č.j. 29 A 35/2019-265

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: L. M. proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 586 01 Jihlava za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) P. B. 2) I. Ď. 3) M. Ň. 4) I. H. K. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. KUJI 17938/2019, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. KUJI 17938/2019, se zrušuje.

II. Žalovanému se ukládá, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytl žalobci informace ohledně celkové výše veřejných prostředků vyplacených v letech 2010 až 2015 řediteli krajského úřadu a jednotlivým vedoucím odborům a oddělení ve struktuře: jméno, příjmení, funkce a celková výše veřejných prostředků před zdaněním.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rekapitulace průběhu správního řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný odmítl žádost žalobce ze dne 29. 2. 2016 o poskytnutí informací, kterou žalobce po žalovaném, coby povinném subjektu ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), požadoval poskytnutí informací ohledně „celkové výše veřejných prostředků před zdaněním vyplacených v letech 2010 až 2015 řediteli krajského úřadu a jednotlivým vedoucím odborům a oddělení ve struktuře: jméno, příjmení, funkce a celková výše veřejných prostředků před zdaněním“ (dále též „žádost o poskytnutí informací“). Současně krajskému soudu navrhuje, aby postupem podle § 16 odst. 4 InfZ (ve znění účinném od 1. 1. 2020 dle § 16 odst. 5 InfZ) nařídil žalovanému požadované informace žalobci poskytnout.

2. Jak vyplývá ze správního spisu, v reakci na tuto žádost žalovaný zaslal žalobci přípis ze dne 14. 3. 2016, č. j. KUJI 19270/2016, ve kterém mu sdělil, že k žádosti se stejným obsahem ze dne 16. 11. 2015 byla informace dne 1. 12. 2015 poskytnuta přípisem č. j. KUJI 75646/2015. Proti tomuto způsobu vyřízení jeho žádosti podal žalobce dne 16. 3. 2016 v souladu s § 16a odst. 1 písm. b) InfZ stížnost, s tím, že tvrzení žalovaného o poskytnutí požadované informace není pravdivé, když uvedeným přípisem bylo poskytnuto jedno číslo, nikoli celková výše prostředků vyplacených jednotlivým pracovníkům, jak bylo požadováno. Žalovaný následně dne 23. 3. 2016 zaslal stížnost i spisový materiál Ministerstvu vnitra, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly (dále jen „ministerstvo vnitra“), jakožto nadřízenému orgánu, se stanoviskem, že „k žádosti o poskytnutí informace se stejným obsahem ze dne 16. 11. 2015 byla informace dne 1. 12. 2015 poskytnuta přípisem KUJI 75646/2015. Jelikož krajský úřad neshledal podmínky pro postup podle § 16a odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím a trvá na znění a rozsahu výše úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informace, předává stížnost spolu s příslušným spisovým materiálem nadřízenému orgánu.“ Ministerstvo vnitra o této stížnosti rozhodlo dne 11. 4. 2016, č. j. MV-48031-2/ODK-2016, kdy žalovanému přikázalo, aby žádost žalobce o poskytnutí informace vyřídil.

3. Žalovaný následně dne 10. 5. 2016 vydal rozhodnutí č. j. KUJI 38418/2016, kterým žádost žalobce o poskytnutí informací odmítl, neboť jejich poskytnutím „by došlo k zásahu do práva na soukromí dotčených jednotlivců (čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod), bez ohledu na použití ve veřejném právu protiústavního, analogického výkladu odvolacího orgánu.“ Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 23. 5. 2016 stížnost, o které ministerstvo vnitra rozhodlo dne 23. 6. 2016, č. j. MV- 48031-7/ODK-2016, tak, že rozhodnutí žalovaného zrušilo a věc vrátilo k novému projednání.

4. Žalovaný následně dne 5. 8. 2016 vydal v pořadí druhé rozhodnutí, č. j. KUJI 61362/2016, kterým žádost žalobce o poskytnutí informací opět odmítl s totožným odůvodněním, jaké použil ve svém předchozím rozhodnutí. Rovněž proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž ministerstvo vnitra rozhodlo dne 26. 9. 2016, č. j. MV-48031-14/ODK-2016, tak, že i druhé rozhodnutí žalovaného zrušilo a věc vrátilo k novému projednání.

5. Žalovaný poté vydal dne 12. 12. 2016 v pořadí již třetí rozhodnutí, č. j. KUJI 93634/2016, kterým žádost žalobce o poskytnutí informací opět odmítl s totožným odůvodněním, jaké použil ve svých předchozích rozhodnutích. Žalobce proti tomuto rozhodnutí opět podal odvolání, o němž ministerstvo vnitra rozhodlo dne 28. 2. 2017, č. j. MV-48031-23/ODK-2016, tak, že i třetí rozhodnutí žalovaného zrušilo a věc vrátilo k novému projednání.

6. Dne 20. 2. 2018 vydal žalovaný v pořadí již čtvrté rozhodnutí, č. j. KUJI 15302/2018 (ve znění opravného usnesení č. j. 17761/2018 ze dne 5. 3. 2018), kterým žádost žalobce o poskytnutí informací opět odmítl s totožným odůvodněním, jaké použil ve svých předchozích rozhodnutích, přičemž je doplnil o argumentaci založenou na závěrech vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz) týkajících se aplikace čtyřstupňového testu proporcionality ve vztahu k poskytnutí informace o platu a odměnách zaměstnance na základě § 8b InfZ. Nicméně i toto rozhodnutí bylo ministerstvem vnitra k odvolání žalobce ze dne 12. 3. 2018, zrušeno, a to na základě rozhodnutí ze dne 18. 4. 2018, č. j. MV- 48031-33/ODK-2016, v němž ministerstvo vnitra zavázalo žalovaného právním názorem, že „při novém projednání žádosti se musí povinný subjekt kromě opětovného posouzení otázky, zda žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, zaměřit taktéž na hodnocení splnění dalších navazujících podmínek platového testu; tedy jestli je účelem vyžádání informace přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu a zda se informace samotná týká veřejného zájmu. Nepochybně bude moci i na základě § 4 odst. 3 a 4 správního řádu vyzvat žadatele, aby s odkazem na požadavky Ústavního soudu doplnil některé údaje, potřebné k řádnému prověření splnění podmínek platového testu. Současně povinný subjekt doloží uzavřený výčet dotčených osob, které řádně identifikuje ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 18 odst. 2 správního řádu, a kterým doručí jím vydané rozhodnutí tak, jak mu ukládá ustanovení § 72 odst. 1 správního řádu.“ 7. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce žádné další rozhodnutí žalovaného neobdržel, adresoval mu dne 27. 6. 2018 „Stížnost na nevydání rozhodnutí“, která však, jak vyplývá ze sdělení ministerstva vnitra ze dne 2. 8. 2018, č. j. MV-48031-36/ODK-2016, nebyla ministerstvu žalovaným předána k vyřízení. Proto ministerstvo vnitra jednak dne 7. 8. 2018 vyzvalo žalovaného k předání spisového materiálu, jednak dne 6. 9. 2018 požádalo žalobce o zaslání předmětné stížnosti s potvrzením o jejím doručení žalovanému, a to za účelem vydání rozhodnutí podle § 16a InfZ.

8. Ministerstvo vnitra následně dne 24. 9. 2018 (ke stížnosti žalobce ze dne 6. 9. 2018 na nečinnost žalovaného) vydalo rozhodnutí č. j. MV- 48031-41/ODK-2016, v němž žalovanému přikázalo, aby ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí vyřídil žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 29. 2. 2016. Toto rozhodnutí bylo žalovanému doručeno dne 26. 9. 2018, nicméně žalovaný na to nikterak nereagoval. Z toho důvodu žalobce podal dne 8. 11. 2018 krajskému soudu žalobu na ochranu před nečinností žalovaného ve smyslu § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

9. Krajský soud tuto žalobu shledal důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 8. 2. 2019, č. j. 29 A 212/2018-127, nařídil žalovanému, aby do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku vyřídil žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 29. 2. 2016. Žalovaný tak učinil dne 28. 2. 2019 žalobou napadeným rozhodnutím.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

10. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil.

11. Žalobce, po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, z něhož vyplývá setrvale odmítavý postoj žalovaného k poskytnutí požadované informace, svou žalobní argumentaci soustředí primárně na zpochybnění závěrů žalovaného ohledně nesplnění podmínek pro poskytnutí informací o platu a odměnách zaměstnance na základě § 8b InfZ, vymezené v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16, dle něhož povinný subjekt žádost odmítne, nejsou-li splněny následující čtyři podmínky: (a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu, (b) informace samotná se týká veřejného zájmu, (c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, (d) informace existuje a je dostupná. Žalobce namítá, že mezi účastníky řízení je sporné naplnění podmínky uvedené pod písm. c), kterou žalovaný u žalobce považuje za nesplněnou.

12. Žalobce je na rozdíl od žalovaného toho názoru, že postavení hlídacího psa mu musí být přiznáno, neboť se o téma odměn ve veřejné správě a samosprávě věnuje dlouhodobě již mnoho let. Žalobce k tomu uvádí, že byl iniciátorem soudních sporů, ústící do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010-79, či ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012-62, rozhodnutí správních soudů jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz), provozuje vlastní blog https://x.blog.idnes.cz/ a vlastní webové stránky http://www.x.cz/, kde se této oblasti, tj. kontrole vynakládání veřejných prostředků věnuje již mnoho let. Dále má kontakty na novináře napříč všemi médii a je častokrát citován v médiích právě v oblasti kontroly vynakládání veřejných prostředků. Napadenému rozhodnutí pak žalobce vytýká také to, že ze strany žalovaného nebyl proveden žádný test proporcionality – žalovaný se zaměřil pouze na subjektivní hodnocení žadatele o informaci, ze kterého mu vyplynulo, že žadatel nemá na informace nárok, neboť není dostatečným hlídacím psem. Z tohoto důvodu pak žalovaný nepřistoupil k provedení samotného testu proporcionality. V testu proporcionality by však mělo být vždy zohledněno, jaké informace jsou žádány, koho se požadované informace týkají (pozice nejvýše postavených úředníků s mimořádnými pravomocemi v úřadě či jiných úředníků), z jakého důvodu se žadatel informací domáhá (kontrola využívání veřejných prostředků). Kromě toho žalovaný neposkytl žalobci informace o platech a odměnách ani částečně, například v anonymizované formě, což jen dokládá, že rozhodnutí o odmítnutí informace je založeno na emocích a subjektivním negativním vnímání osoby žalobce a nikoli na rozumném posouzení žádosti o informaci.

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení k žalobě

13. Ve vyjádření k žalobě žalovaný setrvává na svém stanovisku o správnosti postupu odmítnout žalobcem požadované informace, neboť zde převažuje ústavně zaručené právo dotčených osob na soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny. Žalovaný poukázal i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 11 A 125/2018-70, v němž se městský soud zabýval žádostí o poskytnutí informací ohledně platových poměrů vedoucích pracovníků Kanceláře prezidenta České republiky, v němž obdobné argumentaci, jakou předkládá nyní žalobce, nevyhověl, a to s odkazem na závěry citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a ochranu osobních údajů.

14. Osoba zúčastněná na řízení 2) ve svém vyjádření nesouhlasila s poskytnutím požadovaných informací žalobci, neboť v jeho jednání neshledává legitimní cíl, nýbrž naopak snahu šikanovat dotčené úřadu územně samosprávných celků a zveřejňovat osobní údaje dotčených osob na internetu.

15. Rovněž osoby zúčastněné na řízení 3) a 4) obdobným způsobem nesouhlasí s poskytnutím požadovaných informací žalobci, neboť jsou toho názoru, že se jedná o nepřiměřený zásah do jeho práva na soukromí život a do osobnostních práv, a to i s ohledem na možné riziko jejich zneužití, proti kterému je obtížné se bránit. Domnívají se proto, že by účel splnilo i poskytnutí souhrnných informací o objemech a struktuře platů a odměn v dané instituci se jmenovitým zařazením úředníků do platových tříd a stupňů.

IV. Posouzení věci soudem

16. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

17. Předtím, než krajský soud přistoupí k meritornímu posouzení podané žaloby, považuje za nezbytné se vyjádřit k otázce splnění podmínek řízení, a to zda je žalovaný pasivně legitimovanou stranou v tomto soudním řízení (§ 69 s. ř. s.) a zda musel žalobce podat odvolání proti napadenému rozhodnutí, tj. zda je i tak splněna podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků před správním orgánem podle § 68 písm. a) s. ř. s., neboť správní soudy zpravidla přezkoumávají v řízení o žalobě proti rozhodnutí konečné rozhodnutí správního orgánu. Žalovaný je přitom správním orgánem prvního stupně, proti jehož rozhodnutí o žádosti může směřovat řádný opravný prostředek, tj. odvolání k odvolacímu správnímu orgánu (ministerstvu vnitra).

18. Ustálená judikatura správních soudů již nicméně ve věcech přístupu k informacím dospěla k závěru připouštějícímu možnost za určitých podmínek soudně napadnout prvostupňové správní rozhodnutí, tj. rozhodnutí povinného subjektu ve smyslu InfZ, jímž bylo opakovaně odmítnuto poskytnutí informace. Kupříkladu v rozsudku ze dne 10. 11. 2016, čj. 3 As 278/2015-44, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „zastává názor, že za daných okolností nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby byl nucen žalobou napadat jemu vyhovující rozhodnutí žalovaného (tj. nadřízeného správního orgánu rozhodujícího o řádném opravném prostředku, poznámka soudu). Nepřiměřeným se jeví rovněž požadavek, aby za situace, kdy mu žalovaný vyhoví, avšak povinný subjekt brání svým postupem, jdoucím proti smyslu informačního zákona, poskytnutí informace, musel stěžovatel podat znovu opravný prostředek, který mu však v případě úspěchu nemůže přinést nic jiného, než další kolo „marného boje“ o informace před povinným subjektem. Skutečnost, že postup povinného subjektu jde proti smyslu informačního zákona, přitom dokládá teze zdejšího soudu, že zřetelným signálem pro tento závěr bude takové rozhodnutí povinného subjektu, jež bude řešit skutkové či právní otázky, které byly v podstatných ohledech již jednou řešeny předchozím zrušujícím rozhodnutím odvolacího orgánu (rozsudek č. j. 6 As 113/2014 - 35)…v případě, kdy povinný subjekt zcela ignoruje závazný právní názor nadřízeného orgánu, je možné napadnout žalobou přímo jeho následné rozhodnutí, odmítající informaci poskytnout. Překážkou pro takový postup není dle názoru soudu ani ustanovení § 68 písm. a) s. ř. s., neboť požadavek naplnění podmínky zde uvedené nemůže nutit stěžovatele k opětovnému, čistě formálnímu podání opravného prostředku, který by zcela zřejmě vedl znovu k témuž výsledku, kterého již jednou dosáhl. Takovýto postup by se nepochybně míjel jak s účelem citovaného ustanovení s. ř. s., v němž je materializována zásada subsidiarity (§ 5 s. ř. s.), tak s požadavky informačního zákona akcentujícího poskytnutí informace v přiměřeném časovém rámci; projednávaný případ je toho ostatně názorným příkladem. Z hlediska určení žalovaného ve smyslu § 69 s. ř. s. je pak podstatné, že podle § 16 odst. 4 informačního zákona je povinnost poskytnout informace ukládána „povinnému subjektu“. Ten je tak z tohoto titulu nepochybně účastníkem soudního řízení, neboť rozsudek je závazný jen pro účastníky, osoby zúčastněné na řízení a orgány státní moci a povinnost tak lze za daných okolností uložit jen účastníku. Navíc je to též jeho rozhodnutí, které má být současně s uložením dané povinnosti zrušeno. Ustanovení § 16 odst. 4 informačního zákona je tak možno ohledně vymezení účastníků řízení vnímat ve vztahu k § 69 s. ř. s. jako určitý lex specialis. Odpadne-li pak s ohledem na okolnosti potřeba přezkoumat rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, nebrání dle názoru Nejvyššího správního soudu při splnění výše uvedených podmínek nic tomu, aby bylo přezkoumáno výlučně jen rozhodnutí povinného subjektu. Zdejší soud přitom nijak nezpochybňuje, že takový procesní postup představuje v rámci českého správního soudnictví jisté specifikum, avšak, jak bylo vyloženo výše, je třeba tento závěr vnímat v kontextu rovněž specifického charakteru práva na informace a jeho právní úpravy. Nastíněný postup je pak v souladu s názorem Ústavního soudu, že „[p]rocesní předpisy určené k ochraně práv žadatele o informace je nutno vykládat takovým způsobem, aby byly účinné v praxi “ (nález ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14).“ 19. Tento výklad, podle nějž je možno podat správní žalobu již proti odmítavému rozhodnutí povinného subjektu, tedy správního orgánu prvního stupně, následně aproboval a potvrdil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017- 385, kde uvedl: „Obecně tedy platí, že rozhodnutí, kterým odvolací orgán zruší nepravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátí k dalšímu řízení, není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť takovéto rozhodnutí není konečné a samo o sobě nijak nezasahuje do právní sféry svých adresátů. To platí v běžných věcech přezkoumávaných správními soudy i tehdy, dochází-li k procesnímu „ping-pongu“ mezi prvostupňovým a druhostupňovým správním orgánem. Ostatně správní soud ani není ve výrokovém potenciálu rozsudku v řízení o žalobě proti rozhodnutí vybaven k tomu, aby takovéto negativní situaci efektivně čelil. Situace ve věcech týkajících se svobodného přístupu k informacím je však diametrálně odlišná. Správní soud zde není omezen jen na možnost zrušení správního rozhodnutí, ale disponuje atypickou pravomocí nařídit přímo povinnému subjektu, aby žadateli informaci poskytl (§ 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím; srov. k postavení této normy v celkové koncepci českého správního soudnictví rozsudek ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 - 73, č. 1469/2008 Sb. NSS). Smysl a účel uvedeného ustanovení je zřejmý – zabránit „pingpongu“ mezi povinným subjektem, resp. odvolacím orgánem, na straně jedné, a správními soudy, na straně druhé. Správní soud musí zajistit, že prostřednictvím soudní ochrany bude rychle a účinně dosaženo poskytnutí informace v případech, kdy poskytnuta být má, avšak povinný subjekt ani odvolací orgán tak neučinily.“ 20. V témže rozsudku pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pokračoval k povaze žalobou napadnutelného správního rozhodnutí s tím, že „dle § 65 odst. 1 s. ř. s. soudně přezkoumatelné rozhodnutí zkracuje žalobce na právech přímo nebo v důsledku porušení práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu; rozhodnutí je jen takový úkon, který zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje žalobcova práva nebo povinnosti. Jde tedy o to, zda se podle tvrzení žalobce v žalobě mohlo napadené rozhodnutí nějak negativně projevit v jeho právní sféře (takto již usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Právě potencialita takovýchto vlastností správního rozhodnutí zakládá žalobní legitimaci k podání správní žaloby. Ve světle právě uvedeného je evidentní, že v typových situacích procesních obstrukcí či nekončícího „ping-pongu“ v informačních věcech lze takovéto vlastnosti přičítat rozhodnutí povinného subjektu, nikoliv rozhodnutí odvolacího orgánu.“ Závěrem tohoto rozsudku rozšířený senát dokonce přímo konstatoval: „co ovšem možné není, je žalovat rozhodnutí žalovaného (tj. nadřízeného správního orgánu rozhodujícího o řádném opravném prostředku, poznámka soudu), které ruší rozhodnutí povinného subjektu; takovéto rozhodnutí totiž do právní sféry žadatele nijak nezasahuje.“ Tento názor blíže odůvodnil tím, že „pokud odvolací orgán rozhodnutí povinného subjektu zrušil, nelze mu vyčítat žádné negativní dopady do právní sféry žadatele (žalobce), nelze požadovat, aby žalobce – neúspěšný žadatel o informaci – tvrdil zkrácení na právech rozhodnutím odvolacího orgánu, které ho přitom na právech nijak nezkracuje…žalobce je ve skutečnosti na právech krácen nikoliv pro něj pozitivním rozhodnutím odvolacího orgánu, ale až v pořadí dalším rozhodnutím povinného subjektu, který žádost o informaci odmítl. Pokud povinný subjekt nerespektuje předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího orgánu, nelze již po žadateli spravedlivě požadovat, aby podával opětovně opravný prostředek a čekal na druhé (třetí, čtvrté …) zrušovací rozhodnutí.“ 21. Krajský soud se s uvedenými judikatorními východisky beze zbytku ztotožňuje, neboť i nynější případ v mnohém naplňuje parametry téměř nikdy nekončícího „ping-pongu“ mezi povinným subjektem a nadřízeným orgánem, kdy bylo vydáno již několik odmítavých rozhodnutí žalovaného, která následně byla zrušena odvolacím správním orgánem (ministerstvem vnitra), to vše doprovázeno i rozsudkem krajského soudu nařizujícím žalovanému rozhodnout z důvodu jeho nečinnosti. Krajský soud proto uzavírá, že žaloba správně směřuje proti žalovanému jakožto povinnému subjektu, přičemž žalobce neměl povinnost absolvovat další – s ohledem na dosavadní správní praxi žalovaného zřejmě opět marné – odvolací řízení. (obdobně srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 10 A 44/2018-70).

22. Krajský soud proto přistoupil k meritornímu posouzení žalobních námitek.

23. Mezi účastníky řízení tak není spornou otázka, zda je žalovaný povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ, neboť žalovaný je orgánem územně samosprávného celku, ani otázka charakteru požadovaných informací, které jsou podřaditelné pod kategorii vymezenou v § 8b InfZ, dle kterého: „Povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území (odst. 2). Základní osobní údaje podle odstavce 1 se poskytnou pouze v tomto rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. (odst. 3).“ Žalobcem formulovaný požadavek na poskytnutí informace o „celkové výše veřejných prostředků před zdaněním vyplacených“ osobám vykonávajících dané funkce tak byl žalovaným, a shodně tak činí i krajský soud, hodnocen jako požadavek na zveřejnění informace ve smyslu § 8b odst. 1 InfZ, a to v rozsahu ve smyslu § 8b odst. 3 InfZ. Ostatně jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 5 As 57/2010-79, „zaměstnanec, jemuž je odměna za práci (plat) vyplácena z veřejných rozpočtů, je příjemcem veřejných prostředků podle § 8b odst. 1 InfZ. Informace o konkrétní odměně takového konkrétního zaměstnance, a to včetně její výše, je proto povinný subjekt povinen poskytnout v rozsahu vymezeném § 8b odst. 3 citovaného zákona.“ 24. Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i z podané žaloby, mezi účastníky řízení rovněž panuje shoda nad tím, že na daný případ je potřeba aplikovat závěry, vyslovené citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Ústavní soud tímto nálezem (a opětovně i v nálezu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16) do určité míry korigoval závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména pak žalobcem citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 55/2012-62, z něhož plynulo, že informace podle § 8b InfZ se zásadně poskytují. Neposkytnout je lze jen výjimečně, pokud se dotčená osoba na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně. Dle rozšířeného senátu úvahu o konkurujících si zájmech a střetu základních práv vyřešil již samotný zákonodárce tím, že paušálně upřednostnil právo na informace o příjemcích veřejných prostředků.

25. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 rovněž připustil, že informace o platech a odměnách náleží pod rozsah § 8b infZ. Zdůraznil však, že před případným poskytnutím těchto informací musí povinný subjekt „v každém jednotlivém případě“ porovnat dotčení základních práv (zde práva na přístup k informacím dle čl. 17 Listiny a práva na ochranu soukromého života dle čl. 10 Listiny dotčených zaměstnanců), a zajistit, aby mezi nimi byla dodržena spravedlivá rovnováha, „přičemž povinný subjekt žádost odmítne, nejsou-li splněny následující čtyři podmínky: (a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu, (b) informace samotná se týká veřejného zájmu, (c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, (d) informace existuje a je dostupná.“ 26. Na tyto závěry následně navázal i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, v níž konstatoval, že „poměření kolidujícího práva na informace a ochrany soukromí je nutno provést v každém individuálním případě“ (srov. např. rozsudky ze dne 17. 5. 2018, č. j. 2 As 313/2017-56, či ze dne 20. 2. 2018, č. j. 9 As 399/2017-38, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2018, č. j. 5 A 40/2015-68, dle něhož „střet práva na informace a ochrany soukromí dotčených fyzických osob při poskytování údajů o příjmech zaměstnanců povinných subjektů dle InfZ nutno vyřešit za použití testu proporcionality. Při jeho aplikaci je nutno zejména v konkrétním případě poměřit tyto dva v kolizi stojící chráněné zájmy. Primárním faktorem při tomto poměřování je otázka veřejného zájmu na znalosti požadované informace. … na kontrole veřejné moci prostřednictvím § 8b InfZ se může podílet každý.“).

27. V nyní projednávaném případě tak žalovaný dle krajského soudu správně přistoupil k provedení požadovaného testu proporcionality a konkrétně k hodnocení v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 stanovených podmínek. Krajský soud se rovněž ztotožňuje se závěrem žalovaného (nikoliv však zcela se způsobem jeho odůvodnění), pokud v případě žalobcem podané žádosti o informace shledal naplnění podmínky, že v případě informací o poskytnutí veřejných prostředků (typicky platy a odměny) dotčeným subjektům ve smyslu § 8b InfZ je dán účel vyžádání informace v podobě přispění k diskusi o věcech veřejného zájmu a tyto informace samotné se týkají veřejného zájmu. Stejně tak žalovaný nikterak nezpochybnil, že žalobcem požadované informace jsou k dispozici a žalovanému dostupné.

28. Mezi účastníky řízení tak zůstává spornou otázka splnění poslední z uvedených podmínek pro poskytnutí žalobcem požadovaných informací, jak byly vymezeny citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16, tedy naplnění podmínky uvedené pod písm. c), tj. že žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, kterou žalovaný u žalobce považuje za nesplněnou.

29. S tímto hodnocením žalovaného se nicméně krajský soud neztotožňuje, neboť i tuto podmínku u žalobce považuje za splněnou. Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, žalovaný při formulaci svých závěry o tom, že u žalobce tato podmínka splněna není, předně vycházel ze svého obecně odmítavého stanoviska k poskytování informací o platech a odměnách zaměstnanců ve smyslu § 8b InfZ, kdy „již několik let upozorňuje na toto zneužití práv na informaci (a teprve až v roce 2017 Ústavní soud změnil nesmyslnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž dal nepřímo za pravdu argumentaci krajského úřadu). Osobní údaje zaměstnanců veřejné správy se stávají lehkou kořistí účelově zakládaných spolků, kde v orgánech figurují lidé, kteří v rámci České republiky shromažďují data, která se mohou lehce stát nástrojem pro další činnost, mnohdy i byznys plánem, proti němuž povinný subjekt nemůže jakýmkoliv způsobem zasáhnout (těžko lze totiž předpokládat, že účelově založený spolek tuto skutečnost zanese do samotné žádosti o poskytnutí informace).“ Následně žalovaný přistoupil k posouzení otázky, zda žalobce, coby že žadatel o informaci, plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa, přičemž dospěl k závěru že nikoliv, jelikož žalobce „řadí do skupiny žadatelů, jehož primárním zájmem není kontrola veřejné správy a nakládání s veřejnými prostředky, nýbrž systematické a cílené shromažďování osobních údajů osob, jež pobírají plat ve veřejné správě. Účelem tohoto neoprávněného shromažďování osobních údajů je však pouhý plán na další využití těchto osobních údajů pro svůj osobní prospěch, popř. poskytnutí údajů třetím osobám.“ Žalovaný toto své hodnocení opírá o znalosti „ze své úřední činnosti“, když žalobce „v letech 2014 až 2017 svými žádostmi o informace shromažďoval od všech krajských úřadů, což nelze vysvětlit jinak, než jak nastínil krajský úřad výše.“ Žalovaný k tomu dále poukázal na to, že „situaci nemění ani skutečnost, že judikaturní „šílenství“ ohledně poskytování platů vzniklo na popud žadatele ve Statutárním městě Zlín, kde mohla být žadatelova role „tzv. společenského hlídacího psa“ naplněna, avšak v dalších případech obsesivního obesílání jednotlivých povinných subjektů ve veřejné správě tato role zcela jistě absentuje. Získání osobního prospěchu nasvědčují i žaloby vůči povinným subjektům, v nichž se žadatel domáhá nemateriální újmy, jež mu vznikla tím, že povinné subjekty v rámci odůvodněné aplikace právních předpisů tyto informace neposkytly.“ 30. Krajský předně považuje za nezbytné důrazně odmítnout žalovaným prezentované odmítavé stanovisko k poskytování informací o platech a odměnách zaměstnanců ve smyslu § 8b InfZ (které ostatně opakovaně i proti názoru nadřízeného správního orgánu prezentoval v průběhu celého řízení), doplněné o expresivní výrazy „jako nesmyslná judikatura Nejvyššího správního soudu“ či „judikaturní šílenství ohledně poskytování platů“, a to z toho důvodu, že z výše uvedené judikatury jednoznačně vyplývá, že citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (a sp. zn. IV. ÚS 1200/16), pouze toliko korigovaly dosavadní závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, které tak i nadále zůstávají nepřekonané, závěry Ústavního soudu nelze v žádném případě interpretovat tak, že jejich přijetím je do budoucna v praxi vyloučeno poskytování informací o platech a odměnách zaměstnanců veřejné sféry, vyžádaných na základě § 8b InfZ, z důvodu jakési „absolutní“ a jednou pro vždy dané přednosti ochrany osobních údajů (či šířeji práva na soukromí) dotčených zaměstnanců před právem jednotlivců na svobodný přístup k informacím, resp. veřejným zájmem na znalosti požadované informace, coby jednoho z aspektů kontroly nakládání s veřejnými prostředky ze strany veřejnosti. Takový závěr by totiž zcela negoval možnost efektivního výkonu ústavně zaručeného práva na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny) a ocitl by se tak v přímém rozporu s ústavními principy, zakotvenými v čl. 4 odst. 1, 4 Listiny, jež představují oporu demokratického právního státu (v materiálním smyslu), založeného na úctě a respektu k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

31. Stejně tak krajský soud považuje za nezbytné odmítnout přístup žalovaného, který zcela zřetelně pod vlivem tohoto odmítavého stanoviska přistoupil k posouzení otázky, zda žalobce, coby že žadatel o informaci, plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa, neboť, jak vyplývá z výše citovaného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, svůj závěr založil na subjektivním (a priori negativním a zaujatém) hodnocení žalobce, aniž by svá tvrzení o zneužití těchto informací ze strany žalobce a existenci „plánu na další využití těchto osobních údajů pro svůj osobní prospěch, popř. poskytnutí údajů třetím osobám“ jakkoliv doložil. Ze samotné skutečnosti, že žalobce tyto údaje dlouhodobě požaduje po žalovaném (a dalších krajských úřadech) takové tvrzení rozhodně dovodit nelze, naopak spíše svědčí ve prospěch žalobce, neboť kupříkladu u žalovaným zmiňovaného případu informací poskytnutých Statutárním městem Zlín se nikterak nepotvrdilo, že by došlo k jejich zneužití ve prospěch osoby žadatele či třetích osob. Totéž lze konstatovat ve vztahu k tvrzení žalovaného o existenci „byznysplánu“ ve vztahu k žalobcově bývalé advokátce (Mgr. P. B.). Žalobci rovněž nelze klást k tíži, že využívá svých procesních práv jednak tomu, aby se k požadovaným informacím skutečně dostal, a to zvláště za setrvale rezistentního přístupu žalovaného či jiných povinných subjektů, jednak k ochraně svých práv (v podobě náhrady škody), dotčených nezákonným postupem státních orgánů.

32. Krajský soud má za to, že uvedené posouzení a na něm založené hodnocení žalobce ze strany žalovaného rozhodně nelze považovat za provedení Ústavním soudem požadovaného testu proporcionality se zohledněním výše uvedených podmínek. Navzdory tomu, že žalovaný dne 9. 2. 2018 adresoval žalobci výzvu k prokázání skutečnosti, že představuje „společenského hlídacího psa“, na kterou žalobce reagoval podáním z téhož dne, v němž (byť velmi stručně) na tyto skutečnosti poukazuje, žalovaný se jimi v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nikterak nezabýval. Krajský soud je ovšem toho názoru, že právě z těchto skutečností (žalobcem tvrzených i v žalobě) bylo lze učinit závěr o tom, že žalobce dlouhodobě plní úkoly dozoru veřejnosti, resp. roli společenského hlídacího psa (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1994, č. 15890/89, Jersild proti Dánsku, bod 31). Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, roli tzv. společenského hlídacího psa přitom nemusí plnit pouze toliko novináři, byť právě činnost nezávislé žurnalistiky bývá považována za „hlídacího psa demokracie“, ale i nevládní organizace a spolky (srov. rozsudek ze dne 10. 7. 2006, č. 19101/03, Sdružení Jihočeské matky proti České republice; rozsudek ze dne 25. 6. 2013, č. 48135/06, Youth Initiative for Human Rights proti Srbsku), nebo i jiné osoby, např. akademičtí pracovníci, publicisté či dokonce blogeři a známí uživatelé sociálních sítí (srov. rozsudek ze dne 8. 11. 2016, č. 18030/11, Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku), neboť podstata (a podmínka pro přiznání) takového postavení spočívá v to, že tyto subjekty obstarávají a následně i šíří informace přispívající k diskusi o věcech veřejného zájmu (srov. rozsudek ze dne 14. 4. 2009, č. 37374/05, Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku). Jak již bylo výše uvedeno, což vyplývá i z veřejně dostupných zdrojů, žalobce lze za takový subjekt, obstarávající a následně i šířící informace přispívající k diskusi o věcech veřejného zájmu, považovat, což prokazuje jeho dlouhodobá činnost, včetně vystupování ve veřejném prostoru (ve veřejnoprávních médiích či na internetu). Z takové jednání proto nelze v žádném případě dovozovat snahu o zneužití takto získaných informací ve svůj prospěch či prospěch třetí strany, jak konstatuje žalovaný.

33. Pokud žalovaný poukazuje na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 11 A 125/2018-70, v němž městský soud aproboval postup žalované, která odmítla poskytnout informace ohledně platových poměrů vedoucích pracovníků Kanceláře prezidenta České republiky, krajský soud uvádí, že tyto závěry se nijak neodstávají do rozporu s nyní přijatými závěry, neboť jejich odlišnost spočívá v odlišném skutkovém stavu (odlišné osoby žadatelů) a na něm vystavěném odlišném posouzení postavení žadatele o informace coby tzv. společenského hlídacího psa. Ostatně samotný Městský soud v Praze dospěl k odlišnému závěru v citovaném rozsudku č. j. 10 A 44/2018-70, kde žadatelce o poskytnutí informace přiznal postavení tzv. společenského hlídacího psa. Jak již bylo zmíněno výše, poměření kolidujícího práva na informace a ochrany soukromí a tedy posouzení naplnění podmínek plynoucích z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 je nutno provést v každém individuálním případě.

34. Za dané situace, kdy krajský soud shledal, že v případě žalobce a jím podané žádosti o poskytnutí požadovaných informací jsou splněny podmínky stanovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a tedy po provedeném testu proporcionality převáží právo žalobce na poskytnutí jím v žádosti ze dne 29. 2. 2016 požadovaných informací nad právem dotčených osob na ochranu soukromí (osobních údajů), přistoupil k posouzení žalobcova návrhu na postup podle § 16 odst. 4, resp. s účinností od 1. 1. 2020 § 16 odst. 5 InfZ, dle něhož „při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout.“ 35. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 As 8/2010-65, „[s]mysl § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba spatřovat v tom, že pokud nejsou naplněny důvody pro odmítnutí žádosti, které jsou přezkoumatelným způsobem vyjádřeny ve správním rozhodnutí, je soud povinen zrušit rozhodnutí odvolacího správního orgánu i správního orgánu I. stupně a přikázat správnímu orgánu I. stupně poskytnout žadateli požadované informace. To vede ke zrychlení celého postupu.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, důvody pro odmítnutí žádosti žalobce ze strany žalovaného zde nebyly dány, přičemž nelze ani odhlížet od skutečnosti, že žalovaný takto postupoval opakovaně. V této souvislosti je příhodné připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 As 278/2015-44, v němž soud konstatoval, že „z hlediska efektivity soudní ochrany je nepochybně relevantní, že oddalováním poskytnutí informace zpravidla ztrácí její zpřístupnění postupně na významu, což nepochybně platí i v projednávaném případě. S ohledem na to § 16 odst. 4 informačního zákona umožňuje, a to navzdory kasačnímu principu ovládajícímu české správní soudnictví, namísto prostého vrácení věci povinnému subjektu, nařídit povinnému subjektu požadované informace rovnou poskytnout a zabránit tak správním orgánům ve „zdržovací taktice“. Zařazení citovaného ustanovení do informačního zákona bylo vyvoláno právě praxí některých správních orgánů, které kasačního principu při soudním přezkumu zneužívaly k tomu, že informace opakovaně, a to i po prohraných soudních sporech, neposkytly a informaci vždy znovu odepřely pouze s pozměněným právním odůvodněním. Uvedenou funkci § 16 odst. 4 informačního zákona potvrdil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, kde zmínil jeho význam pro rychlé a účinné dosažení žádaných informací při zdržovací taktice správních orgánů. Krajský soud tak má prostřednictvím předmětného ustanovení prostor, aby posoudil, zda existují důvody pro odmítnutí žádosti o informace. Nejsou-li takové důvody, je povinen povinnému subjektu nařídit požadované informace poskytnout. Tím je bráněno povinným subjektům, aby z důvodů, které nemusejí být navenek vždy zřejmé, poskytnutí informace žadatelům významně stěžovaly a oddalovaly. Jak přitom uvedl zdejší soud v rozsudku č. j. 6 As 113/2014 – 35, úkolem správního soudnictví je čelit těmto snahám nerespektovat zákon, přičemž musí nalézt procesní prostředky, jak povinné subjekty přimět k tomu, aby informaci, která poskytnuta být má, poskytly řádně a bez průtahů (srov. též usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98). Lze tedy shrnout, že efektivní prostředek k dosažení cíle (soudní ochrany) představuje řízení o žalobě podle § 65 odst. 1 s. ř. s., v jeho rámci pak případně postup dle § 16 odst. 4 informačního zákona.“ 36. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, čj. 7 As 192/2017- 35, to vše lakonicky shrnul s tím, že „[s]myslem pravomoci soudu dle § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím je tedy rozetnout gordický uzel nekončících procesních obstrukcí či procesního „ping-pongu“ mezi odvolacím správním orgánem a povinným subjektem. Právě uvedené ustanovení, spojené s ústavním požadavkem rychlé a efektivní soudní ochrany práv žadatelů o informace, tedy poskytuje správnímu soudnictví zcela odlišný rámec pro jeho činnost.“ 37. Ustanovení § 16 odst. 4 (dnes odst. 5) InfZ tedy neposkytuje soudu žádný prostor pro úvahu o dalším postupu. Je-li splněna hypotéza citovaného ustanovení, je soud povinen napadené rozhodnutí zrušit a nařídit povinnému subjektu poskytnout požadované informace. Toto ustanovení tedy zavádí do soudního řízení správního ovládaného principem kasačním prvky principu apelačního. Podle předmětného ustanovení je ovšem možné postupovat primárně v případě, že je napadené správní rozhodnutí přezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2014, čj. 6 As 140/2013-155). Jak bylo vyloženo výše, smyslem a účelem této úpravy je jednak zabránit „ping-pongu“ mezi povinným subjektem na straně jedné a odvolacím správním orgánem nebo správními soudy na straně druhé, jednak zajistit, že prostřednictvím soudní ochrany bude rychle a účinně dosaženo poskytnutí informace v případech, kdy poskytnuta být má, avšak povinný subjekt ani odvolací správní orgán tak neučinily. Soud má při postupu podle § 16 odst. 4 (dnes odst. 5) zákona o svobodném přístupu k informacím nejen postavení orgánu kasačního, nýbrž i postavení orgánu nalézajícího hmotné právo. Je tedy na něm, aby ověřil, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a pokud ne, aby jej v potřebné míře zjistil, a poté aby posoudil, zda existují důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li takové důvody, je povinen povinnému subjektu nařídit požadované informace poskytnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 10 As 112/2015-54).

38. Krajský soud přitom v nyní projednávaném případě neshledal, že by byl ve vztahu k žádosti žalobce naplněn jiný zákonný důvod pro omezení práva na informace. Pokud však soud postupuje dle § 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, musí zvážit, zda není dán některý z dalších důvodů pro odmítnutí žádosti. Soud je tedy povinen zhodnotit, zda obstojí důvody pro odmítnutí žádosti, a pokud ne, zkoumá, zda nemohou existovat jiné důvody, které by odůvodňovaly odmítnutí žádosti. Nezabývá se přitom detailně existencí jiných důvodů pro odmítnutí žádosti a tyto důvody zkoumá pouze prima facie (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017, čj. 5 As 236/2016 - 104, a v něm citovanou judikaturu).

39. Krajský soud přitom žádné takové důvody nezjistil, a proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť pro odmítnutí žalobcem požadovaných informací nebyl dán žádný důvod. Žalovanému, coby povinnému subjektu pak krajský soud výrokem II. tohoto rozsudku uložil podle § 16 odst. 5 InfZ povinnost poskytnout žalobci požadované informace, a to v jím požadované struktuře, která se svým rozsahem nepochybně odpovídá požadavkům stanoveným v § 8b odst. 3 InfZ, když ani v případě těchto informací krajský soud nezjistil prima facie existenci jiného zákonného důvodu pro jejich odepření. Ke splnění této povinnosti krajský soud žalovanému určil lhůtu 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud vycházel z toho, že ačkoli při stanovení lhůty k poskytnutí informace není a priori limitován žádným rozpětím, jako nejvhodnější se jeví stanovit stejnou lhůtu jako v postupu podle § 14 odst. 5 písm. d) InfZ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, čj. 1 As 350/2016-72). Požadované informace nemohou být podle krajského soudu ani velkého rozsahu ani pro žalovaného složitě obstaratelné, neboť jak sám žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvádí, žalobcem požadované informace považuje za dostupné.

V. Závěr a náklady řízení

40. S ohledem na výše uvedené krajský soud shledal žalobu důvodnou, a proto rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. (výrok I.) a současně ve výroku II. žalovanému, coby povinnému subjektu, v souladu s § 16 odst. 5 InfZ stanovil povinnost poskytnout žalobci požadované informace v jím požadovaném rozsahu a struktuře, která koresponduje s požadavky v § 8b odst. 3 InfZ, přičemž lhůtu ke splnění povinnosti poskytnout informace soud stanovil v souladu s § 54 odst. 7 s. ř. s. v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, což odpovídá lhůtě pro poskytnutí informace dle § 14 odst. 5 písm. d) InfZ.

41. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

42. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady toliko za zaplacený soudní poplatek, proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalovanému ve výši 3 000 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

43. O náhradě nákladů osob zúčastněných na řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud plnění žádné povinnosti neuložil, krajský soud těmto osobám náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jim v souvislosti s plněním povinnosti, uložené soudem, žádné náklady nevznikly, a na náhradu jiných nákladů řízení ze zákona nárok nemá.