11 C 156/2020-502

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 18 965 032 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 18 965 032 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 18 965 032 Kč od 24. 4. 2019 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 442 134 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 6. 2020 a doplněnou podáním ze dne 27. 1. 2021 (č. l. 201) se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky představující dle ní nárok za poskytnuté zdravotní služby pacientům – pojištěncům žalované za rok 2017. K odůvodnění žaloby uvedla, že je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví, přičemž zřízena byla za účelem poskytování zdravotních služeb na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 25. 11. 1990, č. j. OP-054-25 .11.

90. Žalobkyně odkázala na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR (zejména na nález ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 a na nález ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16), dle nichž v podmínkách cenové regulace vydané úhradovou vyhláškou a omezené smluvní volnosti ve smyslu vyhlášky o rámcových smlouvách úhrada za poskytnuté zdravotní služby má odpovídat alespoň účelně vynaloženým nákladům za tyto služby při absenci jiných zdrojů financování poskytnutých služeb. Žalobkyně má za to, že v segmentu hospitalizační péče poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované tento požadavek na základě vyúčtování v roce 2017 splněn nebyl. Žalobkyně proto žádá doplacení částky 18 965 032 Kč za poskytnuté zdravotní služby ve formě hospitalizací pojištěnců žalované v roce 2017 ve výši rozdílu mezi reálnými náklady účelně vynaloženými za tyto služby a úhradou za tyto služby, neboť žalobkyně objektivně neměla a nemá jiných zdrojů financování těchto zdravotních služeb.

2. Žalobkyně dále uvedla, že mezi účastnicemi řízení byla dne 31. 3. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb 1NEM_00011, jejíž forma a obsah v podstatném ohledu vychází z vyhlášky o rámcových smlouvách i jejích příloh. Pro rok 2017 strany uzavřely úhradový dodatek NEM/2017. Žalobkyně v žalobě uvedla výpočet, jakým došla k žalované částce, zdůraznila, že nejprve vyzvala žalovanou k úhradě částky 40 664 956,83 Kč představující rozdíl mezi celkovou úhradou za zdravotní služby poskytnuté pojištěncům žalované v roce 2017 a celkovými náklady žalobkyně na tyto zdravotní služby vynaložené, přičemž náklady byly kalkulovány na základě metodiky DRG. Žalobkyně však touto žalobou uplatňuje toliko částku 18 965 032 Kč jako rozdíl mezi žalobkyní nutně vynaloženými náklady na poskytování hrazených služeb v roce 2017 očištěných od jiných zdrojů financování a úhradami provedenými žalovanou za totéž časové období v jednotlivých segmentech zdravotní péče. Žalobkyně dále poukázala na problémy ve zdravotnictví obecně a na nutnost udržovat v pohotovosti infekční kliniku s ohledem na pandemii Covid 19.

3. Při jednání dne 21. 6. 2022 žalobkyně žalobní tvrzení rozvedla a doplnila o námitku absolutní neplatnosti mezi stranami uzavřeného úhradového dodatku pro rok 2017 pro rozpor se zákonem o cenách. Zdůraznila, že byť dle výročních zpráv pro rok 2017 žalobkyně měla skončit v kladném hospodářském výsledku, dle předloženého znaleckého posudku byl výsledek hospodaření ztrátový. Z toho je evidentní, že úhrada poskytnutá od žalované nepostačovala ani na úhradu nutně vynaložených nákladů žalobkyně na péči o pojištěnce žalované v segmentu hospitalizační péče. Je zřejmé, že náklady na poskytnutí zdravotní péče byly nedostatečnou úhradou přeneseny na žalobkyni – poskytovatele zdravotní péče v důsledku cenové regulace, která snížila cenu této služby tak, že eliminovala možnost návratnosti vynaložených nákladů. Žalobkyně dále poukázala na minimální možnost vyjednat jiné znění úhradového dodatku, když především v části individuálně smluvně sjednané složky úhrady žalovaná trvala na znění odpovídající úhradové vyhlášce pro rok 2017. Žalobkyně považuje úhradový dodatek vzhledem k procesu jeho sjednávání za adhezní smlouvu ve smyslu ust. § 1798 a následující občanského zákoníku.

4. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve vyjádření ze dne 20. 11. 2020 (č. l. 167), ze dne 26. 7. 2021 (č. l. 320) a zejména ze dne 4. 1. 2022 (č. l. 453) uvedla, že nárok žalobkyně nemá opodstatnění ani ve smlouvě ani v zákoně; odkaz na nálezy Ústavního soudu ČR považuje za nepřiléhavý, když tyto dopadaly na jinou skutkovou situaci. K věci samé ohledně nároku žalobkyně za rok 2017 a jejích úhrad ze strany žalované zdůraznila, že žalobkyně dle obsahu výročních zpráv nebyla ve ztrátě, ale v kladném hospodářském výsledku a již z toho důvodu je nárok neopodstatněn. K výši částky, která je žalobou požadována, žalovaná uvedla, že ačkoli žalobkyně ve své žalobě popisuje metodiku, jakým způsobem k této částce došla, přesné vyčíslení není možné ze žaloby zjistit; závěr plynoucí ze znaleckého posudku je nepřezkoumatelný, a to především pro zjištěná pochybení v hospodaření žalobkyně při kontrole hospodaření Ministerstvem zdravotnictví, které vyústilo v trestní stíhání (mimo jiné tehdejší ředitelky žalobkyně); vzhledem k tomu, že v hospodaření žalobkyně (mimo jiné i v předmětném období) byly zjištěny závažné nedostatky, plynoucí zejména ze zadávání veřejných zakázek bez řádného výběrového řízení, jsou závěry uváděné ve znaleckém posudku přinejmenším diskutabilní. Poukaz na epidemii nemoci Covid 19 považuje žalovaná za účelovou s ohledem na to, že předmětem žaloby má být rok 2017, kdy pandemie nebyla. Žalovaná dále zdůraznila, že pokud je postupováno podle úhradové vyhlášky, která není z konkrétních důvodů protiústavní (či protizákonná), jedná se přípustnou regulaci výše úhrady za zdravotní služby, resp. postup podle platné právní úpravy. Ústavní soud ČR dle žalované rozhodně neříká, že by vznikalo právo na dorovnání nadměrných nákladů poskytovatele zdravotních služeb, nýbrž judikuje, že z úhradové vyhlášky nesmí vyplývat takové podmínky výpočtu úhrady, které by poskytovatelům zdravotních služeb fakticky znemožňovaly podnikání. Z žádného z těchto závěrů Ústavního soudu ČR nevyplývá, že by neměla být respektována úhrada za zdravotní služby dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a dle příslušných úhradových vyhlášek na daný kalendářní rok (vydaných ve smyslu § 17 odst. 5 uvedeného zákona). Z rozhodnutí Ústavního soudu ČR (na která odkazuje žalobkyně) nevyplývá žádný obecný přímý nárok, neboť by takový nárok nemohl existovat extra legem. Uvedená rozhodnutí by mohla být relevantní pro spor ohledně ústavnosti úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb. pro rok 2017. Žalobkyně však žádná tvrzení, kterými by zpochybňovala konkrétní podmínky výpočtu úhrady dle úhradové vyhlášky ani neprezentovala, resp. neuvedla, v čem spatřuje faktické znemožnění podnikání poskytovatelů zdravotních služeb. Žalovaná má naopak za to, že úhradová vyhláška č. 348/2016 Sb. pro rok 2017 zajistila úhradu veškerých nákladů nutně vynaložených na poskytování hrazených zdravotních služeb a stanovila výši jejich výpočtu standardně a bez jakékoliv nepřiměřené redukce či limitace, která by mohla zavdat úvahy o zásahu do práva na podnikání poskytovatelů. Žalovaná dále poukázala na již konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, když z jejich závěrů plyne, že prostor pro ingerenci soudu je dán tehdy (a jen tehdy), když není přijata úhradová vyhláška (která by byla souladná s ústavou a zákonem) a současně absentuje dohoda stran. Pokud se strany o podmínkách úhrady dohodly, je nutno takovou dohodu respektovat a soud nemůže svým zásahem závazky stran měnit. Z citovaných rozhodnutí naopak plyne závěr, že je nutno výsostně respektovat zásadu pacta sunt servanda, která je taktéž garantována ústavním právem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 989/21).

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobkyně je státní příspěvkovou organizací, která má se žalovanou - zaměstnaneckou zdravotní pojišťovnou uzavřenou smlouvu 1NEM_00011 ze dne 31. 3. 2013. Z této smlouvy plyne, že byla uzavřena v souladu s ust. § 17 odst. 1, 2 zákona č. 48/1997 Sb. a v souladu s vyhláškou č. 618/2006 Sb. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2017. Dodatkem číslo III. k této smlouvě bylo sjednáno, že po uplynutí doby 5 let se smlouva automaticky prodlužuje o jeden rok, pokud jedna ze smluvních stran písemně neoznámí nejpozději rok před uplynutím doby její účinnosti druhé straně svůj úmysl smlouvu ukončit. Dodatek byl podepsán dne 14. 12. 2015. Dle čl. IV. odst. 1 smlouvy se hodnoty bodu pro zdravotní péči hrazenou podle seznamu výkonů, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. uvedou v dodatku ke smlouvě podle zvláštního právního předpisu. Dle čl. IV. odst. 3 mezi smluvními stranami musí být vždy předem dohodnuto zvýšení nebo snížení objemu poskytovaných hrazených služeb z důvodu změny kapacity, struktury zdravotnického zařízení poskytovatele nebo změny či obnovy přístrojového vybavení specifikovaného ve smlouvě. Dle čl. XI. odst. 1 právní vztahy mezi smluvními stranami ve věcech neupravených právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování hrazených služeb a touto smlouvou se řídí obchodním zákoníkem (viz smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 1 a dodatek č. III v přílohách spisu).

7. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom, že k této smlouvě byl pro rok 2017 uzavřen úhradový dodatek č. NEM/2017 ze dne 23. 2. 2017 ve znění dodatku KOMPL/2017 ze dne 7. 3. 2017. Ze znění dodatku vyplývá, že v souladu s § 4 odst. 1 a Přílohy č. 1 písm. A) a C) vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 348/2016 Sb. o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2017 (dále jen„ vyhláška č. 348/2016 Sb.“) se smluvní strany dohodly, že hrazené služby poskytované poskytovatelem pojištěncům pojišťovny v roce 2017 budou hrazeny podle tohoto dodatku; v článku 1 dodatku je dále rozvedeno, že výše úhrady poskytovateli v roce 2017 zahrnuje individuálně smluvně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu, úhradu vyčleněnou z úhrady formou případového paušálu a ambulantní složku úhrady, přičemž referenčním obdobím byl rok 2015. V článku 2, 3 a 4 tohoto úhradového dodatku jsou dále podrobně nastaveny způsoby určení výše jednotlivých úhrad s tím, že dle článku 2 odst. 1 individuálně smluvně sjednaná složka úhrady, pokud se na ní obě smluvní strany dohodnou, bude mezi pojišťovnou a poskytovatelem sjednaná samostatným dodatkem ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb; v čl. 2 odst. 2 je dále zakotveno, že pokud se strany nedohodnou na této individuálně smluvně sjednané složce úhrady uvedené v rámci přílohy [číslo] vyhlášky MZ č. 348/2016 Sb. do 31. 7. 2017, bude tato poskytovateli uhrazena dle bodu 2.1.1 přílohy č. 1 písm. A) vyhlášky MZ č. 348/2016 Sb. V článku 6 je zakotvena předběžná měsíční úhrada ve výši 20 029 600 Kč. V článku 6 odst. 5 si strany sjednaly, že vypořádání předběžných úhrad bude provedeno do 30. 6. 2018. Ve stejné době budou vypořádány i regulační mechanismy (č. l. 7 odst. 2). Dále je v dodatku uvedeno, že v individuálních případech zvláštního zřetele hodných, když dojde ke změnám struktury a k podstatnému nárůstu objemu poskytovaných hrazených služeb oproti referenčnímu období, může poskytovatel požádat pojišťovnu o zohlednění v rámci výpočtu výše celkové úhrady. Poskytovatel musí svou žádost pojišťovně předat písemně společně s řádným odůvodněním nejpozději do 30 dnů od zaslání vyúčtování. Pojišťovna žádost poskytovatele posoudí a v případě, že uzná žádost jako odůvodněnou, může výši celkové úhrady částečně nebo plně zohlednit (článek 6 odst. 6 dodatku ze dne 23. 2. 2017, resp. 1 odst. 11 dodatku ze dne 7. 3. 2017, viz přílohy).

8. Z dodatku ZZAL_I/2017 ze dne 15. 9. 2017 soud zjistil, že tímto dodatkem byla navýšena měsíční předběžná úhrada na částku 21 705 400 Kč (viz dodatek v přílohách spisu).

9. Žalobkyně nečinila spornou skutečnost tvrzenou žalovanou, že úhrada za zdravotní služby žalobkyní poskytnuté pojištěncům žalované za rok 2017 byla provedena dle výše citovaného úhradového dodatku a za hospitalizační péči bylo žalovanou žalobkyni uhrazeno celkem 125 231 117 Kč. Tato skutečnost plyne rovněž z výpisů z účtu ze dne 2. 3. 2017, 30. 3. 2017, 29. 6. 2017, 31. 7. 2017, 30. 8. 2017, 3. 10. 2017, 31. 5. 2017, 2. 5. 2017, 1. 11. 2017, 27. 12. 2017 (č. l. 339 - 400), ze dne 12. 9. 2018, 1. 11. 2017, 30. 11. 2017, 31. 1. 2018 (č. l. 402-442) a z vyúčtování (avízo) ze dne 18. 7. 2018 (viz přílohy).

10. Z dopisu Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 18. 12. 2019 má soud prokázané, že dohodovací řízení k úhradám na rok 2017 probíhalo v období od 2. 2. 2016 do 20. 6. 2016, v zákonem stanoveném termínu účastníci dohodovacího řízení dospěli k dohodě z celkového počtu 14 segmentů zdravotní péče v 6 segmentech, a to ve skupině poskytovatelů ambulantní hemodialyzační péče, ambulantních stomatologických služeb, mimolůžkových laboratorních a radiodiagnostických služeb, zdravotnické záchranné služby a přepravy pacientů neodkladné péče a lékařské pohotovostní služby.

11. Z interního záznamu z jednání ze dne 23. 2. 2017 (č. l. 321) soud zjistil, že mezi zástupci pojišťovny ([jméno] [anonymizováno], MUDr. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]) a poskytovatele (Ing. [jméno] [příjmení]) se dne 23. 2. 2017 konalo jednání, jehož předmětem byla mimo jiné úhrada zdravotních služeb za rok 2017; ze zápisu vyplývá, že poskytovatel (žalobkyně) konstatuje připravenost k signaci základního úhradového dodatku, avšak žádá o navýšení předběžných měsíčních paušálních úhrad o cca 1,6 milionů Kč, prezentuje předpoklad výše mluvního limitu úhrady ZULP CSP v celkové roční výši cca 65 mil. Kč a očekává návrh znění dodatku pro CSP od pojišťovny; pojišťovna dle zápisu vnímala poddimenzovanost předběžné výše úhrady v komparaci s rokem 2016 a v návaznosti na doručení žádosti poskytovatele a signaci základního úhradového dodatku provede dorovnání předběžných měsíčních úhrad na úroveň roku 2016.

12. Ze zápisu z jednání ze dne 29. 8. 2017 (č. l. 322) soud zjistil, že strany se opět sešly v srpnu 2017, jednání byla přítomna za poskytovatele MUDr. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] a za pojišťovnu MUDr. [jméno] [příjmení], předmětem jednání bylo mimo jiné i vyúčtování za rok 2017; žalobkyně jako poskytovatel žádala navýšit maximální částku v Dodatku CSP/2017 ke smlouvě tak, aby lépe odrážela očekávaný nárůst objemu Kč hlavně u HIV pozitivních a onkologických pacientů; pojišťovna předložila k podpisu nový dodatek CSP_I/2017 navýšený na maximální částku 66 700 000 Kč; strany se dohodly, že se opět sejdou a budou případně aktualizovat navýšení dohodnuté maximální částky objemu centrových léků na rok 2017; v návaznosti na navýšení celkového objemu Kč na centrové léky požádala dále žalobkyně o navýšení předběžné měsíční úhrady o 2 miliony Kč od 1. 8. 2017.

13. Ze zápisu z jednání ze dne 10. 10. 2018 (č. l. 323) soud zjistil, že dne 10. 10. 2018 se strany sešly za přítomnosti Mgr. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] za poskytovatele a Ing. [jméno] [jméno], MUDr. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] za pojišťovnu, předmětem byla mimo jiné úhrada zdravotních služeb za rok 2017; poskytovatel zde uvedl, že se seznámil se závěry vyúčtování roku 2017 a zaslal námitky, avizuje možnost bližší analýzy, proto problematiku vyúčtování úhrad 2017 nelze prozatím uzavřít, přičemž dosud předložené námitky spočívají v překročení smluvně sjednaného limitu ZULP CSP o 7 085 694,24 Kč z důvodu nárůstu nákladů na léčbu pacientů s diagnózou HIV a hepatitidy C.

14. Ze zápisu z jednání ze dne 12. 12. 2018 (č. l. 325) soud zjistil, že dne 12. 12. 2018 se obě smluvní strany opět sešly na jednání za účasti Mgr. [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] za poskytovatele a MUDr. [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] za pojišťovnu s tím, že předmětem jednání byla úhrada zdravotních služeb za rok 2017; žalobkyně zde předložila aktuální požadavek na navýšení úhrady za rok 2017 z důvodu nárůstu CM hospitalizační složky úhrady ve vybraných bázích DRG. Tuto žádost argumentuje nedostatečným profinancováním dle algoritmů příslušné úhradové vyhlášky a neodkladností poskytnutí příslušných druhů zdravotních služeb; žalobkyně zde prezentovala celkové vyčíslení požadavku dodatečné úhrady za vyúčtování poskytnutých zdravotních služeb pojištěncům žalované na hodnotu cca 22 mil. Kč.

15. Ze zápisu ze smírčího jednání konaného mezi účastníky řízení dne 17. 7. 2019 (č. l. 189) a z výzvy k úhradě hrazených zdravotních služeb ze dne 17. 4. 2019 (č. l. 328) má soud prokázáno, že dne 17. 7. 2019 se mezi účastníky konalo smírčí jednání, žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě doplatku ve výši 40 334 693,58 Kč v návaznosti na již zaslanou písemnou výzvu k úhradě této částky představující dle ní rozdíl mezi nutně vynaloženými náklady na zdravotní služby a úhradou ze strany pojišťovny ve výši 125 231 117,38 Kč. Pojišťovna tento požadavek odmítla s tím, že úhrada byla provedena dle dodatku pro rok 2017. Smírčí jednání skončilo nedohodou.

16. Mezi stranami nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně vyzvala žalovanou upomínkou ze dne 22. 5. 2020 k úhradě částky 18 965 032 Kč, kterou žalovaná neuhradila (viz předžalobní upomínka ze dne 22. 5. 2020 včetně kopie dodejky do datové schránky ze dne 22. 5. 2020 v přílohách).

17. Z výroční zprávy žalobkyně pro rok 2017 (č. l. 171 - 177) a pro rok 2018 (přílohy) soud zjistil, že výsledek hospodaření žalobkyně za běžný účetní rok 2017 neskončil se ztrátou. V hlavní činnosti skončil se ziskem 216 020 Kč a v hospodářské činnosti se ziskem ve výši 167 589 Kč.

18. Z protokolu o kontrole hospodaření s veřejnými prostředky za roky 2016, 2017, která byla zahájena v zařízení žalobkyně dne 28. 3. 2018 a která byla provedena Ministerstvem zdravotnictví, má soud prokázané, že kontrola Ministerstva zdravotnictví shledala závažná pochybení v hospodaření poskytovatele, a to zejména odebírání dodávek léčivých přípravků bez písemného smluvního vztahu - bez zajištěné ochrany veřejných prostředků proti rizikům, nedodržení zákona o veřejných zakázkách, neprověřování hlediska hospodárnosti a posouzení přiměřenosti výdajů, neprovádění předběžné řídící kontroly; závažná pochybení byla zjištěna v oblasti veřejných zakázek zadávaných dodavateli PRVNÍ CHRÁNĚNÁ [právnická osoba] (v oblasti ostraha objektů, majetku a areálu, obnova sanitních vozidel, ultrazvuk pro gynekologickou kliniku, ultrazvuk pro interní oddělení, monitory JIP, dodávka switchů, dodávka centrálních žilních katetrů, obnova přístrojového vybavení - Transportabilní Doppler Ultrasonography, tonery/tiskové kazety do kopírek a tiskáren, vybudování automatického vjezdového systému), dodávky ortopedických materiálů – [právnická osoba] a [právnická osoba], hospodaření s majetkem státu, smluvní vztahy, oblast pracovně-právní a mzdová, autodoprava, přičemž závěrem kontroly u všech těchto položek byla pochybení spočívající v opomenutí principu hospodárnosti, porušení zákona o finanční kontrole, nedostatečná ochrana veřejných prostředků proti rizikům, nesrovnalostem nebo jiným nedostatkům, způsobených zejména porušením právních předpisů, nehospodárným, neúčelným a neefektivním nakládáním s veřejnými prostředky nebo trestnou činností.

19. Z tabulky srovnání hospodaření [nemocnice] se srovnatelnými nemocnicemi (č. l. 461- 463) soud zjistil, že obdobné subjekty jako žalobkyně, konkrétně zejména Krajská nemocnice T. [právnická osoba] a [právnická osoba], [ulice] nemocnice v [obec] dosahovaly v roce 2017 zisku; srovnatelní poskytovatelé byli vybráni na základě využití typologie vytvořené Ústavem zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), přičemž jsou srovnávány vybrané produkční a úhradové ukazatele za rok 2017 (dosažená individuální základní sazba DRG po vyúčtování, dosažený case-mix a počet ukončených hospitalizačních případů v roce 2017).

20. Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 15 Co 60/2022 - 226 soud zjistil, že ve sporu mezi týmiž účastníky týkající se úhrady zdravotní péče za rok 2015 Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2021, č. j. 12 C 87/2020-165, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 7 449 705 Kč s tím, že:„ Žalobkyně se domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že to, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo (ani při odvolacím jednání žalobkyně opak netvrdila, tím spíše neprokazovala), a požadavek na plnění nad rámec sjednaného postrádal z hlediska hmotněprávní úpravy své opodstatnění. Povinnost žalované zaplatit žalobkyni 7 449 705 Kč (ani jinou částku) nevyplývá z žádné (jiné) dohody uzavřené mezi stranami ani z právního předpisu. Žalobkyně netvrdila žádný konkrétní právní titul k plnění, jehož se domáhala; požadovala je s odkazem na údajné porušení práva na podnikání, který s ohledem na vysvětlené aspekty věci za důvod k zaplacení žalované částky považovat nelze“.

21. Z vyúčtování zdravotní péče za rok 2017 nemocnic – Fakultní nemocnice [obec], Krajská nemocnice [anonymizováno] [právnická osoba], Krajská nemocnice [právnická osoba], [nemocnice], a. s., Fakultní nemocnice [obec], Fakultní nemocnice [obec], Fakultní nemocnice [obec], Fakultní nemocnice U [příjmení] [jméno], Fakultní nemocnice [obec], [nemocnice], p. o, Fakultní nemocnice v [část obce], Fakultní [ulice] [anonymizováno], Fakultní nemocnice [anonymizováno] [část obce], [anonymizována tři slova], [nemocnice] provedené žalovanou vyplývá závěr, že obdobný způsob úhrady zdravotní péče plynoucí z úhradové vyhlášky uplatnila žalovaná rovněž vůči zmíněným nemocnicím.

22. Ze zdravotně pojistného plánu žalované pro rok 2017 soud zjistil, že tento byl sestaven pro naplnění zásady vyrovnaného hospodaření a je koncipován tak, aby v roce 2017 vlastní finanční zdroje plně pokryly výdaje bez nutnosti čerpat úvěr; tento dále obsahuje zejména plán příjmů a výdajů zdravotní pojišťovny, předpokládaný vývoj struktury pojištěnců a plán provozních nákladů.

23. Z výroční zprávy žalované za rok 2017 soud zjistil, že obsahuje příjmy a výdaje ve členění dle jednotlivých fondů, stav pohledávek a závazků, přehled mechanismu úhrad, regulačních mechanismů, je zde uvedeno, že v roce 2017 probíhaly úhrady zdravotních služeb v souladu s vyhláškou MZ č. 348/2016 Sb., případně jiným způsobem úhrady projednaným s garanty příslušného segmentu. Zdravotní pojišťovna v roce 2017 dosáhla kladného salda příjmů a čerpání ZFZP ve výši 1 569 641 tisíc Kč. Hospodaření lze hodnotit jako vyrovnané.

24. Ze znaleckého posudku [číslo] ze dne 20. 4. 2020 vypracovaného [anonymizována tři slova] – [právnická osoba] soud zjistil, že znalecký ústav se na podkladě zadání strany žalující měl 1) vyjádřit ke správnosti účtování níže uvedených oblastí v účetním období roku 2017 [nemocnice] a. dohadných účtů aktivních a pasivních z titulu úhrad za poskytnutou zdravotní péči vykázanou v roce 2017 a 2) z ekonomického hlediska zhodnotit a) účtování v souvislosti s užitím Fondu reprodukce investičního majetku v roce 2017, b) jak jednotlivé provozy NNB - nemocnice, lékárna a poskytování lázeňských služeb - přispívají k celkovému hospodářskému výsledku nemocnice za rok 2017 a c) jaký je reálný ekonomický hospodářský výsledek nemocniční části NNB za rok 2017; závěrem znaleckého posudku je konstatováno, že reálný hospodářský výsledek hospodaření nemocniční části NNB za rok 2017 byl záporný, samotná nemocniční část hospodařila v roce 2017 se ztrátou -112,589 milionů Kč; reálný ekonomický hospodářský výsledek nemocniční části NNB za rok 2017 po opravě o nesprávně vykázané dohadné položky, odečtení čerpání FRIM do výnosů (na financování oprav a udržování majetku) a odečtení vyúčtování příspěvků a dotací z odpisů do výnosů, což jsou položky, které z ekonomického hlediska reálný výsledek hospodaření nemocniční části NNB nemají ovlivňovat, činí -194,6 milionů Kč. Znalecký posudek se nevyjadřuje k efektivitě hospodaření, vztahuje se k výkaznictví a analyzuje vhodnost účetních postupů.

25. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru:

26. Žalobkyně je státní příspěvkovou organizací poskytující mimo jiné zdravotní služby pojištěncům žalované jakožto pojišťovně. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 31. 1. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 1, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích této smlouvy hradí. Pro rok 2017 byl mezi žalobkyní a žalovanou uzavřen úhradový dodatek, v němž byla výše úhrad a regulačních omezení sjednána a tato do značné míry vycházela z úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 348/2016 Sb. Žalovaná uhradila žalobkyni na poskytnuté zdravotní služby v úseku hospitalizační péče částku 125 231 117 Kč. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě rozdílu mezi tvrzenými skutečnými nezbytnými náklady na poskytnuté zdravotní služby a uhrazenou částkou za rok 2017 - nejdříve požadovala uhrazení částky 40 334 693,58 Kč, posléze 18 965 032 Kč, což žalovaná odmítla s tím, že úhradu za poskytnuté zdravotní služby provedla dle sjednaného úhradového dodatku. Hospodaření žalobkyně v roce 2017 skončilo se ziskem v hlavní činnosti i v hospodářské činnosti, což plyne z výročních zpráv samotné žalobkyně za rok 2017 a za rok 2018. Hospodaření žalobkyně za rok 2016 a 2017 bylo podrobeno kontrole Ministerstva zdravotnictví ČR, jehož závěry byly vtěleny do zprávy o kontrole ze dne 28. 3. 2018. Z výsledku kontroly plynou závažná pochybení v hospodaření strany žalující v předmětných letech, které vyústilo mimo jiné v trestní stíhání vedení nemocnice (známo z úřední činnosti soudu, pozn. soudu). Žalobkyně se žalovanou jednala o znění úhradového dodatku před jeho uzavřením, a to konkrétně o navýšení předběžných měsíčních paušálních úhrad, což žalovaná akceptovala; žalovaná vnímala poddimenzovanost předběžné výše úhrady i s ohledem na úhradu zvlášť účtovaných léčivých přípravků při centrové léčbě na specializovaných pracovištích (ZULP CSP), o čemž strany rovněž jednaly; v ostatním žalobkyně konstatovala připravenost k signaci základního úhradového dodatku; ze zápisů z jednání nevyplývá žádný zásadní nesouhlas žalobkyně s textem úhradového dodatku ani její žádost o sjednání individuálně sjednané složky úhrady jinak, než je v úhradové vyhlášce. V průběhu roku 2017 jednala žalobkyně se žalovanou na jednání dne 29. 8. 2017, kde žádala navýšit maximální částku v Dodatku CSP/2017 ke smlouvě tak, aby lépe odrážela očekávaný nárůst objemu Kč hlavně u HIV pozitivních a onkologických pacientů. Po doručení vyúčtování za rok 2017 (18. 7. 2018) uplatnila žalobkyně námitky týkající se překročení smluvně sjednaného limitu ZULP CSP z důvodu nárůstu nákladů na léčbu pacientů s diagnózou HIV a hepatitidy C. O tomto strany jednaly dne 10. 10. 2018. Teprve dne 12. 12. 2018 žalobkyně vznesla požadavek na řešení segmentu hospitalizační péče, za kterou požadovala navýšení úhrady za rok 2017 z důvodu nárůstu CM hospitalizační složky úhrady ve vybraných bázích DRG ve výši cca 22 mil. Kč, posléze 40 334 693,58 Kč a následně předžalobní výzvou a touto žalobou požadovala úhradu částky 18 965 032 Kč s tím, že úhrada ze strany žalované nepokryje ani nutně vynaložené náklady na poskytnutí zdravotní péče. Žalobkyně nepožádala žalovanou postupem dle článku 6 odst. 6 dodatku ze dne 23. 2. 2017, resp. čl. 1 odst. 11 dodatku ze dne 7. 3. 2017 o změnu úhrady z důvodu změny struktury či pro podstatný nárůst objemu poskytovaných hrazených služeb oproti referenčnímu období ve lhůtě 30 dnů od zaslání vyúčtování.

27. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

28. Dle ust. § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb (dále jen„ zákon č. 48/1997 Sb.“) za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat.

29. Dle ust. § 17 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. smlouva podle odstavce 1. uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (dále jen„ veřejný zájem“), a poté je vydá jako vyhlášku. Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví. Rámcová smlouva obsahuje vždy ustanovení, které se týká doby účinnosti, způsobu a důvodu ukončení smlouvy podle odstavce 1 s tím, že smlouvu je možno ukončit vždy k 1. lednu následujícího roku, přičemž výpovědní lhůta musí být nejméně šest měsíců. Tato výpovědní lhůta neplatí v případech, že v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další plnění smlouvy. Dále rámcová smlouva musí obsahovat způsob provádění úhrady poskytovaných hrazených služeb, práva a povinnosti účastníků smlouvy podle odstavce 1, pokud nejsou stanoveny zákonem, obecné podmínky kvality a účelnosti poskytování hrazených služeb, podmínky nezbytné pro plnění smlouvy podle odstavce 1, kontrolní mechanismus kvality poskytovaných hrazených služeb a správnosti účtovaných částek, jakož i povinnost vzájemného sdělování údajů nutných ke kontrole plnění smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, způsob a důvody ukončení smlouvy podle odstavce 1, ustanovení o rozhodčím řízení.

30. Dle ust. § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.

31. Dle ust. § 40 odst. 2 věty první zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny jsou povinny uhradit poskytovatelům, popřípadě jiným subjektům uvedeným v § 17 odst. 7, kteří v souladu s tímto zákonem poskytli hrazené služby pojištěncům, tyto poskytnuté služby ve lhůtách sjednaných ve smlouvě podle § 17 odst. 1.

32. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pro rok 2017 nedošlo v rámci dohodovacího řízení mezi pojišťovnami a některými segmenty poskytovatelů zdravotních služeb k dohodě, proto úhradovou vyhlášku pro rok 2017 č. 348/2016 Sb. vydalo Ministerstvo zdravotnictví na základě zmocnění plynoucího z výše citovaného ust. § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb.

33. Dle ust. § 4 odst. 1 vyhlášky č. 348/2016 Sb. pro hrazené služby poskytované poskytovateli lůžkové péče, s výjimkou hrazených služeb poskytovaných poskytovateli následné lůžkové péče, poskytovateli dlouhodobé lůžkové péče a poskytovateli zvláštní lůžkové péče, se hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení stanoví v přílohách č. 1, 9, 10, 12 a 14 k této vyhlášce.

34. Dle ust. § 4 odst. 2 vyhlášky č. 348/2016 Sb. pro hrazené služby poskytované poskytovateli následné lůžkové péče, poskytovateli dlouhodobé lůžkové péče a poskytovateli zvláštní lůžkové péče, hrazené paušální sazbou za jeden den hospitalizace nebo podle seznamu výkonů, se hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení stanoví v příloze č. 1 k této vyhlášce.

35. Dle ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

36. Dle ust. § 1798 odst. 1 o. z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

37. Dle ust. § 1798 odst. 2 o. z. použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

38. Dle ust. § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná.

39. Dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění (dále jen „zákon [číslo] Sb.“ či„ zákon o cenách“), prodávající ani kupující nesmí zneužít svého výhodnějšího hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený majetkový prospěch.

40. Dle ust. § 2 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb. výhodnější hospodářské postavení podle odstavce 3 má prodávající nebo kupující, který sjednává ceny na trhu, aniž by při tom byl vystaven podstatné cenové soutěži. Hospodářské postavení prodávajícího nebo kupujícího se posuzuje zejména podle objemu prodaného nebo nakoupeného zboží, podílu na daném trhu, hospodářské a finanční síly, právních nebo jiných překážek vstupu na trh a míry horizontálního i vertikálního propojení s jinými osobami na daném trhu.

41. Dle ust. § 19 odst. 3 zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, v platném znění, zaměstnanecká pojišťovna nesmí zřizovat a provozovat poskytovatele a podnikat s prostředky plynoucími z veřejného zdravotního pojištění.

42. Soud uvádí, že z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, ale stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. K tomuto závěru se přiklonil i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. PL. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013, na který odkazuje ve své žalobě žalobkyně.„ Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně, nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik, přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně systémově přenášela na poskytovatele. Právní závěr, podle něhož cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti (Pl. ÚS 3/2000), se zde uplatní přiměřeně.“ 43. Co se týče účastníků řízení a jejich vzájemného postavení, uvádí soud, že byť na straně jedné poskytování zdravotních služeb podléhá rozsáhlé a značné regulaci za účelem udržitelnosti systému veřejného zdravotního pojištění, není ani toto poskytování zdravotních služeb prosto podnikatelského rizika, přestože se na straně žalobkyně (poskytovatel) nemusí (jako v tomto případě) jednat přímo o podnikatele, ale o příspěvkovou organizaci zřízenou státem (fakultní nemocnici), neboť i u takových poskytovatelů je logicky zásadní motivací kladný hospodářský výsledek, nikoliv ztráta. Oproti tomu zdravotní pojišťovna (žalovaná) je právnická osoba sui generis vzniklá účelově k výkonu nepodnikatelské činnosti, což je provozování veřejného zdravotního pojištění za podmínek stanovených zákonem, přičemž je nutné zdůraznit, že zdravotní pojišťovna může působit jako podnikatel, nikoliv však při provádění zdravotního pojištění (ust. § 19 odst. 3 zákona č. 280/1992 Sb., viz výše).

44. Soud dále zdůrazňuje, že postup dle úhradové vyhlášky se uplatní v případě, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak. Zákon č. 48/1997 Sb. tedy předpokládá, že jednotliví poskytovatelé se mohou dohodnout se zdravotní pojišťovnou na úhradě pro příslušné období jinak, ovšem za předpokladu podmínek dodržení zdravotně pojistného plánu pojišťovny. Tento zdravotně pojistný plán a jeho dodržení, stejně jako úhradová vyhláška, je však koncipován s vědomím limitovaného objemu finančních prostředků na úhradu zdravotní péče na základě povinného placení všeobecného zdravotního pojištění. Na jedné straně tedy stojí zájem pojišťovny hospodařící s vybranými prostředky na zdravotním pojištění, na straně druhé stojí zájem jednotlivého poskytovatele na dosažení kladného hospodářského výsledku. Tyto cíle jsou naplňovány prostřednictvím systému veřejného zdravotního pojištění, který je upraven zákonem č. 48/1997 Sb. V rámci tohoto zákona uzavírají pojišťovny s poskytovateli smlouvy, jejichž obsah je upraven vyhláškou č. 618/2006 Sb. o rámcových smlouvách.

45. Ústavní soud se proto zabýval ve svých rozhodnutích otázkou, do jaké míry je smluvní volnost účastníků příslušnými veřejnoprávními předpisy omezena. Ve svém nálezu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15 dospěl k závěru, že i přes tato omezení se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad. Úhradová vyhláška dle něj tak sice významně, ale pouze dotváří podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb.„ K zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči slouží i další požadavek přímo vyplývající z čl. 31 Listiny, jímž je existence systému veřejného zdravotního pojištění. Přijetí zákonné úpravy k jeho zajištění, jakož i jeho faktické provedení, je povinností státu a v jeho rámci především orgánů moci zákonodárné a moci výkonné. Základem zákonného vymezení tohoto systému je v současnosti zákon o veřejném zdravotním pojištění, který upravuje právní vztahy mezi zdravotními pojišťovnami, jejich pojištěnci a poskytovateli zdravotních služeb za účelem realizace ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči. Úhradová vyhláška, kterou na základě § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění vydává Ministerstvo zdravotnictví vždy pro následující kalendářní rok, pak tuto zákonnou úpravu doplňuje. Stanoví totiž, jakým způsobem se určí výše úhrad, na které vznikne jednotlivým poskytovatelům nárok vůči zdravotním pojišťovn za hrazené služby, jež v souladu se svými zákonnými či smluvními povinnostmi poskytli jejich pojištěncům. Jejím obsahem je tak vlastně cenová regulace. Přestože se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad, a tím ve vztahu k jejich vzájemným právním vztahům vyloučit použití úhradové vyhlášky, v obecné rovině platí, že tato vyhláška významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb. Z tohoto důvodu ji lze považovat rovněž za doplnění zákonné úpravy, která ve vztahu k těmto poskytovatelům vymezuje právní rámec rozhodný pro realizaci jejich práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Úhradová vyhláška by se proto dotýkala podstaty a smyslu práva podnikat, jestliže by na jejím základě stanovená výše úhrad byla s ohledem na rozsah poskytnutých hrazených služeb natolik nízká, že by fakticky - bez jakékoliv jiné kompenzace - přenášela náklady bezplatně poskytované zdravotní péče, které by měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jednotlivé poskytovatele, a z tohoto důvodu by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku. Takovýto důsledek by bylo ovšem možné konstatovat jen ve vztahu k určitému segmentu zdravotních služeb jako celku, vymezenému podle formy nebo oboru poskytované zdravotní péče, byť nikoliv nezbytně na celém území České republiky. Muselo by se totiž jednat o stav, kdy by poskytovatelé s ohledem na nastavení pravidel výše úhrad v tomto segmentu ve své podstatě nemohli činit samostatná rozhodnutí, která by jim v případě dalšího pokračování jejich činnosti alespoň potenciálně otevírala cestu k případnému zisku. Na roveň takto vymezeného zásahu, který by se dotýkal podstaty a smyslu práva podnikat, lze postavit i takové nastavení pravidel výpočtu těchto úhrad, které by činily jejich konečnou výši pro jednotlivé poskytovatele nepředvídatelnou, např. v důsledku oprávnění zdravotních pojišťoven tuto výši bez jakéhokoliv zdůvodnění (svévolně) krátit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, body 60 až 62). Zbývá dodat, že dotčení podstaty a smyslu základního práva ještě neznamená i jeho porušení, a to ani v případě, že by v určité oblasti byla možnost podnikání zásadním způsobem omezena nebo dokonce vyloučena. Takovýto zásah by však bylo třeba, jak bylo uvedeno výše, posuzovat mnohem přísněji jak z hlediska jeho potřebnosti, tak z hlediska intenzity zájmu na dosažení jeho cíle (viz test proporcionality).“ 46. Dále Ústavní soud rozvedl své úvahy následovně:„ Stanovený způsob výpočtu výše úhrad nevylučuje, že někteří poskytovatelé zdravotních služeb budou (případně i po dobu více let) hospodařit se ztrátou, ani tato skutečnost se však sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Každý poskytovatel musí především sám usilovat o to, aby byla jeho činnost co nejefektivnější a aby mu při ní nevznikaly zbytečné náklady. I kdyby se přitom ukázalo, že někteří poskytovatelé vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě svého podnikání za současného nastavení výše úhrad fakticky nemohou dosáhnout zisk, v rovině uvedeného práva by se jednalo o důsledek jejich vlastního rozhodnutí ohledně způsobu a místa podnikání a s ním spojeného podnikatelského rizika. Přesto je třeba uznat, že na zajištění činnosti některých poskytovatelů může být dán veřejný zájem, plynoucí zejména z ústavního požadavku zajistit přístup k místně a časově dostupné zdravotní péči poskytované bezplatně na základě veřejného pojištění. Identifikace tohoto zájmu v konkrétním případě a jeho zohlednění při výpočtu výše úhrad tak, aby se činnost těchto zařízení ekonomicky vyplatila, již nicméně překračují předmět úhradové vyhlášky, kterým je toliko plošné stanovení pravidel pro výpočet těchto úhrad. K posouzení a zajištění tohoto veřejného zájmu slouží naopak jiné nástroje, mezi něž lze řadit možnost zdravotní pojišťovny uzavřít s příslušným poskytovatelem podle § 17 odst. 1 a 5 in fine zákona o veřejném zdravotním pojištění dohodu, jejímž předmětem bude jiné (z hlediska poskytovatele příznivější) určení výše úhrad, popř. regulačních omezení. Ústavní soud zdůrazňuje, že výkonu tohoto oprávnění nelze rozumět toliko jako projevu autonomie vůle zdravotní pojišťovny. V první řadě jde o prostředek, k jehož využití musí zdravotní pojišťovna přistoupit, je-li to nezbytné k naplnění její povinnosti podle § 46 odst. 1 téhož zákona zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti. Jeho smyslem tak zkrátka není poskytnutí určitého beneficia některému z poskytovatelů na základě volné úvahy zdravotní pojišťovny, nýbrž možnost provádět úpravy nastavení výše úhrad podle úhradové vyhlášky, pokud by její aplikace v konkrétních případech ohrožovala dostupnost zdravotní péče. V případě poskytovatelů lůžkové péče by byla takto modifikovaná výše úhrad východiskem pro celkovou paušální úhradu, na kterou jim vznikne nárok podle úhradových vyhlášek v příštích letech, bude-li v tomto ohledu zachována jejich dosavadní koncepce. Uvedený poukaz na možnost individuálního ujednání neznamená odklon od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, podle něhož nelze spatřovat v pouhé možnosti, že zdravotní pojišťovna poskytne ze svých zdrojů dobrovolně (tj. na základě individuálního ujednání mezi ní a poskytovatelem) náhradu nezbytných nákladů neodkladné péče, jež byla poskytnuta nad rámec úhradovou vyhláškou stanovené limitace, relevantní garanci nebo systémové řešení problému nastavení výše úhrad, v jehož důsledku by tyto náklady nesl samotný poskytovatel (bod 73 citovaného nálezu). Toto oprávnění sleduje účel jiný, a to možnost přihlédnout při stanovení výše úhrad ke specifikům jednotlivých poskytovatelů, která jsou významná z hlediska požadavku dostupnosti zdravotní péče a nemohou být smysluplně zohledněna již v rámci výpočtu výše úhrad podle úhradové vyhlášky. V obecné rovině lze konstatovat, že limitace výše úhrad - k níž došlo stanovením celkové paušální úhrady poskytovatelům lůžkové péče i maximální celkové úhrady poskytovatelům ambulantní péče - přispívá k nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů zdravotních služeb a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění, a tím ke spravedlivému přerozdělení jeho prostředků. Jde o jeden z prostředků působících na poskytovatele zdravotních služeb, aby svou činnost prováděli efektivně.“ 47. Pokud žalobkyně odvozuje svůj nárok z nálezů Ústavního soudu ČR, uvádí soud následující. Předně je třeba zdůraznit, že úhradová vyhláška pro rok 2017 nebyla shledána s ohledem na zmiňovaný čl. 26 Listiny základních práv a svobod neústavní.

48. Co se týče a) nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, žalobkyně z něj poukazuje na„ nutně vynaložené náklady“, které by měly být uhrazeny, s odkazem na již výše citovanou větu:„ Musela by reálně vzniknout situace, kdy stát na jedné straně formálně umožňuje podnikání v určité oblasti, na straně druhé však pro něj stanoví takové podmínky, které fakticky vylučují jeho smysl. Důvod domnívat se, že takovýto stav nastal nebo může nastat v důsledku vyhláškou provedeného snížení úhrad, však Ústavní soud, aniž by v tomto směru po stránce věcné jakkoliv relativizoval související argumentaci navrhovatele a vyjádření Asociace nemocnic, neshledal.“„ Takovýto stav činí právní úpravu regulačních srážek v rozporu se zásadou předvídatelnosti a zákazem svévole podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a též se zásadou rovnosti podle čl. 1 Listiny. Tento rozpor má přitom zjevný přesah do práva poskytovatelů zdravotních služeb podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť umožňuje zdravotní pojišťovně bez jakýchkoliv kritérií jednostranně měnit výši úhrad za poskytnuté zdravotní služby, a tím i podmínky pro podnikání v této oblasti.“ 49. Zdejší soud má za to, že odkaz na citované závěry a předmětný nález je v tomto případě nedůvodný, neboť skutková situace v předmětném sporu je podstatně odlišná. Z provedeného dokazování a vyjádření žalobkyně vyplynulo, že v daném případě nemohl nastat obdobný problém, na který Ústavní soud ČR ve svém výše citovaném nálezu upozorňoval, tedy nastavení úhrady v rozporu se zásadou předvídatelnosti následnou změnou výše úhrady z vůle zdravotní pojišťovny. V tomto sporu naopak sama žalobkyně při ústním jednání uvedla, že měla k dispozici veškeré relevantní údaje a ukazatele před uzavřením úhradového dodatku, věděla, jaký objem péče zhruba v roce 2017 může očekávat, bylo jí známo znění úhradové vyhlášky a měla dostatek příležitosti provést si vlastní finanční analýzy a o případných výhradách jednat se žalovanou, což ostatně činila, jak plyne mimo jiné ze zápisu ze dne 23. 2. 2017, kde žalobkyně prezentovala připravenost podepsat úhradový dodatek. Soud nemohl akceptovat tvrzení žalobkyně uváděné při ústním jednání ve věci, že se žalobkyně ani„ nepokoušela jednat o změnách nastavení maximální úhrady u hospitalizační péče, neboť věděla, že je to pro žalovanou s odkazem na úhradovou vyhlášku jakousi nepřekročitelnou mantrou…“ Již ve výše citovaném nálezu Pl. ÚS 5/2005 Ústavní soud ČR zdůraznil, že:„ Přestože se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad, a tím ve vztahu k jejich vzájemným právním vztahům vyloučit použití úhradové vyhlášky, v obecné rovině platí, že tato vyhláška významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb“. Pokud za těchto okolností žalobkyně akceptovala znění úhradového dodatku a obsahem jejího vyjednávání o případné změně způsobu určení úhrad byla pouze (či především) otázka nastavení úhrad ve vztahu k limitaci úhrady ZULP CSP, nemůže se dle názoru soudu zpětně dovolávat skutečnosti, že takto stanovená úhrada je v rozporu se zákonem o cenách a neumožňuje pokrýt ani výdaje s poskytováním služeb spojené. V řízení bylo naopak prokázáno, že byly stanoveny podmínky ocenění péče žalobkyně v roce 2017, strany před uzavřením dodatku o jeho textu jednaly, výše úhrady tak byla zcela předvídatelná a žalobkyně teprve ex post považuje tuto smluvenou úhradu za neplatnou.

50. V návaznosti na uvedenou argumentaci soud odkazuje zejména na recentní judikaturu Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, jejíž závěry jsou s ohledem na shodu v podstatných znacích aplikovatelné na vztah mezi žalobkyní a žalovanou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl:„ Uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené. Namístě je zdůraznit, že omezení autonomie vůle zmíněné v bodě 25 se svobody žalobkyně rozhodnout se, zda návrh úhradového dodatku o stanoveném obsahu vůbec příjme, nedotýká. Také v případě zvláštní smlouvy platí, že je uzavírána s tím, že bude plněna (§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.), tedy včetně ujednání o ceně zdravotních služeb, jejíž výše se odvíjí od zdravotních výkonů hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které byly poskytnuty v příslušném hodnoceném období, od stanovených bodových hodnot těchto zdravotních výkonů a od hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení ujednaných pro příslušné úhradové období (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018). Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37). Jiný závěr nelze přijmout i z toho důvodu, protože by v rozporu s § 1797 o. z. bylo žalobkyni, jako podnikatelce, umožněno napravit pro ni nepříznivé důsledky, vyplývající z porušení zásady ekvivalence plnění, a v tomto smyslu by dosáhla téhož, jako by v její prospěch bylo možno uplatnit pravidlo o neúměrném zkrácení. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dospěl k závěru, že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Přestože dohodovací řízení se jako institut, jehož výsledkem je (má být) dohoda o obsahu rámcové smlouvy, kterou se řídí smlouvy o poskytování a úhrad hrazených služeb mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb, vztahuje (pouze) na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel. Z uvedeného vyplývá, že ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě (§ 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění) vylučuje protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí.“ 51. Obdobné závěry byly uvedeny i v rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 142/2020-241 ze dne 28. 5. 2020, kde odvolací soud uvádí:„ Správně (rozuměj„ soud 1. stupně“, pozn. soudu) vycházel z toho, že účastníci uzavřeli úhradové dodatky, tj. že se dohodli na výši plateb, resp. způsobu výpočtu jejich výše. Byť toto ujednání vycházelo z úhradové vyhlášky, která v příloze č. 1 části B, odst. 2 písm. b) upravovala způsob výpočtu úhrady zdravotní péče poskytované v pobytových zařízeních sociálních služeb způsobem výše uvedeným, přičemž se od tohoto způsobu výpočtu lišilo pouze nevýznamným navýšením koeficientu ve prospěch žalobkyně, jednalo se o úhradu smluvně stanovenou. Žalovaná plnila žalobkyni v souladu s tímto ujednáním, což mezi účastníky ani nebylo sporné. Žalobkyně by tak mohla být úspěšná pouze v případě, že by bylo možno učinit závěr o neplatnosti těchto ujednání, to se však nestalo.“ Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že daný nález se na daný skutkový stav neuplatní, neboť mezi účastníky došlo ke smluvnímu ujednání o ceně poskytnutých služeb mezi účastníky a za tohoto předpokladu zde nemůže být prostor pro zásah do podnikání žalobkyně.

52. Žalobkyně v žalobě odkazuje dále na b) nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16. Dle názoru soudu z tohoto nálezu vyplývá, že zásah soudu do cenového ujednání je na místě pouze tam, kde zákon počítá se stanovením výše úhrady na základě dohody stran a k této dohodě přesto nedošlo. Daný nález tedy dopadá na skutkově odlišné případy, než nastaly v předmětném sporu, neboť se vztahuje na pobytová zařízení sociálních služeb, kteří jsou odkázáni na dohodu se zdravotní pojišťovnou, která má vůči těmto poskytovatelům kontraktační povinnost, přičemž k ujednání o úhradě pro příslušný rok přesto nedošlo. Poskytovatelé zdravotních služeb, jakým je žalobkyně, mají stanovenou úhradu na základě úhradové vyhlášky nebo dohody, pro rok 2017 v daném případě žalobkyně uzavřela jak úhradový dodatek, tak byla přijata úhradová vyhláška č. 348/2016 Sb. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že citovaný nález se na daný vztah nemůže uplatnit.

53. V této souvislosti soud dále upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 989/21, ve kterém mimo jiné Ústavní soud uvedl následující závěr:„ Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr plyne zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Ústavní soud konstatoval, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde vedlejší účastnice) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ.“ 54. Dle názoru zdejšího soudu jsou výše citované nejnovější závěry Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Městského soudu v Praze aplikovatelné i na posuzovaný případ, přestože se v případě žalobkyně nejedná o pobytové zařízení sociálních služeb; závěr Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 ze dne 25. 2. 2021 nerozlišuje, zda se jedná o úhradový dodatek zvláštní smlouvy či úhradový dodatek mezi poskytovateli zdravotních služeb a pojišťovnou, který nevzejde z dohodovacího řízení, ale je výsledkem individuálního kontraktačního procesu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pojišťovnou (postup dle ust. § 17a a ust. § 17 zákona č. 48/1997 Sb.). Soud z těchto rozhodnutí v souladu s ust. § 13 o. z. ze všech výše uvedených důvodů vycházel.

55. Žalobkyně by tak ve sporu dle názoru soudu mohla být úspěšná pouze za předpokladu, že by byla dovozena neplatnost úhradového dodatku. Tato situace však dle závěru soudu v daném případě rovněž nenastala, a to z níže uvedených důvodů.

56. Pokud žalobkyně poukazovala na adhezní charakter úhradového dodatku pro rok 2017, podotýká soud, že pouze z toho, že smlouva má adhezní charakter (i pokud by tato skutečnost platila), nelze učinit závěr o její neplatnosti; k této podmínce musí přistoupit další okolnosti uvedené v § 1800 odst. 2 o. z. Soud dospěl k závěru, že úhradový dodatek mezi stranami sjednaný pro rok 2017 znaky uvedené v § 1800 odst. 2 o. z. nevykazuje. Je sice nepochybné, že úhradový dodatek byl vypracován a předložen žalovanou, strany to ostatně ani nesporovaly, žalovaná však jednala v souladu s ust. § 17 odst. 1 - 5 zákona č. 48/1997 Sb.; o úhradovém dodatku a jeho znění strany jednaly, o čemž svědčí mimo jiné zápis z jednání ze dne 23. 2. 2017, přičemž je nutné zdůraznit, že připomínky předestřené žalobkyní ohledně navýšení maximální částky objemu centrových léků žalovaná akceptovala a zohlednila. Žalobkyně však netvrdila, že by se uspořádání ohledně zbývající části znění úhradového dodatku bránila, že by se razantněji domáhala nějaké změny textu, že by k jiné úpravě nebyl dán žádný prostor. Současně nebylo ani prokázáno, že by toto ujednání bylo pro žalobkyni zvláště nevýhodné za současné absence rozumného důvodu pro takové uspořádání, ani že by se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchylovala od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. Naopak žalobkyně v řízení předložila vyúčtování dalších několika nemocnic za rok 2017, z nichž lze dovodit závěr, že úhradový dodatek a následně poskytnutá úhrada žalobkyni se neodchylovala od obvyklých podmínek sjednaných s ostatními nemocnicemi a že tedy žalovaná pojišťovna postupuje i vůči ostatním poskytovatelům s odkazem na úhradovou vyhlášku a nutnost dodržení svého zdravotně pojistného plánu zcela transparentně. Soud v této souvislosti opětovně poukazuje na limitovaný objem finančních prostředků ze systému veřejného zdravotního pojištění, který lze považovat za zákonem předpokládaný rozumný důvod pro případné nevýhodné uspořádání, na které se odvolává žalobkyně. Žalobkyně ani netvrdila, že by se žalovaná ve vztahu k jiným poskytovatelům chovala odchylně, případně že by jiné zdravotní pojišťovny nabízely zcela odlišné (pro poskytovatele lepší) podmínky, ani že by žalovaná vůči ní postupovala svévolně či by dané ujednání úhradového dodatku bylo z jiného důvodu neplatné (krom níže uvedené namítané neplatnosti pro rozpor se zákonem o cenách). Naopak, v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná i vůči ostatním nemocnicím postupovala obdobně jako k žalobkyni (srovnej rovněž např. usnesení NS ČR ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3628/2020).

57. Co se týče žalobkyní namítané neplatnosti úhradového dodatku pro rozpor se zákonem č. 526/1990 Sb., ani tuto námitku soud nemohl považovat za důvodnou. O obdobných námitkách již bylo judikováno v rámci sporu týkajícího se jiného segmentu poskytovatelů Nejvyšším soudem České republiky, v nichž Nejvyšší soud ČR vyslovil právní názor, že úhrada sjednaná postupem dle ust. § 17 zákona č. 48/1997 Sb. regulaci na základě zákona č. 526/1990 Sb. nepodléhá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 3142/2006 a v něm uvedený závěr:„ Závěr, že zákon o cenách zasahuje do smluvního vztahu stran při sjednání paušálu způsobem, který narušuje princip rovného postavení stran smluvního vztahu, by za této situace nutně musel vést k rozporu řešitelnému toliko Ústavním soudem (odklizením těch pasáží dotčeného zákona či zákonů, které rozpor způsobují). Úkolem Nejvyššího soudu přitom je, řešit takový střet především ústavně konformním výkladem zkoumaných norem. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé interpretace, z nichž jedna je v souladu s ústavními zákony České republiky, kdežto jiné jsou s nimi v rozporu, je úkolem státního orgánu interpretovat dotyčné ustanovení ústavně konformním způsobem (srov. např. nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 5/96, vyhlášený pod číslem 286/1996 Sb.). Za ústavně konformní pak Nejvyšší soud pokládá takový výklad zkoumaných zákonných úprav, který zákonodárci úmysl narušit regulací podle zákona o cenách dohodu o paušálním způsobu úhrady předjímanou zákonem č. 48/1997 Sb. nepřipisuje. Takový závěr je v souladu s principem smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1. Právní závěr odvolacího soudu, že paušální úhradu smluvenou podle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. nelze podrobit cenové regulaci podle zákona o cenách a citovaného výměru Ministerstva financí přepočtem na bodové ohodnocení, je tedy správný a dovolání potud opodstatněné není.“ 58. Nad rámec výše uvedeného soud podotýká, že žalobkyně v řízení nekonkretizovala, v čem konkrétně by měla smlouva, resp. úhradový dodatek pro rok 2017 sjednaný mezi stranami vycházející z úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb., která nebyla shledána protiústavní, být v rozporu se zákonem o cenách a z čeho konkrétně rozpor se zákonem o cenách zakládající důvod neplatnosti dovozuje. Pokud žalobkyně poukazovala na ust. § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 526/1990 Sb., jedná se předně o velmi obecný odkaz na daný zákon a dle názoru soudu navíc nepřípadný, když z žádného zákonného ustanovení ani z provedeného dokazování neplyne, že by ve smluvním vztahu byla strana žalovaná v pozici smluvního partnera s výhodnějším hospodářským postavením na trhu, kterému se navíc má dostávat ve vztahu s žalobkyní jako poskytovatelem nepřiměřeného majetkového prospěchu. Žalobkyně toto své obecné tvrzení nikterak nerozvádí a nedokládá a za situace, kdy žalovaná vycházela při stanovení úhrady pro rok 2017 z úhradové vyhlášky a z dodatku, který byl mezi stranami řádně sjednán, se jeví úvaha o nepřiměřeném majetkovém prospěchu na straně žalované jako nedůvodná. Jak již soud výše uvedl, žalobkyni se dostalo obdobného plnění jako ostatním srovnatelným nemocnicím ve smluvním vztahu s žalovanou, nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by jiné pojišťovny vůči poskytovatelům, potažmo žalobkyni, postupovaly jinak, případně že by poskytovatelé, konkrétně pak žalobkyně, realizovali od jiných pojišťoven diametrálně vyšší a výhodnější úhrady, než od žalované, tedy že by žalovaná jakýmkoliv způsobem zneužívala svého postavení na trhu. I v tomto ohledu tak soud úvaze strany žalující nemohl přisvědčit.

59. Soud dále považuje za vhodné zmínit, že rozhodnutí zdejšího soudu ve věci sp. zn. 11 C 367/2016 – 369 ze dne 30. 7. 2019 (které pro poskytovatele vyznělo v konečném důsledku nepříznivě, neboť jeho žaloba byla zamítnuta) nelze interpretovat vytržené z kontextu a především je třeba zdůraznit, že následná judikatura Nevyššího soudu ČR jednoznačně tenduje ve svých závěrech k zachování principu„ pacta sunt servanda“ a k závěru, že pouze pokud si smluvní strany neujednají způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je na soudu, aby cenu zdravotních služeb stanovil, a k závěru, že uzavřeli-li účastníci úhradový dodatek ke smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené.

60. Nad rámec výše uvedeného soud dále podotýká, že v předmětném sporu žalobkyně ani netvrdila, tím méně prokazovala, že by postupovala dle čl. 6 odst. 6 úhradového dodatku ze dne 23. 2. 2017, resp. čl. 1 odst. 11 dodatku ze dne 7. 3. 2017, tedy že by do 30 dnů od zaslání vyúčtování uplatnila zde uvedený předpokládaný postup pro zohlednění změny struktury či podstatný nárůst objemu poskytovaných hrazených služeb. Námitky proti vyúčtování za rok 2017 se omezily na námitky spočívající v překročení smluvně sjednaného limitu ZULP CSP (viz interní záznam z jednání ze dne 10. 10. 2018) a teprve 12. 12. 2018 (tedy cca 5 měsíců po doručení vyúčtování) žalobkyně uplatnila námitku týkající se požadavku navýšení úhrady za rok 2017 z důvodu nárůstu CM hospitalizační složky úhrady ve vybraných bázích DRG, a to nejdříve ve výši 22 milionů, posléze ve výši 40 334 693,58 Kč a následně předžalobní výzvou a touto žalobou ve výši 18 965 032 Kč.

61. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, neboť a) prostor pro ingerenci soudu ohledně výše úhrady zdravotních služeb by byl pouze za situace, kdy by absentovala úhradová vyhláška a současně dohoda mezi stranami o úhradě zdravotních služeb, b) pokud byla mezi stranami uzavřena dohoda, je nutno takovou dohodu respektovat s odvoláním na ústavně chráněnou zásadu pacta sunt servanda, c) sjednaný úhradový dodatek pro rok 2017 byl shledán soudem platným, d) žalobkyně v řízení neprokázala, že by se nacházela v roce 2017 ve ztrátě; v tomto posledním kontextu dle názoru soudu nelze odhlédnout při posouzení hospodářské situace panující v zařízení žalobkyně od závěrů vtělených do kontrolní zprávy Ministerstva zdravotnictví, z nichž plynou závažná pochybení v hospodaření strany žalující v předmětných letech spočívající mimo jiné v odebírání dodávek léčivých přípravků bez písemného smluvního vztahu bez zajištěné ochrany veřejných prostředků proti rizikům, nedodržení zákona o veřejných zakázkách, neprověřování hlediska hospodárnosti a posouzení přiměřenosti výdajů, neprovádění předběžné řídící kontroly, závažná pochybení v oblasti veřejných zakázek zadávaných dodavateli [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], což celkový obraz hospodaření a finanční situaci žalobkyně v tomto konkrétním roce v podstatě činí nepřezkoumatelným a závěry žalobkyní předloženého znaleckého posudku zásadním způsobem relativizují.

62. Ze všech výše uvedených důvodů již soud zamítl všechny dosud neprovedené navržené důkazy ze strany žalující i žalované, neboť s ohledem na výše uvedené závěry by jejich provádění bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Především soud zamítl návrhy žalobkyně (a v návaznosti na její návrh i žalované) týkající se výslechu svědků podílejících se na jednání před uzavřením úhradového dodatku; soud má za to, že výslechem těchto svědků by nebylo zjištěno ničeho dalšího nad rámec toho, co vyplývá z provedených důkazů – konkrétně zápisů z jednotlivých jednání a z vyjádření strany žalující a žalované. Pokud žalobkyně sama v řízení uvedla, že při sjednávání úhradového dodatku rezignovala na další vyjednávání stran jeho znění, neboť„ jí bylo známo, že znění úhradové vyhlášky je pro žalovanou jakousi nepřekročitelnou mantrou“, pak by bylo dle názoru soudu již nadbytečné tvrzení žalobkyně dokládat výslechy svědků; navíc lze předpokládat, že by navržení svědci nesdělili soudu ničeho významnějšího nad rámec obsahu zápisu z jednání (v opačném případě by pořizování zápisů z jednání postrádalo smysl). Soud rovněž zamítl návrhy žalobkyně na provedení dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, ceny a odhady, neboť za stávajícího právního názoru soudu by provádění znaleckého zkoumání účelnosti vynaložených nákladů na poskytnuté zdravotní služby bylo nadbytečné a nehospodárné.

63. Hodnocením případně dalších provedených důkazů se soud již nezabýval, neboť na jeho rozhodnutí neměly vliv.

64. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 442 134 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) vypočítané z tarifní hodnoty 18 965 032 Kč, sestávající z částky 51 900 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 51 900 Kč za písemné podání (vyjádření k žalobě ze dne 20. 11. 2020) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 51 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 24. 6. 2021, z částky 51 900 Kč za písemné podání ve věci samé (vyjádření k výzvě soudu o nesporných skutečnostech ze dne 26. 7. 2021) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 51 900 Kč za písemné podání ve věci samé ze dne 4. 1. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 2 x 51 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 21. 6. 2022 přesahující dvě hodiny včetně paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t. za 7 úkonů právní služby a dále z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Soud nemohl přiznat žalované náhradu nákladů za úkon – jednání u soudu dne 13. 5. 2021, neboť toto jednání se nekonalo (bylo odročeno). Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí celkem 442 134 Kč.