61 Co 202/2024 - 230
Citované zákony (20)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 41 odst. 3 § 118a odst. 3 § 142 odst. 1 § 212 § 219
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 177/1996 Sb. — § 11 odst. 1 písm. c § 11 odst. 1 písm. d § 11 odst. 1 písm. g § 11 odst. 1 písm. k § 12 odst. 3 § 7 § 9 odst. 1 § 13 odst. 4
- občanský zákoník, 89/2012 Sb. — § 6 § 8 § 547 § 1178 § 1178 odst. 2 § 1179
- Zákon, kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, 67/2013 Sb. — § 8 odst. 1
Rubrum
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Zuzany Lasotové Brabcové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o splnění povinnosti dle § 1178 o. z. o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. 6. 2024, č. j. 6 C 254/2023- 144 takto:
Výrok
Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 648 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 6 C 254/2023–144, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen ve smyslu ust. § 1178 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), nejpozději do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku žalobci sdělit jméno a adresu bydliště vlastníka a osoby, které přenechal byt k užívání, k jednotce č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ke dni [datum] a k jednotce č. [Anonymizováno]/l, č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ke dni [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno], kdy jednotky jsou umístěny v domě č. p. [Anonymizováno], [Anonymizováno], postaveném na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], zapsaném na LV č. [hodnota] Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm Plzeň- město, pro obec a k. ú. Starý Plzenec (výrok I) a žalobci uložil povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalovaného advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] částku 13 068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, které podáním ze dne 16. 8. 2024 podrobně odůvodnil. Dle žalobce je rozsudek soudu prvního stupně nesprávný, nezákonný a nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně přistoupil dle něj k hodnocení skutkového stavu jednostranně, neboť nepřihlédl k celé řadě důkazů a skutkových okolností, které svědčily ve prospěch žalobce, soustředil se výhradně na tvrzení žalovaného, že žalobce zneužívá své právo, aniž by důkladně zkoumal a hodnotil veškeré skutkové okolnosti případu. Žalobě tak nevyhověl z jediného důvodu, neboť dospěl k závěru, že žaloba údajně vykazuje znaky zjevného zneužití práva. Žalobce však odmítá, že by svým jednáním jakkoli zneužíval právo, tím spíše odmítá, že by se z jeho strany jednalo o zjevné zneužití práva. Takové závěry soudu prvního stupně jsou zcela nepřiměřené, neodůvodněné a nemají podklad v provedeném dokazování a činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze přitom sankcionovat výkon práva odmítnutím právní ochrany pouze ve výjimečných situacích, kdy současně platí, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popřípadě nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Soud prvního stupně však tuto judikaturu dle žalobce zcela pominul, neboť je zřejmé, že žalobcovo chování směřovalo k zákonem předpokládanému výsledku. Soud prvního stupně tedy pečlivě nezvážil všechny rozhodné okolnosti případu a jeho závěr o zneužití práva je nedostatečně podložen důkazy a není opřen o relevantní skutková zjištění. Soud prvního stupně se řádně nezabýval již tím, zda žalobce žalovanému své žádosti řádně doručil a zda žalovaný své povinnosti vyplývající z § 1178 o. z. skutečně splnil. Nedostatečně také zohlednil povahu a účel úpravy § 1178 o. z. a rovněž jeho úvaha ohledně zjevného zneužití práva ze strany žalobce je nedostatečná. Podle žalobce přitom na zjevné zneužití práva nelze usuzovat, jak to učinil soud prvního stupně, z toho, že by měl neúnosné požadavky, že se ve svých výzvách dovolával zákonného práva, že apeloval na povinnosti žalovaného k různým datům v rozsahu deseti hustě popsaných stran, že vyvolal s žalovaným řadu soudních sporů a že jeho požadavky jsou bezbřehé. Podrobněji žalobce uvedl, že pokud mu § 1178 o. z. výslovně umožňuje požadovat informace o dalších vlastnících a osobách užívajících bytové jednotky v domě, nemůže být jeho požadavek označen za zneužití práva, a to ani tehdy, pokud jsou jeho požadavky rozsáhlé nebo administrativně pro žalovaného náročné, neboť zákonné právo nelze dle něj omezovat na základě subjektivního hodnocení jeho „neúnosnosti“. Zákon dále dle žalobce nestanovuje žádný limit na počet nebo rozsah žádostí, které může vlastník jednotky podávat, a proto nelze žalobci upírat právo ani na podání rozsáhlejších výzev, kdy každý z požadavků žalobce je podložen konkrétními potřebami spojenými s jeho právem na informace. Množství žádostí žalobce je odůvodněno i tím, že žalovaný na mnoho jeho žádostí vůbec nereaguje. Závěr o zneužití práva nelze dle žalobce učinit ani na základě množství podaných žalob, zejména pokud jsou důsledkem opakovaného neplnění povinnosti žalovaným, kdy žalobce připomněl, že v obdobném soudním sporu bylo jeho žalobě rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 1. 2021, č. j. 14 Co 177/2020–248, vyhověno. Soud prvního stupně v té souvislosti dle žalobce zřejmě zcela nepřípustně předjímal výsledky těchto více soudních sporů tak, že v nich žalobce neuspěje. Pokud ale výsledky těchto sporů známy nejsou, je úvaha o údajném zneužití práva předčasná a nepřezkoumatelná. K závěru o zneužití práva lze dále dospět pouze tehdy, pokud je toto zneužití zjevné, jak stanoví § 8 o. z., ovšem akcent zjevnosti v rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje, což svědčí o tom, že závěr o zneužití práva je nepodložený a neoprávněný. Správným není ani poukaz soudu prvního stupně na to, že žalobce se má domáhat plnění povinností za dobu několika let zpětně, neboť tomu tak není, přičemž současně jeho právní nárok nebyl plynutím času jakkoliv oslaben. Dle žalobce je rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodněno nedostatečně, proto je také rozhodnutím nepřezkoumatelným, kdy soud prvního stupně zejména nikterak nezdůvodnil, z čeho dovozuje údajnou zjevnost zneužití práva ze strany žalobce. Závěrem žalobce připomněl, že v pochybnostech je na místě přiklonit se k tomu, že o zneužití práva nejde, a tedy i v posuzovaném případě, byť žalobce je přesvědčen o tom, že jeho požadavek zneužitím práva není, bylo třeba takto postupovat. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podané žalobě zcela vyhoví a žalobci přizná právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů, eventuálně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobcem namítl, že dle něj žalobce řádně ve svém odvolání nevymezil konkrétní odvolací důvod, jehož se dovolává. Dále uvedl, že na rozdíl od žalobce považuje závěry v napadeném rozhodnutí za věcně správné a odpovídající řádně zjištěnému skutkovému stavu věci. Naopak argumentaci žalobce považuje za irelevantní a nepodstatnou ve vztahu k předmětu řízení s tím, že žalobce dokonce uvádí některé argumenty zcela nové. Na rozdíl od žalobce má žalovaný za to, že rovněž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je řádné a přesvědčivé, že se soud se všemi potřebnými skutečnostmi vypořádal a jeho zdůvodnění ohledně zjevného zneužití práva ze strany žalobce je tak dostatečné. Ve vztahu ke zjevnému zneužití práva ze strany žalobce poukázal žalovaný na to, že ohledně zjevného zneužití práva ze strany žalobce uzavřely již soudy v řadě jiných řízení vedených mezi účastníky, kdy z rozhodnutí vydaných v těchto řízeních žalovaný obsáhle citoval, a dále zmínil i související judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Pokud žalobce v odvolání uvádí, že nároky, kterých se zde domáhá, považuje za osobně důležité, nelze v tomto obecném prohlášení spatřovat skutečnost, pro kterou by byl naplněn smysl a účel ustanovení § 1178 o. z., ani která by zakládala právně relevantní zájem žalobce na řádném výkonu jeho práva. Naopak je na místě vnímat jednání žalobce jako šikanózní a účelné, směřující k umělému vyvolání sporu mezi ním a žalovaným, což lze podpořit odkazem na početné soudní spory vyvolané žalobcem vůči žalovanému. Žalovaný tedy závěrem shrnul, že dle něj z provedených důkazů byl řádně zjištěn skutkový stav, soud prvního stupně následně věc právně posoudil zcela bezchybně, jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné, a naopak jde o rozhodnutí věcně správné a v souladu se zákonem. Žalovaný tak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladu odvolacího řízení. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, kterého vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalovaného k němu, a poté, co při jednání dne 2. 10. 2024 dokazování provedené před soudem prvního stupně zopakoval a doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze. Žalobce se v posuzované věci domáhá vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost sdělit mu informace uvedené v prvním odstavci odůvodnění tohoto rozsudku s odůvodněním, že je oprávněn ve smyslu § 1178 o. z. poskytnutí takových informací požadovat, že poskytnutí takových informací od žalovaného dopisy ze dne 23. 10. 2021 a 1. 6. 2022 žádal, že žalovaného předžalobními výzvami ze dne 30. 11. 2022 a 29. 9. 2023 k bezodkladnému sdělení informací znovu vyzval, ovšem žalovaný svoji zákonnou povinnost nesplnil. Žalovaný v rámci své obrany proti uplatněnému nároku namítl, že mu dopisy ze dne 23. 10. 2021, 1. 6. 2022 a 30. 11. 2022, jimiž by žalobce požadoval poskytnutí informací ve smyslu § 1178 o. z., doručeny nebyly, že předžalobní výzva ze dne 29. 9. 2023 je neurčitá a že žalobce prostřednictvím těchto svých žádostí zjevně zneužívá své právo. Soud prvního stupně ve věci konal jednání, při kterých provedl dokazování jen listinnými důkazy, neboť žalobce na provedení důkazu svým výslechem, který původně navrhl, nadále netrval, a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. K zamítnutí podané žaloby přistoupil soud prvního stupně z důvodu, že vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., a to z důvodu neúnosných požadavků žalobce, vyvolání celé řady soudních sporů s žalovaným, bezbřehosti jeho požadavků, kdy také přihlédl k tomu, že žalovaný žalobci informace dle § 1178 o. z. v jiných případech sdělil, že soudy v jiných řízeních jednání žalobce rovněž nepovažovaly za skutečný výkon práva, ale naopak za chování komplikující vztahy účastníků, přičemž za absurdní označil argumentaci žalobce o dlouhodobém a konstantním neplnění zákonných povinností ze strany žalovaného. Při své úvaze přihlédl i k účelové snaze žalobce vyvolávat komplikace při doručování písemností v souvislosti s pokyny o nevhazování zasílaných písemností do schránky adresáta (žalovaného) a také k tomu, že žalobce se domáhá plnění povinností žalovaného za dobu několika let zpětně. Dle soudu prvního stupně tedy žalobce nejedná v právním styku poctivě a nesmí z tohoto nepoctivého jednání těžit (§ 6 o. z.) a podaná žaloba tak odporuje svým účelem dobrým mravům ve smyslu § 547 o. z. Odvolací soud předně uvádí, že nepovažuje za důvodnou námitku žalobce, že by rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně dostatečným způsobem, byť poměrně stručně, vysvětlil, proč žalobu zamítl, tedy uvedl srozumitelně důvody, pro které měl za to, že jde v případě požadavku žalobce o zjevné zneužití práva. Odvolací soud přesto dokazování provedené před soudem prvního stupně zopakoval a doplnil, aby mohl adekvátně reagovat na námitky žalobce uplatněné v jeho odvolání. Odvolací soud dokazování zopakoval a doplnil nejprve k otázce doručení žádostí žalobce o sdělení informací dle § 1178 o. z. ze dne 23. 10. 2021 a ze dne 1. 6. 2022 a předžalobní výzvy ze dne 30. 11. 2022 žalovanému, neboť v jejich případě žalovaný doručení těchto písemností popřel. K této otázce odvolací soud předesílá, že bylo na žalobci, aby prokázal, že žádosti ze dne 23. 10. 2021 a ze dne 1. 6. 2022 a předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022 žalovanému skutečně doručil (že došly do dispozice žalovaného), neboť je to žalobce, který z této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní následky. Bylo přitom na žalobci, aby prokázal, že žalovanému doručil právě žádosti ze dne 23. 10. 2021 a 1. 6. 2022 a předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022, tedy nepostačilo ze strany žalobce prokázat, že žalovanému v blízké časové souvislosti s vyhotovením těchto žádostí a předžalobní výzvy doručil zásilku, ale muselo jím být prokázáno, že obsahem takové zásilky byly právě tyto žádosti a předžalobní výzva. Žalobce k prokázání svých tvrzení ohledně doručení žádosti o poskytnutí informací ze dne 23. 10. 2021 předložil jednak podací stvrzenku, která prokazovala podání zásilky žalobcem adresované žalovanému na poště dne 23. 10. 2021, a dále dodejku (včetně jejího originálu) do vlastních rukou adresáta, na které byla doručovaná písemnost označena: „písemnost ze dne 23. 10. 2021“, přičemž zásilka byla dne 1. 11. 2021 uložena a připravena k vyzvednutí a dne 19. 11. 2021 vhozena do adresátem (žalovaným) užívané schránky. Tyto odvolacím soudem provedené důkazy prokazují to, že žalobce dne 23. 10. 2021 předal k poštovní přepravě zásilku adresovanou žalovanému, jejímž obsahem podle označení zásilky měla být písemnost ze dne 23. 10. 2021, že tato zásilka byla dne 19. 11. 2021 vhozena do žalovaným užívané schránky, ovšem nebylo jimi přímo prokázáno, že by obsahem zásilky byla skutečně žádost žalobce ze dne 23. 10. 2021, ve které žalobce mimo jiné žádal o poskytnutí informací dle § 1178 o. z. Žalovaný přitom potvrdil, že mu zásilka podaná na poště dne 23. 10. 2021 doručena byla, ovšem s jiným obsahem, než tvrdí žalobce, neboť jejím obsahem byla ve skutečnosti předžalobní upomínka žalobce ze dne 23. 10. 2021, kterou se žalobce po žalovaném domáhal doručení věcně správného vyúčtování záloh na služby za zúčtovací období od 1. 1.2020 do 31. 12. 2020, kdy poukázal na to, že doručení této předžalobní upomínky prokazoval žalobce v jiném řízení stejnou podací stvrzenkou, kterou nyní prokazuje doručení žádosti o sdělení informací ze dne 23. 10. 2021. Odvolací soud k návrhu žalovaného k důkazu provedl předžalobní upomínku ze dne 23. 10. 2021, týkající se vyúčtování za služby spojené s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce za rok 2020, založenou rovněž ve spisu Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 6 C 318/2021, ze kterého dále provedl k důkazu žalobu podanou žalobcem v této věci, podací stvrzenku prokazující podle obsahu žaloby doručení předžalobní upomínky ze dne 23. 10. 2021 a protokol o jednání v této věci ze dne 12. 7. 2022 ve vztahu k tomu, že žalovaný doručení této předžalobní upomínky nezpochybňoval. Takto provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobce dne 23. 10. 2021 vyhotovil vedle jím tvrzené žádosti ze dne 23. 10. 2021 rovněž předžalobní upomínku týkající se jiné otázky, jejíž doručení žalovaný nezpochybňoval a jejíž doručení žalobce v jiném soudním sporu prokazoval stejnou podací stvrzenkou jako v této věci. Pro úplnost odvolací soud dodává, že vyzval žalovaného, aby předložil obálku, v níž mu byla písemnost ze dne 23. 10. 2021 (podle jeho tvrzení předžalobní upomínka ze dne 23. 10. 2021) doručena, ovšem žalovaný soudu sdělil, že tuto obálku již nenalezl. Není přitom povinností žalovaného, aby obálky z roku 2021 žalobcem doručovaných písemností uchovával, tudíž z této skutečnosti nelze v neprospěch žalovaného ničeho vyvozovat. Žalobce sice namítal, že v jedné zásilce mohl doručovat žalovanému více písemností, což vyloučit skutečně nelze, nelze ale přehlédnout, že odesílaná písemnost byla samotným žalobcem na dodejce označena v jednotném čísle, tedy pouze jako jedna písemnost a bez bližší identifikace, a tudíž nelze dle názoru odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené doručení žádosti o poskytnutí informací dle § 1178 o. z. ze dne 23. 10. 2021 žalovanému provedeným dokazováním považovat za prokázané. Odvolací soud dále žalobce nevyzýval ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení dalších důkazů k prokázání jeho tvrzení ohledně doručení výzvy ze dne 23. 10. 2021 žalovanému, jelikož dle názoru odvolacího soudu veškeré relevantní důkazy, které mohly tuto skutečnost prokazovat, byly již provedeny. Žalobce sice v řízení před soudem prvního stupně navrhoval provedení rovněž svého účastnického výslechu (obecně k jím tvrzeným skutečnostem), následně však ještě před soudem prvního stupně na svém účastnickém výslechu netrval, a tedy soudem prvního stupně ani proveden nebyl. S přihlédnutím k subsidiaritě účastnického výslechu a jeho (nižší) důkazní hodnotě, nešlo by dle názoru odvolacího soudu stejně o takový důkaz, jímž by doručení žádosti o poskytnutí informací ze dne 23. 10. 2021 žalobci mohlo být prokázáno. Pokud jde o doručování žádosti ze dne 1. 6. 2022, kterou žalobce žalovaného opět vyzýval ke sdělení informací dle § 1178 o. z., a to i těch, které následně požadoval sdělit žalobou v projednávané věci, žalobce k prokázání svých tvrzení o doručení této žádosti předložil podací stvrzenku s datem podání 1. 6. 2022 potvrzující, že žalobce odeslal žalovanému toho dne zásilku, dále dodejku s údajem o uložení zásilky dne 7. 6. 2022, která neobsahovala žádné označení doručované písemnosti, s poznámkou „zpět“, kdy k výzvě odvolacího soudu předložil žalobce rovněž originál dodejky a obálky vrácené žalobci, ovšem již otevřené, která tedy žádnou písemnost neobsahovala. Z originálu obálky a dodejky odvolací soud zjistil, že zásilka byla skutečně vrácena odesílateli, a to dne 20. 6. 2022 z důvodu, že adresátem nebyla vyzvednuta v úložní desetidenní lhůtě s tím, že hmotnost zásilky byla udána 0,012 kg, tedy 12 g. Vzhledem k tomu, že žalobcem byl předložen originál obálky otevřený a bez listin, které tato obálka obsahovala, nemohl sám odvolací soud učinit zjištění o tom, jaké písemnosti takto doručovaná zásilka obsahovala. Žalovaný k tomu namítl, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 25 C 60/2023 byl předložen žalobcem originál téže obálky, která byla při jednání dne 5. 6. 2024 otevřena a také převážena. Žalovaný k důkazu označil a předložil protokol o jednání v této věci ze dne 5. 6. 2024 a rovněž rozsudek vydaný v této věci dne 5. 6. 2024, č. j. 25 C 60/2023–181. Z předloženého protokolu o soudním jednání odvolací soud zjistil, že Okresnímu soudu Plzeň-jih byla předložena obálka s podacím číslem [Anonymizováno] [Anonymizováno], která byla nerozlepená, přičemž soud obálku otevřel a uvnitř nalezl listiny - prohlášení o jednostranném zápočtu pohledávek z 1. 6. 2022 o jednom listu, výzvu ke splnění zákonných povinností o jednom listu, výzvu ke splnění zákonných povinností o jednom listu a dopis o čtyřech bodech rovněž o jednom listu papíru, přičemž zásilku zvážil na dvou soudních vahách, kdy údaje o váze zásilky se pohybovaly od 27 g do 29 g, poté byly listiny zpět vloženy do obálky, obálka byla zalepena a vrácena žalobci s tím, že zástupce žalobce byl vyzván, aby obálka nebyla rozbalována a mohla sloužit jako důkaz pro případná další soudní řízení. Žalovaný v případě této zásilky dále namítl, že udaná hmotnost zásilky na obálce 12 g se zásadně odlišuje od údaje zjištěného při vážení zásilky Okresním soudem Plzeň-jih dne 5. 6. 2024, neboť jej více jak dvojnásobně překračuje, což dle žalovaného svědčí o tom, že se zásilkou po jejím vrácení poštou muselo být manipulováno, mohla být nedestruktivním způsobem otevřena a vloženy do ní jiné listiny, než které se v ní v době přepravy zásilky poštou nacházely. Odvolací soud s ohledem na tuto námitku, která se vztahuje k věrohodnosti důkazních prostředků předložených žalobcem, zjistil, že hmotnost jednoho listu kancelářského papíru o formátu A4, o který v posuzované věci jde, se odvíjí od plošné hmotnosti papíru udávané k ploše 1 m s tím, že obvyklá gramáž kancelářského papíru činí 80 g/1 m, což představuje hmotnost formátu A4 5 g (odvolací soud s tímto zjištěním učiněným z informací o gramáži papíru vytištěných z internetu účastníky seznámil). Hmotnosti zásilky, jak byla zjištěna Okresním soudem Plzeň-jih dne 5. 6. 2024, odpovídá, že v zásilce byly celkem čtyři listy papíru (o velikosti A4), jejichž hmotnost by pravidelně měla činit celkem 20 g, kdy vážena byla zásilka včetně obálky, ve které byly listiny uloženy. Rozhodně však neodpovídá tomuto obsahu zásilky udaná hmotnost na zásilce (obálce) při jejím převzetí do přepravy Českou poštou, s. p., ve výši 12 g. Je tak třeba na podkladě provedeného dokazování odvolacím soudem vyjít z toho, že tato zásilka nebyla žalobcem při jejím předání do přepravy České poště, s. p., označena popisem písemností, které jsou jejím obsahem, že vrácená zásilka byla v dispozici žalobce, který s ní mohl jakkoliv naložit, a tedy i žalovaným namítaným nedestruktivním způsobem obálku otevřít (rozlepit), obsah zásilky zaměnit a obálku opětovně uzavřít (zalepit). Možnost otevření obálky nedestruktivní (neinvazivní) cestou přitom považuje odvolací soud za skutečnost obecně známou. Rozdíl mezi hmotností udanou na zásilce při jejím převzetí do přepravy a hmotností zásilky zjištěné Okresním soudem Plzeň-jih dne 5. 6. 2024 je natolik významný, že skutečně vzbuzuje důvodnou pochybnost o tom, zda k manipulaci se zásilkou v průběhu doby žalobcem nedošlo a zda ty listiny, které byly z obálky Okresním soudem Plzeň-jih dne 5. 6. 2024 vyjmuty, byly skutečně listinami, které byly jejím obsahem i v době jejího doručování žalovanému. Tuto pochybnost je přitom třeba přičíst v dané věci k tíži žalobce, jehož důkazní břemeno k prokázání doručení jeho žádosti ze dne 1. 6. 2022 žalovanému tíží. Dle názoru odvolacího soudu nelze tedy ani v případě žádosti ze dne 1. 6. 2022 uzavřít, že by žalobce bez pochyb její doručení (dojití do dispozice) žalovanému prokázal. Ani v tomto případě nepovažoval odvolací soud za nutné vyzývat žalobce k označení dalších důkazů k prokázání jeho tvrzení ohledně doručení žádosti ze dne 1. 6. 2022, neboť ani v tomto případě nelze předpokládat, že by další dokazování vneslo do věci většího světla. Jde-li o předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022, k prokázání jejího doručení žalobce předložil a odvolací soud k důkazu provedl tuto předžalobní výzvu (její kopii), která čítala celkem 10 listů formátu A4, dále podací stvrzenku s datem podání k poštovní přepravě dne 30. 11. 2022 a dodejku s údajem ohledně uložení zásilky a připravení k vyzvednutí dne 2. 12. 2022, dále originál obálky včetně dodejky, která byla opět otevřena a žádné listiny se v ní nenacházely, a také notářský zápis sepsaný jménem notáře [tituly před jménem] [jméno FO] dne 17. 7. 2024, sp. zn. N 311/2024, NZ 286/2024, kterým bylo notářským kandidátem [tituly před jménem] [jméno FO] osvědčeno, že byla zástupcem žalobce předložena obálka nyní předložená odvolacímu soudu s poznámkou „nevkládat do schránky“, která nebyla tehdy porušena a byla řádně uzavřena, kdy po jejím otevření byla vyjmuto pět listů (velikosti A4) tvořících jednu nesešitou listinu, a to listinu nadepsanou jako předžalobní výzva ze dne 30. 11. 2022, kdy tato zásilka byla podle údajů pošty dne 2. 12. 2022 uložena a 13. 12. 2022 z důvodu nevyzvednutí vrácena odesílateli, tedy žalobci, přičemž udaná hmotnost na obálce činila 0,010 kg, tedy 10 g. Po zhodnocení takto provedených důkazů dospěl i zde odvolací soud k závěru, že i v případě této zásilky existuje pochybnost o tom, zda po vrácení zásilky zpět odesílateli, tedy žalobci, nedošlo k manipulaci s jejím obsahem. Je sice pravdou, že notářský kandidát shledal obálku zásilky neporušenou a řádně uzavřenou a že v ní nalezl právě předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022, ovšem udaná hmotnost Českou poštou, s. p., při převzetí této zásilky do přepravy opět neodpovídá tomu, jaká listina měla být jejím obsahem. Pokud mělo být obsahem této zásilky pět listů papíru formátu A4 popsaného požadavky žalobce uložených v obálce, pak udaná hmotnost zásilky při převzetí do přepravy 10 g tomuto obsahu zásilky neodpovídá, neboť v takovém případě by hmotnost zásilky měla činit kolem 30 g, tedy trojnásobek udané hmotnosti Českou poštou, s. p. Ani v případě této zásilky nepovažoval odvolací soud za nutné vyzývat žalobce k označení dalších důkazů k prokázání jeho tvrzení o doručení výzvy ze dne 30. 11. 2022 žalovanému, jelikož by ani dalším dokazováním (včetně případného znaleckého posudku ohledně možnosti manipulace se zásilkou) nemohla být dle názoru odvolacího soudu pochybnost o manipulaci se zásilkou po jejím vrácení žalobci rozptýlena natolik, aby s jistotou mohlo být uzavřeno, že obsahem doručované zásilky předžalobní výzva žalobce ze dne 30. 11. 2022 byla, a to opětovně s přihlédnutím k tomu, že ani na obálce zásilky ani na dodejce nebyla písemnost jednoznačně označena, neboť zde bylo uvedeno označení „písemnosti ze dne 30. 11. 2022“, ačkoli v předložené obálce byla notářským kandidátem nalezena písemnost jediná (jen o více listech). V případě této výzvy žalobce dále namítl, že ji vedle doručení prostřednictvím České pošty, s. p., doručoval žalovanému ještě jejím vyvěšením v obou vchodech bytového domu (tehdejším sídle žalovaného). Rovněž takové doručení výzvy žalovaný popřel a dále namítl, že odporuje i stanovám žalovaného, které odvolací soud také k důkazu provedl. Bez ohledu na případné porušení stanov žalovaného nebylo žalobcem stejně prokázáno, že by se tímto způsobem výzva žalobce ze dne 30. 11. 2022 do dispozice žalovaného dostala, neboť i pokud by skutečně žalobcem vyvěšena byla, jak tvrdí, mohla být kýmkoli a kdykoli sejmuta dříve, než se s ní mohla osoba oprávněná jednat za žalovaného seznámit. Opět je tak dle názoru odvolacího soudu třeba i v případě této písemnosti uzavřít, že její doručení (dojití do dispozice) žalovanému prokázáno nebylo. V případě předžalobní výzvy ze dne 29. 9. 2023 její doručení žalovaným sporováno nebylo, tedy odvolací soud vychází z toho, že tato předžalobní výzva žalovanému doručena byla. Jde-li však o tuto výzvu, kterou odvolací soud k důkazu rovněž provedl, v ní žalobce jen obecně odkazoval na své předchozím žádosti počínaje rokem 2019 až do roku 2023, aniž by požadavky v nich obsažené byly jím zopakovány, tudíž tato předžalobní výzva sama o sobě neobsahovala žádost o poskytnutí informací dle § 1178 o. z. v tom rozsahu, jak bylo žalobním žádáním nyní žalobcem požadováno. Odvolací soud tedy ve vztahu k žádostem žalobce ze dne 23. 10. 2021 a l. 6. 2022 a jeho předžalobní výzvě ze dne 30. 11. 2022 uzavírá, že jejich doručení (dojití do dispozice) žalovanému nelze považovat v tomto řízení za prokázané a v případě výzvy ze dne 29. 9. 2023 nejde o výzvu, která by obsahovala žádost žalobce o poskytnutí informací od žalovaného ve smyslu § 1178 odst. 2 o. z. v rozsahu jeho současného žalobního žádání, tedy jejím prostřednictvím žalovaný k poskytnutí takových informací řádně požádán nebyl. Z uvedeného tak plyne závěr odvolacího soudu, že žalobce před podáním žaloby žalovaného ke sdělení informací dle § 1178 odst. 2 o. z. řádně nevyzval (ani opačný závěr by ale na rozhodnutí odvolacího soudu nic nezměnil, jak bude dále zdůvodněno). Žalobce ovšem namítal, že i pokud by dospěl soud k závěru o tom, že jím namítané žádosti a předžalobní výzvy nebyly žalovanému řádně doručeny, případně jejich prostřednictvím nedošlo k řádné žádosti o poskytnutí informací dle § 1178 o. z., tak žalovaného ke sdělení těchto informací vyzval nejpozději při jednání soudu prvního stupně dne 14. 5. 2024 prostřednictvím svého zástupce, jemuž za tím účelem udělil i hmotněprávní plnou moc. Z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 5. 2024, kdy tohoto jednání se účastnil nejen procesní zástupce žalovaného, ale i osoba jednající za statutární orgán žalovaného, přitom vyplývá, že zástupce žalobce s odkazem na hmotněprávní plnou moc udělenou mu žalobcem, založenou v té době již ve spise, v zastoupení žalobce znovu žalovaného vyzval ke splnění povinností tak, jak byly uvedeny v petitu žaloby. Na rozdíl od žalovaného má odvolací soud za to, že i prostřednictvím výzvy učiněné při jednání soudu, která byla adresována žalovanému, který byl při jednání soudu prvního stupně zastoupen nejen svým procesním zástupcem, ale rovněž osobou oprávněnou jednat za jeho statutární orgán, byl žalovaný k poskytnutí informací dle § 1178 odst. 2 o. z. v rozsahu žalobního žádání řádně (s hmotněprávními účinky) před rozhodnutím soudu prvního stupně vyzván a žalovaný ani na základě této výzvy žalobci požadované informace neposkytl. V té souvislosti odvolací soud připomíná znění § 41 odst. 3 o. s. ř., které stanoví, že hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli, což platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávních jednání předepsaná písemná forma. Odvolací soud se tedy dále zabýval tím, zda je důvodnou námitka žalovaného v tom směru, že v případě požadavku žalobce na poskytnutí informací dle § 1178 odst. 2 o. z. jde o zjevné zneužití práva ze strany žalobce, které právní ochrany nepožívá, a z toho důvodu nelze podané žalobě vyhovět. Právě k tomuto závěru dospěl také soud prvního stupně a z toho důvodu žalobu zamítl. Odvolací soud rovněž k této otázce dokazování zopakoval a doplnil tak, aby mohl ohledně zjevného zneužití práva ze strany žalobce jednoznačně uzavřít a vypořádat se s námitkami žalobce uplatněnými v jeho odvolání. V obecné rovině nelze vyloučit, že i požadavek vlastníka jednotky na poskytnutí informací dle 1178 odst. 2 o. z. ohledně dalších vlastníků bytových jednotek v domě a ohledně uživatelů těchto jednotek bude naplňovat znaky šikanózního výkonu práva (k tomu srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 13/2019). Za takový šikanózní výkon práva je přitom podle ustálené soudní praxe považována situace, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, použitelný i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13). Lze tak souhlasit se žalovaným, že pokud je právo, byť přiznané zákonem, vykonáváno v rozporu s jeho účelem, ačkoliv nositel práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, lze tento výkon práva považovat za zneužití práva, kdy v takovém případě musí být takové jednání reprobováno. Pouze tedy skutečnost, že § 1178 odst. 2 o. z. vlastníku jednotky právo na informace o dalších vlastnících jednotek v domě a uživatelích jednotek dává a že jej nijak výslovně nelimituje, ještě neznamená, že požadavek na poskytnutí takových informací nemůže být v konkrétním případě šikanózním výkonem práva, respektive zjevným zneužitím práva dle § 8 o. z. Lze však souhlasit se žalobcem, že odepřít ochranu (právnímu) jednání z důvodu zjevného zneužití práva lze pouze v kvalifikovaných případech, které musejí být řádně odůvodněny. Zda jde o zjevné zneužití práva ze strany žalobce je pak třeba posoudit ve vztahu k jeho konkrétnímu právnímu jednání, ovšem nikoli izolovaně, ale na podkladě všech zjištěných skutečností týkajících se i dalších jednání žalobce vůči žalovanému v jejich vzájemné souvislosti. Pojem „zjevné“ tak, jak ho má na mysli § 8 o. z., je třeba dále chápat tak, že nejde o bezvýznamné, zanedbatelné jednání či chování, zjevnost je tak možné chápat ve smyslu nepochybnosti. Odvolací soud provedeným dokazováním (žádosti žalobce ze dne 23. 10. 2021 a 1. 6. 2022 a jeho výzvy ze dne 30. 11. 2022 a 29. 9. 2023, rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-jih ve věcech sp. zn. 2 C 284/2023, sp. zn. 1 C 137/2023, sp. zn. 1 C 154/2023, sp. zn. 25 C 109/2022, sp. zn. 6 C 318/2021, sp. zn. 6 C 148/2022, a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 246/2023, sp. zn. 10 Co 210/2022, sp. zn. 61 Co 243/2022, sp. zn. 10 Co 21/2023, lustrace řízení vedených mezi účastníky u Okresního soudu Plzeň-jih) zjistil, že žalobce se vůči žalovanému domáhá opakovaně plnění řady povinností prostřednictvím mnoha žádostí s řadou požadavků, které uplatňuje i několikrát ročně. Tato zjištění přitom vyplývají již ze samotných výzev a žádostí, které žalobce v této věci předložil (bez ohledu na to, že odvolací soud nakonec dospěl k závěru, že doručení některých z nich žalovanému nebylo prokázáno), neboť jenom ve své výzvě ke splnění zákonných povinností ze dne 29. 9. 2023 poukazuje na celkem 48 písemností, jimiž žalovaného vyzýval k plnění povinností mezi lety 2019 až 2023. Rovněž v předžalobní výzvě ze dne 30. 11. 2022 žalobce uplatňuje požadavky vůči žalovanému dle § 8 odstavec 1 zákona č. 67/2013 Sb. za roky 2016 až 2021, dále jej vyzývá ke sdělení informací dle § 1178 o. z. ohledně vlastníků jednotek nebo uživatelů jednotek v domě, a to celkem ke 14ti datům v roce 2022 (k datu 26. 1. 2022, 31. 1. 2022, 30. 5. 2022, 31. 5. 2022, 1. 6. 2022, 30. 6. 2022, 25. 7. 2022, 26. 8. 2022, 30. 8. 2022, 2. 9. 2022, 19. 10. 2022, 21. 10. 2022, 18. 11. 2022, 19. 11. 2022), dále požaduje umožnit nahlédnutí do dokumentace k soudním sporům vedeným žalovaným v letech 2016 až 2022, nahlédnutí do podkladů ohledně odměn členů orgánu žalovaného za roky 2016 až 2022, nahlédnutí do dokumentace ke všem správním řízením vedeným s žalovaným za roky 2017 až 2022, nahlédnutí do dokumentace týkající se pohledávek, dluhů, jakož i veškerých jiných závazků za roky 2016 až 2022, nahlédnutí do dokumentace ke konkrétně vymezeným sporům v celkem 14 případech, dále požaduje vydání potvrzení týkající se dluhů, popřípadě, že takové dluhy nejsou, celkem k sedmi datům v roce 2021 a 2022. Rovněž v žádosti ze dne 23. 10. 2021 žádal žalobce o poskytnutí řady informací a nahlédnutí do dokumentace v celkem 21 případech a žádostí ze dne 23. 9. 2021 žádal poskytnutí více informací dle § 1178 a § 1179 o. z. Již z tohoto výčtu je dle názoru odvolacího soudu zřetelné, že rozsah požadavků žalobce vůči žalovanému je zcela excesivní. Současně v případě řady požadavků nemůže evidentně jít o uspokojení skutečných potřeb žalobce, pokud například žádá o vydání potvrzení o dluzích či bezdlužnosti několikrát do roka bez toho, že by ve skutečnosti k převodu bytové jednotky v jeho vlastnictví došlo, případně pokud požaduje sdělování údajů ohledně vlastníků jednotek nebo osob, kterým byl byt přenechán k užívání, několikrát do roka, a to ještě kupříkladu k určitým žalobcem vybraným jednotkám ve třech dnech po sobě, včetně sdělení těchto informací i o jednotce ve vlastnictví samotného žalobce. Tyto skutečnosti podle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně vedou k závěru, že k výkonu práva ze strany žalobce, sice založeného zákonem, dochází z jiných důvodů, než je uspokojení jeho skutečných potřeb, nýbrž že hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl žalobce poškodit povinnou osobu, tedy žalovaného (ztížit jeho činnost a vystavit ho nadměrným nákladům spojeným s vyřizováním žádostí žalobce), jehož hlavní činností je správa společné věci. Tento závěr je dále podporován tím, že podle důkazů předložených žalovaným a provedených odvolacím soudem (dopisy a sdělení žalovaného žalobci ze dne 7. 2. 2020, 16. 3. 2021, 29. 12. 2021, 14. 8. 2023, 30. 11. 2023 a 4. l. 2024, dodejek s datem převzetí 11. 2. 2020, 12. 1. 2022 a 28. 8. 2023, kopie obálky s datem uložení do 21. 3. 2021) žalovaný na řadu žádostí žalobce o poskytnutí informací dle § 1178 odst. 2 o. z. reagoval, a informace o vlastnících bytových jednotek i uživatelích bytových jednotek mu poskytl, a to mimo jiné dopisem ze dne 7. 2. 2020, který byl žalobcem převzat dne 11. 2. 2020, dopisem ze dne 16. 3. 2021, který nebyl žalobcem vyzvednut v úložní době (a byl vrácen žalovanému pro absenci označené domovní schránky žalobce, což lze přičíst k tíži žalobci), dopisem ze dne 29. 12. 2021, který byl žalobcem převzat dne 12. 1. 2022, dopisem ze dne 14. 8. 2023, který byl žalobcem převzat dne 28. 8. 2023, a dále dopisy ze dne 13. 11. 2023 a 4. 1. 2024. Žalobce tedy informace ohledně vlastníků bytových jednotek a jejich uživatelů k dispozici opakovaně obdržel, přes to znovu požadoval sdělení stejných informací k dalším datům a požaduje je i touto žalobou, a to bez zjevného opodstatnění, resp. bez uvedení rozumného důvodu, proč tak činí, kdy takové vysvětlení neposkytl žalobce ani v průběhu tohoto řízení. Další požadavky žalobce na sdělování obdobných informací tak nemohly být evidentně vedeny jeho skutečnou potřebou, nýbrž pouze snahou žalovaného poškodit (minimálně náklady na vyřizování jeho žádostí v rovině finanční i personální, s rizikem negativního dopadu do dalších činností žalovaného, vykonávaných ve prospěch všech vlastníků bytových jednotek). Žalobci byly žalovaným zasílány také přehledy jeho dluhů na příspěvcích za správu domu a pozemku a na plnění spojených nebo souvisejících s užíváním bytu, které činily ke dni 15. 11. 2023 částku 108 164 Kč a ke dni 21. 12. 2023 částku 109 165 Kč (zjištěno z přehledu dluhů na příspěvcích na správu domu a pozemku předložených žalovaným), což dále vypovídá o tom, že sám žalobce si své povinnosti vůči žalovanému neplní, kdy stejná skutečnost plyne i z rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – jih ve věci sp. zn. 11 C 78/2022 a Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 10 Co 304/2023. Žalovaný dále doložil (a odvolací soud k důkazu provedl předložené zásilky), že žalobce opatřuje řadu zásilek zasílaných žalovanému poznámkou „nevkládat do schránky“, čímž dle žalovaného záměrně stěžuje možnost doručení těchto zásilek. Žalobce sice takovou motivaci popírá, a naopak zdůrazňuje svoji snahu na řádném doručení písemností a také získání dokladu o jejich řádném doručení pro něj, ovšem v souvislosti s celkovým jednáním žalobce, jak je shora popsáno, nelze ani motivaci namítanou ze strany žalovaného vyloučit. Dále nelze odhlédnout od toho, že žalobce skutečně vede s žalovaným řadu sporů (jen v roce 2023 zahájil několik desítek sporů), a v té souvislosti i to, že žalobce, ačkoliv zpravidla uplatňuje řadu požadavků vůči žalovanému v jediném dopise, podává následně řadu žalob, mezi které své jednotlivé požadavky drobí, jak je tomu i v případě požadavků na sdělení informací ve smyslu § 1178 odst. 2 o. z., kdy podle zjištění odvolacího soudu podal žalobce v blízké časové souvislosti několika týdnů minimálně čtyři žaloby, jimiž se splnění této povinnosti domáhal (zjištěno z rozsudků Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 30. 7. 2024, č. j. 2 C 284/2024 - 222, a ze dne 19. 7. 2024, č. j. 1 C 154/2023-207). Pro takový postup odvolací soud nevidí žádný racionální důvod, nýbrž jde dle něj opětovně o snahu žalobce žalovaného co nejvíce zatížit i prostřednictvím probíhajících sporů. Nelze v tomto směru akceptovat námitku žalobce, že případně soud sám mohl jednotlivé žaloby spojit ke společnému řízení, neboť je třeba v posuzované věci hodnotit jednání žalobce, které racionální podklad nemá a k zatížení žalovaného vedením mnoha sporů nepochybně vede (z tohoto pohledu i bez ohledu na to, s jakým nakonec výsledkem). Dle názoru odvolacího soudu z výše uvedených skutečností, které odvolací soud dokazováním zjistil, zjevné zneužití práva žalobce v souvislosti s žádostí o poskytnutí informací dle § 1178 odst. 2 o. z. uplatněnou v této věci jasně vyplývá, tedy jinak řečeno, jednání žalobce v tomto konkrétním případě zasazené do kontextu s jeho dalším jednáním vůči žalovanému atribut zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. bezpochyby naplňuje, a jde tak o onen výjimečný případ, kdy je třeba takové jednání žalobce, ač zdánlivě souladné s právem, reprobovat, a tedy mu právní ochranu odepřít. Na tento závěr pak nemá vliv ani námitka žalobce, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 14 Co 177/2020 se svým požadavkem uspěl, pokud odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2021 změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému povinnost sdělit žalobci jméno a adresu bydliště vlastníka a nájemce jednotek v domě k datu 12. 12. 2017 uložil. V té souvislosti je třeba přihlédnout k tomu, že odvolací soud posuzoval tehdy věc za dané konkrétní skutkové situace, která nebyla stejná jako nynější, jelikož ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 14 Co 177/2020 nebylo zjištěno stejné jednání žalobce, které k závěru o zjevném zneužití jeho práva nyní odvolací soud vedlo. Naopak v řadě jiných rozhodnutích (uvedených již výše) soud prvního stupně, tedy Okresní soud Plzeň-jih, stejně jako Krajský soud v Plzni jako soud odvolací dospěly k závěru o tom, že v případě žalobce se naznačuje zneužívání práva z jeho strany, případně že ke zjevnému zneužití práva s jeho strany již dochází. Ani skutečnost, že žalobce i v některých dalších (nemnoha) případech uspěl se svými opravnými prostředky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021) či částečně se svými požadavky na finanční plnění nebo vrácení zaplacené náhrady nákladů řízení (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 Co 208/2023-352, rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. 7. 2023, č. j. 6 C 430/2022), či že k jeho podnětu provedená kontrola o dodržování povinností stanovených předpisy o požární ochraně zjistila určité nedostatky na straně žalovaného (protokol o kontrole ze dne 22. 6. 2018 a poskytnutí informace žalobci ze dne 19. 7. 2018), není důvodem, pro který by jednání žalobce v této konkrétní věci za zjevné zneužití práva nemělo být shledáno. Podle názoru odvolacího soudu jednání žalovaného v dané věci je tak skutečně zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., které právní ochrany nepožívá, jde i o jednání nepoctivé ve smyslu § 6 o. z., z něhož žalobce skutečně těžit nemůže, a jeho jednání neodpovídá tudíž ani dobrým mravům a podané žalobě vyhovět možné není. Soud prvního stupně tedy dle názoru odvolacího soudu rozhodl věcně správně, pokud žalobcem podanou žalobu zamítl, a proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, o nichž správně rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci uložil povinnost žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatit, kdy náhradu nákladů řízení vypočetl na částku 13 068 Kč představující náklady zastoupení žalovaného advokátem vztahující se k celkem šesti poskytnutým úkonům právní služby ze strany zástupce žalovaného (příprava a převzetí zastoupení, účast u dvou jednání soudu prvního stupně, dvě vyjádření ve věci samé a jedna porada s žalovaným přesahující jednu hodinu), která žalovanému v každém případě náleží (s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nemohl odvolací soud jen k odvolání žalobce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v jeho neprospěch změnit – k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23). O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. l o. s. ř. tak, že žalobci, který se svým odvoláním neuspěl, uložil povinnost zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, která se sestává z nákladů zastoupení žalovaného advokátem v rozsahu čtyř úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. c), d), g), k) advokátního tarifu (další porada se žalovaným dne 9. 9. 2024, vyjádření k odvolání žalobce, účast u jednání odvolacího soudu přesahující dvě hodiny), za které náleží zástupci žalovaného odměna ve výši 4 x 1 900 Kč (§ 9 odst. 1 za použití § 12 odst. 3 a § 7 advokátního tarifu) a dále paušální náhrada jeho hotových výdajů ve výši 4 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) spolu s připočtením náhrady za DPH ve výši 21 %, celkem tedy ve výši 10 648 Kč. Jde-li o odměnu zástupce žalovaného, bylo ji třeba stanovit dle § 12 odst. 3 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 20 000 Kč, jelikož žalobce uplatnil v této žalobě dva nároky, byť týkající se stejné informační povinnosti žalovaného, ovšem vztahující se k různým datům a odlišným jednotkám. Na rozdíl od vyúčtování náhrady nákladů odvolacího řízení žalovaného nepřiznal odvolací soud žalovanému ještě odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce za úkon právní služby v podobě sepisu doplnění důkazů ze dne 2. 10. 2024, jelikož toto písemné podání bylo odvolacímu soudu předloženo až v rámci odvolacího jednání dne 2. 10. 2024, při kterém bylo nejprve zástupcem žalovaného předneseno, tudíž je třeba je považovat za součást úkonu zástupce žalovaného účasti na jednání odvolacího soudu a nikoli za samostatný úkon právní služby. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení je povinen žalobce splnit v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).