10A 142/2015 – 93

Rubrum

Krajský soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Bc. R. A., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Písek, Přátelství 1960, proti žalovanému Policii ČR, Policejnímu prezidiu ČR, se sídlem Praha 7, Strojnická 27, o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 4. 6. 2015, č. j. PPR–26517–38/ČJ–2013–990131, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 4. 6. 2015, č. j. PPR–26517–38/ČJ–2013–990131, se ve výroku I., o zproštění výkonu služby, zamítá.

II. Rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 4. 6. 2015, č. j. PPR–26517–38/ČJ–2013–990131, se ve výroku II., o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce podal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 11. 8. 2015 žalobu proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 4. 6. 2015, č. j. PPR–26517–38/ČJ–2013–990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „služební orgán“) ve věcech služebního poměru ze dne 5. 9. 2013, č. j. ŘKŘ–2929/2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňové rozhodnutí bylo změněno tak, že se žalobce ve výroku I.1 podle § 40 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) zprošťuje výkonu služby dnem doručení rozhodnutí, že se žalobci ve výroku I.2 podle § 40 odst. 3 služebního zákona nařizuje dosažitelnost v místě trvalého pobytu ve dnech pondělí v době od 8:00 do 9:00 hod., tj. v rozsahu, který je nezbytný pro stanovení nástupu služby, a současně výrokem I.3 bylo stanoveno, že žalobci podle § 124 odst. 6 služebního zákona náleží služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu, a to ode dne zproštění výkonu služby. Výrokem II. napadeného rozhodnutí žalobci nebyla podle § 177 odst. 2 služebního zákona přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce podanou žalobou napadá všechny výroky napadeného rozhodnutí a namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť nebyly vypořádány veškeré návrhy žalobce, žalovaný měl vycházet z domněnek, které nemají oporu ve spise, některá konstatování žalovaného nejsou podle žalobce blíže odůvodněna a rozhodnutí je založeno na nesprávném právním názoru. Současně měly být ze strany žalovaného porušeny procesní předpisy, což mělo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že vadami trpí rovněž rozhodnutí prvostupňové, které navrhuje taktéž zrušit. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v prvé řadě v tom, že není odůvodněno, z jakých podkladů žalovaný vycházel při rozhodování a z jakých úvah vycházel při hodnocení podkladů, což je v rozporu s § 181 odst. 5 služebního zákona. V tomto kontextu žalobce namítá, že se žalovaný nevypořádal s doloženým usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 4. 2014,č. j. 14 To 59/2014 – 735, a zcela přehlížel nedůvodnost a vykonstruovanost trestního stíhání. Důvodnost trestního stíhání byl přitom žalovaný oprávněn posuzovat autonomně. Podle žalobce měl žalovaný přihlédnout k tomu, že šlo o úmyslně lživé obvinění jeho bývalé manželky za účelem zamezení styku dítěte s otcem; stejně lživé je obvinění z pohlavního zneužívání dcery. Žalovaný vůbec nehodnotil závažnost trestního obvinění, kterému žalobce čelil. Další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je spatřován v absenci odůvodnění výroku o náhradě nákladů a v absenci vysvětlení změny napadeného rozhodnutí ve věci dosažitelnosti žalobce v místě jeho trvalého pobytu oproti předchozímu vymezení ve zrušeném odvolacím rozhodnutí, ve kterém mu byla nařízena dosažitelnost ve dnech pondělí, středa, pátek od 8:00 do 9:00 hod. V nyní napadeném rozhodnutí je již dosažitelnost stanovena pouze v pondělí od 8:00 do 9:00 hod. Žalobce dále spatřuje důvod nepřezkoumatelnosti v tom, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu. Z odůvodnění nevyplývá, na základě čeho žalovaný zjistil, že žalobce jednal se svým zástupcem ve dnech 6. 2. 2012, 8. 2. 2012 a 13. 2. 2012. Žalobce poznamenal, že Mgr. Strouhal je jeho zástupcem až ode dne 28. 1. 2013. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívá podle žalobce rovněž ve výkladu pojmů ze strany žalovaného, který se má obecně proklamativními prohlášeními dovolávat důležitého zájmu služby a zájmu na včasném a kvalitním plnění úkolů. Přitom žalobci není jasné, v čem má být ohrožován zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů, když žalobce fakticky žádnou činnost nevykonává, neboť ze strany bezpečnostního sboru nejsou utvářeny podmínky pro výkon jeho služby (služební místo žalobce bylo zrušeno, žalobce nemá služební odznak ani průkaz). Od samého počátku řízení nebylo žalobci podle jeho názoru vyjasněno, z jakého důvodu měl být zproštěn služby, a to zda pro maření výkonu služby anebo pro ohrožení důležitého zájmu služby. Žalovaný si zvolil aktuálně důvod, kterým je ohrožení důležitého zájmu služby. Odůvodnění ze strany žalovaného je dle názoru žalobce ve vztahu k této podmínce zproštění výkonu služby obecné, zavádějící a účelové. Žalobce rovněž namítá, že změna výběru jednoho ze dvou důvodů zproštění je pro něj překvapivá. Žalobce dosud nevěděl, k jakému důvodu by se měl vyjadřovat a jaké důkazy navrhovat k ochraně svých práv. Žalobce má za to, že v tomto směru byl porušen § 174 odst. 1 služebního zákona. Podle žalobce měli žalovaný i prvostupňový orgán nesprávně aplikovat § 40 odst. 1 služebního zákona. Žalobce je přesvědčen, že v daném případě jeho trestněprávní obvinění nikterak nesouvisí s výkonem služby v bezpečnostním sboru, neboť podstata obvinění spočívala v tom, že měl žalobce coby taxikář vyhledávat kontakt se svojí bývalou manželkou za účelem přebírání jejich nezletilé dcery. Žalobce tvrdí, že pro zproštění výkonu služby nepostačuje pouhé obvinění z trestného činu, vždy musí přistoupit další skutečnost, která spočívá ve faktickém výkonu služby a ovlivnění tohoto výkonu služby. Žalovaný přitom argumentoval tím, že ponechání žalobce ve výkonu služby v bezpečnostním sboru by ohrožovalo důležitý zájem služby, mělo by negativní vliv na ostatní policisty a byla by tím narušena důvěra občanů v práci bezpečnostních sborů. Žalobce namítá, že žalovaný, příp. prvostupňový orgán neodůvodnili tyto své domněnky. Takové odůvodnění je natolik široké a zavádějící, že dává služebním funkcionářům možnost jakékoliv případy posuzovat odlišně a ke zproštění výkonu služby v bezpečnostním sboru by fakticky mohlo dojít v případě jakéhokoliv obvinění z protiprávního jednání. Žalobce namítá, že pro rozhodnutí o zproštění výkonu služby podle § 40 služebního zákona nestačí pouhé obvinění pro trestný čin, přestupek nebo obdobné jednání, ale vždy musí existovat souvislost s výkonem služby, která navíc bude tento výkon služby ovlivňovat. Žalovaný a prvostupňový orgán neposuzovali dostatečně charakter výkonu služby žalobce, který vykonával kancelářskou činnost a nepřicházel do kontaktu s dalšími osobami, tudíž obvinění z přečinu nebezpečného pronásledování nemohlo jakkoliv ovlivnit kvalitní a včasné plnění výkonu služby žalobcem. Žalobce je přesvědčen, že mělo být přihlíženo k charakteru způsobu výkonu služby, k charakteru jednání žalobce, k jeho osobním vlastnostem, k jeho dosavadnímu způsobu výkonu služby a k tomu, zda je vůbec služba vykonávána (od 1. 1. 2013 žalobce funkci prakticky nevykonával, neboť jeho místo bylo zrušeno). Mělo být přihlédnuto též k tomu, že žalobce nebyl dříve kázeňsky trestán a že byl v minulosti odměňován. Žalobce následně předestřel podstatu trestního obvinění a jeho vztahy s bývalou manželkou a nezletilou dcerou. Obvinění žalobce nikterak nesouviselo s výkonem služby příslušníka policie, nýbrž s postavením žalobce coby otce dítěte, bývalého manžela a taxikáře. Žalobce tvrdí, že všechny zainteresované osoby (údajná poškozená, svědci, soudní osoby, ostatní policisté) mají povinnost mlčenlivosti. Daná kauza ani nebyla medializována, tudíž nemohlo dojít k poškození mediálního obrazu Policie ČR. Žalobce doplňuje, že veřejnost si jej již ani nespojuje s bezpečnostním sborem Policie ČR, neboť po dlouhou dobu službu nevykonával. V této souvislosti žalobce namítá, že žalovaný nerespektuje zásadu presumpce neviny obzvlášť za situace, kdy trestní stíhání a obžaloba nemůže nepříznivě ovlivnit výkon jeho služby. Žalobce je přesvědčen, že bezpečnostní sbor straní jeho bývalé manželce, která tuto skutečnost zneužívá u civilních soudů. Podle žalobce je zapotřebí vykládat § 40 služebního zákona o zproštění výkonu služby restriktivním způsobem, obzvlášť s přihlédnutím k podmínce, že by ponechání příslušníka ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Ke zproštění výkonu služby tak lze přistoupit jen v nejzávažnějších případech za splnění uvedených podmínek, k čemuž v případě žalobce nedošlo. Žalobce dále namítá neúplné zjištění skutkového stavu jak ve vztahu k samotnému zproštění výkonu služby, tak ve vztahu k diskriminačnímu jednání služebních funkcionářů. Podle žalobce chybí podklady, které by podmiňovaly nutnost jeho neprodlené suspenze, obzvlášť za situace, kdy bylo o zproštění žalobce z výkonu služby rozhodnuto služebním orgánem nikoliv bezprostředně po obdržení informace o trestním stíhání, nýbrž až s půlročním odstupem. Co se diskriminace týká, tou se žalovaný odmítl zabývat, odmítl doložit spisový materiál týkající se předchozího řízení o propuštění, odmítl se zabývat konkrétními důkazy a nahrávkami, které měly zachycovat vyhrožování vedoucích příslušníků bezpečnostního sboru. Pouze si žalovaný obstaral nic neříkající praxi Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje vztahující se k případům zproštění příslušníků výkonu služby. Žalobce v podané žalobě upozorňuje na skutečnost, že ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. 9. 2014, č. j. 10 A 17/2014 – 66 dospěl krajský soud k závěru, že omluva z jednání, které bylo žalobci oznámeno necelé dva dny předem, není projevem svévole a zbytečného prodlužování řízení a přesto žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí vykonstruované domněnky o poradách žalobce a jeho zástupce ve večerních hodinách, když se oba zdržují na shodné adrese. Porušení procesních předpisů ze strany žalovaného spatřuje žalobce rovněž v tom, že se žalovaný odmítl zabývat znaleckými posudky s odůvodněním, že „činit z nich závěry je oprávněn pouze zadavatel“. Toto odůvodnění nemá oporu v žádném právním předpise a je dle žalobce v rozporu se služebním zákonem, který v § 180 odst. 2 uvádí, že důkazem může být vše, co přispěje k objasnění věci. Navíc žalovaný v napadeném rozhodnutí zmínil, že znalecké posudky a spisový materiál týkající se propuštění žalobce ze služebního poměru byly do spisu doloženy, aniž by v odůvodnění rozhodnutí popsal, jaké konkrétní skutečnosti z těchto listin byly hodnoceny jako podklad pro napadené rozhodnutí. Závěrem žalobce namítá, že žalovaný při aplikaci § 40 služebního zákona nepřihlédl k osobnostním poměrům žalobce a k charakteru výkonu služby. Žalobce fakticky nevykonával službu pro překážku na straně služebního funkcionáře, neboť jeho služební místo bylo zrušeno. Nadto charakter výkonu služby spočívá v kancelářské práci bez možnosti kontaktu s dalšími osobami. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen, že vykonstruované trestní obvinění nemůže mít vliv na kvalitní a včasné plnění úkolů žalobcem. Žalobce k žalobě přiložil CD s nahrávkou z jeho jednání s vedoucími policisty, které má dokládat diskriminační přístup k žalobci ze strany bezpečnostního sboru. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby ji zdejší soud zamítl. Žalovaný úvodem uvedl několik skutečností, které dokreslují skutkový stav. Zproštění výkonu služby podle § 40 služebního zákona předcházelo propuštění žalobce dne 6. 2. 2012 ze služebního poměru příslušníka Policie ČR z důvodu osobnostní nezpůsobilosti. Dne 4. 3. 2013 nabyl právní moci zrušující rozsudek zdejšího krajského soudu č. j. 10 A 78/2012 – 36 ze dne 30. 1. 2013. Následně dne 23. 8. 2013 byl žalobce uznán osobnostně způsobilým k výkonu služby v Policii ČR a rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje č. ŘKŘ–2842/213 ze dne 29. 8. 2013 bylo řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru zastaveno. Dne 3. 9. 2013 převzal žalobce oznámení o zahájení řízení ve věcech služebního poměru, jehož předmětem bylo zproštění výkonu služby. Žalobce byl v době od 26. 1. 2012 do 22. 8. 2013 osobnostně nezpůsobilým k výkonu služby v Policii ČR a služební funkcionář tak neměl důvod jej zprošťovat výkonu služby, i když věděl o zahájení trestního stíhání. Podle žalovaného žalobce ve své argumentaci směšuje dvě rozdílné věci, a to zkoumání jeho osobnostní způsobilosti, které vyžaduje aktivní účast služebního funkcionáře, a zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu, které probíhá zcela nezávisle na vůli služebního funkcionáře. Ke zproštění výkonu služby postačí důvodné podezření ze spáchání trestného činu, případně přestupku a k naplnění tohoto podezření existovalo v daném případě usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů o zahájení trestního stíhání žalobce, který se za této situace nemůže dovolávat presumpce neviny. Žalovaný dále uvedl, že by ponechání žalobce ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby a ovlivnilo by postoj veřejnosti k Policii ČR stejně jako situaci uvnitř bezpečnostního sboru. Samotná skutečnost, že předmět trestního stíhání nemá souvislost s výkonem služby žalobce, je nepodstatná a rozhodující je již samotné podezření ze spáchání trestného činu. Dne 9. 10. 2015 obdržel krajský soud repliku žalobce, v níž poukázal na to, že se jej bezpečnostní sbor v minulosti snažil nezákonným způsobem propustit z výkonu služby. Rozhodnutí vzešlé z takového postupu bylo následně u krajského soudu rozsudkemč. j. 10 A 78/2012 – 36 zrušeno. Bezpečnostní sbor poté neumožnil žalobci výkon služby z důvodu, že zrušil jeho místo a fakticky ho tak postavil mimo službu. Žalobce je přesvědčen, že celý postup služebního funkcionáře stejně jako žalovaného má žalobci znechutit službu a donutit jej dobrovolně službu ukončit. Žalobce též krajskému soudu doložil, že dne 10. 9. 2015 bylo trestní stíhání proti němu skončeno, neboť téhož dne nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor, č. j. 14 To 193/2015 – 917. Přesto bezpečnostní sbor zproštění výkonu služby žalobce neukončil. Žalobce dále v replice poukázal na skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí opomenul bližší specifikaci ohrožení důležitého zájmu služby nebo průběhu prošetřování trestněprávního jednání žalobce v případě jeho zproštění výkonu služby. Žalobce dovozuje úmysl zákonodárce realizovat zproštění výkonu služby pouze v případě, kdy jednání příslušníka musí ohrožovat důležitý zájem služby nebo samotné projednání tohoto protiprávního jednání, přičemž tyto skutečnosti musí být v každém případě přesně konkretizovány. V daném případě tato podmínka naplněna nebyla a obě rozhodnutí konkrétní důvody postrádají. Podle žalobce navíc žalovaný ve vyjádření k žalobě přiznal, že jediným důvodem pro zproštění výkonu služby bylo usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů o zahájení trestního stíhání. Žalovaný dle mínění žalobce odmítá vykládat § 40 služebního zákona ústavně konformním způsobem, když odmítá presumpci neviny žalobce tak, jak je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu, předestřený v rozsudku č. j. 10 A 17/2014 – 66 ze dne 17. 9. 2015, o čemž svědčí mimo jiné i výrok o náhradě nákladů řízení. Dne 26. 10. 2015 bylo zdejšímu soudu zasláno vyjádření žalobce společně s kopií usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor č. j. 14 To 193/2015 – 917 ze dne 10. 9. 2015, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 3. 2. 2015 zrušen a věc byla postoupena Městskému úřadu v Písku, neboť zažalovaný skutek nebyl trestným činem. Žalobce v tomto vyjádření upozornil na nestandardní přístup služebního funkcionáře, který v dané věci nepostupoval v souladu s § 40 odst. 5 služebního zákona, podle něhož pominou–li důvody, pro které byl příslušník zproštěn, zproštění výkonu služby se ukončí. Služební funkcionář však takto nepostupoval a nadále měsíc a půl po nabytí právní moci usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor č. j. 14 To 193/2015 – 917 neukončil zproštění výkonu služby žalobce. Dne 14. 3. 2016 bylo zdejšímu soudu zasláno další vyjádření žalobce, v němž byl krajský soud zpraven o tom, že dne 11. 3. 2016 Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje odložilo podezření z jednání žalobce, které má znaky přestupku proti občanskému soužití. Přestupkové řízení ani nebylo zahájeno. Žalobce má za to, že služební orgány se dříve nedostatečně seznámily s podstatou jeho obvinění. Kdyby tak učinily, pak by nedošlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu a ke zproštění žalobce výkonu služby. Ze správního spisu, který si krajský soud vyžádal, vyplynuly se zřetelem k uplatněným žalobním bodům následující rozhodné skutečnosti: Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje obdrželo dne 14. 3. 2013 usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů o zahájení trestního stíhání žalobce č. j. GI–TC–670–1/2012 ze dne 9. 8. 2012. Dne 23. 4. 2013 obdrželo Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje obžalobu na žalobce ze dne 17. 4. 2013. V té době žalobce nevykonával službu z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, neboť byl platný závěr psychologa o pozbytí osobnostní způsobilosti k výkonu služby a z toho důvodu nebyl zařazen do přímého výkonu služby. Tento stav byl ukončen rozhodnutím služebního funkcionáře o zastavení řízení ze dne 29. 8. 2013, č. j. ŘKŘ–2842/2013, ve spojení rozhodnutí policejní prezidenta ze dne 30. 1. 2014, č. j. PPR–25392–14/ČJ–2013–990131, neboť odpadl důvod řízení s ohledem na závěr vedoucího psychologa ze dne 23. 8. 2013, č. j. PPR–18630–1/ČJ–2013–990762, že žalobce je dle zákona osobnostně způsobilý k výkonu služby v Policii ČR. Dne 3. 9. 2013 převzal žalobce oznámení o zahájení řízení ve věci služebního poměru ze dne 30. 8. 2013 podle § 178 služebního zákona, v němž bylo žalobci sděleno zahájení řízení ve věci o zproštění výkonu služby podle § 40 služebního zákona s odkazem na existenci důvodného podezření ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování. Žalobci bylo dáno poučení o jeho právech a povinnostech ve smyslu § 172 a § 174 služebního zákona a žalobce byl vyzván, aby se dne 5. 9. 2013 dostavil na pracoviště Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje. Dne 5. 9. 2013 bylo Policii ČR doručeno oznámení žalobce o jeho právním zastoupení a současně žádost právního zástupce žalobce o změnu termínu k vyjádření účastníka, neboť nebyla dodržena minimální pětidenní lhůta, která je zákonem stanovena pro předvolání k jednání a žalobce nesouhlasil se zkrácením této lhůty. Dne 5. 9. 2013 vydal služební funkcionář pod č. j. ŘKŘ–2929/2013 rozhodnutí, kterým žalobce zprostil výkonu služby a stanovil mu dosažitelnost, současně uvedl, že po dobu zproštění výkonu služby mu náleží služební příjem ve výši 50 % průměrného příjmu. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí včasné odvolání. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto dne 10. 12. 2013 pod č. j. PPR–26517–4/ČJ–2013–990131 tak, že bylo prvostupňové rozhodnutí změněno, přičemž byl nově formulován bod 2 prvostupňového rozhodnutí týkající se dosažitelnosti žalobce v místě bydliště. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2013 žalobou u krajského soudu. Krajský soud rozhodl dne 17. 9. 2014 rozsudkem č. j. 10 A 17/2014 – 66 tak, že rozhodnutí ze dne 10. 12. 2013 zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud shledal jako důvodnou námitku týkající se nedodržení pětidenní lhůty pro přípravu na jednání. Správní orgány nesprávně vykládaly služební zákon, neboť i přes poměrně autonomní úpravu řízení, kterou tento zákon obsahuje, bylo nutné subsidiárně použít ustanovení správního řádu. Důvodná byla rovněž námitka spočívající v tom, že se rozhodnutí žalovaného nevypořádalo se všemi odvolacími námitkami a s veškerou argumentací a návrhy žalobce. Žalobce vznesl v odvolání námitku podjatosti služebního funkcionáře, s níž se žalovaný vůbec nevypořádal. Krajský soud taktéž shledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, neboť nebyla vypořádána námitka žalobce týkající se nedostatečného vysvětlení objektivních skutečností, které mají v případě důvodného podezření ze spáchání trestného činu žalobce ovlivňovat výkon služby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze odkázal na existenci důvodné obavy, že ponechání žalobce ve výkonu služby bude mít nepříznivý vliv na chování ostatních policistů, nikterak však tyto obavy nespecifikoval a nekonkretizoval. V pokračujícím řízení byl žalobce vyrozuměn o datu jednání senátu poradní komise, a to sdělením ze dne 5. 11. 2014. Dne 20. 11. 2014 proběhlo jednání senátu poradní komise policejního prezidenta za přítomnost žalobce i jeho zástupce, během kterého byl žalobce seznámen s kompletním spisovým materiálem a pořídil si jeho kopii. Žalobce se na tomto jednání vyjádřil k věci a navrhl provést důkazy znaleckými posudky PhDr. D. a Mgr. Š. Poukázal též na to, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 4. 2014, č. j. 14 To 59/2014 – 735, byl odsuzující rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 10. 2013 zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Ve spise jsou založeny oba žalobcem navržené psychologické znalecké posudky. Dále jsou ve spise materiály vztahující se k řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru. Sdělením ze dne 14. 1. 2015 byl žalobce vyrozuměn o dalším jednání senátu poradní komise dne 4. 2. 2015. Zástupce žalobce se z jednání omluvil a požádal o odročení, čemuž bylo vyhověno a jednání bylo odloženo na 5. 2. 2015. Dne 5. 2. 2015 proběhlo jednání senátu poradní komise za přítomnosti žalobce a jeho zástupce. Dne 27. 5. 2015 proběhlo další jednání senátu poradní komise za přítomnosti žalobce a jeho zástupce, kteří o něm byli řádně vyrozuměni. Dne 4. 6. 2015 bylo pod č. j. PPR–26517–38/ČJ–2013–990131 vydáno žalobou napadené rozhodnutí. V odůvodnění se uvádí, že byl spisový materiál na návrh žalobce doplněn o psychologické posudky Mgr. Š. a PhDr. D. a o spisový materiál týkající se propuštění žalobce ze služebního poměru. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 155/2014 – 32, podle kterého slouží institut zproštění výkonu služby k ochraně zájmů bezpečnostního sboru i zájmů občanů v případě, že je příslušník podezřelý ze spáchání protiprávního jednání. Institut zproštění je tak personálním opatřením preventivní povahy. Dále jsou v napadeném rozhodnutí vypořádány námitky žalobce v návaznosti na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 10 A 17/2014 – 66. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 11. 1. 2017. Zástupce žalobce na jednání především zdůraznil, že trestní řízení ve věci žalobce bylo skončeno zrušením odsuzujícího trestního rozsudku a postoupením věci k případnému vyřízení jako přestupek, neboť souzené jednání nebylo trestným činem. Dále pak poukázal na to, že v uvedeném jednání nebyl následně shledán ani přestupek žalobce a že věc byla příslušným orgánem odložena. Žalobce na jednání zopakoval uplatněné žalobní body a taktéž namítl, že nebyla věcně správně podle správního řádu vyřešena jeho námitka podjatosti služebního funkcionáře. K tomuto žalobnímu bodu krajský soud uvádí, že jej vyhodnotil jako opožděně vznesený. Rozšiřovat žalobu o další žalobní body lze pouze ve lhůtě pro podání žaloby proti napadenému rozhodnutí. V žalobě samotné žalobce nerozporoval způsob, jakým žalovaný vypořádal námitku podjatosti a jak svoji argumentaci odůvodnil. Krajský soud se námitkou podjatosti zabýval toliko v tom rozsahu, zda žalovaný dodržel závazný právní názor krajského soudu a zda se věcí přezkoumatelným způsobem zabýval. Věcně se krajský soud námitkou podjatosti v tomto řízení nezabýval, neboť v tomto směru nebyl vznesen včasně uplatněný žalobní bod. Žaloba není důvodná. Krajský soud se věcí již jednou zabýval, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 10 A 17/2014. V rozsudku ze dne 17. 9. 2014 pak vyslovil závazný právní názor pro žalovaného. Krajský soud tak v nyní projednávané věci v prvé řadě posuzoval, zda se žalovaný dostatečným způsobem vypořádal s výtkami, jež mu krajský soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2014, č. j. 10 A 17/2014 – 66, předestřel, a zda žalovaný dodržel závazný právní názor, kterým jej krajský soud zavázal. Krajský soud žalovanému vytknul, že v odvolacím řízení nepřizval žalobce k jednání senátu poradní komise. Ve vztahu k prvostupňovému řízení krajský soud konstatoval, že žalobci nebyla dána dostatečně dlouhá lhůta v souladu s § 59 správního řádu k přípravě na ústní jednání. Krajský soud dále vytknul žalovanému, že nevypořádal odvolací námitku ve věci podjatosti služebního funkcionáře. Krajský soud dále shledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tom, že není vysvětleno a odůvodněno, jak trestní stíhání žalobce bude ovlivňovat výkon služby, což je druhým předpokladem pro zproštění příslušníka výkonu služby. Krajský soud v nyní probíhajícím řízení zhodnotil, že žalovaný v pokračujícím řízení procesní vady řízení napravil a nově vydané rozhodnutí patřičně odůvodnil tak, aby dostál závaznému právnímu názoru krajského soudu. V napadeném rozhodnutí se konstatuje, že žalovaný akceptoval právní názor krajského soudu na podpůrné užití § 59 správního řádu. Přesto žalovaný uzavřel, že požadavek žalobce a jeho zástupce, aby jim byla v prvostupňovém řízení poskytnuta zákonná pětidenní lhůta k přípravě na ústní jednání podle citovaného ustanovení správního řádu, vyhodnotil opět jako účelový a vedený úmyslem ztěžovat řízení a způsobovat jeho průtahy. S tímto hodnocením se krajský soud nemůže ztotožnit, neboť bylo krajským soudem již jednoznačně vysloveno, že žalobce danou lhůtu podle procesních předpisů dostat měl a že omluva, kterou prvostupňovému orgánu zaslal, nebyla účelová s cílem ztěžovat průběh řízení. Ostatně argument žalovaného o nutnosti bezodkladného rozhodnutí o zproštění výkonu služby nemůže bez dalšího obstát, neboť samotné řízení o zproštění výkonu služby bylo zahájeno cca půl roku poté, co se služební orgán o podezření ze spáchání trestného činu žalobcem dozvěděl. Ovšem před vyslovením případné nezákonnosti názoru žalovaného, je nutné zhodnotit, jaké dopady měl tento právní názor do dalšího postavení žalobce v řízení. Krajský soud poukazuje na to, že v přecházejícím zrušujícím rozsudku ze dne 17. 9. 2014 přistoupil krajský soud toliko ke zrušení rozhodnutí o odvolání ze dne 10. 12. 2013. Tím dal krajský soud jasně najevo, že uvedené procesní pochybení může napravit přímo žalovaný v rámci svého postupu v odvolacím řízení. Krajský soud v nynějším řízení zhodnotil, že žalovaný procesní nedostatky prvostupňového řízení i předchozího odvolacího řízení napravil, neboť žalobce a jeho zástupce opakovaně přizval na jednání senátu poradní komise, na nichž žalobce dostal možnost konzumovat veškerá svá procesní práva. Ačkoliv žalobce v žalobě obecně namítal porušení § 174 odst. 1 služebního zákona, krajský soud nezjistil, že by některé z jeho procesních práv bylo při jednání senátu poradní komise porušeno. V tomto kontextu krajský soud dodává, že je skutečností, že argumentace žalovaného na str. 15 napadeného rozhodnutí je nesprávná a nadbytečná, ovšem její přítomnost v napadeném rozhodnutí nemá žádný vliv na to, že žalobcova procesní práva byla v řízení naplněna, a nelze konstatovat, že by byl zkrácen při jejich uplatňování. Nedostatek při poskytnutí lhůty k přípravě na jednání byl napraven v odvolacím řízení tím, že se žalobce mohl účastnit jednání senátu poradní komise a na těchto jednáních uplatňovat svá práva. Ostatně žalobce nyní v žalobě opakovaně nenamítá, že by neměl zajištěnu lhůtu k přípravě na jednání. Pokud žalobce namítal, že z obsahu spisu není zřejmé, jak žalovaný dospěl k tomu, že se žalobce se svým zástupcem radili při večerních poradách ve dnech 6. 2. 2012, 8. 2. 2012 a 13. 2. 2012, pak krajský soud uvádí, že doklady o těchto poradách jsou součástí spisu (č. l. 203 a 204). Jednalo se porady ve věci propuštění žalobce ze služebního poměru, kdy nynější zástupce žalobce vystupoval v pozici substituta za jiného advokáta. Krajský soud se nicméně ztotožňuje se žalobcem, že uvedený argument žalovaného je ve věci irelevantní, neboť žalovaný již nebyl oprávněn činit si závěr o tom, zda bylo skutečně nutné žalobci pětidenní lhůtu k přípravě na jednání poskytnout či nikoliv, neboť tuto otázku již závazně vyřešil krajský soud ve zrušujícím rozsudku. Nicméně jak již bylo zhodnoceno, tento mylný názor žalovaného neměl žádný vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Krajský soud ve zrušujícím rozsudku dále vytknul žalovanému, že nedostatečně vypořádal námitku podjatosti služebního funkcionáře a nedostatečně odůvodnil, jak trestní stíhání bude ovlivňovat výkon služby. V nyní probíhajícím řízení krajský soud zhodnotil, že žalovaný vytknuté nedostatky svého rozhodnutí napravil. Námitka podjatosti služebního funkcionáře je odůvodněna na str. 14 napadeného rozhodnutí. To, jak by další výkon služby ohrožoval důležitý zájem služby je odůvodněno na str. 16 až 18 napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu krajský soud shledává napadené rozhodnutí souladným se závazným právním názorem vysloveným v předcházejícím zrušujícím rozsudku a taktéž shledává napadené rozhodnutí přezkoumatelným. K žalobním námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je nutno dodat, že pokud žalovaný zaujal jiný právní náhled na věc než žalobce, tak to neznamená, že se s námitkami nevypořádal. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a vyhodnotil, že žalovaný se s námitkami žalobce vypořádal zcela dostatečným způsobem. Krajský soud též připomíná, že k pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů se v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publ. pod č. 2070/2010 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl: „V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde–li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i v řízení o žalobě ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí správního orgánu. Na základě daného právního závěru krajský soud zhodnotil, že žalovaný dostatečným způsobem reagoval na každý argument žalobce, přičemž žádnou uplatněnou námitku neopomněl. Pokud jde o podklady rozhodnutí, pak je z napadeného rozhodnutí patrné, z jakých podkladů žalovaný vycházel a jak s nimi naložil (přehled na str. 8 a 9 a jejich vypořádání na dalších stranách). Podklady jsou taktéž obsahem správního spisu. Podle § 40 odst. 1 služebního zákona příslušník musí být zproštěn výkonu služby na dobu, po kterou je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, jestliže by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání. Důvody přijetí institutu zproštění výkonu služby popisuje důvodová zpráva ke služebnímu zákonu takto: „Zůstává zachován institut zproštění výkonu služby, který slouží k ochraně zájmů bezpečnostního sboru, ale i zájmů občanů v případě, že je příslušník podezřelý ze spáchání protiprávního jednání. Po dobu, po kterou je podezřelý, se pozastaví příslušníkova oprávnění a povinnosti, které pro něj vyplývají z předpisů upravujících činnost bezpečnostního sboru a jeho příslušníků (například zákon o Policii České republiky, celní zákon). (…). Aby se zabránilo tendencím zproštěných příslušníků znemožňovat doručování rozhodnutí a nástup k výkonu služby, stanovuje se, že služební funkcionář může příslušníkovi zproštěnému výkonu služby stanovit povinnost být v nezbytném rozsahu dosažitelný v místě bydliště nebo v jiném dohodnutém místě.“ Smyslem tohoto institutu je tak zabránit příslušníkovi bezpečnostního sboru, aby byl činný ve službě za situace, kdy je podezřelý z určitého kvalifikovaného protiprávního jednání a další výkon služby by mohl zasahovat do zájmu bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru (§ 40 odst. 1 ve spojení s § 201 odst. 1 služebního zákona), nebo by přítomnost příslušníka ve službě mohla zasahovat do průběhu prošetřování protiprávního jednání. Výkladem § 40 služebního zákona se zabývá např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2014, č. j. 15 A 104/2012 – 39, z něhož se podává, že „okolnost, že s příslušníkem bylo zahájeno trestní stíhání, bez dalšího neznamená jeho automatické zproštění výkonu funkce dle § 40 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť tato skutečnost je toliko prvotní podmínkou pro případné zproštění výkonu funkce. Další nutnou podmínkou vyplývající z uvedeného ustanovení je nutnost služebního funkcionáře v rámci správního uvážení na základě konkrétních skutkových okolností dospět k závěru, že ponechání příslušníka ve výkonu služby bude ohrožovat důležitý zájem služby nebo prošetřování jeho jednání.“ Nelze taktéž opomíjet, že v případě naplnění obou vymezených podmínek, je služební orgán povinen zproštění výkonu služby provést, neboť právní úprava užívá obrat, že „příslušník musí být zproštěn výkonu služby.“ Žalobce v souvislosti s jeho podezřením ze spáchání trestného činu namítá, že se služební orgán měl zabývat nedůvodností a vykonstruovaností jeho trestního stíhání. Žalobce taktéž poukazoval na to, že jeho trestní stíhání vůbec nesouviselo s výkonem jeho služby. Krajský soud předně uvádí, že ke zproštění výkonu služby není nezbytné, aby podezření ze spáchání trestného činu souviselo s výkonem služby, čili aby zde byla dána souvislost mezi trestným činem a služebním poměrem. Takto shora citovaná právní úprava není formulována. Ač má krajský soud tuto skutečnost z obsahu správního spisu za zjevnou, nelze se jí dovolávat, neboť § 40 odst. 1 služebního zákona dopadá na jakékoliv důvodné podezření ze spáchání trestného činu bez ohledu na to, zda souviselo s výkonem služby či nikoliv. Krajský soud dále odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 Ad 12/2014 – 72, ve kterém se uvádí, že „služební funkcionář je povinen přistupovat ke každému případu individuálně a skutkově se vypořádat s existencí důvodného podezření, v konkrétním případě však může být dostatečným skutkový podkladem právě i usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud z takového usnesení vyplývají skutečnosti, které naplňují podmínku důvodného podezření, je zbytečné, aby služební funkcionář prováděl dokazování i dalšími důkazními prostředky přítomnými v příslušném trestním spise. Soud k danému závěru dodává, že dle § 180 odst. 5 služebního zákona není služební funkcionář oprávněn k tomu, aby si učinil závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin. Předmětem dokazování v řízení o zproštění výkonu služby je tedy pouze důvodné podezření příslušníka bezpečnostního sboru ze spáchání kvalifikovaného protiprávního jednání, nikoli samotné kvalifikované protiprávní jednání, které přísluší k posouzení pouze trestnímu soudu. Míra důkazního standardu je tak výrazně nižší než například v řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru dle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, kdy musí služební funkcionář prokázat naplnění znaků trestného činu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§ 180 odst. 1 služebního zákona).“ Krajský soud z obsahu správního spisu ověřil, že z usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961, trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 9. 8. 2012, které bylo služebnímu orgánu doručeno dne 14. 3. 2013, vyplývaly skutečnosti, které osvědčovaly, že žalobce je důvodně podezřelý ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 b), c), d), odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z povahy usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, že imanentní součástí vydání takového usnesení musí být důvodné podezření ze spáchání trestného činu. V době, kdy bylo rozhodováno o žalobcově zproštění výkonu služby, již byla k Okresnímu soudu v Písku podána i obžaloba ze dne 17. 4. 2013. Důvodné podezření ze spáchání trestného činu tu tak nepochybně existovalo, jak zhodnotil i žalovaný na str. 17 napadeného rozhodnutí. Argumenty žalobce směřující k účelovosti a vykonstruovanosti jeho trestního obvinění se hodnotí v rámci trestního řízení samotného, nemohou však být hodnoceny služebním funkcionářem při úvahách o zproštění výkonu služby. Služební orgán zcela důvodně vycházel z podkladů trestního řízení, které měl založeny ve spise. Krajský soud připomíná, že předmětem dokazování v řízení o zproštění výkonu služby nebyly skutečnosti, které byly žalobci kladeny za vinu (otázka, zda žalobce trestný čin spáchal čin nikoliv), ale důvodné podezření ze spáchání trestného činu (otázka, existuje–li důvodné podezření či nikoliv). Pokud jde o genezi trestního řízení ve věci žalobce, tak rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 11. 10. 2013, č. j. 2 T 49/2013 – 673, byl žalobce uznán vinným z přečinu nebezpečného pronásledování. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 4. 2014, č. j. 14 To 59/2014 – 735, byl rozsudek ze dne 11. 10. 2013 v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobce se dovolává v žalobě toho, že se žalovaný v rámci opakovaného odvolacího řízení s tímto usnesením nevyrovnal. Z tohoto usnesení však vyplývá, že odsuzující rozsudek byl zrušen za účelem, aby si trestní soud ujasnil rozsah a meze dokazování, které skutečnosti je třeba objasnit a aby doplnil dokazování. Z tohoto zrušujícího usnesení nebylo lze předjímat, že by podezření ze spáchání trestného činu žalobcem nebylo důvodné. Jak vyplývá z podkladů, které žalobce založil do soudního spisu, byl žalobce, v době, kdy žalovaný podruhé rozhodoval o odvolání (den 4. 6. 2015), opětovně shledán vinným z přečinu nebezpečného pronásledování rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 3. 2. 2015, č. j. 2 T 49/2013 – 827. Krajský soud zhodnotil, že v době druhého rozhodování žalovaného o odvolání žalobce stále existovalo důvodné podezření, že se žalobce dopustil trestného činu. Krajský soud je přitom vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (den 4. 6. 2015). Krajský soud proto nemohl při svém rozhodování zohlednit žalobcem předložené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 9. 2015, č. j. 14 To 193/2015 – 917, kterým byl odsuzující rozsudek ze dne 3. 2. 2015 zrušen a věc byla postoupena Městskému úřadu v Písku, neboť zažalovaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Krajský soud taktéž nemohl přihlédnout ani k vyrozumění Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 11. 3. 2016 o tom, že došlé oznámení na podezření z přestupku žalobce neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku. Krajský soud osvědčil, že v době rozhodování žalovaného o odvolání zde existovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu žalobcem. Zproštění výkonu služby je institutem preventivním a dočasným a je založeno na důvodném podezření ze spáchání trestného činu. Právě z důvodu zmírnění nepříznivých důsledků tohoto rozhodnutí počítá právní úprava s tím, že příslušník po dobu zproštění výkonu služby pobírá 50 % služebního příjmu. Služební zákon počítá i s tím, že se v následném soudním řízení vina příslušníka bezpečnostního sboru nemusí prokázat, a proto podle § 40 odst. 5 služebního zákona platí, že pominou–li důvody, pro které byl příslušník zproštěn výkonu služby, zproštění výkonu služby se ukončí. Stejně tak podle § 124 odst. 6 služebního zákona platí, jestliže se v řízení o kázeňském přestupku, o jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu, anebo o trestném činu neprokáže vina příslušníka, doplatí se mu část služebního příjmu, o niž mu byl služební příjem zkrácen. Služební zákon tak disponuje sanačními prostředky k nápravě situace, kdy je z příslušníka bezpečnostního sboru sňato podezření ze spáchání trestného činu, kázeňského přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu. Žalobcem tvrzená okolnost, že služební orgán po skončení trestního stíhání podle § 40 odst. 5 služebního zákona nepostupoval, nemůže být posuzována v rámci tohoto řízení. Případná nečinnost služebního orgánu v této věci by byla případně řešitelná jiným žalobním typem podle s. ř. s. Krajskému soudu je nicméně z úřední činnosti známo, že služební orgán vydal rozhodnutí o ukončení zproštění výkonu služby dne 18. 11. 2015. Rozhodnutí ve věci ukončení zproštění výkonu služby totiž žalobce napadl žalobou vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 51 A 17/2016. Ačkoliv je z konečného výsledku trestního řízení evidentní, že bylo se žalobcem vedeno zcela bezdůvodně, neboť souzený skutek nebyl trestným činem (a ani přestupkem), nemůže krajský soud tuto situaci zohlednit při svém rozhodování, neboť institut zproštění výkonu služby je založen na důvodném podezření, a to zde v době rozhodování služebních orgánů nepochybně bylo. Faktická újma, která byla vydáním rozhodnutí o zproštění výkonu služby žalobci způsobena, je jistě značná, ovšem krajský soud může pouze zopakovat, že k nápravě dané situace slouží právě sanační postupy předestřené v předchozím odstavci. Služební orgány zprostily žalobce výkonu služby, neboť shledaly, že je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu a že by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo důležitý zájem služby. Žalobcova argumentace v žalobě o tom, že v průběhu řízení došlo k pro něj překvapivé změně onoho druhého důvodu pro jeho zproštění, resp. že nevěděl, zda se má hájit ve vztahu k ohrožení důležitého zájmu služby či ve vztahu k ohrožování průběhu vyšetřování, je zavádějící. Již z prvostupňového rozhodnutí bylo jednoznačně patrné, že žalobce byl zproštěn výkonu služby z důvodu důvodného podezření ze spáchání trestného činu a taktéž proto, že by jeho ponechání ve službě ohrožovalo důležitý zájem služby. V odůvodnění na str. 4 je vymezeno, že ponechání žalobce ve výkonu služby by mělo nepříznivý vliv na chování ostatních policistů a narušovalo by jejich kázeň a že by byla tím také byla narušena důvěra občanů v bezpečnostní sbor, neboť veřejnost velmi citlivě vnímá protiprávní jednání policistů. Z takového odůvodnění je patrné, že služební orgán opřel svůj postup o důležitý zájem služby a nikoliv o to, že ponechání žalobce ve výkonu služby mohlo ohrožovat vyšetřování podezření z jeho trestné činnosti. Stejně tak nelze odhlédnout od toho, že o ohrožení důležitého zájmu se služby se opíralo již první odvolací rozhodnutí, které bylo zrušeno krajským soudem. Krajský soud přitom žalovanému vytknul, že tato druhá podmínka pro zproštění výkonu služby žalobce není dostatečně odůvodněna. Po celou dobu řízení je tak jednoznačně patrné, že druhá podmínka pro zproštění výkonu služby je představována právě ohrožením důležitého zájmu služby. V tomto kontextu žalobce namítal porušení § 174 odst. 1 služebního zákona, ovšem nespecifikoval k porušení jakého konkrétního práva, které z něj vyplývá, mělo dojít. Podle § 174 odst. 1 služebního zákona účastník má právo a) nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, na poskytnutí informací o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, vyjádřit v řízení své stanovisko, klást otázky svědkům a znalcům, a b) vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Krajský soud shledal, že žalobce měl v pokračujícím řízení po zrušujícím rozsudku možnost vyjádřit v řízení své stanovisko, bylo mu umožněno účastnit se všech jednání senátu poradní komise (20. 11. 2014, 5. 2. 2015, 27. 5. 2015), mohl se na nich vyjadřovat, předkládat a navrhovat důkazy i seznámit se se spisovým materiálem. Žalobce byl dne 3. 4. 2015 vyrozuměn o tom, že bylo ukončeno shromažďování podkladových materiálů a byl podle § 174 odst. 1 služebního zákona poučen o svých právech. Zástupce žalobce požadoval nařízení jednání senátu poradní komise k probrání doplněných podkladů při tomto jednání. Toto jednání se uskutečnilo dne 27. 5. 2015 a na něm se zástupce žalobce taktéž k věci vyjádřil. Žalobce dále oponoval způsobu, jakým byl odůvodněn závěr o tom, že by jeho setrvání ve výkonu služby mělo představovat ohrožení důležitého zájmu služby. Podle žalobce se jedná pouze o domněnky, které jsou zavádějící a jsou široce pojaty. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 10 As 123/2014 – 41, se podává, že vymezení ohrožení důležitého zájmu služby nemusí být provedeno zcela konkrétně. „Správní uvážení služebního funkcionáře zde představuje spíše předběžnou rizikovou analýzu, kdy je v každém jednotlivém případě potřeba pečlivě zvážit, zda setrvání ve službě představuje riziko, a to nejen s ohledem na plnění konkrétních služebních povinností, ale i v obecném rámci ochrany dobrého jména, pověsti a řádného fungování služby jako takové. Služební funkcionář o zproštění rozhoduje v situaci informační nejistoty, tedy v době, kdy dosud není objasněno a autoritativně rozhodnuto, zda byl trestný čin spáchán. Musí tedy dočasně poměřovat a vyvažovat princip presumpce neviny a zásah do profesní či osobní sféry příslušníka na straně jedné, a důležitý zájem služby a její možné ohrožení, potažmo zájem veřejnosti na kvalitním fungování bezpečnostního sboru na straně druhé. Posouzení těchto rizik by tedy mělo usilovat o spravedlivou rovnováhu mezi zájmy služby, občanů a příslušníka. Jako výkladová pomůcka může sloužit důležitý zájem služby, definovaný v § 201 zákona o služebním poměru jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Základním východiskem pro takové předběžné posouzení je zejména povaha trestného činu (případně přestupku či jiného správního deliktu) a také souvislost mezi trestným činem a služebním poměrem. V úvahu lze vzít zejména to, zda jde o trestný čin nedbalostní či úmyslný; povahu a způsob spáchání trestného činu; zda je dána souvislost časová a místní; zda byl čin spáchán v souvislosti s pracovní činností, v pracovní době či na pracovišti; zda mohl ovlivnit další spolupracovníky nebo svěřené osoby; zda existuje i nadále možnost ovlivnění svědků a ohrožení průběhu vyšetřování, pokud by příslušník i nadále zůstal ve službě, ale např. i vnější vlivy jako mediální pozornost a zveřejnění informace o trestním stíhání či jiném vedeném řízení.“ V posuzovaném případě má krajský soud za to, že ohrožení důležitého zájmu služby bylo dáno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že žalobce byl dříve zařazen jako příslušník služby kriminální policie a vyšetřování v teritoriu města Písek. Žalovaný poukázal, že Písek je malé město (což tvrdil i žalobce v některém svém podání), kde existuje vysoká pravděpodobnost, že existuje více občanů, kteří jsou informováni o tom, že je žalobce stíhán pro úmyslný trestný čin nebezpečného pronásledování bývalé manželky. Žalovaný konstatoval, že ponechání takového příslušníka Policie ČR ve svých řadách ovlivňuje postoje veřejnosti i samotných kolegů. Žalovaný zhodnotil, že výkon služby s kolegou, který je podezřelý z trestného činu nebezpečného pronásledování ovlivní negativně výkon služby a že takový kolega vzbuzuje nedůvěru, která je v kolektivu nežádoucí. Žalovaný uzavřel, že do doby prošetření stíhaného jednání nelze žalobce ponechat ve výkonu služby, neboť by to vrhalo negativní světlo na ostatní příslušníky útvaru, jak z hlediska interpersonálního, tak z pohledu veřejnosti na Policii ČR jako celek. Krajský soud posoudil, že žalovaný provedl zhodnocení ohrožení důležitého zájmu služby konkrétně a ve vztahu k žalobci a nejednalo se o povšechné proklamace či obecné fráze. Žalovaný akcentoval povahu trestného činu, ze kterého byl žalobce důvodně podezřelý, přičemž zdůraznil, že jde o úmyslný trestný čin týkající se nebezpečného pronásledování bývalé manželky. Krajský soud se ztotožňuje s náhledem žalovaného na věc, že příslušník Policie ČR, který je podezřelý z takového úmyslného trestného činu proti osobě dříve jemu blízké, nemůže vzbuzovat důvěru veřejnosti a kolegů v řádné plnění úkolů bezpečnostního sboru. Příslušník Policie ČR podezřelý ze spáchání trestného činu nebezpečného pronásledování by v očích veřejnosti nemohl vzbuzovat důvěru a zároveň patřičnou autoritu. Zákon o služebním poměru požaduje od příslušníka nejen odborné či zdravotní předpoklady pro výkon služby, ale klade zvýšený důraz na bezúhonnost příslušníka a jeho osobnostní způsobilost. Těmito požadavky se projevuje veřejný zájem na tom, aby službu v bezpečnostních sborech vykonávala osoba určitých osobnostních a morálních kvalit. Osoba, která je v podezření, že tyto nároky nesplňuje, ať už by to bylo více či méně veřejně známo, by podrývala důvěru v objektivní výkon státní moci jí svěřené. S ohledem na závažnost podezření ve vztahu k žalobci se krajský soud domnívá, že bylo nerozhodné, zda byl případ medializován či nikoliv. Ostatně žalovaný v napadeném rozhodnutí netvrdil, že by k medializaci případu došlo. Stejně tak je nepodstatný argument žalobce, že osoby zainteresované na jeho trestní věci mají povinnost mlčenlivosti. Informovanost veřejnosti o podezření žalobce ze spáchání trestného činu mohla být dána již tím, že hlavní líčení u trestního soudu je zásadně veřejné a rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně. Ač byl nakonec žalobce zbaven všech obvinění, nelze opomenout, že byl dvakrát Okresním soudem v Písku nepravomocně odsouzen za daný trestný čin. V kontextu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu pak má krajský soud za to, že při posuzování ohrožení důležitého zájmu služby nebylo nezbytné přihlížet i k dosavadnímu způsobu výkonu služby žalobce či k tomu, jaké jsou jeho osobní vlastnosti, zda by dříve kázeňsky trestán a zda byl v minulosti odměňován. Z hlediska naplnění druhé podmínky pro zproštění žalobce výkonu služby žalovaný vyhodnotil rozhodující objektivní skutečnosti, týkající se podezření ze spáchání trestného činu nebezpečného pronásledování a jeho vnímání veřejností a ostatními příslušníky Policie ČR. Krajský soud zhodnotil, že odůvodnění žalovaného na str. 16 až 18 napadeného rozhodnutí v kontextu žalobcových žalobních námitek obstojí. Krajský soud nad rámec uvedeného doplňuje, že se žalovaný těmito otázky dílčím způsobem zabýval, neboť poukázal na to, že dosavadní výkon služby žalobcem ani nemohl být hodnocen, neboť službu naposledy vykonával na přelomu roku 2011 a 2012, a pokud jde o odměny, tak naposledy ji obdržel v září 2009, což bylo vyhodnoceno, že na danou věc nemůže mít vliv. Žalobce rovněž namítal, že nemohl být zproštěn výkonu služby, když ji ani fakticky nevykonával, neboť jeho služební místo bylo zrušeno a žalobce neměl ani služební odznak ani průkaz. K této námitce lze opětovně odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 Ad 12/2014 – 72, z něhož se podává, že „účelem zproštění výkonu služby není pouze zamezení příslušníkovi pokračovat v jeho službě na konkrétním služebním místě, ale dočasné odstavení od výkonu služby v bezpečnostním sboru vůbec.“ Je možné, že žalobce již delší dobu fakticky službu nevykonával. Pokud by ale nebyl zproštěn výkonu služby, oplýval by i nadále obecnými oprávněnými a povinnostmi stanovenými zvláštními právními předpisy, které přísluší všem příslušníkům daného bezpečnostního sboru. Rovněž by nebyl omezen ve výkonu služby na jiném služebním místě, když jeho původní místo bylo zrušeno, či v běžném pobytu na pracovišti. Žalobce poukazoval též na to, že ke zproštění výkonu služby došlo v jeho případě nikoliv neprodleně, nýbrž až s půlročním odstupem od obdržení informace o zahájení trestního stíhání. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že až do konce srpna 2013 probíhalo řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru pro jeho osobnostní nezpůsobilost (žalobce nedržel služební průkaz ani služební zbraň). Krajský soud považuje za zcela odůvodněný argument žalovaného spočívající v tom, že po dobu vedení řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru, kdy žalobce nevykonával službu z důvodu překážek na straně bezpečnostního sboru, nebylo nezbytné zahajovat řízení o zproštění výkonu služby, ačkoliv o zahájeném trestním stíhání služební orgán prokazatelně věděl. Pokud jde dále o námitku, že žalovaný odmítl obstarat spisový materiál týkající se řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru, pak je nedůvodná, neboť žalovaný správní spis o podstatné listiny z tohoto řízení doplnil. A z těchto listin i vycházel při popisu geneze řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru. Další listiny z tohoto spisu již žalovaný nevyžadoval, neboť je považoval za irelevantní pro projednávanou věc. Pokud jde o žalobcem tvrzenou diskriminaci, která má svůj počátek v řízení o propuštění ze služebního poměru, pak se dovolával korespondence mezi jím a ředitelem Krajského ředitelství policie týkající se opakovaného vyslání žalobce k psychologickému vyšetření. Tyto listiny přiložil žalobce k žalobě a krajský soud se jimi při jednání zabýval. Z těchto listin krajskému soudu nevyplývá žádný důkaz o diskriminaci žalobce. Žalobce dále namítal, že se žalovaný odmítl zabývat nahrávkami, které mají svědčit o jeho diskriminaci služebním orgánem, neboť zachycují vyhrožování vedoucích příslušníků bezpečnostního sboru. Žalobce v žalobě uvedl, že tyto nahrávky předložil v předchozím řízení u soudu. Krajský soud ověřil v protokolu o jednání ze dne 17. 9. 2014, že krajský soud předloženými CD nahrávkami důkaz neprovedl. O skutečnosti z nich zjištěné tak nebyl krajským soudem doplněn skutkový stav, ze kterého by pak následně musel vycházet žalovaný v dalším řízení. Bylo na žalobci, aby uvedené nahrávky v pokračujícím odvolacím řízení žalovanému předložil k provedení důkazu. Krajský soud z obsahu spisu ověřil, že tak žalobce neučinil. Nemůže se proto nyní dovolávat toho, že se těmito nahrávkami žalovaný nezabýval. Z obsahu spisu vyplývá pouze to, že se žalobce domáhal provedení důkazu nahrávkami z veřejného zasedání odvolacího trestního soudu a žalovaný na str. 8 napadeného rozhodnutí odůvodnil, proč tento důkaz neprovedl. Žalobce přiložil k žalobě CD s nahrávkami. Na jednání soudu však nenavrhl jeho provedení k důkazu. Krajský soud se proto tímto nosičem a jeho obsahem nezabýval. Krajský soud podotýká, že nelze směšovat řízení o propuštění ze služebního poměru a řízení o zproštění výkonu služby. Krajský soud nemůže v tomto řízení posuzovat, zda byl žalobce od 26. 1. 2012 do 22. 8. 2013 osobnostně nezpůsobilý k výkonu služby. Krajský soud neshledal žádný důvod domnívat se, že by byl žalobce v řízení o zproštění výkonu služby diskriminován. Žalovaný tuto námitku řádně vypořádal na str. 11 až 12 napadeného rozhodnutí. Žalobce taktéž namítal, že se žalovaný odmítl zabývat dvěma znaleckými posudky s tím, že není oprávněn činit si z nich závěry. Žalobce však namítá, že jako důkaz může sloužit vše, co přispěje k objasnění věci. Znaleckým posudkem PhDr. D. hodlal žalobce prokázat, že jeho bývalá manželka trpí paranoiou a znaleckým posudkem Mgr. Š. hodlal žalobce prokázat, že s dcerou bylo manipulováno a že se nedopustil jejího pohlavního zneužívání. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že nemohl ze znaleckých posudků vycházet, neboť ty prokazovaly pouze skutečnosti, které nebyly relevantní pro řízení o zproštění výkonu služby. Žalovaný skutečně nebyl kompetentní sám si činit závěr o tom, zda je bývalá manželka (poškozená v trestním řízení o nebezpečném pronásledování) paranoidní či nikoliv a činit si vlastní závěr o tom, zda byl trestný čin skutečně spáchán či nikoliv. Jak již bylo vyloženo shora, ke zproštění výkonu služby postačovalo důvodné podezření ze spáchání trestného činu, které služební orgány založily na usnesení o zahájení trestního stíhání a na podané obžalobě. Pokud jde o trestní obvinění z pohlavního zneužívání dcery, pak to vůbec nebylo předmětem řízení. Žalobce byl zproštěn výkonu služby výlučně pro podezření ze spáchání trestného činu nebezpečného pronásledování. Žalobce též namítal absenci spisového přehledu. K tomu krajský soud uvádí, že správní spis, který mu byl předložen, obsahuje spisový přehled a listiny v něm jsou očíslovány. Je nepochybné, že služební orgán je při rozhodování o zproštění výkonu služby povinen šetřit princip presumpce neviny. Krajský soud však shledal, že v případě žalobce tento princip porušen nebyl. Žalovaný dostatečným způsobem prokázal a odůvodnil, proč měl za splněné obě podmínky pro zproštění žalobce výkonu služby. V takovém případě služebnímu orgánu nezbývalo nic jiného než ke zproštění přistoupit, neboť při naplnění zákonných podmínek byl tak povinen učinit. Pokud jde o výrok o dosažitelnosti žalobce, tak žalobce namítá, že jeho změna nebyla v napadeném rozhodnutí nikterak zdůvodněna. Uvedený výrok byl změněn ve prospěch žalobce tak, že mu byla nařízena dosažitelnost pouze ve dnech pondělí od 8:00 do 9:00 hod. V prvostupňovém rozhodnutí byla žalobci stanovena dosažitelnost v místě trvalého pobytu v rozsahu, jež je nezbytný pro stanovení nástupu k výkonu služby. Takto stanovená dosažitelnost byla zcela neurčitá, a proto žalovaný změnil výrok o dosažitelnosti tak, aby bylo zcela jednoznačně zřejmé, v jaké době se má žalobce zdržovat v místě trvalého pobytu. Skutečnost, že v původním zrušeném rozhodnutí o odvolání byla dosažitelnost změněna na dny pondělí, středa, pátek vždy od 8:00 do 9:00 hod. není rozhodná. Krajský soud totiž posuzuje prvostupňové rozhodnutí ve spojení s nyní napadeným rozhodnutím. Obsah již zrušeného rozhodnutí o odvolání ze dne 10. 12. 2013 není v tomto ohledu podstatný. Žalovaný důvody změny výroku o dosažitelnosti ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí v napadeném rozhodnutí výslovně zdůvodnil na str.

18. Změna výroku o dosažitelnosti byla učiněna za účelem zpřesnění neurčitě vymezené povinnosti žalobce a dosažitelnost byla ve prospěch žalobce stanovena v co nejméně omezujícím rozsahu, a sice na jednu hodinu týdně. Až potud není žaloba důvodná. Pokud jde o výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení, tak ve vztahu k němu krajský soud shledal důvodnost žaloby. Tento výrok skutečně není výslovně odůvodněn a ani odkaz na § 177 odst. 2 služebního zákona ve výroku samotném nepostačuje ke zdůvodnění toho, proč žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Tento nárok žalobce vyplývá přímo z § 177 odst. 2 služebního zákona a žalobce taktéž splnil svou povinnost uplatnit svůj nárok. Žalobce svůj nárok uplatnil přímo v podaném odvolání. Žalovaný splnil svou povinnost o nároku na náhradu nákladů řízení rozhodnout, ovšem toto své rozhodnutí neopřel o žádné odůvodnění, a proto nelze než konstatovat, že v této části je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem oddělitelným od výroku o změně prvostupňového rozhodnutí v meritu věci, a proto samotná jeho nepřezkoumatelnost nezakládá důvod pro to, aby bylo zrušeno celé napadené rozhodnutí. Z důvodu oddělitelnosti výroku o náhradě nákladů řízení zrušil krajský soud pouze tento výrok a v tomto rozsahu vrátil žalovanému věc k novému rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty třetí s. ř. s. Žalobce měl v řízení úspěch pouze ve věci výroku napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. S ohledem na předmět žaloby se jedná o úspěch pouze v nepatrné části. Poměrně byl v řízení úspěšnější žalovaný. S ohledem na uvedené rozhodl krajský soud tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnějšího žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.