávní úřad“) rozhodnutím ze dne 23. 5. 2018, čj. MUPI/2018/22310, sp. zn. ZP01/2017/47723/13/LH, na základě žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2014 rozhodnul, že se povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), vydané rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 26. 2. 2007, čj. ZP01/2006/25393/4/LH (dále též jen „povolení ze dne 26. 2. 2007“ či „povolení k nakládání s vodami“), neruší. Jednalo se o povolení vydané k využívání energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh, pro malou vodní elektrárnu (dále též jen „MVE“) v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x.

2. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce dne 5. 6. 2018 odvolání, o kterém žalovaný rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím, a to tak, že je zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

3. Krajský soud doplňuje, že o výše uvedené žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2014 správní orgán prvního stupně rozhodoval opakovaně. Jeho v pořadí první rozhodnutí ze dne 19. 5. 2014, čj. ZP01/2014/12809/4/LH, jímž rozhodl, že se povolení k nakládání s vodami neruší, bylo k odvolání žalobce rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 10. 2014, čj. KUJCK 62574/2014/OZZL/11, zrušeno a řízení zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, na základě které krajský soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, čj. 10 A 189/2014-54, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na to žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016, čj. KUJCK 105392/2016/OZZL/3, odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce opětovně žalobu, na základě které krajský soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017, čj. 51 A 38/2016-90, zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 19. 5. 2014 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí správních orgánů vydaná v následujícím řízení jsou předmětem tohoto soudního řízení.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 15. 11. 2018 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. V podané žalobě nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení.

6. Žalobce namítá, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí omezuje na konstataci, že povolení ze dne 26. 2. 2007 je věcného charakteru a dále rozšiřuje svou argumentaci o citaci z odborné literatury a prvorepublikových rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Prvorepubliková právní úprava ovšem byla odlišná. Užitá odborná literatura řeší jen následky případného věcného charakteru a neposkytuje žádnou argumentaci na podporu názoru žalovaného. Pro nikoliv věcný charakter předmětného rozhodnutí svědčí i to, že oprávnění bylo časově omezeno na dobu 25 let. Obdobně pokud může oprávnění svědčit závodu, je otázkou, zda tímto závodem není podnik provozovaný žalobcem jako osobou podnikající podle zvláštního předpisu, licence energetického regulačního úřadu. Zcela nesprávná je úvaha žalovaného, že věcný charakter předmětného oprávnění je založen § 73 odst. 2 poslední větou správního řádu.

7. Žalobce žádá, aby se krajský soud opětovně vypořádal s problematikou věcného a osobního charakteru povolení k nakládání s vodami, neboť se domnívá, že se jedná o rozhodnutí in personam. Užité odůvodnění prostřednictvím § 11 odst. 1 vodního zákona není vůbec přiléhavé, neboť řeší až následek. Podle žalobce všechny orgány, které se podílely na rozhodování v této věci, nikdy neřešily výklad toho, co mínil zákonodárce účelem spojeným s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám, jež není zákonem definován a je neurčitým pojmem. Další ustanovení § 126 odst. 1 věta druhá vodního zákona, kterým je argumentováno, je vytržené z kontextu a ani toto nezakládá věcný charakter předmětného rozhodnutí. Není správná úvaha, že povolení ze dne 26. 2. 2007 bylo vydáno žalobci jako uživateli, na kterého se s odkazem na toto ustanovení hledělo jako na vlastníka a tím je dán věcný charakter a po skončení užívání ze strany žalobce je oprávněným vlastník. Nájemní smlouva a její dodatek neřeší jakoukoliv problematiku vztahující se k vodnímu zákonu. Je mylný předpoklad správních orgánů, že nájemní smlouva ve znění svého dodatku opravňovala žalobce podat žádost o vodoprávní povolení.

8. Žalobce naopak odkazuje na § 8 odst. 2 vodního zákona, podle kterého se povolení k nakládání s vodami vydává fyzickým a právnickým osobám k jejich žádosti, o povolení tedy může požádat kdokoliv a nemusí to být vlastník nemovitostí. Věcný charakter předmětného povolení není možné dovodit ani aplikací druhé věty § 11 odst. 1 vodního zákona. Jde o případ, kdy nemusí být vydáváno pro každého uživatele povolení, ale uživatel se stane oprávněným z takového povolení na základě ujednání mezi ním a vlastníkem, za předpokladu, že vlastník je oprávněným z konkrétního povolení. Předmětné povolení bylo adresováno žalobci, ale hlavně bylo vydáno žalobci ještě specifikovaného zvláštní vlastností, a to jako osoby podnikající podle zvláštního předpisu se specifikovanou licencí energetického regulačního úřadu. Z této části výroku rozhodnutí je zcela jednoznačné, že se rozhodnutí týká jedině a toliko žalobce a nelze vůbec uvažovat o účelu spojeného s vlastnictvím k pozemkům anebo stavbám.

9. Žalobce zdůrazňuje, že krajský soud a potažmo i správní orgány nerozlišují odlišné pojmy, a to pozemky a stavby a vodní dílo. Bylo-li vydáno povolení k nakládání s vodami žalobci pro „stávající MVE“, pak nemůže být žádných pochyb o tom, že by oprávnění z tohoto povolení svědčilo komukoliv jinému než žalobci. Tato „stávající MVE“ nikdy nebyla předmětem pronájmu, žalobce ji neprovozoval jako uživatel a tím spíše nejsou oprávněné úvahy o aplikaci § 126 odst. 1 věta druhá či § 11 odst. 1 vodního zákona. K právně nezpochybnitelnému přechodu povolení k nakládání s vodami na nabyvatele či uživatele pozemků nebo staveb dojde pouze u povolení k nakládání s vodami, která by byla vydána vlastníku pozemků nebo staveb či osobě která byla vlastníkem zmocněna k podání žádosti o vydání povolení.

10. Žalobce dále uvádí, že rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 10. 2017 bylo správnímu orgánu prvního stupně uloženo provést za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci místní šetření v budově bývalého mlýna, která se nachází na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x a cituje vybrané pasáže označeného rozhodnutí. Žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně učinil závěry, které jsou v příkrém rozporu se skutečnostmi zjištěnými v rámci místního šetření. Podle žalobce rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyvrací tvrzení, že by se vodní dílo, či jakákoliv z jeho částí nacházely v budově bývalého mlýna na pozemku par. č. st. x, k. ú. x. Správným a objektivním výsledkem zjištění skutkového stavu věci na základě poznatků získaných v průběhu místního šetření mělo být toliko potvrzení existence nefunkčního vodního díla, stavby k využití vodní energie a energetického potenciálu podle § 55 odst. 1 vodního zákona na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x a zároveň konstatování neexistence jakéhokoliv vodního díla v sousední budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x.

11. V rámci řádného zjištění skutkového stavu věci mělo být podle názoru žalobce posouzeno, o jaký druh stavby k využití vodní energie a energetického potenciálu se jedná. Nelze klást rovnítko mezi stavbu k využití energie vody a malou vodní elektrárnu, jak činí správní orgán prvního stupně, neboť tento postup nemá oporu v § 55 odst. 1 písm. g) vodního zákona. Upřesňující rozdělení druhů vodních děl podle citovaného ustanovení je provedeno v přílohách 3 a zejména 4 vyhlášky č. 414/2013 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence rozhodnutí, opatření obecné povahy, závazných stanovisek, souhlasů a ohlášení, k nimž byl dán souhlas podle vodního zákona, a částí rozhodnutí podle zákona o integrované prevenci (o vodoprávní evidenci), dále jen „vyhláška č. 414/2013 Sb.“, a je pro správné posouzení této věci zásadní.

12. Žalobce namítá, že správnímu orgánu prvního stupně muselo být z jeho úřední činnosti známo, že stavba vodního díla s turbínou typu Francis ležící na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x byla postavena a zkolaudována v roce 1913 jako pohonná jednotka, neboli zdroj obilního mlýna na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, a nikoliv jako malá vodní elektrárna, neboť tentýž orgán, na základě žádosti o poskytnutí informace v podání informace dne 27. 1. 2015, čj. MUPI/2015/03079/LH, uvedl: „Podle našich dostupných podkladů nemáme žádný platný doklad, kterým by byla povolena stavba malé vodní elektrárny či změny vodního díla v objektu bývalého mlýna č. p. x v x, na současné parcele p. č. st. x v k. ú. x.“ 13. Správní orgán prvního stupně se v napadeném rozhodnutí vůbec nezatěžoval posouzením všech skutečností týkajících se „spodní stavby s turbínou typu Francis“, zjištěných při místním šetření v budově na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, a sousedící s budovou bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, natož, aby v souladu s platnou právní úpravou detailně specifikoval, o jaké vodní dílo se jedná, jaký účel zde má, k jakému účelu bylo zkolaudováno a zda mu vůbec svědčí v řízení řešené vodoprávní povolení. Podstatné je definování konkrétní zjištěné stavby k využití vodní energie ve smyslu vyhlášky č. 414/2013 Sb., která u vodních děl uvažuje s několika variantami vodních elektráren a jiným hydroenergetickým zařízením (mlýn, pila, apod.). Správní orgán prvního stupně by se měl vypořádat nejenom se „spodní stavbou“ vodního díla a s její turbínou ležící na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, ale především se samotnou existencí či neexistencí sekundární poháněné technologie umístěné v sousední budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, pro jejíž pohon bylo vodní dílo v roce 1913 zkolaudováno a která je tím jediným rozhodujícím faktorem, který podle právní úpravy rozhoduje o tom, jaké vodní dílo podle § 55 odst. 1 písm. g) citovaného zákona se v konečném důsledku na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, nachází. Naprosto zásadním parametrem při dnešním posuzování zjištěného vodního díla je pouze konečná vyráběná komodita celého stavebně-strojního souboru, pro jehož pohon bylo vodní dílo povoleno, následně zkolaudováno a u nějž dosud nebylo nikým rozhodnuto o povolení změny jeho účelu. Tento parametr je klíčový po celou dobu existence vodního díla, protože jakákoliv následná úprava poháněné strojní technologie, pro níž není nutný souhlas správního úřadu, nemá z hlediska příslušných ustanovení vodního zákona žádný vliv na změnu druhu a využití vodního díla.

14. Podle žalobce se lze ztotožnit s výkladem pojmu malá vodní elektrárna jako označením pro technologické zařízení nainstalované v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, když takto činí ve svém rozhodnutí a následné argumentaci i vodoprávní úřad. Nelze však toto označení použít pro hodnocení stavby vodního díla v sousední budově na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, protože vyhláška č. 414/2013 Sb. tento pojem neuvádí.

15. Žalobce je přesvědčen, že je nade vší pochybnost, že na základě povolení ze dne 26. 2. 2007 byl ve stávající MVE v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. x, k. ú. x, oprávněn užívat energetický potenciál řeky Otavy. Od 18. 7. 2014 se již v budově bývalého mlýna žádné technologické zařízení k výrobě a dodávce elektrické energie nenachází a oprávnění z vydaného povolení k nakládání s vodami není na čem vykonávat.

16. Z obsahu spisu nevyplývá žalobcova snaha zpochybnit existenci vodního díla samotného, ale pouze existenci „stávající MVE v budově bývalého mlýna p. č. st. x k. ú. x“ po 18. 7. 2014. Avšak i kdyby tomu tak bylo, jak tvrdí správní orgán prvního stupně, nemohl by to být důvod, aby žalobcovi konkrétní námitky považoval pro další rozhodování za nerelevantní a zveličované. Z námitek podaných formou stanoviska k řízení žalobce předně poukazuje na snahu správního orgánu prvního stupně o záměnu čísel pozemku, na kterém se nachází budova bývalého mlýna, kdy na místo parc. č. st. x uváděl parc. č. st. x, obé k. ú. x. Dále odmítá, aby správní orgán prvního stupně absurdně zdůvodnil námitku nesprávného uvedení souřadnic místa nakládání s vodami chybou v neuvedení minusového znaménka u souřadnic X, Y. Dotčený orgán zřejmě vůbec nepochopil, co je mu vytýkáno, navíc souřadnice mají na území České republiky vždy plusovou hodnotu. K říčnímu kilometru uvedenému v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2007, na němž se nachází stavba jezu vlastněná Českou republikou a spravovaná Povodí Vltavy s. p. a nikoliv stavba jiného vodního díla, natož ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 2), správní orgán prvního stupně konstatoval, že hodnota byla převzata ze stanoviska správce povodí.

17. Žalobce zdůrazňuje, že bude na posouzení soudu, zda se správní orgány vypořádaly s jeho pokyny. Za situace, kdy správní orgán prvního stupně sám v řízení prokázal zřízení předmětného vodního díla jako pohonné jednotky pro obilní mlýn a současně sdělil, že doposud nebyl účel tohoto vodního díla úředně změněn, postrádá žalobce právní úvahy a argumentaci, že zjištěné vodní dílo je malou vodní elektrárnou. Dnes již neexistuje ani původní mlýn, ani malá vodní elektrárna. Existuje pouze prostá stavba s nefunkční Francisovou turbínou na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x, která sama o sobě není ani mlýnem, ani malou vodní elektrárnou.

18. Podle názoru žalobce není případná ani argumentace ČSN. Potřebný spád vytváří stavba vodního díla, jezu na říčním kilometru 34,835, parc. č. x v k. ú. x, ve vlastnictví České republiky, spravovaného Povodí Vltavy s. p. Svým způsobem by mohla být tato norma užitečná, a to v tom smyslu, že by žalovaný mohl ve smyslu podmínek stanovených touto normou posoudit, zda jím tvrzená existence malé vodní elektrárny splňuje požadavky této technické normy na parametry technologického zařízení, ovšem s připomínkou, že se na místě samém ani v jeho okolí nenachází žádné technologické zařízení MVE.

19. V neposlední řadě žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který ve vztahu k posouzení toho, zda nenastaly podmínky pro zrušení povolení ze dne 26. 2. 2007 proto, že není využíváno, jen zopakoval tvrzení osoby zúčastněné na řízení 2) jakožto vlastníka vodního díla. Správní orgán prvního stupně nemohl o této věci rozhodnout v tomto řízení, neboť měl z moci úřední zahájit samostatné řízení o zrušení oprávnění, v němž by byl žalobce účastníkem a uplatňoval by svá práva. Podle žalobce správní orgány nerespektovaly jednoznačný pokyn krajského soudu, dle kterého mělo jednoznačně dojít k zahájení nového správního řízení, v němž by z důvodu nevyužívání předmětného povolení došlo k jeho zrušení.

20. V závěru žalobce tvrdí, že zachování předmětného povolení je ohrožením investice, kterou žalobce vynaložil na vybudování malé vodní elektrárny na protějším pravém břehu, a neodůvodněně dochází k zvýhodnění osoby zúčastněné na řízení 2).

21. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a repliky žalobce

22. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve podrobně zrekapituloval předcházející řízení, jakož i závěry krajského soudu vyplývající pro něj a správní orgán prvního stupně z rozsudku ze dne 30. 10. 2017, čj. 51 A 38/2016-90.

23. V návaznosti na to zdůraznil význam institutu nakládání s vodami a jeho historický vývoj. Pokud si nájemce chce pojistit svá případná budoucí veřejná subjektivní práva, jako žalobce pro svou v sousedství vybudovanou malou vodní elektrárnu, může tak podle žalovaného učinit pouze cestou soukromého práva. Omezení doby platnosti povolení k nakládání s vodami slouží k ochraně zájmů stanovených vodním zákonem.

24. Žalovaný dále opětovně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, čj. 7 A 88/99-33, ve věci JIRKAL, s. r. o., a zopakoval své stanovisko k tomuto rozhodnutí, které předložil v předchozím soudním řízení vedeném pod sp. zn. 51 A 38/2016. Z uvedeného soudního řízení žalovaný rovněž připojil kopii vyjádření k žalobě ze dne 27. 10. 2017.

25. Pokud jde o případné chyby v psaní (souřadnice X, Y), uvedl, že tyto se dají dle § 70 správního řádu opravit, a to kdykoliv.

26. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

27. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na svém přesvědčení, že povolení nakládání s vodami má v nyní projednávané věci povahu in rem. V rámci místního šetření bylo jednoznačně prokázáno, že na pozemku p. č. st. x k. ú. x a ani v budově bývalého mlýna ležící na tomto pozemku, není žádné vodní dílo. Dle názoru žalobce by bylo na místě, aby se vodoprávní úřad, potažmo žalovaný již konečně začali zabývat otázkou, jaké vlastně vodní dílo se nachází v blízkosti bývalého mlýna na p. č. st. x k. ú. x. Žalovaný účelově vytrhává z kontextu z rozhodnutí v jiných věcech vždy určitou pasáž, o níž předpokládá, že podpoří jeho úvahy; jednou o nedůležitosti účelu vodoprávního povolení, podruhé při obhajobě věcného charakteru vodoprávního povolení.

IV. Shrnutí vyjádření osob zúčastněných na řízení

28. Osoba zúčastněná na řízení 1) se k věci nevyjádřila.

29. Osoba zúčastněná na řízení 2) k věci uvedla, že se ztotožňuje se závěry vyjádřenými v napadeném rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V podrobnostech odkázala na svá tvrzení a podání uvedená v průběhu správního řízení. Dále poukázala na veřejný zájem na zachování využitelnosti zařízení a potenciálu vodního toku v budoucnu. Tvrzení žalobce v žalobě považuje označená osoba za zcela obecná, neurčitá a pro posouzení věci nerozhodná. Závěrem osoba zúčastněná na řízení 2) navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

V. Průběh jednání

30. V průběhu jednání konaného dne 18. 9. 2019 účastníci řízení, jakož i osoba zúčastněná na řízení 2) setrvali na shora uvedených stanoviscích. Osoba zúčastněná na jednání 1) se z ústního jednání omluvila. Účastníci řízení, ani osoba zúčastněná na řízení 2) nevznesli při jednání žádné důkazní návrhy.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

31. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

32. Žaloba není důvodná.

33. Vzhledem ke skutečnosti, že podaná žaloba je koncipována velmi rozsáhle, považuje krajský soud v úvodu svého právního hodnocení za nezbytné uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 7 As 126/2013-19). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, nebo ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013-30, popř. ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013-50). Ve světle výše uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení námitek žalobce.

34. Žalobce totožně jako v předcházejících soudních řízeních vedených u tohoto soudu namítá, že povolení ze dne 26. 2. 2007 má povahu rozhodnutí vydaného žalobci in personam. Krajský soud však považuje tuto otázku za zodpovězenou a neshledal žádný důvod, proč by se měl od konstantních závěrů, k nimž dospěl ve svých předcházejících rozhodnutích, odchýlit.

35. V rozsudku ze dne 30. 10. 2017, čj. 51 A 38/2016-90, krajský soud podrobně zdůvodnil, že vodoprávní povolení má povahu rozhodnutí in rem. Potvrdil tak názor, který vyjádřil již v předcházejícím rozsudku ze dne 27. 4. 2016, čj. 10 A 189/2014-54, v němž uvedl, že „ačkoliv bylo vodoprávní povolení dne 26. 2. 2007 vydáno k žádosti žalobce (v té době uživatele malé vodní elektrárny na základě nájemní smlouvy), který je v povolení označen jako osoba podnikající podle zvláštního předpisu, tak je z výroku tohoto povolení zřejmé, že bylo vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna parc. č. st. x v k. ú. x. Povolení k nakládání s vodami je ve výroku formulováno tak, že je uděleno povolení k využití energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna. Z této formulace má krajský soud za prokázané, že dané povolení bylo při vydání svázáno s malou vodní elektrárnou jakožto vodním dílem, a tedy souvisí s vlastnictvím vodního díla. Žalobce mohl na základě nájemní smlouvy užívat daný objekt za účelem provozu malé vodní elektrárny, a tedy byl i oprávněn požádat o vydání vodoprávního povolení k nakládání s vodami ve vztahu k pronajatému vodnímu dílu (§ 126 odst. 1, věta druhá vodního zákona). Vodoprávní povolení svázané s vodním dílem tak žalobci svědčilo jen do té doby, co byl uživatelem tohoto vodního díla, tj. po dobu co nájemní vztah trval. Jakmile se vodní dílo vrátilo do užívání jeho vlastníkovi, došlo i k přechodu oprávnění k nakládání s vodami podle § 11 odst. 1 vodního zákona.“ 36. Vzhledem ke skutečnosti, že argumentace žalobce je v zásadě totožná, odkazuje krajský soud v podrobnostech na odůvodnění svého rozhodnutí v této věci čj. 51 A 38/2016-90.

37. V návaznosti na výše uvedené neshledává krajský soud žalobcem namítanou nesprávnost v postupu žalovaného, který v napadeném rozhodnutí odkázal na pro něj právně závazný názor krajského soudu vyslovený ve shora citovaném rozsudku tohoto soudu čj. 51 A 38/2016-90, a současně tento podpůrně doplnil o souladné argumenty vycházející z relevantní judikatury a literatury, které principiálně závazný názor krajského soudu dokreslují. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. platí, že „[p]rávním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“ Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2004, čj. 5 A 110/2002-25, č. 442/2005 Sb. NSS, „[p]rávní názor soudu nelze ponižovat na pouhou ‚námitku‘ […], o níž by správnímu orgánu bylo v dalším řízení umožněno uvážit, tj. kterou by žalovaný mohl i odmítnout, ale je třeba na něj nahlížet jako na pravidlo, jež je určujícím pro další kroky správního orgánu i pro úvahy, o něž bude správní orgán opírat závěrečné hodnocení zjištěných skutkových okolností.“ Vázanost soudem vysloveným názorem pak plyne rovněž ze samotného kasačního principu, ovládajícího jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tak řízení o kasační stížnosti.

38. Žalobce dále zpochybňuje závěry žalovaného a správního orgánu prvního stupně, když na základě výsledků místního šetření uskutečněného dne 17. 4. 2018 dovodily existenci nefunkčního vodního díla – malé vodní elektrárny.

39. Krajský soud předně uvádí, že v dané věci není sporu o skutkových zjištěních vyplývajících z místního šetření uskutečněného dne 17. 4. 2018, o němž byl sepsán protokol č. MUPIP00FFKG4, včetně pořízené fotodokumentace, jež je součástí správního spisu, který měl soud k dispozici. Z uvedeného vyplývá zejména následující: - v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x je v současnosti pouze asynchronní motor, - v sousední budově (přístavek) na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x je viditelná horní část turbíny typu Francis, - voda přitéká náhonem na pozemku parc. č. x v k. ú. x, - před nátokem na kašnu je hrazení a česle, - na pravé straně budovy je hrazená jalová propust, - pod objektem zemní kanál odvádějící vodu zpět do řeky Otavy.

40. Podle krajského soudu se spor naopak nachází v rovině zhodnocení toho, zda uvedené stavby a zařízení i nadále tvoří vodní dílo – malá vodní elektrárna, či zda toto vodní dílo již zaniklo. Uvedené má přitom zásadní vliv na existenci povolení ze dne 26. 2. 2007, neboť v případě, že by se prokázalo, že vodní dílo – malá vodní elektrárna, zaniklo, dochází, jak avizoval krajský soud v předcházejícím rozsudku čj. 51 A 38/2016-90, za podmínek specifikovaných v § 13 písm. b) vodního zákona rovněž k zániku tohoto vodoprávního povolení.

41. Malá vodní elektrárna je vodním dílem podle § 55 odst. 1 písm. g) vodního zákona, neboť se jedná o stavbu k využití vodní energie a energetického potenciálu. Její terminologické označení jako „malé vodní elektrárny“ přitom vychází ze zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který v § 23 odst. 2 písm. p) za malou vodní elektrárnu označuje vodní elektrárnu s instalovaným výkonem do 10 MW včetně.

42. Vodní dílo – malá vodní elektrárna, ovšem nelze v žádném případě chápat izolovaně, jak to činí žalobce. Malá vodní elektrárna je umístěna mimo koryto vodního toku, v daném případě řeky Otavy, přičemž k přivádění a odvádění vody nezbytné k jejímu provozu jsou postaveny další stavby, respektive vodní díla. Vodní dílo – malá vodní elektrárna, tedy nemůže existovat samo o sobě, ale je tvořeno jako jeden celek stavbami, které mohou být rovněž samostatnými vodními díly, pozemky, Francisovou turbínou a dalším nezbytným zařízením. Ostatně krajský soud v předcházejícím rozhodnutí čj. 51 A 38/2016-90, zdůraznil, že „[m]alá vodní elektrárna, resp. zařízení, kterým bylo podle předmětného vodoprávního povolení realizováno využívání energetického potenciálu vod, nemůže existovat bez spojitosti s pozemky a stavbami. Žalobce si na základě nájemní smlouvy pronajal budovu bývalého mlýna. Budova mlýnice přitom sestávala ze strojovny, jejíž součástí byla Francisova turbína, z přízemí, dvou pater a půdního prostoru; dále byla pronajata příjezdová cesta, dvůr, náhon, mlýnská stoka, velký a malý ostrov. Krajský soud nikterak nezpochybňuje, že další potřebné zařízení a technologie do pronajatých prostor umístil žalobce na vlastní náklady, ovšem to neznamená, že se stal vlastníkem vodního díla - malé vodní elektrárny, kterou v budově mlýna provozoval. Jak i správně podotkl žalovaný ve vyjádření k žalobě, jen se samotným zařízením a technologií by žalobce žádnou elektrickou energii využitím vodního toku Otavy nevyrobil, kdyby neměl pronajatou budovu, strojovnu, Francisovu turbínu, náhon, mlýnskou stoku atd. Žalobce byl sice vlastníkem zařízení, které bez stavebních zásahů do budovy bývalého mlýna umístil a zprovoznil díky němu malou vodní elektrárnu, nicméně nemohl být vlastníkem vodního díla malé vodní elektrárny jako takového, neboť taková skutečnost z ničeho nevyplývá a žalobce ji ani nikterak neprokazuje. […] Vodoprávní povolení vydané pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna se vztahovalo k celému tomuto objektu jako jednomu funkčnímu celku […].“ 43. Z výše označeného místního šetření vyplývá, že stavby, včetně těch, která jsou vodními díly, pozemky, Francisova turbína a další nezbytná zařízení, nezanikly. Z malé vodní elektrárny, resp. z objektu na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x (bývalého mlýna) bylo odstraněno toliko strojní vybavení a rozvodné vybavení umožňující její provoz. Absentuje tedy technologické zařízení pro výrobu elektrické energie, které žalobce bez stavebních zásahů umístil a následně i demontoval z pronajatých prostor tvořících funkční celek malé vodní elektrárny.

44. Z výkladu Ministerstva zemědělství č. 67 k vodnímu zákonu a souvisejícím právním předpisům, čj. 24317/2005-16300, který je dle názoru krajského soudu plně aplikovatelný i v nyní projednávané věci a s jehož závěry se tento soud ztotožňuje, vyplývá, že „[z]a zánik vodního díla je třeba považovat stav, kdy stavba natrvalo ztratí schopnost sloužit účelům předpokládaným v ustanovení § 55 odst. 1 vodního zákona nebo kdy fakticky přestane být stavbou.“ Opačný přístup, tj. zánik vodního díla při pouhé dočasné ztrátě schopnosti sloužit k předpokládanému účelu, by potenciálně vedl k absurdním důsledkům, neboť by v takovém případě vodní dílo zaniklo například i v důsledku pouhé rekonstrukce některých jeho stavebních částí či výměny použité technologie.

45. Krajský soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že posuzovaný stav neznamená zánik vodního díla – malá vodní elektrárna, ale svědčí pro jeho dočasnou nefunkčnost. V nyní projednávané věci stavba, resp. stavby tvořící vodní dílo – malá vodní elektrárna, trvale neztratily schopnost sloužit k využití vodní energie a energetického potenciálu vodního toku řeky Otavy, ani fakticky nepřestaly být stavbou. Z obsahu správního spisu totiž vyplývá, že k obnovení funkce malé vodní elektrárny postačí opětovná instalace technologického zařízení pro výrobu elektrické energie, která by ani nevyžadovala stavební úpravy. Základní předpoklad stanovený v § 13 písm. b) vodního zákona, tj. zánik vodního díla – malá vodní elektrárna v této věci tedy není naplněn, a k zániku vodoprávního povolení ex lege, jak se nesprávně domáhá žalobce, tak nemohlo dojít. V této souvislosti považuje krajský soud jako nadbytečné žalobcem navrhované použití normy ČSN 752601 ve vztahu k posouzení existence malé vodní elektrárny.

46. Správní orgány tedy v souladu se závazným názorem krajského soudu vyjádřeným v předcházejícím rozhodnutí zjistily skutkový stav věci a následně dovodily existenci vodního díla malá elektrárna, ač v současnosti nefunkčního, neboť shodně s názorem krajského soudu uvedené vodní dílo posuzovaly jako celek a nikoliv izolovaně, jak navrhuje žalobce.

47. Jestliže žalobce v souvislosti s touto námitkou zpochybňuje správnost označování staveb tvořících malou vodní elektrárnu, jejich charakter jako vodních děl ve smyslu vodního zákona, včetně toho, zda jim svědčí příslušné povolení, zpochybňuje podle názoru krajského soudu skutečnosti, jejichž posouzení není předmětem tohoto řízení, neboť tím de facto napadá správnost a zákonnost vodoprávního povolení. Uvedenou žalobní námitku proto považuje krajský soud za bezpředmětnou. Ostatně podobnou argumentací žalobce se krajský soud zabýval i v předešlém rozsudku čj. 10 A 189/2014-54, z něhož považuje za vhodné zopakovat následující: „Žalobce poukazoval též na vadnost vodoprávního povolení ze dne 26. 2. 2007, která měla spočívat v tom, že vodní dílo bylo nesprávně vymezeno určením pozemku, na kterém se nachází. Žalobce tvrdí, že na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x se nenachází žádná stavba mající status vodního díla, resp. malé vodní elektrárny. Na této stavební parcele je podle žalobce pouze jiná stavba bez č. p., která nemá mít s malou vodní elektrárnou ničeho společného. Žalobce poukazuje na to, že turbína, se nachází na pozemku parc. č. st. x v k. ú. x. K tomu krajský soud zdůrazňuje princip presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, podle kterého se má za to, že správní akt je zákonný a správný, až dokud není zákonem předvídanou formou prohlášen za nezákonný a není zrušen. Žalobce provozoval po řadu let malou vodní elektrárnu na základě předmětného povolení ze dne 26. 2. 2007 a vymezená vada mu nikterak nevadila. Nyní začal vadu vodoprávního povolení zřejmě účelově zpochybňovat. Krajský soud předně podotýká, že v tomto řízení nemůže přezkoumávat zákonnost a správnost vodoprávního povolení z roku 2007; jeho úkolem bylo toliko přezkoumat zákonnost rozhodnutí ve věci žádosti o zrušení tohoto vodoprávního povolení. Krajský soud tak toliko nad rámec uvedeného konstatuje své přesvědčení, že ve vodoprávním povolení je dostatečným způsobem vymezeno místo využití energetického potenciálu řeky Otavy, a to názvem vodního toku, říčním kilometrem, číslem hydrologického pořadí povodí a určením polohy místa nakládání s vodami orientačními souřadnicemi X, Y [§ 3 písm. c) a g) vyhlášky č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu, ve znění pozdějších předpisů].“ 48. S přihlédnutím ke shora uvedenému nelze správnímu orgánu prvního stupně vytýkat, že označil za nerelevantní námitky žalobce, které se týkaly pochybností ohledně označení pozemkových parcel, resp. jejich zaměňování, chyby v psaní u souřadnic polohy místa a uvedení říčního kilometru vztaženého k jezu. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí přiléhavě zdůraznil, že „povolení k nakládání s vodami musí obsahovat více identifikačních znaků, které ve svém souhrnu zajistí určitost konkrétního povolení. Po dobu prakticky 20 let neměl nikdo pochybnost o určitosti povolení k nakládání s vodami ze dne 26. 2. 2007, a proto v roce 2018 odvolací orgán považuje námitky mířící tímto směrem za bezpředmětné.“ Ostatně rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

49. Krajský soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

50. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Naproti tomu za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jak je již uvedeno výše, tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala.

51. Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky. Ostatně žalobce se závěry správního orgánu prvního stupně a žalovaného ohledně posouzení, že se jedná o vodní dílo – malou vodní elektrárnu, v mnoha směrech v podané žalobě podrobně polemizuje a je tedy zjevné, že se jedná o nesouhlas s právními závěry správních orgánů (viz str. 5 a 6 žalovaného rozhodnutí a str. 4 a 5 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), než že by tyto závěry nebyly z předmětných rozhodnutí patrné.

52. Krajský soud má dále za to, že názor žalobce, dle něhož správní orgány nerespektovaly jednoznačný pokyn krajského soudu, pokud jde o zahájení řízení z moci úřední, svědčí o zcela účelovém výkladu závěrů učiněných krajským soudem v rozhodnutí čj. 51 A 35/2016-90, a zjevném nepochopení zásad, na nichž je řízení zahajované z moci úřední postaveno.

53. Podle § 12 odst. 1 písm. a) věty první vodního zákona může vodoprávní úřad z moci úřední povolení k nakládání s vodami změnit nebo zrušit nevyužívá-li oprávněný vydaného povolení k nakládání s vodami nebo využívá-li jej pouze minimálně bez váženého důvodu po dobu delší než 2 roky.

54. Předmětné řízení je tedy příslušným vodoprávním úřadem zahajováno výhradně z moci úřední. Žalobce se proto nemůže domáhat zahájení takového řízení, ale může podat toliko podnět k jeho zahájení, jak předvídá § 42 správního řádu. Osoba, která by byla účastníkem řízení zahajovaného toliko z moci úřední dle § 46 správního řádu, však z tohoto důvodu nemá veřejné subjektivní právo na to, aby toto správní řízení bylo zahájeno. Tento názor potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 7. 2009, čj. 3 Ans 1/2009-58, v němž posuzoval, zda lze podatelům podnětu poskytnout soudní ochranu. Zdůraznil přitom, že „[§ 42 správního řádu] totiž ukládá správnímu orgánu pouze povinnost podnět v zákonné lhůtě vyřídit a podatele o tom informovat, nelze z něj však dovodit právo na vyhovění podnětu a tomu odpovídající vynutitelnou povinnost správního orgánu řízení zahájit. Je tomu tak především proto, že možnost zahájit správní řízení z moci úřední slouží prvořadě k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc správním orgánem autoritativně vyřešena, resp. rozhodnuta a nikoliv k realizaci individuálních veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob. Dalším důvodem nepochybně je i skutečnost, že podnět k zahájení řízení z moci úřední může podat kdokoliv, tedy i ten, o jehož právech či povinnostech by nebylo v řízení jednáno a jehož práv či povinností by se výsledné rozhodnutí správního orgánu nijak nedotklo. Takový podatel by tedy nebyl účastníkem tohoto řízení a nebylo by tudíž ani účelné mu právě jen pro tuto fázi řízení přiznávat nějaká procesní práva. V souhrnu zde tedy není dán legitimní zájem na tom, aby zahájení správního řízení z moci úřední bylo vynutitelné na základě pouhého podnětu, a není zde proto ani důvodu podatelům podnětu poskytovat soudní ochranu.“ 55. Jestliže správní orgán prvního stupně za této situace usoudil, že skutečnosti sdělené osobou zúčastněnou na řízení 2) svědčí pro vážný důvod nevyužívání vodoprávního povolení a předmětné řízení ve smyslu shora citovaného ustanovení proto nezahájil, přičemž žalobci prostřednictvím svého rozhodnutí ve smyslu § 42 správního řádu sdělil, že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední, dostál svým zákonným povinnostem informovat žalobce jako podatele. Krajský soud ani žalovaný nemohou, jak vyplývá ze shora uvedeného, do této úvahy nikterak zasahovat.

VII. Závěr a náklady řízení

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

58. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení