10 Co 210/2022-244

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], [anonymizováno], [obec], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o splnění povinnosti doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 5. 2022, č. j. 23 C 178/2021-178, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 23 C 178/2021-178, zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalovanému doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce [číslo] v budově [adresa], postavené na pozemku st. p. [číslo] v k. ú. [obec] za zúčtovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 obsahující všechny právními předpisy předepsané náležitosti, s uvedením ceny provedených služeb ve správné výši a znějící na cenu ve správné výši (výrok I.) a žalobci uložil povinnost uhradit žalovanému náklady řízení v částce 6 534 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, které podáním ze dne 11. 8. 2022 doplnil. Své odvolání žalobce odůvodnil tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce přitom nesouhlasí s těmi závěry, ke kterým soud prvního stupně dospěl, a kterými odůvodnil zamítnutí jím podané žaloby.

3. Jde-li o neúplné zjištění skutkového stavu věci, pak soud prvního stupně dle žalobce neprovedl jím navržené listinné důkazy, na základě kterých bylo možné zjistit, jakým způsobem žalovaný dlouhodobě vůči žalobci postupuje, a že vůči němu již dlouhodobě neplní své zákonné povinnosti. Dle žalobce přitom tato skutečnost byla pro úplné zjištění skutkového stavu nezbytná, neboť dokresluje přístup žalovaného k plnění jeho zákonných povinností a vypovídá o zneužívání jeho silnějšího postavení poskytovatele služeb s tím, že žalobce nemá jinou možnost, než se se svým nárokem obrátit na soud, jelikož nesprávnost vyúčtování služeb o poskytování plnění má za následek to, že nemůže nastat splatnost případného přeplatku na službách za dané období. Podle žalobce, pokud vyúčtování služeb nebylo řádné ani za předchozí období, pak žalovaný nemohl z těchto důvodů doručit žalobci řádné vyúčtování ani za žalované období, jelikož ve vyúčtování se zohledňují jak zaplacené zálohy, tak i případné doplatky (nedoplatky) z období předchozího. Dále v souvislosti s touto svou námitkou poukázal žalobce na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 318/2021, jehož předmětem je skutkově podobný spor mezi účastníky, soud prvního stupně obdobnému důkaznímu návrhu žalobce vyhověl a řadu z jím navržených listinných důkazů provedl. Dle žalobce by přitom soud prvního stupně měl v obdobných případech i z procesního hlediska rozhodovat obdobně, a to v souladu se zásadou legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti a právní jistoty. V daném případě však není jasné, proč bylo soudem prvního stupně v obdobných věcech postupováno rozdílně. Dle žalobce by pak měly být vedle již výše uvedeného zohledněny také obecné zásady soukromého práva vyplývající z občanského zákoníku, pročež dle názoru žalobce soud prvního stupně neprovedením žalobcem navrhovaných důkazů týkajících se předchozích období poskytl ochranu nikoli spotřebiteli, ale silnější straně sporu.

4. Pokud jde o nesprávná skutková zjištění, pak dle názoru žalobce soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyúčtování z roku 2019 zákonné náležitosti obsahuje, jen na základě mechanického porovnání toho, co je uvedeno ve vyúčtování a co k náležitostem uvádí zákon, aniž by se však obsahem vyúčtování blíže zabýval. Pokud by tak dle žalobce učinil, zjistil by, že k takovému závěru není možné dojít bez současného prostudování podkladů, na základě kterých mělo být vyúčtování žalovaným vyhotoveno, a pokud tak neučinil, pak nemohl objektivně posoudit, zda je vyúčtování řádné, věcně správné a obsahuje-li ceny za provedené služby ve správné výši. S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se náležitostí vyúčtování nejsou závěry soudu prvního stupně dle žalobce zjevně správné. Soud prvního stupně dospěl dle názoru žalobce rovněž k nesprávnému závěru, že žalobci bylo umožněno žalovaným nahlédnout do podkladů vyúčtování ve dnech 17. 6. 2020 a 4. 8. 2021, neboť ani z jednoho provedeného důkazu dle žalobce nevyplývá, že s informacemi o možnosti nahlédnout do podkladů vyúčtování byl žalobce prokazatelně seznámen. K této otázce se dále podrobně vyjádřil s tím, že setrval na svém tvrzení, že žádnou z listin zmiňovaných soudem prvního stupně týkající se možnosti nahlédnout do podkladů k vyúčtování neobdržel a seznámen s ní nebyl. Je to přitom dle žalobce žalovaný, který měl tyto skutečnosti nejen tvrdit, ale rovněž prokázat, což se mu dle názoru žalobce nezdařilo. Dále žalobce setrval rovněž na své námitce, že smlouva o zajišťování správy domu a pozemku ze dne 11. 12. 2018 je stižena vadou a bez dalšího je nepřezkoumatelná a že s existencí této smlouvy a jejím zněním nebyl nikdy seznámen. Dle žalobce jsou tudíž účinky takové smlouvy pro něj nicotné, což má rovněž dopad do splnění povinnosti žalovaného doručit mu řádné vyúčtování. V té souvislosti jde dle žalobce také o účelové a nepoctivé jednání žalovaného. Tím se však opět soud prvního stupně nezabýval. Žalobce tedy shrnul, že dle něj soud prvního stupně při vyhodnocení důkazů postupoval pouze formalisticky, důkazy zkoumal jen povrchově a nezabýval se jimi do detailu, ve značném rozsahu nekriticky akceptoval tvrzení žalovaného, ač ten v řadě případů svá tvrzení ničím nepodložil. Procesní postup soud prvního stupně byl tak dle žalobce nesprávný, neboť soud prvního stupně provedené důkazy nesprávně vyhodnotil a na jejich základě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž naopak v případě, pokud by je vyhodnotil správně, nepochybně by došel k jiným skutkovým zjištěním.

5. Jde-li o nesprávné právní posouzení věci, pak dle žalobce soud prvního stupně při posuzování věci chybně aplikoval a vyložil příslušné právní předpisy. Soud prvního stupně dle žalobce zejména nesprávně aplikoval a vyložil ust. § 7 odst. 2 zákona o poskytování služeb, neboť je aplikoval pouze formalisticky bez ohledu na smysl a účel příslušného zákona, kterým je poskytnout ochranu primárně nájemcům, jako slabším stranám nájemního vztahu, a ostatním příjemcům služeb, kterými jsou vlastníci jednotek. Zákonné požadavky na to, jak má vyúčtování vypadat a co má obsahovat, stejně tak jako požadavek na to, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování, jsou pak dána z toho důvodu, aby se zamezilo určité libovůli poskytovatelů služeb. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalobce za to, že vyúčtování za rok 2019 je stiženo vadami, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v § 7 odst. 2 zákona o poskytování služeb, kdy opět poukázal na to, že bez informací uvedených v podkladech k vyúčtování není vyúčtování přezkoumatelné a zkontrolovatelné. Dále se dle žalobce soud prvního stupně odchýlil od obecných principů doručování vyplývajících jak ze zákona (§ 570 o. z.), tak z judikatury soudů, pokud vzal za prokázané, že žalovaný žalobci„ doručil“ informace o možnosti seznámit se s podklady vyúčtování. Vedle toho žalobce namítl rovněž to, že v daném případě mělo dojít, zejména co se týče provedeného vyúčtování, k obrácení důkazního břemene v podobě vysvětlovací povinnosti žalovaného, kdy je zřejmé, že žalobce objektivně nedisponuje podklady, na základě kterých žalovaný vyúčtování vyhotovil, a tedy neměl v průběhu sporu k dispozici informace významné pro rozhodnutí ve sporu. Soud prvního stupně přitom žalovaného nevyzval, aby v rámci vysvětlovací povinnosti doložil, resp. prokázal, že vyúčtování je správné, ale naopak rozhodl o tom, že žalobce své důkazní břemeno neunesl a žalobní návrh zamítl. Závěrem poukázal žalobce na to, že zákonná povinnost zavazující poskytovatele služeb předložit věcně správné a řádné vyúčtování tíží žalovaného a nikoli [anonymizováno] [okres], přičemž odpovědnost za splnění zákonných povinností nemůže smluvně přesunout na smluvní osobu, což se žalovaný snaží prostřednictvím odkazu na smlouvu uzavřenou s [anonymizováno] [okres], nicméně žalobce je toho názoru, že smlouva není platná, neboť je stižena vadami. Soud prvního stupně však smlouvu právnímu zhodnocení vůbec nepodrobil. Procesní postup soudu byl tedy dle žalobce nesprávný, neboť soud prvního stupně při rozhodování ve věci vycházel z nesprávného právního posouzení věci, přičemž pokud by býval rozhodovanou věc posoudil z právního hlediska správně, musel by rozhodnout jinak.

6. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a jím podané žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že závěry rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správné a odpovídající řádně zjištěnému skutkovému stavu, zatímco argumenty žalobce správné nejsou a jeho odvolání je zjevně bezdůvodné, když na svou obranu užívá také nové argumenty a argumenty, které jsou zcela irelevantní. Dále žalovaný uvedl, že vyúčtování za období roku 2019 bylo žalobci prokazatelně doručeno do vlastních rukou dne 6. 4. 2020 a bylo vyhotoveno v souladu s příslušnými právními předpisy, obsahovalo veškeré zákonem stanovené náležitosti a částky v něm uvedené byly stanoveny zcela správně.

8. K námitce žalobce, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navrhované důkazy, žalovaný poukázal na to, že je na rozhodnutí soudu, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž navrhovaný důkaz neprovede, pokud nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, což je i velká většina důkazů navrhovaných žalobcem, které s předmětem sporu nesouvisely. Tvrzení žalobce o tom, že v obdobném sporu vedeném ve věci u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 318/2021 byly obdobné důkazy provedeny, je tvrzením novým, s tím, že ale i v tomto řízení dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování ke stejnému závěru, tedy žalobcem podanou žalobu zamítl. Z toho dle názoru žalovaného vyplývá, že v této věci by soud prvního stupně provedl takové důkazy nadbytečně, jelikož by nijak výsledek řízení neovlivnily. Dále se žalovaný ohradil proti tomu, že by ve vztahu k žalobci postupoval tak, jak žalobce namítá, naopak dle něj postupuje vůči žalobci naprosto v souladu se svými zákonnými povinnostmi a platnými právními předpisy, stejně jako ve vztahu k jiným členům společenství. Naopak je to dle žalovaného žalobce, který již v řádu mnoha let svého postavení zneužívá a dlouhodobě neplní své povinnosti, které jako vlastník bytové jednotky má. Za nepravdivé označil rovněž tvrzení žalobce o tom, že by mu již po řadu let nebylo doručeno řádné a věcně správné vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky, neboť žalovaný žalobci vždy doručil řádné a věcně správné vyúčtování, které všechny zákonné náležitosti obsahovalo, a to v souladu s platnými právní předpisy, kdy správnost vyúčtování byla v minulosti také již zkoumána a potvrzena rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 5. 2018, č. j. 11 C 171/2017-223. Za nepravdivé označil žalovaný rovněž to, že by měl dlouhodobě laxní přístup k plnění svých zákonných povinností. Dle žalovaného je to naopak jednání žalobce, které naplňuje znaky nepoctivého jednání, když se snaží záměrně žalovanému dlouhodobě uškodit. Žalobcem namítaná obecná ustanovení občanského zákoníku lze tak aplikovat nikoli na jednání žalovaného, nýbrž naopak žalobce.

9. Na rozdíl od žalobce má dále žalovaný za to, že soud prvního stupně vycházel ze všech relevantních důkazů, které správně vyhodnotil, a dospěl rovněž ke správným závěrům. Poukázal přitom na to, že soud prvního stupně žalobce opakovaně vyzýval k doplnění jeho žalobního návrhu, avšak i přes tyto opakované výzvy žalobce ničeho nedoložil. Znovu zde zopakoval, že žalovaný doručil žalobci řádné a věcně správné vyúčtování, čímž plně splnil svoji zákonnou povinnost a k tomuto správnému závěru dospěl i soud prvního stupně. V té souvislosti žalovaný také zdůraznil, že žalobce dosud nespecifikoval, v čem nesprávnost vyúčtování spatřuje. Ačkoli dle žalovaného jsou argumenty žalobce ve vztahu k nahlížení do podkladů do vyúčtování v tomto sporu irelevantní, neboť nahlížení předmětem tohoto řízení nebylo, přesto se k této otázce rovněž vyjádřil tak, že prokazatelně zajistil dvě nahlížení do příslušných podkladů k vyúčtování, přičemž žalobce byl s možností do podkladů nahlédnout seznámen. Nadto má dle žalovaného žalobce stále možnost do podkladů k vyúčtování nahlédnout. Pokud žalobce možnosti nahlédnout do podkladů vyúčtování nevyužil, je to dle žalovaného zcela důsledkem jeho vůle, když zjevně o to ani vážný zájem nemá. Dle žalovaného tedy ve skutečnosti žalobce nemá zájem se s podklady vyúčtování seznámit, což opětovně svědčí o nepoctivosti jeho záměru a snaze žalovaného poškodit. Za nepřípadnou označil žalovaný rovněž argumentaci žalobce ohledně smlouvy o zajišťování správy domu a pozemku, neboť ani ta není předmětem tohoto řízení s tím však, že dle žalovaného byla tato smlouva o správě uzavřena platně a je plně účinná, a to i pro žalobce. Dle žalovaného se také žalobce měl možnost se zněním smlouvy seznámit, neboť návrh smlouvy byl přílohou pozvánky na schůzi shromáždění žalovaného dne 11. 12. 2018. Ve vztahu k námitkám žalovaného týkajícím se osoby vyhotovující vyúčtování žalovaný uvedl, že žalobce byl bezesporu obeznámen s tím, že [anonymizováno] [okres] je správcem na základě platně uzavřené smlouvy o správě, a to i s ohledem na to, že sám žalobce již několik let adresuje své dopisy [anonymizována tři slova] [okres]. Za nepravdivé označil žalovaný rovněž tvrzení žalobce, že by v minulosti zaznamenal od žalovaného postup, který lze označit jako zneužití práva a nezákonné jednání, neboť žalovaný vždy postupoval zcela v souladu s platnými právními předpisy a jeho zákonnými povinnostmi. Dle žalovaného tedy soud prvního stupně postupoval zcela správně a v souladu s platnými právními předpisy, náležitě vyhodnotil provedené důkazy a došel ke správným skutkovým zjištěním, přičemž s nadbytečnými argumenty žalovaného se zabývat nemusel.

10. Rovněž právní posouzení věci okresním soudem je dle názoru žalovaného správné, neboť soud prvního stupně správně interpretoval příslušná ustanovení zákona a dospěl ke správnému závěru o tom, že vyúčtování obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti, a pokud žalobce stále opakuje, že tomu tak není, není schopen jakoukoli tvrzenou chybu či nesrovnalost označit a ji konkretizovat. Dle žalovaného žalobce žádnou nesprávnost nespecifikoval z toho důvodu, neboť vyúčtování je zcela správné, a tudíž nemá žalobce možnost žádnou nesprávnost označit, jelikož jinak by ji jistě uvedl. Předmětné vyúčtování bylo žalobci řádně doručeno, což je dle žalovaného i skutečností nespornou, a polemika s doručováním jiných písemností není tak dle názoru žalovaného významnou. Dle žalovaného povinnost tvrzení byla na straně žalobce a žalobce tuto svoji povinnost nesplnil. Opětovně zde žalovaný uvedl, že není pravdou, že by žalobce neměl informace významné pro rozhodnutí ve sporu, neboť nemohl nahlédnout do podkladů vyúčtování, jelikož seznámit s podklady vyúčtování se mohl, pokud by tak skutečně chtěl. Zarážející je ostatně dle žalovaného i to, že k zahájení sporu v této věci žalobce přistoupil, aniž by potřebné informace k učinění objektivního úsudku o oprávněnosti či neoprávněnosti jeho nároku vůbec měl. Nepřípadné je dle žalovaného rovněž tvrzení žalobce, že společenství nemůže přesunout dílčí povinnost stanovenou zákonem s tím, že mezi žalovaným a [anonymizováno] [okres] byla platně uzavřena smlouva o správě, na základě které [anonymizováno] [okres] některé úkony v rámci správy bytového domu vykonává.

11. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobce zamítl a napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Žalobce ještě následně svým podáním ze dne 7. 10. 2022 namítl nedostatek věcné příslušnosti Krajského soudu v Plzni v této věci jako soudu odvolacího a dožadoval se postoupení věci k rozhodnutí o otázce věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Namítl přitom, že dle něj jsou v této věci v prvním stupni příslušné krajské soudy dle ust. § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř., a tudíž věcně příslušným odvolacím soudem je Vrchní soud v Praze.

13. Již na tomto místě odvolací soud uvádí, že námitku žalobce ohledně věcné nepříslušnosti odvolacího soudu nelze považovat za důvodnou a taková námitka žalobci ani v rámci odvolacího řízení nepřísluší (viz také § 41a odst. 3 o. s. ř.). Spor o věcnou příslušnost může totiž vzniknout jen kdykoli v průběhu řízení před soudem prvního stupně, dokud nebylo vydáno (vyhlášeno) rozhodnutí, kterým se před ním řízení končí. Vznikne-li pochybnost o věcné příslušnosti soudu (prvního stupně) až v odvolacím řízení, vyřeší ji odvolací soud při rozhodnutí o odvolání; dospěje-li k závěru, že ve věci rozhodl v prvním stupni nepříslušný soud, zruší rozhodnutí soudu nižšího stupně a věc postoupí soudu věcně příslušnému (viz § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), čímž bude spor o věcnou příslušnost závazným způsobem vyřešen. Rozhodl-li tedy ve věci v prvním stupni okresní soud, je funkčně příslušným (nejde tu o věcnou příslušnost) k projednání a rozhodnutí odvolání proti rozhodnutí okresního soudu vždy krajský soud (viz § 10 odst. 1 o.s.ř.), který je také povolán posoudit námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu jako soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení, a tedy se postup dle ust. § 104a o. s. ř. v takovém případě neuplatní. Odvolací soud tudíž v souladu s těmito závěry postupoval, věc k rozhodnutí o otázce věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze nepřekládal a v rámci tohoto odvolacího řízení posoudil námitku věcné nepříslušnosti Okresního soudu Plzeň – jih uplatněnou žalobcem v rámci tohoto odvolacího řízení.

14. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalovaného k němu, a poté, co ve věci konal dne 13. 10. 2022 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze.

15. V posuzované věci se žalobce domáhá vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce za rok 2019 (dále také jen vyúčtování za rok 2019) s tvrzením, že tato povinnost ze strany žalovaného splněna nebyla, přičemž dále namítal, že nebyl seznámen s možností nahlédnout do podkladů vyúčtování za rok 2019, a rovněž namítal, že nedal souhlas s uzavřením smlouvy o zajišťování správy domu a pozemku uzavřené mezi žalovaným a [anonymizováno] [okres] a o uzavření této smlouvy nebyl ani informován. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a namítá, že svoji zákonnou povinnost vůči žalobci splnil.

16. Soud prvního stupně považoval tvrzení žalobce ohledně vad vyúčtování za rok 2019 za nedostatečná, proto jej opakovaně vyzýval, aby svá tvrzení doplnil a uvedl, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost provedeného vyúčtování, jaké konkrétní zákonem předepsané náležitosti v něm chybí a jaké z jednotlivých vyúčtovaných částek jsou dle žalobce nesprávné a proč. Poučil jej rovněž o povinnosti taková tvrzení prokázat a rovněž o následcích nesplnění této povinnosti. Žalobce však svá tvrzení přes poučení soudu prvního stupně nedoplnil, resp. jen obecně znovu uvedl, že označuje za nesprávné veškeré údaje, které byly ve vyúčtování uvedeny.

17. Soud prvního stupně provedl dokazování některými listinnými důkazy, které byly ze strany účastníků označeny v tom rozsahu, jak je vypočetl a zjištění z nich uvedl v odstavcích 6. až 16. odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že další provedené důkazy nehodnotil, neboť jimi byly prokazovány skutečnosti, které jsou mezi účastníky nesporné (uvedené v odstavci 5 odůvodnění napadeného rozsudku), případně se týkají skutečností, které nejsou s ohledem na předmět tohoto řízení rozhodné, což se týká zejména listin vztahujících se k jinému než žalovanému období, případně listin týkajících se vzájemného započtení pohledávek žalobce a žalovaného. Z toho důvodu také nalézací soud neprovedl další stranami označené důkazy, které nemají vztah k projednávané věci.

18. Věc soud prvního stupně posuzoval zejména podle ustanovení zákona č. 67/2013 Sb. a dospěl k závěru, že podané žalobě vyhovět nelze, jelikož žalobci v zákonné lhůtě bylo vyúčtování za rok 2019 doručeno, přičemž s ohledem na jen obecné námitky žalobce, které přes výzvu soudu prvního stupně nedoplnil, zabýval se po obsahové stránce předloženým vyúčtováním právě a jen z pohledu žalobcem uplatněných tvrzení a dospěl k závěru, že náležitosti upravené zákonem č. 67/2013 Sb. vyúčtování za rok 2019 obsahuje, neboť jsou v něm rozepsány jednotlivé poskytované služby, a to s popisem způsobu, jakým byly celkové náklady rozúčtovány, výše uhrazených záloh, jednotková spotřeba i cena za jednotku a výše nedoplatků či přeplatků s ohledem na faktickou spotřebu a skutečně uhrazené zálohy. Pokud žalobce neoznačil, jaký údaj dle něj v takovém vyúčtování chybí, nebylo tedy dle okresního soudu možné konkrétněji na námitky žalobce reagovat. Pokud žalobce namítal věcnou nesprávnost provedeného vyúčtování a jednotlivých částek, pak opětovně dle soudu prvního stupně nespecifikoval, které konkrétní položky považuje za nesprávné a z jakého důvodu, přičemž paušální tvrzení o tom, že nesprávné je celé vyúčtování, nepovažoval za dostatečné pro možnost soudu v rozsahu námitek žalobce předmětné vyúčtování přezkoumat. Nedostatečná tvrzení žalobce přitom nebylo dle soudu prvního stupně možné ospravedlnit ani žalobcovým argumentem, že mu žalovaný neumožnil nahlédnout do podkladů pro vyúčtování, a žalobce tak nemá informace potřebné pro doplnění svých tvrzení, neboť dle názoru soudu prvního stupně, pokud by se chtěl žalobce s uvedenými podklady seznámit, učinit tak mohl. Za důvodnou neshledal soud prvního stupně ani námitku žalobce v tom směru, že nebyl seznámen se smlouvou o zajišťování správy domu a pozemku ze dne 11. 12. 2018. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalovaný splnil svou povinnost ještě před podáním žaloby, což se nepodařilo žalobci s ohledem na jím uvedená nedostatečná tvrzení a rovněž neoznačení důkazů zvrátit, tudíž v tomto ohledu své břemeno tvrzení a důkazní neunesl. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl a úspěšnému žalovanému podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, kterou vypočetl na částku 6 534 Kč.

19. Po zhodnocení výše uvedených skutečností a s přihlédnutím k tomu, jaké námitky žalobce ve svém odvolání uplatnil, dospěl odvolací k závěru, že soud prvního stupně postupoval v dané věci správně, provedl dokazování v rozsahu potřebném a zcela dostatečném pro rozhodnutí ve věci, provedené důkazy rovněž řádně zhodnotil a dospěl na jejich podkladě ke správným skutkovým závěrům, které také správně právně zhodnotil, a tudíž správně podanou žalobu zamítl.

20. Předně odvolací soud uvádí, že nelze považovat za důvodnou námitku žalobce ohledně nedostatku věcné příslušnosti Okresního soudu Plzeň – jih k projednání a rozhodnutí této věci, jelikož dle názoru odvolacího soudu nejde v případě žaloby na splnění povinnosti doručit žalobci vyúčtování služeb za rok 2019 o spor vzniklý (přímo) z jednání shromáždění společenství vlastníků, případně jde o spor o zálohy na úhradu za služby a způsobu rozúčtování služeb v širším slova smyslu, a tedy věcná příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně dle ust. § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř. zde dána není a naopak tedy věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí této věci náleží okresním soudům (k tomu srovnej obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, kdy rovněž ve věci Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 26 Cdo 312/2018 Nejvyšší soud nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu k projednání obdobné žaloby jako v této věci neshledal)

21. Dále odvolací soud uvádí, že dle jeho názoru nejde v posuzované věci v poměru mezi žalobcem a žalovaným, který není podnikatelem, o vztah spotřebitelský, a tudíž ustanovení na ochranu spotřebitele na žalobce v této věci nedopadají, ač to žalobce ve svém odvolání namítá.

22. Pokud jde o námitky žalobce stran neúplného zjištění skutkového stavu věci, pak odvolací soud s těmito námitkami žalobce nesouhlasí, jelikož provádění důkazů vztahujících se k jinému období, a tedy k jinému vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětného bytu než za rok 2019, nebylo i dle jeho názoru nutné provádět, neboť toho pro správné posouzení věci nebylo třeba. I pokud by bylo zjištěno, že žalovaný v minulosti nepostupoval při provedení vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětného bytu správně, stejně by takové zjištění nebylo způsobilé ovlivnit závěr o tom, zda svoji povinnost provést řádné vyúčtování splnil za rok 2019, neboť i v případě, jestliže by žalovaný v předchozí době skutečně nepostupoval v souvislosti s vyúčtováním služeb spojených s užíváním bytu vlastněném žalobcem správně, neznamenalo by to ještě, že stejně nesprávně postupoval i při vyúčtování za rok 2019. Podstatným tak pro správné posouzení věci bylo to, zda žalobce splnil svoji zákonnou povinnost provést řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu vlastněného žalobcem za rok 2019, přičemž k této otázce soud prvního stupně dokazování provedl.

23. Nelze dále souhlasit ani s tím názorem žalobce, že pokud by vyúčtování služeb za předchozí období nebylo řádné, nemohl by žalovaný z těchto důvodů doručit žalobci řádné vyúčtování ani za rok 2019, jelikož ve vyúčtování se zohledňují jak zaplacené zálohy, tak i případné doplatky/nedoplatky z období předchozího, neboť tomu tak není, protože zákonnou náležitostí vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za příslušné období uvedení údaje o případných doplatcích/nedoplatcích vyúčtování z předcházejících období není, jelikož zákon č. 67/2013 Sb. (a ani jiný právní předpis) takovou náležitost vyúčtování nestanoví. [příjmení] souvislost případné nesprávnosti vyúčtování za předchozí období se správností vyúčtování za rok 2019 přitom žalobce neuvedl.

24. Důvodnou není ani námitka žalobce, že další důkazy měly být provedeny, jelikož soud v jiném řízení v obdobné věci řadu důkazů, které v této věci soud prvního stupně neprovedl, naopak provedl, neboť lze souhlasit se žalovaným v tom směru, že je v každé věci na soudu, aby posoudil, jaké důkazy jsou pro jeho rozhodnutí podstatné a jaké nikoli, přičemž není povinností soudu provést veškeré účastníky navržené důkazy, pokud jako v posuzované věci s vlastním předmětem sporu nesouvisí a jejich provedení by tak závěr soudu prvního stupně stejně nebylo způsobilé ovlivnit. Ostatně, jak to namítá žalovaný, Okresní soud Plzeň-jih ve věci sp. zn. 6 C 318/2021 dospěl i po provedení důkazů rovněž k závěru o nedůvodnosti podané žaloby (viz rozsudek ze dne 12. 7. 2022, č. j. 6 C 318/2021 – 197, proti kterému se žalobce rovněž odvolal), tudíž lze souhlasit se žalovaným i v tom ohledu, že provedení důkazů namítaných žalobcem na závěr soudu prvního stupně ani v té věci vliv nemělo, což skutečně svědčí pro závěr o tom, že šlo o důkazy prováděné nadbytečné. Právě nadbytečností přitom soud prvního stupně neprovedení těchto důkazů odůvodnil a takto se dostatečným způsobem s navrženými a neprovedenými důkazy ze strany žalobce vypořádal. Nelze přitom žalobci přisvědčit ani v tom, že by mu svědčilo legitimní očekávání, že v každé jeho věci budou provedeny důkazy v obdobném rozsahu, zejména pokud toho pro správné posouzení věci třeba není.

25. S ohledem na to, k jakým správným závěrům soud prvního stupně dospěl, není podstatné provedení žalobcem navrhovaných důkazů ani k případnému posouzení jednání žalovaného v celkovém kontextu jeho přístupu k žalobci, jelikož v případě závěru o tom, že žalobce svoji zákonnou povinnost provést vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu vlastněného žalobcem za rok 2019 splnil, ztrácí tato argumentace žalobce svého opodstatnění.

26. Jde-li o námitku žalobce, že soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, ani s touto námitkou žalobce odvolací soud nesouhlasí, neboť dle názoru odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním s tím, že přezkum správnosti vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětného bytu provedl dle názoru odvolacího soudu správně v tom rozsahu, v jakém to námitky uplatněné ze strany žalobce vyžadovaly (umožňovaly).

27. Odvolací soud v té souvislosti souhlasí se soudem prvního stupně, že námitky, které byly žalobcem ve vztahu k vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním jím vlastněného bytu za rok 2019 uplatněny, byly uplatněny pouze obecně, přičemž žalobce adekvátním způsobem nereagoval ani na poučení soudu prvního stupně, kterého se mu podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně dostalo, včetně náležitého poučení o následku neunesení břemene tvrzení a důkazního, jelikož přes tuto výzvu soudu prvního stupně žalobce konkrétně neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost provedeného vyúčtování, jaké konkrétní zákonem předepsané náležitosti v něm chybí a jaké z jednotlivých vyúčtovaných částek jsou dle žalobce nesprávné a proč. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že jen všeobecné prohlášení žalobce v tom směru, že veškeré údaje uvedené ve vyúčtování jsou nesprávné, této výzvě soudu prvního stupně neodpovídá (nevyhovuje) a opětovně žádné konkrétní námitky neobsahuje.

28. Odvolací soud přitom nesouhlasí ani s těmi námitkami žalobce, které se týkají toho, že s ohledem na to, že mu nebyly známy podklady vyúčtování za rok 2019, neměl možnost taková konkrétní tvrzení uplatnit a že s ohledem na to došlo k přenosu důkazního břemene na žalovaného, resp. nastoupila jeho vysvětlovací povinnost a povinnost prokázat prostřednictvím podkladových materiálů k vyúčtování, že veškeré údaje uvedené ve vyúčtování jsou správné.

29. K přenosu důkazního břemene namítaného ze strany žalobce odvolací soud nejprve uvádí, že obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, jde tedy o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech sice strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže v takovém případě strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň„ opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany. Nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (k tomu srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010).

30. V poměrech posuzované věci však výše uvedené předpoklady pro přenos důkazního břemene či nastoupení vysvětlovací povinnosti žalovaného naplněny nebyly.

31. Je tomu tak předně proto, že v případě údajně chybějících náležitostí vyúčtování za rok 2019 předepsaných zákonem (či jiným právním předpisem), žalobci ani tvrzená neznalost podkladových materiálů vyúčtování za rok 2019 a nemožnost se s nimi seznámit nebránily v tom, aby takové chybějící náležitosti označil, neboť k doplnění takových tvrzení postačovalo porovnání obsahu vyúčtování za rok 2019, které měl žalobce k dispozici, s textem zákona (či dalších právních předpisů), resp. zde uvedenými náležitostmi vyúčtování. Pokud tedy přes výzvu soudu prvního stupně žalobce v tomto ohledu svá tvrzení nedoplnil, ač mu v tom nic dle názoru odvolacího soudu nebránilo, postupoval soud prvního stupně správně, pokud sám porovnal obsah k důkazu provedeného vyúčtování služeb za rok 2019 s ust. § 7 zákona č. 67/2013 Sb., stanovícím náležitosti takového vyúčtování, a po takovém porovnání uzavřel, že všechny v ust. § 7 zákona č. 67/2013 Sb. požadované náležitosti vyúčtování za rok 2019 obsahuje, a tudíž žádná jeho náležitost neschází. Ani v podaném odvolání žalobce neuvádí konkrétně žádnou náležitost, která by v provedeném vyúčtování za rok 2019 scházela, a tudíž ani odvolací soud nemá důvod tento závěr soudu prvního stupně přehodnocovat.

32. Pokud jde o věcnou správnost údajů uvedených v provedeném vyúčtování, pak žalobce žádné konkrétní námitky ve vztahu ke správnosti uvedených údajů neuvedl a pouze obecně všechny uvedené údaje označil za nesprávné. I zde však žalobce mohl, a to i bez znalosti podkladových materiálů pro vyúčtování za rok 2019, určité námitky ve vztahu ke správnosti uvedených údajů ve vyúčtování uplatnit například alespoň co do správnosti použití pravidel pro rozúčtování nákladů (stanovených právními předpisy či stanovami žalovaného, se kterými se žalobce jistě s ohledem na veřejný přístup k nim ve sbírce listin rejstříku společenství vlastníků jednotek mohl seznámit), což ale opětovně žalobce neučinil a ani v tom směru nic konkrétního neuvedl. Stejně tak žalobce mohl, jelikož má jako vlastník bytu přístup k bytovým měřidlům dodávaných energií, namítat kupříkladu nesprávnost stavů měřidel, které byly ve vyúčtování v jeho příloze uvedeny. Ovšem ani takovou konkrétní námitku žalobce nevznesl.

33. Jde-li o další věcnou správnost uvedených údajů, pak odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobce měl možnost se s podkladovými materiály pro vyúčtování za rok 2019 seznámit, a pokud tvrdil, že mu to nebylo ze strany žalovaného umožněno, mohl se umožnění seznámení s podklady domoci případně i žalobou, kterou ostatně v případě jiného vyúčtování, jak je odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo (z řízení vedeného pod sp. zn. 10 Co 113/2021), také již v minulosti podal, a tedy i taková možnost byla žalobci známa, avšak ji v tomto případě opět nevyužil. Nejde tedy o případ, kdy by žalobce objektivně přístup k potřebným informacím neměl a bez nastoupení vysvětlovací povinnosti žalovaného v tomto řízení je zjistit (získat) nemohl.

34. V poměrech této věci výše uvedené znamená, že na žalobci bylo možné, jak to soud prvního stupně uzavřel, požadovat, aby jako strana zatížená břemenem tvrzení a důkazním břemenem k prokázání svých tvrzení o tom, že předložené vyúčtování žalovaným za rok 2019 veškeré zákonné náležitosti nemá, tedy že zde některé zákonné náležitosti schází, tyto označil, a stejně tak alespoň„ v opěrných bodech“ uvedl, v čem spočívá jím namítaná nesprávnost provedeného vyúčtování, proč jsou tedy dle něj uvedené údaje ve vyúčtování nesprávné, což však pouze všeobecným tvrzením o tom, že veškeré údaje jsou nesprávné, nesplnil, a tudíž k přenosu důkazního břemene a k nástupu vysvětlovací povinnosti ze strany žalovaného ohledně správnosti veškerých údajů uvedených ve vyúčtování za rok 2019 v poměrech posuzované věci nedošlo.

35. Ve vztahu k potřebě uvést konkrétní tvrzení, odkazuje odvolací soud rovněž na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 12 Co 343/2017-376, který rovněž uzavřel, že je namístě brát v úvahu námitky osoby, které je vyúčtování určeno, pokud ovšem nebyly pouze obecné a spekulativní. Tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem přitom obstál testem ústavnosti, neboť ústavní stížnost podaná proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1207/19, odmítnuta.

36. S ohledem na to, že žalobce námitky proti vyúčtování (reklamaci) neuplatnil, a způsob, jakým žalobce zpochybnění vyúčtování služeb spojených s užíváním jím vlastněného bytu za rok 2019 v tomto sporu provedl, lze dle názoru odvolacího soudu souhlasit se žalovaným i v tom směru, že způsob uplatnění žaloby i argumentace žalobce a další jeho jednání neodpovídají tomu, že by měl skutečný zájem domoci se řádného vyúčtování za rok 2019 a seznámit se s podklady vyúčtování za rok 2019 (a k žalobě přistoupit až poté, co by měl objektivní představu o tom, že vyúčtování správným není). Jednání žalobce tak dle názoru odvolacího soudu neodpovídá tomu, že by jeho pravým zájmem bylo relevantním způsobem řešit otázku vyúčtování služeb spojených s užíváním jím vlastněného bytu, ale nasvědčuje skutečně spíše tomu, že mu jde primárně o vedení sporů se žalovaným. Odvolací soud přitom k tomuto závěru dospěl i v kontextu řady dalších sporů, které jsou mezi účastníky vedeny, jak v průběhu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím podle tvrzení obou účastníků vyšlo najevo, včetně sporu, ve kterém se žalovaný (v postavení žalobce) domáhá zaplacení nedoplatku dle vyúčtování služeb za rok 2019.

37. K dalším námitkám žalobce odvolací soud uvádí, že i dle jeho názoru je třeba vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu vlastněného žalobcem za rok 2019, tak jak bylo žalobcem i žalovaným předloženo, včetně jeho přílohy, považovat za vyúčtování provedené ze strany žalovaného, byť prostřednictvím správce příslušného domu, se kterým byla dle názoru odvolacího soudu platně uzavřena smlouva o správě domu a pozemku ze dne 11. 12. 2018 (viz také § 1208 písm. h) zákona č. 89/2012 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2020, dále jen o. z.), a tedy doručením tohoto vyúčtování došlo ke splnění zákonné povinnosti žalovaného vyúčtování za rok 2019 provést. Námitky žalovaného týkající se neplatnosti smlouvy o správě domu a pozemku ze dne 11. 12. 2018 opětovně nejsou konkrétní, a tedy se k nim nemůže konkrétněji vyjádřit ani odvolací soud snad jen s tou výjimkou, že pokud žalobce namítal, že se s touto smlouvou neseznámil a nevyslovil s ní souhlas, ještě to neznamená, že by šlo o smlouvu neplatnou (v rámci odvolacího řízení s ohledem na námitky uplatněné žalobcem v odvolání žalovaný ještě předložil doklad o schválení příslušné smlouvy shromážděním vlastníků jednotek potřebnou většinou a rovněž pozvánku k tomuto shromáždění, jejíž přílohou předmětná smlouva byla).

38. Dle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně provedl rovněž správné právní posouzení věci v tom rozsahu, v jakém mu to neúplná tvrzení ze strany žalobce umožňovala, a tedy ve svém výsledku dospěl ke správnému závěru o tom, že žalovaný jako osoba odpovědná za správu domu a pozemku (§ 1190 o. z.) svoji povinnost předložit žalobci vyúčtování služeb za rok 2019 ve smyslu ust. § 1181 odst. 1 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2020 a zákona č. 67/2013 Sb., a to vyúčtování řádné, splnil ještě před podáním žaloby, žalovanému se účinně splnění této povinnosti prostřednictvím jeho tvrzení zpochybnit nepodařilo, a tudíž požadavek žalobce uplatněný v této věci za důvodný považovat nelze.

39. Správně dle názoru odvolacího rozhodl soud prvního stupně rovněž o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pokud úspěšnému žalovanému podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně, které také správně vypočetl na částku 6 534 Kč.

40. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

41. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci, který se svým odvoláním neuspěl, uložil povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Náklady žalovaného v tomto odvolacím řízení přitom představují náklady jeho právního zastoupení advokátem, a to za dva poskytnuté úkony právní služby v podobě sepisu vyjádření k odvolání žalobce a účasti u jednání odvolacího soudu dne 13. 10. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g), k) AT), za které náleží zástupci žalovaného odměna dle ust. § 9 odst. 1 za použití § 7 AT ve výši 1 500 Kč na jeden úkon právní služby a rovněž náhrada jeho hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby. S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. představují celkové náklady tohoto odvolacího řízení na straně žalovaného částku 4 356 Kč, a tudíž právě tuto částku uložil odvolací soud žalobci žalovanému na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení zaplatit, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení