61 Co 219/2024 - 246

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Zuzany Lasotové Brabcové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o splnění povinnosti dle § 1179 o. z. o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 C 258/2023-168, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 11 C 258/2023–168, zamítl žalobu, kterou by byla žalovanému uložena povinnost umožnit žalobci nahlédnout do dokumentace k soudním sporům vedeným v letech 2016 až 2021, jejichž účastníkem byl žalovaný (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů soudního řízení ve výši 13 068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, které podáním ze dne 20. 8. 2024 podrobně doplnil. Namítl přitom, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je nesprávný, nezákonný a nepřezkoumatelný. Dle názoru žalobce není správný závěr soudu prvního stupně, že není povinností žalovaného vést dokumentaci k jednotlivým soudním sporům, neboť tento jeho závěr nemá oporu v hmotném právu ani v judikatuře Nejvyššího soudu, naopak je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 13/2019, kde Nejvyšší soud uzavřel, že i dokumentace k soudním sporům má značnou vypovídací hodnotu nejen ve vztahu k tomu, jak jsou dům a pozemek spravovány, nýbrž především také ohledně toho, jak osoba odpovědná za správu při správě domu a pozemku hospodaří. Právo nahlédnout do dokumentace k soudním sporům vyplývá tak dle žalobce z věty druhé § 1179 o. z., přičemž tomuto právu odpovídá zákonná povinnost žalovaného coby osoby odpovědné za správu domu dokumentaci vést. Soud prvního stupně se nikterak nezabýval tím, jak tento druh podkladů může vlastníku jednotky přispět ke zodpovězení otázky vztahující se k hospodaření žalovaného. Dle žalobce požadované dokumenty souvisí s hospodařením společenství a způsobem správy nemovité věci a z těchto dokumentů vyplývá také určení povinnosti žalobce podílet se na nákladech na správu spoluvlastněné nemovité věci. I když je dokumentace k soudním sporům vedena advokátem, měl by mít žalovaný k dispozici alespoň základní informace o těchto sporech, aby mohl informovat své členy, které na soudních sporech nepochybně z titulu svého zákonného členství participují, kdy právo na informace je součástí zajištění transparentnosti a odpovědného hospodaření. Soudní spory mohou mít dopad na společný majetek nebo finance žalovaného, proto by členové společenství žalovaného, tedy i žalobce, měli mít právo kontrolovat, jak je s jejich společným majetkem nakládáno, a měli by mít možnost se s těmito záležitostmi seznámit. Dále žalobce uvedl, že svůj požadavek vymezil dostatečně určitě, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 544/2013, neboť svůj požadavek vymezil časem a tím, čeho se dokumenty týkají. Za správný nelze dle žalobce považovat ani závěr soudu prvního stupně, že má možnost seznámit se s příslušnou dokumentací nahlédnutím do soudních spisů, neboť se nedomáhal umožnění nahlížení do soudních spisů, nýbrž možnosti nahlédnout do podkladů týkajících se hospodaření žalovaného, které součástí soudních spisů nejsou. Dále k tomu žalobce podotkl, že v době zahájení řízení nemohl vědět, se kterými jinými subjekty žalovaný vede soudní spory, neboť žalovaný veškeré jeho výzvy ignoroval. Žaloba tedy dle žalobce byla podána důvodně a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

3. Žalobce dále nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že vykonává svá práva vlastníka jednotky šikanózním způsobem, kdy svých práv údajně zjevně zneužívá. Dle něj tento závěr nemá také oporu v provedeném dokazování. Dle žalobce není možné tento závěr postavit na tom, že ve zcela jiné věci zcela jiný soud dospěl k závěru o výkonu práva žalobce šikanózním způsobem, neboť by to znamenalo, že žalobce by již nikdy v budoucnu nemohl své právo z jiného právního titulu vůči žalovanému úspěšně uplatnit. Otázku zneužití práva je tak třeba posoudit vždy v každém konkrétním sporu znovu. Podle svého přesvědčení přitom jen využívá právní prostředky, aby zajistil, že jeho práva nejsou porušována, a žaloby podává proto, že žalovaná strana opakovaně porušuje jeho práva nebo neplní své zákonné povinnosti. Předpokládat automaticky, že v případě podání žalob z jeho strany jde o šikanózní chování, je neodůvodněné, neboť existuje oprávněný důvod k podání takových žalob, a pokud o takových žalobách dosud pravomocně rozhodnuto nebylo, je třeba považovat závěr soudu prvního stupně za nesprávný a přinejmenším předčasný. Ta skutečnost, že žalobce v minulosti podal několik samostatných žalob, má dle něj ryze praktické důvody, každá žaloba řeší specifický problém, který by nebylo možné efektivně řešit jednou žalobou. Podání více žalob z jeho strany proto samo o sobě důkazem o šikanózním výkonu práva není. V té souvislosti dále žalobce připomněl, že soud prvního stupně měl možnost podle § 112 o. s. ř. z moci úřední spojit jednotlivé žaloby ke společnému řízení, pokud by to vedlo k efektivnějšímu a hospodárnějšímu postupu. Dle žalobce není důvodný a nemá oporu v provedeném dokazování ani závěr soudu prvního stupně, že výrazně omezuje žalovaného v jeho činnosti a způsobuje mu nemalé finanční náklady, neboť není zřejmé, čím by žalovaný měl být omezován ve své činnosti a není ani jasné, jak soud dospěl k nemalým finančním nákladům, které musí žalovaný vynakládat, kdy finanční náklady na právní zastoupení v soudních sporech jsou jejich běžnou součástí a neměly by být považovány za faktor při určování, zda žalobce vykonává svá práva šikanózním způsobem. Ostatně v případě, pokud se svými žalobami neuspěje, vždy řádně a včas veškeré náklady řízení žalovanému uhradí. V takovém případě dle žalobce nelze dokonce vyloučit ani to, že žalovaná na soudních sporech ještě profituje, kdy z dokumentů založených ve sbírce listin žalovaného v obchodním rejstříku vyplývá, že žalovaný má s právním zástupcem sjednanou hodinou sazbu 900 Kč bez DPH, nicméně hodnota jednoho úkonu právní služby ve všech sporech tuto hodinovou sazbu převyšuje. Mohlo by se dle žalobce dokonce jednat v takovém případě o neoprávněné podnikání žalovaného na jeho úkor. Nesprávné je také to, pokud soud prvního stupně do své úvahy ohledně šikanózního výkonu práva ze strany žalobce zahrnul i otázku zatížení samotného soudu, neboť je nepřípustné, aby nároky účastníka byly posuzovány podle momentálního vytížení soudu. Žalobce je také přesvědčen, že sankcionovat výkon práva odmítnutím právní ochrany lze pouze ve výjimečných situacích, o kterou dle jeho názoru v posuzovaném případě nejde, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020. Je tomu tak dle žalobce z toho důvodu, že jeho chování směřovalo k zákonem předpokládanému výsledku, a tudíž zneužitím výkonu práva není. Soud prvního stupně také pečlivě nezvážil všechny rozhodné skutečnosti, výjimečnost možnosti odepření právní ochrany jednání účastníka a řádně nevysvětlil zjevnost zneužití práva žalobcem. Soud prvního stupně rovněž nezdůvodnil, proč nebylo možné přistoupit k aplikaci jiného hmotněprávního korektivu, pokud se domníval, že v daném případě může docházet ke zneužívání práva. V napadeném rozsudku schází rovněž úvahy soudu prvního stupně o cíli, účelu a smyslu sledovaného právní normou, kdy ovšem pouze takové právní jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z. V dané věci však nebylo prokázáno, že by právní jednání žalobce směřovalo k dosažení účelu, který právní norma vůbec nepředpokládá, respektive že by šlo o jednání, které popírá účel zákona nebo je v přímém rozporu se sociálně etickými základy právního řádu. Naprosto jasné a nezpochybnitelné právní posouzení dané situace ve vztahu k závěru o zneužití práva tedy v napadeném rozsudku dle žalobce schází, což jej činí nepřezkoumatelným.

4. Žalobce dále nesouhlasil ani se závěry soudu prvního stupně, které se týkaly neprokázání doručení žádostí a výzev žalobce, kdy podrobně uvedl, z jakých důvodů má za to, že jeho žádosti a výzvy žalovanému doručeny byly. Dále poukázal rovněž na žádost učiněnou na soudním jednání dne 18. 4. 2024, kterou ale soud prvního stupně zcela pominul, ačkoliv tato byla nepochybně učiněna a žalovanému byla doručena. Rovněž to činí napadený rozsudek dle žalobce nepřezkoumatelným.

5. Závěrem svého odvolání žalobce shrnul, že okresní soud nesprávně dovodil, že žalovaný nemá povinnost vést dokumentaci k jednotlivým soudním sporům a že žalobce svá práva vykonává šikanózním způsobem, kdy při posouzení těchto otázek se neřídil konstantní judikaturou. Napadený rozsudek je také nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně nezdůvodnil, proč na jednání žalobce nahlížel jako na zneužití práva, a neodůvodnil, z jakého důvodu považoval toto údajné zneužití práva za zjevné. Dále se měl dle žalobce v každém případě, i pokud by šlo o pochybný případ, přiklonit k závěru, že o zneužití práva nejde. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tím způsobem, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně, pokud by neshledal podmínky pro změnu napadeného rozsudku za splněné, jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že na rozdíl od něj má za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné a odpovídá řádně zjištěnému skutkovému stavu. Žalobce dle něj neuvedl žádné smysluplné argumenty, mnohdy jde o argumenty irelevantní a nepodstatné ve vztahu k předmětu řízení, dokonce uvádí i některé argumenty zcela nové, které v řízení před soudem prvního stupně neuvedl. Odvolání žalobce je tak dle žalovaného zcela nedůvodné.

7. Pokud jde o povinnost žalovaného vést dokumentaci k jednotlivým soudním sporům, pak dle žalovaného v případě odkazu žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 13/2019, žalobce pominul zde uvedený závěr dovolacího soudu v tom směru, že subjektivní právo lze uplatit jen při poctivém dodržování dobrých mravů se zřetelem k zažitým (obecně přijímaným zvyklostem) a že zjevnému zneužití práva nelze ochranu poskytnout. Žalovaný dále zopakoval, že dle jeho přesvědčení žalobce žalobní návrh vymezil příliš široce a nekonkrétně, a proto se soud prvního stupně zabýval zejména dokumentací, kterou strany vedou k předmětným soudním sporům, která je svým obsahem blízká advokátnímu spisu a spisu soudnímu, nikoliv dokumentací, v níž by byly uvedeny odměny účtované žalovanému jeho právními zástupci. Nelze tak výtkám žalobce přisvědčit. Dle názoru žalovaného je žalobní návrh natolik neurčitý, že neobstojí ani ve světle žalobcem zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 544/2013. Žalovaný se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nemá povinnost vést dokumentaci k soudním sporům s žalobcem, pokud je v těchto sporech zastoupen advokátem, který tuto dokumentaci vede, přičemž do takové dokumentace nemá právo nahlížet nejen žalobce, ale ani sám žalovaný. Připomněl dále, že není možné uložit žalovanému povinnost nahlížet do listin, které nedrží, a nemá-li tudíž podle svého tvrzení požadované listiny k dispozici, nelze mu ani uložit povinnost je žalobci zpřístupnit. I pokud by tedy žalovaný snad měl povinnost dokumentaci vést, nebylo by možné žalobnímu návrhu vyhovět, pokud žalovaný touto dokumentací fakticky nedisponuje.

8. Dle žalovaného žalobě také nelze vyhovět z toho důvodu, že žalobce se jejím podáním nesnaží domoci svého práva na kontrolu hospodaření žalovaného, nýbrž se pouze snaží žalovaného šikanovat a svého zákonného práva zneužít. K námitkám žalobce ohledně nedostatečného zdůvodnění výkonu jeho práv šikanózním způsobem žalovaný uvedl, že soud neopřel svůj závěr jen o skutečnost, že k tomuto závěru již v minulosti dospěly soudy v jiných případech, nýbrž k tomuto závěru dospěl z řady skutečností, které v odůvodnění napadeného rozsudku popsal. Úvahy soudu prvního stupně tak za nepodložené či nepřiměřené považovat nelze. Za zarážející žalovaný považoval úvahu žalobce, že soud prvního stupně nevyužil své možnosti spojit žalobcovy návrhy ke společnému řízení, neboť podstatným je, že to byl žalobce, který přistoupil k podání řady návrhů na zahájení řízení, v nichž své nároky tříštil, a to oproti svým předchozím výzvám, kde naopak své požadavky spojoval. Jde-li o úvahy žalobce stran toho, jaké odměny hradí žalovaný svému advokátovi, jde dle žalovaného jen o nepodložené dohady a spekulace s tím, že pokud žalobce sám uvádí, že má přístup k hodinové odměně sjednané mezi žalovaným a jeho advokátem, nemůže rozumně tvrdit, že trpí informační tísní a podanou žalobou se snaží tuto tíseň odklidit. Pokud žalobce vede spory prostřednictvím advokáta, musí si jej zajistit i žalovaný, neboť by si jinak nepočínal s péčí řádného hospodáře. Soud prvního stupně také nedával žalobci za vinu svou vytíženost, nýbrž pouze podotkl, že z žalobcova jednání lze nabýt dojmu, že je motivován mimo jiné zahlcením tohoto soudu. Na rozdíl od žalobce má žalovaný za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je řádně zdůvodněno, kdy připomněl, že k otázce zneužití práva žalobcem se vyjádřily soudy i v jiných řízeních, a to jak Okresní soud Plzeň-jih, tak Krajský soud v Plzni v řadě svých rozhodnutí, z nichž žalovaný ve svém vyjádření k odvolání citoval. Rovněž zmínil související judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Shrnul pak, že pokud je právo vykonáváno v rozporu s jeho účelem, ačkoliv nositel práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, lze tento výkon práva považovat za zneužití práva. Cílem žalobce v početných soudních sporech vedených se žalovaným není dle žalovaného vymožení splnění zákonných povinností žalovaného, nýbrž samotné vyvolání a vedení soudních sporů s žalovaným. Jde tedy o šikanózní výkon práva vůči žalovanému, a tedy jednoznačně jde o zjevné zneužití práva ze strany žalobce, jemuž právní ochranu poskytovat nelze.

9. Žalovaný nesouhlasil ani se závěry žalobce stran doručení výzev a žádostí žalovanému a připomněl, že to byl žalobce, který znemožnil skutečnosti týkající se doručovaných zásilek zjistit, kdy i v tomto případě je žalobce veden nepoctivým úmyslem. Žalovaný tedy setrval na svých tvrzeních v tom směru, že mu žádosti žalobce ze dne 31. 12. 2020 a ze dne 1. 9. 2021 a předžalobní výzva ze dne 30. 11. 2022 doručeny nebyly a že předžalobní výzva ze dne 29. 9. 2023 není zdůvodněná, kdy v této otázce ke stejným závěrům dospěl i soud prvního stupně. Za nesprávnou považoval žalovaný argumentaci žalobce i ohledně výzvy učiněné při jednání soudu dne 18. 4. 2024, neboť předmětem dokazování bylo, zda žalobce žalovaného vyzval ke splnění žalované povinnosti přede dnem podání žaloby.

10. Závěrem žalovaný uvedl, že soud prvního stupně dle jeho názoru dospěl ke správnému závěru, že žalobní návrh je bezpředmětný, když povinnost žalovaného vést dokumentaci o soudních řízeních, kterých je účastníkem, ze zákona nevyplývá a žalobce navíc svého práva uvedeného v § 1179 o. z. nezákonným způsobem zneužívá a žalovaného a jeho ostatní členy tím šikanuje. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalovaného k němu, a poté, co dokazování při jednání dne 23. 10. 2024 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze.

12. V posuzované věci se žalobce žalobou doručenou soudu dne 28. 10. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému ve smyslu § 1179 o. z. umožnit mu nahlédnout do dokumentace k soudním sporům vedeným v letech 2016 až 2021, jejichž účastníkem byl žalovaný. Žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem bytové jednotky a členem žalovaného, že dopisy ze dne 31. 12. 2020 a 1. 9. 2021 mimo jiné požádal žalovaného o informace a nahlédnutí do dokumentace dle § 1179 o. z., kdy žádost ze dne 31. 12. 2020 byla jím rovněž vyvěšena v sídle žalovaného. S ohledem na to, že na podkladě těchto svých žádostí požadované informace neobdržel, vyzval žalovaného dopisy ze dne 30. 11. 2022 a ze dne 29. 9. 2023 k bezodkladnému umožnění nahlédnutí do dokumentace a splnění povinností, kdy výzva ze dne 30. 11. 2022 byla opět také vyvěšena v sídle žalovaného. Žalovaný ani poté svoji povinnost nesplnil a na předžalobní výzvy nijak nereagoval. Do dokumentace týkající se soudních sporů hodlal nahlédnout, neboť tento typ dokumentace se nepochybně výmluvným způsobem odráží v celkovém hospodaření žalovaného, a tyto dokumenty jsou tak nezbytné k tomu, aby získal rozumný přehled o záležitostech žalovaného, kterého je členem.

13. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Namítl jednak, že mu dopisy ze dne 31. 12. 2020, ze dne 1. 9. 2021 a ze dne 30. 11. 2022 doručeny nebyly, a pokud měly být žalobcem vyvěšeny ve vchodech domu v sídle žalovaného, stalo se tak v rozporu se stanovami žalovaného, výzva ze dne 29. 9. 2023 mu sice doručena byla, ovšem je neurčitá, neboť v ní bylo odkazováno pouze na nesplnění povinností spojených s písemnostmi žalobce zde označenými datem, ovšem bez toho, že by byly požadavky žalobce znovu zopakovány. Dále namítl, že dle jeho přesvědčení dokumenty stran soudních sporů vedených žalovaným (s žalovaným) nespadají do množiny smluv uzavřených ve věcech správy či do množiny účetních knih a dokladů, a tedy do okruhu listin uvedených v § 1179 o. z., a tudíž žalovaný není povinen umožnit žalobci nahlédnutí do takových dokumentů. Vedle toho žalovaný uvedl, že jediná osoba, se kterou má žalovaný nějaké soudní spory, je pouze žalobce, který soustavně v rámci své zlomyslnosti dlouhodobě vyvolává absurdní spory, zatěžuje a poškozuje tak žalovaného a zejména jeho členy a v neposlední řadě zahlcuje i soudní soustavu. Z hlediska zásady procesní rovnosti, respektive zásady rovnosti zbraní, by pak bylo dle žalovaného zcela absurdní, pokud by žalovaný měl povinnost umožnit žalobci seznámit se s obranou proti jeho vlastní osobě, když tyto informace by žalobce mohl potencionálně snadno zneužít k další eskalaci iniciovaných soudních pří s žalovaným. Pokud by smyslem žalobcových žádostí mělo být seznámení se s procesní strategií jeho protistrany, nepochybně by šlo o zneužití výkonu práva. Jednání žalobce vykazuje dle žalovaného jasné znaky zjevného zneužití práva, a to s poukazem na rozsah žalobcových požadavků a množství podaných žalob, což vede nepochybně k závěru o tom, že účelem žalobce je, aby žalovaného neúměrně zatížil a poškodil, a že ve skutečnosti nesleduje domožení se ochrany svých práv.

14. Soud prvního stupně ve věci konal jednání dne 18. 4. 2024, při kterém zástupce žalobce žalovaného vyzval k tomu, aby žalobci umožnil nahlédnout do dokumentace k soudním sporům vedeným v letech 2016 až 2021, jejichž účastníkem je strana žalovaná, a to bez zbytečného odkladu, kdy tohoto jednání se účastnil nejen procesní zástupce žalovaného, ale rovněž osoba oprávněná jednat za statutární orgán žalovaného. Při tomto jednání po provedení listinných důkazů předložených účastníky vyzval soud prvního stupně žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení stran povinnosti žalovaného vést dokumentaci k jednotlivým soudním sporům, ohledně jeho oprávnění do takové dokumentace nahlížet, dále k doplnění tvrzení o tom, z jakého důvodu má zájem na nahlížení do podkladů k uvedeným soudním sporům a z jakého důvodu nevyužil své právo nahlédnout do soudních spisů týkajících se těchto soudních sporů s ohledem na tvrzení žalovaného, že jediná soudní řízení jsou vedena se žalobcem, a dále jej vyzval k prokázání jeho tvrzení o tom, že jednotlivé výzvy založené v soudním spise byly v tom znění, v jakém je žalobce předložil, straně žalované doručeny. Poskytnuto bylo při tomto jednání účastníkům také poučení dle § 118b o. s. ř. a poskytnuta jim byla lhůta k doplnění tvrzení a navržení důkazů k jejich prokázání v délce jednoho týdne. V této lhůtě žalovaný doplnil své vyjádření stran doručování dopisů žalobce žalovanému, namítl, že žalobce se v jiných sporech domáhá překrývajícího se práva nahlédnout do kompletní dokumentace týkající se hospodaření žalovaného, což dle žalovaného zakládá překážku litispendence, rovněž namítl neurčitost žalobního petitu a vyjádřil se i k žalobcem předkládaným důkazům v podobě konverze dodejek. Rovněž žalobce v reakci na výzvu soudu prvního stupně svá tvrzení a důkazní návrhy doplnil, rozvinul svoji argumentaci pro závěr, že požadovanou dokumentaci vedenou k soudním sporům je možné subsumovat pod § 1179 o. z., se závěrem že pokud má žalobce ve smyslu tohoto zákonného ustanovení právo na informace, odpovídá tomu povinnost žalovaného informace poskytnout. K důvodům požadavku na předložení dokumentace, respektive možnosti do ní nahlédnout, žalobce uvedl, že pokud vykonává své právo, které mu svědčí, není povinen výkon svého práva jakkoliv odůvodňovat, a postačuje jeho tvrzení o tom, že důvodem podání žaloby je chování žalovaného, který dokumentaci předložit odmítá. K otázce nahlédnutí do soudních spisů žalobce uvedl, že mu nemůže být známo, s jakými všemi subjekty žalovaný vede soudní spory, nicméně má za to, že by takových sporů mohlo být více, a namítl, že nikdy netvrdil a netvrdí, že nevyužil svého práva nahlédnout do soudních spisů ve sporech, kterých je účastníkem, jeho požadavek se ale týká všech soudních sporů, nikoliv toliko soudních sporů vedených mezi účastníky. Požaduje přitom nahlédnout jen do takových dokumentů, které lze subsumovat pod § 1179 o. z. a které mají relevanci z hlediska hospodaření žalovaného, kdy takovou dokumentaci v soudních spisech nalézt nelze, ale lze ji nalézt právě v dokumentaci žalovaného, kterou je povinen vést. Dále se žalobce vyjádřil k otázce doručení žádostí a výzev žalovanému a připomněl také to, že žalovaného vyzval ke splnění povinnosti znovu při jednání dne 18. 4. 2024. K otázce zneužití práva pak namítl, že z jeho strany k zneužití práva nedochází, naopak své právo zneužívá žalovaný, k čemuž podrobněji argumentoval.

15. Další jednání konal soud prvního stupně dne 30. 5. 2024, při kterém provedl další listinné důkazy, žalobce při něm odmítl zbavit [právnická osoba]., povinnosti mlčenlivost ve vztahu ke sdělení informací ohledně doručovaných zásilek žalovanému a současně uvedl, že na svém účastnickém výslechu netrvá. Poté okresní soud ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl a žalovanému přiznal právo na plnou náhradu nákladu před soudem prvního stupně, kterou vypočetl na částku 13 068 Kč.

16. V napadeném rozsudku soud prvního stupně shrnul stanoviska účastníků, uvedl svá zjištění z provedených listinných důkazů a po zhodnocení skutkového stavu věci dospěl k závěru, že není povinností žalovaného vést dokumentaci k soudním sporům, které jsou vedeny pouze s žalobcem a žalovaný je v nich zastoupen advokátem. V takovém případě je dokumentace k soudním sporům vedena advokátem a podléhá právní úpravě zákona č. 85/1996 Sb., je neveřejná a právo do ní nahlížet nemá ani strana žalovaná, natož žalobce jakožto protistrana. Pokud žalovaný nemá povinnost vést dokumentaci k soudním sporům, nemá ani povinnost umožnit žalobci do takové dokumentace nahlížet. Dokumentace k soudním sporům dále dle soudu prvního stupně nespadá pod § 1179 o. z., a tudíž i pokud by žalovaný takovou dokumentaci vedl, § 1179 o. z. nepodléhá. Dále dospěl soud prvního soud k závěru, že žalobce vykonává svá práva vlastníka jednotky šikanózním způsobem, neboť svých práv zjevně zneužívá, čímž výrazně omezuje žalovaného v jeho činnosti a způsobuje mu nemalé finanční náklady, kdy jeho jednání má dopad do majetkové sféry všech ostatních vlastníků jednotek v domě. Šikanózní způsob výkonu práva žalobce vyplývá dle soudu prvního stupně z množství výzev zasílaných žalovanému i z jejich obsahu, kdy v rámci jedné výzvy se žalobce domáhá splnění mnoha povinností, dále vyplývá i z množství žalob podávaných k Okresnímu soudu Plzeň-jih, v rámci kterých jsou povinnosti žalobce nelogickým způsobem drobeny. Jednání žalobce má dopad i na činnost samotného soudu. Pokud jsou jediné soudní spory vedeny s žalobcem, má také žalobce neomezené právo seznámit se s dokumentací k soudním sporům nahlédnutím do příslušných soudních spisů. Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nebyl ke splnění své povinnosti žalobcem ani řádně vyzván, neboť nebylo prokázáno, že by v obálkách zasílaných žalovanému ve dnech 31. 12. 2020, 1. 9. 2021 a 30. 11. 2022 byly založeny listiny předložené žalobcem. Pokud se tuto skutečnost pokusil soud ověřit u České pošty, s. p., prostřednictvím sdělení hmotnosti zásilek, žalobce odmítl za tím účelem Českou poštu, s. p., povinnosti mlčenlivosti zprostit. Zásilku ze dne 29. 9. 2023 nelze dle soudu prvního stupně považovat za výzvu ke splnění povinnosti ani za předžalobní výzvu, i když žalovanému doručena byla.

17. Odvolací soud v rámci svého rozhodování vychází ze skutečností správně zjištěných soudem prvního stupně z řádně provedených listinných důkazů. Dále dokazování doplnil obsahem spisů, na které bylo žalovanou jako na věci, ve kterých se žalobce domáhá rovněž splnění povinností dle § 1179 o. z., odkazováno. Z těchto spisů zjistil, že ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 279/2023 se žalobce žalobou doručenou soudu dne 18. 11. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému ve smyslu § 1179 o. z. umožnit mu nahlédnout do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakož i veškerých jiných závazků žalovaného za roky 2016 až 2020, přičemž žaloba byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. 9. 2024, č. j. 8 C 279/2023–176, nepravomocně zamítnuta. Dále se žalobce ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 C 332/2023 žalobou doručenou soudu dne 24. 11. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému ve smyslu § 1179 o. z. umožnit mu nahlédnout do dokumentace ke všem správním řízením vedeným v roce 2022 a dále umožnit mu nahlédnout do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakožto i veškerých jiných závazků žalovaného za rok 2022, přičemž rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 8. 2024, č. j. 2 C 332/2023–142, byla rovněž tato žaloba nepravomocně zamítnuta. V době zahájení tohoto řízení bylo Okresním soudem Plzeň – jih evidováno 27 dalších věcí vedených mezi účastníky zahájených v roce 2023, kdy pouze v jednom případě byla žaloba podána žalovaným v této věci, ve všech ostatních případech byly žaloby podány žalobcem, a spory mezi účastníky byly vedeny i v předchozích letech počínaje rokem 2019 v celkem 11 dalších případech, kdy pouze ve dvou případech byly žaloby podány žalovaným v této věci, v ostatních případech byly žaloby podány žalobcem.

18. Již na tomto místě odvolací soud uvádí, že není důvodnou námitka žalované, že by výše uvedená řízení zakládala překážku věci zahájené dle § 83 odst. 1 o. s. ř., neboť obě tato řízení byla zahájena později než řízení v této věci, předmět řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 C 332/2023 se s předmětem řízení v této věci vůbec nepřekrývá, přičemž za shodný předmět řízení nelze považovat ani předmět řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 279/2023.

19. Odvolací soud dále k důkazu znovu provedl důkazy provedené při jednání odvolacího soudu 2. 10. 2024 ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 61 Co 202/2024, kdy se jednalo o řízení ve věci týchž účastníků, a to pouze umožněním do těchto listin účastníkům nahlédnout, přičemž z těchto důkazů zjistil zejména skutečnosti týkající se doručování výzvy žalovanému ze dne 30. 11. 2022, obsahu výzvy ze dne 29. 9. 2023 a dále skutečnosti týkající se vedení dalších sporů mezi účastníky.

20. Po zhodnocení výše uvedených skutečností odvolací soud nejprve uvádí, že nepovažuje za důvodnou námitku žalobce, že by rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně dostatečným způsobem vysvětlil, proč žalobu zamítl, tedy uvedl srozumitelně důvody, pro které měl za to, že žalovaný nemá povinnost vést dokumentaci, do které žalobce žádá nahlédnout, že jde v případě požadavku žalobce o zjevné zneužití práva, že nepovažuje za prokázané doručení výzev a žádostí žalobce ze dne 31. 12. 2020, 1. 9. 2021 a 30. 11. 2022 žalovanému a že za řádnou výzvu nepovažuje ani výzvu žalobce ze dne 29. 9. 2023. Stejně ale nepovažuje odvolací soud za důvodnou námitku žalovaného, že by žalobní požadavek žalobce byl neurčitý, neboť žalobce sice svůj požadavek formuloval skutečně široce, ovšem stále ještě dostatečně určitě, pokud dokumentaci, do které žádá nahlédnout, vymezil jejím věcným obsahem i časovým hlediskem.

21. Dále odvolací soud k námitkám žalobce stran nesprávného závěru soudu prvního stupně o nedoručení jeho žádostí ze dne 31. 12. 2020 a ze dne 1. 9. 2021 a předžalobní výzvy ze dne 30. 11. 2022 uvádí, že bylo na žalobci, aby prokázal, že tyto žádosti a předžalobní výzvu žalovanému skutečně doručil (že došly do dispozice žalovaného), neboť je to žalobce, který z této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní následky. Bylo přitom na žalobci, aby prokázal, že žalovanému doručil právě tyto žádosti a předžalobní výzvu, tedy nepostačovalo ze strany žalobce prokázat, že žalovanému v blízké časové souvislosti s vyhotovením těchto žádostí a předžalobní výzvy doručil zásilku, ale muselo jím být prokázáno, že obsahem takové zásilky byly právě tyto žádosti a předžalobní výzva.

22. Jde-li o doručení žádosti ze dne 31. 12. 2020, pak žalobce doručení této žádosti prokazoval dodejkou s označením doručované písemnosti „jednostranný zápočet prosinec 2020“, přičemž žalovaným bylo doručení žádosti žalobce v této zásilce popřeno a byla jím předložena listina vyhotovená žalobcem označená jako prohlášení o jednostranném zápočtu pohledávek ze dne 31. 12. 2020, která svým označením odpovídala označení doručované listiny na dodejce. Odvolací soud tudíž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že prostřednictvím této dodejky doručení žádosti ze dne 31. 12. 2020 žalovanému prokázáno nebylo. Žalobce zjištění dalších skutečností stran takto doručované zásilky, zejména její hmotnosti, k ověření, zda se v ní mohlo nacházet více listin, zmařil tím, že Českou poštu, s. p., nezbavil povinnosti mlčenlivosti, a to přesto, že byl soudem prvního stupně ve smyslu § 118a o. s. ř. ohledně své důkazní povinnosti řádně poučen. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalobce doručení této žádosti žalovanému neprokázal. Pokud žalobce předložil při jednání odvolacího soudu druhopis dodejky (v jeho konvertované podobě) vystavený Českou poštou, s. p., na základě jeho reklamace s ohledem na nesprávně uvedené datum vyzvednutí této zásilky na původní dodejce, ani ta většího světla v otázce doručení této zásilky do věci nevnesla, neboť jí byla pouze odstraněna zjevná nesprávnost na původní dodejce v datu (roku) doručení zásilky žalovanému. Ani prostřednictvím tohoto důkazu tedy žalobce své tvrzení o doručení žádosti ze dne 31. 12. 2020 žalovanému neprokázal, a tudíž rovněž odvolací soud uzavírá, že doručení této žádosti žalovanému prostřednictvím České pošty, s. p., prokázáno nebylo.

23. Rovněž v případě žádosti žalobce ze dne 1. 9. 2021 žalovaný její doručení popřel, a dle názoru odvolacího soudu z obdobných důvodů, jak jsou uvedeny shora, ani žalobcem předložená podací stvrzenka, druhopisy dodejky, kde zasílaná písemnost nebyla nijak označena, doručení právě žádosti ze dne 1. 9. 2021 žalovanému neprokazují. Zjištění dalších skutečností týkajících se této zásilky žalobce opět zmařil, pokud Českou poštu, s. p., odmítl zbavit povinnosti mlčenlivosti, ačkoli byl soudem prvního stupně řádně poučen o své důkazní povinnosti.

24. Jde-li o předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022, k prokázání jejího doručení žalobce předložil a odvolací soud k důkazu provedl tuto předžalobní výzvu (její kopii), která čítala celkem 10 listů formátu A4, dále podací stvrzenku s datem podání k poštovní přepravě dne 30. 11. 2022 a dodejku s údajem ohledně uložení zásilky a připravení k vyzvednutí dne 2. 12. 2022, dále originál obálky včetně dodejky, která byla otevřena a žádné listiny se v ní nenacházely, a také notářský zápis sepsaný jménem notáře [tituly před jménem] [jméno FO] dne 17. 7. 2024, sp. zn. N 311/2024, NZ 286/2024, kterým bylo notářským kandidátem [tituly před jménem] [jméno FO] osvědčeno, že byla zástupcem žalobce předložena obálka předložená odvolacímu soudu s poznámkou „nevkládat do schránky“, která nebyla tehdy porušena a byla řádně uzavřena, kdy po jejím otevření byla vyjmuto pět listů (velikosti A4) tvořících jednu nesešitou listinu, a to listinu nadepsanou jako předžalobní výzva ze dne 30. 11. 2022, kdy tato zásilka byla podle údajů pošty dne 2. 12. 2022 uložena a 13. 12. 2022 z důvodu nevyzvednutí vrácena odesílateli, tedy žalobci, přičemž udaná hmotnost na obálce činila 0,010 kg, tedy 10 g.

25. Po zhodnocení takto provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že v případě této zásilky existuje pochybnost o tom, zda po vrácení zásilky zpět odesílateli, tedy žalobci, nedošlo k manipulaci s jejím obsahem. Je sice pravdou, že notářský kandidát shledal obálku zásilky neporušenou a řádně uzavřenou a že v ní nalezl právě předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022, ovšem udaná hmotnost Českou poštou, s. p., při převzetí této zásilky do přepravy neodpovídá tomu, jaká listina měla být jejím obsahem. Pokud mělo být obsahem této zásilky pět listů papíru formátu A4 popsaného požadavky žalobce uložených v obálce, pak udaná hmotnost zásilky při převzetí do přepravy 10 g tomuto obsahu zásilky neodpovídá, neboť v takovém případě by hmotnost zásilky měla činit kolem 30 g, tedy trojnásobek udané hmotnosti Českou poštou, s. p., jak vyplývá z informací zjištěných odvolacím soudem ohledně obvyklé hmotnosti kancelářského papíru.

26. V případě žádosti ze dne 31. 12. 2020 a výzvy ze dne 30. 11. 2022 žalobce dále namítl, že je vedle doručení prostřednictvím České pošty, s. p., doručoval žalovanému ještě jejich vyvěšením v obou vchodech bytového domu v tehdejším sídle žalovaného. Rovněž takové doručení výzvy žalovaný popřel a dále namítl, že odporuje i stanovám žalovaného. Bez ohledu na případné porušení stanov žalovaného nebylo žalobcem stejně prokázáno, že by se tímto způsobem žádost ze dne 31. 12. 2020 a výzva ze dne 30. 11. 2022 do dispozice žalovaného dostaly, neboť i pokud by skutečně žalobcem vyvěšeny byly, jak tvrdí, mohly být kýmkoliv a kdykoliv sejmuty dříve, než se s nimi mohla osoba oprávněná jednat za žalovaného seznámit.

27. Odvolací soud tudíž uzavírá, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně v tom směru, že doručení žádostí žalobce ze dne 31. 12. 2020 a ze dne 1. 9. 2021, stejně jako výzvy ze dne 30. 11. 2022, nebylo žalobcem prokázáno, a tudíž v daném sporu nelze z jejich doručení (dojití do dispozice) žalovanému vycházet.

28. V případě předžalobní výzvy ze dne 29. 9. 2023 její doručení žalovaným sporováno nebylo, tedy odvolací soud vychází stejně jako soud prvního stupně z toho, že tato předžalobní výzva žalovanému doručena byla. Jde-li však o tuto výzvu, v ní žalobce jen obecně odkazoval na své předchozí žádosti počínaje rokem 2019 až do roku 2023, aniž by požadavky v nich obsažené byly jím zopakovány, tudíž tato předžalobní výzva sama o sobě neobsahovala žádost o poskytnutí informací dle § 1179 o. z. v tom rozsahu, jak bylo nyní žalobcem požadováno. K tomu samému závěru tedy správně dospěl i soud prvního stupně.

29. Z výše uvedeného tak plyne závěr odvolacího soudu shodný se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce před podáním žaloby žalovaného ke sdělení informací dle § 1179 o. z. řádně nevyzval (ovšem ani opačný závěr by na rozhodnutí odvolacího soudu nic nezměnil, jak bude dále zdůvodněno).

30. Žalobce ale namítl, že i pokud by soud dospěl k závěru o tom, že jím namítané žádosti a předžalobní výzvy nebyly žalovanému řádně doručeny, případně jejich prostřednictvím nedošlo k řádné žádosti o poskytnutí informací dle § 1179 o. z., tak žalovaného ke sdělení těchto informací vyzval nejpozději při jednání soudu prvního stupně dne 18. 4. 2024 prostřednictvím svého zástupce, jemuž za tím účelem udělil i hmotněprávní plnou moc. Z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 18. 4. 2024, kdy tohoto jednání se účastnil nejen procesní zástupce žalovaného, ale i osoba jednající za statutární orgán žalovaného, vyplývá, že zástupce žalobce v zastoupení žalobce skutečně znovu žalovaného vyzval ke splnění povinností tak, jak byly uvedeny v petitu žaloby.

31. Na rozdíl od žalovaného má odvolací soud za to, že i prostřednictvím výzvy učiněné při jednání soudu, která byla adresována žalovanému, který byl při jednání soudu prvního stupně zastoupen nejen svým procesním zástupcem, ale rovněž osobou oprávněnou jednat za jeho statutární orgán, případně již samotnou žalobou, která byla žalovanému také doručena, byl žalovaný k poskytnutí informací dle § 1179 o. z. v rozsahu žalobního žádání řádně (s hmotněprávními účinky) před rozhodnutím soudu prvního stupně vyzván a žalovaný ani na základě této výzvy žalobci seznámení se s požadovanou dokumentací neumožnil (pro rozhodnutí soudu je přitom dle § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení).

32. Odvolací soud se tedy dále zabýval tím, zda je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nemá povinnost vést dokumentaci k soudním sporům a že nejde ani o dokumentaci podléhající § 1179 o. z., a tudíž žalovaný nemá ani povinnost umožnit žalobci se s takovou dokumentací seznámit.

33. K této otázce odvolací soud nejprve uvádí, že závěru soudu prvního stupně v tom směru, že by dokumentace k soudním sporům vedeným žalovaným (či s žalovaným) nespadala pod dokumentaci uvedenou v § 1179 o. z. zcela přisvědčit nelze, jelikož Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 13/2019, dospěl k závěru opačnému s ohledem na to, že rovněž takové písemnosti mají značnou vypovídací hodnotu nejen ve vztahu k tomu, jak jsou dům a pozemek spravovány, nýbrž především také ohledně toho, jak osoba odpovědná za správu při správě domu a pozemku hospodaří. Na druhou stranu je však třeba přisvědčit žalovanému, že pro případ, pokud žalovaný takovou dokumentaci nevede, nelze mu povinnost umožnit žalobci do ní nahlédnout ukládat, jak to uzavřel Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3076/2021, a to bez ohledu na to, zda je povinen takovou dokumentaci vést či není.

34. Žalovaný přitom v rámci své obrany předně uvedl, že jediné soudní spory vede s žalobcem, respektive převážně je vede žalobce s ním, a tedy že žádné jiné spory (s nikým jiným a nikdo s ním) nevede. Z tohoto tvrzení žalovaného je třeba vyjít, jelikož nebylo žalobcem nijak relevantně zpochybněno, když za takové zpochybnění nelze považovat pouhou domněnku žalobce, že žalovaný jistě musí být účasten více sporů, aniž by uvedl jakékoli konkrétní skutečnosti, které by pro takový závěr svědčily. Pokud veškerá soudní řízení, jichž se žalovaný v letech 2016 až 2021 účastnil, byla řízení, v nichž na druhé straně sporu vystupoval žalobce, je třeba oprávněnost nároku žalobce na nahlédnutí do takové dokumentace hodnotit právě ve světle této skutečnosti.

35. V té souvislosti lze přisvědčit žalovanému, že nelze umožnit žalobci nahlížet do takové dokumentace týkající se soudních sporů, ze které by žalobce mohl získat informace stran procesní strategie žalovaného v těchto sporech, neboť by to skutečně odporovalo principům sporného občanského řízení a nedůvodně by to znevýhodňovalo žalovaného ve sporech vedených s žalobcem. K takovému účelu přitom § 1179 o. z. jistě neslouží, jelikož smyslem tohoto zákonného ustanovení je umožnit členu společenství vlastníků jednotek získat informace týkající se toho, jak jsou dům a pozemek spravovány, a toho, jak osoba odpovědná za správu při správě domu a pozemku hospodaří, nikoliv získat neodůvodněnou výhodu ve sporech, které člen společenství vlastníků jednotek s tímto společenstvím sám vede. Nahlédnutí do dokumentace takového druhu by tak nemohlo být žalobci v žádném případě soudem umožněno, neboť na to nárok nemá.

36. Dále je pravdou, že žalobce se mohl s veškerými relevantními doklady (dokumentací), které se sporů vedených s žalovaným týkají a nepředstavují jen interní doklady žalovaného stran jeho procesní strategie, seznámit v rámci příslušných soudních řízení, ve kterých byl ohledně podstaty takových sporů a argumentace žalovaného v nich plně informován. Získat (znovu) takové informace od žalovaného tedy žalobce skutečně nepotřebuje, a pokud by je znovu vyžadoval, není možné takovému požadavku žalobce vyhovět, neboť by nešlo o uspokojení skutečné informační potřeby žalobce.

37. Nadto podle názoru odvolacího soudu za dokumentaci uvažovanou § 1179 o. z. lze v případě dokumentace týkající se soudních sporů považovat pouze takovou dokumentaci, která se přímo týká správy domu a pozemku a hospodaření osoby odpovědné za správu při správě domu a pozemku, nikoli tedy dokumentaci jinou.

38. Žalovaný dále popřel, že by v souvislosti s vedením soudních sporů vedl (samostatnou) dokumentaci, která by se takových sporů týkala. Soud prvního stupně z toho správně dovodil, že v případě, pokud žalovaný takovou dokumentaci nevede (a to dle názoru odvolacího soudu bez ohledu na to, zda ji povinnost vést má či nikoli), nemůže mu ani uložit povinnost umožnit žalobci do takové dokumentace nahlédnout. Nesprávnou není ani úvaha soudu prvního stupně, že taková dokumentace v případě zastoupení žalovaného advokátem může být vedena i tímto advokátem jako součást jeho advokátního spisu, do kterého ale žalobci nelze umožnit nahlédnout ani prostřednictvím § 1179 o. z. (ostatně toho se ani žalobce nedomáhal).

39. Dle názoru odvolacího soudu by tak jedinou dokumentací, do které by byl oprávněn žalobce nahlédnout v souvislosti s vedením soudních sporů mezi ním a žalovanou, byla dokumentace týkající se dopadů vedení těchto sporů do hospodaření žalovaného, tedy dokumentace týkající se nákladů na vedení těchto soudních sporů, včetně nákladů na právní zastoupení žalovaného advokátem, kdy takové informace z dokladů obsažených v soudních spisech skutečně žalobce zjistit nemůže (a zjistit je nemůže ani jen z hodinové sazby odměny sjednané žalovaným s jejím zástupcem). Nahlédnout do takové dokumentace přitom § 1179 o. z. dle názoru odvolacího soudu členu společenství vlastníků jednotek umožňuje, a tedy v tomto rozsahu by mohlo být uvažováno o (částečném) vyhovění žalobě. Žalovaný ovšem nemusí vést ani takovou (účetní) dokumentaci samostatně (odděleně), nýbrž ji může vést jako součást svého účetnictví. Pokud takovou dokumentaci nevede samostatně, nelze mu ale uložit ani povinnost umožnit žalobci do takové (samostatně vedené) dokumentace nahlédnout, ale žalobce by musel žádat o umožnění nahlédnout do dokumentace, která je žalovaným skutečně vedena, tedy do jím vedeného účetnictví. Požadavku žalobce, jak jím byl v této žalobě uplatněn, tak vyhovět nelze ani částečně.

40. Odvolací soud se dále pro úplnost zabýval také tím, zda požadavek žalobce (který v této věci nevystupuje v postavení spotřebitele, jak to namítal ve svém podání ze dne 25. 4. 2024) na nahlédnutí do dokumentace týkající se soudních sporů vedených v letech 2016 až 2021 (i v případě té části dokumentace, do které by dle názoru odvolacího soudu nahlédnout mohl) není zjevným zneužitím práva a šikanózním výkonem práva z jeho strany, kterému ve smyslu § 8 o. z. nelze přiznat právní ochrany, jak to soud prvního stupně také uzavřel.

41. V obecné rovině nelze přitom vyloučit, že i požadavek vlastníka jednotky na poskytnutí informací dle § 1179 o. z., resp. na umožnění nahlédnout do dokumentace žalovaného bude naplňovat znaky šikanózního výkonu práva (k tomu srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 13/2019). Za takový šikanózní výkon práva je přitom podle ustálené soudní praxe považována situace, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, použitelný i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13). Lze tak souhlasit se žalovaným, že pokud je právo, byť přiznané zákonem, vykonáváno v rozporu s jeho účelem, ačkoliv nositel práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, lze tento výkon práva považovat za zneužití práva, kdy v takovém případě musí být takové jednání reprobováno. Pouze tedy skutečnost, že § 1179 o. z. vlastníku jednotky právo na informace dává, ještě neznamená, že požadavek na poskytnutí takových informací nemůže být v konkrétním případě zjevným zneužitím práva dle § 8 o. z.

42. Lze však souhlasit se žalobcem, že odepřít ochranu (právnímu) jednání z důvodu zjevného zneužití práva lze pouze v kvalifikovaných případech, které musejí být řádně odůvodněny. Zda jde o zjevné zneužití práva ze strany žalobce je pak třeba posoudit ve vztahu k jeho konkrétnímu právnímu jednání, ovšem nikoli izolovaně, ale na podkladě všech zjištěných skutečností týkajících se případně i dalších jednání žalobce vůči žalovanému v jejich vzájemné souvislosti. Pojem „zjevné“, jak ho má na mysli § 8 o. z., je třeba dále chápat tak, že nejde o bezvýznamné, zanedbatelné jednání či chování, zjevnost je tak možné chápat ve smyslu nepochybnosti.

43. Odvolací soud v té souvislosti provedeným dokazováním, jak už výše uvedeno, zjistil, že žalobce se ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 279/2023 domáhal po žalovaném splnění povinnosti umožnit mu nahlédnout do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakožto i veškerých jiných závazků za roky 2016 až 2020, a také svými výzvami ze dne 31. 12. 2020, ze dne 1. 9. 2021 a ze dne 30. 11. 2022 se splnění takové povinnosti a ještě stejné povinnosti ve vztahu k dokumentaci za rok 2021 po žalovaném domáhal, tedy za všechny roky, za které se domáhal žalobou v této věci nahlédnutí jen do dokumentace vedené k soudním sporům. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se ve vztahu k dokumentaci vedené k soudním sporům mohl domáhat nahlédnutí jen do takové její části, která se dotýká hospodaření žalovaného při správě domu a pozemku, tedy právě do účetních dokladů, je třeba uzavřít, že žalobce se splnění této povinnosti domáhá po žalovaném v každém případě duplicitně, aniž by proto měl rozumný důvod. Již z toho důvodu lze dle názoru odvolacího soudu považovat požadavek na duplicitní splnění téže povinnosti ze strany žalovaného za zjevné zneužití práva a jeho šikanózní výkon, kterému právní ochranu poskytnout nelze. Tento závěr odvolacího soudu je pak umocněn těmi skutečnostmi, z nichž dále vycházel již soud prvního stupně a které byly zjištěny i dokazováním doplněným před odvolacím soudem.

44. Odvolací soud tak vychází z toho, že žalobce se vůči žalovanému domáhá opakovaně plnění řady povinností prostřednictvím mnoha žádostí s řadou požadavků, které uplatňuje i několikrát ročně. Tato zjištění přitom vyplývají již ze samotných výzev a žádostí žalobce (bez ohledu na to, že odvolací soud nakonec dospěl k závěru, že doručení některých z nich žalovanému nebylo prokázáno), neboť jenom ve své výzvě ke splnění zákonných povinností ze dne 29. 9. 2023 poukazuje na celkem 48 písemností, jimiž žalovaného vyzýval k plnění povinností mezi lety 2019 až 2023. Rovněž v předžalobní výzvě ze dne 30. 11. 2022 žalobce uplatňuje požadavky vůči žalovanému dle § 8 odstavec 1 zákona č. 67/2013 Sb. za roky 2016 až 2021, dále jej vyzývá ke sdělení informací dle § 1178 o. z. ohledně vlastníků jednotek nebo uživatelů jednotek v domě, a to celkem ke 14ti datům v roce 2022 (k datu 26. 1. 2022, 31. 1. 2022, 30. 5. 2022, 31. 5. 2022, 1. 6. 2022, 30. 6. 2022, 25. 7. 2022, 26. 8. 2022, 30. 8. 2022, 2. 9. 2022, 19. 10. 2022, 21. 10. 2022, 18. 11. 2022, 19. 11. 2022), dále požaduje umožnit nahlédnutí do dokumentace k soudním sporům vedeným žalovaným v letech 2016 až 2022, nahlédnutí do podkladů ohledně odměn členů orgánu žalovaného za roky 2016 až 2022, nahlédnutí do dokumentace ke všem správním řízením vedeným s žalovaným za roky 2016 až 2022, nahlédnutí do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakož i veškerých jiných závazků za roky 2016 až 2022, nahlédnutí do dokumentace ke konkrétně vymezeným sporům v celkem 14 případech, dále požaduje vydání potvrzení týkající se dluhů, popřípadě, že takové dluhy nejsou, celkem k sedmi datům v roce 2021 a 2022.

45. Již z tohoto výčtu je dle názoru odvolacího soudu zřetelné, že rozsah požadavků žalobce vůči žalovanému je zcela excesivní. Současně v případě řady požadavků nemůže evidentně jít o uspokojení skutečných potřeb žalobce, pokud například žádá o vydání potvrzení o dluzích či bezdlužnosti několikrát do roka bez toho, že by ve skutečnosti k převodu bytové jednotky v jeho vlastnictví došlo, případně pokud požaduje sdělování údajů ohledně vlastníků jednotek nebo osob, kterým byl byt přenechán k užívání, několikrát do roka, a to ještě kupříkladu k určitým žalobcem vybraným jednotkám ve třech dnech po sobě, včetně sdělení těchto informací i o jednotce ve vlastnictví samotného žalobce. Tyto skutečnosti podle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně vedou k závěru, že k výkonu práva ze strany žalobce, sice založeného zákonem, dochází z jiných důvodů, než je uspokojení jeho skutečných potřeb, nýbrž že hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl žalobce poškodit povinnou osobu, tedy žalovaného (ztížit jeho činnost a vystavit ho nadměrným nákladům spojeným s vyřizováním žádostí žalobce), jehož hlavní činností je správa společné věci.

46. Žalovaný dále doložil, že žalobce opatřuje řadu zásilek zasílaných žalovanému poznámkou „nevkládat do schránky“, čímž dle žalovaného záměrně ztěžuje možnost doručení těchto zásilek. Žalobce sice takovou motivaci popírá, a naopak zdůrazňuje svoji snahu na řádném doručení písemností a také získání dokladu o jejich řádném doručení pro něj, ovšem v souvislosti s celkovým jednáním žalobce, jak je shora popsáno, nelze ani motivaci namítanou ze strany žalovaného vyloučit.

47. Dále nelze odhlédnout od toho, že žalobce skutečně vede s žalovaným řadu sporů (jen v roce 2023 zahájil několik desítek sporů), a v té souvislosti i to, že žalobce, ačkoliv zpravidla uplatňuje řadu požadavků vůči žalovanému v jediném dopise, podává následně řadu žalob, mezi které své jednotlivé požadavky drobí. Pro takový postup odvolací soud nevidí žádný racionální důvod, nýbrž jde dle něj opětovně o snahu žalobce žalovaného co nejvíce zatížit i prostřednictvím probíhajících sporů. Nelze v tomto směru akceptovat námitku žalobce, že případně soud sám mohl jednotlivé žaloby spojit ke společnému řízení, neboť je třeba v posuzované věci hodnotit jednání žalobce, které racionální podklad nemá a k zatížení žalovaného vedením mnoha sporů nepochybně vede (z tohoto pohledu i bez ohledu na to, s jakým nakonec výsledkem).

48. Dle názoru odvolacího soudu z výše uvedených skutečností zjevné zneužití práva žalobce i v souvislosti s žádostmi o nahlédnutí do dokumentace vedené k soudním sporům dle § 1179 o. z. jasně vyplývá, tedy jinak řečeno, jednání žalobce v tomto konkrétním případě zasazené do kontextu s jeho dalším jednáním vůči žalovanému atribut zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. naplňuje, a jde o onen výjimečný případ, kdy je třeba takové jednání žalobce, ač zdánlivě souladné s právem, reprobovat, tedy mu zcela právní ochranu odepřít. Také v řadě jiných rozhodnutích soud prvního stupně, tedy Okresní soud Plzeň-jih, stejně jako Krajský soud v Plzni jako soud odvolací (k tomu srovnej např. rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih ve věcech sp. zn. 2 C 332/2023, sp. zn. 6 C 318/2021, sp. zn. 6 C 148/2022, a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 246/2023, sp. zn. 10 Co 210/2022, sp. zn. 61 Co 243/2022, sp. zn. 10 Co 21/2023), dospěly k závěru o tom, že v případě žalobce se naznačuje zneužívání práva z jeho strany, případně že ke zjevnému zneužití práva s jeho strany již dochází. Ani skutečnost, že žalobce v některých dalších (nemnoha) případech uspěl se svými opravnými prostředky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021) či částečně uspěl se svými požadavky na finanční plnění nebo vrácení zaplacené náhrady nákladů řízení (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 Co 208/2023-352, rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. 7. 2023, č. j. 6 C 430/2022), není důvodem, pro který by jednání žalobce v této konkrétní věci za zjevné zneužití práva nemělo být shledáno.

49. Podle názoru odvolacího soudu jednání žalovaného v dané věci je tak skutečně zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., které právní ochrany nepožívá, a podané žalobě není i z toho důvodu možné vyhovět.

50. Soud prvního stupně tedy dle názoru odvolacího soudu rozhodl věcně správně, pokud žalobcem podanou žalobu zamítl, proto odvolací soud napadaný rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o nichž správně rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a neúspěšnému žalobci uložil povinnost žalovanému náhradu nákladu řízení před soudem prvního stupně zaplatit, kdy náhradu nákladů řízení vypočetl správně na částku 13 068 Kč představující náklady zastoupení žalovaného advokátem vztahující se k celkem šesti poskytnutým k úkonům právní služby ze strany zástupce žalovaného (příprava a převzetí zastoupení, účast u dvou jednání soudu prvního stupně, dvě vyjádření ve věci samé a jedna porada s žalovaným přesahující jednu hodinu).

51. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci, který se svým odvoláním neuspěl, uložil povinnost zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, která se sestává z nákladů zastoupení žalovaného advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písmeno c), g) a k) advokátního tarifu (další porada se žalovaným dne 15. 9. 2024 přesahující jednu hodinu, vyjádření k odvolání žalobce, účast u jednání odvolacího soudu dne 23. 10. 2024), za které náleží zástupci žalovaného odměna ve výši 3x 1 500 Kč (§ 9 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu) a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) spolu s připočtením náhrady za DPH ve výši 21 %, celkem tedy ve výši 6 534 Kč. Odvolací soud nemohl akceptovat požadavek žalovaného na to, aby tarifní hodnota věci byla za aplikace § 12 odst. 3 advokátního tarifu stanovena na částku 60 000 Kč (6 x 10 000 Kč), jelikož požadavek žalobce na umožnění seznámit se s dokumentací vedenou k soudních sporům v letech 2016 až 2021 je třeba považovat za jeden nárok nikoli za šest samostatných nároků spojených ke společnému řízení, u nichž zákon spojení nestanoví, neboť samostatnost jednotlivých dílčích nároků nemůže být dána jen tím, že jde o požadavek o nahlédnutí do dokumentace vedené po dobu více let. Náhradu nákladů odvolacího řízení je povinen žalobce zaplatit žalovanému v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. l věta před středníkem o. s. ř.), a to k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. l o. s. ř).

Poučení