56 Co 60/2024 - 261

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce] [adresa] [Jméno žalobce] [adresa][Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [adresa] [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [adresa] [adresa][Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 42 169 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 11. 2023, č. j. 8 C 67/2023-127, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje v tom správném znění, že zákonný úrok z prodlení z částky 37 477 Kč běží od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z částky 391 Kč uvedené v posledním řádku výroku I běží od 1. 1. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce náklady odvolacího řízení ve výši 22 651,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 37 477 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 1. 8. 2002 do zaplacení a dále částku ve výši 4 692 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení blíže specifikovaným (výrok I), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení celkem 26 829,30 Kč (výrok II). Vzal za prokázané, že žalovaný je vlastníkem jednotky č. [hodnota] v domě v [adresa] ulici [adresa] ve [adresa], žalobce je Společenstvím vlastníků jednotek v tomto domě, zapsaným ve veřejném rejstříku. Mezi účastníky nebyla sporná výměra jednotky 66,28 m2. Dle rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 19. 12. 2015 bylo rozhodnuto o výši dlouhodobých záloh na opravy (tzv. fond oprav), tato výše u žalovaného činí 2,58 Kč na m2 podlahové plochy, tj. 170 Kč, dále o výši správního poplatku a odměně správce 95 Kč + DPH a 110 Kč + DPH. Žalovaný byl dále povinen platit měsíčně poplatek za výkon funkce statutárního orgánu ve výši 73 Kč a dle předpisu účinného od 1. 1. 2019 měsíční zálohovou úhradu ve výši 3 610 Kč. Za náklady na služby spotřebované žalovaným v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 žalobce vyúčtoval celkovou částku 37 477,36 Kč, přičemž na zálohách za uvedené období nebylo k 1. 3. 2022 zaplaceno ničeho. Ve vyúčtování, které soud prvního stupně hodnotil jako souladné s § 5 a 6 zákona č. 67/2013 Sb., jsou jednotlivě uvedeny náklady na ústřední topení, základní složku teplé vody, ohřev, studenou vodu, pojištění, elektřinu, ostatní provozní náklady, náklady na TV ohřev – SS a náklady SV pro TV dle vyhlášky č. 269/2015 Sb., u všech služeb je zároveň uvedeno, jakým způsobem byly rozpočteny mezi jednotlivé vlastníky (přímý náklad dle bytů, dle podílů apod.); současně je ve vyúčtování uvedeno, že žalovaný neumožnil odečty bytových vodoměrů, a proto náklady na ohřev teplé a studené vody byly stanoveny dle vyhlášky č. 269/2015 Sb., § 4. Vyúčtování služeb bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 2. 4. 2022, nedoplatek se stal splatným do 31. 7. 2022, přesto nebyl dosud žalovaným uhrazen. Kromě vyúčtovaného nedoplatku vznikla žalovanému povinnost platit měsíční platby do fondu oprav ve výši 4 692 Kč, které rovněž neuhradil. Soud prvního stupně rovněž poukázal na řízení vedené u něj pod sp. zn. 25 C 109/2022, v němž byla zamítnuta žaloba žalovaného na předložení dokladů o nákladech jednotlivých služeb, způsobu jejich rozúčtování, způsobu stanovení výše záloh za služby a vyúčtování za rok 2021. Dle soudu prvního stupně žalovaný nemůže s úspěchem uplatňovat námitku, že vyúčtování je vadné, protože nebyla měřena spotřeba na vodoměrech, když tato byla vyúčtována v souladu s ustanovením § 4 odst. 2 vyhlášky č. 269/2015 Sb., přičemž žalovaný neumožňuje odečet spotřebované vody. Vyúčtování je vyúčtováním řádným, splňujícím náležitosti stanovené zákonem č. 67/2013 Sb., toto vyúčtování žalovaný prokazatelně převzal a nevznesl proti němu námitky, stejně jako proti příspěvkům do fondu oprav v roční částce 4 692 Kč. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl, přičemž úrok z prodlení přiznal u nedoplatku za služby od 1. 8. 2022 v návaznosti na splatnost vyúčtování a u povinné platby do fondu oprav od každého následujícího měsíce po měsíci, v němž zaplacen nebyl. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy se neztotožnil s námitkou žalovaného, že upomínka před podáním žaloby byla podepsána otiskem razítka AK, nikoli pouze advokátem; náhrada nákladů přiznaných žalobci představuje náklady právního zastoupení žalovaného advokátem za 6,5 úkonů právní služby, sedm režijních paušálů a DPH.

2. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, případně, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle žalovaného je vyúčtování za rok 2021 nesprávné, a proto se nemohlo stát splatným. Soud prvního stupně dále nesprávně vyhodnotil důkazy týkající se doručování žalovanému ze strany žalobce, pokud vzal za prokázané, že žalovanému byla řádně doručena žádost o poskytnutí informací o stavu vodoměrů, ačkoli žalovaný v průběhu řízení prokázal, že na předmětné adrese mají hlášený trvalý pobyt minimálně dvě osoby stejného jména. Soud prvního stupně se rovněž nedostatečně zabýval argumentem žalovaného, že předmětná žádost o poskytnutí informací o stavu vodoměrů byla žalovanému doručována v rozporu se stanovami, které v čl. 4 odst. 3 stanoví postup v případě realizace umožnění přístupu do bytu. Za této situace nelze dojít k závěru, že žalovaný neumožnil odečet vodoměrů, a proto není možno v předmětném vyúčtování akceptovat způsob stanovení spotřeby vody dle § 6 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb. Dle názoru žalovaného rovněž nelze akceptovat způsob doručování oznámení ze strany žalobce vyvěšením ve vitríně v domě, pokud není prokázáno, že žalovaný se s obsahem oznámení či žádosti prokazatelně seznámil. Z odůvodnění napadeného rozsudku rovněž nevyplývá, že by se soud prvního stupně jakkoli zabýval tvrzenými vadami vyúčtování 2021, v této souvislosti žalovaný poukázal na dobu trvání ústního jednání dne 10. 11. 2023, které bylo zahájeno v 9:50 hod. a ukončeno v 10:25 hod. V otázce náhrady nákladů řízení žalovaný namítl, že předžalobní upomínka mu byla zaslána bez jakéhokoli dokladu prokazujícího oprávnění jednat za žalobce, ačkoli byla odeslána ze strany právnické osoby – advokátní kanceláře.

3. Žalobce s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že předmětné vyúčtování bylo žalovanému prokazatelně doručeno do jeho vlastních rukou dne 2. 4. 2022. Bylo vyhotoveno v souladu s příslušnými právními předpisy, obsahovalo veškeré zákonem stanovené náležitosti a částky v něm uvedené byly stanoveny správně. Současně poukázal na jednání žalovaného, který již od roku 2016 přes opakovaná upozornění a výzvy neumožňuje provedení odečtu bytových vodoměrů instalovaných v jeho bytové jednotce, ani neposkytuje údaje o jejich skutečných stavech; stejně tomu bylo i v rozhodném období, kdy žalovaný v řádném termínu, t.j. ve dnech 3. 1. a 4. 1. 2022, neumožnil zástupci žalobce provést odečet bytových vodoměrů, ač byl ve výzvě upozorněn, že pokud stavy vodoměrů nesdělí, bude spotřeba vody a tepla na ohřev vody vyčíslena náhradním způsobem. V takovém případě nezbylo žalobci než postupovat dle § 6 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb., stejně jako v předchozích letech. K závěru o správnosti vyúčtování a splnění všech náležitostí dle zákona č. 67/2013 Sb. pak dospěly i soudy v dalších řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 318/2021 (spor o řádnost a správnost vyúčtování 2020) a sp. zn. 23 C 178/2021 (spor o řádnost a správnost vyúčtování 2019). Současně žalobce poukázal na podstatné závěry odvolacího soudu v dalších věcech vedených mezi účastníky (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2022 č. j. 10 Co 210/2022–244 a rozsudek ze dne 23. 11. 2022 č. j. 61 Co 243/2022–241), které oba obstály před Nejvyšším soudem, když dovolání proti prvnímu z nich bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. 0 Cdo 1381/2023 a dovolání proti druhému bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. 0 Cdo 731/2023. Žalobce současně poukázal na skutečnost, že žalovaný nevyužil své právo vyúčtování reklamovat a dosud ani nespecifikoval, v čem spatřuje jeho nesprávnost, naopak stále setrvává u obecných tvrzení o údajné nesprávnosti.

4. V průběhu odvolacího řízení žalovaný doplnil své odvolání a namítl, že vadnost výroku I napadeného rozsudku vyplývá už jen ze skutečnosti, že je uvedeno počítání zákonného úroku z prodlení od 1. 8. 2002, kdy nárok žalobce nikdy neexistoval a neexistoval ani žalobce jakožto subjekt práva. Podáním ze dne 11. 8. 2024 pak z opatrnosti vznesl kompenzační námitku, k níž uvedl, že nebylo možno ji vznést před vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024 č. j. 14 Co 208/2023–352, neboť do té doby byla jeho pohledávka z titulu nedoručení řádného vyúčtování služeb nejistá a jako taková nebyla způsobilá k započtení. Uvedeným rozsudkem krajského soudu totiž bylo vyúčtování služeb sestavené žalobcem za rok 2017 vyhodnoceno jako neřádné a žalovanému (v uvedeném řízení v postavení žalobce) byla přiznána požadovaná smluvní pokuta 25 Kč denně z důvodu nesplnění povinnosti společenství spočívající v nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2017 dle § 7, odst. 1, 2 zákona č. 67/2013 Sb. V rámci kompenzační námitky tak žalovaný vůči pohledávce žalobce uplatněné v tomto řízení, včetně nákladů řízení, uplatňuje k započtení svoji pohledávku vůči žalobci v celkové výši 77 395,89 Kč, sestávající z částky 27 125 Kč představující zákonnou pokutu dle ustanovení § 13 zákona o poskytování služeb pro nesplnění povinnosti dle § 7 odst. 1, 2 zákona o poskytování služeb za zúčtovací období roku 2017, a to za období od 12. 4. 2019 do 31. 3. 2022 (kdy pohledávka za uvedené období je ve výši 25 Kč za každý započatý den prodlení z 50 Kč možných, neboť polovina předmětné pokuty za rozhodné období již byla žalovanému přiznána právě rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024 č. j. 14 Co 208/2023–352), dále z částky 7 477.97 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 27 125 Kč za dobu od 9. 4. 2022 do 12. 8. 2024, dále z částky 42 600 Kč představující zákonnou pokutu dle ustanovení § 13 zákona o poskytování služeb pro nesplnění povinnosti dle § 7 odst. 1, 2 zákona o poskytování služeb za zúčtovací období roku 2017, a to za období od 1. 4. 2022 do 30. 7. 2024, a zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od 31. 7. 2024 do 12. 8. 2024 v celkové výši 192,92 Kč. Žalovaný dále v uvedeném podání nově namítl, že žalobce nebyl oprávněn použít náhradní výpočet spotřeby vody z čísla měřiče č. 57218021, uvedeného ve vyúčtování, neboť měřič s tímto označením není k bytové jednotce ve vlastnictví žalovaného nainstalován a nikdy tomu tak nebylo. Shodně jako před soudem prvního stupně pak zopakoval námitku vady vyúčtování spočívající v tom, že vyúčtování neobsahuje odděleně údaj o množství vody v m3 spotřebované na poskytování teplé vody za zúčtovací jednotku s tím, že již tato skutečnost činí vyúčtování nesprávným a je v rozporu s ustanovením § 6 písm. a) vyhlášky č. 269/2015 Sb. Touto konkrétní námitkou vady vyúčtování se pak soud prvního stupně nezabýval, ačkoli byla ze strany žalovaného uplatněna a v předmětném vyúčtování je u položek spotřební složka u teplé vody a jednotková cena studené vody pro teplou vodu uvedena jednotková hodnota 0,000.

5. Žalobce s kompenzační námitkou uplatněnou žalovaným v průběhu odvolacího řízení nesouhlasil. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, dle něhož odvolací soud ke kompenzačnímu projevu učiněnému v odvolacím řízení přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného, užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně nebo dokonce před podáním žaloby a zaplacení vymáhané pohledávky. Tedy pokud jde o pohledávku, která se stala způsobilou k započtení ještě před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně, lze ji započíst pouze v případě, pokud již v prvním stupni byly tvrzeny a prokázány všechny skutečnosti jejího vzniku, výše a splatnosti. Ačkoli je žalobce přesvědčen, že tvrzená započítávaná pohledávka žalovaného ani nevznikla, i kdyby existovat měla, pak byla způsobilá k započtení již před soudem prvního stupně. Žalobce ovšem nemá za to, že by nárok žalovaného na pokutu vznikl, neboť žalovaným tvrzené vady vyúčtování za rok 2017 byly zapříčiněny jeho vlastním jednáním, kdy přes všechnu snahu žalobce žalovaný neumožnil odečty vodoměrů, čímž vyvolal nutnost použití náhradního způsobu výpočtu podle vyhlášky. Současně žalobce poukázal na osobu žalovaného, který se aktivně snaží každým svým krokem žalobce poškozovat (o čemž svědčí například přes 30 žalob podaných žalovaným u Okresního soudu Plzeň-jih v období říjen–listopad 2023) a jeho šikanózní jednání naplňuje znaky zneužití práva, v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023 sp. zn. 26 Cdo 2088/2022. Pokud pak se jedná o rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024 č. j. 14 Co 208/2023–352, na nějž žalovaný odkazuje jednak v otázce kompenzační námitky a jednak v otázce posouzení řádnosti vyúčtování, žalobce se s ním neztotožňuje, neboť ani v uvedeném řízení, ani v aktuálně posuzované věci, není možno po žalobci spravedlivě požadovat, aby ve vyúčtování uvedl veškeré náležitosti vyplývající z § 6 písm. a) a b) vyhlášky č. 269/2015 Sb., a to z důvodu, že žalovaný soustavně a úmyslně neumožňuje odečty bytových vodoměrů instalovaných v jeho bytě, a je tedy nemožné zjistit některé hodnoty, které by dle vyhlášky měly ve vyúčtování figurovat, to vše navíc v situaci, kdy ani neexistují efektivní zákonné prostředky, kterými by si mohl žalobce včas zajistit vstup do bytu. Je absurdní, aby za okolností, kdy vlastník bytu neumožňuje ani neposkytuje odečty bytových vodoměrů, bylo vyúčtování shledáno nikoli řádným na základě absence vybraných hodnot, které z logiky věci mohou vycházet jen a pouze z odečtu vodoměrů. Při takovém výkladu by bylo zcela v rozporu s dobrými mravy poskytnout ochranu osobě, která zcela zjevně zneužívá svého práva odečty bytových vodoměrů neumožnit a neposkytnout, současně by po žalobci bylo požadováno plnění nemožné, které je výslovně reprobováno v § 580 odst. 2 občanského zákoníku. Právě na situace, kdy vlastník neumožní odečty bytových vodoměrů, pak pamatuje vyhláška v § 4 odst. 4 spolu s její přílohou 2, kde stanoví náhradní způsob určení spotřební složky, tedy způsob, jehož prostřednictvím lze vyčíslit některé položky ve vyúčtování, aniž by byl poskytnut odečet bytových vodoměrů. Závěr žalobce ohledně přípustnosti náhradního způsobu výpočtu při neumožnění odečtu pak je podporován i Metodickým pokynem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 15. 12. 2007 k vyhlášce č. 269/2015 Sb. Žalobce dále poukázal na to, že vyúčtování za rok 2021 je co do náležitostí téměř shodné s vyúčtováními za roky 2018, 2019 a 2020, jež na rozdíl od vyúčtování za rok 2017 (které bylo zjevně nesprávně právně posouzeno), prošla testem mimořádného opravného prostředku před Nejvyšším soudem. Ostatně sám Krajský soud v Plzni v rozsudku 14 Co 208/2023-352 konstatoval, že žalovaný je zjevně problematickou osobou, která neumožňuje ani neposkytuje odečty bytových vodoměrů, současně se však odmítl touto otázkou blíže zabývat, neboť dle jeho názoru vzniká nárok na pokutu absencí zákonné náležitosti vyúčtování, nehledě na jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy, vykazující znaky zjevného zneužití práva. Dle názoru žalobce je část pokuty přiznaná žalovanému citovaným rozsudkem v rozporu s dobrými mravy, notabene za situace, kdy rozsudkem konstatovaná vada vyúčtování je zjevně neodstranitelná, neboť nyní po více než pěti letech není ve faktických možnostech žalobce zjistit stavy vodoměrů žalovaného k 31. 12. 2017, a opět se tak jedná o reprobované plnění nemožného. Z procesní opatrnosti pak žalobce vznesl námitku promlčení vůči části tvrzené pohledávky žalovaného, a to konkrétně proti pohledávce na poloviční část zákonné pokuty, tj. 25 Kč za den za období od 12. 4. 2019 do 11. 8. 2021 včetně příslušenství, neboť se jedná o majetkové právo uplatněné žalovaným před soudem až 11. 8. 2024, a dále poukázal na to, že vyčíslení pokuty včetně příslušenství je za období počínaje 9. 8. 2023 a dny následující vadné, neboť uvedeného dne došlo k přijetí nové verze stanov žalobce, jejichž čl. 10 odst. 10 v souladu se zákonem snižuje denní sazbu pokuty z 50 Kč na 2 Kč.

6. Žalovaný v replice ke shora uvedenému podání žalobce poukázal na právní moc rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024 č.j. 14 Co 208/2023–352 a zopakoval, že před vyhlášením uvedeného rozsudku byla jeho pohledávka z titulu nedoručení řádného vyúčtování služeb nejistá, a tedy k započtení nezpůsobilá. Nesouhlasil ani s námitkou promlčení s poukazem na ustanovení § 1989 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud pak jde o vyčíslení pokuty od 9. 8. 2023, stanovy žalobce nemohou působit retroaktivně, pokud tedy žalobce sestavil nesprávné vyúčtování v době účinnosti předcházejících stanov, nadále mu vzniká pokuta v zákonné výši.

7. Žalobce poté doplnil námitku promlčení, a to ve vztahu k celé tvrzené pohledávce žalovaného, jež má být předmětem kompenzace, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024 sp. zn.

26. Cdo 1206/2023. Současně ve vztahu k vyúčtování za rok 2017 vznesl námitku promlčení vůči nároku žalovaného na řádné a věcně správné vyúčtování ve smyslu § 7 zákona č. 67/2013 Sb., neboť vyúčtování služeb za rok 2017 bylo žalovanému prokazatelně doručeno dne 23. 4. 2018, kdy začala běžet tříletá promlčecí doba pro uplatnění nepeněžitého nároku, a dne 22. 4. 2021 tak došlo k jeho promlčení, aniž žalovaný svůj nárok v uvedené lhůtě uplatnil u soudu. Veškeré pokuty dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. odvislé od (tvrzené) nesprávnosti vyúčtování za rok 2017 za období od 22. 4. 2021 a dále jsou promlčeny, neboť představují akcesorický závazek odvislý od hlavního závazku spočívajícího v povinnosti vystavit řádné a věcně správné vyúčtování za rok 2017, který byl dne 22. 4. 2021 promlčen.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a následující o. s. ř., přihlédl k odvolání žalovaného, vyjádření žalobce, k doplněným tvrzením účastníků, doplnil a částečně zopakoval důkazní řízení, a dospěl poté k závěru, že odvolání nelze shledat důvodným.

9. Na základě provedeného dokazování, v potřebném rozsahu zopakovaného a doplněného, se odvolací soud, byť má k odůvodnění napadeného rozsudku jisté výhrady, mohl se závěrem soudu prvního stupně o řádnosti vyúčtování a povinnosti žalovaného uhradit žalobci jak nedoplatek za spotřebované služby ve výši 37 477 Kč s příslušenstvím, tak dosud nezaplacené poplatky za správu domu (fond oprav) za období roku 2021 v celkové výši 4 692 Kč (12 x 391 Kč), ztotožnit. Za správné pak považuje právní hodnocení věci soudem prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 1180 a 1181 občanského zákoníku, jakož i § 1190 občanského zákoníku, stejně jako § 4 zákona č. 67/2013 Sb. a ustanovení vyhlášky č. 267/2015 Sb.

10. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že v tomto řízení není na místě řešit obsah vyúčtování, ostatně formálními náležitostmi vyúčtování se soud prvního stupně přes vyslovení uvedeného názoru zabýval v odstavci 17 odůvodnění napadeného rozsudku. Současně odvolací soud sdílí výhradu žalovaného, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku blíže nezabýval podáním žalovaného ze dne 9. 11. 2023 (č.l. 112), v němž žalovaný uvedl důvody, pro něž předmětné vyúčtování považuje za nesprávné. Na rozdíl od žalovaného však odvolací soud nepovažuje námitky tam uvedené za natolik konkrétní, aby na jejich základě bylo možno přezkoumat věcnou správnost vyúčtování. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný nejprve tvrdil, že vyúčtování považuje jako celek za nesprávné, s tím, že veškeré jednotlivé částky uvedené v předmětném vyúčtování jsou nesprávné, následně v uvedeném podání své námitky rozepsal tak, že ke každé jednotlivé položce ve vyúčtování uvedené (včetně např. označení uživatele a zúčtovacího období) uvedl, že je nesprávná, případně ocitoval výňatek příslušné právní úpravy. Takto uvedl například, že dle § 6 písm. f) vyhlášky č. 269/2015 chybí ve vyúčtování uvést nejen věcně, řádně a správně podíly nákladů připadající na příjemce služeb s uvedením základních složek spotřebních složek a celkových nákladů v Kč, a to zvlášť na vytápění, na teplo, na ohřev vody a na vodu spotřebovanou na poskytování teplé vody; v případě údaje „TV ohřev– SS (vyhl. 269/15); přímý náklad; 0,000; 14 580,21; 0,00; -14 580,21“uvedl, že jej lze rovněž spatřovat jako nesprávný, a to nejen pro rozpor s ustanovením § 6 písm. b) vyhlášky č. 269/2015, kdy chybí uvést nejen věcně řádně (správně) kromě jiného za zúčtovací jednotku odděleně jednotkové ceny tepla na vytápění a tepla spotřebovaného na ohřev vody v Kč/GJ a vody spotřebované na poskytování teplé vody v Kč/m3 s tím, že již tato skutečnost činí vyúčtování nesprávným; uvedl, že nesprávný je rovněž údaj „podíl osob 1,000“ a „uživatel 609020702“, když takovéto označení se žalovaného jako vlastníka bytové jednotky dotýká v rovině osobnostních práv a označování osob čísly je v rozporu s dobrými mravy; dále např. namítl, že ve vyúčtování není uvedena nejen věcně řádně (správně) za zúčtovací jednotku odděleně spotřeba tepla na vytápění, spotřeba tepla na ohřev vody v GJ a množství vody v m3 spotřebované na poskytování teplé vody, přičemž tato skutečnost je v rozporu s § 6 písm. a) vyhlášky č. 269/2015 Sb. Dále uvedl, že nesprávný je údaj o celkovém nedoplatku „ -37 477,00“, namítl, že údaje uvedené v části vyúčtování označené jako „naměřené stavy studené vody“ jsou nesprávné, nesprávné je tak číslo měřiče 57218021, data od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, počáteční i koncový stav, jakož i spotřeba průměrná za tři roky, a zpochybnil i ostatní údaje ve vyúčtování uvedené včetně registračního kódu bytu. Ačkoli toto podání žalovaný považoval za dostatečnou konkretizaci svých námitek proti vyúčtování, s tím, že na jejich základě mělo být předložené vyúčtování podrobeno podrobnému přezkumu ze strany soudu, tj. včetně věcné správnosti, odvolací soud tento názor, jak již bylo uvedeno výše, nesdílí a je přesvědčen, že námitky žalovaného, byť vztažené k jednotlivým položkám vyúčtování, nelze považovat za natolik konkrétní, aby na jejich základě bylo možno správnost každého jednotlivého údaje přezkoumat. Z formulace námitek je zřejmé, že žalovaný se omezil pouze na konstatování absence či nesprávnosti všech údajů uvedených ve vyúčtování (ať již jako celku, či rozepsaných jednotlivě), aniž ovšem k jednotlivým položkám uvedl, z jakého důvodu je třeba předmětný údaj uvedený ve vyúčtování za nesprávný považovat. Jeho výhrady týkající se absence náležitostí dle § 6 vyhlášky č. 269/2015 Sb. pak směřují do náležitostí vyúčtování, které je soud povinen přezkoumat z moci úřední.

11. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo již opakovaně konstatováno, že náležitosti vyúčtování služeb jsou obecně upraveny v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož musí vyúčtování obsahovat skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Náležitosti vyúčtování nákladů na vytápění a na poskytování teplé vody jsou vymezeny v § 6 vyhlášky č. 269/2015 Sb.; u ostatních poskytovaných služeb musí jejich vyúčtování obsahovat minimálně také údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Příjemce služeb tedy musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak bylo účastníky dohodnuto nebo jak je stanoveno právním předpisem. Např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024 č. j. 26 Cdo 731/2023–289 pak vyplývá, že z úřední povinnosti soud zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je vyúčtování dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu rozúčtování, soud tedy zjišťuje jen takové údaje, které jsou bez dalšího z vyúčtování patrné, jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat, poté soud přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto konkrétních námitek.

12. Vyúčtování žalobce adresovaná žalovanému, a to nejméně za roky 2019 a 2020, koncipovaná shodně jako předmětné vyúčtování za rok 2021, již byla podrobena soudnímu přezkumu ze strany soudu odvolacího i dovolacího (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2022 č. j. 61 Co 243/2022–241 spolu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024 č. j. 26 Cdo 731/2023–289, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2022 č. j. 10 Co 210/2022–244 spolu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024 č. j. 26 Cdo 1381/2023–303). V uvedených případech soudy dospěly k závěru, že předložené vyúčtování obstojí jako vyúčtování řádné a splňující potřebné náležitosti, případné námitky vůči němu musí být uplatněny v konkrétní podobě. Rozdíl oproti uvedeným řízením žalovaný spatřoval pouze v tom, že dle jeho názoru v tomto řízení své námitky dostatečně konkretizoval, s tím se však odvolací soud z důvodů uvedených již výše neztotožňuje.

13. Soud prvního stupně řádně zjistil obsah předmětného vyúčtování za rok 2021 tak, jak uvádí zejména v odstavcích 13 a 17 odůvodnění napadeného rozsudku, a odvolací soud po zopakování tohoto důkazu konstatuje a shrnuje, že u jednotlivých položek je uveden způsob rozúčtování včetně období, jsou uvedeny bližší údaje odběrného místa vztahující se k jednotce i k uživateli, jakož i předpis záloh a výše jednotlivých nákladů. U položek TV ohřev-SS (vyhl. 269/15) a SV pro TV (vyhl. 269/15) pak je uvedeno, že se jedná o přímý náklad za období 1/21–12/21, přičemž údaj odběrného místa v obou případech je 0,000. Náklad v případě TV ohřev činí 14 580,21 Kč a v případě SV pro TV 7 104 Kč. Vyúčtování obsahuje poučení o možnosti reklamace do 30 dnů od obdržení, jakož i upozornění na splatnost nejpozději do 31. 7. 2022, a dále uvádí, že vzhledem k neumožnění odečtu bytových vodoměrů byly náklady na TV ohřev-SS a studenou vodu pro TV stanoveny dle vyhlášky č. 269/2015 Sb. § 4, přičemž cena tepla pro přípravu TV = 616 Kč/GJ (fakturované náklady = 176 793,60 Kč, 287 GJ), fakturované náklady na studenou vodu pro TV = 60 297,10 Kč. Ve vyúčtování tedy jsou rozepsány jednotlivé poskytované služby, a to i s popisem způsobu, jakým byly celkové náklady rozúčtovány mezi jednotlivé členy SVJ či bytové jednotky, dále je ve vyúčtování uvedena i výše předepsaných i uhrazených záloh, jednotková spotřeba, cena za jednotku a výše nedoplatku s ohledem na spočtenou faktickou spotřebu a skutečně uhrazené zálohy. Z nedílné přílohy vyúčtování nazvané „Rozúčtování 2021“ jsou dále zjistitelné údaje dle § 6 písm. f) vyhlášky č. 269/2015 Sb., tato listina současně obsahuje podrobnější údaje k vyúčtování za dodávku tepla pro vytápění v roce 2021 a má potřebné náležitosti odpovídající § 14a zákona č. 67/2013 Sb. a vyhlášce č. 269/2015 Sb. Předložené vyúčtování tak obsahuje náležitosti stanovené zákonem, s výjimkou údajů vztahujících se ke skutečné spotřebě vody a tepla na ohřev vody, které však ve vyúčtování nemohly být uvedeny z povahy věci, kdy bylo zjištěno, že žalovaný ani přes výzvu neumožnil provedení odečtu vodoměrů instalovaných v jeho bytové jednotce, ani na výzvu stavy vodoměrů nesdělil (blíže bude rozvedeno níže v odstavci 16); je-li za tohoto stavu ve vyúčtování uvedeno, že z tohoto důvodu byly uvedené náklady stanoveny dle § 4 vyhlášky č. 269/2015 Sb., za současného uvedení jednotkové ceny tepla pro přípravu teplé vody a nákladů na studenou vodu, jedná se o údaje dostačující pro účely přezkoumání správnosti výpočtu. Tedy, uvedl-li žalobce ve vyúčtování, že vzhledem k neumožnění odečtu bytových vodoměrů byly náklady na TV ohřev – SS a studenou vodu pro TV stanoveny dle vyhlášky č. 269/2015 Sb. § 4, že cena tepla pro přípravu TV = 616 Kč/GJ (fakturované náklady= 176 793,60 Kč, 287 GJ) a fakturované náklady na studenou vodu pro TV = 60 297,10 Kč, pak ve spojení s uvedenou přílohou vyúčtování provedenou společností [právnická osoba]., z níž vyplývají celkové náklady na teplo včetně podílu základní a spotřební složky, jakož i náklady zúčtovací jednotky včetně jednotkové ceny, lze předložené vyúčtování považovat za zcela přezkoumatelné, neboť dle takto koncipovaného vyúčtování byl žalovaný schopen zkontrolovat správnost údajů v něm uvedených.

14. Závěr soudu prvního stupně o splnění formálních náležitostí předloženého vyúčtování a jeho řádnosti je tedy správný, faktickou správnost všech položek vyúčtování soud v tomto řízení z důvodů absence konkrétních námitek přezkoumávat nemohl. Na základě obecně koncipovaných námitek nelze shledat povinnost soudu vyúčtování v každé jednotlivé položce přezkoumat i co do správnosti, neboť přijetí opačného závěru by vedlo k naprosto absurdní situaci, kdy jakékoli vyúčtování by mohlo být napadeno pouze s obecnou námitkou, že v něm jsou uvedeny nesprávné údaje. Odvolací soud se nedomnívá, že právě k takovému účelu by měla úprava náležitostí vyúčtování služeb směřovat. Je třeba zdůraznit, že je především na žalovaném, pokud konkrétní údaj ve vyúčtování zpochybňuje, aby současně uvedl, z jakého důvodu tak činí a proč se domnívá, že uvedený údaj neodpovídá; obecně formulované konstatování nesprávnosti nelze považovat za postačující, a to tím spíše, kdy se týká v podstatě každého údaje ve vyúčtování uvedeného. V této souvislosti, shodně jako v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2022 č.j. 10 Co 210/2022-44, odvolací soud opět poukazuje i na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 12 Co 343/2017-376, který rovněž uzavřel, že je namístě brát v úvahu námitky osoby, které je vyúčtování určeno, pokud ovšem nebyly pouze obecné a spekulativní. Tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem přitom obstál v testu ústavnosti, neboť ústavní stížnost podaná proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1207/19 odmítnuta. Žalovanému v daném případě nic nebránilo, aby v případě, že měl za to, že některé náležitosti ve vyúčtování byly uvedeny nesprávně, na tyto nesprávnosti konkrétním způsobem poukázal; v této souvislosti je namístě konstatovat, že požadavek žalovaného k předložení podkladů k vyúčtování 2021 byl zamítnut rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 2. 2023 č.j. 25 C 109/2022-98, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2023 č. j. 13 Co 246/2023–138. Procesní postup žalovaného včetně obecné koncepce námitek proti předloženému vyúčtování (kdy žalovaný opakovaně zpochybňuje veškeré údaje uvedené na jednotlivých vyúčtováních, aniž k nim uvádí jakékoli konkrétní výhrady), jakož i množství sporů vedených s žalobcem, však nasvědčuje šikanóznímu výkonu práva z jeho strany.

15. Vzhledem k shora uvedenému se odvolací soud v této věci ani nemohl ztotožnit se závěry zdejšího soudu uvedenými v rozsudku ze dne 1. 2. 2024 č. j. 14 Co 208/2023-352, v němž byl učiněn závěr o vadnosti vyúčtování za rok 2017. Žalovaný v této souvislosti poukazoval na shodnou podobu předloženého vyúčtování i shodné uplatněné námitky, z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že námitky žalobce považoval odvolací soud za částečně konkrétní. Námitky v této věci však odvolací soud, z již výše uvedených důvodů, za konkrétní nepovažuje, nebyl proto namístě postup dle § 13 občanského zákoníku. Naopak odvolací soud (opětovně) konstatuje, že vyúčtování služeb provádí žalobce shodným způsobem nejméně od roku 2017, jak bylo zjištěno i v dalších řízeních vedených zdejším soudem, která jsou zdejšímu soudu známa z jeho úřední činnosti, přičemž pouze v případě rozsudku 14 Co 208/2023-352 bylo vyúčtování shledáno nikoli řádným; i po vydání uvedeného rozsudku pak byla řádnost provedeného vyúčtování za rok 2018, jakož i nedostatečnost (shodně koncipovaných) námitek žalovaného proti vyúčtování, shledána rozsudkem zdejšího soudu ze dne 6. 3. 2024 č.j. 56 Co 257/2023-339.

16. Za konkrétní námitku proti předloženému vyúčtování tak lze považovat pouze námitku týkající se nemožnosti postupu podle vyhlášky č. 269/2015 Sb. s ohledem na nesplnění podmínek – nedoručení výzvy k odečtu vodoměrů. Tato námitka však byla provedenými důkazy vyvrácena. Jak vyplývá z fotografie oznámení na nástěnce umístěné v předmětné nemovitosti ve spojení s čestným prohlášením vlastníků bytových jednotek v domě, vlastníci bytových jednotek byli prostřednictvím vývěsky v domě vyrozuměni o tom, že v pondělí 3. 1. 2022 a v úterý 4. 1. 2022 vždy od 16:00 hodin do 17 hodin budou prováděny odečty stavu vodoměrů teplé a studené vody v bytech s tím, že v případě nepřítomnosti je žádáno o hlášení stavu, odečty bude provádět [jméno FO] (viz fotografie oznámení na nástěnce, čestné prohlášení [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], informace o stavbě prokazující vlastnictví předmětných jednotek, čestné prohlášení [adresa] ze dne 27. 5. 2024). Namítal-li žalovaný, že v případě [adresa] se nejedná o osobu oprávněnou příslušné odečty provádět, pak odvolací soud poukazuje na Zápis shromáždění společenství vlastníků ze dne 11. 12. 2018, kdy do funkce předsedy společenství bylo zvoleno [právnická osoba]-[Anonymizováno], IČO [IČO], a ve funkci tzv. kontaktní osoby byl potvrzen právě [jméno FO]. Dle čestných prohlášení jmenovaných osob pak uvedené oznámení viselo v prosklené vitríně ve vchodu předmětné budovy nejméně týden před realizací odečtu. Forma této výzvy přitom nebyla ve stanovách blíže určena. Z čl. 4 odst. 2 písm. l) stanov žalobce v rozhodném znění pouze vyplývá, že člen společenství je povinen umožnit po předchozí výzvě umístění, údržbu, výměnu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby plynu, vody, tepla a jiných energií v bytě, odečet naměřených hodnot z těchto zařízení, přičemž společenství je oprávněno ke kontrole těchto zařízení kdykoli bez předchozí výzvy za přítomnosti osoby oprávněné k pobývání v bytě, z odst. 3 téhož ustanovení pak vyplývá, že výzvu k umožnění přístupu do bytu podle odst. 2 písm. l) je povinen učinit statutární orgán členovi společenství nejméně tři dny před zamýšleným datem realizace přístupu. Výzvu učiněnou prostřednictvím oznámení ve vitríně/nástěnce umístěné ve společných prostorách domu po dobu jednoho týdne před realizací odečtu lze považovat za zcela dostačující, a to tím spíše v situaci, kdy tímto způsobem bylo postupováno i v předchozích obdobích, jak vyplývá z již zmíněných čestných prohlášení. Nelze přisvědčit ani námitce žalovaného, že je nerozhodné, zda předmětná výzva byla na nástěnce nemovitosti vyvěšena, pokud nebylo prokázáno, že se s ní skutečně žalovaný seznámil. Je nepochybné, že žalovaný, který v domě bydlí, měl objektivně možnost se s výzvou seznámit, není přitom rozhodné, zda tak skutečně učinil; žalovaný ostatně v řízení ani netvrdil, že by mu v seznámení s výzvou bránila jakákoli konkrétní překážka. Současně, jak vyplynulo z protokolu o jednání v řízení vedeného Okresním soudem Plzeň-jih ze dne 26. 11. 2020 ve věci sp. zn. 11 C 261/2020, dle vyjádření žalovaného, resp. jeho zástupce, žalovaný pravidelně nástěnku/vitrínu v domě kontroluje.

17. Pokud za uvedené situace žalobce následně vyzval žalovaného ke sdělení stavu vodoměrů výzvou ze dne 20. 1. 2022, doručenou osobě označené „[Jméno žalovaného], [adresa] [adresa][adresa]“ dne 2. 2. 2022, lze tuto výzvu hodnotit jako zcela dostačující opakovaný pokus o zjištění stavu vodoměrů. K námitce žalovaného, týkající se nedoručení této žádosti k jeho rukám, pak odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1239/2016, dle něhož lze považovat za doručenou písemnost v případě, kdy adresát má objektivní příležitost seznámit se s jejím obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu držitelem poštovní licence doručováno. Tato podmínka v dané věci zjevně byla splněna i v případě, že by výzva byla, jak namítá žalovaný, předána jeho otci. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za vhodné zmínit skutečnost, známou mu z jeho úřední činnosti, že ani sám žalovaný se v podáních adresovaných žalobci blíže neoznačuje datem narození; i z tohoto důvodu lze uvedenou námitku žalovaného shledat zcela účelovou. V této části, tedy, že žalovanému byla řádně doručena žádost o sdělení vodoměru, je proto závěr soudu prvního stupně zcela správný a odpovídající provedenému dokazování.

18. Lze tedy shrnout, že předložené vyúčtování za rok 2021, jehož splatnost nastala ke dni 31. 7. 2022, obstojí jako vyúčtování úplné a řádné, žalovanému proto vznikla povinnost částku z tohoto vyúčtování vyplývající zaplatit. Pokud tak žalovaný neučinil, dostal se počínaje dnem 1. 8. 2022 do prodlení a je povinen žalobci zaplatit úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku. Pokud pak se jedná o platby spojené se správou domu a pozemku, byť placeny spolu se zálohami na služby, jejich konkrétní výše nebyla prostřednictvím odvolacích námitek napadena a odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, včetně závěru o postupné splatnosti jednotlivých částek, s nímž se v této části ztotožňuje.

19. Pokud žalovaný v odvolacím řízení nově namítl, že žalobce nebyl oprávněn použít náhradní výpočet spotřeby vody z konkrétního měřiče, pak nebylo zjištěno, že by tuto námitku v konkrétní podobě žalovaný uplatnil již před soudem prvního stupně, jedná se tedy o námitku nepřípustnou, uplatněnou v rozporu s § 205a o.s.ř., a odvolací soud se jí proto blíže nezabýval. Rovněž námitka žalovaného, vznesená v závěrečném návrhu, týkající se provedení odečtů až začátkem roku 2022, neobstojí jako opožděná; s ohledem na obvyklou praxi by však nebyla ani shledána důvodnou.

20. K námitce započtení uplatněné žalovaným v odvolacím řízení odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1475/2020 – I, dle něhož je možno v odvolacím řízení k námitce započtení přihlédnout pouze tehdy, nebránilo-li by posouzení její důvodnosti, že je spojena s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku, výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně nebo již před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky. Námitku započtení tedy lze v odvolacím řízení uplatnit, ovšem s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí odvolací soud přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem. V daném případě není pochyb o tom, že veškeré skutkové okolnosti, na nichž byla kompenzační námitka postavena, vyplývají z vyúčtování za rok 2017, doručeného žalovanému v průběhu roku 2018, a bylo-li v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto zdejším soudem ve věci sp. zn. 14 Co 208/2023-352, nebyla tímto rozhodnutím započítávaná pohledávka založena; nejedná se tedy o nové skutečnosti nastalé v průběhu odvolacího řízení. Žalovaným započítávaná pohledávka, vztahující se k vyúčtování 2017, tak mohla být uplatněna již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, stejně jako byla uplatněna v řízení vedeném Okresním soudem Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 131/2022, resp. Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 14 Co 208/2023. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem žalovaného, že by se jednalo o pohledávku nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 občanského zákoníku. Na charakteru pohledávky a možnosti jejího uplatnění rozhodnutí zdejšího soudu ve věci 14 Co 208/2023 ničeho nezměnilo, skutkových okolností se uvedené rozhodnutí jakkoli nedotklo. Naopak bylo-li by vycházeno z nejistoty příslušné pohledávky pouze z toho důvodu, že její existence je mezi účastníky sporná, pak není pochyb, že by nebyla k započtení vhodná ani před odvolacím soudem. V tomto směru totiž nelze pominout, že při posuzování kompenzační námitky by bylo třeba zkoumat i případný rozpor s dobrými mravy či podmínky pro moderaci (NS 26 Cdo 2088/2022 či 26 Cdo 348/23). Lze tedy shrnout, že za situace, kdy důvod vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky užité k započtení byl (žalovanému) známý a mohl být uplatněn již před vyhlášením napadeného rozsudku, nebylo možno k úkonu žalovaného směřujícímu k započtení přihlédnout; nejednalo se přitom o pohledávku nejistou či nesplatnou, žalovaný mohl i před soudem prvního stupně uplatnit tytéž skutečnosti, které uplatnil v řízení vedeném Okresním soudem Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 131/2022 (a následně Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 14 Co 208/2023), uplatnění těchto skutečností až v odvolacím řízení pak je v rozporu s ust. § 205a o.s.ř. Překážkou posouzení důvodnosti uplatněné kompenzační námitky je v daném případě právě okolnost, že je spojena s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku, výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, které nastaly již před podáním žaloby v této věci. Proto odvolací soud ani neprováděl listiny předložené žalovaným k důkazu, vztahující se ke kompenzační námitce, ani související listiny žalobce, jejichž provedení při uvedeném posouzení by bylo zcela nadbytečné; důvodné by bylo jejich provedení pouze v řízení, v němž by se soud nárokem žalovaného na úhradu smluvní pokuty, tedy pohledávky užité k započtení, zabýval. Vzhledem k uvedenému se odvolací soud již nezabýval ani námitkou promlčení vznesenou žalobcem, ani žalobcem uplatněnými důvody pro posouzení kompenzační námitky jako úkonu v rozporu s dobrými mravy.

21. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek v jeho výroku I jako věcně správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil s tím, že zákonný úrok z prodlení z částky 37 477 Kč správně běží od 1. 8. 2022 do zaplacení, a nikoli od 1. 8. 2002, a úrok z částky 391 Kč uvedené v posledním řádku výroku I napadeného rozsudku běží od 1. 1. 2022 a nikoli od 1. 1. 2021. V daném případě je z obsahu spisu i z obsahu napadeného rozsudku zřejmé, že se jedná o zcela zřejmou nesprávnost, kdy soud prvního stupně vyhověl žalobě, kterou žalobce požadoval úrok z prodlení z částky 37 477 Kč od 1. 8. 2022 a úrok z prodlení z (uvedené) částky 391 Kč od 1. 1. 2022. Závěru o zřejmé nesprávnosti odpovídá též odůvodnění napadeného rozsudku, kdy soud prvního stupně v odstavci 17 uvedl, že u nedoplatku za služby přiznal úrok z prodlení od 1. 8. 2022 s ohledem na zákonnou povinnost uhradit nedoplatky do 31. 7. každého kalendářního roku, a v případě plateb do fondu oprav pak přiznal zákonný úrok od každého následujícího měsíce po měsíci, v němž zaplacen nebyl. Je přitom zřejmé, že platby do fondu oprav (12 x 391 Kč) byly rovněž požadovány za období celého roku 2021. V této části tedy odvolací soud neshledal důvod pro změnu napadeného rozhodnutí a uvedené nedostatky, vyhodnocené jako zřejmé nesprávnosti, napravil způsobem uvedeným ve výroku I tohoto rozhodnutí.

22. Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud považuje za vhodné upozornit účastníky na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. 6 Cmo 123/2023, dle něhož povinnost loajality člena společenství vlastníků, tedy vlastníka jednotky, členovi velí, aby i v případě sporu o vyúčtování zaplatil alespoň takovou část vyúčtování, která zjevně odpovídá jeho spotřebě a kterou lze považovat za nespornou. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v uvedené věci rozhodl v situaci, kdy žalovaný dlouhodobě nehradil příspěvky do fondu oprav, zálohy na služby spojené s užíváním bytu hradil jen částečně a nikoli v řádných termínech, navíc se o vrácení části zaplacených záloh soudil a s žalobcem vedl řadu dalších sporů o úhradu vyúčtování i o neplatnost rozhodnutí orgánů společenství, současně však nepopíral, že bytovou jednotku užívá a spotřebovává tak služby s tím spojené. Vrchní soud zde dospěl k závěru, že i v případě, kdy by nebylo možno vyúčtování služeb shledat řádným, vznikalo by žalovanému bezdůvodné obohacení, které by měl povinnost žalobci nahradit. Související judikaturou Nejvyššího soudu pak by přitom byl chráněn potud, že by nebyl povinen platit úrok z prodlení do doby, dokud nebude jeho platební povinnost správně vypočtena a vyúčtování mu doručeno.

23. Rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, které v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal procesně úspěšnému žalobci, shledal odvolací soud správným. Soud prvního stupně se vypořádal s námitkou žalovaného týkající se absence podpisu advokáta při současném otisku razítka AK, odvolací soud pak dodává, že je též třeba přihlédnout k účelu předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., kdy v případě opakovaně vedených řízení mezi účastníky, mj. o úhradu vyúčtování služeb za posledních několik let, je zřejmé, že ani předžalobní výzva by v daném případě nesplnila svoji funkci, tj. přinutit žalovaného k úhradě dlužné částky, a jako taková by tedy ani nebyla v daném případě nezbytná. Náklady řízení by proto byly přiznány i v případě její absence. Výše nákladů řízení pak odpovídá obsahu spisu a předmětu řízení.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a jejich plná náhrada byla přiznána procesně úspěšnému žalobci. Náklady vynaložené žalobcem sestávají z odměny za zastoupení účastníka advokátem ve výši 6 x 2 820 Kč podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. c), písm. d), písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen AT (3 x sepis vyjádření ve věci samé, 2 x účast při ústním jednání, další porada s klientem přesahující jednu hodinu), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 6 x 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 931,20 Kč. Celkem tak náklady účelně vynaložené žalobcem v odvolacím řízení činí 22 651,20 Kč, a proto v této výši mu byly přiznány tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku, přičemž lhůta k plnění byla určena jako obecná třídenní dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a místem plnění byl určen zástupce žalobce v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení