10 CO 304/2023 - 533

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], [anonymizováno], [obec], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] pro zaplacení částky 47 485 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 11 C 78/2022-449, ze dne 21. 3. 2023 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výrocích I. a III., potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 587,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 47 485 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku, žalobu co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 702,19 Kč za dobu od 1. 8. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II.) a výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 50 581 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I. a III. se odvolal žalovaný. K procesní stránce namítl, že návrhu žalovaného na přerušení řízení soud nevyhověl a sám si správnost vyúčtování za roky 2019 a 2020 vyhodnotil jako předběžnou otázku.

3. Dále namítl nesprávné skutkové závěry soudu prvního stupně a nesprávné právní posouzení věci. Nejprve zrekapituloval závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném odůvodnění rozsudku. Podle názoru žalovaného soud nesprávně zhodnotil důkazy, které v předmětném řízení provedl a došel tak k nesprávným skutkovým zjištěním. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyúčtování služeb za rok 2019 a 2020 jsou vyúčtování správná. K takovému závěru došel toliko mechanickým výpočtem části položek, které jsou vedeny ve vyúčtování, a dle soudu bylo možné dopočíst závěry vyúčtování jednoduchou matematickou operací. Výši nákladů si měl žalovaný dle soudu ověřit nahlédnutím do podkladů. Podle názoru žalovaného však prostým výčtem položek podle zákona o poskytování plnění není možné jakkoli hodnotit správnost vyúčtování služeb. K tomuto závěru nelze dojít z toho důvodu, že soud neměl k dispozici podklady k vyúčtování. Vyúčtování služeb musí být přezkoumatelné a zkontrolovatelné. To, že ve vyúčtování je uvedeno, že příjemci služeb byly poskytovány nějaké služby, jaká byla spotřeba daných služeb a kolik činila výše nedoplatků, neznamená, že je předmětné vyúčtování řádné a správné, protože správnost a řádnost vyúčtování je možné vyhodnotit pouze za současného prostudování podkladů k předmětnému vyúčtování. Žalovaný pak také uvedl, že nerozumí tomu, jak mohl soud prvního stupně dospět k závěru, že žalovanému bylo ze strany žalobce umožněno nahlédnout do podkladů. Podle názoru žalovaného z žádného z provedených důkazů takový závěr nevyplývá.

4. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil řadu povinností pro žalovaného vyplývajících ze stanov žalobce, z rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 9. 12. 2015, 2. 5. 2018 a ze smlouvy o zajišťování správy domu a pozemku. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by soud kterýkoli z dokumentů jakkoli zkoumal co do platnosti a závaznosti, zejména například, zda rozhodnutí vlastníků byla přijata potřebným množstvím hlasů, zda předmětná shromáždění byla řádně svolána, zda byla usnášeníschopná, zda smlouva o zajišťování byla uzavřena platně atd. Zejména ve vztahu ke smlouvě o zajišťování správy domu a pozemku je žalovaný toho názoru, že účinky této smlouvy jsou pro něj nicotné. Soud prvního stupně postupoval formalisticky, důkazy zkoumal pouze povrchově a nezabýval se jimi do detailu.

5. Dále žalovaný namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsah vyúčtování ve smyslu zákona o poskytování plnění soud zkoumal pouze formalisticky. Nepřihlédl také ke vztahu žalobce a žalovaného, neboť podle názoru žalovaného je účelem zákona o poskytování plnění poskytnout ochranu primárně nájemcům, jakožto slabším stranám nájemního vztahu a ostatním příjemcům služeb, kterými jsou vlastníci jednotek. Zopakoval, že podle jeho názoru vyúčtování za rok 2019 a 2020 jsou stiženy vadami, neboť neobsahují náležitosti dle § 7 odst. 2 zákona o poskytování plnění. Právní předpisy soud prvního stupně aplikoval tedy nesprávně. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a to buď tak, že žaloba bude zamítnuto anebo aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

6. Při odvolacím jednání pak doplnil další odvolací námitku, že závěry soudu prvního stupně týkající se výpočtu žalované částky je nepřezkoumatelné.

7. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřil žalobce. Poukázal na to, že soud žalovaného vyzýval k doplnění a konkretizaci jeho tvrzení stran údajné nesprávnosti vyúčtování. Ten však i výzvě navzdory nijak nespecifikoval, v čem by konkrétně měla spočívat nesprávnost vyúčtování a poukazoval na nesprávnost pouze v té nejobecnější rovině. Žalobce doložil a zaslal žalovanému řádná a věcně správná vyúčtování a tím splnil svoji zákonnou povinnost. Žalovaný měl navíc možnost vyúčtování reklamovat a tohoto práva nevyužil, naopak vyčkával a věc začal řešit až s poměrně velkým časovým odstupem podáním žalob. Dosud nespecifikoval, v čem spatřuje nesprávnost vyúčtování. Záměrem žalovaného je pouze žalobci uškodit. V této souvislosti odkázal žalobce na další řízení, která byla mezi účastníky vedena, a zejména na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 10 Co 210/2022-244, ze dne 13. 10. 2022 (spor o řádnost a správnost vyúčtování z roku 2019) a ze dne 23. 11. 2022, č. j. 61 Co 243/2022-241 (spor o řádnost a správnost vyúčtování 2020). Odvolací soud zdůraznil ve svých rozhodnutích zejména absenci konkretizace námitek vad vyúčtování ze strany žalovaného, což bylo jedním z hlavních činitelů neúspěchu žalovaného v těchto sporech. Odkázal zejména na bod 19., 27., 32., 35. a 36. rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 210/2022, a na body 6. a 10. rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 61 Co 243/2022. Žalovaného počínání ve formě rezignace na jakoukoli konkretizaci domnělých vad vyúčtování musí mít za následek neúspěch žalovaného v aktuálním řízení. Námitka žalovaného, že vyúčtování byla soudem posouzena pouze mechanicky, nejsou správná. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a tvrzení žalovaného zcela postrádají smysl. Obdobné platí pro odvolací námitky ve vztahu k nahlížení do podkladů k vyúčtování. Nahlížení není předmětem tohoto řízení, a pokud je žalobci známo, tak žalovaný tuto námitku před soudem prvního stupně neuplatnil. Navíc i v tomto ohledu bylo mezi stranami vedeno řízení a žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Co 210/2022-244, a to na bod 33. odůvodnění rozsudku. Zde odvolací soud dospěl k závěru ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobce měl možnost se s podkladovými materiály pro vyúčtování za rok 2019 seznámit. Ve věci sp. zn. 61 Co 243/2022 Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud by měl žalobce skutečný zájem se s podklady seznámit, mohl tak učinit, a to nejenom ve dvou konkrétně stanovených termínech, ale kdykoli poté. Žalobce také poukázal na spor, který byl veden mezi účastníky a jehož předmětem bylo nahlížení do podkladů k vyúčtování za rok 2018. I v této věci již rozhodoval odvolací soud dne 25. 5. 2023 rozsudkem sp. zn. 10 Co 21/2023. Zde soud dospěl k závěru, že žalobce prokazatelně umožnil žalovanému nahlédnout do podkladů k vyúčtování za roky 2015 až 2019 (tedy i za roky 2019 a 2020) a postavil najisto, že po doplněném dokazování před odvolacím soudem bylo zjištěno, že žalovaný vyvinul veškerou možnou iniciativu k tomu, aby potřebné informace žalobci o tom, že může prostudovat podklady za roky 2015 až 2020, poskytl. Vyslovil závěr, že nemá žádné pochybnosti o tom, že takto žalovaný učinil, což je v rozsudku popsáno. Také shledal jednání žalovaného za chování mající znaky zneužití práva podle § 8 o. z. a takové jednání nepožívá právní ochrany. Soud zde vyslovil závěr, že je evidentní, že i kdyby se žalovaný snažil sebevíce, žalobce není ochotný s žalovaným vůbec spolupracovat, odmítá veškeré úkony ze strany žalovaného, ať už se jedná o převzetí, např. peněz z titulu bezdůvodného obohacení, začne popírat, že vůbec má účet, nesdělí číslo účtu, popírá oznámení na vitrínách, popírá, že využíval poštovní schránku v domě, popírá vhození listin do schránky, zpochybňuje, že listiny zasílané žalovaným patří jemu, vede s žalovaným řadu sporů, prostě zkrátka maximálně komplikuje vzájemnou spolupráci. Pokud jde o namítanou neplatnost smlouvy o správě, pak žalovaný poukázal na to, že tato smlouva byla schválena usnesením shromáždění vlastníků dne 11. 12. 2018 v souladu se stanovami žalobce a zákonem. Usnesení jsou platná. Žalovaný také jejich platnost nikdy nerozporoval, ač tak činit mohl. V řízení před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 10 Co 210/2022 bylo také konstatováno, že námitky žalovaného týkající se neplatnosti smlouvy jsou také zcela nekonkrétní. Soud zde také uvedl, že byl k důkazu proveden doklad o schválení příslušné smlouvy shromáždění vlastníků jednotek potřebnou většinou a rovněž také pozvánka k tomuto shromáždění obsahující tuto smlouvu.

8. Pokud žalovaný namítl, že závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné i po právní stránce a že se na žalovaného mělo hledět jako na slabší stranu, pak odmítl žalobce, že by se pokoušel zneužít svého postavení, navíc vztah mezi žalobcem a žalovaným není vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem a úvahy ohledně ochrany slabší strany jsou mylné. To také potvrdil i krajský soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2022 sp. zn. 10 Co 210/2023, kde uvedl, že se nejedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem. Soud správně interpretoval předmětné ustanovení zákona, kdy hodnotil, že vyúčtování obsahují veškeré zákonem stanovené náležitosti a žalovaný nekonkretizoval nedostatky provedených vyúčtování. Setrval pouze u obecných tvrzení o údajné nesprávnosti. Pokud by žalovaný ve vyúčtováních spatřoval skutečnost nesprávnost, zcela by ji jistě uvedl a určil. Podle názoru žalobce soud vycházel ze zcela správného právního posouzení skutkového stavu. Odkázal opět na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 210/2022, kde soud uvedl, že soud prvního stupně provedl správné právní posouzení věci v tom rozsahu, v jakém mu to neúplná tvrzení ze strany žalobce umožňovala, a tedy dospěl ke správnému právnímu závěru. Odvolání žalovaného označil za zjevně nedůvodné a navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalovaného a vyjádření žalobce a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a proto jej potvrdil.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu z hlediska přijatého právního posouzení. V podstatě provedl všechny důkazy, které obě strany navrhly, poučil je ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. a před skončením jednání podle ust. § 119a o. s. ř., přičemž i důkazy navržené těsně po tomto poučení také ještě provedl. Z hlediska provádění důkazů co do jejich rozsahu nelze tedy postupu soudu prvního stupně nic vytknout.

11. Zároveň soud prvního stupně respektoval pravidla dokazování dle občanského soudního řádu, neboť platí, že obě strany v soudním řízení mají povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). V této věci šlo o sporné řízení, které je ovládáno zásadou projednací. Zákonná úprava vychází z toho, že iniciativa ohledně tvrzení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) a také inciativa při shromažďování důkazů (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) leží zásadně na účastnících a ukládá jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Důkazy vyhodnotil v souladu s pravidly podle §132 o. s. ř.

12. Soud prvního stupně skutkový stav věci shrnul v bodě 11. až 15 odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud na tyto závěry o skutkovém stavu odkazuje a rovněž z nich vychází. Po právní stránce pak postupoval podle ust. § 1180, 1181 o. z. a § 4 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Vyšel z předložených vyúčtování za rok 2019 a 2020 s tím, že matematicky zkontroloval správnost tohoto výsledku a vycházel z údajů uvedených v tomto vyúčtování. Vzal v úvahu výši záloh, které žalovaný v letech 2019 až 2020 zaplatil a výsledek srovnal se skutečnými náklady na služby (obsažených ve vyúčtování). Vyúčtování bylo doručeno žalovanému do vlastních rukou. Shrnul, že obsahově vypracovaná vyúčtování odpovídají náležitostem, které jsou stanoveny zákonem č. 67/2013 Sb. Poukázal na pravomocná rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 23 C 178/2021 a 6 C 318/2021. V roce 2019 vznikla žalovanému z titulu provedeného vyúčtování povinnost zaplatit částku 37 652 Kč (náklady na služby ve výši 32 960 Kč), příspěvky na správu ve výši 4 692 Kč (391 Kč x 12 měsíců) a za rok 2020 částku 40 052,40 Kč (náklady na služby ve výši 35 360,40 Kč a příspěvky na správu domu ve výši 4 692 Kč).

13. Soud zohlednil platby provedené žalovaným vůči žalobci, a jelikož za dané období žalovaný zaplatil žalobci částku 29 256,48 Kč, zbytek tedy představuje dluh žalovaného vůči žalobci ve výši 48 447,92 Kč. Pokud žalobkyně požaduje žalobou k úhradě částku 47 485 Kč, požaduje o 963 Kč méně, a proto soud žalobě vyhověl.

14. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že společenství vlastníků má možnost omezit vlastníky jednotek v tom směru, že tito musí poukazovat jednotlivé platby převodem na účet společenství, protože nelze nutit členy výboru, aby vyzvedávali platby vlastníků v hotovosti na poště a tyto vkládali na účet společenství. Omezení, že by se tak mělo dít pouze prostřednictvím SIPO, soud prvního stupně považoval za příliš extenzivní. Dospěl k závěru, že žalobkyně má povinnost přijímat i platby zaslané například formou jednorázového či trvalého příkazu k úhradě a není oprávněna je vracet. Zároveň dovodil, že pokud někdo z vlastníků zneužívá svého práva, platby zasílá v nesmyslně drobných částkách, společenství tím vzniká škoda, např. ve formě bankovních poplatků či práce členů výboru, je společenství oprávněno požadovat náhradu škody po tom vlastníkovi, který takto jedná. Jestliže tedy žalobkyně vrátila žalovanému částku 8 702,19 Kč, což byly peníze zaslané na účet SVJ, učinila tak v rozporu se zákonem a soud proto nepřiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky. Jestliže žalovaný v příkazech k platbě na účet žalobce uvedl, na jaké konkrétní období má být daná platba použita, bylo povinností žalobkyně takovéto určení respektovat. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení z dlužných plateb od splatnosti nikoli jednotlivých záloh, ale až od splatnosti ročního vyúčtování, pak skutečnost, že žalobkyně použila platbu k úhradě dluhu za jiné období, nemělo vliv na výslednou částku. Tento závěr soudu prvního stupně jinými slovy znamená, že nepřihlédl k jednostrannému zápočtu žalobce.

15. Za neúčinný pak považoval také jednostranný zápočet žalovaného proti výše uvedenému dluhu, když pohledávku žalobkyně je započítávána oproti pokutě, kterou si žalovaný účtoval z důvodu nedoručení řádného vyúčtování služeb. Vyúčtování služeb soud považoval za řádné, proto nemohl žalovanému vzniknout nárok na úhradu pokuty a nemohlo tedy dojít k předmětnému zápočtu z jeho strany.

16. Žalovaný uplatnil několik odvolacích námitek. Pokud jde o námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nesprávných závěrů o skutkových zjištěních, pak se s touto námitkou odvolací soud z níže uvedených důvodů neztotožňuje.

17. Odvolací soud vychází z toho a je mu to z úřední činnosti známo, že mezi účastníky byla vedena dvě řízení týkající se právě předmětných vyúčtování, tj. vyúčtování za rok 2019 a 2020. V obou případech proběhlo už i odvolací řízení a Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. [spisová značka], potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. [spisová značka], ze dne 25. 5. 2022, a rozsudek sp. zn. [spisová značka], potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. [spisová značka], ze dne 12. 7. 2022 (tato věc se týkala vyúčtování za rok 2020). V obou těchto věcech soud prvního stupně žalobu žalobce, který se domáhal stanovení povinnosti žalovanému (SVJ [ulice a číslo], [anonymizováno]) doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce [číslo] za období 2019 a 2020 obsahující všechny právními předpisy předepsané náležitosti uvedením cen ve správné výši, znějících na cenu ve správné výši. Situace v obou věcech byla shodná. Žalobce tvrdil v těchto řízeních, že vyúčtování jsou nesprávná a nedostatečná. Soudem byl vyzván k tomu, aby svá tvrzení doplnil a uvedl, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost provedeného vyúčtování, jaké konkrétní předepsané náležitosti v něm absentují a které částky jsou nesprávně vyčísleny. Žalobce však svá tvrzení nedoplnil. Soudy se proto zabývaly pouze tím, zda předložená vyúčtování mají náležitosti ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb. a dospěly k závěru, že tyto náležitosti vyúčtování mají, neboť jsou v něm rozepsány jednotlivé poskytované služby i s popisem způsobu, jakým byly celkové náklady rozúčtovány, dále je zde uvedena výše předepsaných i uhrazených záloh, jednotková spotřeba, cena za jednotku a výše nedoplatku s ohledem na spočtenou faktickou spotřebu a skutečně uhrazené zálohy. Bylo shledáno, že předpoklady pro přenos důkazního břemene či nastoupení vysvětlovací povinnosti žalovaného naplněny nebyly, protože bylo prokázáno, že žalovaný umožnil a umožňuje nahlédnout žalobci do podkladů pro vyúčtování. Pokud by žalobce měl skutečný zájem se s podklady seznámit, mohl tak učinit. Odvolací soud také dovodil, že i kdyby neměl znalost podkladových materiálů (ale opak byl pravdou, neboť si je mohl zjistit), mohl mít námitky ve vztahu ke správnosti uvedených údajů ve vyúčtování, ale ty neoznačil ani náznakem. Žalobce například měl k dispozici bytová měřidla, mohl namítat zaznamenané stavy, ale nic takového neudělal. Žalobce pak ani neuplatnil námitky proti vyúčtování. V obou věcech soudy dospěly k závěru, že žalobce ve skutečnosti neusiluje o doručení jiného vyúčtování, že jeho cílem není správnost vyúčtování, ale jeho cílem je pouze vedení sporu se žalovaným.

18. Odvolací soud také poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. [spisová značka], ze dne 25. 5. 2023, a odůvodnění závěru zamítnutí žaloby týkající se povinnosti společenství vlastníků [ulice] doložit žalobci náklady za jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh na služby za rok 2018. V této věci odvolací soud doplnil dokazování a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, tzn., že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná umožnila žalobci seznámení se s podklady k vyúčtování nejen za rok 2018, ale i za roky 2015 2020, dne 4. 8. 2021 v sídle žalovaného a informace o tom, že možnost seznámit se s těmito podklady byla oznámena ve vitríně domu po dobu jednoho týdne, osvědčili to svědci [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří také osvědčili to, že oznámení o tom, že bude možno nahlížet do podkladů bylo ve schránce každého vlastníka bytové jednotky. Oznámení bylo také žalobci doručeno i poštou. Žalobce tedy měl možnost se seznámit s touto informací, mohl nahlédnout do podkladů pro vyúčtování, pořídit si kopie z těchto dokumentů, a to v místě žalovaného. Jednání žalobce pak bylo shledáno v této popisované věci jako jednání mající znaky zneužití práva podle § 8 o. z.

19. Odvolací soud shora uvedená rozhodnutí při odvolacím jednání provedl k důkazu, vycházel z jejich závěrů a rovněž z § 13 o. z., podle kterého platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl – li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé zdůvodnění této odchylky. Po skutkové stránce oproti závěrům vyplývajícím z uvedených rozhodnutí nedošlo k žádné změně ani, a nebyl žádný důvod na otázku vyúčtování za roky 2019 a 2020, event. možnost žalovaného do podkladů vyúčtování, pohlížet jinak.

20. První okruh odvolacích námitek žalovaného směřoval do nesprávných skutkových závěrů soudu prvního stupně, které vyplývají z nesprávného hodnocení provedených důkazů. Stejně jako v jiných řízeních shora uvedených ani v této věci žalovaný neuvádí žádné konkrétní námitky ve vztahu ke konkrétním důkazům a z nich vyvozených, údajně nesprávných závěrů soudu. Potvrzuje se, že tato linka je charakteristická pro všechna řízení, kde na jedné straně stojí žalovaný a proti němu žalobce.

21. Relativně konkrétnější námitkou žalovaného je, že soud nemohl dospět k závěru o správnosti vyúčtování za rok 2019 a 2020, když neměl k dispozici podklady pro vyúčtování. Tato námitka nemůže obstát. Žalovaný měl možnost se seznámit s podklady pro vyúčtování (viz řízení pod sp. zn. 10 Co 21/2023), měl možnost reklamovat provedené vyúčtování, mohl v tomto, ale i v dalším řízení, které o této otázce vedl, namítat konkrétní nesprávnosti provedeného vyúčtování (např. stavy měřidel, což ostatně nikdo jiný v tomto řízení nebyl schopen namítat). Vůbec nic z toho však neučinil a zůstal permanentně pouze u obecných námitek, že vyúčtování je nesprávné. Žalovaný také neuvádí, jaké důkazy kromě shora uvedených, byly nesprávně hodnoceny a z jakého důvodu toto nesprávné hodnocení mělo být.

22. V této věci žalobce tvrdil a prokazoval, že žalovaný nesplnil své povinnosti. Nebylo sporné, v jakém vztahu je žalobce a žalovaný (společenství vlastníků jednotek a vlastník jednotky). Z tohoto vztahu vyplývá pro oba subjekty řada povinností. Pro žalobce je to povinnost provést vyúčtování služeb podle z. č. 67/ 2013 Sb., toto vyúčtování doručit žalovanému a pokud je vyúčtování správné a řádné, vzniká žalovanému povinnost zaplatit případně vzniklý nedoplatek. Žalobce své povinnosti splnil a splnění těchto povinností v řízení prokázal. Na žalovaném bylo, aby v rámci své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní se podané žalobě bránil. Jde o typické o rozdělení důkazního břemene mezi účastníky sporu v závislosti na tom, jak vymezuje právní norma práva a povinnosti účastníků hmotněprávních vztahů a na také to, co který účastník tvrdí a co je povinen prokazovat.

23. Žalovaný v této věci upozorňoval na obrácení důkazního břemene, avšak nepřípadně. Občanský soudní řád případy obrácení důkazního břemene v některých případech výslovně zakotvuje (např. diskriminační spory). Někdy k přenesení důkazního břemene dochází tehdy, jestliže by byl např. zmařen důkaz protistranou (např. úmyslné zničení či ztráta důkazu). K obrácení důkazního břemene dochází také v případě negativních skutečností. Jde o situaci, kdy např. někdo tvrdí, že nedošlo k předání staveniště, jde tedy o negativní skutečnost, kterou lze těžko něčím fakticky prokázat a potom je to tedy žalovaný, který musí být schopen určitým důkazem toto negativní tvrzení protistrany prokázat (např. předložením předávacího protokolu). O žádnou z těchto situací se ale v daném případě nejedná. Žalovaný obdržel vyúčtování, obsahující veškeré náležitosti podle příslušného zákona, ale jeho nesouhlas s nimi zůstal pouze ve zcela obecné poloze, že jsou nesprávná a nejsou řádná. Vyúčtování se mu nepodařilo zpochybnit.

24. Dále pak žalovaný namítl, že soud dovodil řadu povinnosti pro žalovaného, které vyplývají ze stanov, z rozhodnutí shromáždění vlastníků a ze smlouvy o zajištění správy domu. Namítl, že soud nezkoumal tyto dokumenty co do platnosti a závaznosti, tzn., zda rozhodnutí vlastníků byla přijata potřebným počtem hlasů, zda bylo shromáždění řádně svoláno atd. Ve vztahu ke smlouvě o zajištění správy domu se pak soud nezabýval tím, zda tato smlouva je neplatná. Žalovaný vyslovil, že účinky z této smlouvy vyplývající jsou pro něj nicotné, protože nedal k takovéto smlouvě, jakožto člen nejvyššího orgánu žalobce souhlas.

25. Tato námitka není důvodná, protože pro řešení těchto otázek platí následující pravidla. Přehlasovaný vlastník jednotky se může u soudu domáhat určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním společenství vlastníků jednotek, ale jen v řízení podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a § 1209 o. z. Naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí. Tato ustanovení však brání tomu, aby platnost usnesení přijatých SVJ byla posuzována v jiném řízení, včetně řízení o žalobě podle § 80 o. s. ř. Platnost takového rozhodnutí nemůže být přezkoumávána ani jako prejudiciální (předběžná) otázka v jiném soudním řízení s výjimkou řízení o zápis skutečností vzešlých z dotčeného usnesení do rejstříku společenství vlastníků jednotek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021, ze dne 22. 2. 2022). Je tedy zřejmé, že soud se nemohl zabývat jako otázkou předběžnou, platností usnesení shromáždění SVJ, tudíž i povinností, na kterých se toto shromáždění usneslo, a jelikož nebyla v jiném řízení posuzována platnost usnesení shromáždění SVJ, tato usnesení platí a pro žalovaného z toho vyplývají povinnosti v těchto usneseních stanovené.

26. Další námitkou žalovaného, bylo nesprávné právní hodnocení s tím, že podle názoru žalovaného právní posouzení soudem bylo formalistické a nebylo přihlédnuto k tomu, že zákon poskytuje ochranu nájemcům a příjemcům služeb, neboť jsou slabší stranou. Tento názor odvolací soud nezastává a již se k této otázce jedenkrát vyjádřil, a to ve svém rozsudku sp. zn. 10 Co 210/2022. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nejde o vztah, kde by jedna z těchto stran, resp. žalovaný mohl být považován za slabší stranu. Žalobce není podnikatelem a ustanovení na ochranu spotřebitele na žalovaného v této věci nedopadají.

27. Poslední námitka, která byla uplatněna až při odvolacím jednání, se týká nepřezkoumatelnosti závěrů soudu prvního stupně o výpočtu částky, kterou žalovaný žalobci dluží. Tato námitka žalovaného byla opět uplatněna v pouze v obecné poloze s tím, že rozsudek soudu prvního stupně je ve svých výpočtech nepřezkoumatelný.

28. I když výpočet provedený soudem prvního stupně, odvolací soud neakceptoval (viz níže), pak ani s námitkou nepřezkoumatelnosti odvolací soud nesouhlasí, neboť z obsahu bodu 13., 14., 15. a 17. je zřejmé, jakým způsobem soud prvního stupně došel k výsledné částce. Soud prvního stupně vycházel z výpisů z účtů předložených žalovaným, které následně žalovaný doplnil souhrnnými částkami, z nichž vyplývalo, kolik žalovaný zaplatil v roce 2019 na účet žalobce a kolik zaplatil v roce 2020. Sám žalovaný potvrdil s odkazem na příslušné výpisy, že v roce 2019 na účet žalobce zaslal částku 7 695,45 Kč a v roce 2020 částku 30 263,22 Kč. Soud prvního stupně vycházel z toho, že tyto platby byly žalovaným účelově určeny jako platba příspěvků na správu domu a služeb za rok 2019 a 2020. Soud vycházel pouze z těch částek, které byly zaslány žalovaným na účet žalobce. K částkám, které byly zasílány žalobci složenkami, nepřihlížel, protože neměl za prokázané, že by tyto částky žalobce vyzvedl a dostaly se do jeho dispozice. V případě částky 8 702,19 Kč přihlédl k tomu, že tato částka byla žalobcem vrácena na účet žalovaného, což hodnotil jako postup nesprávný. Dále při svém výsledném výpočtu vycházel z vyúčtování služeb za rok 2019 a 2020, ale nezohlednil to, co zohledňoval žalobce ve svém vyúčtování, tj. výši záloh, které žalovaný v roce 2019 a 2020 zaplatil. Soud prvního stupně vycházel z povinností dané žalovanému v jednotlivých letech, tzn., že v roce 2019 měl žalovaný zaplatit žalobci částku 37 652 Kč a příspěvky na správu domu ve výši 4 692 Kč a za rok 2020 částku 40 052,40 Kč (náklady na služby ve výši 35 360,40 Kč a příspěvky na správu ve výši 4 692 Kč). Soud prvního stupně tedy sečetl tyto částky, které měl žalovaný zaplatit za oba roky z obou titulů, tzn. služby a příspěvky na správu, a jelikož dle svých závěrů žalovaný uhradil žalobci za dané období 29 256,48 Kč, vyšla mu částka 48 447,92 Kč. Jelikož žalobce požadoval 47 485 Kč, tedy o 963 Kč méně, žalobě vyhověl. Z vrácené částky 8 702,19 Kč nepřiznal žalobci úrok z prodlení, a to na základě těch závěrů, že podle názoru soudu prvního stupně žalobce měl respektovat platby, které byly zaslány na účet žalobce, sice ne formou SIPO, ale na účet, a pokud tyto peníze byly vráceny, učinil tak žalobce v rozporu se zákonem. Částka 29 256,48 Kč, která byla zohledněna jako platby žalovaného za období roku 2019 a 2020, představuje součet částek 7 695,45 Kč a 30 263,22 Kč po odečtení částky 8 702,19 Kč. Závěr soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelný.

29. Odvolací soud se ale s tímto závěrem soudu prvního stupně neztotožňuje. Neztotožňuje se s touto úvahou soudu a tedy ani se závěrem soudu uvedeným v bodě 17., že pokud žalovaný do příkazu k platbě uvedl, na jaké konkrétní období má být daná platba použita, pak měl žalobce povinnost, pokud to bylo možné, takové určení respektovat. Pokud jde o nesouhlas s úvahou soudu o způsobu výpočtu dluhu žalovaného, pak akceptace tohoto názoru by znamenala, že vyúčtování, která byla podkladem této žaloby, nemohou být vyhodnocena jako správná a řádná. Přitom takový právní závěr o správnosti a řádnosti provedených vyúčtování soud prvního stupně zaujal. V jeho odůvodnění se výslovně uvádí, že vyúčtování služeb soud považuje za správná a s tímto právním závěrem se odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud hodnotí stejným způsobem provedená vyúčtování. Jinak však hodnotí provedený zápočet plateb ze strany žalobce a platby ze strany žalovaného.

30. Soudní praxe a judikatura se ustálila v závěru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo provedeno řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) a příjemce služeb byl s ním seznámen. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, které přivodí splatnost nedoplatku, jde jen tehdy, obsahuje-li předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena ve správné výši (viz např. rozhodnutí NS 26 Cdo 5417/2016).

31. Podle ust. § 1930 o. z. dluh se plní vcelku. Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je věřitel přijmout, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné jiné povinnosti. Dlužník nahradí věřiteli zvýšené náklady způsobené mu částečným plněním.

32. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

33. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

34. Podle § 1910 o. z. proti své vůli nemůže být věřitel nucen, aby přijal něco jiného, než co přísluší k jeho pohledávce a dlužník nemůže být nucen, aby poskytl něco jiného, než co je dlužen. Totéž platí o místě, čase a způsobu splnění.

35. Jak už bylo shora řečeno, soud prvního stupně provedl veškeré listinné důkazy, které byly stranami navrženy správným procesním postupem. Odvolací soud z těchto listin vycházel. Takový postup je v souladu s respektovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS 27 Cdo 1154/2017). K jejich opakování nebyl žádný důvod. Skutečnosti uvedené v těchto listinách nebyly mezi stranami sporné, obsah jim byl znám, šlo pouze o to, že každá ze stran z listin vyvozovala jiné následky. Žalovaný navrhl mimo jiné k důkazu listiny, kterými prokazoval, jaké částky žalobci zaplatil a které dle jeho názoru žalobce nesprávným postupem nezohlednil. Tyto důkazy se sestávají z dokladů o platbách žalovaného, které jsou založeny ve spise na č. listu 64 – 69 (ty byly určeny [anonymizována dvě slova]), na č. listu 70 – 76 (ty byly určeny žalobci), a pak také šlo o složenky typu A a typu B, jejichž platby měly být určeny žalobci a které jsou založeny na č. listu 88 – 93. Další listiny o platbách žalovaného jsou ve spise na čl. 160 – 260. Z těchto listin vyplývá, že rozhodně nelze uzavřít, že žalovaný jako dlužník řádně označil všechny tyto platby údajem, na co tyto platby směřovaly. Šlo totiž minimálně o tři druhy označení plateb ze strany žalovaného, buď příspěvek na správu domu a pozemku, kde se uvádí někdy konkrétní měsíc, nebo záloha na služby s uvedením konkrétního měsíce, ale také někdy jde o zálohu na služby a zálohu na příspěvky na správu domu a pozemku za konkrétní měsíc, ovšem bez rozdělení toho, jaká část platby směřuje na služby a jaká částky na příspěvky na správu domu a pozemku a v jednom případě byla platba označena pouze jako záloha na služby (viz např. platba ve výši 1 Kč (jedné koruny české) ze dne [datum]). Složenky obsahují označení záloh na služby za konkrétní měsíc, avšak tyto platby byly v rozporu s rozhodnutím shromáždění vlastníků poukazovány právě poštovními poukázkami (v tomto se odvolací soud shoduje se závěry soudu prvního stupně).

36. Kromě neurčitosti plateb v některých případech, nelze také pominout důvodnost takového jednání žalovaného a výši plateb v jednotlivých měsících. Příkladmo odvolací soud poukazuje na výši plateb ve prospěch žalobce - viz např. na č. listu 70 – 76 (přičemž takové praktiky žalovaný uplatňoval i vůči správci - [anonymizována dvě slova]). Jednalo se o několik plateb v měsíci listopadu 2020 ve výši 481,12 Kč, 12,18 Kč, 12,98 Kč a 11,12 Kč, v měsíci říjnu téhož roku šlo o platby 517,19 Kč, 8,75 Kč, 10,01 Kč, 9,12 Kč, 7,28 Kč, 15,22 Kč atd. Žalovaný nikdy nevysvětlil, z jakého důvodu přistupoval ke svým platebním povinnostem tímto způsobem, proč například alespoň nepoukazoval jednu celou měsíční platbu, i když by nebyla v předepsané výši, ale platby zcela nesmyslně rozdrobil. Jednání žalovaného, který svoje povinnosti vůči žalobkyni plnil tímto způsobem, nelze označit jinak, než jako jednání šikanózní (viz § 8 o. z.) a jednání nepoctivé (viz § 6 o. z.). Povinnost jednat poctivě znamená jednat jednak v dobré víře, jednak tak, aby byla šetřena práva a legitimní zájmy druhého a jednak tak, jak to podle stavu vědomí jednajícího slušné a čestné. V úvodních ustanoveních občanského zákoníku, a pak i v § 6 a § 8 jsou formulovány právní principy, které mají pro právní stát a jeho fungování klíčový význam. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, zneužívající výkon práva je rámcem práva, takže ve skutečnosti nejde o výkon práva, ale o protiprávní jednání. Zneužitím práva může být i výkon subjektivního práva, který však spočívá ve faktickém chování. Na první pohled žalovaný těmito platbami plnil své platební povinnosti, ale vzhledem ke způsobu plnění těchto povinností ze strany žalovaného, které žalovaný nebyl schopen rozumným způsobem odůvodnit a vysvětlit, je zjevné, že toto faktické chování naplňuje charakteristiku zneužití práva. Nelze také přehlédnout i další spory, které byly shora uvedeny, které probíhaly mezi účastníky, a na skutkové okolnosti těchto případů (viz shora), které se vyznačovaly obdobným jednáním žalovaného vůči žalobci. Podle odvolacího soudu jde ze strany žalovaného o zjevné zneužívání práva.

37. Za této situace má odvolací soud za to, že pokud žalovaný nerespektoval určení těchto plateb ze strany žalovaného a přistoupil k jednostrannému zápočtu, pak postupoval správně.

38. Základním principem je povinnost dlužníka plnit dluh vcelku. Tato povinnost respektuje obecnou zásadu vyslovenou v § 1910 o. z. Plnění jen části toho, co bylo ujednáno, je plněním, které pohledávce věřitele neodpovídá. V tomto smyslu také ust. § 1930 o. z. sleduje standardní evropské úpravy (viz Komentář k občanskému zákoníku, svazek 5., autorů Švestka, Dvořák a Fiala, vydané nakladatelstvím Wolters Kluwer v roce 2014). V tomto komentáři je také výklad k ust. § 1930 odst. 2 a ke zde stanovené zásadě povinnost přijmout částečné plnění. Důvodová zpráva odůvodňuje převzetí uvedeného řešení odkazem na evropské standardy, podle nichž nelze bránit dlužníkovi, aby dluh plnil po částech, třebaže to nebylo ujednáno. Toto konstatování není zcela konkrétní. Řada významných evropských kodexů vyslovuje zásadu opačnou, a to, že věřitel nemůže být nucen, aby přijal částečné plnění dluhu. Ze stejných principů vycházely předsocialistické úpravy občanského práva. Podle ust. § 1415 o. z. věřitel nebyl povinen přijmout placení dluhu po částech. Povinnost přijmout částečné plnění zavedl až tzv. střední občanský zákoník z roku 1950. Komentované ustanovení tedy přes opačnou zásadu převážně přijímanou v zemích kontinentální Evropy pokračuje v tom, co zavedly úpravy přijímané v období socialismu, od nichž se jinak snaží důsledně distancovat, přičemž důvody pro setrvání na těchto úpravách prakticky neuvádí. Pro závěr v této věci nejsou tyto komentáře podstatné. Jiná situace by byla, jestliže by žalovaný měl k platbám po drobnějších částkách (nikoli však korunových a haléřových) racionální a opodstatněný důvod. Potom by pravidlo o povinnosti věřitele přijmout i dílčí plnění nastalo.

39. Pokud by jednání žalovaného odpovídalo postupu podle § 1930 odst. 2 o. z. a jednalo-li by se o jednání poctivé nemající znaky zneužití práva, pak by samozřejmě mohl závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce jakožto věřitel žalovaného je povinen respektovat určení plateb žalovaným, obstát. Jednání žalovaného nemá však znaky poctivého jednání, a proto také komentářová literatura odpovídajícím způsoben připouští, že ve výjimečných, objektivně opodstatněných případech může věřitel odmítnout dlužníkem nabízené částečné plnění, a to zejména tehdy, je-li částečné plnění výsledkem šikanózního postupu dlužníka či je-li pro věřitele přijetí částečného plnění nepřiměřeně zatěžující (viz Komentář k občanskému zákoníku, 2. vydání, autorů Petrov, Výtisk, Beran a kol., vydaný nakladatelstvím C. H. Beck v roce 2019). Podle odvolacího soudu jsou obě podmínky, tj. šikanózní postup dlužníka a podmínka, že přijetí částečného plnění nepřiměřeně zatěžuje žalobkyni, splněny. Postup žalovaného není racionálně obhajitelný (§ 4 odst. 1 o. z.).

40. Podle 1982 odst. 1, 2 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Započtením se obě pohledávky ruší v celém rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají v okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

41. Podle § 1933 o. z. je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění na který dluh splní, započte se nejprve na závazek, o něhož splnění věřitel již dlužníka upomenul, jinak závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.

42. Podle názoru odvolacího soudu měl žalobce právo provést zápočet plateb způsobem uvedeným v této listině (č. l. 116 p. v. – 117), která byla žalovanému doručena (č. l. 116). Jednalo se o zápočet plateb žalovaného shora popsaných, které se nepodařilo pro nespolupráci s žalovaným vrátit, o což se opakovaně pokoušel a tento zápočet žalobce se odrazil ve vyúčtování. Žalobce v řízení prokázal, že platby se snažil žalovanému vrátit. Podařilo se mu to pouze v jednom případě. V ostatních případech žalovaný peníze zaslané na jeho účet obratem vracel na účet, na který je zaplatil s poznámkou, že účet neexistuje (ačkoli tato skutečnost musela být zjevně nepravdivá), případně si složenky nevyzvedl. Nereagoval také na žádosti žalobce k vysvětlení, na co mají být některé částky uhrazené žalovaným zaplaceny.

43. Žalobce se v rámci komunikace o vracení plateb žalovaného opakovaně dotazoval, na jaké konkrétní dluhy mají být tyto částky placené žalovaným započteny. Jelikož spolupráce s žalovaným byla prakticky nemožná, ze strany žalovaného nebyla žádná odezva, nakonec žalobce přistoupil k provedení zápočtu na nejstarší dluhy žalovaného v souladu se zavedenou praxí stran ve smyslu § 1933 o. z. (dopisem ze dne 11. 9. 2019, který byl soudem prvního stupně provedený k důkazu, došlo ze strany žalobce k odmítnutí plateb v celkové výši 14 511,79 Kč za období měsíce květen až srpen 2019. Dále došlo k odmítnutí plateb ze strany [anonymizována dvě slova] ve výši 265,61 Kč, a to za stejné období, tedy květen až srpen 2019. Dne 19. 9. 2019 zaslal žalobce částku 14 511,79 Kč na účet žalovaného, tuto částku žalovaný obratem dne 20. 9. 2019 zaslal nazpět žalobci, přičemž nekonkretizoval účel platby. Dopisem ze dne 7. 10. 2019 došlo ze strany žalobce k odmítnutí plateb v celkové výši 3 630,43 Kč a k odmítnutí plateb ze strany [anonymizována dvě slova] ve výši 324,17 Kč, obě platby se týkaly měsíce září 2019. Dne 7. 10. 2019 byla tato částka v souhrnné výši 3 630,43 Kč vrácena na účet žalovaného, ale byla doručena žalobci zpět dne 8. 10. 2019 žalovaným bez konkretizace jejího účelu. Dopisem ze dne 14. 11. 2019 žalobce odmítl platby v celkové výši 3 622,95 Kč za měsíc říjen 2019 a platby určené [anonymizována dvě slova] ve výši 381,16 Kč. Dne 18. 11. 2019 byly tyto finanční prostředky zaslány na účet žalovaného ve výši 3 622,95 Kč, žalovaný je zaslal obratem zpět bez konkretizace účelu. Tímto dopisem také došlo k provedení zápočtu plateb doručených na účet žalobce, které byly odmítnuty dopisem ze dne 11. 9. 2019 v celkové výši 14 511 Kč. Tato částka byla započtena na nejstarší dlužné předpisy, a to ve výši 155 Kč za měsíc březen 2018, 303 Kč za měsíc duben 2018, 303 Kč za měsíc květen 2018, 303 Kč za měsíc červen 2018, 303 Kč za měsíc červenec 2018, 303 Kč za měsíc srpen 2018, 303 Kč za měsíc září 2018, 303 Kč za měsíc říjen 2018, 303 Kč za měsíc listopad 2018 a dále dluh z neuhrazených předpisů ve výši 3 610 Kč za měsíc leden 2019, 3 610 Kč za měsíc únor 2019 a 799 Kč za měsíc duben 2019. Dopisem ze dne 12. 12. 2019 žalobce odmítl platby ve výši 5 803,03 Kč za období měsíce listopadu 2019 a [anonymizována dvě slova] odmítl platby ve výši 129,73 Kč za stejné období. Tato částka byla opět žalovaným vrácena bez určení konkrétního určení těchto částek. Tímto dopisem došlo k provedení zápočtu plateb doručených na účet žalobce, které byly odmítnuty dopisem ze dne 7. 10. 2019 v celkové výši 3 630,43 Kč a ty byly započteny na předpisy ve výši 2 811 Kč za měsíc duben 2019 a 819,43 Kč za měsíc květen 2019. Dopisem ze dne 17. 2. 2020 žalobce odmítl v celkové výši 8 702,19 Kč, za období měsíce prosince 2019 a měsíce ledna 2020 a platby ve výši 505,09 Kč za stejné období zaslané [anonymizována dvě slova]. Částka 8 702,19 Kč byla zaslána stejným způsobem, tj. na účet žalovaného, a ten ji opět vrátil. Dopisem ze dne 23. 4. 2020 žalobce odmítl platby ve výši 15 719,85 Kč za období měsíců únor až březen 2020 a platby zaslané [anonymizována dvě slova] ve výši 603,59 Kč za stejné období, opět částka byla zasílána na účet žalovaného, ten ji opět vrátil bez konkretizace jejího účelu. Dopisem ze dne 28. 5. 2020 odmítl žalobce platby ve výši 3 876,28 Kč za období měsíce duben 2020 a částku 49,11 Kč zaplacených [anonymizována dvě slova]. Dopisem ze dne 10. 8. 2020 žalobce odmítl platby ve výši 7 379,89 Kč za období měsíců května až června 2020 a platby určené [anonymizována dvě slova] ve výši 79,25 Kč za stejné období. Dne 21. 7. 2020 byla žalovanému zaslána souhrnná platba ve výši 32 770,05 Kč, která představovala platby odmítnuté dopisem ze dne 12. 12. 2019 ve výši 5 803,03 Kč, dopisem ze dne 23. 4. 2020 ve výši 15 719,85 Kč a dopisem ze dne 28. 5. 2020 ve výši 3 867,28 Kč. Tato platba se žalobci obratem 21. 7. 2020 vrátila, když ji žalovaný zaslal s poznámkou o údajné neexistenci účtu a nekonkretizoval, na co má být předmětná částka užita. Dopisem ze dne 16. 9. 2020 došlo ze strany žalobce k odmítnutí zaslaných plateb v celkové výši 7 373,64 Kč za období měsíců července až srpna 2020 a platby určené [anonymizována dvě slova] ve výši 95,16 Kč za stejné období. Celkovou souhrnnou částku ve výši 40 143,69 Kč, která představuje částky zasílané na účet žalovaného dne 21. 7. 2020 ve výši 32 770,05 Kč a k tomu připočtenou částku odmítnutou dne 16. 9. 2020 ve výši 7 373,64 Kč byla zaslána žalovanému na jeho adresu bydliště dne 18. 9. 2020. Tuto si však žalovaný nevyzvedl. Dopisem ze dne 17. 12. 2020 žalobce odmítl platby ve výši 11 078,35 Kč za období měsíců září až listopad 2020 a platby určené [anonymizována dvě slova] za stejné období ve výši 971,95 Kč. Dne 29. 12. 2020 zaslal žalobce souhrnnou částku ve výši 11 078,35 Kč na účet žalovaného, ta byla opět zaslána hned zpět s poznámkou o údajné neexistenci účtu a bez konkretizace účelu plateb. Dopisem ze dne 3. 11. 2020 žalobce provedl zápočet plateb zaslaných na účet žalobce v celkové výši 40 144 Kč na nejstarší dluhy žalovaného, a to na nedoplatek ve vyúčtování služeb za rok 2018 ve výši 32 828 Kč, dále dlužné příspěvky na správu domu 2 019 Kč, a to za měsíce červen až listopad 2019 po 391 Kč, zákonné úroky z prodlení kapitalizované ve výši 2 769,23 Kč a dále náhradu škody související s množstvím příchozích plateb v období května až část prosince roku 2019 ve výši 618 Kč s úrokem z prodlení ve výši 46,61 Kč, dlužné poplatky za měsíc prosinec 2019 ve výši 391 Kč a část dluhu na předpis za měsíc leden 2020 ve výši 1 145 Kč. Dopisem ze dne 30. 3. 2021 došlo ze strany žalobce k opakovanému odmítnutí zaslaných plateb v celkové výši 11 078,35 Kč a částky 971,95 Kč (platby [anonymizována dvě slova]) za období září až listopad 2020. Tímto dopisem došlo rovněž k provedení zápočtu plateb doručených na účet žalobce v celkové výši 11 078,35 Kč, a to ve výši 2 464,84 Kč na zbývající část dluhu na předpis za měsíc leden 2020, dále platby na měsíce únor 2020 a březen 2020 po 3 610 Kč a část dluhu na předpis na měsíc březen 2020 ve výši 1 393,51 Kč, a to 391 Kč na dlouhodobé zálohy na opravy a správní poplatky a 1 002,51 Kč na zálohové platby podléhající vyúčtování služeb podle zákona č. 67/2013 Sb. Dopisem ze dne 10. 1. 2022 byl proveden zápočet plateb zaslaných na účet žalobce v celkové výši 971,95 Kč na dluhy žalovaného zaplatit [anonymizována dvě slova] škodu vzniklou v příčinné souvislosti s jeho konáním. Žalobce zde vyčíslil, jakým způsobem došlo k zápočtu těchto částek a v jaké výši zcela konkrétním způsobem, ale zároveň poukázal na to, a to také odvolací soud zohledňuje a souhlasí s tímto závěrem, že tyto platby nejsou předmětem tohoto sporu.

44. Žalobce tedy prokázal, že veškerými provedenými a shora popsanými zápočty, byly částečně uhrazeny dluhy žalovaného. Dluh ve vyúčtování služeb za období roku 2019 a roku 2020 byl o tyto částky ponížen. Vyúčtování služeb za období roku 2019 a 2020 tyto započtené částky reflektuje.

45. K platbám ve vztahu k [anonymizováno], případně k platbám formou složenek nebylo přihlíženo. V těchto závěrech se odvolací soud plně ztotožňuje se soudem prvního stupně (ostatně žalovaný ani v tomto případě nic konkrétního proti tomuto závěru soudu nenamítl). Pokud jde o platby zasílané na účet [anonymizována dvě slova] (správce), bylo zjištěno, že žalovaný zasílal na účet [anonymizována dvě slova] také velmi drobné částky, přičemž [anonymizována dvě slova] muselo hradit bankovní poplatky za každou příchozí a odchozí platbu. Žalovaný znemožnil [anonymizována dvě slova] vrátit všechny zasílané drobené platby a [anonymizována dvě slova] nakonec přistoupilo k zápočtu na způsobenou škodu, která vznikla bezdůvodným zasíláním drobených plateb na jeho účet.

46. Žalovaný se k provedeným zápočtům, listinám k tomu se vztahujícím nijak konkrétně v průběhu řízení před soudem prvního stupně nevyjadřoval, vždy pouze poukazoval na to, že tyto zápočty jsou neplatné (stejně je tomu tak i v podaném odvolání). Námitky žalovaného zůstaly opět pouze v této obecné a nekonkrétní rovině.

47. Soud prvního stupně vycházel podle odvolacího soudu z nesprávné dílčí úvahy ohledně hodnocení plateb žalovaného a jednostranného zápočtu provedeného žalobcem, správně ale na druhou stranu vyhodnotil provedená vyúčtování jako správná a řádná a pokud ve výsledku žalovanému uložil povinnost zaplatit žalovanou částku 47 485 Kč s přísl., je jeho závěr věcně správný. Podle názoru odvolacího soudu žalovanému vznikla povinnost zaplatit nedoplatek za vyúčtování za rok 2019 ve výši 19 656 Kč a nedoplatek za vyúčtování služeb za leden 2020 až prosinec 2020 podle § 4 odst. 1 z. č. 67/2013 Sb. Povinností žalovaného bylo platit rovněž poplatky, tj. náklady spojené se správou domu a pozemku, a to v souladu s ust. § 1180 odst. 1 o. z. a článkem 8 odst. až 4 Stanov žalobkyně. Tento příspěvek činil v roce 2020 170 Kč za měsíc, správní poplatek 148 Kč a správní poplatek ve výši 73 Kč, celkově se tedy jednalo 391 Kč. Od měsíce května 2020 až do prosince 2020 žalovaný nezaplatil nic, vznikl mu tedy dluh na nezálohovaných platbách ve výši 3 128 Kč Celkem žalovaný dluží 47 485 Kč, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně v částech odvoláním dotčených, tj. ve výroku I. a ve výroku III., jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

48. Potvrzen byl i výrok o náhradě nákladů řízení, které byly správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. uloženy k zaplacení žalovanému a ve správně uvedené částce 50 581 Kč, která se sestávala ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 375 Kč, odměny advokáta podle § 7 bod 5 ve spojení s § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dvanáct úkonů právní služby po 3 020 Kč. Jednotlivé právní služby jsou vyjmenovány pod bodem 19. rozsudku soudu prvního stupně a všechny tyto lze považovat za účelně vynaložené náklady.

49. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Přiznané náklady řízení se sestávají ze třech úkonů právní pomoci podle vyhl. č. 177/96 Sb. (vyjádření k odvolání, účast na odvolacím jednání a účast při vyhlášení rozsudku). Plná odměna za úkon činí 3 020 Kč za první dva jmenované úkony a jedna polovina z 3 020 Kč za účast při vyhlášení rozsudku. S připočtením náhrad hotových výdajů a 21 % DPH jde celkem o částku 10 587,50 Kč. Požadované náklady řízení za poradu s klientem nebyla žalobci přiznána jako účelně vynaložený náklad řízení, a to vzhledem k obsahu odvolání (obsahově totožné námitky byly uplatněné před soudem prvního stupně a v odvolání pouze zopakované) a z toho vyplývající potřebě, resp. nepotřebě takovou poradu konat. Před soudem prvního stupně se porady s klientem také konaly, v této fázi řízení je bylo možno považovat za účelné a za všechny byly žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně přiznány. Lhůta k zaplacení byla určena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení