11 C 185/2022-193

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 15 408 026 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 15 408 026 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 408 026 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 184 404 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 6. 2022 a doplněnou podáním ze dne 14. 4. 2023 (č. l. 176) se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky představující dle ní nárok za poskytnuté zdravotní služby pacientům – pojištěncům žalované za rok 2018. K odůvodnění žaloby uvedla, že je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví, přičemž zřízena byla za účelem poskytování zdravotních služeb na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 25. 11. 1990, č. j. OP-054-25 [číslo]. Žalobkyně odkázala na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR (zejména na nález ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 a na nález ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16), dle nichž v podmínkách cenové regulace vydané úhradovou vyhláškou a omezené smluvní volnosti ve smyslu vyhlášky o rámcových smlouvách úhrada za poskytnuté zdravotní služby má odpovídat alespoň účelně vynaloženým nákladům za tyto služby při absenci jiných zdrojů financování poskytnutých služeb. Žalobkyně má za to, že v segmentu hospitalizační péče poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované tento požadavek na základě vyúčtování v roce 2018 splněn nebyl. Žalobkyně proto žádá doplacení částky 15 408 026 Kč za poskytnuté zdravotní služby ve formě hospitalizací pojištěnců žalované v roce 2018 vyčíslené jako rozdíl mezi reálnými náklady účelně vynaloženými za tyto služby a úhradou za tyto služby, neboť žalobkyně objektivně neměla a nemá jiných zdrojů financování těchto zdravotních služeb.

2. Žalobkyně dále uvedla, že mezi účastnicemi řízení byla dne 31. 3. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb 1NEM_00011, jejíž forma a obsah v podstatném ohledu vychází z vyhlášky o rámcových smlouvách i jejích příloh. Pro rok 2018 strany uzavřely úhradový dodatek č. NEM/2018 ve znění dodatku KOMPL/2018, ve kterém s odkazem na úhradovou vyhlášku pro rok 2018 byla stanovena hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení pro rok 2018. Na základě smlouvy a výše citovaného dodatku byla ze strany žalované v roce 2018 žalobkyni provedena ze strany žalované úhrada ve výši 293 017 570 Kč, z toho na akutní hospitalizační péči připadá 133 692 233 Kč. Okamžikem ročního vyúčtování zjistí žalobkyně existenci svého nároku vůči žalované z titulu povinnosti žalované uhradit rozdíl mezi skutečně vynaloženými náklady na poskytování zdravotních služeb a úhradami ze smlouvy o poskytování služeb. Žalobkyně v žalobě uvedla výpočet, jakým došla k žalované částce, zdůraznila, že v segmentu hospitalizační péče tento rozdíl představuje žalovanou částku, kalkulaci skutečně vynaložených nákladů rozvedla v části III. žaloby a výpočet zahrnula do tabulky, která je součástí žalobních tvrzení (č. l. 17). Žalobkyně dále poukázala na problémy ve zdravotnictví obecně a na nutnost udržovat v pohotovosti infekční kliniku s ohledem na pandemii Covid 19.

3. V replice ze dne 14. 4. 2023 a při jednání dne 25. 4. 2023 žalobkyně žalobní tvrzení rozvedla a doplnila o námitku absolutní neplatnosti mezi stranami uzavřeného úhradového dodatku v části cenového ujednání pro rok 2018 pro neurčitost. Uvedla, že došlo k porušení čl. III. odst. 3 písm. a) smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb [číslo], když provedená úplata v rozporu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 znemožňuje úhradu poskytnutých zdravotních služeb alespoň v rozsahu jejich nákladovosti. Pokud žalovaná uvádí, že k tomuto porušení nedochází z důvodu uzavření dohody o ceně mezi žalobkyní a žalovanou, kontruje žalobkyně, že není pravdou, že by se žalobkyně a žalovaná dohodly na určité výši úhrady, když se dohodly úhradovým dodatkem pouze na aplikaci předpisů pro účely provedení úhrady za poskytnuté zdravotní služby. Nad to úhradová vyhláška nebyla vyjednána v dohodovacím řízení, kdy pro řadu segmentů (např. segment hospitalizační lůžkové péče) došlo k nedohodě a úhradová vyhláška je tak v tomto smyslu autoritativním rozhodnutím státu. Žalobkyně od počátku tvrdí, že nebyla uzavřena dohoda o ceně a že tedy došlo k podřízení se zákonné regulaci. Pokud by měla smlouva a dodatky být vykládány jako obsahující ujednání o ceně, pak ujednání tak, jak jsou sjednána, vedou k jejich neplatnosti. Výklad předkládaný žalovanou pak není ani v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3951/2015 ze dne 25. 1. 2018), když neurčitá právní jednání nemohou zakládat povinnosti a současně soud není oprávněn nahrazovat projev vůle účastníků smlouvy. Dle názoru žalobkyně tedy žádný myslitelný způsob výkladu smluvních ujednání nemůže vést k závěru, že se smluvní strany na ceně dohodly. Současně dle žalobkyně tuto argumentaci podporuje fakt, že je cena odkazována na právní předpis, jehož změna je čistě v rukou veřejné moci oprávněné jej nejen vydat, ale také změnit, a to bez možnosti ovlivnění ze strany kterékoli smluvní strany. Také se tak stalo, nejen v roce 2016, kdy byla vyhláška změněna v důsledku zásahu Ústavního soudu České republiky, ale také v období covidové krize. Už jen z tohoto důvodu je zjevné, že proměnné vstupující do výpočtu ceny za poskytované zdravotní služby jsou nepředvídatelné ke dni uzavření smluvního vztahu a tato nepředvídatelnost tedy není způsobilá k obhájení tvrzení o uzavření dohody o ceně, když nemůže být platným cenovým ujednáním takové ujednání, které odkazuje na prováděcí předpis (v tomto případě úhradovou vyhlášku), která je v čase nestabilní. Žalobkyně má za to, že se nejedná o cenové ujednání, ale pouze o volbu regulace. Nepředvídatelné a na vůli stran nezávislé stanovení výše úhrady předpisem, který se každý rok pravidelně mění a současně není jednoznačné, že znění právního předpisu zůstane při uzavření dodatku k rámcovým smlouvám nezměněné, způsobuje, že byla uzavřena smlouva s absolutně neplatným ujednáním (ve významu výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR). Neplatnost tohoto typu jsou pak soudy z úřední povinnosti nuceny přezkoumávat i bez návrhu.

4. Dále žalobkyně zdůraznila, že proferentem celého cenového ujednání je žalovaná a v pochybnostech by měl být použit výklad contra proferentem. Žalobkyně znovu zdůraznila, že nebyla uzavřena dohoda o ceně a došlo pouze k podřízení se zákonné regulaci. Cena je odkazována na právní předpis, jehož změna je čistě v rukou veřejné moci, stejně jako oprávnění ji měnit, a ke dni uzavření smluvního vztahu jsou proměnné vstupující do výpočtu ceny nepředvídatelné. Žalobkyně dále uvádí, že úhradová vyhláška pro rok 2018 v příslušném segmentu hospitalizační lůžkové péče nebyla výsledkem dohodovacího řízení, výše úhrady tak byla autoritativně určena veřejnou mocí. K neplatným ujednáním se tak nepřihlíží a je tedy věcí soudů, aby určily spravedlivou cenu za poskytnuté hrazené služby. Žalobkyně dále polemizuje s názorem zdejšího soudu a odvolacího soudu, že závěry vtělené do rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 ze dne 25. 2. 2021 lze aplikovat rovněž na rámcové smlouvy uzavírané dle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., když žalobkyně spatřuje zásadní odlišnost mezi těmito rámcovými smlouvami a tzv. zvláštními smlouvami uzavíranými dle § 17a citovaného zákona. Pro rámcovou smlouvu na rozdíl od smlouvy zvláštní je stanovení ceny vycházející z dohody nebo nedohody v dohodovacím řízení a její podoba na rozdíl od zvláštní smlouvy je určena vyhláškou o rámcových smlouvách. Z ust. § 17a nevyplývá povinnost uzavřít regulovanou podobu smlouvy mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pojišťovnou. Toto ustanovení umožňuje pouze uzavřít zvláštní typ smlouvy, jejíž podoba není regulovaná, která nepodléhá dohodovacímu řízení a na níž, s ohledem na podobnou oblast, lze aplikovat úhradovou vyhlášku výhradně analogicky právě pro podobnost oblasti, nikoli z nutnosti tímto způsobem postupovat. Dle žalobkyně tak není pravdou, že by se s žalovanou na úhradě dohodla jak prostřednictvím vyhlášky (neboť dohodovací řízení skončilo nedohodou), tak dohodou (když došlo toliko k podřízení se regulaci). Žalobkyně dále rozvádí, že prokazatelně za rok 2018 skončila ve ztrátě, přičemž tato ztráta byla způsobena nedostatečnou úhradou ze strany žalované a obdobně ostatních pojišťoven, přičemž náklady na poskytnutou zdravotní péči byly vynaloženy ze strany žalobkyně hospodárně. Tyto služby mají být uhrazeny alespoň v rozsahu nutně vynaložených nákladů, když případná smluvní limitace v souladu s podzákonnými předpisy naplní princip protiústavnosti tehdy, když není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady na tuto péči, respektive znemožní dosažení přiměřeného zisku (v podrobnostech viz replika žalobkyně na č. l. 176 a žaloba).

5. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve vyjádření ze dne 24. 2. 2023 (č. l. 154) uvedla, že nárok žalobkyně nemá opodstatnění ani ve smlouvě ani v zákoně; odkaz na nálezy Ústavního soudu ČR považuje za nepřiléhavý, když tyto dopadaly na jinou skutkovou situaci. K věci samé ohledně nároku žalobkyně za rok 2018 a jejích úhrad ze strany žalované žalovaná dále zdůraznila, že pokud je postupováno podle úhradové vyhlášky, která není z konkrétních důvodů protiústavní (či protizákonná), jedná se přípustnou regulaci výše úhrady za zdravotní služby, resp. postup podle platné právní úpravy. Ústavní soud ČR dle žalované rozhodně neříká, že by vznikalo právo na dorovnání nadměrných nákladů poskytovatele zdravotních služeb, nýbrž judikuje, že z úhradové vyhlášky nesmí vyplývat takové podmínky výpočtu úhrady, které by poskytovatelům zdravotních služeb fakticky znemožňovaly podnikání. Z žádného z těchto závěrů Ústavního soudu ČR nevyplývá, že by neměla být respektována úhrada za zdravotní služby dle zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a dle příslušných úhradových vyhlášek na daný kalendářní rok (vydaných ve smyslu § 17 odst. 5 uvedeného zákona). Z rozhodnutí Ústavního soudu ČR (na která odkazuje žalobkyně) nevyplývá žádný obecný přímý nárok, neboť by takový nárok nemohl existovat extra legem. Uvedená rozhodnutí by mohla být relevantní pro spor ohledně ústavnosti úhradové vyhlášky č. 353/2017 Sb. pro rok 2018. Žalobkyně však žádná tvrzení, kterými by zpochybňovala konkrétní podmínky výpočtu úhrady dle úhradové vyhlášky ani neprezentovala, resp. neuvedla, v čem spatřuje faktické znemožnění podnikání poskytovatelů zdravotních služeb. Žalovaná má naopak za to, že úhradová vyhláška č. 353/2017 Sb. pro rok 2018 zajistila úhradu veškerých nákladů nutně vynaložených na poskytování hrazených zdravotních služeb a stanovila výši jejich výpočtu standardně a bez jakékoliv nepřiměřené redukce či limitace, která by mohla zavdat úvahy o zásahu do práva na podnikání poskytovatelů. Žalovaná dále poukázala na již konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, když z jejich závěrů plyne, že prostor pro ingerenci soudu je dán tehdy (a jen tehdy), když není přijata úhradová vyhláška (která by byla souladná s ústavou a zákonem) a současně absentuje dohoda stran. Pokud se strany o podmínkách úhrady dohodly, je nutno takovou dohodu respektovat a soud nemůže svým zásahem závazky stran měnit. Z citovaných rozhodnutí naopak plyne závěr, že je nutno výsostně respektovat zásadu pacta sunt servanda, která je taktéž garantována ústavním právem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 989/21). Na uvedeném závěru ničeho nemění dle žalované nepřiléhavá argumentace žalobkyně, že sjednaná cenová ujednání v úhradovém dodatku jsou dle žalobkyně absolutně neplatná pro neurčitost. Zásada pacta sunt servadna není dotčena tím, že strany odkázaly v úhradovém dodatku na úhradovou vyhlášku, jejímž textem zafixovaným ke dni uzavření úhradového dodatku projevily jasnou vůli se řídit. Textace úhradového dodatku je založena na tom, že strany projevily vůli řídit se úhradovým mechanismem, jehož přesné znění je zakotveno v úhradové vyhlášce pro rok 2018, a v tuto chvíli se stal tento text vtělený do dodatku pro strany závazný v návaznosti na dohodu stran. Pokud žalobkyně odkazuje na výklad vůle stran dle § 557 o. z., pak aplikace tohoto ustanovení je na místě v okamžiku, kdy znění smlouvy připouští různý výklad, což není aplikovatelné na daný konkrétní vztah mezi účastníky vyplývající z úhradového dodatku; znění dodatku, konkrétně jeho cenového ujednání, nezakládá pochybnost o jeho určitosti či srozumitelnosti. V neposlední řadě poukázala žalovaná na fakt, že žalobkyně po doručení vyúčtování za rok 2018 toto akceptovala a následně se zpožděním cca 5 let požaduje po žalované doplacení částky přesahující 15 000 000 Kč s argumentem, že cenové ujednání v úhradovém dodatku je neplatné a tudíž se k němu nepřihlíží. Žalovaná má za to, že nelze ex post rozhodnutím soudu změnit způsob oceněné zdravotní péče, který byl platně sjednán a který byl již proveden a lhůta pro vypořádání připomínek k vyúčtování již uplynula. Z judikatury uváděné žalobkyní navíc neplyne žádná podpora nároku, který žalobkyně uplatňuje, ale naopak velmi silné odmítnutí takto vymezeného požadavku na revizi úhrady za zdravotní péči. Nad rámec výše uvedeného připomenula žalovaná, že i kdyby žalobkyně a žalovaná neuzavřely úhradový dodatek pro rok 2018, vycházela by úhrada zdravotních služeb čistě z úhradové vyhlášky, přijaté v souladu se zákonem a ústavou, a ani tehdy by tak nevznikal důvod k zásahům soudu. Žalovaná dále odkázala na již tři pravomocně rozhodnutí spory mezi týmiž účastníky, kdy všechna rozhodnutí potvrdila právní závěry uváděné žalovanou (konkrétně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 70 Co 321/2022-204, dále rozsudek téhož soudu ze dne 24. 11. 2022, č. j. 53 Co 307/2022-574 a rozsudek ze dne 24. 5. 2022, č. j. 15 Co 60/2022-226).

6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

7. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobkyně je státní příspěvkovou organizací, která má se žalovanou - zaměstnaneckou zdravotní pojišťovnou - uzavřenou smlouvu 1NEM_00011 ze dne 31. 3. 2013 ve znění dodatku č. III, která je nadále prodlužována (viz rovněž Zřizovací listina státní příspěvkové organizace ze dne 22. 12. 2020 na č. l. 126 a dodatek č. III viz přílohy). Zřizovatelem žalobkyně je Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví.

8. Z výše citované smlouvy 1NEM_00011 ve znění dodatku č. III plyne, že byla uzavřena v souladu s § 17 odst. 1, 2 zákona č. 48/1997 Sb. a v souladu s vyhláškou č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. Dle čl. III odst. 3 písm. a) pojišťovna uhradí poskytovateli provedené hrazené služby, průkazně zdokumentované a odůvodněně poskytnuté jejím pojištěncům a pojištěncům z EU, v souladu s právními předpisy a smlouvou. Dle čl. IV. odst. 1 smlouvy se hodnoty bodu pro zdravotní péči hrazenou podle seznamu výkonů, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. uvedou v dodatku ke smlouvě podle zvláštního právního předpisu. Dle čl. IV. odst. 3 mezi smluvními stranami musí být vždy předem dohodnuto zvýšení nebo snížení objemu poskytovaných hrazených služeb z důvodu změny kapacity, struktury zdravotnického zařízení poskytovatele nebo změny či obnovy přístrojového vybavení specifikovaného ve smlouvě. Dle čl. XI. odst. 1 právní vztahy mezi smluvními stranami ve věcech neupravených právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování hrazených služeb a touto smlouvou se řídí obchodním zákoníkem (viz smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb [číslo] a dodatek č. III. v přílohách spisu).

9. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom, že k této smlouvě byl pro rok 2018 uzavřen úhradový dodatek č. NEM/2018 ze dne 22. 3. 2018 a dodatek KOMPL/2018 ze dne 2. 3. 2018. Ze znění dodatku č. NEM/2018 vyplývá, že v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 a Přílohy č. 1 písm. A) a C) vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 353/2017 Sb. o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2018 (dále jen„ vyhláška MZ č. 353/2017 Sb.“) se smluvní strany dohodly, že hrazené služby poskytované poskytovatelem pojištěncům pojišťovny v roce 2018 budou hrazeny podle tohoto dodatku; v článku 1 dodatku je dále rozvedeno, že výše úhrady poskytovateli v roce 2018 zahrnuje individuálně smluvně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu, úhradu vyčleněnou z úhrady formou případového paušálu a ambulantní složku úhrady, přičemž referenčním obdobím je rok 2016. V článku 2, 3 a 4 tohoto úhradového dodatku jsou dále podrobně nastaveny způsoby určení výše jednotlivých úhrad s tím, že dle článku 2 individuálně smluvně sjednaná složka úhrady dle přílohy č. 1 písm. A) bodu 2 Vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb., pokud se na ní obě smluvní strany dohodnou, bude mezi pojišťovnou a poskytovatelem sjednaná samostatným dodatkem ke smlouvě o poskytování a úhradě hrazených služeb. V článku 3 je zakotvena úhrada formou případového paušálu s tím, že tato úhrada zahrnuje hrazené služby zařazené podle Klasifikace do skupin vztažených k diagnóze uvedených v příloze [číslo] vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb. a stanoví se dle přílohy č. 1 písm. A bodu 3 vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb. V článku 4 je zakotvena úhrada vyčleněná z úhrady formou případového paušálu tak, že zahrnuje hrazené služby zařazené podle Klasifikace do skupin vztažených k diagnóze uvedených v příloze č. 13 vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb. a stanoví se dle přílohy č. 1 písm. A bodu 4 vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb. Článek 5 obsahuje úpravu ambulantní složky úhrady. V článku 6 je zakotvena předběžná měsíční úhrada ve výši 23 854 000 Kč. V článku 6 odst. 5 si strany sjednaly, že vypořádání předběžných úhrad bude provedeno do 30. 6. 2019. Ve stejné době budou vypořádány i regulační mechanismy (čl. 7 odst. 2). Dále je v dodatku uvedeno, že v individuálních případech zvláštního zřetele hodných, když dojde ke změnám struktury a k podstatnému nárůstu objemu poskytovaných hrazených služeb oproti referenčnímu období, může poskytovatel požádat pojišťovnu o zohlednění v rámci výpočtu výše celkové úhrady. Poskytovatel musí svou žádost pojišťovně předat písemně společně s řádným odůvodněním nejpozději do 30 dnů od zaslání vyúčtování. Pojišťovna žádost poskytovatele posoudí a v případě, že uzná žádost jako odůvodněnou, může výši celkové úhrady částečně nebo plně zohlednit (článek 6 odst. 6 dodatku ze dne 22. 3. 2018, resp. 1 odst. 11 dodatku ze dne 2. 3. 2017, viz přílohy).

10. Žalobkyně nečinila spornou skutečnost tvrzenou žalovanou, že úhrada za zdravotní služby žalobkyní poskytnuté pojištěncům žalované za rok 2018 byla provedena dle výše citovaného úhradového dodatku a za akutní hospitalizační péči bylo žalovanou žalobkyni uhrazeno celkem 133 692 233 Kč. Vyúčtování (avízo) ze dne 3. 7. 2018 bylo žalobkyni doručeno, což tato nečinila sporným (viz přílohy).

11. Mezi stranami nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně vyzvala žalovanou předžalobní výzvou ze dne 16. 6. 2022 k úhradě částky 15 408 026 Kč, kterou žalovaná neuhradila (viz předžalobní upomínka ze dne 16. 6. 2022 včetně kopie dodejky do datové schránky ze dne 16. 6. 2022 na č. l. 18 a 19).

12. Ze sdělení Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 5. 2020 (č. l. 82) soud zjistil, že byl žalobkyni zřizovatelem poskytnut na základě UV č. 480/2020 ze dne 27. 4. 2020 jednorázový příspěvek ve výši 1 285 478 548 Kč na úhradu závazků po splatnosti nebo závazků nad 60 dnů od data uskutečnění zdanitelného plnění a přefinancovaných závazků. Prostředky jsou účelově určeny na oddlužení nemocnic formou jednorázového příspěvku zřizovatele.

13. Z výroční zprávy žalobkyně pro rok 2018 (přílohy) soud zjistil, že výsledek hospodaření žalobkyně za běžný účetní rok 2018 skončil se ztrátou v hlavní činnosti ve výši - 263 842 372,14 Kč.

14. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 15 Co 60/2022 - 226 (č. l. 163) soud zjistil, že ve sporu mezi týmiž účastníky týkající se úhrady zdravotní péče za rok 2015 Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2021, č. j. 12 C 87/2020-165, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 7 449 705 Kč s tím, že:„ Žalobkyně se domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že to, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo (ani při odvolacím jednání žalobkyně opak netvrdila, tím spíše neprokazovala), a požadavek na plnění nad rámec sjednaného postrádal z hlediska hmotněprávní úpravy své opodstatnění. Povinnost žalované zaplatit žalobkyni 7 449 705 Kč (ani jinou částku) nevyplývá z žádné (jiné) dohody uzavřené mezi stranami ani z právního předpisu. Žalobkyně netvrdila žádný konkrétní právní titul k plnění, jehož se domáhala; požadovala je s odkazem na údajné porušení práva na podnikání, který s ohledem na vysvětlené aspekty věci za důvod k zaplacení žalované částky považovat nelze“.

15. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 70 Co 321/2022 - 204 (č. l. 165) soud zjistil, že ve sporu mezi týmiž účastníky týkající se úhrady zdravotní péče za rok 2016 Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2022, č. j. 12 C 109/2021-167, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 18 203 794 Kč s tím, že:„ Soud prvního stupně správně poukázal na specifika právního vztahu mezi žalobkyní jako poskytovatelem zdravotních služeb a žalovanou jako veřejnou zdravotní pojišťovnou zajišťující ve veřejném zájmu co nejširší poskytování bezplatné péče a současně limitovanou množstvím prostředků, které má k disposici. Správně tak uzavřel (se správným odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že tuto oblast je třeba regulovat, což zajišťuje zákon o veřejném zdravotním pojištění, nicméně jsou dostatečně nastaveny podmínky i pro podnikání obou účastníků, a to právě možností sjednat jiný způsob určení výše úhrad. Úhradová vyhláška pak vychází z dohodovacího řízení zástupců zdravotních pojišťoven a příslušných sdružení poskytovatelů, tedy jí určené hodnoty musí odrážet minimálně průměrnou cenu poskytovaných služeb, kterou jsou poskytovatelé zdravotnické péče ochotni akceptovat. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že pokud účastnice uzavřely úhradový dodatek, byť odkazující na úhradovou vyhlášku, jednalo se o dohodou účastníků stanovený způsob úhrady. Za správný považuje odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, opřený o adekvátně použitou judikaturu, že pokud se žalobkyně za takové situace dostala do ztráty, jedná se o přípustné podnikatelské riziko. Žalobkyně ani nijak neprokazovala, že sjednání úhradového dodatku (a tedy ceny poskytovaných služeb odkazující na úhradovou vyhlášku) bylo pro žalobkyni zvláště nevýhodné a postrádající rozumný důvod pro takové ujednání, či že by se bez zvláštního důvodu odchylovala od obvyklých podmínek sjednávaných v obdobných případech. Odvolací soud pak neshledává žádný důvod k odchýlení se od závěrů judikatury (na kterou opět správně a adekvátně odkázal soud prvního stupně) dovozující, že na regulaci cen zdravotních služeb nedopadá regulace zákonem o cenách, neboť úhradová vyhláška je ve vztahu k němu speciálním právním předpisem“.

16. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, č. j. 53 Co 307/2022 - 574 (č. l. 158) soud zjistil, že ve sporu mezi týmiž účastníky týkající se úhrady zdravotní péče za rok 2017 Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2022, č. j. 11 C 156/2020-502, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 18 965 032 Kč s tím, že:„ Jako zcela přiléhavou pak odvolací soud shledal aplikaci závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, a to i přesto, že se v případě žalobkyně nejedná o pobytové zařízení sociálních služeb. Správně totiž soud prvního stupně vyhodnotil, že pro posouzení věci Nejvyšším soudem tato odlišnost ve výsledku nebyla rozhodující. Nejvyšší soud totiž nerozlišuje, zda se jedná o úhradový dodatek zvláštní smlouvy či úhradový dodatek mezi poskytovateli zdravotních služeb a pojišťovnou, který nevzejde z dohodovacího řízení, ale je výsledkem individuálního kontraktačního procesu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pojišťovnou (postup podle § 17a a § 17 zákona 48/1997). Žalobkyní odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2515/16 nejde na danou věc aplikovat proto, že daný soud vycházel z absence smluvního jednání o ceně zdravotních služeb, tedy vycházel z toho, že tato cena byla stanovena přímo konkrétním právním předpisem (úhradovou vyhláškou) nebo její analogickou aplikací, jejímž účelem je určit obvyklou cenu plnění z důvodu absence ujednání ceny zdravotních služeb. Naopak ve věci řešené Nejvyšším soudem, shodně jako v této projednávané věci, se o přímou aplikaci úhradové vyhlášky nejedná a argumentace žalobkyně tomu stranící skrze obdobný věcný obsah není ani v tomto případě opodstatněná. Nejvyšší soud přitom rozvedl, že pro zvláštní povahu právních vztahů a značný rozsah jejich regulace, včetně otázky věcného plnění zdravotních služeb, je logické usměrnění jednání zúčastněných subjektů také v tomto směru, avšak de facto ztotožnit přímou, potažmo analogickou aplikaci úhradové vyhlášky se smluvním ujednáním ceny, které i v těchto poměrech je založeno na shodné vůli smluvních stran (i ohledně ceny zdravotních služeb), nelze. Uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené. Při tomto posouzení pak nebylo rozhodné samotné hospodaření žalobkyně, ani otázka nákladovosti služeb poskytovaných žalobkyní pojištěncům žalované. Odvolací soud tak ve shodě se závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 15 Co 60/2022 uzavírá, že se žalobkyně domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z právního předpisu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že to, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo (ani při odvolacím jednání žalobkyně opak netvrdila, tím spíše neprokazovala), a požadavek na plnění nad rámec sjednaného postrádal z hlediska hmotněprávní úpravy své opodstatnění. Povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 18 965 032 Kč (ani jinou částku) nevyplývá z žádné (jiné) dohody uzavřené mezi stranami ani z právního předpisu.“ 17. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru:

18. Žalobkyně je státní příspěvkovou organizací poskytující mimo jiné zdravotní služby pojištěncům žalované jakožto pojišťovně. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 31. 1. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 1, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytuje sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto v mezích této smlouvy hradí. Pro rok 2018 byl mezi žalobkyní a žalovanou uzavřen úhradový dodatek, v němž byla výše úhrad a regulačních omezení sjednána a tato vycházela do značné míry z úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 353/2017 Sb. Žalovaná uhradila žalobkyni na poskytnuté zdravotní služby v úseku hospitalizační péče částku 133 692 233 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě rozdílu mezi tvrzenými skutečnými nezbytnými náklady na poskytnuté zdravotní služby a ze strany žalované uhrazenou částkou za rok 2018 – v celkové výši 15 408 026 Kč. Žalovaná toto odmítla. Hospodaření žalobkyně v roce 2018 skončilo dle výroční zprávy za rok 2018 se ztrátou v hlavní činnosti.

19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

20. Dle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb (dále jen„ zákon č. 48/1997 Sb.“) za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat.

21. Dle § 17 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. smlouva podle odstavce 1. uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (dále jen„ veřejný zájem“), a poté je vydá jako vyhlášku. Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví.

22. Dle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.

23. Dle § 40 odst. 2 věty první zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny jsou povinny uhradit poskytovatelům, popřípadě jiným subjektům uvedeným v § 17 odst. 7, kteří v souladu s tímto zákonem poskytli hrazené služby pojištěncům, tyto poskytnuté služby ve lhůtách sjednaných ve smlouvě podle § 17 odst. 1.

24. Dle § 4 odst. 1 vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb. pro hrazené služby poskytované poskytovateli lůžkové péče, s výjimkou hrazených služeb poskytovaných poskytovateli následné lůžkové péče, poskytovateli dlouhodobé lůžkové péče a poskytovateli zvláštní lůžkové péče, se hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení stanoví v přílohách č. 1, 9, 10, 12 13 a 14 k této vyhlášce.

25. Dle přílohy č. 1 vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb. části A) bodu 1. úhrada poskytovateli v roce 2018 zahrnuje individuálně smluvně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu, úhradu vyčleněnou z úhrady formou případového paušálu a úhradu za ambulantní péči (dále jen„ ambulantní složka úhrady“). Pro výpočet referenčních hodnot individuálně smluvně sjednané složky úhrady, úhrady formou případového paušálu, úhrady vyčleněné z úhrady formou případového paušálu a ambulantní složky úhrady jsou do výpočtu zařazeny veškeré hrazené služby poskytnuté v roce 2016, poskytovatelem vykázané do 31. března 2017 a zdravotní pojišťovnou uznané do 31. května 2017.

26. Dle přílohy č. 1 vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb. části A) bodu 2. 1. individuálně smluvně sjednaná složka úhrady může zahrnovat hrazené služby podle bodu 2.1.1 až 2.1.

9. Úhrada za tyto služby se v takovém případě nezapočítává do úhrady uvedené v bodech 3 a 4.

27. Dle § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

28. Dle § 553 odst. 2 o. z. byl – li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.

29. Dle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

30. Dle § 557 o. z. připouští-li použitý výraz růžný výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

31. Dle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

32. Dle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

33. Soud uvádí, že z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost neplyne právo na zisk, ale stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. K tomuto závěru se přiklonil i Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. PL. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013, na který odkazuje ve své žalobě žalobkyně.„ Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně, nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik, přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně systémově přenášela na poskytovatele. Právní závěr, podle něhož cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti (Pl. ÚS 3/2000), se zde uplatní přiměřeně.“ 34. Co se týče účastníků řízení a jejich vzájemného postavení, uvádí soud, že byť na straně jedné poskytování zdravotních služeb podléhá rozsáhlé a značné regulaci za účelem udržitelnosti systému veřejného zdravotního pojištění, není ani toto poskytování zdravotních služeb prosto podnikatelského rizika, přestože se na straně žalobkyně (poskytovatel) nemusí (jako v tomto případě) jednat přímo o podnikatele, ale o příspěvkovou organizaci zřízenou státem (fakultní nemocnici), neboť i u takových poskytovatelů je logicky zásadní motivací kladný hospodářský výsledek, nikoliv ztráta. Oproti tomu zdravotní pojišťovna (žalovaná) je právnická osoba sui generis vzniklá účelově k výkonu nepodnikatelské činnosti, což je provozování veřejného zdravotního pojištění za podmínek stanovených zákonem, přičemž je nutné zdůraznit, že zdravotní pojišťovna může působit jako podnikatel, nikoliv však při provádění zdravotního pojištění (ust. § 19 odst. 3 zákona č. 280/1992 Sb.).

35. Soud dále zdůrazňuje, že postup dle úhradové vyhlášky se uplatní v případě, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak. Zákon č. 48/1997 Sb. tedy předpokládá, že jednotliví poskytovatelé se mohou dohodnout se zdravotní pojišťovnou na úhradě pro příslušné období jinak, ovšem za předpokladu podmínek dodržení zdravotně pojistného plánu pojišťovny. Tento zdravotně pojistný plán a jeho dodržení, stejně jako úhradová vyhláška, je však koncipován s vědomím limitovaného objemu finančních prostředků na úhradu zdravotní péče na základě povinného placení všeobecného zdravotního pojištění. Na jedné straně tedy stojí zájem pojišťovny hospodařící s vybranými prostředky na zdravotním pojištění, na straně druhé stojí zájem jednotlivého poskytovatele na dosažení kladného hospodářského výsledku. Tyto cíle jsou naplňovány prostřednictvím systému veřejného zdravotního pojištění, který je upraven zákonem č. 48/1997 Sb. V rámci tohoto zákona uzavírají pojišťovny s poskytovateli smlouvy, jejichž obsah je upraven vyhláškou č. 618/2006 Sb. o rámcových smlouvách.

36. Ústavní soud se proto zabýval ve svých rozhodnutích otázkou, do jaké míry je smluvní volnost účastníků příslušnými veřejnoprávními předpisy omezena. Ve svém nálezu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15 dospěl k závěru, že i přes tato omezení se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad. Úhradová vyhláška dle něj tak sice významně, ale pouze dotváří podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb.„ K zajištění rovného přístupu ke zdravotní péči slouží i další požadavek přímo vyplývající z čl. 31 Listiny, jímž je existence systému veřejného zdravotního pojištění. Přijetí zákonné úpravy k jeho zajištění, jakož i jeho faktické provedení, je povinností státu a v jeho rámci především orgánů moci zákonodárné a moci výkonné. Základem zákonného vymezení tohoto systému je v současnosti zákon o veřejném zdravotním pojištění, který upravuje právní vztahy mezi zdravotními pojišťovnami, jejich pojištěnci a poskytovateli zdravotních služeb za účelem realizace ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči. Úhradová vyhláška, kterou na základě § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění vydává Ministerstvo zdravotnictví vždy pro následující kalendářní rok, pak tuto zákonnou úpravu doplňuje. Stanoví totiž, jakým způsobem se určí výše úhrad, na které vznikne jednotlivým poskytovatelům nárok vůči zdravotním pojišťovn za hrazené služby, jež v souladu se svými zákonnými či smluvními povinnostmi poskytli jejich pojištěncům. Jejím obsahem je tak vlastně cenová regulace. Přestože se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad, a tím ve vztahu k jejich vzájemným právním vztahům vyloučit použití úhradové vyhlášky, v obecné rovině platí, že tato vyhláška významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb. Z tohoto důvodu ji lze považovat rovněž za doplnění zákonné úpravy, která ve vztahu k těmto poskytovatelům vymezuje právní rámec rozhodný pro realizaci jejich práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Úhradová vyhláška by se proto dotýkala podstaty a smyslu práva podnikat, jestliže by na jejím základě stanovená výše úhrad byla s ohledem na rozsah poskytnutých hrazených služeb natolik nízká, že by fakticky - bez jakékoliv jiné kompenzace - přenášela náklady bezplatně poskytované zdravotní péče, které by měly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jednotlivé poskytovatele, a z tohoto důvodu by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku. Takovýto důsledek by bylo ovšem možné konstatovat jen ve vztahu k určitému segmentu zdravotních služeb jako celku, vymezenému podle formy nebo oboru poskytované zdravotní péče, byť nikoliv nezbytně na celém území České republiky. Muselo by se totiž jednat o stav, kdy by poskytovatelé s ohledem na nastavení pravidel výše úhrad v tomto segmentu ve své podstatě nemohli činit samostatná rozhodnutí, která by jim v případě dalšího pokračování jejich činnosti alespoň potenciálně otevírala cestu k případnému zisku. Na roveň takto vymezeného zásahu, který by se dotýkal podstaty a smyslu práva podnikat, lze postavit i takové nastavení pravidel výpočtu těchto úhrad, které by činily jejich konečnou výši pro jednotlivé poskytovatele nepředvídatelnou, např. v důsledku oprávnění zdravotních pojišťoven tuto výši bez jakéhokoliv zdůvodnění (svévolně) krátit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/13, body 60 až 62). Zbývá dodat, že dotčení podstaty a smyslu základního práva ještě neznamená i jeho porušení, a to ani v případě, že by v určité oblasti byla možnost podnikání zásadním způsobem omezena nebo dokonce vyloučena. Takovýto zásah by však bylo třeba, jak bylo uvedeno výše, posuzovat mnohem přísněji jak z hlediska jeho potřebnosti, tak z hlediska intenzity zájmu na dosažení jeho cíle (viz test proporcionality).“ 37. Dále Ústavní soud rozvedl své úvahy následovně:„ Stanovený způsob výpočtu výše úhrad nevylučuje, že někteří poskytovatelé zdravotních služeb budou (případně i po dobu více let) hospodařit se ztrátou, ani tato skutečnost se však sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Každý poskytovatel musí především sám usilovat o to, aby byla jeho činnost co nejefektivnější a aby mu při ní nevznikaly zbytečné náklady. I kdyby se přitom ukázalo, že někteří poskytovatelé vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě svého podnikání za současného nastavení výše úhrad fakticky nemohou dosáhnout zisk, v rovině uvedeného práva by se jednalo o důsledek jejich vlastního rozhodnutí ohledně způsobu a místa podnikání a s ním spojeného podnikatelského rizika. Přesto je třeba uznat, že na zajištění činnosti některých poskytovatelů může být dán veřejný zájem, plynoucí zejména z ústavního požadavku zajistit přístup k místně a časově dostupné zdravotní péči poskytované bezplatně na základě veřejného pojištění. Identifikace tohoto zájmu v konkrétním případě a jeho zohlednění při výpočtu výše úhrad tak, aby se činnost těchto zařízení ekonomicky vyplatila, již nicméně překračují předmět úhradové vyhlášky, kterým je toliko plošné stanovení pravidel pro výpočet těchto úhrad. K posouzení a zajištění tohoto veřejného zájmu slouží naopak jiné nástroje, mezi něž lze řadit možnost zdravotní pojišťovny uzavřít s příslušným poskytovatelem podle § 17 odst. 1 a 5 in fine zákona o veřejném zdravotním pojištění dohodu, jejímž předmětem bude jiné (z hlediska poskytovatele příznivější) určení výše úhrad, popř. regulačních omezení. Ústavní soud zdůrazňuje, že výkonu tohoto oprávnění nelze rozumět toliko jako projevu autonomie vůle zdravotní pojišťovny. V první řadě jde o prostředek, k jehož využití musí zdravotní pojišťovna přistoupit, je-li to nezbytné k naplnění její povinnosti podle § 46 odst. 1 téhož zákona zajistit poskytování hrazených služeb svým pojištěncům, včetně jejich místní a časové dostupnosti. Jeho smyslem tak zkrátka není poskytnutí určitého beneficia některému z poskytovatelů na základě volné úvahy zdravotní pojišťovny, nýbrž možnost provádět úpravy nastavení výše úhrad podle úhradové vyhlášky, pokud by její aplikace v konkrétních případech ohrožovala dostupnost zdravotní péče. V případě poskytovatelů lůžkové péče by byla takto modifikovaná výše úhrad východiskem pro celkovou paušální úhradu, na kterou jim vznikne nárok podle úhradových vyhlášek v příštích letech, bude-li v tomto ohledu zachována jejich dosavadní koncepce. Uvedený poukaz na možnost individuálního ujednání neznamená odklon od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, podle něhož nelze spatřovat v pouhé možnosti, že zdravotní pojišťovna poskytne ze svých zdrojů dobrovolně (tj. na základě individuálního ujednání mezi ní a poskytovatelem) náhradu nezbytných nákladů neodkladné péče, jež byla poskytnuta nad rámec úhradovou vyhláškou stanovené limitace, relevantní garanci nebo systémové řešení problému nastavení výše úhrad, v jehož důsledku by tyto náklady nesl samotný poskytovatel (bod 73 citovaného nálezu). Toto oprávnění sleduje účel jiný, a to možnost přihlédnout při stanovení výše úhrad ke specifikům jednotlivých poskytovatelů, která jsou významná z hlediska požadavku dostupnosti zdravotní péče a nemohou být smysluplně zohledněna již v rámci výpočtu výše úhrad podle úhradové vyhlášky. V obecné rovině lze konstatovat, že limitace výše úhrad - k níž došlo stanovením celkové paušální úhrady poskytovatelům lůžkové péče i maximální celkové úhrady poskytovatelům ambulantní péče - přispívá k nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů zdravotních služeb a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění, a tím ke spravedlivému přerozdělení jeho prostředků. Jde o jeden z prostředků působících na poskytovatele zdravotních služeb, aby svou činnost prováděli efektivně.“ 38. Pokud žalobkyně odvozuje svůj nárok z nálezů Ústavního soudu ČR, uvádí soud následující. Předně je třeba zdůraznit, že úhradová vyhláška pro rok 2018 nebyla shledána s ohledem na zmiňovaný čl. 26 Listiny základních práv a svobod neústavní.

39. Co se týče a) nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, žalobkyně z něj poukazuje na„ nutně vynaložené náklady“, které by měly být uhrazeny, s odkazem na již výše citovanou větu:„ Musela by reálně vzniknout situace, kdy stát na jedné straně formálně umožňuje podnikání v určité oblasti, na straně druhé však pro něj stanoví takové podmínky, které fakticky vylučují jeho smysl. Důvod domnívat se, že takovýto stav nastal nebo může nastat v důsledku vyhláškou provedeného snížení úhrad, však Ústavní soud, aniž by v tomto směru po stránce věcné jakkoliv relativizoval související argumentaci navrhovatele a vyjádření Asociace nemocnic, neshledal.“„ Takovýto stav činí právní úpravu regulačních srážek v rozporu se zásadou předvídatelnosti a zákazem svévole podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a též se zásadou rovnosti podle čl. 1 Listiny. Tento rozpor má přitom zjevný přesah do práva poskytovatelů zdravotních služeb podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť umožňuje zdravotní pojišťovně bez jakýchkoliv kritérií jednostranně měnit výši úhrad za poskytnuté zdravotní služby, a tím i podmínky pro podnikání v této oblasti.“ 40. Zdejší soud má za to, že odkaz na citované závěry a předmětný nález je v tomto případě nedůvodný, neboť skutková situace v předmětném sporu je podstatně odlišná. Z provedeného dokazování a vyjádření žalobkyně vyplynulo, že v daném případě nemohl nastat obdobný problém, na který Ústavní soud ČR ve svém výše citovaném nálezu upozorňoval, tedy nastavení úhrady v rozporu se zásadou předvídatelnosti následnou změnou výše úhrady z vůle zdravotní pojišťovny. V tomto sporu naopak sama žalobkyně měla k dispozici veškeré relevantní údaje a ukazatele před uzavřením úhradového dodatku, věděla, jaký objem péče zhruba v roce 2018 může očekávat, bylo jí známo znění úhradové vyhlášky a měla dostatek příležitosti provést si vlastní finanční analýzy a o případných výhradách jednat se žalovanou; ostatně opak netvrdila, tím méně prokazovala. Již ve výše citovaném nálezu Pl. ÚS 5/2005 Ústavní soud ČR zdůraznil, že:„ Přestože se každý poskytovatel může dohodnout se zdravotní pojišťovnou na jiném způsobu určení výše úhrad, a tím ve vztahu k jejich vzájemným právním vztahům vyloučit použití úhradové vyhlášky, v obecné rovině platí, že tato vyhláška významným způsobem dotváří i podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb“. Pokud za těchto okolností žalobkyně akceptovala znění úhradového dodatku, nemůže se dle názoru soudu zpětně dovolávat skutečnosti, že takto stanovená úhrada je v rozporu se zákonem o cenách a neumožňuje pokrýt ani výdaje s poskytováním služeb spojené. V řízení bylo naopak prokázáno, že byly stanoveny podmínky ocenění péče žalobkyně v roce 2018, výše úhrady tak byla zcela předvídatelná a žalobkyně teprve ex post považuje tuto smluvenou úhradu za neplatnou, resp. ujednání o úhradě označuje za zdánlivé.

41. V návaznosti na uvedenou argumentaci soud odkazuje zejména na judikaturu Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020, jejíž závěry jsou s ohledem na shodu v podstatných znacích aplikovatelné na vztah mezi žalobkyní a žalovanou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl:„ Uzavřela-li žalobkyně úhradový dodatek k zvláštní smlouvě, v němž byl ujednán způsob stanovení ceny zdravotních služeb, je z povahy věci vyloučen protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí, neboť žalobkyně tak učinila ze svobodné vůle poté, co při využití svých potřebných schopností (§ 5 odst. 1 o. z.), které lze u ní vzhledem k její profesionalitě důvodně předpokládat, odborně a kompetentně zhodnotila podmínky v návrhu obsažené. Namístě je zdůraznit, že omezení autonomie vůle zmíněné v bodě 25 se svobody žalobkyně rozhodnout se, zda návrh úhradového dodatku o stanoveném obsahu vůbec příjme, nedotýká. Také v případě zvláštní smlouvy platí, že je uzavírána s tím, že bude plněna (§ 3 odst. 2 písm. d) o. z.), tedy včetně ujednání o ceně zdravotních služeb, jejíž výše se odvíjí od zdravotních výkonů hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které byly poskytnuty v příslušném hodnoceném období, od stanovených bodových hodnot těchto zdravotních výkonů a od hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení ujednaných pro příslušné úhradové období (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5718/2017, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018). Zásada pacta sunt servanda, základní zásada soukromého práva a právního řádu vůbec, je také předmětem ústavní ochrany (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, bod 37). Jiný závěr nelze přijmout i z toho důvodu, protože by v rozporu s § 1797 o. z. bylo žalobkyni, jako podnikatelce, umožněno napravit pro ni nepříznivé důsledky, vyplývající z porušení zásady ekvivalence plnění, a v tomto smyslu by dosáhla téhož, jako by v její prospěch bylo možno uplatnit pravidlo o neúměrném zkrácení. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 407/99, dospěl k závěru, že protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) je vyloučen, je-li hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení výsledkem dohodovacího řízení (§ 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Přestože dohodovací řízení se jako institut, jehož výsledkem je (má být) dohoda o obsahu rámcové smlouvy, kterou se řídí smlouvy o poskytování a úhrad hrazených služeb mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb, vztahuje (pouze) na financování zdravotních služeb poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb, se zvláštní smlouvou jej pojí společný účel. Z uvedeného vyplývá, že ujednání způsobu stanovení ceny zdravotních služeb ve zvláštní smlouvě (§ 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění) vylučuje protiústavní zásah do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), i kdyby ujednaný způsob stanovení ceny zdravotních služeb nepokrýval ani nezbytné náklady na jejich poskytnutí.“ 42. Žalobkyně v žalobě odkazuje dále na b) nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16. Dle názoru soudu z tohoto nálezu vyplývá, že zásah soudu do cenového ujednání je na místě pouze tam, kde zákon počítá se stanovením výše úhrady na základě dohody stran a k této dohodě přesto nedošlo. Daný nález tedy dopadá na skutkově odlišné případy, než nastaly v předmětném sporu, neboť se vztahuje na pobytová zařízení sociálních služeb, která jsou odkázána na dohodu se zdravotní pojišťovnou, která má vůči těmto poskytovatelům kontraktační povinnost, přičemž k ujednání o úhradě pro příslušný rok přesto nedošlo. Poskytovatelé zdravotních služeb, jakým je žalobkyně, mají stanovenou úhradu na základě úhradové vyhlášky nebo dohody, pro rok 2018 v daném případě žalobkyně uzavřela jak úhradový dodatek, tak byla přijata úhradová vyhláška MZ č. 353/2017 Sb. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že citovaný nález se na daný vztah nemůže uplatnit.

43. V této souvislosti soud dále upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 989/21, ve kterém mimo jiné Ústavní soud uvedl následující závěr:„ Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nebylo namístě aplikovat stěžovatelkou uvedené judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k vyřešení absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou poskytovatelem péče. Uvedený závěr plyne zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16, z něhož vyplývá, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Ústavní soud konstatoval, že hledat spravedlivé řešení určení ceny poskytnuté zdravotní péče je věcí obecných soudů až v případě, kdy se pojišťovna (zde vedlejší účastnice) a poskytovatel péče (zde stěžovatelka) na této ceně nedohodnou, což však není nyní posuzovaný případ.“ 44. Dle názoru zdejšího soudu jsou výše citované závěry Nejvyššího soudu, Ústavního soudu ČR i Městského soudu v Praze aplikovatelné i na posuzovaný případ, přestože se v případě žalobkyně nejedná o pobytové zařízení sociálních služeb; závěr Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 ze dne 25. 2. 2021 nerozlišuje, zda se jedná o úhradový dodatek zvláštní smlouvy či úhradový dodatek mezi poskytovateli zdravotních služeb a pojišťovnou, který nevzejde z dohodovacího řízení, ale je výsledkem individuálního kontraktačního procesu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pojišťovnou (postup dle ust. § 17a a ust. § 17 zákona č. 48/1997 Sb.). Soud z těchto rozhodnutí v souladu s ust. § 13 o. z. ze všech výše uvedených důvodů vycházel, když k aplikovatelnosti citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se vyjádřil ve skutkově shodné věci Městský soud v Praze jako soud odvolací v již citovaném rozsudku č. j. 53 Co 307/2022-574, ve kterém se k otázce žalobkyní tvrzené nutnosti rozlišovat mezi ujednáními dle § 17 a 17a zákona č. 48/1997 Sb., vyjádřil v bodu 15 odůvodnění, na které zdejší soud již výše upozornil a které citoval v bodě 16. tohoto rozsudku).

45. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že ujednání o ceně v úhradovém dodatku je neurčité a tudíž se k němu nepřihlíží, přičemž je v důsledku této skutečnosti soud povinen určit spravedlivou cenu poskytnutých zdravotních služeb, shledává soud tuto argumentaci nepřiléhavou. Dle komentářové literatury k § 553 o. z.„ určitost se týká obsahové stránky projevu vůle. Projev vůle není určitý, pokud neurčité výrazy nejsou po obsahové stránce dostatečně konkrétní a jasné, takže nelze určit, jaké právní následky má projevená vůle vyvolat. Nesrozumitelnost i neurčitost se může týkat celého právního jednání nebo jen některé části. Je třeba uvést, že nesrozumitelné i neurčité jednání je pouze takové ujednání, u něhož nedostatky spojené s projevem vůle nelze odstranit ani výkladem. Základem výkladu je přitom subjektivní metoda, podle níž se právní jednání posoudí v případě smluv podle společného úmyslu stran,..“ (viz Občanský zákoník, I. Obecná část (§ [číslo]), 2. vydání, 2022, str. 1760-1763: J. Handlar, Beckonline).

46. Ze znění úhradových dodatků pro rok 2018 vyplývá, že se na úhradě pro rok 2018 obě strany dohodly (viz úvodní ustanovení úhradového dodatku č. NEM/2018 a Dodatek č. KOMPL/2018). Níže v prvním dodatku je vyjmenován postup úhrady v souladu s § 4 odst. 1 a přílohou č. 1 písm. A) a C) Vyhlášky MZ č. 353/2017 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad a regulačních omezení pro rok 2018. V článcích 1 - 8 je výše úhrady precizně a srozumitelně zakotvena. Stanovený způsob úhrady je určen v souladu s vyhláškou, na kterou odkazuje, přičemž odkaz je proveden na konkrétní znění konkrétního článku konkrétní přílohy vyhlášky. Účelem tohoto odkazu bylo evidentně zabránit přepisování úhradových vzorců do textu dodatku. Jedná se tedy o„ technikálii“ tvorby zakotvení ceny do úhradového dodatku, přičemž místo přepisu vzorců je proces zjednodušen tím, že se odkáže na příslušnou pasáž úhradové vyhlášky, který je zafixován v čase. Příslušný text úhradové vyhlášky platný a účinný ke dni podpisu příslušného úhradového dodatku se tak stal součástí smluvního ujednání mezi účastníky. Způsob úhrady je tak srozumitelný, určitý a předvídatelný, dle sjednaného úhradového dodatku odkazujícího na konkrétní znění úhradových vzorců ve vyhlášce byla vypočtena výsledná úhrada, jejíž výpočet žalobkyně nikterak nesporovala; žalobkyně v řízení netvrdila, tím méně prokázala, která část sjednaného úhradového dodatku by měla pro ni (a pro třetí osoby) být natolik neurčitá, že z ní není seznatelné, jakým způsobem má být úhrada provedena; žalobkyně dále netvrdila ani neprokázala, že by při uzavírání dodatku vznesla jakoukoliv námitku týkající se nejasnosti či neurčitosti uzavřeného cenového ujednání. Strany smlouvy v čl. 9 odst. 2 podpisem dodatku navíc stvrdily, že dodatek potvrzuje veškerá jejich právní jednání a ujednání učiněná mezi nimi a na takovém základě uznávají dodatek za platný a účinný. Je potřeba dále zdůraznit, že úhradové dodatky téměř identického znění co do tvorby cenového ujednání prošly revizí zdejšího i odvolacího soudu ve sporu mezi týmiž účastníky týkajících se období roku 2015, 2016 a 2017 a ani jeden z dosavadních rozhodnutí neshledal znění úhradových dodatků v části cenového ujednání natolik vadným, že by způsoboval absolutní neplatnost, resp. že by znění bylo natolik neurčité, že by jeho důsledkem měl být závěr o zdánlivosti takové části právního jednání. Zde soud odkazuje na již výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 70 Co 321/2022 – 204, který v části odůvodnění přímo uvedl:„ Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že pokud účastnice uzavřely úhradový dodatek, byť odkazující na úhradovou vyhlášku, jednalo se o dohodou účastníků stanovený způsob úhrady“. Je zřejmé, že ani odvolací soud neshledává v odkazu na úhradovou vyhlášku a takto zakotveném cenovém ujednání mezi účastníky žádnou neurčitost, která by měla za právní následek zdánlivost právního jednání a tudíž neexistenci cenového ujednání mezi účastníky, jak dovozuje žalobkyně.

47. Nepřiléhavý se jeví soudu odkaz žalobkyně na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3951/2015, neboť tam uváděná skutková situace v poměrech uzavírané smlouvy o smlouvě budoucí byla odlišná. Závěr tohoto rozhodnutí zněl, že:„ Samozřejmě není vyloučeno, aby výše kupní ceny, jako jedné z obligatorních náležitostí (budoucí) kupní smlouvy, byla ve smlouvě o smlouvě budoucí stanovena jiným způsobem než uvedením konkrétní peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým bude možno budoucí kupní cenu zcela nepochybně určit v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tzn. že nestačí, lze-li kupní cenu zjistit až k okamžiku předkládání návrhu na uzavření realizační smlouvy, nýbrž musí být zjistitelná již v okamžiku uzavírání předběžné smlouvy. Tomuto požadavku by např. vyhovoval odkaz na konkrétní matematický postup (vzorec), podle něhož by dosazením konkrétních veličin (hodnot proměnných) do jeho zadání bylo možno v okamžiku uzavření předběžné smlouvy bez jakýchkoli pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu, pokud výši kupní ceny v budoucí smlouvě není možno ke shora uvedenému okamžiku zjistit proto, že pro její určení má být rozhodující oceňovací předpis platný až v okamžiku uzavírání realizační (kupní) smlouvy, nemůže jít o určitý a tedy platný právní úkon (§ 37 odst. 1 obč. zák.), neboť ani samotným účastníkům smlouvy o smlouvě budoucí v době jejího uzavření nebylo známo, za jakou částku budou vlastně podíly na nemovitostech žalobců žalované prodány; vzhledem k tomu, že soud nemůže při rozhodování o nahrazení projevu vůle (§ 161 o. s. ř.) nic měnit na podstatných náležitostech budoucí realizační smlouvy, je vyloučeno, aby neurčité údaje byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010)“. V poměrech projednávané věci však v době uzavření úhradového dodatku byl znám zcela konkrétní úhradový mechanismus úhradové vyhlášky, který strany učinily - byť odkazem, ne doslovnou citací ve formě přepisu v dodatku – součástí smluvního ujednání. Konkrétní mechanismus úhrady tak v době uzavírání dodatku – cenového ujednání - byl objektivně existující, určitý a strany projevily vůli se takto určitým mechanismem úhrady řídit.

48. Dále soud uvádí, že prostor pro užití § 557 o. z. zakotvující pravidlo interpretace contra proferentem se na danou skutkovou situaci nemůže uplatnit. Dle komentářové literatury totiž platí, že toto pravidlo se uplatní, připouští-li použitý výraz různý výklad, přičemž toto pravidlo předpokládá, že použitému výrazu„ lze přidělit alespoň dva růžné významy, z nichž jeden je výhodný pro toho, kdo jej použil jako první, zatímco druhý význam je ku prospěchu druhé smluvní straně. Pravidlo contra proferentem je svou povahou pravidlem subsidiárním, použije se tedy pouze tehdy, pokud se význam použitého výrazu nepodaří zjistit standardním výkladem, přičemž pravidlo contra proferentem nelze použít v případech, kdy určitá otázka nebyla ve smlouvě řešena nejasně, nýbrž nebyla řešena vůbec“ (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. 1654/16 ze dne 15. 1. 2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018 a dále viz Občanský zákoník, I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, str. 1776: J. Handlar, Beckonline). Jak již soud výše uvedl, žalobkyně netvrdila a tím méně prokazovala, jaký konkrétní výklad citovaného cenového ujednání mezi účastníky je natolik nejasný, že připouští různý výklad. Ani obecné tvrzení žalobkyně o tom, že odkaz na úhradovou vyhlášku, která se může v čase změnit, je neurčitý a tudíž neplatný, nezpůsobuje, že by bylo třeba na takové cenové ujednání pohlížet jako na ujednání připouštějící různý výklad a zakládající prostor pro užití § 557 o. z. Soud dále uvádí, že forma, jakou bylo cenové ujednání v úhradovém dodatku zakotveno, nemůže být shledána nesrozumitelnou či neurčitou i přes případnou budoucí změnu úhradové vyhlášky. Pokud byla sjednaná úhrada s odkazem na konkrétní znění úhradové vyhlášky, je třeba tuto úpravu vykládat tak, že je zafixováno znění úhradové vyhlášky v době, kdy byl dodatek uzavírán. Tento konkrétní obsah příslušných ustanovení úhradové vyhlášky byl„ zafixován“ do znění dodatku a v tomto smyslu se takto„ zafixovaný“ text úhradové vyhlášky stal součástí smluvního ujednání mezi účastníky. Obdobně, pokud by účastníci odkázali na konkrétní znění občanského zákoníku či jiného předpisu, jednalo by se o znění předpisu platné a účinné v okamžiku uzavření smlouvy, neboť strany nemohly předvídat budoucí případné změny předmětného předpisu (ostatně takový výklad by byl i v rozporu se zákazem retroaktivity, jak byl vyjádřen např. v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002„ Přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jako na jeden ze základních prvků právního státu pramení z požadavku právní jistoty. Zákaz retroaktivity spočívá v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnosti či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nabyla účinnosti. Zákaz zpětné účinnosti právních norem vychází z principu, podle něhož každý musí mít možnost vědět, které jednání je zakázané, aby mohl být za porušení zákazu volán k odpovědnosti. Tento zákaz souvisí i s funkcí právních norem, které svým adresátům ukládají, jak se mají chovat po jejich účinnosti, a proto zásadně platí jen do budoucna.)“. Ani v tomto kontextu soud nevnímá znění cenového ujednání jako neurčité. Ze všech těchto důvodů soud této argumentaci žalobkyně nepřitakal.

49. Dále soud považuje za nutné zmínit § 574 o. z. Podstatou zásady„ in favorem negotii“ je snaha o zachování právního jednání (smlouvy) ve všech případech, kdy je to možné, a omezení počtu případů, ve kterých může být existence nebo platnost právního jednání zpochybněna.„ Důvodová zpráva zdůrazňuje, že povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků odpovídá jako hlavní zásada pravidlo, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost. Je-li účastníkem projevená vůle nejasná nebo obtížně srozumitelná a jeden z možných výkladů vede k závěru o neplatnosti právního jednání, zatímco jiný k závěru o jeho platnosti, je třeba upřednostnit ten druhý z nich. Pravidlo obsažené v ust, § 574 je svou povahou rovněž pravidlem interpretačním“ (viz rovněž Občanský zákoník, I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, str. 1831-1833, J. Handlar, Beckonline). Uvedené závěry vyplývají i z již konstantní judikatury, mimo jiné z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 24 Cdo 3568/2019, který judikoval, že„ § 574 je použitelný pro výklad obsahu právního jednání, nelze však jejím prostřednictvím napravovat nedostatek zákonem stanovené formy právního jednání“. Dále soud považuje za důležité zmínit rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 a jeho závěr:„ Je přitom třeba zvláště zdůraznit, že podle judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím Ústavní soud hodnotí jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, za předpokladu ovšem, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se jedná ještě o výklad). Jak totiž opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje Nejvyšší soud, výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).“ 50. Je zcela jistě zřejmé, že vztah mezi účastníky obsahuje významné prvky práva veřejného, to však nemění ničeho na tom, že smluvní základ má soukromoprávní povahu, což je vyjádřeno rovněž v textaci čl. XI. smlouvy, dle něhož tam, kde se právní vztahy neřídí právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování hrazených služeb, řídí se obchodním zákoníkem. Uvedené zásady soukromého práva se tedy nutně musí aplikovat rovněž na právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou.

51. Nad rámec výše uvedeného soud dále podotýká, že v předmětném sporu žalobkyně ani netvrdila, tím méně prokazovala, že by postupovala dle čl. 6 odst. 6 úhradového dodatku ze dne 22. 3. 2018, resp. čl. 1 odst. 11 dodatku ze dne 2. 3. 2018, tedy že by do 30 dnů od zaslání vyúčtování uplatnila zde uvedený předpokládaný postup pro zohlednění změny struktury či podstatný nárůst objemu poskytovaných hrazených služeb.

52. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu zamítl, neboť a) prostor pro ingerenci soudu ohledně výše úhrady zdravotních služeb by byl pouze za situace, kdy by absentovala úhradová vyhláška a současně dohoda mezi stranami o úhradě zdravotních služeb, b) pokud byla mezi stranami uzavřena dohoda, je nutno takovou dohodu respektovat s odvoláním na ústavně chráněnou zásadu pacta sunt servanda, c) sjednané úhradové dodatky pro rok 2018 byly shledány soudem platnými, srozumitelnými a určitými. Za dané situace není prostor, aby soud zasahoval do sjednaného cenového ujednání a ingeroval do uzavřených smluvních vztahů mezi žalobkyní a žalovanou, když v řízení nebylo namítáno, že by žalovaná neplnila v souladu s úhradovým dodatkem (dodatky) pro rok 2018.

53. Ze všech výše uvedených důvodů již soud zamítl všechny dosud neprovedené navržené důkazy ze strany žalující i žalované, neboť s ohledem na výše uvedené závěry soudu by jejich provádění bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Soud zejména zamítl návrhy žalobkyně na provedení dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika 1) k určení obvyklé ceny nákladů, které je třeba vynaložit na zdravotní služby poskytnuté žalobkyni pojištěncům žalované za období roku 2018, jak byly vyúčtovány, 2) k porovnání ceny nákladů vynaložených žalobkyní na služby s náklady dle položené otázky ad 1) ve smyslu ekonomicky oprávněných nákladů a 3) k zodpovězení otázky, zda je žalovanou provedená úhrada za rok 2018 způsobilá pokrýt náklady v ceně obvyklé, a na ně navazující další důkazy; za stávajícího právního názoru soudu by provádění znaleckého zkoumání nákladů na poskytnuté zdravotní služby bylo nadbytečné a nehospodárné.

54. Hodnocením případně dalších provedených důkazů se soud již nezabýval, neboť na jeho rozhodnutí neměly vliv.

55. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 184 404 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) vypočítané z tarifní hodnoty 15 408 026 Kč, sestávající z částky 50 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 50 500 Kč za písemné podání (vyjádření k žalobě ze dne 24. 2. 2023) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 50 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. dne 25. 4. 2023 včetně paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t. za 3 úkony právní služby a dále z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.