10 Co 935/2024 - 186

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro splnění povinnosti o odvolání o odvolání žalobce do rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 11 C 278/2023-128, ze dne 27. 6. 2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce, kterou by žalované byla uložena povinnost umožnit žalobci nahlédnout do dokumentace ke správním řízením vedeným v letech 2016–2020, jejichž účastníkem byla osoba žalovaná (výrok I.), výrokem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 068 Kč.

2. V odvolání žalobce namítl, že soud nesprávně uzavřel, že není povinností žalovaného vést dokumentaci ke správním řízením. Tento závěr nemá oporu v hmotném právu, ani v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle žalobce právo na nahlédnutí do dokumentace ke správním řízením vyplývá z věty druhé ust. § 1179 o. z. Tomuto právu odpovídá povinnost žalovaného, coby osoby odpovědné za správu domu dokumentaci k poskytování těchto odměn vést. Soud prvního stupně se nezabýval tím, jak tento druh podkladů může vlastníku jednotky přispět k zodpovězení otázky vztahující se k hospodaření žalovaného. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 13/2019, ze kterého explicitně vyplývá, že podklady nazvané jako dokumentace k soudním sporům vedeným SVJ v roce 2003, lze podřadit pod doklady pod ust. § 1179 věta druhá o. z. Podle Nejvyššího soudu má společenství vlastníků povinnost vést dokumentaci k soudním řízením, které se týkají správy domů a pozemku a analogicky lze dovodit, že je společenství vlastníků povinno vést dokumentaci i ke správním řízením. Rovněž tato dokumentace poskytuje informace o způsobu, jakým žalovaný plní své povinnosti. Soud se neřídil citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl k opačnému názoru než v rozhodnutí 26 Cdo 13/2019, aniž by to jakkoliv vysvětlil či odůvodnil a v tomto směru je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Ačkoliv § 1179 o. z. explicitně nezakotvil dokumentaci ke správním řízením, výklad může zahrnovat i dokumenty, které se týkají záležitosti správy domů nebo společných částí nemovitosti. Pokud jsou vedena (či byla vedena správní řízení), která mají dopad na hospodaření žalovaného, což ostatně žalobce prokázal, když doložil doklady k některým správním řízením, jakož i to že se dozvěděl, že žalovanému byla uložena sankce za neplnění povinností, musí mít členové žalovaného možnost se s těmito dokumenty seznámit. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovanému byly opakovaně uloženy pokuty ve správních řízeních (viz přílohy k doplnění tvrzení a důkazů ze dne 12. 6. 2024). Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, který je analogicky použitelný i v této věci. Žalobu na podání informace (doložení podkladů) týkající se hospodaření se společnou věcí stačí vymezit obecně, protože v podrobnostech nebývá žadatel o předmětných dokumentech spraven. Žalobce tedy postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu.

3. Podle judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 26 Cdo 544/2013) postačí, aby ten, který se domáhá zákonem stanoveného práva nahlížet do listin týkajících se jejich činnosti, tyto vymezil časem, událostí, jichž se týkají a podobně, tedy tak, aby mohl být formulován vykonatelný výrok rozhodnutí. Dokumentaci ke správním řízením je žalovaný povinen vést na základě příslušných ustanovení občanského zákoníku, ale také na základě zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, konkrétně na základě § 31 a 32 tohoto zákona. Pravomocně uložené pokuty byl žalovaný povinen řádně uhradit a zaúčtovat. Účetní záznamy je pak nutné podle citovaného zákona po určitou dobu uchovávat. Podle názoru žalobce je tedy povinnost žalovaného vést dokumentaci ke správním řízením.

4. Dále se žalobce vymezil k důvodu zamítnutí žaloby, který spočíval v údajném výkonu práv žalobce šikanózním způsobem. Závěr soudu, že z jeho strany jde o zneužití práva, je zcela nesprávný. Odkázal na řadu judikátů Nejvyššího soudu. Podle názoru nelze vycházet z toho, že pokud jedenkrát jiný soud konstatuje šikanózní výkon práva, že žalobce zneužívá své právo i v jiných sporech. Generalizovaný závěr o šikanózním výkonu práv bez konkrétního posouzení není dostatečným důvodem k tomu, aby byl žalobce zbaven práva na přístup k informacím. Navíc soud prvního stupně mohl postupovat podle § 112 o. s. ř. a řízení, ve kterých jsou titíž účastníci, spojit ke společnému projednání. To ale soud neudělal. Pokud soud konstatoval, že žalobce omezuje žalovanou v její činnosti a způsobuje jí nemalé finanční náklady (minimálně na platbu na zastupující advokáty), pak tento závěr je neodůvodněný a nemá oporu v provedeném dokazování. Tím, že žalovaný neplní své povinnosti, vytváří sám příčinu finančních nákladů a následných sporů. Názor soudu, že se jedná o nemalé finanční prostředky, není odůvodněn, nebylo ani prokazováno, zda zástupce žalovaného zastupuje bezplatně, což zákon umožňuje, anebo zda za náklady řízení je zástupci žalovaného cokoli hrazeno. Zastoupení advokátem není obligatorní, finanční náklady na právní zastoupení jsou běžnou součástí soudních sporů, a pokud je žalobce v soudních sporech neúspěšný, vždy řádně a včas náklady žalované uhradí. Nepůsobí tedy nemalé finanční náklady, neboť na zahájených soudních sporech strana žalovaná naopak ještě profituje. Z dokumentů založených ve sbírce listin žalovaného vyplývá, že žalovaný má se zástupcem sjednanou hodinovou sazbu 900 Kč bez DPH, nicméně hodnota jednoho úkonu právní služby ve všech sporech převyšuje tuto hodinovou sazbu. Na straně žalované tedy může docházet i k neoprávněnému podnikání na úkor žalobce, přitom žalovanému, coby společenství vlastníků, je zakázáno podnikat (§ 1194 odst. 1 o. z.). Šikanóznost žaloby nemůže spočívat také v tom, že v souvislosti s těmito žalobami vzniká pracovní vytížení soudu. Takovýto postup je v přímém rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces.

5. Soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalobce svá práva zjevně zneužívá. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze sankcionovat výkon práva odmítnutím právní ochrany pouze ve výjimečných situacích. Neexistuje obecná definice zneužití práva, ale dle judikatury Nejvyššího soudu platí, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy). Je zřejmé, že žalobcovo chování směřovalo k zákonem předpokládanému výsledku. Jestliže nebylo prokázáno, že údajné zneužití práv nebylo zjevné, pak soud není oprávněn žalobu zamítnout s odkazem na ust. § 8 o. z. Toto ustanovení může být uplatňováno nanejvýš restriktivně. Dále se žalobce vyjádřil k tomu, že považoval za nadbytečné, aby soudní řízení bylo protahováno z důvodu vyčkávání na odpověď od České pošty. Odpověď by nemohla přinést nic relevantního, co do skutkových tvrzení ať již jedné či druhé strany. Skutečnost, že žalobce odmítl zprostit Českou poštu povinností mlčenlivosti, nemůže být vykládána v jeho neprospěch. Navíc pokud by Česká pošta sdělila váhu zásilek, nemohl by tento důkaz sloužit jako důkaz o obsahu zásilek. Bez podrobnějšího znaleckého zkoumání obsahu nebo přímého svědectví nemůže být údaj o hmotnosti zásilky důkazem o tom, jaké dokumenty byly v obálce skutečně zaslány. Žalobce se také pozastavil nad tím, z jakého důvodu soud prvního stupně z vlastní iniciativy (stejně jako oslovil Českou poštu) nevyzval stranu žalovanou k předložení originálu přípisů, které má žalovaná prokazatelně ve své dispozici. Jedná se o přípisy ze dne 31. 12. 2020, ze dne 1. 9. 2021 a ze dne 29. 9. 2023. Tyto originály přípisů by měly zcela nepochybně vyšší vypovídací hodnotu o obsahu zásilek. Žalobce obsah zásilek prokázal, a to žádostí žalobce ze dne 31. 12. 2020, žádostí žalobce ze dne 1. 9. 2021, předžalobní výzvou ze dne 30. 11. 2021 a předžalobní výzvou ze dne 29. 9. 2023. Žalobce proto navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a žalobě vyhověno a uloženy mu náklady řízení.

6. K odvolání žalobce se písemně vyjádřil žalovaný. K povinnosti žalovaného vést dokumentaci k jednotlivým správním řízením odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 26 Cdo 13/2019. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že vlastník jednotky má právo ověřit si nejen to, jak jsou dům a pozemek spravovány, nýbrž i to, jak osoba odpovědná za správu při správě domu a pozemku hospodaří. Jde o obecně upravené právo, jehož způsob mohou určit stanovy SVJ, případně pravidla pro správu domu obsažená v prohlášení o rozdělení domu na jednotky nebo ve smlouvě o výstavbě. Navíc toto subjektivní právo lze uplatnit jen při poctivém dodržování dobrých mravů se zřetelem k zažitým (obecně přijímaným) zvyklostem a že ke zjevnému zneužití práva nelze ochranu poskytnout; to přirozeně platí i pro osobu odpovědnou za správu domu a pozemku. Žalobce se nezaměřil právě na pasáže týkající se řádného a poctivého výkonu svých práv. Ze závěrů Nejvyššího soudu si vybral pouze určité části, aniž by je vnímal komplexně a objektivně. Podle žalovaného neplatí, že by byl povinen vést dokumentaci ke správním řízením a také dokumentace ke správním řízením nemá tak úzkou vazbu na hospodaření žalovaného. Se závazky žalovaného, a to včetně pokut, které žalobce v odvolání vyzdvihuje, se žalobce může seznámit při nahlížení do účetních knih a dokladů a této možnosti žalobce využívá. Žalovaný také není povinen vést dokumentaci k soudním sporům s žalobcem. Žalovaný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu 26 Cdo 3076/2021. Zde Nejvyšší soud uzavřel, že nelze žalovanému uložit, aby umožnil nahlížení do listin, které (již) nedrží. Nemá-li podle závěrů odvolacího soudu žalovaný požadované listiny, nelze mu uložit ani povinnost žalobcům je zpřístupnit. K námitkám týkajícím se individuálního posouzení výkonu práv šikanózním způsobem v každém řízení samostatně, pak podle žalovaného je potřeba připomenout, že soud neopřel tyto závěry pouze o skutečnosti, že k tomuto již v minulosti dospěly soudy v jiných případech. Tato skutečnost plyne z mnoha různých skutečností. Jde o samotné množství soudních sporů, které žalobce vyvolává, množství výzev, kterými žalovaného zahrnuje, obsah těchto výzev, kdy se dožaduje splnění celé řady i zcela nesouvisejících povinností. O šikanózním výkonu práv také svědčí to, že své nároky žalobce nesmyslně tříští. Za obzvláště zarážející žalovaný považuje úvahu žalobce, že soud prvního stupně měl možnost spojit žalobcovy nároky ke společnému projednání a že tak neučinil. Soud však tento postup odůvodnil tím, že tento návrh vznesla žalovaná, ale nebylo tomuto návrhu vyhověno, když soud respektoval vůli žalobce projednat jeho jednotlivé návrhy odděleně, vycházel tedy z vůle samotného žalobce i z toho, že ve výzvách žalobce své požadavky seskupuje, ale v případě žalob je zase rozděluje, lze seznat další indicii o žalobcově nepoctivém záměru. Výsledkem je, že se snaží zahltit jak žalovaného, tak soudní soustavu. Žalobce se snaží vyvolat zmatek a pak těžit z chyb tímto zmatkem způsobeným. Pokud žalobce uvádí, že má přístup k informacím o hodinové odměně sjednané mezi žalovaným a jeho advokátem, pak nemůže rozumně tvrdit, že trpí informační tísní. Pokud žalobce předestírá úvahu, že žalovaný nemusí být zastoupen advokátem, pak ovšem tato úvaha se vztahuje i na samotného žalobce. Žalovaný také připomíná, že pracovní vytíženost soudu nelze brát v potaz, s tím souhlasí, ale soud prvního stupně nedával žalobci za vinu svou vytíženost, ačkoliv ji také zmínil, nýbrž pouze podotknul, že z žalobcova jednání lze nabýt dojmu, že je motivováno mimo jiné zahlcením tohoto méně než optimálně personálně zabezpečeného, a tudíž i přetíženého soudu. K údajně zjevnému zneužívání práva žalovaný uvedl, že má za to, že soud prvního stupně v této části rozsudek odůvodnil správně a přezkoumatelně ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a v souladu také s judikaturou, například nálezem Ústavního soudu II. ÚS 1235/11. V tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůrazňuje stručnost a jasnost odůvodnění. Žalovaný poukázal na řadu rozhodnutí vydaných ve sporech mezi žalobcem a žalovaným, například rozsudek okresního soudu Plzeň-jih, č. j. 6 C 254/2023–144, rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 61 Co 243/2022, rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 21/2023, rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 246/2023, a judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k těmto otázkám (IV. ÚS 3402/13, IV. ÚS 1735/07, usnesení NS 22 Cdo 4146/2016, IV. ÚS 457/10). Cílem žalobce není vymožení splnění zákonných povinností žalovaného, nýbrž samotné vyvolávání a vedení soudních sporů. Jde tedy o šikanózní výkon práva a jde tedy o zjevné zneužití práva. Soudy nemohou poskytovat ochranu takovému výkonu práva, které je jeho zneužitím, žalobce nesleduje domožení se ochrany svých práv.

7. Žalobce odmítl zprostit Českou poštu povinnosti mlčenlivosti a v tomto směru žalovaný odkázal na jasné paralely mezi tímto počínáním a dále jeho jednáním v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih, kde byl dne 29. 5. 2024 vydán rozsudek č. j. 25 C 135/2023–223, kde žalovaný umožnil žalobci seznámení se s podklady při setkání s mediátorem a žalobce odmítl udělit souhlas, aby byl na uvedenou skutečnost mediátor dotázán. Žalobce svým jednáním aktivně znemožňuje dopátrat se pravdy. Z řady jiných rozhodnutí je tak jasně ilustrováno obstrukční jednání žalobce. Pokud žalobce tvrdí, že informace, které soud po České poště poptával, nemají žádnou výpovědní hodnotu co do merita sporu, pak by bylo strategičtější svůj souhlas udělit, neboť by tím přinejhorším došlo k provedení nadbytečného důkazu. Opačným postupem však žalobce zavdává důvody pro pochybování o nepoctivosti svého jednání.

8. Pokud jde o vyjádření k odvolání týkající se žádostí žalobce dne 31. 12. 2020, 1. 9. 2021 a předžalobní výzvy ze dne 30. 11. 2022, se žalovaný ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Pouhé prokázání doručení zásilky nelze ztotožňovat s prokázáním doručení zásilky s určitým obsahem. Na základě samotné skutečnosti, že žalovaný měl možnost seznámit se s obsahem zásilky, nelze presumovat, že zásilka měla takový obsah, jaký žalobce tvrdí. Pokud žalobce navrhuje pro prokázání obsahu výzvy ze dne 30. 11. 2022 provést k důkazu notářský zápis ze dne 17. 7. 2024, pak žalovaný připomíná, že takto činí daleko po koncentrační lhůtě. Pokud by žalobce namítal, že se jedná o důkaz nový, pak žalovaný podotýká, že žalobci nebránilo nic v tom, aby si tento důkaz opatřil před koncem koncentrační lhůty. Žalobce tímto opět ohýbá právní předpisy, bezdůvodně si opatřuje důkazy ex post, čímž obchází koncentrační lhůtu. Žalovaný nesouhlasí se žalobcem, že by soud svůj závěr o povaze výzvy ze dne 29. 9. 2023 neodůvodnil (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně).

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 a následující o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce, vyjádření žalovaného k odvolání, provedl důkazy rozsudky Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 10 Co 21/2023, 10 Co 210/2022 a 61 Co 219/2024 včetně odkazu na řízení probíhající u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 279/2023. Tato rozhodnutí jsou odvolacímu soudu známy z úřední činnosti. Přítomný zástupce žalobce uvedl, že pokud se jedná o rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 279/2023, bylo zřejmě žalobcem podáno odvolání, neboť ve všech případech, kde je žalobce neúspěšný, odvolání podává. Rozsudek v této věci byl vydán dne 4. 9. 2024 a žalobce se v tomto řízení domáhal uložení povinnosti žalovaného ve smyslu § 1179 o. z. - umožnit mu nahlédnout do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakož i veškerých jiných závazků žalovaného za roky 2016–2019.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy správně vyhodnotil, dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc správně právně posoudil. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, odvolací soud také vycházel s tím, že ještě doplnil dokazování shora uvedenými rozhodnutími. Sporné bylo to, zda žalobce vyzýval žalovanou ke splnění povinnosti nahlédnout do správní dokumentace, jíž byla žalovaná účastna za roky 2016 a 2019. Odvolací soud má za to, že jelikož by žalobce nemohl být ve věci úspěšný z jiných důvodů, bylo nadbytečné podrobně se zabývat námitkami žalované, že tyto výzvy jí doručené nebyly. Ostatně žalobce vyzval ke splnění předmětných povinností samotnou žalobou. Na tomto místě již odvolací soud také uvádí, že pokud žalobce k odvolání předložil notářský zápis ze dne 27. 7. 2024, pak tento důkaz nemohl provést, neboť se jednalo o důkaz po koncentrační lhůtě, tedy důkaz nepřípustný, a navíc se opět vztahoval k otázce doručování výzev ke splnění žalované povinnosti.

11. Soud prvního stupně se zabýval další spornou otázkou, zda žalobce je žalobce oprávněn požadovat po žalované nahlédnutí do specifikované správní dokumentace. Dospěl k závěru, že jelikož žalovaný nemá povinnost vést dokumentaci ke všem správním řízením, neboť taková povinnost žalovaného z žádného právního předpisu nevyplývá, a tudíž nemá ani povinnost umožnit žalobci nahlédnutí do této dokumentace. Uzavřel, že s případnými závazky, které žalovanému vznikají z vedených správních řízení, se vlastníci jednotek mohou seznámit při nahlížení do účetních knih a dokladů a z úřední činnosti Okresního soudu Plzeň-jih je známo, že žalobce svého práva nahlížet do účetních knih a dokladů také využívá.

12. S věcným závěrem soudu prvního stupně na základě kterého byla žaloba zamítnuta, se odvolací soud ztotožňuje. Vlastník jednotky má z obecného pohledu právo požadovat nahlédnutí do správní dokumentace, v níž je žalovaná účastna. Žalobce tuto povinnost dostatečně určitě specifikoval s odkazem na roky, ve kterých měla správní řízení probíhat (nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998 sp. zn. I. ÚS 233/97). Správní dokumentace, jíž se žalobce dožaduje, byla specifikována konkrétním časovým obdobím, což pro uplatnění nároku postačuje. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku 26 Cdo 13/2019 posuzoval nárok, který se týkal mimo jiné předložení ,,dokumentace k soudním sporům vedeným SVJ v roce 2013“. Touto žalobou se věcně soudy zabývaly a Nejvyšší soud dospěl k závěru, že požadovat takové listiny tímto způsobem postačí, ovšem za splnění další podmínky, že požadavek na jejich předložení nejde nad rámec ust. § 1179 o. z. Žalobce v tomto řízení tvrdil, že jeho zájem nahlédnout do této dokumentace vychází z toho, aby mohl posoudit, jak dům a pozemek je spravován a jaké je tedy v tomto směru hospodaření žalovaného. Odvolací soud má za to, že v obecné rovině takto žalobce mohl svůj nárok uplatnit 13. Důvodem, proč nemohlo být žalobě vyhověno, je však to, že žalovaná jednak není povinna vést dokumentaci ke správním řízením a jednak, že takovou dokumentaci nevede. V této části se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně (viz bod 18. jeho odůvodnění). Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3076/2021 vyplývá, že účastníkům (vlastníci označených bytových jednotek) svědčí právo nahlížet do účetních knih a dokladů žalované, je-li uplatněno řádně a včas. V řízení před Nejvyšším soudem byly řešeny listiny v podobě účetnictví, které je věcí v právním slova smyslu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3312/2011). Výsledek řízení záleží vždy na tom, zda účetnictví bylo skutečně vedeno či nikoli, bez ohledu na to, zda povinnost SVJ k vedení účetnictví existovala či neexistovala. Pokud žalovaný takové listiny nemá, nelze žalobě na nahlédnutí do nich vyhovět. Jestliže tedy žalovaný v správní dokumentaci nevedl, navíc ani neměl povinnost ji vést, nemá ji k dispozici, nelze mu již z tohoto důvodu uložit povinnost ji žalobci zpřístupnit.

14. Podle odvolacího soudu je zde ještě další důvod proč žalobě žalobce nelze nevyhovět a pro který také soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. Žalobce totiž vykonává svá práva šikanózním způsobem a jde z jeho strany o zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (viz závěry soudu prvního stupně pod body 19, 20). Judikatura Nejvyššího soudu již také řešila otázku, zda se žalobce v postavení vlastníka bytové jednotky ve správě SVJ může domáhat svého práva nahlížet do dokladů, a to i opakovaně. Dospěla k závěru, že ten, kdo žádá předložení dokladů týkajících se hospodaření, nemůže být a priori omezen ani do četnosti seznámení se s podklady, může nahlížet i opakovaně, ale právo na zpřístupnění těchto podkladů nemůže být vykonáváno šikanujícím způsobem. Z řízení vedených u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 10 Co 21/2023 a 10 Co 210/2022 bylo bezpochyby zjištěno, že žalobci žalovaný umožnil seznámit se s listinami týkajícími se hospodaření žalovaného za roky 2015–2020. V řízení vedeném pod sp. zn. 10 Co 21/2023 bylo po skutkové stránce uzavřeno, že žalovaný vyvinul veškerou možnou iniciativu k tomu, aby potřebné informace žalobci o tom, že si může prostudovat podklady za roky 2015–2020, poskytl. Žalobci byly dány opakované možnosti k nahlédnutí do dokladů o hospodaření žalovaného, ale byl to žalobce, který těchto možností, ačkoli byl o nich řádně informován, nikdy nevyužil.

15. Nyní se žalobce domáhá povinnosti nahlédnout do správní dokumentace, přičemž tento návrh odůvodnil tím, že mu jde o to, aby zjistil, jaké závazky vznikají žalované. Žalobce podal další žalobu, která byla ke dni rozhodování odvolacího soudu v této věci nepravomocně skončena. Jedná se o věc probíhající u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 279/2023, kde se žalobce domáhá po žalovaném umožnění nahlédnutí do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakož i veškerých jiných závazků za roky 2016–2020. V rozsudku zdejšího soudu pod sp. zn. 61 Co 219/2024 byla řešena žaloba žalobce na umožnění nahlédnout do soudní dokumentace, bylo mimo jiné konstatováno, že žalobce se domáhá povinností po žalovaném duplicitně, což je i případ této nyní projednávané žaloby o nahlédnutí do správní dokumentace. Byl to žalobce, který vyvolal kontrolu společných prostor (viz čl.103) a k jeho dotazu mu bylo hasičským záchranným sborem dne 19. 7. 2018 sděleno, že žalovanému byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč a že HZS nemá informace o tom, zda byla zaplacena. Jde tedy částečně o totéž i v tomto řízení (nahlédnutí do správní dokumentace, neboť řízení o pokutě probíhalo ve správním řízení) a v řízení o umožnění do nahlédnutí dokumentace týkající se pohledávek, dluhů a závazků žalovaného. S ohledem na obsah výzev žalobce a jejich následné rozdrobení do dalších sporů, s ohledem na duplicitu požadavků žalobce, s ohledem na to, že v minulosti v případě dokladů, které se týkaly hospodaření žalované za období 2015–2020 (což je období totožné, které nyní požaduje žalobce v souvislosti s nahlédnutím do správní dokumentace) kdy bylo v předchozím řízení nepochybně zjištěno, že žalobce žádné z možností seznámit se s doklady nevyužil, ač mu bylo dáno mnoho příležitostí, má odvolací soud za to, že skutečně se jedná o šikanózní výkon práva ve smyslu ust. § 8 o. z. a že tedy z tohoto důvodu se právě jedná o výjimečnou situaci, která také neumožňuje soudu žalobě vyhovět.

16. Pro úplnost odvolací soud odkazuje na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci 61 Co 219/2024, ze kterého vyplývá, že žalobce se vůči žalovanému domáhá opakovaně plnění řady povinností prostřednictvím mnoha žádostí s řadou požadavků, které uplatňuje i několikrát ročně, například ve výzvě ze dne 29. 9. 2023, žalobce poukázal na celkem 48 písemností, jimiž žalovaného vyzýval k plnění povinností mezi lety 2019–2023. Jednalo se o informace ve smyslu zákona 67/2013 Sb. či na základě ust. § 1178 o. z. Dále požaduje umožnění nahlédnutí do dokumentace k soudním sporům, do podkladů ohledně odměn členů orgánů žalovaného, do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakož i veškerých jiných závazků, dále požaduje vydání potvrzení týkající se dluhů, případně potvrzení toho, že dluhy nejsou atd. Rozsah požadavků žalobce vůči žalovanému je tedy zcela excesivní. Některé požadavky jsou i několikrát za rok, což nemůže být evidentně hodnoceno jako nutná potřeba žalobce. Žalobce zasílá listiny žalovanému s poznámkou nevkládat do schránky, čímž dochází ke ztěžování možnosti doručení těchto zásilek. V roce 2023 žalobce zahájil několik desítek sporů s žalovanou.

17. Žalobce patrně i v důsledku opakovaných žádostí a žalob v odvolání nesprávně namítá, že má právo na nahlédnutí do dokumentace ke správním řízení ve smyslu § 1179 o. z. a tomuto právu odpovídá zákonná povinnost žalovaného coby osoby odpovědné za správu domu dokumentaci k poskytování „těchto odměn“ vést. Zde patrně došlo na straně žalobce k chybě, neboť toto řízení se odměn netýká. Ale i takovou žalobu žalobce již podal. Jde tak o důsledek četnosti a opakování požadavků žalobce vůči žalovanému, které se stávají nepřehlednějšími a orientace pro všechny zúčastněné v nich je stále obtížnější.

18. Sice lze souhlasit s žalobcem, že v každém jednotlivém soudním řízení je nutno otázku šikanózního výkonu práva a zneužití práva potřeba posuzovat zvlášť, ale tato výtka ve vztahu k tomuto řízení není důvodná. K takovému posouzení ale došlo i v tomto případě; nejedná se tedy o generalizovaný závěr o šikanózním výkonu práv bez konkrétního posouzení. Zcela konkrétní posouzení obsahuje rozsudek soudu prvního stupně a obsahuje ho i tento rozsudek odvolacího soudu. Odvolací soud také poukazuje na ust. § 13 o. z. Podle tohoto ustanovení každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. I když v některých předchozích řízení byla řešena například otázka mnoha plateb žalobce vůči žalovanému v korunových či dokonce haléřových položkách, zde je řešena otázka četnosti výzev a jejich opakovaného či obdobného obsahu a množství povinností, kterých se žalobce takto domáhá po žalovaném. V kontextu této věci se jedná o podobné jednání žalovaného, pouze jinými prostředky. Aplikovatelnost tohoto ustanovení je dána tím, že se jedná o určité typové věci (jednání žalobce je svým způsobem opakované a typové). Proto, pokud soud prvního stupně vycházel i z předchozích řízení, aby zasadil jednání žalobce do celkového kontextu, postupoval podle názoru odvolacího soudu správně.

19. Lze souhlasit se žalobcem, že vytížení Okresního soudu Plzeň-jih nemá pro posouzení věci význam a toto odůvodnění v rozsudku odvolací soud považuje za nadbytečné. Ze strany soudu šlo spíše o poukaz právě na velké množství žalob žalobce vůči žalovanému. Každopádně soud se jeho žalobou řádně zabýval.

20. Odvolací soud na základě shora uvedeného rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení, před odvolacím soudem vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl zcela úspěšný a má proto právo na jejich náhradu.

22. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalovaný má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení spočívají ve třech úkonech právní služby, a to v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu konanou dne 12. 9. 2024, která byla doložena, podání vyjádření k odvolání a účast na soudním jednání. Sazba za jeden úkon právní pomoci ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí 1 500 Kč s připočtením náhrady hotových výdajů podle § 13 této vyhlášky a s připočtením daně z přidané hodnoty se jedná celkem o částku 6 534 Kč. Žalovaný předložil doklad o tom, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobce je tedy povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).