12 C 474/2018-224

Rubrum

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudkyní JUDr Evou Bastlovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve výši 63 113 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 63 113 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 61 580 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 533 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 54 952 Kč k rukám [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, podanou u soudu dne [datum], po žalovaném domáhal zaplacení částky 63 113 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že se od února 2016 marně domáhá informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, jaká byla celková výše veřejných prostředků před zdaněným vyplacených v letech 2010 – 2015 řediteli Krajského úřadu kraje [obec] a jednotlivým vedoucím odboru a oddělení ve struktuře. Krajský úřad ve věci vydal rozhodnutí, jimiž odmítl požadované informace poskytnout, přičemž tato rozhodnutí krajského úřadu byla opakovaně zrušena ministerstvem vnitra. Žalovaný tak postupoval vědomě nezákonně a nerespektoval ani právní názor nadřízeného orgánu. V postupu krajského úřadu přitom shledává i průtahy, neboť celkově Krajský úřad kraje [obec] více jak šedesátkrát překročil patnáctidenní lhůtu, ve které měl podle zákona č. 106/1999 Sb. žádost poskytnout. Proto žalobce po žalovaném požaduje celkem částku 63 113 Kč jako náhradu za škodu způsobenou žalovaným při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, kdy výši požadovaného zadostiučinění žalobce vyčísluje takto: a) za období od [datum] do [datum], tj. od doby, kdy měla být žádost vyřízena v zákonné lhůtě 15 dnů až do dne, kdy měla být žádost znovu vyřízena v souladu s právním názorem nadřízeného orgánu poskytnutím informace ve výši 0 Kč, b) za období od [datum] do dne podání žaloby [datum], tj. po dobu 963 dnů v základní částce 1 250 Kč měsíčně (zde 963 dní x 41,66 Kč = 40 118 Kč), c) za období absolutní nečinnosti žalované, tj. od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do dne podání žaloby [datum], tj. celkem za období 657 dnů absolutní nečinnosti základní zadostiučinění zvýšené o 35 Kč denně, tj. celkem 22 995 Kč Celkem žalobce požaduje jako zadostiučinění částku 63 113 Kč (0 Kč + 40 118 Kč + 22 995 Kč = 63 113 Kč).

2. Žalovaný vznesl námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, když odkazoval na rozsudek Okresního soudu ve [obec] ze dne 21. 4. 2015, sp.zn. 19 C 36/2015 – 205, kde již mělo být rozhodnuto o požadovaném zadostiučinění žalobce za nesprávný úřední postup a to ze stejného důvodu, jaký je uplatňován žalobcem v žalobním návrhu. Dále žalovaný namítal, že ve věci poskytnutí zadostiučinění není žalovaný pasivně legitimován. Dále žalovaný poukazoval na to, že v žádném případě nebyl nečinným, jak je uvedeno v žalobě. Žalovaný uvedl, že v případě žádosti žalobce šlo o zjevný střet dvou základních práv – právo dotčených osob na ochranu soukromí a osobních údajů (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) a na druhé straně právo žadatele na poskytování informací (čl. 17 Listiny práv a svobod). Dále žalovaný poukazoval na vyvíjející se judikaturu ve věci rozhodování ohledně poskytování platu, kdy např. poukazoval na rozsudek nejvyššího správního soudu, který byl překonán tzv. platovým nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne [datum], který v podstatě potvrdil názor a postup žalovaného. V době, kdy žalovaný vydával svoje rozhodnutí stran zveřejňování odměn neexistovalo pro postup v dané věci všeobecně akceptovatelné a jednoznačné stanovisko. Pokud by ale soud přesto dospěl k závěru, že žalovaný zákon nebo práva žalobce porušil, tak peněžitá náhrada má povahu subsidiární a nastupuje až tehdy, když vzniklou újmu nelze kompenzovat jinak – např. samotným konstatováním porušení práva. V případě, že by soud uvažoval a peněžité náhradě, nelze akceptovat zadostiučinění ve výši požadované žalobcem. Žalobce se navíc na odmítnutí své druhé žádosti a délce řízení sám výrazně podílel, když druhou žádost podal jako opakovanou, což je rovněž důvod pro odmítnutí poskytnutí zadostiučinění. Dále žalovaný uváděl, že již samostatný požadavek o informaci v rozsahu podané žádosti lze vnímat jako zneužití práva, které nemá opodstatnění a nelze tedy požadovat právní ochranu.

3. Soud ve věci provedl dokazování výslechem žalobce a listinami - sdělením žalovaného ze dne [datum], žádostí žalobce o poskytnutí informace ze dne [datum], sdělením žalovaného ze dne [datum], stížností na neposkytnutí informací zaslané žalobcem žalovanému ze dne [datum], rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum], rozhodnutím žalovaného ze dne [datum], stížností na neposkytnutí informace činěné žalobcem ze dne [datum], dopisem adresovaným Ministerstvu vnitra ČR ze dne [datum], rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum], sdělením Ministerstva vnitra ČR ze dne [datum], usnesením Ministerstva vnitra ze dne [datum], rozhodnutím [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], odvoláním žalobce proti tomuto rozhodnutí, rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum], sdělením Ministerstva vnitra ze dne [datum] zaslaným žalobci, dopisem adresovaným žalobcem Ministerstvu vnitra ze dne [datum], usnesením Ministerstva vnitra ze dne [datum], rozhodnutím [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], stížností na neposkytnutí informace zaslané žalovanému ze dne [datum], dopisem adresovaným Ministerstvu vnitra ČR ze dne [datum], sdělením Ministerstva vnitra ČR zaslané žalobci ze dne [datum], rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum], žádostí žalobce ze dne [datum] zaslané Ministerstvu vnitra ČR, sdělením Ministerstva vnitra zaslaným žalovanému ze dne [datum], žádostí o informace ze dne [datum] zaslané žalobcem žalovanému, výzvou žalobce zaslanou žalovanému ze dne [datum], odpovědí žalobce na výzvu ze dne [datum], sdělením žalobce žalovanému ze dne [datum], rozhodnutím [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], stížností žalobce zaslané žalovanému ze dne [datum], usnesením [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], odvoláním proti rozhodnutí žalobce ze dne [datum], dopisem adresovaným Ministerstvu vnitra ČR žalobcem ze dne [datum], stížností na nevydání rozhodnutí ze dne [datum], žádostí o informace ze dne [datum], dopisem adresovaným Ministerstvu vnitra ČR žalobcem ze dne [datum], sdělením Ministerstva vnitra zaslaným žalobci ze dne [datum], dopisem adresovaným Ministerstvem vnitra ČR žalovanému ze dne [datum], dopisem adresovaným Ministerstvem vnitra žalobci ze dne [datum], zasláním stížnosti žalobce Ministerstvu vnitra ČR ze dne [datum], rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne [datum], rozhodnutím [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], rozhodnutím [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], rozhodnutím [anonymizováno] [obec] ze dne [datum], spisem Krajského soudu v [obec] sp.zn. 29 A 35/2019 zejména rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne 21. 12. 2020, č.j. 29 A 35/2019 -265, z nichž zjisti následující skutkový stav: Dne [datum] požádal žalobce o poskytnutí informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb. o tom, jaké byla celková výše veřejných prostředků před zdaněným vyplacených v letech 2010 – 2015 řediteli Krajského úřadu kraje [obec] a jednotlivým vedoucím odboru a oddělení ve struktuře. Přípisem Krajského úřadu kraje [obec] ze dne [datum] žalovaný sdělil, že v žádosti o poskytnutí informace se stejným obsahem ze dne [datum] byla informace dne 1. 12. 2015 poskytnuta přípisem č.j. KUJI 75646/2015, kdy v tomto přípisu bylo žalobci sděleno, že předmětným pracovníkům byla vyplacena částka 226 629 383 Kč. Proti tomuto sdělení podal dne [datum] žalobce stížnost na neposkytnutí informace. Na základě této stížnosti bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne [datum] uloženo žalovanému, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí byla žádost žalobce ze dne [datum] vyřízena. Rozhodnutím žalovaného č.j. KUJI 28418/2016 byla žádost žalobce o poskytnutí informace ze dne [datum] odmítnuta. Dne [datum] sdělil žalobce žalovanému, že Ministerstvu vnitra České republiky postupuje žádost žalobce o informaci případně o ochranu před nečinností správního orgánu. Usnesením Ministerstva vnitra ze dne [datum] byla tato žádost žalobce postoupena žalovanému k vyřízení věci. Rozhodnutím žalovaného č.j. KUJI 61362/2016 ze dne 5. 8. 2016 byla žádost žalobce o poskytnutí informace ze dne [datum] odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal dne [datum] odvolání žalobce a rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 26. 9. 2016 bylo rozhodnutí žalovaného č.j. KUJI 61362/2016 ze dne 5. 8. 2016 zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k novému projednání. Dopisem ze dne [datum] požádal žalobce Ministerstvo vnitra České republiky o ochranu před nečinností správního orgánu a na to Ministerstvo vnitra České republiky reagovalo dopisem ze dne [datum] sdělením, že vydalo usnesení dne [datum] z důvodu nečinnosti žalovaného. Z rozhodnutí žalovaného č.j. KUJI 93634/2016 ze dne 12. 12. 2016 bylo zjištěno, že žádost žalobce o poskytnutí informace ze dne [datum] se odmítá. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne [datum] stížnost a dne [datum] požádal Ministerstvo vnitra České republiky o ochranu před nečinností správního orgánu a ohledně informací, jak byla jeho stížnost proti předmětnému rozhodnutí vyřízena. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne [datum] bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2016, č.j. KUJI 93634/2016 a věc byla žalovanému vrácena k novému projednání. Na to reagoval žalobce dopisem ze dne [datum], kdy žádal žalovaného opětovně o poskytnutí předmětných informací. Rozhodnutím žalovaného č.j. KUJI 15 [číslo] ze dne 20. 2. 2018, doplněné usnesením ze dne [datum], byla žádost žalobce ze dne [datum] o poskytnutí informace opět odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opět dne [datum] odvolání. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne [datum] bylo rozhodnutí žalovaného ze dne [datum] ve znění opravného usnesení [datum] opět zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k novému rozhodnutí. Proti tomuto podal žalobce opět odvolání a rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne [datum] bylo uloženo žalovanému, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí žádost žalobce ze dne [datum] vyřídil. Rozhodnutím žalovaného č.j. KUJI 17936/2019 ze dne 28. 2. 2019 byla žádost žalobce o poskytnutí informace ze dne [datum] odmítnuta. Z rozsudku Krajského soudu v [obec] ze dne 21. 12. 2020, č.j. 29 A 35/2019 – 263 bylo zjištěno, že tímto rozsudkem bylo rozhodnutí žalovaného č.j. KUJI 17936/2019 ze dne 28. 2. 2019 zrušeno a žalovanému bylo uloženo do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytnout žalobci informace ohledně celkové výše veřejných prostředků vyplácených v letech 2010 – 2015 řediteli Krajského úřadu [anonymizováno] [obec] a jednotlivým vedoucím odboru a oddělení ve struktuře: jméno, příjmení, funkce a celková výše veřejných prostředků před zdaněním. Tento rozsudkem nabyl právní moci dne [datum].

4. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základní listiny svobod, uvozené usnesením předsednictva [obec] národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky [číslo] Sb. (dále jen„ Listina“), státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

5. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

6. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

7. Podle § 4 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení, v platném znění, pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti krajů.

8. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy"). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Podle odst. 3 tohoto ustanovení správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Podle odst. 4 tohoto ustanovení správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

9. Podle § 4 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.

10. Podle § 90 odst. 1 písm. b) zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání.

11. Podle § 178 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, (nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, určí se podle tohoto odstavce. Nadřízeným správním orgánem orgánu obce se rozumí krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústředí správní úřad, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší. Nadřízeným správním orgánem jiné veřejnoprávní korporace se rozumí správní orgán pověřený výkonem dozoru a nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem veřejné správy se rozumí orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem orgán, který tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Nadřízeným správním orgánem ústředního správního úřadu se rozumí ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Nadřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního správního úřadu 12. Podle § 22 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen„ ZOdpŠ“), územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 31a odst. 1 ZOdpŠ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Nejprve se soud zabýval tím, zda je žalovaný ve věci pasivně legitimován. Podle nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1894/14 soud dospěl k závěru, že žalovaný je pasivně legitimován, když žalobce se žádostí o informace ze dne [datum] domáhal zjištění, jaká byla celková výše veřejných prostředků před zdaněním, vplacených v letech 2009 – 2015 řediteli krajského úřadu a jednotlivým vedoucím odboru a oddělení ve struktuře S odkazem na § 4 krajského zřízení (zák. č. 129/2000 Sb., v platném znění), podle něhož pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti krajů, soud dovodil, že se v předmětné věci jednalo o poskytnutí informací v samostatné působnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že se jednalo o samostatnou působnost kraje, byl k vyřízení žádosti žalobce o poskytnutí informací primárně příslušný územní samosprávný celek, tedy [název žalované]. Tomuto závěru nasvědčuje také způsob vyřizování odvolání žalobce, když ve věci rozhodovalo nejspíše podle § 178 odst. 2 správního řádu (zák. č. 500/2004 Sb., v platném znění) ministerstvo vnitra, když zákon č. 106/1999 Sb. zvláštní úpravu neobsahuje. Platí totiž, že nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení vedeném v samostatné působnosti ministerstvo vnitra. Žalobní návrh tedy správně směřuje proti [anonymizováno] [obec], jenž je ve věci pasivně legitimován.

15. Dále žalovaný vznesl námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, když poukazoval na to, že tento žalobní návrh žalobce se kryje s již v minulosti uplatněným nárokem, o kterém bylo rozhodnuto Okresním soudem ve [obec], kdy rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č.j. 19 C 36/2015-205 bylo přiznáno žalobci zadostiučinění za nesprávný úřední postup a to ze stejného důvodu, jak je uplatňován žalobcem v žalobním návrhu. Soud shledal námitku žalovaného jako nedůvodnou, když dospěl k závěru, že není zde totožnost účastníků ani totožnost předmětu řízení. Po vyřešení těchto otázek se začal zabývat nárokem žalobce na zadostiučinění za nesprávný úřední postup.

16. V České republice je ústavní garance práva na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny) rozvedena v zákonech č. 123/1998 Sb. a 106/1999 Sb. (nikoliv ovšem omezena – srov. čl. 41 odst. 1 Listiny) Při posouzení vztahu zmíněných zákonů lze vystihnout vztah specialis ([číslo] Sb.) k lex generalis ([číslo] Sb.), kdy zákon č. 123/1998 Sb. se vztahuje k informacím o životním prostředí, zatímco k ostatním relevantním informacím se použije zák. č. 106/1999 Sb. Zákon [číslo] Sb. upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím (§ 1 zákona č. 106/1999 Sb., v platném znění). Poskytovat informace musejí tzv. povinné subjekty, jimiž jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, jakož i subjekty hospodařící s veřejnými prostředky (srov. § 3 odst. 3 zák. č. 106/1999 Sb.). Právo na informace vyjadřuje status positivus s příslušnou povinností veřejné moci (srov. odlišné stanovisko k nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 31/03), přičemž platí, že účelem práva na informace je zaručit šíření informace, přičemž obsahem tohoto práva je nejen informaci rozšířit, ale také informaci dostat.

17. V projednávané věci se žalobce domáhal poskytnutí informace, kterou mu [název žalované] opakovaně odmítl poskytnout, i když bylo rozhodnutí [anonymizováno] [obec] opakovaně rušeno Ministerstvem vnitra České republiky. Opakovaně pak ministerstvo vnitra upozornilo žalovaného na ustanovení § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, podle něhož jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu tedy musí zřetelně vyplývat, z jakého právního názoru odvolací orgán vycházel, tedy zejména v čem tkví nedostatky rozhodnutí prvostupňového orgánu (srov. analogicky rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009). Vázanost právním názorem odvolacího správního orgánu může být prolomena pouze v důsledku nových skutkových zjištění při novém projednání věci či v případě změny právní úpravy v průběhu řízení. V průběhu vyřizování žádosti žalobce odvolací orgán opakovaně zrušil rozhodnutí žalovaného, přičemž současně vyložil důvody, pro které napadená řetězená rozhodnutí shledává za nesprávná a nezákonná. Poskytnutí požadovaných informací se až žalobce domohl na základě rozsudku Krajského soudu v [obec] ze dne 21. 12. 2020, č.j. 29 A 35/2019 – 265.

18. Problematika zveřejňování informací o odměnách za práci zaměstnanců, kteří jsou placeni z veřejných prostředků, byla předmětem rozsáhlé rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu. V tomto směru soud poukazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 6. 2010, č.j. 5 As 64/2008 – 155, který objasnil definici veřejných prostředků. Dále rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2011 č.j. 5 As 57/2010 – 79 řešil otázku, zda lze zaměstnance veřejné správy považovat za„ příjemce veřejných prostředků“ ve smyslu § 8b informačního zákona. Dále rozšířený senát v rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014, č.j. 8 As 55/2012 – 62 vysvětlil, že hlavní účelem § 8b informačního zákona je poskytnutí procesního prostředku k tomu, aby se každý jednotlivec mohl podílet na kontrole veřejné moci tím, že se informuje, jakým způsobem vynakládá veřejná moc prostředky v oblasti, které tazatele zajímá. Dále soud poukazuje na rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2020, č.j. 4 As 91/2020 – 45 a rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2020, č.j. As 88/2019 – 29, které se uvedenou problematikou zabývají. [jméno] problematikou se zabývá i nález ÚS ze dne [datum], č.j. IV ÚS 1278/16 [číslo] Sb. ÚS., kdy v tomto nálezu odmítl ÚS tvrzení NSS, že není třeba provádět test proporcionality při posuzování jednotlivých konkrétních případů. Názorový střet mezi NSS a ÚS pramenil z konfliktu ústavně garantovaného práva na informace a současně ústavně garantovaného práva na ochranu soukromí.

19. Přístup ke zveřejňování informací o odměnách za práci se v čase měnil. Nejprve v květnu 2011 NSS vymezil, že zaměstnanec, jemuž je odměna za práci (plat) vyplácena z veřejných rozpočtů, je příjemcem veřejných prostředků podle § 8b odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Informace o konkrétní odměně takového konkrétního zaměstnance, a to včetně její výše, je proto povinný subjekt povinen poskytnout v rozsahu vymezeném § 8b odst. 3 citovaného zákona (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 5 As 57/2010). V dalším řízení však může krajský soud zvážit i možnost odchýlit se od tohoto judikátu s ohledem na skutečnost, že v dané věci dochází ke střetu ústavně zaručených práv na svobodný přístup k informacím a na ochranu osobních údajů a je tak třeba dát na základě testu proporcionality prostor na posouzení, které z těchto ústavních práv má s ohledem na skutkový stav věci přednost. V takovém případě krajský soud vysvětlí, zda provedení testu proporcionality lze dosáhnout ústavně konformním či eurokonformním výkladem § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, nebo přímou aplikací ústavní normy, nebo předložením věci ústavnímu soudu s návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Při případném provedení testu proporcionality krajský soud uvede, proč dává jednomu ze zmíněných ústavně zaručených práv přednost před druhým. V případě odchýlení se od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010 - 79, je však každopádně krajský soud povinen důkladně objasnit důvody tohoto postupu. Jistě i v těchto případech by však měl být chráněn obecný princip zákazu zneužití práva.

20. Klíčovým rozhodnutím ve věci zveřejňování odměn je pak ale rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2014, č.j. 8As 55/2012-62, v němž se NSS v rozšířeném senátu vyslovil k otázce zveřejňování informací o platech. NSS v rámci rekapitulace zohlednil nejen dosavadní rozhodovací činnost NSS, ale také Soudního dvora Evropské unie. Z rozhodovací činnosti NSS plyne nutnost podrobení žádosti vyvolávající konflikt základních práv testu vhodnosti, potřebnosti a poměřování, přičemž platí, že zveřejňování informací má své ústavněprávní limity, přičemž sporné je, zda poměření práva na informace o platech a odměnách s právem na ochranu soukromí dotčených zaměstnanců již provedl zákonodárce, anebo zda má být konflikt samostatně posuzován v každém jednotlivém případě (srov. zejm. bod 39 rozhodnutí NSS). Zveřejnění informace o výši jeho platu (mzdy) totiž za běžných okolností neznamená pro toho, kdo je placen z veřejných prostředků, žádnou podstatnou újmu (bod 64 rozhodnutí NSS). Ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud bude v určitých výjimečných případech jeho uplatnění korigováno za použití principu proporcionality, není v rozporu s ústavním pořádkem (bod 82 a 86 rozhodnutí NSS). V pochybnostech je tedy na místě přiklonit se k poskytnutí, a nikoli k neposkytnutí informací (bod 97 rozhodnutí NSS). NSS výslovně vymezil, že informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují a že povinný subjekt neposkytne informace o platu zaměstnance poskytovaném z veřejných prostředků jen výjimečně (bod 112 a 113 rozhodnutí NSS).

21. Územní samosprávné celky při výkonu pravomocí svěřených jim zákonem v rámci samostatné působnosti odpovídají za škodu při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nesprávným úředním postupem je každý postup orgánu veřejné moci, který při jejím výkonu postupuje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či v rozporu se zásadami jejího výkonu (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp.zn. Pl.ÚS 36/08). Základní zásady činnosti správních orgánů jsou vymezeny v § 2 až 8 správního řádu. Ústředním principem je pak zásada legality (§ 2 odst. 1 správního řádu), kdy správní orgány jsou vázány nejen zákony, ale také ostatními právními předpisy i mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Správní orgán využívá svou pravomoc pouze k těm účelům, ke kterým mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena. Správní orgán může uplatnit správní uvážení pouze v těch případech, kdy zákon nestanoví pevné pravidlo, ze kterého vyplývá jediný možný způsob rozhodnutí.

22. V projednávané věci žalovaný postupoval v rozporu s výslovným zněním § 90 správního řádu, tudíž jeho postup je rozporný také s principem legality dle § 2 odst. 1 správního řádu. V rozhodnutí žalovaného je opakovaná polemizace s odvolacím orgánem a také s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu v Brně. Soud dospěl k závěru, že žalovaný je již od prvního odmítnutí informace, jaká byla celková výše veřejných prostředků před zdaněním v letech 2010 – 2015 řediteli krajského úřadu a jednotlivým vedoucím odborů a oddělení ve struktuře. Informace podle zákona č. 106/1999 Sb. má být poskytnuta ve lhůtě patnácti dní. Neboť žalovaný odmítl informaci poskytnout, byť žalovanému jako povinnému subjektu muselo být nejméně od [datum], kdy NSS artikuloval povinnost povinného subjektu stran zveřejnění informace o odměnách v rozsahu vymezeném § 8b odst. 3 citovaného zákona ve svém rozhodnutí vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 5 As 57/2010. Od šestnáctého dne následujícího po podání žádosti, tedy od [datum], lze v činnosti žalovaného vysledovat nesprávný úřední postup, který pokračoval až do [datum], kdy mu bylo rozsudkem Krajského soudu v [obec] č.j. 29 A 35/2019 - 265 uloženo poskytnout uvedené informace.

23. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakládá nárok na přiměřené zadostiučinění k náhradě vzniku nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví). Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud v Brně ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, k závěru, že nemajetková újma vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013, sp.zn. 30 Cdo 446/2012). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno) a nárok na její odškodnění je zcela nezávislý na tom, zda vznikne škoda, tj. újma, jak ji chápal zákon před novelou č. 160/2006 Sb. v návaznosti na vymezení škody občanským zákoníkem. Náhrada nemajetkové újmy je za současného právního stavu jen náhradou.

24. Ze shora citovaného Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, současně plyne, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud v Brně pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp.prvních 24 měsíců) budou hodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).

25. Soud při určení výše náhrady vyšel v tomto případě ze základní částky z částky 15 000 Kč, tedy z nejnižší částky zmíněné ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně. V tomto aspektu soud zohlednil, že se v projednávané věci sice jednalo o správní řízení, nicméně toto se přímo nedotýkalo osobnostní či majetkové sféry žalobce. Soud přihlédl k tomu, že se jedná o správní řízení v režimu svobodného přístupu k informacím a v takovém případě má soud za to, že dopad na žalobce není natolik citelný, ačkoliv to žalobce může subjektivně pociťovat jinak.

26. Soud nicméně neshledává jakékoliv důvody pro krácení základní částky náhrady ve výši 15 000 Kč. Poskytnutí informace není agendou jakkoliv složitou, žalobce se na délce řízení podílel jen tím, že důvodně podával proti odmítavým rozhodnutím žalované odvolání, jimž bylo vždy vyhověno. Podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., se zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak. Ačkoliv soud dospěl k závěru, že se věc přímo nedotýkala majetkové či osobní sféry žalobce, na rozdíl žalovaného je soud toho názoru, že je třeba zadostiučinění za průtahy v řízení nahradit žalobci v penězích, když žalovaný potřebné informace poskytl žalobci až v roce 2021, ačkoliv o poskytnutí těchto informací žádal již od roku 2016 nelze odhlédnout, že způsob vyřizování podání žalobce byl naprosto neakceptovatelný. Jakékoliv krácení náhrady by tak bylo pro nepřijatelný přístup správního orgánu a úředních osob naprosto nežádoucí.

27. Soud tedy shledal nesprávný úřední postup žalovaného a při rozhodování o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vyšel ze základní částky 15 000 Kč a přiznal tedy a) za období od [datum] do [datum], tj. od doby, kdy měla být žádost vyřízena v zákonné lhůtě 15 dnů až do dne, kdy měla být žádost znovu vyřízena v souladu s právním názorem nadřízeného orgánu poskytnutím informace ve výši 0 Kč, když žalobce za toto období nemajetkovou újmu nepožadoval, b) za období od [datum] do [datum] (do doby podání žaloby), tj. po dobu 963 dnů v základní částce 1 250 Kč měsíčně (zde 963 dní x 41,66 Kč = 40 118 Kč), c) za období absolutní nečinnosti žalované, tj. od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum], od [datum] do [datum] a od [datum] do dne podání žaloby [datum], tj. celkem za období 657 dnů absolutní nečinnosti základní zadostiučinění zvýšené o 35 Kč denně, tj. celkem 22 995 Kč. Soud přistoupil ke zvýšení základní částky z důvodu absolutní nečinnosti žalované v souladu s citovaným Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 Celkem žalobce požaduje jako zadostiučinění částku 63 113 Kč (0 Kč + 40 118 Kč + 22 995 Kč = 63 113 Kč).

28. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.

29. Účelně vynaložené náklady žalobce představují náklady na zaplacení soudní poplatek ve výši 3 156 Kč, mimosmluvní odměnu a režijní paušál za 10 úkonů právní služby (1× převzetí, 1x sepis výzvy k plnění se základním skutkovým stavem, 1× žaloba, 1× sepis repliky k odporu, 1x sepis repliky k vyjádření žalovaného ze dne [datum], 1x účast na mediaci, 1x účast na jednání před soudem v [obec] dne [datum], 1x sepis repliky k doplňujícímu vyjádření žalovaného ze dne [datum], 1x návrh na provedení důkazů v lednu 2021, 1x účast na jednání dne [datum], 1x závěrečný návrh ze [datum]) podle § 11 odst. 1 písm. a), b), c) d), g) a § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Podle § 8 ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. činí mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby 3 660 Kč (z tarifní hodnoty 63 113 Kč), tedy při 10 úkonech právní služby dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. činí mimosmluvní odměna 36 600 Kč a režijní paušál 3 000 Kč, dále za cestovné k jednání dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 159 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 328/2014 Sb. při vozidle [anonymizována dvě slova], spotřeba 6 litru benzinu 95 O na 100 km, vzdálenosti [obec] – [obec] a zpět 181 km, celkem cestovné ve výši 1 108 Kč, dále za cestovné k jednání dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 159 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. a § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhl. č. 328/2014 Sb. při vozidle [anonymizována dvě slova], spotřeba 6 litru benzinu 95 O na 100 km, vzdálenosti [obec] – [obec] a zpět 181 km, celkem cestovné ve výši 1 099 Kč náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 10 půlhodin ve výši 1 000 Kč, 21 % DPH ve výši 8 989 Kč, tedy náklady ve výši 54 952 Kč.

Poučení