51 A 38/2016 - 90

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce R. T., zastoupeného JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem Strakonice, Velké nám. 45, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti I) Povodí Vltavy, s. p., se sídlem Praha 5, Holečkova 8, a II) Ing. V. Š., bytem P., Z. X, zastoupená JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016, č. j. KUJCK 105392/2016/OZZL/3, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 28. 7. 2016, č. j. KUJCK 105392/2016/OZZL/3, a rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 19. 5. 2014, č. j. ZP01/2014/12809/4/LH, se zrušujía věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jitky Třeštíkové.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016, č. j. KUJCK 105392/2016/OZZL/3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 19. 5. 2014, č. j. ZP01/2014/12809/4/LH. Rozhodnutím Městského úřadu Písek (dále jen „vodoprávní úřad“) bylo k žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2013 rozhodnuto o tom, že se povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), vydané rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, neruší. Jednalo se o povolení vydané k využívání energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh, pro malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. . v k. ú. Z. Krajský soud předesílá, že napadené rozhodnutí je v pořadí již druhým odvolacím rozhodnutím vydaným v této věci. První rozhodnutí o odvolání žalovaného ze dne 27. 10. 2014, č. j. KUJCK 62574/2014/OZZL/11, zrušil krajský soud svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 A 189/2014 – 54 (dále jen „zrušující rozsudek“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016 podal žalobce dne 27. 9. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, v níž navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce spatřuje vady napadeného rozhodnutí v jeho nesrozumitelnosti; dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování; konečně žalobce namítá i nesprávné právní posouzení věci. Z hlediska nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí poukázal žalobce na poněkud „kreativní přístup“ žalovaného, který zkombinoval úvahy vodoprávního úřadu, odůvodnění zrušeného rozhodnutí ze dne 27. 10. 2014 a úvahy krajského soudu ve zrušujícím rozsudku. Celkové vyznění napadeného rozhodnutí je podle žalobce nepřehledné a lze z něj jen obtížně vypreparovat skutková zjištění a právní hodnocení věci. Pokud jde o hodnocení stěžejní právní otázky, a sice zda je rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami rozhodnutím in rem či in personam, převzal žalovaný odůvodnění ze zrušujícího rozsudku krajského soudu. Podle žalobce se žalovaný a krajský soud neshodují na tom, zda a příp. v jaké fázi existence či neexistence nájmu je nájemce oprávněn požádat o zrušení vodoprávního povolení. Úvahy krajského soudu ve zrušujícím rozsudku evokují podle žalobce otázku, zda v případě dalšího trvání nájmu by mohl být žalobce se svou žádostí o zrušení vodoprávního povolení úspěšný. Pokud jde právní hodnocení věci, tj. o hodnocení povahy vodoprávního rozhodnutí, nesouhlasí žalobce s tím, jak věc posoudil žalovaný i krajský soud ve zrušujícím rozsudku. Žalobce uvádí, že pokud v řízení zaznělo, že věcný charakter povolení k nakládání s vodami je notorietou, pak se správní orgány mýlí. Notorieta je všeobecně známá skutečnost, kterou není třeba dokazovat. Žalobce je však přesvědčen, že vodní zákon nestanoví, že veškerá povolení k nakládání s vodami, mají věcný charakter, a proto se nemůže jednat o notorietu. Uvedené podle žalobce nemůže vyplývat z § 126 odst. 1, věty druhé vodního zákona ani z § 11 odst. 1 téhož zákona. Z § 11 odst. 1 vodního zákona podle žalobce neplyne věcný charakter vodoprávního povolení. V každém konkrétním případě musí jít o posouzení toho, zda se jedná o povolení, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám. Jedině je-li splněna tato podmínka, nastávají věcně právní účinky rozhodnutí; nejedná se tudíž o žádnou notorietu. Podle žalobce se doposud žádný rozhodující orgán nezabýval výkladem toho, co mínil zákonodárce slovním spojením „účel spojený s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám“ ve smyslu § 11 odst. 1 vodního zákona. Žalobce žádá krajský soud, aby tuto citovanou část předmětného ustanovení vyložil. Tento účel totiž není nikde definován. Žalovaný dále zakládá věcný charakter vodoprávního povolení na § 126 odst. 1 vodního zákona; to se však z tohoto ustanovení podle žalobce nepodává. Podle žalobce není správná úvaha žalovaného, že vodoprávní povolení bylo vydáno žalobci jako uživateli, na kterého se s odkazem na toto ustanovení hledí jako na vlastníka, a tím že je dán věcný charakter povolení. Žalobce namítá nesprávnost skutkových zjištění, která se podávají z nájemní smlouvy a jejího dodatku. Obsah těchto listin podle žalobce potvrzuje skutkový stav, který tvrdí žalobce. Účelem pronájmu byl provoz malé vodní elektrárny. Předmětem nájmu však nebyla malá vodní elektrárna; ta totiž v té době neexistovala. Podle žalobce není správný závěr, že jej nájemní smlouva opravňovala k podání žádosti o povolení k nakládání s vodami. Podle žalobce § 126 odst. 1 vodního zákona na jeho případ nedopadá a odkazuje na § 8 odst. 2 vodního zákona, podle něhož se povolení k nakládání s vodami vydává fyzickým nebo právnickým osobám k jejich žádosti; o povolení tudíž může požádat kdokoliv a nemusí to být vlastník nemovitosti, ale ani uživatel. Žalobce, který požádal o vydání vodoprávního povolení, nejednal jako vlastník; povolení proto nemohlo mít žádné účinky, které dovozují správní orgány, tj. že žalobce v pozici uživatele, tedy jakoby v pozici vlastníka, vyřídil povolení věcného charakteru. Žalobce namítá, že přímo z vodoprávního povolení vyplývá, že bylo adresováno žalobci a bylo mu vydáno jako osobě podnikající podle zvláštního právního předpisu se specifikovanou licencí energetického regulačního úřadu. Z této části výroku podle žalobce plyne, že se povolení týká jedině a toliko jeho osoby a nelze vůbec uvažovat o „účelu spojeném s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám“. Žalobce v řízení o vydání povolení nevystupoval jako zástupce vlastníka a z nájemní smlouvy nevyplývá, že by žalobce měl oprávnění takové povolení pro vlastníka obstarat. Dále žalobce namítá, že z výrokové části rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami je naprosto jasné, že jde o povolení pro „stávající malou vodní elektrárnu“. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku a potažmo i žalovaný podle žalobce vůbec nerozlišují odlišné pojmy, a sice 1) pozemky a stavby, 2) vodní dílo a 3) malá vodní elektrárna. Žalobce tvrdí, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by kdokoliv jiný než on byl vlastníkem malé vodní elektrárny v budově bývalého mlýna. Bylo-li tedy oprávnění vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu, pak nemůže být žádných pochyb o tom, že oprávnění z tohoto povolení svědčilo pouze žalobci a nikomu jinému. „Stávající malá vodní elektrárna“ nebyla předmětem nájmu. Žalobce tuto konkrétní malou vodní elektrárnu nově a na dobu určitou vytvořil v budově bývalého mlýna teprve poté, co uzavřel nájemní smlouvu s vlastníkem mlýna. Žalobce v budově bývalého mlýna bez stavebních zásahů a ze svých prostředků nainstaloval a také zprovoznil všechny potřebné technologie nutné k produkci elektrické energie vyráběné z mechanické energie, kterou zde poskytovala turbína postavená v roce 1913 pro pohon mlýna. Před uplynutím doby nájmu (18. 7. 2014) byly všechny technologické celky tvořící dohromady malou vodní elektrárnu z budovy bývalého mlýna demontovány a byla ukončena smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě a došlo k odpojení od elektroenergetické distribuční soustavy. Žalobce tedy tvrdí, že malou vodní elektrárnu neprovozoval jako uživatel. Podle žalobce je při posouzení povahy předmětného vodoprávního povolení též nezbytné podle vyhlášky č. 414/2013 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence rozhodnutí, opatření obecné povahy, závazných stanovisek, souhlasů a ohlášení, k nimž byl dán souhlas podle vodního zákona, a částí rozhodnutí podle zákona o integrované prevenci (o vodoprávní evidenci), rozlišovat předvídané stavby k využití vodní energie a energetického potenciálu, a to mezi průtočnou vodní elektrárnou (potažmo malou vodní elektrárnou) a tzv. jiným hydroenergetickým zařízením (mlýn, pila atd.). Žalobce uzavírá, že předmětné vodoprávní povolení ze dne 26. 2. 2007 nemá věcný charakter a nebylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám; jedná se o povolení, které svědčilo jedině a pouze žalobci. Předmětné povolení bylo vydáno žalobci pro tehdy existující malou vodní elektrárnu, a nikoliv pro jakoukoliv malou vodní elektrárnu v daném místě nově vzniklou. Podle žalobce je zachováváním platnosti předmětného povolení nastolován stav právní nejistoty a práva žalobce jsou neoprávněně přisuzována jinému subjektu. Zachování předmětného povolení je taktéž ohrožením žalobcovy investice, kterou vynaložil na vybudování malé vodní elektrárny na protějším břehu řeky. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný poukázal na to, že Ministerstvo zemědělství dne 14. 1. 2015 sdělilo, že žalobcův podnět neodůvodňuje zahájení přezkumného řízení v dané věci. Žalovaný vyzdvihl, že Ministerstvo zemědělství nepřijalo názor žalobce, že povolení k nakládání s vodami je rozhodnutím in personam. Dále žalovaný předestřel polemiku stran uplatněných žalobních bodů. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že nikomu neupírá právo rozhodovat o svých nemovitostech. Ovšem tím, že bude předmětné vodoprávní povolení zrušeno, se naopak ostatním potenciálním žadatelům otevře prostor požádat si o nové povolení k nakládání s vodami. Žalobce zdůraznil, že osoba zúčastněná na řízení II) není vlastnicí žádné malé vodní elektrárny a nedisponuje žádným právem nakládat s vodami. Pokud jde o předmětné vodoprávní povolení tak žalobce trvá na tom, že oprávnění z něj plynou jedině jemu a že nebyly splněny podmínky pro přechod práv a povinností z tohoto oprávnění na jinou osobu. Podle žalobce po celou dobu řízení o zrušení předmětného povolení nebyla zjištěna jakákoliv fyzická existence malé vodní elektrárny na levém břehu Otavy v daném místě a dále nikdy nebylo prokázáno vlastnické právo osoby zúčastněné na řízení II) a její právní předchůdkyně k jakékoliv malé vodní elektrárně. Žalobce zdůrazňuje, že nikdy nebylo prokázáno, že při vydávání předmětného vodoprávního povolení byla dána vůle žalobce a osoby zúčastněné na řízení II) pro to, aby byl osobou oprávněnou z vydaného povolení vlastník pozemku nebo stavby. Osoba zúčastněná na řízení I) se k věci nevyjádřila. Osoba zúčastněná na řízení II) k věci uvedla, že se ztotožňuje se závěry vyjádřenými v napadeném rozhodnutí, a to především s tím, že se v dané věci jedná o rozhodnutí in rem. Osoba zúčastněná poukázala na veřejný zájem na zachování využitelnosti zařízení a potenciálu vodního toku v budoucnu. Tvrzení žalobce v žalobě považuje osoba zúčastněná za zcela obecná, neurčitá a pro věc nerozhodná. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 31. 3. 2014 podal žalobce k vodoprávnímu úřadu žádost o zrušení povolení k nakládání s vodami ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, a to ke dni 30. 6. 2014. Důvodem pro podání žádosti byla skutečnost, že malá vodní elektrárna k uvedenému datu ztratí charakter výrobny elektřiny. Oznámením ze dne 22. 4. 2014 vodoprávní úřad oznámil zahájení řízení o zrušení povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 vodního zákona. K řízení se vyjádřila účastnice řízení Ing. V. Š., přičemž uvedla, že „jako majitelka vodního díla, ke kterému se výše uvedené povolení vztahuje“, s jeho zrušením nesouhlasí. Účastnice řízení konstatovala, že nesouhlasí se zrušením vydaného povolení, neboť po skončení nájemní smlouvy se žalobcem, má záměr toto vodní dílo provozovat, a to za stávajících podmínek. Ve spise je založena nájemní smlouva ze dne 18. 7. 1994, uzavřená mezi R. P. jakožto pronajímatelkou a žalobcem jakožto nájemcem. Dále je ve spise založen Dodatek č. 1 nájemní smlouvy ze dne 3. 10. 1994. Na základě nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 1 byly ve smlouvě popsané nemovitosti pronajaté za účelem provozu malé vodní elektrárny na dobu dvaceti let od 18. 7. 1994. Byla pronajata budova mlýnice sestávající ze strojovny, přízemí, dvou pater a půdního prostoru, příjezdová cesta, dvůr, náhon, mlýnská stoka, velký a malý ostrov. Ve smlouvě je uvedeno, že součástí strojovny je Francisova turbína, která je rovněž předmětem nájmu. Žalobce se ve smlouvě jakožto nájemce zavázal provést opravy a úpravy pronajatých věcí tak, aby mohly sloužit účelu, pro nějž byly pronajaty. Ve spise je dále založeno rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, kterým bylo na základě žádosti žalobce jakožto osoby podnikající podle zvláštního předpisu (licence Energetického regulačního úřadu č. 110100390, IČ: 48216551), vydáno povolení k nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního zákona, a to k využívání jejich energetického potenciálu. Jedná se o využití energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna na pozemku parc. č. st. ... v k. ú. Z., č.h.p 1-08-02-083. Povolení bylo vydáno na dobu 25 let od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 3. 2007. Dne 19. 5. 2014 vydal vodoprávní úřad pod č. j. ZP01/2014/12809/4/LH, rozhodnutí o tom, že se povolení k nakládání s vodami podle § 12 odst. 2 vodního zákona, vydané rozhodnutím vodoprávního úřadu ze dne 26. 2. 2007, č. j. ZP01/2006/25393/4/LH, neruší. Vodoprávní úřad uvedl, že dané vodoprávní povolení bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím vodního díla. Povolení bylo vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu v budově mlýna. Dále vodoprávní úřad konstatoval, že zrušení výrobny elektrické energie, zánik licence energetického úřadu či odpojení od distribuční soustavy jsou skutečnosti z hlediska vodního zákona irelevantní. Vodoprávní úřad uvedl, že nelze zrušit vodoprávní povolení proti vůli vlastníka vodního díla. Jedná se o tzv. věcný charakter povolení k nakládání s vodami. Pokud vodní dílo bude sloužit nadále k účelu uvedenému v povolení, přecházejí práva a povinnosti ze zákona na nového nabyvatele, popř. uživatele vodního díla. K odvolání žalobce vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 27. 10. 2014, č. j. KUJCK 62574/2014/OZZL/11, kterým rozhodnutí vodoprávního úřadu zrušil a řízení o žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2014 zastavil. Žalovaný nejprve posuzoval, zda je povolení k nakládání s vodami rozhodnutím in rem nebo in personam. Žalovaný k této otázce odkázal na odbornou literaturu a prvorepublikovou judikaturu a dovodil, že věcný charakter povolení k nakládání s vodami je „historickou vodohospodářskou notorietou“. Žalovaný nepřisvědčil názoru žalobce, že jde o rozhodnutí in personam. Žalovaný následně vyhodnotil, že v době vydání rozhodnutí o odvolání již zanikl žalobci nájemní vztah, a tedy oprávnění vyplývající z povolení k nakládání s vodami přešlo na vlastnici malé vodní elektrárny. Žalovaný se odvolal na § 12 odst. 2 vodního zákona a konstatoval, že v době vydání napadeného rozhodnutí již žalobce není oprávněným, a proto již nemá právo podat návrh na zrušení povolení k nakládání s vodami. Podle žalovaného tak v odvolacím řízení nastala skutečnost, která podle § 90 odst. 4 správního řádu odůvodnila zastavení řízení. Závěrem žalovaný konstatoval, že s ohledem na zásadu koncentrace odvolacího řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu se nezabýval námitkou žalobce, že na pozemku parc. č. st. ... v k. ú. Z., který je uveden v povolení k nakládání s vodami, se nenachází žádná malá vodní elektrárna. Jen na okraj žalovaný konstatoval, že přesnost určení místa nakládání s vodami je zajištěna vymezením názvu vodního toku, údaje o říčním kilometru, čísla hydrologického pořadí a polohy místa nakládání s vodami (orientačně podle souřadnic X, Y). Ve spise je založeno též sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 14. 1. 2015, č. j. 83950/2014-MZE-15111, o tom, že nebyly shledány důvody pro zahájení přezkumného řízení v dané věci. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2014 se žalobce bránil správní žalobou u zdejšího soudu. Krajský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2014 rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 A 189/2014 – 54, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud vytkl žalovanému nesprávný procesní postup podle § 90 odst. 4 správního řádu a zavázal žalovaného, aby ve věci rozhodl meritorně. K žalobní námitce žalobce se krajský soud zabýval i povahou předmětného vodoprávního povolení, jehož zrušení se žalobce domáhal, a vyhodnotil, že toto konkrétní vodoprávní povolení bylo vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna na vymezeném pozemku, a tedy že oprávnění z tohoto povolení je svázáno s tímto vodním dílem a má tedy věcný charakter se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Krajský soud zhodnotil, že se nejednalo o povolení vydané žalobci in personam. V pokračujícím řízení o odvolání se žalobce již k věci nikterak nevyjádřil. Dne 28. 7. 2016 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým podle § 90 odst. 5 správního řádu prvostupňové rozhodnutí vodoprávního úřadu o nezrušení předmětného vodoprávního povolení potvrdil a odvolání zamítl. Žalovaný setrval na svých závěrech o povaze předmětného vodoprávního povolení jakožto rozhodnutí in rem. Žalovaný k této otázce odkázal na odbornou literaturu a prvorepublikovou judikaturu a dovodil, že věcný charakter povolení k nakládání s vodami je „historickou vodohospodářskou notorietou“. Žalovaný nepřisvědčil názoru žalobce, že jde o rozhodnutí in personam. K této stěžejní otázce žalovaný dále ocitoval části zrušujícího rozsudku krajského soudu. S ohledem na to, že žalovaný neshledal odvolání žalobce důvodným, rozhodl tak, jak je uvedeno shora. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Na jednání dne 23. 10. 2017 setrvaly procesní strany na svých stanoviscích. K návrhu zástupkyně žalobce bylo provedeno opakováno dokazování nájemní smlouvou ze dne 18. 7. 1994 a jejího dodatku č. 1 ze dne 3. 10. 1994 a předmětným vodoprávním povolením ze dne 26. 2. 2007. Na návrh zástupkyně žalobce byl proveden důkaz žádostí o povolení k nakládání s povrchovými vodami, kterou žalobce podal vodoprávnímu úřadu dne 15. 12. 2006. Dále žalobce k podpoře jeho argumentace do soudního spisu doložil správní rozhodnutí a stanoviska správních orgánů, které se podle jeho názoru týkají nyní projednávané věci. Žalobce rovněž doložil stanovisko Ministerstva zemědělství ze dne 13. 9. 2017 opatřené v jeho věci. Krajský soud odročil jednání na den 30. 10. 2017 za účelem vyhlášení rozsudku. Žaloba je důvodná. Krajský soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Podle judikatury se za nesrozumitelné tradičně považuje takové rozhodnutí, v němž jsou obsaženy závažné vady výroku (např. není zřejmé, jak správní orgán rozhodl či je-li výrok vnitřně rozporný), dále není-li rozhodnutí vůbec rozčleněno na výrok a na odůvodnění, či je-li dána rozpornost výroku a odůvodnění, nebo nedává-li odůvodnění smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, na kterých rozhodnutí stojí. Žádnou takovou vážnou vadu napadeného rozhodnutí krajský soud neshledal. Lze sice souhlasit se žalobcem v tom, že žalovaný zvolil poněkud zvláštní strukturu a členění svého rozhodnutí, nicméně ve svém celku je z napadeného rozhodnutí seznatelné, proč žalovaný rozhodl ve výroku tak, jak rozhodl, a taktéž je z napadeného rozhodnutí seznatelný právní názor, který žalovaný v předmětné věci přijal. O přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí svědčí i to, že žalobce byl schopen v žalobě přednést podrobnou polemiku se závěry žalovaného, kterou formuloval do jednotlivých žalobních bodů. Námitku nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí proto krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Krajský soud k žalobní argumentaci žalobce uvádí, že již nadále není nutné se zabývat tím, zda a příp. v jaké fázi existence či neexistence nájmu je nájemce oprávněn požádat o zrušení vodoprávního povolení. Tuto otázku krajský soud vyřešil ve zrušujícím rozsudku a žalovaný tento právní názor akceptoval a vydal ve věci meritorní rozhodnutí. Tvrzení žalobce o tom, že úvahy krajského soudu ve zrušujícím rozsudku evokují otázku, zda v případě dalšího trvání nájemního vztahu by mohl být žalobce se svou žádostí o zrušení vodoprávního povolení úspěšný, považuje krajský soud za spekulativní a pro věc právně nevýznamné; proto se jím více nezabýval. Žalobce dále napadá závěr žalovaného, že věcný charakter vodoprávního povolení k nakládání s vodami je notorietou. Notorietou je podle § 50 odst. 1 správního řádu skutečnost obecně známá. Taková skutečnost se v řízení nedokazuje. Potud lze se žalobcem souhlasit. Ovšem žalovaný v napadeném rozhodnutí neuváděl, že by věcněprávní charakter vodoprávního povolení k nakládání s vodami byl obecně známou skutečností ve smyslu citovaného ustanovení správního řádu. Žalovaný toliko vyjádřil svůj názor, že se jedná o „vodohospodářskou notorietu“, ovšem podrobně svůj právní názor odůvodnil. Pokud by tuto skutečnost žalovaný považoval za skutečnost obecně známou, prostě by ji v napadeném rozhodnutí konstatoval bez dalšího odůvodnění. Tak se však nestalo. Krajský soud doplňuje, že ani ve zrušujícím rozsudku zdejšího soudu nebylo uváděno nic o tom, že by se jednalo o notorietu. Právě naopak krajský soud přistoupil k hodnocení charakteru vodoprávního povolení striktně na individuální bázi a zabýval se konkrétními právy a ve vztahu ke komu či čemu byly tímto povolením založeny. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku neuvedl, že by veškerá vodoprávní povolení měla věcný charakter a že by se mělo jednat o notorietu. Krajský soud se záležitostí zabýval striktně ve vztahu ke konkrétnímu vodoprávnímu povolení. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku hodnotil, zda jde podle § 11 odst. 1 vodního zákona o vodoprávní povolení, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům nebo stavbám, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak je, a ani aktuální žalobcova argumentace v žalobě jej nevede k závěru opačnému. Žalobce v žalobě na jedné straně setrvává na závěru, že vodoprávní povolení mu bylo vydáno s účinky in personam, avšak na druhé straně v podstatě namítá, že má-li takové rozhodnutí věcněprávní charakter, tak bylo vydáno jemu jakožto vlastníkovi „stávající malé vodní elektrárny“. Pokud jde o tvrzení žalobce, že přímo z vodoprávního povolení vyplývá, že bylo vydáno a adresováno jemu jako osobě podnikající podle zvláštního právního předpisu a je tedy vázáno striktně na jeho osobu a jedná se o povolení udělené in personam, tak krajský soud setrvává na tom, jak tuto otázku posoudil již v předchozím zrušujícím rozsudku. Podle § 11 odst. 1 vodního zákona platí, že práva a povinnosti vyplývající z povolení k nakládání s vodami, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům anebo stavbám, přecházejí na jejich nabyvatele, pokud tyto pozemky anebo stavby budou i nadále sloužit účelu uvedenému v povolení. To platí i pro jejich uživatele po dobu užívání těchto pozemků nebo staveb v rozsahu, který odpovídá rozsahu práv uživatele k nim, vyplývajícího ze vzájemného vztahu mezi vlastníkem a tímto uživatelem. Nabyvatelé těchto pozemků anebo staveb, případně jejich uživatelé, jsou povinni oznámit vodoprávnímu úřadu, že došlo k převodu nebo přechodu pozemku nebo stavby, s nimiž je povolení k nakládání s vodami spojeno, a to do 2 měsíců ode dne jejich převodu nebo přechodu, případně vzniku práv k jejich užívání. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že „ačkoliv bylo vodoprávní povolení dne 26. 2. 2007 vydáno k žádosti žalobce (v té době uživatele malé vodní elektrárny na základě nájemní smlouvy), který je v povolení označen jako osoba podnikající podle zvláštního předpisu, tak je z výroku tohoto povolení zřejmé, že bylo vydáno pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna parc. č. st. . v k. ú. Z. Povolení k nakládání s vodami je ve výroku formulováno tak, že je uděleno povolení k využití energetického potenciálu řeky Otavy v ř. km 34,835, levý břeh pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna. Z této formulace má krajský soud za prokázané, že dané povolení bylo při vydání svázáno s malou vodní elektrárnou jakožto vodním dílem, a tedy souvisí s vlastnictvím vodního díla. Žalobce mohl na základě nájemní smlouvy užívat daný objekt za účelem provozu malé vodní elektrárny, a tedy byl i oprávněn požádat o vydání vodoprávního povolení k nakládání s vodami ve vztahu k pronajatému vodnímu dílu (§ 126 odst. 1, věta druhá vodního zákona). Vodoprávní povolení svázané s vodním dílem tak žalobci svědčilo jen do té doby, co byl uživatelem tohoto vodního díla, tj. po dobu co nájemní vztah trval. Jakmile se vodní dílo vrátilo do užívání jeho vlastníkovi, došlo i k přechodu oprávnění k nakládání s vodami podle § 11 odst. 1 vodního zákona.“ K uvedenému se doplňuje, že z výrokové části předmětného vodoprávního povolení vyplývá, že povolení k využívání energetického potenciálu vod bylo vydáno právě ve vztahu k zařízení, kterým bylo možné tento energetický potenciál využívat. Povolení bylo vydáno pro „stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna“. Spojení vodoprávního povolení s konkrétní stavbou je tak ve výrokové části přesně a jasně vymezeno. Nelze dále odhlížet i od odůvodnění předmětného vodoprávního povolení, ze kterého se podává, že se jedná o žádost uživatele – nájemce a povolení je vydáváno pro využívání energetického potenciálu vod „pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna p. č. st. ... v k. ú. Z., ve vlastnictví V. P.“. Z této formulace má krajský soud za zjevné, že žalobce jakožto nájemce požádal o vydání povolení, které však bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím stavby a vlastník této stavby je dokonce v povolení výslovně uveden. Žalobce je v povolení výslovně označován jako uživatel. Z uvedeného je evidentní, že vodoprávní povolení bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím stavby, která je ve vodoprávním povolení vymezena jako budova bývalého mlýna, v níž je provozována malá vodní elektrárna, a je i v povolení označen aktuální vlastník této stavby. „Účel spojený s vlastnictvím stavby“ je v tomto případě spatřován ve vlastnictví stavby bývalého mlýna, která jako malá vodní elektrárna slouží k realizaci povolení k využívání energetického potenciálu vod. Bez této stavby, která je vodním dílem – malou vodní elektrárnou - by nebylo možné vodoprávní povolení využívat a realizovat, a proto musí být spojeno s předmětnou stavbou a tím pádem i s jejím vlastníkem, a tudíž lze uzavřít, že jde o naplnění účelu spojeného s vlastnictvím stavby vodního díla. Oprávnění žalobce požádat o vydání vodoprávního povolení podle § 8 vodního zákona, které bylo vydáno ve formě povolení in rem, přitom nemuselo vyplývat ze smluvního ujednání mezi nájemcem a pronajímatelem. Uvedené vyplývá přímo z právní úpravy, a sice z § 126 odst. 1, věty první vodního zákona, z něhož vyplývá, že pokud se v tomto zákoně užívá pojem "vlastník" nebo "nabyvatel", rozumí se jím i ten, komu svědčí právo hospodaření. Stejně tak není relevantní argument žalobce, že když podával žádost o povolení k nakládání s vodami, nevyjádřil vůli, aby povolení bylo vydáno in rem. Vodoprávní povolení bylo vydáno in rem již z logiky věci, neboť takové povolení k nakládání s vodami se vztahuje ke stavbě, resp. k vodnímu dílu, jehož prostřednictvím má dojít k využívání energetického potenciálu vod. Stejně tak není relevantní argument žalobce, že o vodoprávní povolení podle § 8 vodního zákona může požádat kdokoliv a nemusí to být vlastník ani uživatel nemovitosti. Tento názor považuje krajský soud za lichý. Není přestavitelné, aby o vydání vodoprávního povolení k využívání energetického potenciálu vod mohl požádat kdokoliv bez právního vztahu ke konkrétní stavbě, resp. vodnímu dílu, jehož prostřednictvím se bude povolení realizovat. Krajský soud na návrh žalobce při jednání provedl k důkazu žádost o povolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami, kterou dne 15. 12. 2006 podal vodoprávnímu úřadu a na základě které bylo vydáno předmětné vodoprávní povolení, o jehož zrušení nyní usiluje. Žalobce k tomuto důkazu uvedl, že z něho nevyplývá, že by žádost podal jako uživatel – nájemce vodního díla. Žalobci proto není zřejmé, proč byl v předmětném vodoprávním povolení označen jako uživatel – nájemce. K uvedenému krajský soud jednak uvádí, že předmětem tohoto soudního přezkumu není samo vodoprávní povolení, a dále k tomu uvádí, že spis vedený ve věci vydání předmětného vodoprávního povolení neměl při svém rozhodování k dispozici a ani to nepovažoval za nezbytné. K uvedené námitce nezbývá než konstatovat, že z vodoprávního povolení se podává, že byl podle § 115 vodního zákona stanoven okruh účastníků řízení, mezi nimiž byl žadatel (tj. žalobce), vlastník vodního díla, správce vodního toku a příslušný územní svaz ČRS. Informace o tom, že žalobce nepodal žádost o vydání předmětného vodoprávního povolení jako vlastník vodního díla, nýbrž jako nájemce, zřejmě vodoprávní úřad zjistil nahlédnutím do katastru nemovitostí; proto jako dotčenou osobu do řízení přibral i vlastníka stavby, resp. vodního díla. Krajský soud doplňuje, že rozhodnutí mají osobní povahu (in personam) typicky v řízeních, která mají výlučně osobní povahu (např. změna jména, vydání občanského průkazu, vydání zbrojního průkazu). Rozhodnutí, které má povahu in personam, typicky zaniká, resp. ztrácí právní účinky spolu se smrtí fyzické osoby, které bylo uděleno [např. zánik platnosti zbrojního průkazu podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů]. Vodoprávní povolení k nakládání s vodami za účelem využívání energetického potenciálu vod bylo vydáno ve vztahu k předmětné stavbě, resp. vodnímu dílu - malé vodní elektrárně, prostřednictvím kterého mělo docházet k využívání energetického potenciálu vod; proto se jedná o rozhodnutí vztahující se k věci s věcnými účinky. Spojení s konkrétní stavbou a potažmo jejím vlastníkem se podává jak z výroku, tak z odůvodnění vydaného vodoprávního povolení. Krajský soud nemá žádnou pochybnost o tom, že vodoprávní povolení bylo vydáno s účinky in rem. Věcný charakter vodoprávního povolení vyplývá i z § 13 vodního zákona, které upravuje způsoby zániku vodoprávního povolení. Vodoprávní povolení totiž zaniká se zánikem vodního díla umožňujícího povolené nakládání s vodami [§ 13 písm. b) vodního zákona]. Podle písm. c) citovaného ustanovení § 13 vodoprávní povolení sice zaniká také smrtí fyzické osoby, ovšem pouze pokud nedošlo k přechodu oprávnění na dalšího nabyvatele podle § 11 odst. 1 vodního zákona. Vodní zákon v tomto ustanovení přímo počítá s přechodem oprávnění na nabyvatele pozemků a staveb, bude-li zachován účel vydaného povolení. Správní rozhodnutí a stanoviska správních orgánů, které žalobce předložil krajskému soudu při jednání, týkající se případu H. a přechodu, resp. zániku vodoprávního povolení k malé vodné elektrárně, a které jsou založeny na č. l. 70 až 79 soudního spisu, nejsou podle názoru krajského soudu k věci zcela případné, neboť tam byl řešen případ úmrtí osoby oprávněné z vodoprávního povolení a s tím související zánik vodoprávního povolení, ovšem na půdorysu tohoto jednoho konkrétního případu. Krajskému soudu nejsou známy bližší skutkové okolnosti tohoto případu, ovšem je přesvědčen, že případ úmrtí a případ zániku nájemní smlouvy nejsou zcela srovnatelné. Ostatně i Ministerstvo zemědělství ve svém stanovisku ze dne 18. 8. 2016 (na č. l. 78 a 79) zdůraznilo, že je při aplikaci § 13 písm. c) vodního zákona vždy nutné zohledňovat konkrétní okolnosti každého daného případu. Žalobce následně v žalobě přišel se zcela novým tvrzením (oproti žalobě předchozí), a sice že vlastníkem „stávající malé vodní elektrárny“ v budově bývalého mlýna, pro kterou bylo vydáno vodoprávní povolení, byl on sám. Z uvedeného vyplývá, že v této části žaloby žalobce jakoby přistoupil na verzi, že se jedná o povolení in rem a že on je z tohoto povolení oprávněn jako vlastník „stávající malé vodní elektrárny“. S tímto tvrzením souvisí i jeho námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobce poukazuje na to, že obsah nájemní smlouvy byl nesprávně vyložen, neboť ze smlouvy vyplývá toliko to, že budovy byly pronajaty za účelem provozu malé vodní elektrárny, ovšem předmětem nájmu nebyla malá vodní elektrárna. Žalobce doplňuje, že malou vodní elektrárnu v místě po uzavření nájemní smlouvy vytvořil a zprovoznil, neboť nainstaloval veškeré provozní zařízení a technologie k produkci elektrické energie vyráběné z mechanické energie, kterou poskytovala turbína v mlýně zabudovaná v roce 1931. K této argumentaci žalobce nedoložil krajskému soudu žádné podklady, kterými by své tvrzené vlastnické právo ke „stávající malé vodní elektrárně“ v budově bývalého mlýna prokazoval. Krajský soud uvedenou námitku posoudil následovně. Malá vodní elektrárna, jejíhož vlastnického práva se žalobce nyní dovolává, aniž jej jakkoliv prokazuje, není podle názoru krajského soudu samostatným předmětem vlastnického práva. Malá vodní elektrárna, resp. zařízení, kterým bylo podle předmětného vodoprávního povolení realizováno využívání energetického potenciálu vod, nemůže existovat bez spojitosti s pozemky a stavbami. Žalobce si na základě nájemní smlouvy pronajal budovu bývalého mlýna. Budova mlýnice přitom sestávala ze strojovny, jejíž součástí byla Francisova turbína, z přízemí, dvou pater a půdního prostoru; dále byla pronajata příjezdová cesta, dvůr, náhon, mlýnská stoka, velký a malý ostrov. Krajský soud nikterak nezpochybňuje, že další potřebné zařízení a technologie do pronajatých prostor umístil žalobce na vlastní náklady, ovšem to neznamená, že se stal vlastníkem vodního díla - malé vodní elektrárny, kterou v budově mlýna provozoval. Jak i správně podotkl žalovaný ve vyjádření k žalobě, jen se samotným zařízením a technologií by žalobce žádnou elektrickou energii využitím vodního toku Otavy nevyrobil, kdyby neměl pronajatou budovu, strojovnu, Francisovu turbínu, náhon, mlýnskou stoku atd. Žalobce byl sice vlastníkem zařízení, které bez stavebních zásahů do budovy bývalého mlýna umístil a zprovoznil díky němu malou vodní elektrárnu, nicméně nemohl být vlastníkem vodního díla malé vodní elektrárny jako takového, neboť taková skutečnost z ničeho nevyplývá a žalobce ji ani nikterak neprokazuje. Malá vodní elektrárna je vodním dílem podle § 55 odst. 1 písm. g) vodního zákona. Žalobce ovšem neprokázal žalovanému ani krajskému soudu, že by zřídil nové vodní dílo, které se doposud na daném místě nenacházelo. Pokud by tomu tak bylo, tak by disponoval stavebním povolením nebo ohlášením, které vyžaduje každá stavba vodního díla a její změna a ze kterého by se podávalo jeho vlastnické právo k vodnímu dílu. Pokud by byl skutečně vlastníkem vodního díla, tak by nepochybně opatřil vodoprávní povolení ke zrušení a odstranění vodního díla podle § 15 odst. 1 vodního zákona; takovou listinu taktéž žalobce nepředložil. Žádnou z takových listin žalobce krajskému soudu nepředložil. Žalobce v tomto směru ani krajskému soudu nepředestřel žádnou relevantní právní argumentaci, která by měla z hlediska soukromého práva jeho tvrzené vlastnické právo k vodnímu dílu – malé vodní elektrárně - podporovat. Žalobce ve stávající stavbě vybavené Francisovou turbínou (byť nefunkční) a na přilehlých pozemcích zprovoznil malou vodní elektrárnu, k jejímu provozu však nepochybně potřeboval nejen své vlastní zařízení a technologii, nýbrž i budovu mlýna, Francisovu turbínu, náhon atd. Žalobce zprovoznil malou vodní elektrárnu na nemovitostech ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení II), které si za tím účelem pronajal. Žalobce se však nestal vlastníkem malé vodní elektrárny, neboť ta není oddělitelná od staveb a pozemků, v nichž je umístěna. Vodní dílo - malá vodní elektrárna - tak byla tvořena jako jeden celek stavbou, pozemky, Francisovou turbínou a zařízením. Vodoprávní povolení vydané pro stávající malou vodní elektrárnu v budově bývalého mlýna se vztahovalo k celému tomuto objektu jako jednomu funkčnímu celku, který byl a je ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení II) (při neexistenci důkazu o opaku). Současně je nepochybné, že se vydané vodoprávní povolení vztahovalo k tomuto vodnímu dílu pouze jako k malé vodní elektrárně využívající energetického potenciálu vod. Krajský soud proto žalobcově argumentaci o tom, že vlastníkem malé vodní elektrárny byl on sám, nepřisvědčil, neboť takový argument žalobce nikterak nedoložil a krajskému soudu ani ve správním soudnictví nepřísluší, aby posuzoval, zda žalobce je či není vlastníkem určité nemovité věci. K takovému účelu může sloužit žaloba na určení vlastnického práva, kterou projednávají soudy v civilním soudním řízení. Je pouze na žalobci, zda tuto cestu hodlá využít či nikoliv. Krajský soud poukazuje na to, co již uvedl ve zrušujícím rozsudku: „O tom, zda vodní dílo bude i nadále sloužit účelu uvedenému v povolení, může v daném případě rozhodnout výlučně vlastník, na kterého přechází vodoprávní oprávnění po skončení předchozího uživatelského vztahu žalobce k tomuto vodnímu dílu. Na vlastníka vodního díla přejde vodoprávní oprávnění a je na jeho vůli, zda bude v účelu pokračovat, buď on sám, anebo zda poskytne vodní dílo novému uživateli. Už jen projevem nesouhlasu se zrušením vodoprávního povolení dal vlastník vodního díla najevo skutečnost, že hodlá dále zachovat a plnit účel, pro který bylo povolení vydáno.“ Krajský soud ovšem v této souvislosti shledal, že ze strany správních orgánů došlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci. Vzhledem k tomu, že se správní řízení vede již delší dobu a poslední vydané rozhodnutí žalovaného se váže zjištěným skutkovým stavem ke dni 28. 7. 2016, bylo pro věc rozhodné, aby byla zjištěna skutečná situace na místě samém. Z hlediska posouzení věci je totiž podstatné zjištění, zda se v předmětném objektu stále nacházelo vodní dílo – malá vodní elektrárna. Při setrvalém tvrzení žalobce o tom, že při skončení nájemního vztahu vyklidil zařízení, jehož prostřednictvím provozoval malou vodní elektrárnu, a že demontoval funkční zařízení ve svém vlastnictví, se nutně nabízí otázka, zda se v budově bývalého mlýna skutečně stále nachází vodní dílo malé vodní elektrárny, k jejímuž provozování na tomto místě a jedině k tomuto účelu bylo vodoprávní povolení vydáno. Ačkoliv se osoba zúčastněná na řízení II) vyjádřila v tom smyslu, že je proti tomu, aby vodoprávní povolení bylo zrušeno, neboť hodlá vodní dílo za stávajících podmínek i nadále provozovat, z žádného dokladu ve správním spise se nepodává, že by k tomu skutečně došlo. Uvedené zjištění má přitom zásadní důsledky na existenci vodoprávního povolení samého, jak bude podáno níže. Žalobce po celou dobu řízení setrvale argumentuje, že v budově bývalého mlýna již žádná malá vodní elektrárna po vyklizení neexistuje. Uvedenou skutečnost bude nezbytné prověřit, a to provedením místního šetření na místě samém. Jedině tak bude možné zjistit, zda osoba zúčastněná na řízení II) ve vyklizené budově bývalého mlýna znovu vybudovala malou vodní elektrárnu, kterou užívá k realizaci vodoprávního povolení či nikoliv. Krajský soud připomíná, co bylo již konstatováno ve zrušujícím rozsudku, a sice: „v případě, že by vodoprávní orgán následně zjistil (po přechodu práv a povinností na vlastníka vodního díla – pozn. krajského soudu), že vodoprávní povolení není využíváno, může přistoupit k jeho zrušení z moci úřední především z důvodu podle § 12 odst. 1 písm. a) vodního zákona.“ Krajský soud apeluje na žalovaného, resp. vodoprávní úřad, aby uvedené skutečnosti v rámci místního šetření zjistil, a pokud se mu potvrdí, že vodoprávní povolení není využíváno, nechť zahájí z moci úřední řízení o zrušení vodoprávního povolení, pokud budou splněny podmínky k tomuto postupu. Krajský soud uvedené uvádí s výhradou úvahy uvedené níže o tom, zda již dokonce nedošlo k zániku vodoprávního povolení přímo ze zákona podle § 13 písm. b) vodního zákona. Ustanovení § 13 písm. b) vodního zákona konstruuje zánik povolení k nakládání s vodami spolu se zánikem vodního díla (§ 55) umožňujícího povolené nakládání s vodami, pokud vodoprávní úřad do jednoho roku po zániku díla nestanoví lhůtu a podmínky k uvedení stavby do původního stavu; v tomto případě povolení zaniká marným uplynutím této lhůty. Uvedené ustanovení může rovněž významně souviset s tvrzením žalobce, že v době skončení nájmu objektu bývalého mlýna vyklidil zařízení, které bylo nezbytné k provozu malé vodní elektrárny, a že tudíž malá vodní elektrárna přestala se skončením nájmu existovat. Pokud by tomu tak skutečně bylo a došlo by k zániku vodního díla, jehož prostřednictvím docházelo k povolenému nakládání s vodami, tak došlo k zániku vydaného vodoprávního povolení ex lege. Jak již bylo uvedeno, ze správního spisu se nepodávají žádné informace o tom, zda byla v budově bývalého mlýna malá vodní elektrárna obnovena a kdy či nikoliv, či zda nebylo vydáno rozhodnutí předvídané citovaným ustanovením se stanovením lhůty a podmínek pro uvedení stavby do původního stavu, a proto nelze tuto skutečnost zhodnotit. Krajský soud tudíž ukládá žalovanému, resp. vodoprávnímu úřadu, aby patřičně zjistil skutkový stav věci a učinil patřičný závěr v tom směru, zda nedošlo k zániku předmětného vodoprávního povolení přímo ze zákona spolu se zánikem vodního díla samého a kdy k tomu příp. došlo. V případě, že vodní dílo zaniklo, zaniklo spolu s ním ze zákona i vodoprávní povolení; o tom se nevydává žádné rozhodnutí. Pokud by v tomto řízení vyšlo najevo, že budova bývalého mlýna již není vodním dílem – malou vodní elektrárnou, bude nepochybné, že i vodoprávní povolení z roku 2007 zaniklo přímo ze zákona. K dalšímu postupu ve věci krajský soud uvádí, že žalovaný, resp. vodoprávní úřad provede řádné zjištění skutkového stavu věci, a to především ohledáním stavby bývalého mlýna se zaměřením na to, zda je v ní aktivně provozována malá vodní elektrárna, zda byla malá vodní elektrárna po vyklizení objektu žalobcem uvedena znovu do provozu a kdy, a zda osoba zúčastněná na řízení II) vodoprávní povolení aktivně využívá. K řádnému zjištění skutkového stavu může sloužit též svolání ústního jednání. Pokud bude po řádném zjištění skutkového stavu a po provedení příp. dalších správních řízení shledáno, že vodoprávní povolení zaniklo již přímo ze zákona či zde již není z jiného právního důvodu, pak bude nezbytné řízení o žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2014 o zrušení předmětného vodoprávního povolení zastavit pro zjevnou bezpředmětnost podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť zde nebude žádné vodoprávní povolení, které by bylo lze rušit. Pokud bude zjištěno, že malá vodní elektrárna je v místě osobou zúčastněnou na řízení II), příp. jinou oprávněnou osobou aktivně provozována a vodoprávní povolení je využíváno, pak bude nezbytné, aby vodoprávní úřad o žádosti žalobce ze dne 31. 3. 2014 rozhodl meritorně, tj. aby žádosti vyhověl nebo ji zamítl. Přitom se vypořádá se vším, co bude v řízení zjištěno, a bude vycházet ze závazného právního názoru krajského soudu, který se k povaze předmětného vodoprávního povolení vyslovil shora. Dále krajský soud uvádí, že pokud žalobce setrvá i v pokračujícím správním řízení na svém stanovisku, že on sám byl vlastníkem malé vodní elektrárny v budově bývalého mlýna, bude nezbytné, aby v tomto směru ve správním řízení právně relevantně argumentoval a podpořil svou argumentaci příp. důkazním materiálem, nebo aby vyvolal řízení před civilním soudem o určení jeho vlastnického práva (ovšem za předpokladu, že prokáže naléhavý právní zájem takové žaloby) či aby zvolil jiný žalobní typ, jímž by mohl dosáhnout kýženého výsledku. Vzhledem k tomu, že žalovaný zatížil řízení podstatnou vadou, spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. Krajský soud současně zrušil i prvostupňové rozhodnutí ze dne 19. 5. 2014, neboť s ohledem na zásadní nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu je vhodné, aby bylo celé řízení provedeno znovu. Krajský soud považoval za vhodné, aby nejasný skutkový stav ohledně užívání a existence předmětného vodoprávního povolení a předmětného vodního díla byl odstraněn v rámci probíhajícího řízení zahájeného žádostí žalobce, neboť je to z hlediska zásad správního řízení efektivní a žádoucí a povede to k jednoznačnému odstranění právní nejistoty ohledně sporných otázek. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3000 Kč. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast při jednání dne 23. 10. 2017) celkem v částce 9.300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 10.200 Kč. Podání repliky k věci nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, neboť obsahovala opakování žalobních bodů a polemiku s vyjádřením žalovaného. Vzhledem k tomu, že advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 2.142 Kč. Celkem jde tedy o částku 12.342 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 15.342 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení