11 Co 6/2024 - 724

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 10. 2023, č. j. 3 C 170/2020-670, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích pod body I a III potvrzuje. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu pozemků parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 297 638,22 Kč (výrok II) a dále povinnost zaplatit na nákladech hrazených státem částku 1 936 Kč (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon o půdě), jejíž restituční nároky vyplývají z 20 pravomocných rozhodnutí vydaných v rozmezí let 1997 až 2009 a specifikovaných v bodě 2 odůvodnění rozsudku. Charakter pozemků odňatých právním předchůdcům žalobkyně a státem nevydaných soud prvního stupně posoudil jako stavební a vycházel z ocenění provedeného znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], tedy z celkového nároku žalobkyně ve výši 1 156 722 Kč. Postup žalované, která odmítala nárok žalobkyně přecenit, a tím jí znemožnila účastnit se dalších veřejných nabídek, posoudil soud jako svévolný a liknavý. Žalobkyně se totiž veřejných nabídek účastnila a tímto způsobem byl uspokojen její nárok do výše 85 457,87 Kč, tedy do částky, na kterou byl oceněn žalovanou. Její výzvy k přecenění nároku byly odmítnuty, případně na ně nebylo reagováno. Přestože již část nároku žalobkyně byla uspokojena (kromě pozemků získaných prostřednictvím veřejných nabídek) na základě rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech a rovněž Okresního soudu Praha-západ, cena žalobkyní požadovaných pozemků nepřevyšuje její dosud nevypořádaný nárok. Oba žalobkyní požadované pozemky pak soud prvního stupně považoval za vhodné k převodu. O nákladech řízení pak soud prvního stupně s přihlédnutím k charakteru sporu rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která namítala, že soud při stanovení výše hodnoty restitučního nároku žalobkyně nesprávně právně posoudil charakter nevydaných pozemků i důvody pro neaplikovatelnost přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, tím zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Žalovaná tedy zpochybňuje posouzení výše restitučního nároku žalobkyně soudem prvního stupně, dále zpochybňuje posouzení převoditelnosti náhradního pozemku, a rovněž posouzení výše náhrady nákladů řízení. Z těchto důvodů se domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolatelka především nesouhlasila s oceněním nevydaných pozemků, provedeným znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], která pro účely ocenění žalobkyni odňatých a nevydaných pozemků vycházela toliko ze Směrného územního plánu pro hlavní město Prahu z roku 1964, jehož existence objektivně není způsobilá definovat určení příslušného pozemku. Nesouhlasila ani se závěrem znalkyně v dodatku znaleckého posudku, že téměř veškeré pozemky, které jsou podle směrného územního plánu pozemky stavebními, byly v ploše k zástavbě určeny již předchozí územně plánovací dokumentací. Má nadále za to, že nelze jako stavební oceňovat pozemky tvořící přírodní hřiště a sportoviště (tenisové kurty, fotbalové či ragbyové hřiště a dětské hřiště) či zastavěné pouze dočasnou stavbou, jak činí [tituly před jménem] [jméno FO] [jméno FO], [tituly za jménem] Dle žalované se nejedná o stavby v občanskoprávním smyslu, ale primárně to, že plochu sportu a rekreace (jak byly pozemky vedeny dle směrného plánu hl. m. Prahy z roku 1964) nelze vnímat bez dalšího jako plochu pro pozemky určené k zastavění, pokud mají a mohou sloužit i jen rekreačním účelům, jež nepředstavují stavební využití. Plocha sportu a rekreace umožňuje široké využití pozemků, včetně remízků, luk a parků či sjezdových tratí, jezdeckých ploch a stezek, přírodní cyklistické areály, lanová centra, různé pobytové louky a zejména přírodní hřiště. Tyto pozemky mají charakter ostatní plochy a jsou takto evidovány i v katastru nemovitostí a mají takto být oceňovány i dle oceňovací vyhlášky. K tomu žalovaná citovala judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabývající se vymezením stavby v občanskoprávním smyslu. Žalovaná se dále obsáhle vyjadřovala k posouzení aplikace srážek (korektiv ceny podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky) znalkyní, které soud prvního stupně dle jejího názoru nesprávně zcela převzal, když posudek považoval za přesvědčivý a úplný. V tomto směru opakovala své námitky, uváděné již v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná rovněž nesouhlasila se závěrem soudu, že pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] je vhodnou restituční náhradou. Trvala na svém názoru, že se jedná o pozemek nevhodný k převodu, neboť se podle územního plánu obce schváleného zastupitelstvem 21. 5. 2020 nachází v ploše bydlení a jeho zemědělské využití není v územním plánu navrženo. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu, že v rámci veřejných nabídek běžně nabízí pozemky obdobného či dokonce stejného charakteru, který považuje za zjednodušený. Tento pozemek žalovaná nikdy do veřejné nabídky nezařadila, neboť k tomu není způsobilý. K převoditelnosti pozemku pak odkázala na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2020, č. j. 15 Co 180/2019-401. Obsáhlou část odvolání pak tvoří námitky žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení. Žalovaná namítá, že výsledek řízení nelze posoudit jako plný úspěch žalobkyně, poukazuje na částečná zpětvzetí žaloby, dle jejího názoru nesprávně určenou výši tarifní hodnoty, účelnost úkonů právní služby vykazovaných zástupkyní žalobkyně a přiměřenost výše přiznaných nákladů hodnotě vydaných pozemků. Poukazovala přitom na judikaturu zejména Nejvyššího soudu.

4. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za správný a navrhla jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání především odkázala na již pravomocná rozhodnutí soudů vydaná v řízeních vedených týmiž účastníky na základě stejných restitučních titulů. V těchto řízeních bylo jednoznačně konstatováno správné ocenění restitučního nároku žalobkyně, včetně aplikace srážek (rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 2. 2022, č. j. 9 C 237/2020-684, částečně potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2022, č. j. 56 Co 88/2022-797, proti němuž bylo odmítnuto odvolání usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 729/2023-844, dále rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 12. 2022, č. j. 36 C 241/2020-1807, částečně potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 22 Co 49/2023-1944, kdy dovolací řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí dovolání žalovanou). Žalobkyně poukázala i na další četnou judikaturu, citovanou Nejvyšším soudem ČR právě v usnesení ze dne 12. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 729/2023-844. Pokud jde o převoditelnost pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], žalobkyně uvedla, že doložila množstvím důkazů skutečnost, že žalovaná nabízí shodné pozemky dlouhodobě a nikoli ojediněle, a to bez ohledu na druh pozemku či na jeho současné či budoucí určení. Na pozemek se nevztahují žádné zákonné výluky z převodu, zejména dle ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona o Státním pozemkovém úřadu a § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Žalovaná ani netvrdí, že by se na pozemku dle územně plánovací dokumentace měla v současné době nebo v budoucnu nacházet jakákoli veřejně prospěšná stavba či stavba dopravní infrastruktury, případně že by se na pozemku nacházela stavba, u níž by byl výlukový důvod podle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Je nelogické, aby vydání pozemku bránilo pouze to, že je určen k zastavění (jinou než veřejně prospěšnou stavbou). I na takovém pozemku může být vykonávána zemědělská činnost (ovocný sad, zahrada, skleník, drobné pěstitelství, sběr sena apod.). Obecně formulované námitky žalované o nepřevoditelnosti tohoto pozemku proto žalobkyně považuje za účelové. Dále se žalobkyně rovněž obsáhle vyjadřovala k rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a odkazovala v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

5. Odvolací soud přezkoumal na základě odvolání žalované napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalobkyně i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalované nelze považovat za důvodné.

6. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 a násl. o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky řízení navrhovány. Lze proto konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože se skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně přitom nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z jím provedených důkazů neopomněl.

7. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvního stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo a soud prvního stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, která cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně posouzení vhodnosti pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] k vydání žalobkyni jako náhrady za nevydané pozemky.

8. Odvolací soud se zabýval odvolacími námitkami uplatněnými žalovanou. Přestože týmiž námitkami se již opakovaně zabývaly soudy všech stupňů a rovněž dovolací soud, jehož rozhodnutí již lze považovat za ustálenou judikaturu, žalovaná tyto námitky opakovaně v různých řízeních stále vznáší s poukazem na jiná rozhodnutí dovolacího soudu. Odvolací soud na tomto místě konstatuje, že náhradní pozemky mají být oprávněným osobám poskytnuty v době co možná nejkratší, a to co největšímu počtu oprávněných osob, což je základním cílem restitučních zákonů. Tuto základní zásadu již opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud ČR i Ústavní soud. Odvolací soud poukazuje na dobu, která uplynula od přijetí zákona o půdě, přičemž restituční nároky oprávněných osob stále nejsou zcela vypořádány.

9. Žalovaná opakovaně (jako i v jiných řízeních) opomíjí skutečnost, že od samého počátku byl nárok žalobkyně nesprávně oceněn. Žalobkyně nebyla nečinná, poskytla žalované veškeré potřebné podklady pro správné ocenění (přecenění) jejího nároku, opatřila znalecký posudek, který její nároky oceňoval stejně, jako byly oceněny nároky jiných oprávněných osob za totožné pozemky (podíl žalobkyně činí 1/18). V dlouhodobém odmítání žalobkyně přecenit (řádně ocenit) nároky žalobkyně, když k přecenění nároku došlo v průběhu řízení před soudem prvního stupně, lze proto v souladu s již konstantní judikaturou dovolacího soudu spatřovat liknavost (či dokonce svévoli) postupu žalované při uspokojování restitučních nároků žalobkyně. Žalovaná i v současné době uspokojení restitučního nároku žalobkyni odpírá, setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků a žalobkyni tak nezbývá, než se svého nároku domáhat soudní cestou.

10. Žalobkyně se do veřejných nabídek náhradních pozemků hlásila a byla v nich úspěšná, a to do výše žalovanou evidovaného restitučního nároku. Ke dni zahájení řízení evidovala žalovaná u žalobkyně restituční nárok v záporné částce 10,60 Kč, v průběhu řízení pak tento nárok přecenila na částku 147 510,18 Kč. Žalobkyně prokazovala výši svého restitučního nároku znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] ze dne [datum], dodatkem k tomuto posudku vypracovaným k námitkám žalované, znalkyně také byla po řádném poučení soudem prvního stupně k obsahu posudku slyšena.

11. K námitkám žalované proti ocenění restitučního nároku žalobkyně tímto posudkem se vyjadřoval Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 16. 11. 2022, č. j. 56 Co 88/2022-797. V jeho odůvodnění mimo jiné uvedl: „Znalkyně provedla ocenění odňatých pozemků podle § 14 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., a vycházela tedy z ceny 250 Kč za 1m2 pozemku, nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady, nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada. Touto částkou byly oceněny PK parcely, které podle směrného územního plánu spadaly do funkčních ploch určených pro zástavbu. Zákresy jednotlivých PK parcel do směrného územního plánu znalkyně přiložila k posudku jako přílohy č. 1 až 28 a za účelem zákresu jednotlivých parcel do směrného územního plánu přibrala odbornou konzultantku, autorizovanou architektku [tituly před jménem] [jméno FO]. Důvody pro aplikaci srážek podle přílohy č. 7 vyhl. č. 182/1988 Sb. znalkyně nezjistila. Parcely nebo jejich části, které nebyly podle směrného územního plánu určeny k zastavění vůbec, ocenila znalkyně jako zemědělskou, ornou půdu podle § 14 odst. 3 citované vyhlášky, kdy průměrná cena BPEJ pozemků orné půdy pro k. ú. [adresa] činila částku 3 Kč za m2. Tímto způsobem došla znalkyně k ocenění restitučního nároku žalobkyně v částce 1 156 722 Kč. V dodatku k znaleckému posudku ze dne [datum] znalkyně porovnávala povahu odňatých a nevydaných pozemků, které ve znaleckém posudku č. 536/3/2020 ze dne 4. 2. 2020 ocenila podle platného návrhu Směrného územního plánu hlavního města [adresa], s jejich povahou podle územně plánovací dokumentace platné před platností směrného územního plánu. Současně byla požádána, aby popsala vývoj povahy odňatých a nevydaných pozemků dle územně plánovací dokumentace platné před platností směrného územního plánu a dle směrného územního plánu. Tímto porovnáním podrobně zachyceným v dodatku znaleckého posudku znalkyně zjistila, že porovnávané nemovitosti byly v rozsahu určeném k zastavění určeny k výstavbě již od 30. let minulého století, kdy u některých došlo na základě směrného územního plánu ke změně účelu, nicméně k realizaci výstavby následně došlo. K námitkám žalované vypracovala znalkyně na pokyn soudu dne 15. 10. 2021 písemné stanovisko. V tomto stanovisku se vyjádřila k ocenění pozemku PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]; vysvětlila, do jaké konkrétní plochy jsou jednotlivé pozemky zařazeny, a uvedla, že při určení povahy odňatých pozemků vycházela z legendy k návrhu Směrného územního plánu hlavního města Prahy 1964. Znalkyně dále vysvětlila, z jakého důvodu neaplikovala srážky dle přílohy 7 oceňovací vyhlášky s tím, že tyto srážky je možno aplikovat pouze v případech, kdy dochází k znesnadnění „rodinného žití“ na daném pozemku, avšak srážky nemají jakýkoliv význam v případě komunikací, sportovních ploch a průmyslové výstavby, kde skutečně nehraje roli, zda se daný pozemek nachází v části obce, která není srostlá s obcí hlavní, nebo zda jsou komunikace či fotbalové hřiště napojeny na vodovod a kanalizaci. V případě, kdy chybí jistota o důvodnosti aplikace srážek, není podle znalkyně možné srážky aplikovat. To se týká i srážky za nemožnost napojení na veřejný vodovod a kanalizaci, kdy se znalkyni nepodařilo dohledat a zajistit podklady týkající se nemožnosti napojení na veřejný vodovod a kanalizaci. Pokud jde o srážku za nepříznivé docházkové vzdálenosti, považuje znalkyně za stěžejní, zda se v místě nachází městská doprava. V [adresa] městská doprava byla a aplikace srážky tedy dle názoru znalkyně není namístě. Tuto srážku lze navíc aplikovat jen u pozemků, které byly určeny k výstavbě rodinných domů či by k těmto domům náležely. Pro realizaci srážky pro svažitost pozemků znalkyně nezjistila důvod, stejně jako pro srážku za ztížené základové podmínky pozemku. Znalkyně dále uvedla, že její znalecký posudek i jeho dodatek č. 1 splňují veškeré požadavky kladené aktuálně platnou a účinnou právní úpravou. Ortofotomapy, na které poukazuje žalovaná, nejsou primárním podkladem pro určení charakteru odňatých pozemků, ale pouze doplňujícím aspektem pro zařazení pozemků. Jako primární podklad tak slouží územně plánovací dokumentace, v tomto případě směrný územní plán z roku 1964. Pokud tento plán znalkyně porovnávala s regulačním plánem [adresa], tak zjistila, že celkem 96,6 % rozlohy všech odňatých a nevydaných pozemků bylo určeno k zastavění již od 30. let 20. století, a to i po nabytí účinnosti směrného územního plánu z roku 1964. Pokud jde o určení charakteru a ocenění pozemků určených k realizaci hřišť, pak podle názoru znalkyně záleží na určení pozemku do funkční plochy dle územního plánu. Předmětné pozemky jsou zařazeny v plochách hřiště, a proto je třeba tyto pozemky ocenit dle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky. Pokud by se nejednalo o stavební pozemek, nebylo by podle názoru znalkyně nutné vydávat žádné rozhodnutí, k čemuž však v daném případě došlo. Pokud se podle § 14 oceňovací vyhlášky oceňuje pozemek určený pro stavbu, je zřejmé, že takto se oceňují pozemky, které jsou v územně plánovací dokumentaci určené k zastavění, případně pokud k nim bylo vydáno územní rozhodnutí, resp. stavební povolení. Následná výstavba je v takovém případě až druhotná. Zároveň je pro hodnotu pozemku v danou chvíli irelevantní, zda na něm jednou bude postaveno něco jiného či za jak dlouho. Pokud má být pozemek oceněn ve stavu ke dni jeho odnětí a pozemek byl v době odnětí určen územně plánovací dokumentací k zastavění, je dle znalkyně nutné jej ocenit jako pozemek stavební podle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky. Tato úvaha znalkyně se týká pozemků PK [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] a pozemku PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa].“ 12. V přezkoumávané věci pak byla znalkyně ke znaleckému posudku, jeho dodatku a vyjádření k němu slyšena v řízení před soudem prvního stupně, kdy setrvala na závěrech svého znaleckého posudku a vysvětlila, z jakých podkladů při jeho zpracování vycházela. Vysvětlila rovněž, že pro určení pozemku jako stavebního je rozhodný oceňovací předpis, kdy se jedná buď o pozemek zastavěný, nebo pozemek určený k výstavbě. Pokud si nebyla jistá, zda jde o pozemek stavební, pak pozemek zařadila do zeleně. Zdůraznila také, že grafická část územně plánovací dokumentace je pro určení charakteru pozemku klíčová, a to nejen historicky.

13. Charakter pozemků jako pozemků určených k výstavbě (a takto oceněných znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]) vychází z návrhu Směrného územního plánu hlavního města Prahy 1964, který je územně plánovací dokumentací vydanou na základě zákona č. 84/1958 Sb. o územním plánování a vešel v platnost 22. 4. 1964 (schválení usnesením Vlády ČSR č. 223). Schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu je možno s ohledem na individuální skutkové okolnosti případu považovat za územně plánovací dokumentaci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3222/2020). Opakovaně byla obecnými soudy shledána nedůvodnou námitka žalované, že hřiště nelze považovat za stavbu, a soudy se ztotožnily se závěrem znaleckého posudku, pokud znalkyně vycházela z určení pozemku k zastavění, jak vyplývalo ze směrného územního plánu, kterým se znalkyně řídila. Pokud jde o srážky uvedené v příloze č. 7 oceňovací vyhlášky, znalkyně setrvala na tom, že srážka má být dobře podložená, vycházela přitom ze smyslu oceňovací vyhlášky a pro aplikaci srážek nenašla relevantní důvody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4148/2019).

14. K totožným námitkám žalované (ocenění restitučního nároku žalobkyně tímtéž znaleckým posudkem) se vyjadřoval rovněž Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 6. 2023, č. j. 22 Co 49/2023-1944, v jehož odůvodnění mimo jiné uvedl, že žalovaná v rámci svých námitek (určitý typ hřiště či jiného sportoviště není stavbou v občanskoprávním smyslu) zcela opomíjí, že začlenění daných půdních celků do ploch určených k rekreaci a sportu neznamená pouze zbudování hřišť, ale s ohledem na rozsah takto vymezené plochy mělo jít o vybudování rekreačních a sportovních areálů jako specifických staveb, které v sobě neměly zahrnovat jen úpravu pozemků na hřiště, ale také postavení souvisejících staveb se zemí pevně spojených (tribuny, šatny, přípojky, komunikace, oplocení apod.), které jsou nedílnou součástí sportovního areálu, bez nichž by provoz sportovního zařízení nebyl možný. S ohledem na specifičnost těchto staveb neměl Krajský soud v Praze výhrady k tomu, že znalkyně tyto pozemky vymezila jako stavební. Souhlasil rovněž se závěrem, že se v daném případě srážky podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky neuplatní. Pozemky totiž nebyly odnímány jednotlivě s ohledem na své individuální předurčení, ale jako velké půdní celky určené územně plánovací dokumentací k rozvoji hlavního města. Znalkyně také správně vzala v úvahu, že oceňovací vyhláška nevznikla pro oceňování restitučních kauz, ale pro oceňování rodinných domů a rekreačních objektů, a tomu výklad vyhlášky přizpůsobila, včetně přílohy č. 7.

15. V přezkoumávané věci odvolací soud nemá žádného důvodu, aby se jakkoli odchýlil od shora citovaných závěrů Krajského soudu v Plzni i Krajského soudu v Praze. V daném případě se jedná o totožné účastníky řízení a totožné restituční nároky vyplývající z totožných rozhodnutí, jedná se rovněž o totožné námitky žalované ve vztahu k ocenění restitučního nároku žalobkyně týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků a neuplatnění srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky. Nad rámec toho pak odvolací soud odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 729/2023, jímž bylo odmítnuto odvolání žalované proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni. V odůvodnění tohoto usnesení se Nejvyšší soud ČR zabýval námitkou žalované vůči kvantifikaci téhož restitučního nároku žalobkyně ve vazbě na žalovanou současně zpochybňované posouzení charakteru oprávněné osobě odňatých (pro zákonem stanovenou překážku nevydaných) pozemků jako stavebních, a rovněž námitkou, že při ocenění odňatých pozemků nebyly aplikovány cenové srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Obě tyto námitky shledal nedůvodnými, závěry soudů za konformní s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a současně odkázal na vlastní četnou judikaturu.

16. Odvolací soud se tedy v přezkoumávané věci ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, založeným na závěrech znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] (včetně dodatku), oceňujícím restituční nárok žalobkyně, jehož zjištěná hodnota odpovídá principu, podle kterého poskytnutá naturální náhrada má být ekvivalentem hodnoty odňatých pozemků, které by (pokud by nebylo zákonem stanovených překážek) byly oprávněné osobě vydány.

17. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o převoditelnosti pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Oba náhradní pozemky, které jsou předmětem řízení, jsou ve vlastnictví státu s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu. Žalovaná argumentuje tím, že pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] není vhodný k převodu na žalobkyni, neboť se podle územního plánu obce schváleného zastupitelstvem 21. 5. 2020 nachází v ploše bydlení a jeho zemědělské využití není v územním plánu navrženo. V odvolání pak nesouhlasí se závěrem soudu, že v rámci veřejných nabídek běžně nabízí pozemky obdobného či dokonce stejného charakteru, a uvádí, že tento pozemek nikdy do veřejné nabídky nezařadila, neboť k tomu není způsobilý.

18. Předpokladem úspěšnosti žaloby (mimo další) je, aby byl vybraný náhradní pozemek k převodu „vhodný“, neboť ani oprávněná osoba, vůči níž stát postupoval liknavě, svévolně či diskriminačně, se nemůže domáhat neomezeně převodu jakéhokoli pozemku z vlastnictví státu. Soud musí vždy posoudit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb. nebo zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda převod takového pozemku není zapovězen zákonem z jiného důvodu, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nejde o pozemek zastavěný nebo tvořící součást areálu, případně zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem.

19. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 1. 7. 2022 uvedla, že převodu tohoto pozemku nebrání žádná zákonná překážka, ale považuje tento pozemek za nevhodný k převodu, neboť podle schváleného územního plánu z 21. 5. 2020 schváleného zastupitelstvem obce se nachází v ploše bydlení a jeho zemědělské využití není v územním plánu navrženo. Žalovaná rovněž uvedla, že ještě vyčkává stanoviska obce [adresa]. Dne 22. 7. 2022 pak žalovaná soudu prvního stupně sdělila, že obdržela vyjádření obce, z něhož vyplývá, že pozemek není vyloučen z převodu. Žalovaná však přesto trvala na tom, že se nejedná o pozemek vhodný k převodu, a to ze stejných důvodů jako ve vyjádření ze dne 1. 7. 2022. Navíc pak uvedla, že pozemek je na základě pachtovní smlouvy propachtován. Z pachtovní smlouvy pak vyplývá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná propachtovala pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] fyzické osobě (pachtýř [jméno FO]), a to na dobu neurčitou za účelem „přídomovní zahrady“, za sjednané pachtovné 979 Kč za rok.

20. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zde není žádná zákonná překážka, která by bránila převodu pozemku na žalobkyni. Takovou zákonnou překážkou není skutečnost, že se pozemek nachází podle územního plánu v ploše bydlení. I v takové oblasti lze pozemek zemědělsky obdělávat (například právě zřízením zahrady, což je ostatně i účel, pro který byl pozemek žalovanou propachtován fyzické osobě na dobu neurčitou). Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, k němuž tento dospěl na základě listin předložených žalobkyní, že žalovaná obdobné pozemky (rovněž nacházející se v plochách bydlení) nabízí ve veřejných nabídkách, a to nikoli ojediněle. Na tom nic nemění skutečnost, že právě tento konkrétní pozemek žalovaná ve veřejné nabídce nenabízela. Sama jej však považuje za vhodný k propachtování s účelem využití jako zahrada. Odvolací soud pak pro úplnost dodává, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární. Pokud pak žalovaná v odvolání poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2020, č. j. 15 Co 180/2019-401, v němž odvolací soud učinil závěr o nepřevoditelnosti pozemku s ohledem na funkční vymezení pozemku v rámci aktuálně platného územního plánu, odvolací soud považuje tento odkaz za nepřiléhavý. Odvolací soud v tam projednávané věci řešil situaci, kdy byl pozemek (jeho část) určen územním plánem k zastavění stavbami občanské vybavenosti, proto by i vydání části pozemku bylo v rozporu s veřejným zájmem a vlastnictví fyzickou osobou by mohlo přinést vážné problémy při stavbě komunikace či městské zástavby. V projednávané věci však o takový případ nejde, pozemek je pouze územním plánem začleněn do plochy bydlení, není na něm plánována veřejná zeleň, občanská vybavenost, stavba komunikace či jiné jeho využití ve veřejném zájmu. Sama obec pak označila pozemek jako z převodu nevyloučený (sdělení samotné žalované).

21. Odvolací soud tedy shrnuje, že žalobkyně měla restituční nárok v hodnotě 1 156 722 Kč. Tento její nárok byl částečně uspokojen samotným žalovaným do výše jím uznané (85 457,87 Kč) na základě účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách. Ve výši 180 614,04 Kč byl nárok žalobkyně uspokojen na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 2. 2022, č. j. 9 C 237/2020-684, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2022, č. j. 56 Co 88/2022-797, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 729/2023-844. Ve výši 846 781,60 Kč pak byl nárok žalobkyně uspokojen na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 12. 2022, č. j. 36 C 241/2020-1807, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 22 Co 49/2023-1944 (dovolací řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí dovolání žalovanou). Zbývá tedy uspokojit nárok žalobkyně v hodnotě 43 868,49 Kč a hodnota pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, činí celkem 26 479 Kč. Vyhověním žalobě proto nedojde k přečerpání nároku žalobkyně.

22. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný a v souladu se zákonem potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. a rovněž potvrdil výrok o nákladech hrazených státem, kdy soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

23. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky však odvolací soud přezkoumat nemohl. Lze se ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že je třeba vzít v úvahu charakter řízení, a rovněž se lze ztotožnit se závěrem, že žalobkyně měla v řízení plný úspěch a má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Soud prvního stupně však v odůvodnění rozsudku nevyložil, z jakého důvodu vycházel z tarifní hodnoty uplatněné žalobkyní (včetně změn této tarifní hodnoty a zvyšování odměny za úkon právní služby) a bez dalšího zcela převzal vyúčtování nákladů žalobkyně. Učinil tak přesto, že oba účastníci již v řízení před soudem prvního stupně argumentovali judikaturou Nejvyššího soudu ČR týkající se rozhodování o nákladech řízení v tomto typu sporů. Odvolací soud nemohl přezkoumat důvody, které soud prvního stupně vedly k přiznání konkrétní částky nákladů řízení žalobkyni, a pokud by o nákladech řízení před soudem prvního stupně za této situace rozhodoval, odňal by účastníkům možnost proti takovému rozhodnutí brojit řádným opravným prostředkem.

24. Výrok o nákladech řízení proto odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm pak soud prvního stupně rozhodne o nákladech řízení znovu (včetně nákladů odvolacího řízení), vypořádá se přitom i s argumenty vznesenými oběma stranami sporu v jejich odvoláních a přihlédne k judikatuře vztahující se k problematice nákladů řízení v tomto typu sporů.

Poučení