10 Co 9/2022-266

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [jméno] [příjmení], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 394 878 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 10. 2021, č. j. 19 C 87/2021-185, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tedy ve výroku I., pokud jím byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 241 714 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 216 327 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení a z částky 25 387 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, potvrzuje, a pokud jím byla uložena povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 8 571 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 14. 1. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 25 387 Kč od 14. 1. 2021 do 31. 1. 2021, mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 8 571 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 14. 1. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 25 387 Kč od 14. 1. 2021 do 31. 1. 2021 zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 188 257,30 Kč, a to ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 19 C 87/2021-185, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 394 878 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 394 878 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 129 935,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, a to podle jeho obsahu i s přihlédnutím k doplnění odvolání žalovaného podáním ze dne 18. 1. 2022 v případě výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně částky 250 285 Kč s příslušenstvím, tedy v rozsahu soudem prvního stupně přiznané náhrady mzdy za měsíc září 2019 ve výši 32 842 Kč s příslušenstvím a za měsíce duben 2020 až prosinec 2020 ve výši 217 443 Kč s příslušenstvím, jelikož s uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 144 593 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy za měsíce říjen 2019 až březen 2020 žalovaný souhlasil z důvodu, že v předchozím soudním řízení soudy dospěly k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci bylo neplatné.

3. Své odvolání ve vztahu k přiznané náhradě mzdy za měsíc září 2019 ve výši 32 842 Kč žalovaný odůvodnil tím, že v měsíci září 2019 s ohledem na to, že pracovní poměr byl se žalobcem neplatně okamžitě zrušen až dne 3. 10. 2019 a nesouhlas žalobce s okamžitým zrušením pracovního poměru s trváním na dalším zaměstnávání byl žalovanému doručen dne 17. 10. 2019, žalobci nárok na náhradu mzdy v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru za období od 13. 9. 2019 do 30. 9. 2019 nevznikl, jelikož v této době žalobce nechodil do zaměstnání a pro žalovaného nevykonával žádnou práci. Pokud by přesto odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu mzdy za toto období žalobci vznikl, tak žalovaný namítl, že okresní soud, a potažmo rovněž žalobce, nezohlednil ve výpočtu požadované náhrady mzdy již zaplacenou částku ve výši 6 982 Kč čistého.

4. Ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu mzdy za měsíce duben 2020 až prosinec 2020 žalovaný ve svém odvolání namítl, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že v projednávané věci nebyly předloženy důkazy, které by odůvodňovaly postup podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, tedy že nebylo prokázáno, že žalobce nedostatečně vyhledával nové zaměstnání. V té souvislosti žalovaný poukázal na důkazy, které soudu prvního stupně předložil s tím, že se jednalo o nabídky vztahující se k téměř identické práci, kterou žalobce vykonával u žalovaného, nehledě na skutečnost, že se svými zkušenostmi a znalostmi mohl dle žalovaného žalobce vykonávat kvalifikovanou práci ve velmi příbuzných oborech, kterými jsou správce sítě či IT technik ve společnostech zabývajících se výrobou komponentů, např. automobilů, PC, plastů apod., kdy v místě bydliště žalobce se takovýchto společností nachází velké množství, nemluvě o dvou velkých průmyslových zónách na [anonymizováno], na [část obce] – [obec] a v [obec] u [obec]. Dle žalovaného přitom i z výslechu žalobce konaného před soudem prvního stupně vyplývá, že žalobce učinil jen minimum pro to, aby si zajistil další zaměstnání, pouze se dle svého vyjádření zaregistroval u úřadu práce, o čemž však má žalovaný pochybnosti, s tím, že u tohoto úřadu žádné nabídky práce v oboru nenalezl. Dle žalovaného žalobce neučinil vůbec nic pro to, aby si zajistil zaměstnání, nevytvořil si žádný životopis a nerozesílal jej tak, jak je v dnešní době zcela standardní, kdy rozeslání životopisů je dle žalovaného nutno považovat za absolutně nezbytné minimum, aby si potencionální zaměstnanec zaměstnání sehnal. Žalobce sice tvrdil, že se snažil najít si zaměstnání prostřednictvím webového portálu [webová adresa], ovšem toto své tvrzení žádným způsobem dle žalovaného nedoložil, stejně jako jakékoli jiné tvrzení prokazující jeho zájem zajistit si zaměstnání. Žalovaný v té souvislosti poukázal na závěry Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, z něhož obsáhle citoval. Dle žalovaného pak perspektivou závěrů z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě byly splněny všechny podmínky pro snížení náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců, neboť prokázal, že v místě bydliště žalobce byly volné pozice totožné, popřípadě rovnocenné té, kterou žalobce vykonával u žalovaného a zároveň za tuto práci byl garantován nástupní plat vyšší, než jakého dosahoval žalobce u žalovaného. To vše je nutné dle žalovaného hodnotit v kontextu neaktivity žalobce v otázce zajištění si dalšího zaměstnání, což plyne z toho, že nabídky prokázané žalovaným nereflektoval, nerozesílal životopisy s žádostí o zaměstnání a žádným způsobem neprokázal, že by jakoukoli aktivitu vyvíjel. Dle žalovaného není tak možné prokázat více, než co bylo prokázáno, aby soud mohl dle § 69 odst. 2 zákoníku práce rozhodnout. Způsobem, kterým toto zákonné ustanovení vykládá Okresní soud v Tachově, by de facto nemohlo dle žalovaného nikde za žádných okolností ke snížení náhrady mzdy dojít, což by činilo toto ustanovení prakticky v praxi nepoužitelným.

5. Okresní soud v Tachově dle názoru žalovaného rovněž nesprávně zohlednil covidovou pandemii, k níž přihlédl při obtížích spojených s hledáním nového zaměstnání bez ohledu na to, že k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce došlo dne 3. 10. 2019, zatímco k prvním omezením v důsledku covidové nákazy na pracovním trhu došlo až ke konci měsíce března roku 2020. Dle žalovaného si tedy žalobce mohl v průběhu měsíců října 2019 až března 2020 zajistit jiné zaměstnání bez toho, aniž by byl trh práce jakkoli ovlivněn covidovou nákazou. Dle žalovaného převzal Okresní soud v Tachově výpověď žalobce úplně a bez jakéhokoli kritického hodnocení a v podstatě vše, co žalobce vypověděl, považoval za objektivní skutečnost. Dle žalovaného jsou tedy v posuzované věci splněny podmínky pouze pro to, aby žalobci byla přiznána náhrada mzdy v rozsahu šesti měsíců, tedy od října 2019 do března 2020, ve výši 144 593 Kč.

6. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že je považuje za nedůvodné a tvrzení v něm uvedená za zkreslená a nepřesná. V té souvislosti žalobce namítl předně to, že ačkoli žalovaný sám uznává svoji povinnost zaplatit žalobci minimálně částku 144 593 Kč s příslušenstvím, pak tak dosud neučinil, přestože si musí být vědom toho, že jakékoli případné započtení na tuto pohledávku není přípustné. Úmyslem žalovaného je dle žalobce za každou cenu žalobci vymáhání jeho nároku a uplatnění jeho práv znepříjemnit a zaplacení co nejvíce oddalovat. Z důvodu jednání žalovaného musel také žalobce definitivně přestat u něj pracovat s ohledem na zcela neúnosné pracovní podmínky, které mu po nástupu do zaměstnání byly ze strany žalovaného vytvořeny. Námitky žalovaného uvedené v odvolání jsou dle žalobce jen účelové, přičemž dle žalobce žalovaný neprokázal, že by měl žalobce možnost jiného zaměstnání. Dle žalobce žalovaným předkládaná potvrzení pocházejí od jím spřízněných subjektů, přičemž ve skutečnosti nikdy žádná taková volná pracovní místa inzerována a nabízena nebyla. Uvedl dále, že hledání pracovního uplatnění žalobci silně komplikovalo i to, že žalovaný se o žalobci v místě jeho bydliště a v okolí poměrně negativně vyjadřuje, navíc i v potvrzeních od žalovaného, pokud mu tyto poskytl, bylo uvedeno, že pracovní poměr se žalobcem byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodu porušování povinností zaměstnance. Znovu uvedl, že sám žádné volné pracovní místo, do kterého by mohl nastoupit, nenalezl a ani žádná nabídka možného zaměstnání mu nebyla zprostředkována úřadem práce, podle jehož potvrzení navíc žádná volná pracovní místa v jeho oboru ani nebyla. Nelze dle žalobce klást mu k tíži, že si ihned poté, co mu byl žalovaným zamezen výkon práce a přístup na pracoviště, nehledal jiné zaměstnání, neboť v té době se žalobce snažil věc řešit s žalovaným a nevylučoval ani to, že by v případě potřeby do původního zaměstnání znovu nastoupil. Žalobce byl tedy po celou dobu sporu připraven do práce zpět nastoupit, což také ihned, jak mu to žalovaný umožnil, učinil. K námitce žalovaného ohledně evidence na úřadu práce uvedl, že se na úřadu práce řádně evidoval, avšak s ohledem na probíhající spor se žalovaným nebyla mu úřadem práce vyplácena žádná podpora v nezaměstnanosti.

7. Ve vyjádření k doplnění odvolání žalovaného dále žalobce uvedl, že žalovaný jej dne 12. 9. 2019 bezdůvodně vykázal ze zaměstnání a od tohoto okamžiku mu zakázal vstup na pracoviště a přes neustálé upozorňování ze strany žalobce na to, že je stále zaměstnancem žalovaného a jeho pracovní poměr trvá, s ním nejprve žalovaný okamžitě ukončil pracovní poměr dne 4. 10. 2019 a následně mu přesto, že žalobce i nadále trval na svém zaměstnávání a s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasil, práci nepřiděloval. V období od 13. 9. 2019 do 30. 9. 2019 nemohl tedy žalobce vykonávat práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele ve smyslu § 348 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, což koneckonců konstatoval i Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 4. 11. 2020, č. j. 15 Co 240/2020-179.

8. Žalobce tedy navrhoval potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, případně s korekcí týkající se vyplacené mzdy za měsíc září 2019.

9. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tedy v části výroku I. ohledně částky 250 285 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobce k němu, a poté, co dokazování provedené před soudem prvního stupně při jednáních odvolacího soudu zčásti zopakoval a doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného převážně za důvodné považovat nelze.

10. V posuzované věci domáhal se žalobce náhrady mzdy po žalovaném jako svém zaměstnavateli za měsíce září 2019 až prosinec 2020 s odůvodněním, že jej žalovaný dne 12. 9. 2019 bezdůvodně vykázal ze zaměstnání a zakázal mu vstup na pracoviště a následně mu dne 4. 10. 2019 doručil dopis datovaný dnem 3. 10. 2019, kterým s ním z důvodu údajného hrubého porušení pracovních povinností okamžitě zrušil pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalobce nejbližší následující pracovní den, tedy dne 7. 10. 2019, žalovanému sdělil, že zrušení pracovního poměru považuje za neplatné, že dle jeho názoru jeho pracovní poměr i nadále trvá a že trvá i na dalším zaměstnávání, následně žalovaného kontaktoval znovu, jelikož žalovaný na zaslaný dopis nijak nereagoval, ještě dopisy ze dne 17. 10. 2019 a 14. 11. 2019, na které ze strany žalovaného nebylo rovněž reagováno. Žalovaný ani následně žalobci neumožnil výkon práce a nezměnil své stanovisko ohledně ukončení pracovního poměru, proto se žalobce žalobou domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovaným je neplatné. Této žalobě bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 31. 8. 2020, č. j. 19 C 391/2019-151, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 9. 2020, č. j. 19 C 391/2019-161, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č. j. 15 Co 240/2020-179. Pracovní poměr žalobce u žalovaného tedy i nadále trvá, avšak žalobci není žalovaným poskytovaná žádná mzda a nebyla mu uhrazena ani žádná náhrada mzdy, ačkoli žalobce opakovaně na dalším zaměstnávání trval. Dále žalobce uvedl, že nároky za měsíce září 2019 až prosinec 2020 jsou vyčísleny v hrubé mzdě na částku 386 307 Kč, jelikož žalobce měl v hrubé mzdě obdržet částku 394 878 Kč a obdržel jen 8 571 Kč.

11. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Jednak žádal, aby soud snížil povinnost žalovaného k náhradě mzdy žalobci pro období přesahující šest měsíců, jelikož dle něj žalobci nic nebránilo, aby si zajistil jiné zaměstnání. Poukázal dále na to, že i podle odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 31. 8. 2020, č. j. 19 C 391/2019-151, žalobce i žalovaný zjevně neměli v úmyslu, aby pracovní poměr mezi nimi nadále pokračoval, nicméně se na podmínkách skončení pracovního poměru neshodli. Pokud však žalobce zájem na zachování pracovního poměru neměl, lze dle žalovaného předpokládat, že měl již zajištěný jiný pracovní poměr. Pokud jde o mzdový nárok odpovídající náhradě mzdy za šest měsíců, včetně příslušenství a nákladů řízení, pak žalovaný dále namítl, že provedl zápočet na nároky, které evidoval vůči žalobci z titulu porušení pracovních povinností. Poukazoval také na vyplacení mzdy žalobci v měsíci září 2019 ve výši 8 571 Kč hrubého.

12. S jednostranným započtením ze strany žalovaného žalobce nesouhlasil a namítal, že takové započtení není po právu, přičemž rovněž zpochybňoval existenci tvrzených nároků ze strany žalovaného na náhradu škodu, které jím byly započítávány.

13. Soud prvního stupně ve věci konal jednání, při kterých provedl listinné důkazy navržené ze strany účastníků a vyslechl žalobce, a poté ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanému uložil povinnost k plné náhradě nákladů řízení žalobci. Dospěl přitom k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky v žalovaném období stále trval a že žalobci jím vypočtená náhrada mzdy náleží. Namítaný důvod pro snížení náhrady mzdy ze strany žalovaného za prokázaný neshledal, jelikož naopak bylo dle něj prokázáno, že žalobce si nové zaměstnání hledal, a to prostřednictvím úřadu práce i prostřednictvím internetu, a nelze mu klást k tíži, že ke kontaktu zaměstnavatelů využíval převážně kontakt osobní či telefonický, nikoli rozesílání životopisů či písemnou komunikaci. Dále soud prvního stupně akcentoval skutečnost, že žalobce pracuje v IT specializaci, kde je do značné míry při nástupu do nové pozice potřeba nějaké zaučení, což však v posuzované době s ohledem na proticovidová opatření nebylo možné provést. To, že případně žalobce neoslovil tři zaměstnavatele označené žalovaným, nepovažoval soud prvního stupně za podstatné s ohledem na možnost výběru žalobce jako zaměstnance, u kterého zaměstnavatele chce pracovat, a s ohledem na větší množství zaměstnavatelů. Důvod pro snížení požadované náhrady mzdy po uplynutí šesti měsíců od oznámení, že na dalším zaměstnávání v případě neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru trvá, ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce tudíž neshledal za naplněný, a naopak shledal za oprávněný požadavek žalobce na náhradu mzdy uplatněný v této věci dle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce v celém rozsahu. K namítanému započtení pohledávek zaměstnavatele vůči pohledávkám zaměstnance dále soud prvního stupně uvedl, že předmětné započtení nebylo provedeno řádně a v souladu s platnou právní úpravou, přičemž žalovaným namítané nároky k započtení nebyly ani doloženy (a jako vzájemný návrh nebyly v tomto řízení uplatněny). Žalobci přiznal rovněž požadovaný úrok z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů řízení, které vypočetl na částku 129 935,30 Kč, když na rozdíl od žalobce nepovažoval za jím účelně vynaložené náklady úkony právní služby jeho zástupce v podobě sepisu reakcí žalobce na nárok uplatněný žalovaným ze dne 17. 2., 23. 2. a 9. 3. 2021 a za sepisy vyjádření žalobce ze dne 26. 4. a 13. 5. 2021, neboť se jedná o úkony, které byly provedeny mimo výzvu soudu, obsahově převážně mimo předmět daného řízení, a to v rámci komunikace se žalovaným.

14. S ohledem na rozsah napadení rozsudku soudu prvního stupně nezabývá se nyní odvolací soud již požadavkem žalobce na náhradu mzdy za měsíce říjen 2019 až březen 2020, jelikož v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalovaného napaden nebyl, a tudíž samostatně nabyl právní moci. Odvolací soud tak řešil pouze požadavek žalobce na náhradu mzdy za měsíc září 2019 a za měsíce duben až prosinec 2020.

15. Ačkoli to nebylo již v podaném odvolání ze strany žalovaného namítáno, odvolací soud nejprve předesílá, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným provedené započtení namítaných nároků na náhradu škody vůči žalobci na mzdové nároky uplatněné žalobcem v tomto řízení jednostranným zápočtem ze dne 8. 3. 2021, který byl žalobci prostřednictvím jeho zástupce doručen, k zániku mzdových nároků (nároku na náhradu mzdy) žalobce nedošlo, jelikož jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele jeho pohledávky na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu či náhradu mzdy není přípustné (zákon je zapovídá), i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Takové žalovaným provedené jednostranné započtení tak nelze považovat za platné a účinné, které by zánik pohledávek žalobce na náhradu mzdy přivodilo. Žalovaný by jako zaměstnavatel byl oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance – žalobce na mzdu či náhradu mzdy a provést srážku (srážky) ze mzdy (náhrady mzdy) za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se žalobcem jako zaměstnancem, kdy však existenci takové dohody se žalobcem žalovaný ani netvrdil (k tomu srovnej shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, a ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019). Jak to dále správně uvedl soud prvního stupně, žalovaný uplatnil v této věci námitku započtení svých pohledávek vůči pohledávkám žalobce jako svoji obranu dle § 98 o.s.ř., vzájemný návrh ve smyslu § 97 o. s. ř. neučinil, a tudíž se s ohledem na výše uvedené závěry nebylo třeba tvrzenými pohledávkami žalovaného na náhradu škody vůči žalobci, jejichž existenci žalobce popíral, zabývat.

16. Jde-li o požadavek žalobce na náhradu mzdy za měsíc září 2019 a následně za měsíce duben 2020 až prosinec 2020, pak mezi účastníky nebylo sporu a soud prvního stupně v tomto směru dospěl ke správnému zjištění, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené ze strany žalovaného dopisem ze dne 3. 10. 2019 doručené žalobci dne 4. 10. 2019 je neplatné, neboť tak bylo pravomocně ke dni 1. 12. 2020 rozhodnuto soudy v příslušném řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, a dospěl také ke správnému zjištění, že žalobce na svém zaměstnávání u žalovaného trval, a toto žalovanému bez zbytečného odkladu oznámil (k této otázce vyjádří se odvolací soud podrobněji ještě následně). Správně tedy soud prvního stupně v souladu s ust. § 69 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb. v rozhodném znění) uzavřel, že je-li okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného dané žalobci neplatné, a žalobce současně trval na svém dalším zaměstnávání u žalovaného, pak pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trval po celou dobu, za kterou žalobce náhradu mzdy po žalovaném požaduje, jelikož ani jedním z účastníků nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že by v této době pracovní poměr žalobce skončil z jiného právního důvodu.

17. V souvislosti s uplatněným požadavkem žalobce na náhradu mzdy za toto období nelze však posuzovat uplatněný nárok na náhradu mzdy pouze z pohledu ust. § 69 zákoníku práce s ohledem na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, jak to učinil soud prvního stupně, jelikož období měsíce září roku 2019 okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce ze strany žalovaného předcházelo a období od 1. 12. 2020 naopak následovalo až poté, co bylo o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného pravomocně rozhodnuto. Požadavek žalobce na náhradu mzdy za tato období nelze tudíž posuzovat pohledem ust. § 69 zákoníku práce upravujícím nároky zaměstnance v případě neplatného rozvázání pracovního poměru. Podle ust. § 69 zákoníku práce speciálně upravujícím nároky při neplatném rozvázání pracovního poměru lze totiž postupovat nejdříve od okamžiku (neplatného) rozvázání pracovního poměru a nejpozději do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V období předcházejícím i následujícím je však třeba nároky uplatněné žalobcem posuzovat podle obecných ustanovení zákoníku práce při trvání pracovního poměru.

18. Požadavky žalobce na náhradu mzdy bylo tak třeba odlišit za období měsíce září 2019, tedy za období předcházející neplatnému rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného, dále za období od měsíce dubna 2020 až do 1. 12. 2020, tedy do dne právní moci rozhodnutí soudu ohledně určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného, a konečně za následující období měsíce prosince roku 2020.

19. Výše uvedené vyplývá z toho, že ust. § 69 až 72 zákoníku jsou ve vztahu k ostatním pracovněprávním předpisům v postavení lex specialis, který vylučuje, aby zaměstnavatel a zaměstnanec měli v období, v němž jsou jejich právní vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, jiná práva a povinnosti, než která jim podle těchto speciálních ustanovení zákoníku práce náleží. Nekoná-li tedy zaměstnanec v důsledku sporného rozvázání pracovního poměru pro zaměstnavatele práci, nejde o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce nebo o překážku v práci na straně zaměstnance. Byla-li ale pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost rozvázání pracovního poměru a trvá-li pracovní poměr stran i nadále, byl tím vztah nejistoty ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem odstraněn, a jejich vztahy se tudíž nadále řídí stejnými smlouvami a předpisy, jako kdyby k rozvázání pracovního poměru vůbec nedošlo.

20. Jedná-li o náhradu mzdy za měsíc září roku 2019, bylo tedy třeba tento nárok žalobce posoudit podle obecných ustanovení zákoníku práce, a tedy posoudit, zda žalobci podle těchto ustanovení zákoníku náhrada mzdy za měsíc září 2019 přísluší a z jakého právního důvodu, což soud prvního stupně neučinil. Žalobcovo tvrzení přitom spočívalo v tom, že byl dne 12. 9. 2019 vykázán svým zaměstnavatelem z pracoviště a na toto pracoviště mu byl zakázán přístup, a tím mu byl znemožněn výkon práce v období od 13. 9. 2019 do 30. 9. 2019. Toto tvrzení žalobce přitom odpovídá tomu, k jakému závěru dospěly soudy ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, které se touto otázkou rovněž zabývaly, jelikož okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalovaným odůvodněno tím, že žalobce v této době měl neomluvené absence. Oba soudy (nalézací i odvolací) přitom dospěly k závěru, že žalobce práci v této době vykonávat nemohl pro překážku v práci na straně zaměstnavatele, a nedopustil se tedy neomluvené absence či jiného porušení pracovní kázně, a naopak to byl žalovaný, kdo neumožnil žalobci vykonávat práci, ačkoli žalobce opakovaně o přidělení práce žádal. Odvolací soud přitom neměl důvod se od těchto závěrů odchylovat, a to tím spíše, pokud sám žalovaný ve svém jednostranném započtení vzájemných pohledávek ze dne 8. 3. 2021, které odvolací soud k důkazu provedl, nárok žalobce na náhradu mzdy za měsíce září 2019 až únor 2020 v částce 153 152 Kč hrubého uznal, a to včetně jeho příslušenství.

21. Jde-li o vlastní výši požadované náhrady mzdy žalobcem za měsíc září 2019 ve výši průměrného výdělku, tu v rámci řízení před odvolacím soudem, stejně jako výši dalších náhrad mzdy požadovaných žalobcem ve výši průměrného výdělku, prohlásil žalovaný za nespornou, a tudíž se odvolací soud dále touto otázkou již nezabýval (správnost závěrů soudu prvního stupně v této otázce dále nepřezkoumával) a z požadované výše náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku tak, jak byla vypočtena žalobcem (výpočet žalobce přitom vycházel z jeho výplatních pásek vystavených žalovaným za měsíce září a říjen 2019 a zde uvedené průměrné mzdy) i soudem prvního stupně, který se výší průměrného výdělku žalobce pro určení náhrady mzdy zabýval, vycházel.

22. V případě měsíce září 2019 ode dne 13. 9. do 30. 9. nekonal tedy žalobce práci pro žalovaného z důvodu překážek v práci na straně žalovaného jako zaměstnavatele ve smyslu ust. § 208 zákoníku práce, a náleží mu tak za tuto dobu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, jehož výše byla mezi účastníky nespornou a soudem prvního stupně byla v této mezi účastníky nesporné výši také uvažována.

23. Odvolací soud tedy pro toto období posuzoval již jen námitku žalovaného, že žalobce se za měsíc září 2019 vedle náhrady mzdy ve skutečnosti domáhá rovněž mzdy, která mu ale byla za období od 1. 9. 2019 do 12. 9. 2019 vyplacena. Tuto námitku ze strany žalovaného shledal přitom odvolací soud za důvodnou, jelikož z vlastních tvrzení žalobce obsažených v žalobě vyplývá, že žalobce za měsíc září 2019 skutečně v hrubé mzdě od žalovaného obdržel částku 8 571 Kč, že jeho celkový nárok na mzdu a náhradu mzdy za měsíc září představoval částku 32 842 Kč hrubého, ze které mu částka 8 571 Kč byla uhrazena, a tedy zbývalo doplatit 24 271 Kč. V rámci podané žaloby, ačkoli jako svůj celkový nárok uváděl žalobce částku 386 307 Kč, nakonec uplatnil nárok na zaplacení částky 394 878 Kč, tedy právě bez odečtení částky 8 571 Kč Tomu dále odpovídají rovněž důkazy zopakované odvolacím soudem v podobě výplatní pásky žalobce za měsíc září 2019, jím předloženého mzdového listu s informativním výpočtem požadované mzdy a náhrady mzdy za tento měsíc a také výzvy ze dne 6. 1. 2021, kterou ve vztahu k žalovanému žalobce před podáním žaloby učinil. Je tedy evidentní, že za měsíc září 2019 přísluší žalobci od žalovaného doplatit jen částka 24 271 Kč a nikoli částka 32 842 Kč nakonec v této věci žalobcem nárokovaná (jen pro úplnost odvolací soud dodává, že v rámci výpočtu požadované mzdy a náhrady mzdy za měsíc září 2019 je zde disproporce v částce 1 Kč mezi výpočtem ze strany žalobce a žalovaného, která je dána rozdílným zaokrouhlením ze strany účastníků, kdy však správným je zaokrouhlení provedené ze strany žalobce, jelikož v souladu s ust. § 142 odst. 2 zákoníku práce se mzda či náhrada mzdy zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru).

24. Obdobné řešení platí i pro období od 1. 12. 2020 do konce měsíce prosince 2020, tedy poté, co byla již pravomocně určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, kdy opětovně žalovaný jako zaměstnavatel neumožnil ani v této době žalobci pokračovat v práci, práci mu nepřiděloval, jelikož podle k důkazu provedených listin odvolacím soudem (emailová korespondence ze dne 24. 3. a 25. 3. 2021) mu práci začal přidělovat až v měsíci březnu roku 2021. Rovněž v této době šlo tedy o překážku v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce, a tudíž rovněž za toto období náleží žalobci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, jehož výše byla mezi účastníky i pro toto období nespornou, tedy v měsíci prosinci 2020 v hrubém činila 25 387 Kč.

25. Ve vztahu k oběma výše uvedeným nárokům na náhradu mzdy za měsíc září 2019 a za období od 1. 12. 2020 do konce prosince 2020 dále platí, že nemůže být úspěšný ani návrh žalovaného na snížení mzdy za toto období ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce, jelikož ust. § 69 zákoníku práce na tato období z důvodů výše vyložených nedopadá.

26. Pokud se jedná o období měsíců dubna 2020 do 1. 12. 2020, pak v tomto období uplatní se speciální úprava ust. § 69 až 72 zákoníku práce, jak již shora vyloženo, podle které soud prvního stupně postupoval. V poměrech posuzované věci přitom žalovaný se žalobcem neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr, přičemž žalobce, jak bylo provedeným dokazováním zopakovaným před odvolacím soudem a také před odvolacím soudem doplněným jednoznačně prokázáno (všechny důkazy provedené odvolacím soudem byly přitom žalobcem včas označeny již v žalobě – návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, a námitka žalovaného ohledně jejich označení až po nastoupení koncentrace řízení není tak důvodná), oznámil žalovanému bez zbytečného odkladu (první oznámení žalobce vyhotovil a odeslal prostřednictvím svého zástupce dne 7. 10. 2019, tedy první pracovní den po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, a zopakoval je ještě dne 17. 10. 2019 a 14. 11. 2019; jde však jen o lhůtu pořádkovou), že na dalším zaměstnávání trvá (oznámení žalobce ze dne 7. 10. 2019, ze dne 17. 10. 2019 a ze dne 14. 11. 2019, spolu s doklady o doručování těchto oznámení). Současně podle tvrzení žalobce, které žalovaný nijak nesporoval a nevyvracel, zaměstnavatel, tedy žalovaný, neumožnil žalobci přes toto oznámení v práci pokračovat a práci mu nepřiděloval (žalobce tedy k nástupu do práce nevyzval a práci podle pracovní smlouvy mu nepřiděloval). V takovém případě tedy nejen pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trval, ale zaměstnavatele, tedy žalovaného, stíhá dle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce také povinnost poskytnout zaměstnanci, tedy žalobci, náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, tedy v posuzované věci za celé nyní posuzované období měsíců dubna 2020 až do 1. 12. 2020. V souladu s ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce dále platí, že přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, šest měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit, kdy soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezi tím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Právě takový návrh žalovaný v řízení uplatnil, resp. navrhl, aby náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců nebyla žalobci vůbec přiznána. Takový jeho požadavek sice znění ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce neodpovídá, jelikož náhradu mzdy nelze ani po uplynutí šesti měsíců zaměstnanci zcela odepřít, nýbrž pouze snížit, nebrání však tomu, aby soud posoudil tento návrh žalovaného jako návrh na snížení náhrady mzdy.

27. Náhradu mzdy lze přitom snížit až po uplynutí šesti měsíců, za které náhrada mzdy ve smyslu ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce náleží. S ohledem na to, že náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, bylo třeba nejprve určit, kterého dne žalobce takové oznámení vůči žalovanému učinil. K této otázce tedy rovněž odvolací soud dokazování zopakoval a doplnil, jelikož soud prvního stupně se ani touto otázkou v dostatečném rozsahu nezabýval. Oznámení o tom, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné a že trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného, učinil žalobce nejprve prostřednictvím své zástupkyně oznámením ze dne 7. 10. 2019 (tedy bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru dne 4. 10. 2019, jak už výše uvedeno), které jednak odeslal na elektronickou (emailovou) adresu žalovaného a jednak zaslal žalovanému prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Jde-li o elektronické doručování tohoto oznámení, pak dle názoru odvolacího soudu předpoklady uvedené v ust. § 337 odst. 2 zákoníku práce pro účinné doručení žalovanému splněny nebyly, jelikož nebylo ze strany žalobce ani tvrzeno, že by žalovaný souhlasil s doručováním písemností prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací na elektronickou adresu, kterou by žalovaný pro tento účel žalobci oznámil. Dále nebylo prokázáno doručení této písemnosti žalovanému tím způsobem, který ust. § 337 odst. 4 zákoníku práce pro takový způsob doručování předpokládá, jelikož žalovaný jako zaměstnavatel žalobce převzetí písemnosti nepotvrdil, a šlo tak ve smyslu ust. § 337 odst. 5 zákoníku práce i z tohoto důvodu o doručení neúčinné. Za řádné doručení ve smyslu ust. § 337 odst. 3 zákoníku práce je tak třeba považovat doručení této písemnosti až dne 21. 10. 2019 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, kdy žalovaný tuto písemnost převzal poté, co byla po neúspěšném pokusu o doručení uložena dne 10. 10. 2019 (podle detailní informace k zásilce byla zásilka adresátu dne 21. 10. 2019 dodána). Obdobně platí i pro doručování oznámení žalobce o trvání na dalším zaměstnávání ze dne 17. 10. 2019, kdy opětovně nelze doručení prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací na elektronickou adresu považovat ze stejných důvodů jako shora vypočtených, za účinné, a za účinné lze považovat doručení této písemnosti převzetím zaměstnavatelem dne 31. 10. 2019 Odvolací soud tedy vychází z toho, že oznámení o tom, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného, bylo účinně žalovanému doručeno nejprve dne 21. 10. 2019, a tudíž právě od tohoto dne náleží žalobci náhrada mzdy ve smyslu ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce. Za dobu šesti měsíců, tedy do dne 20. 4. 2019 včetně (viz počítání doby dle § 333 zákoníku práce), není tedy možné ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce náhradu mzdy snížit v žádném případě. Uvažovat vůbec o snížení náhrady mzdy ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce k návrhu žalovaného jako zaměstnavatele je tak možné pouze za dobu od 21. 4. 2020 do 1. 12. 2020.

28. Odvolací soud však dospěl stejně jako soud prvního stupně i po částečném zopakování a doplnění dokazování k závěru, že předpoklady pro to, aby ke snížení náhrady mzdy za toto období došlo, naplněny ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce nejsou. Předně je třeba uvést, že v dané věci nebylo ze strany žalovaného konkrétně tvrzeno a ani prokazováno, že by žalobce byl v této době jinde zaměstnán a že by dosáhl určitého výdělku za tuto dobu (vysloven byl pouze jinak nepodložený předpoklad, že žalobce měl jiné zaměstnání určitě zajištěno), namítáno a prokazováno jím bylo tedy nakonec jen to, že se žalobce do práce nezapojil, ačkoli se dle žalovaného do práce zapojit měl a mohl. V takovém případě (nezapojení se do práce) soud ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce přihlíží k tomu, z jakého důvodu se zaměstnanec do práce nezapojil, kdy toto ustanovení je namístě vyložit tak, že je třeba posoudit, zda se zaměstnanec choval v době nejistoty a řešení otázky neplatnosti rozvázání pracovního poměru v souvislosti se zapojením do práce korektně či nikoli, resp. jaké (vážné) důvody pro nezapojení se do práce měl. Ke snížení náhrady mzdy podle ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce v případě nezapojení se do práce je možné přistoupit zejména tehdy, nevyužil-li zaměstnanec nabídky jiné práce za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, která mu sice může být učiněna ještě před uplynutím doby (prvních) šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, má-li však současně zaměstnanec možnost na základě této nabídky nastoupit do práce u jiného zaměstnavatele až v době po uplynutí těchto šesti měsíců (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 21 Cdo 3338/2020).

29. V poměrech posuzované věci přitom žalovaný jako zaměstnavatel žalobce netvrdil a neprokazoval, že by žalobce dostal od jiného zaměstnavatele nabídku práce za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu práci, ale tvrdil a namítal to, že žalobce nevyvinul dostatečnou aktivitu (snahu) k získání jiného zaměstnání, ačkoli pokud by ji vyvinul, práci by získal, což dokládal tím, že se žalobce neobrátil na tři zaměstnavatele v obdobném oboru v místě výkonu práce žalobce u žalovaného. Žalobce však proti tomu namítal, že aktivitu (snahu) k získání zaměstnání vyvinul dostatečnou, a to jednak spoluprací s úřadem práce a jednak vyhledáváním vhodných nabídek na internetu s tím, že se mu však vhodné zaměstnání nalézt nepodařilo. Prokázáno přitom žalobcem důkazy provedenými odvolacím soudem bylo, že spolupráci s úřadem práce skutečně navázal a že žádné volné místo v tom oboru, v jakém byl zaměstnán u žalovaného, nabízeno (evidováno) v té době úřadem práce nebylo (potvrzení úřadu práce ze dne 16. 6. 2021, evidenční karta uchazeče o zaměstnání, potvrzení úřadu práce ze dne 19. 1. 2022, ze dne 6. 11. 2019 a ze dne 11. 9. 2020). Další snahu o získání zaměstnání potvrzoval žalobce ve své výpovědi, ze které také soud prvního stupně vycházel. Nelze tedy souhlasit se žalovaným, že by žalobce svá tvrzení nijak neprokazoval, přičemž není dle názoru odvolacího soudu ani namístě vytýkat soudu prvního stupně, že výpovědi žalobce uvěřil, neboť zde i dle názoru odvolacího soudu není důvod, proč by mu uvěřit neměl.

30. Soud prvního stupně dále ve své úvaze, kterou považuje odvolací soud rovněž za přiměřenou, zohlednil rovněž ty skutečnosti, které žalobce ve svých vyjádřeních a výpovědi uvedl ohledně nutnosti zaučení v jiném zaměstnání pro potřeby konkrétního zaměstnavatele, které bylo s ohledem na proticovidová opatření platící v době po uplynutí šesti měsíců od oznámení žalobce žalovanému, že na dalším zaměstnávání trvá (což je skutečnost obecně známá, kterou prokazovat není třeba), obtížné (obtížnější než obvykle) realizovat. To pak vedlo soud prvního stupně k závěru, že žalobce se zaměstnání získat snažil a důvody, proč se do zaměstnání nezapojil, byly jednak objektivní v tom směru, že žádné vhodné zaměstnání nenalezl, a jednak byly ovlivněny ještě specifickou dobou proticovidových opatření, a tudíž nezapojení se do zaměstnání ze strany žalobce neshledal jako důvod, pro který by ke snížení náhrady mzdy mělo dojít. Takový závěr neshledává ani odvolací soud za nesprávný, neboť ani dle něj nelze chování žalobce při zajišťování si práce považovat za nekorektní, kdy současně žalovaný ani neprokázal, že jím namítaná pracovní místa byla skutečně pracovní místa pro žalobce vhodná a rovnocenná nebo dokonce výhodnější než pracovní místo u žalovaného a že by se žalobce mohl za specifických okolností daných jednak tím, že pracovní poměr žalobce byl žalovaným okamžitě zrušen pro údajné hrubé porušení pracovní kázně a že žalobce musel být připraven zapojit se do práce u žalovaného, pokud by jej k tomu vyzval, a jednak i dobou proticovidových opatření, skutečně do zaměstnání u těchto zaměstnavatelů zapojit.

31. Je sice pravdou, že žalobce ve své výpovědi sdělil, že svůj životopis nerozesílal a nerozesílal ani elektronicky poptávky po zaměstnání, avšak rovněž uvedl, že nabídky zaměstnání na internetu sledoval a na příslušných portálech vyhledával, avšak bez úspěchu, tedy nelze dle názoru odvolacího soudu, jak to činí žalovaný, jen v důsledku nerozesílání životopisu považovat aktivitu žalobce za nedostatečnou. Dále žalobce potvrdil i to, že na ty zaměstnavatele, které označil žalovaný, se přímo se žádostí o zaměstnání neobracel, neboť měl za to, že se jedná o zaměstnavatele spřízněné se žalovaným, u nichž by se svojí žádostí stejně neuspěl. Ačkoli v daném řízení nebylo ze strany žalobce prokázáno, že by tato jeho domněnka měla reálný podklad, žalobce ze svého subjektivního pohledu tento svůj postoj vysvětlil, kdy v místě výkonu práce žalobce, tedy v městě [obec], nelze určitou místní znalost mezi podnikateli ve stejném oboru vyloučit a úvahu žalobce o tom, že by u těchto zaměstnavatelů stejně neuspěl, nelze tak považovat ani za zjevně nepřiměřenou, a to i s přihlédnutím k tomu, že pracovní poměr s ním byl žalovaným okamžitě zrušen pro údajné hrubé porušení pracovní kázně, což ho v očích budoucích zaměstnavatelů mohlo při výběru vhodného zaměstnance diskvalifikovat. Rovněž skutečnost, že žalobce nemá ani formální vzdělání v příslušném oboru, jak to před odvolacím soudem uvedl, ale pouze praxi u žalovaného, byla způsobilá získání práce za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek skutečně žalobci ztížit.

32. Nadto podle názoru odvolacího soudu, jak už výše uvedeno, nebylo v řízení před soudem prvního stupně žalovaným jím předloženými listinnými důkazy, které odvolací soud zopakoval, prokázáno, že by se v případě jím namítaných volných pracovních míst skutečně jednalo o takové pracovní pozice, které by byly pro žalobce vhodné a rovnocenné nebo dokonce výhodnější, než pracovní pozice žalobce u žalovaného, a že by byly nabízeny v době (či pro dobu) po uplynutí šesti měsíců od oznámení žalobce žalovanému, že trvá na dalším zaměstnání, tedy od 21. 4. 2020, jelikož společnost [právnická osoba] potvrzovala (vyjádření ze dne 17. 6. 2021), že nabízela pracovní pozice IT technika, resp. IT specialisty s praxí v měsících září až prosinci roku 2019, a to jako pracovní poměr na dobu neurčitou, [jméno] [příjmení] – [anonymizováno] potvrzoval (vyjádření ze dne 18. 6. 2021), že volná místa vyškolených techniků v jejich oboru nabízel v měsících srpnu až prosinci 2019, a to jak na dobu neurčitou, tak na dobu určitou, kdy práce byla určena pro zkušeného technika s mnoholetou praxí, a [právnická osoba] [anonymizováno] potvrzovala nabídku volného místa„ montážního, výjezdového IT technika seniora“ na dobu neurčitu, v měsících červenci 2019 až březnu 2020, kdy ani v jednom z těchto potvrzení nebylo uvedeno místo výkonu práce, které měl žalobce podle pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2013 v [obec].

33. Jelikož odvolací soud nepovažoval poučení dané žalovanému ohledně jeho břemene tvrzení a břemene důkazního dle ust. § 118a o.s.ř. ohledně jeho návrhu na snížení náhrady mzdy poskytnuté ze strany soudu prvního stupně za dostatečné, poskytl mu takové poučení k doplnění jeho tvrzení a označení důkazů ohledně nepřijetí nabídky či neucházení se o jiné vhodné zaměstnání ze strany žalobce při jednání znovu sám, přičemž v reakci na toto poučení (a to ještě s prodlevou) žalovaný předložil jen potvrzení [jméno] [příjmení] – [anonymizováno] (bez data) s uvedením, že [právnická osoba] [anonymizováno] nebylo jeho žádosti o poskytnutí potvrzení vyhověno. Na rozdíl od původního potvrzení ze strany [jméno] [příjmení] bylo v tomto novém potvrzení uvedeno, že v období měsíců října 2019 až dubna 2020 inzerovali na webovém portále a firemní veřejné nástěnce nabídku k práci pro technika, jenž by přijímal zboží, objednávky, vyřizoval technické dotazy klientů a reklamaci a také vydával zboží na prodejně s tím, že žalobce se o pracovní pozici osobně ani přes vzdálenou komunikaci neucházel, opětovně zde však scházely další podrobnosti týkající se této pracovní pozice a veškerých pracovních podmínek tak, aby rovnocennost nabízené pracovní pozice či dokonce její výhodnější charakter pro žalobce mohla být posouzena a také aby mohlo být posouzeno, zda bylo reálné pro žalobce takovou nabídku v době trvajícího pracovního sporu se žalovaným přijmout. Současně nebylo ani ze strany [jméno] [příjmení] potvrzeno, že by nabídku volného pracovního místa žalobci tento zaměstnavatel učinil a že by inzeroval tuto nabídku prostřednictvím těch portálů, o kterých žalobce ve své výpovědi hovořil, tedy portálů nabízejících volná pracovní místa na internetu, či prostřednictvím úřadu práce, a tudíž nelze uzavřít ani to, že by žalobce o takové nabídce věděl či měl vědět, a nelze mu tak rovněž z toho důvodu vytýkat, že se o takovou práci ani neucházel. Opětovně tedy ani přes poučení odvolacího soudu žalovaný označeným a odvolacím soudem provedeným důkazem neprokázal, že by žalobce odmítl přijmout či se bez vážného důvodu neucházel o (jemu známou) nabídku rovnocenného nebo výhodnější pracovního místa.

34. Lze tedy ve shodě se žalobcem uzavřít, že v případě okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným pro údajné hrubé porušení pracovní kázně z jeho strany, potřebě získat zaměstnání jenom na dobu určitou, pokud na dalším zaměstnávání u žalovaného trval, a musel tak být připraven do zaměstnání u žalovaného k jeho výzvě nastoupit, a s přihlédnutím k jeho formálnímu vzdělání a ke specifikům jeho profese a proticovidovým opatřením, nebylo skutečně i přes žalobcem popsanou snahu, kterou v kontextu všech okolností tohoto případu považuje odvolací soud za dostatečnou, reálné, že by žalobce odpovídající pracovní uplatnění za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek než u žalovaného získal, přičemž žalovaný takovou reálnou možnost získání zaměstnání, kterou žalovaný bez vážného důvodu nevyužil, ani přes poučení odvolacího soudu neprokázal. Znovu je třeba zdůraznit i to, že to byl žalovaný, který s žalobcem neplatně okamžitě zrušil pracovní poměr, který vedl se žalobcem spor o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a který tak sám nepříznivé situaci a nejistotě žalobce vystavil.

35. K námitce žalovaného ohledně formálního vzdělání žalobce a možnosti hledat uplatnění v něm odvolací soud uvádí, že žalobce má sice podle svého tvrzení formální vzdělání v jiném oboru (vyučený strojař s maturitou), ve kterém ale nikdy podle svého prohlášení nepůsobil a nemá v něm žádné zkušenosti a praxi, a naopak ihned po ukončení střední školy začal pracovat v jiném oboru – výpočetní technik u žalovaného (což odpovídá jeho věku a době zaměstnání u žalovaného podle k důkazu provedené pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2013, kdy tedy skutečně musel nastoupit do zaměstnání u žalovaného bezprostředně po dokončení studia), a nelze tedy ani očekávat, že by v takovém oboru zaměstnání za rovnocenných nebo pro žalobce dokonce výhodnějších podmínek, než měl u žalovaného, získal, a to za situace, kdy musel být připraven k výzvě žalovaného nastoupit do práce u žalovaného a kdy zde platila proticovidová omezení, a nelze tak považovat ani za nepřiměřené či nekorektní, pokud se žalobce o takovou práci nezajímal (nedostatek praxe a zkušeností ve vystudovaném oboru, ve kterém nikdy nepracoval, po uplynutí více jak šesti let práce v jiném oboru, považuje naopak odvolací soud za vážný důvod, proč se o práci v tomto oboru žalobce neucházel, který je umocněn i dalšími, výše již popsanými, specifiky). S ohledem na to nevyhověl odvolací soud ani důkaznímu návrhu žalovaného v rámci odvolacího řízení, aby byla volná pracovního místa v oboru formálního vzdělání žalobce zjišťována, neboť ani případné zjištění volných pracovních míst v takovém oboru by na závěru odvolacího soudu nic nezměnilo.

36. Odvolací soud tedy na podkladě (zčásti) zopakovaného a doplněného dokazování k této otázce dospěl nakonec ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že zde důvod pro snížení náhrady mzdy žalobci ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce ani za období od 21. 4. 2020 do 1. 12. 2020 není dán, neboť chování žalobce v souvislosti s možností zapojit se do práce nezavdává pro takové snížení důvod (tento závěr odvolacího soudu přitom dle názoru odvolacího soudu nijak nekoliduje se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo vydáno za úpravy předchozího zákoníku práce, odkazovanými žalovaným).

37. Pokud vlastní výše požadované náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku rovněž za toto období byla mezi účastníky nespornou, přísluší tedy žalobci rovněž za období měsíců dubna 2020 až 1. 12. 2020 náhrada mzdy tak, jak jím i soudem prvního stupně byla vyčíslena.

38. Celkem tedy náleží žalobci za měsíc září 2019 a měsíce duben až prosinec 2020 od žalovaného plnění ve výši 241 714 Kč.

39. Jde-li o požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení, pak se žalovaný skutečně dostal se splněním své povinnosti k náhradě mzdy žalobci do prodlení, jelikož náhrada mzdy je v souladu s ust. § 144 za použití § 141 odst. 1 zákoníku práce splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na náhradu mzdy, tedy vždy do posledního dne následujícího kalendářního měsíce. Není-li pak náhrada mzdy v takovém termínu vyplacena, dostává se zaměstnavatel ode dne prvního dne následujícího měsíce do prodlení se splněním své povinnosti. Pro úplnost zde odvolací soud uvádí, že je třeba na straně jedné rozlišovat splatnost náhrady mzdy a pravidelný termín výplaty mzdy ve smyslu ust. § 141 odst. 3 zákoníku práce, kdy však prodlení zaměstnavatele za zaplacením náhrady mzdy (stejně jako mzdy) nastává až po uplynutí termínu její splatnosti (k tomu srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017). V případě prodlení se splněním této peněžité povinnosti ze strany žalovaného je pak žalobce oprávněn v souladu s ustanovením § 1970 o. z. (užitým dle § 4 zákoníku práce) požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

40. Žalobce požadoval úrok z prodlení z náhrady mzdy (jako celku) ode dne 14. 1. 2021, tedy v případě náhrad mezd za měsíce září 2019 a duben až listopad 2020 za dobu pozdější, než prodlení žalovaného s úhradou náhrady mzdy za jednotlivé měsíce nastalo. V tomto ohledu je však soud návrhem žalobce dle ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán, a tedy mu v případě náhrad mzdy za tyto měsíce mohl přiznat úrok z prodlení nejdříve ode dne 14. 1. 2021. V případě náhrady mzdy za měsíc prosinec 2020 se však stala náhrada mzdy splatnou v souladu se shora uvedenými ustanoveními zákoníku práce až dne 31. 1. 2021, a tudíž do prodlení s její úhradou dostal se žalovaný až dne 1. 2. 2021 a nikoli již ode dne 14. 1. 2021. V případě náhrady mzdy za měsíc prosinec 2020 ve výši 25 387 Kč může tak žalobce požadovat úrok z prodlení až ode dne 1. 2. 2021. Jde-li o požadovanou výši úroku z prodlení, ta odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., resp. žalobce ve vztahu k části nároku na náhradu mzdy požaduje úrok z prodlení ve výši nižší, než jakou by požadovat mohl, kdy však i v tomto ohledu je soud návrhem žalobce ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán. Je tomu tak proto, že výše repo sazby stanovená ČNB platná pro první den druhého kalendářního pololetí roku 2019 a prvního kalendářního pololetí roku 2020 činila 2 %, a tedy v případě prodlení nastalého v období těchto kalendářních pololetí mohl by se žalobce domáhat úroku z prodlení ve výši 10 %. Pro první den druhého pololetí roku 2020 a první den prvního pololetí roku 2021 činila repo sazba 0,25 %, tedy žalobce se v případě prodlení nastalého v těchto kalendářních pololetích mohl domáhat úroku z prodlení právě ve výši 8,25 %.

41. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené ve výroku I. podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil v tom rozsahu, v jakém byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 241 714 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 216 327 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení a z částky 25 387 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, a naopak jej podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil v tom rozsahu, v jakém byla uložena povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 8 571 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 14. 1. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 25 387 Kč od 14. 1. 2021 do 31. 1. 2021, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, neboť v tomto rozsahu nelze požadavek žalobce považovat za oprávněný.

42. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř., jelikož zčásti přistoupil ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud pak posoudil neúspěch žalobce jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, jako neúspěch v poměrně nepatrné části, pokud představuje jen cca 2 % předmětu sporu před soudem prvního stupně a cca 3,5 % předmětu sporu v řízení před soudem odvolacím, a tudíž mu přiznal dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů před soudy obou stupňů, když zde současně neshledal podle obsahu spisu ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by výjimečně náhradu nákladů řízení žalobci zcela nebo zčásti nepřiznal (žalovaným aplikace ust. § 150 o.s.ř. ani navrhována nebyla).

43. V případě náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, jde jednak o zaplacený soudní poplatek ve výši 15 796 Kč a jednak o náklady zastoupení žalobce advokátem s tím, že odvolací soud v případě nákladů právního zastoupení žalobce advokátem odkazuje na vyčíslení náhrady nákladů řízení žalobce provedené ze strany soudu prvního stupně, se kterým souhlasí, kdy nakonec i v případě úkonu právní služby jednání s protistranou dne 18. 10. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. i) advokátního tarifu) po vysvětlení podaném odvolacímu soudu vychází odvolací soud z toho, že tento úkon byl zástupcem žalobce uskutečněn, a to i s přihlédnutím k tomu, že v protokolu o jednání ze dne 19. 10. 2021 se ohledně projednání několika návrhů smírného vyřešení sporu stranami před tímto jednáním hovoří, byť konkrétní výstup z těchto jednání nebyl žalobcem předložen, přičemž jej nepovažuje ani za neúčelný, zejména pokud byli účastníci ke smírnému jednání soudem vedeni, byť výsledkem takového jednání nakonec smírné či mimosoudní vyřešení věci nebylo. Odvolací soud tudíž v případě náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně vychází ze stejné částky náhrady, která byla soudem prvního stupně vypočtena, tedy z částky 129 935,30 Kč.

44. V případě nákladů odvolacího řízení jde o náklady zastoupení žalobce advokátem za celkem pět úkonů právní služby – tři vyjádření ve věci – k odvolání a jeho doplněním ze dne 14. 12. 2021, 25. 1. 2022 a 21. 4. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu) a dvakrát účast u jednání odvolacího soudu dne 21. 2. 2022 a 21. 4. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Za tyto úkony právní služby náleží zástupci žalobce odměna dle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu při uvažované tarifní hodnotě 250 285 Kč ve výši 9 340 Kč za jeden úkon, za pět úkonů právní služby tedy částka 46 700 Kč, dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 500 Kč (5x300 Kč), tedy dohromady částka 48 200 Kč, a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) celková částka 58 322 Kč.

45. Celkem tak náklady řízení před soudy obou stupňů na straně žalobce představují částku 188 257,30 Kč, kterou je povinen žalovaný žalobci zaplatit v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení