17 Co 161/2021-261

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve výši 63.113 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 C 474/2018-224, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I mění tak, že a) soud konstatuje, že při vyřizování žádosti žalobce ze dne 29. 2. 2016 u Krajského úřadu Kraje [obec] o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, jaká byla celková výše veřejných prostředků před zdaněním vyplacených v letech 2010 – 2015 řediteli Krajského úřadu kraje [obec] a jednotlivým vedoucím odborů a oddělení ve struktuře došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, b) žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 63.113 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 61.580 Kč od 27. 11. 2018 a s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 1.533 Kč od 18. 12. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 60.636,50 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

Odůvodnění

1. Okresní soud v Jihlavě („ dále soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 12 C 474/2018-224 („ dále rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 63.113 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 61.580 Kč od 27. 11. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9% z částky 1.533 Kč od 18. 12. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 54.952 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítl, že žalobce před podáním žaloby nesplnil podmínku předběžného projednání u příslušného orgánu, kdy i orgán samosprávy musí mít stejnou možnost se s požadovaným nárokem seznámit a ve lhůtě shodné jako u státu jej posoudit ve smyslu ustanovení § 14 – 15 zákona č. 92/1998 Sb. Dále vyslovil názor, že splatnost a případné prodlení odvisí od ukončení procesu předběžného projednání nároku. Podle žalovaného nárok není splatný ani v současné době, a proto on nemůže být v prodlení. Žalovaný vyslovil názor, že žalobce jednal do jisté míry šikanózně a opakovaným návrhem fakticky obcházel právní úpravu a sám tak vyvolal nejasnost ohledně svých procesních práv. Žalovaný poukázal na skutečnost, že původní žádost žalobce ze dne 16. 11. 2015 byla pravomocně odmítnuta rozhodnutím žalovaného [číslo jednací] ze dne 5. 2. 2016, toto rozhodnutí žalobce nenapadl a místo toho podal opakovanou a obsahově shodnou žádost ze dne 29. 2. 2016. Žalobce se domáhal opakované odpovědi na již dříve položené otázky. Podle žalovaného žalobce vyvolal procesní situaci, kdy mimo otázek spojených s obsahem dotazu bylo nutné řešit i další procesní konsekvence, čímž žalobce zvýšil složitost řízení. Vznášení opakovaných shodných dotazů či stížností je vnímáno jako jednání šikanózní, které správní orgán neúměrně zatěžuje. Žalovaný uvedl, že minimálně do vyjasnění procesních otázek měl zcela pochopitelný důvod pro odmítnutí žádosti. Poukázal na skutečnost, že v rozhodné době byl vydán tzv. platový Nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017, který fakticky potvrdil jeho právní názor a postup. Přesto je jeho postup prezentován tak, jako by byl od počátku svévolný. Soud prvního stupně se podle žalovaného nevypořádal a nepřihlédl k judikatuře a jím uváděným tvrzením. Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný. Žalovaný označil za nesprávné závěry učiněné soudem prvního stupně, že řízení nebylo složité a že se na jeho trvání žalobce nepodílel. Nesprávné je rovněž hodnocení významu řízení pro žalobce. Za nesprávné, rozporné a nepřezkoumatelné označil žalovaný závěry soudu prvního stupně ohledně určení výše náhrady nemajetkové újmy, když soud bez jakéhokoliv hodnocení přejal zdůvodnění vyčíslení provedené žalobcem. Soudu prvního stupně vytkl, že nijak nezdůvodnil, proč se odchýlil od pravidla, které sám cituje v odst. 24 odůvodnění rozsudku a za první dva roky řízení přiznal základní částku v plné výši. Fakticky tak soud vyjádřil neudržitelný závěr, že újma ve správním řízení je pojmově vyšší a měla by tedy být odškodňována výrazněji, než u řízení před soudem. Zvýšení o dobu tvrzené absolutní nečinnosti pak nemůže obstát, neboť v celém rozsudku není uvedeno, v čem by tato absolutní nečinnost měla spočívat. Žalovaný vyslovil názor, že řízení je třeba posoudit v celém kontextu, tedy včetně chování a jednání žalovaného ještě před podáním žádosti o poskytnutí informací ze dne 29. 2. 2016. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného poukázal na komentář k zákonu o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [právnická osoba] 2017, z něhož vyplývá, že ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se týká uplatnění nároku vůči státu, nikoliv vůči orgánu samosprávy. K dalším námitkám žalovaného uvedl, že k jeho argumentům se již vyjadřoval v průběhu prvostupňového řízení, tvrzení žalovaného o překážce věci rozhodnuté označil za absurdní a vyslovil názor, že protiprávní postup (jsoucí navíc v rozporu s opakovaným právně závazným pokynem nadřízeného úřadu) nemůže být shledán předvídatelným. Za nepravdivé označil tvrzení žalovaného, že jeho postup byl v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu – dále již jen o. s. ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 63.113 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z této částky od 27. 11. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 1.533 Kč od 18. 12. 2018 do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného spočívajícím v průtazích řízení, kdy Krajský úřad kraje [obec] při vyřizování jeho žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. více jak šedesátkrát překročil 15 ti denní lhůtu, ve které mu měl požadovanou informaci podle citovaného zákona poskytnout.

7. Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku překážky věci pravomocně rozhodnuté, přičemž poukázal na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 19 C 36/2015-205, kde již mělo být o požadovaném nároku žalobce rozhodnuto, a to ze stejného důvodu, jak je uplatňován žalobcem v tomto řízení. Dále žalovaný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017, který měl postup žalovaného potvrdit. Žalovaný uvedl, že v době, kdy vydával svoje rozhodnutí stran zveřejňování, neexistovalo pro postup v dané věci všeobecně akceptovatelné a jednoznačné stanovisko. Žalovaný připomenul, že peněžitá náhrada má povahu subsidiární a nastupuje až tehdy, když vzniklou újmu nelze kompenzovat jinak – např. samotným konstatováním porušení práva.

8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť v dané věci se při poskytnutí informací jednalo o samostatnou působnost žalovaného. Dále konstatoval, že v případě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 4. 2015, č. j. 19 C 36/2015-205 se nejedná o překážku pravomocně rozhodnuté věci, když dospěl k závěru, že zde není dána totožnost účastníků ani totožnost předmětu řízení. Soud prvního stupně poukázal na ústavní garanci práva na informace (článek 17 odst. 1 listiny) a na skutečnost, že žalovaným bylo toto právo žalobci i přes opakované porušení jím vydaných zamítavých rozhodnutí ve vztahu k žádosti žalobce o poskytnutí informací odpíráno. Poskytnutí požadovaných informací se žalobce domohl až na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29 A 35/2019-265. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. postupoval v rozporu s tímto zákonem, kdy žalobci ve lhůtě 15 ti dnů jím požadovanou informaci neposkytl a stejně tak porušil § 90 správního řádu. Soud prvního stupně konstatoval, že v činnosti žalovaného lze vysledovat nesprávný úřední postup, který pokračoval až do 21. 12. 2020, kdy mu bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 29 A 35/2019 – 265 uloženo poskytnout žalobci jím požadované informace. Soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup žalovaného při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., přičemž nesprávný úřední postup shledal v nepřiměřené délce řízení, čímž vznikla žalobci nemateriální újma spočívající ve stavu nejistoty ohledně výsledků řízení, do níž byl v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž tak byl udržován. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 22 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a s poukazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R58/2011 přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 63.113 Kč, přičemž výpočet, jakým způsobem k této částce dospěl, uvedl pod bodem 27 odůvodnění svého rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a na příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. S bližším odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, který byl účastníkům řízení doručen, a tito jsou s jeho obsahem seznámeni.

9. Odvolací soud především uvádí, že považuje za nadbytečné se blíže zabývat otázkou, zda žalobce měl nárok na základě žádosti ze dne 29. 2. 2016 o poskytnutí informací od žalovaného ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a to, ohledně„ celkové výše veřejných prostředků před zdaněním vyplacených v letech 2010 – 2015 řediteli Krajského úřadu a jednotlivých vedoucím odborům a oddělení ve struktuře; jméno, příjmení, funkce a celková výše veřejných prostředků před zdaněním“ (dále jen žádost o poskytnutí informací). Tato otázka již byla předmětem rozhodování Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29A 35/2019-265, který nabyl právní moci dne 6. 1. 2021 Krajský soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobci právo na poskytnutí informací příslušelo a tímto rozsudkem bylo také zrušeno zamítavé rozhodnutí Krajského úřadu Kraje [obec] ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. [příjmení] [číslo] a žalovanému Krajskému úřadu Kraje [obec] bylo uloženo, aby do 15 ti dnů od právní moci rozsudku poskytl žalobci informace ohledně celkové výše veřejných prostředků vyplacených v letech 2010 – 2015 řediteli Krajského úřadu a jednotlivým vedoucím odborů a oddělení ve struktuře; jméno, příjmení, funkce a celková výše veřejných prostředků před zdaněním. Z provedeného dokazování soudem prvního stupně, a to především z příslušného spisu žalovaného, který obsahuje jednotlivá rozhodnutí a korespondenci vztahující se k vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 29. 2. 2016 je zcela zřejmé, že skutečně při vyřizování této žádosti žalobce došlo k průtahům, spočívajícím v celkové nepřiměřené délce řízení. Postup správního orgánu při vyřizování žádosti žalobce ze dne 29. 2. 2016 je podrobně popsán pod bodem 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje. Za stavu, kdy řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informace ze dne 29. 2. 2016 bylo ukončeno až rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29 A 35/2019-265, s právní moci ke dni 6. 1. 2021, pak se odvolací soud zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a v tomto postupu správního orgánu při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 29. 2. 2016 je třeba shledat nesprávný úřední postup.

10. Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále již jen„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

11. Podle článku 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

12. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Podle ustanovení § 22 odst. 1 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za správný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Jak již bylo výše konstatováno, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě ze strany žalovaného při vyřizování žádosti žalobce ze dne 29. 2. 2016 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení. K tomuto závěru odvolací soud dospívá bez ohledu na to, zda byl v průběhu tohoto řízení žalovaný po nějakou dobu absolutně nečinný či nikoliv. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení z pravidla očekávat. Při posuzování nepřiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (často protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 30 Cdo 231/2013).

16. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že námitka žalovaného, že projednání nároku žalobce a přiznání mu odškodnění za nesprávný úřední postup brání překážka věci rozhodnuté, čímž mělo být rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 4. 2015, č. j. 19 C 36/2015-205 Odvolací soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním uvedeným pod bodem 15 rozsudku soudu prvního stupně a pro stručnost na něj odkazuje, když nemá, co by k němu více dodal.

17. Odvolací soud se zabýval především námitkou žalovaného, že žalobce nemohl svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnit u soudu, neboť nesplnil svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk. Podle odst. 1 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 a podle odst. 3 tohoto ustanovení uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

18. Odvolací soud se v otázce nutnosti předběžného projednání nároku u žalovaného ztotožňuje s názorem vysloveným žalobcem v jeho vyjádření k odvolání žalovaného, že v daném případě předběžné projednání nároku u žalovaného nebylo nutné a nebylo předpokladem pro uplatnění nároku žalobce o soudu. K takovémuto závěru lze dospět ze zařazení ustanovení § 14 v zákoně č. 82/1998 Sb., přičemž z tohoto lze dovodit, že podmínka uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy a předběžného projednání nároku u úřadu se vztahuje jen na nároky směřující vůči státu (§ 1 odst. 1 OdpŠk) a nikoliv též na nároky směřující vůči územně samosprávným celkům (§ 1 odst. 2 OdpŠk).

19. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že při vyřizování žádosti žalobce ze dne 29. 2. 2016 o poskytnutí informací došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce tohoto řízení, zabýval se odvolací soud dále otázkou, zda a v jaké formě žalobci přísluší odškodnění nemajetkové újmy, která mu v souvislosti s nesprávným úředním postupem při vyřizování jeho žádosti vznikla.

20. Podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postup orgánů veřejné moci během řízení, e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. K celkové délce řízení ohledně vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací je třeba uvést, že toto řízení skutečně trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když složitosti tohoto řízení nelze přiznat žádný větší význam. Jednalo se o poskytnutí informací, které měl nepochybně žalovaný k dispozici. Z jednání žalovaného při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací lze skutečně vysledovat naprostou neochotu žalobci v jeho žádosti vyhovět, o čemž svědčí opakované zamítání jeho žádosti i přesto, že ze strany nadřízeného orgánu žalovaného byl ve zrušovacích rozhodnutích zaujímán zcela odlišný právní názor, než k poskytnutí informací žalobci zaujímal žalovaný. Postup žalovaného by případně mohl být důvodem pro určité navýšení odškodnění žalobci za nemajetkovou újmu. Žalobce svým postupem dle názoru odvolacího soudu k délce řízení nepřispěl, pouze se jemu danými zákonnými procesními prostředky domáhal svého práva na poskytnutí informací.

22. Za zásadní při rozhodování o odškodnění žalobce však odvolací soud považuje poslední kritérium, kterým je význam předmětu řízení pro poškozeného, v daném případě žalobce. Žalobce po žalovaném požadoval poskytnutí informace o celkové výši veřejných prostředků vyplacených v letech 2010 – 2015 řediteli Krajského úřadu a jednotlivým vedoucím odborů a oddělení ve struktuře: jméno, příjmení, funkce a celková výše veřejných prostředků před zdaněním. Žalobce k dotazu odvolacího soudu u jednání uvedl, že požadované informace po žalovaném chtěl získat z toho důvodu, aby zjistil, jestli je právo na poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. vymožitelné a zda, pokud se někdo zatne a tyto informace odmítne poskytnout, je možné jej donutit informaci poskytnout. Tímto způsobem se dostal až ke Krajskému úřadu [obec], který byl nejzatvrzelejší a který nejdéle odmítal informace poskytnout. Se žádostí o poskytnutí informací se obrátil na 8 – 10 úřadů. Smyslem žádostí o poskytnutí těchto informací bylo zjistit, zda úřady mu tyto informace poskytnou a zda a jaké existují kličky, kterými může povinný subjekt uhnout před poskytnutím požadovaných informací. Požadovaná informace mu měla sloužit k porovnání platů zaměstnanců na jednotlivých krajských úřadech. Požadované informace potřeboval pro vlastní informovanost, aby je porovnal s tím, co je ve [obec]. Poskytnutou informaci z Kraje [obec], kterou získal až na základě exekučního řízení, využil k porovnání se [anonymizováno].

23. Po doplnění skutkových tvrzení ze strany žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že předmět řízení, v němž se žalobce domáhal poskytnutí informací, mělo pro žalobce zcela minimální význam. Je zcela nepochybné, což vyplývá z výpovědi žalobce, že požadavek na poskytnutí informací ve vztahu k žalovanému byl součástí jakési„ zájmové“ činnosti žalobce, kdy žalobce ve vztahu k žalovanému vznesl požadavek na poskytnutí informací především v zájmu ověření si, zda mu tato informace poskytnuta bude či nikoliv a zda se svého práva na poskytnutí informací domůže. Odvolací soud nehodlá zpochybňovat zákonné právo žalobce na poskytnutí informací i od příslušných samosprávných orgánů, nicméně pokud tak žalobce činí především pro osobní potřebu, aby si ověřil„ průchodnost“ práva, pak takovémuto významu řízení ohledně poskytnutí informací z pohledu odškodnění žalobce za nesprávný úřední postup, je třeba přikládat minimální význam. Je tomu tak i z pohledu významu požadovaných informací pro žalobce i z pohledu využití těchto informací žalobcem. Jak sám žalobce uvedl, poskytnuté informace využil pouze pro osobní účely k posouzení a porovnání platů zaměstnanců u Krajského úřadu ve [obec]. Dle názoru odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by řízení o poskytnutí informací mělo pro žalobce větší význam, neboť poskytnutí informací se do jeho osobní sféry nijak nepromítlo. Žalobce po žalovaném nepožadoval žádné informace, které by se ho osobně dotýkaly, přičemž žalobce byl na poskytnutí informací zainteresován toliko svým vlastním zájmem. Samotné využití poskytnuté informace žalobcem, které se nakonec v daném případě domohl, sloužilo žalobci pouze k porovnání s platy zaměstnanců Krajského úřadu ve [obec]. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že význam řízení o vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí mu informací dle zákona č. 106/1999 Sb. byl pro žalobce zcela minimální, téměř zanedbatelný.

24. Vzhledem k tomu, že v postupu žalovaného při vyřizování žádosti žalobce ze dne 29. 2. 2016 o poskytnutí informací byl shledán nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, jak bylo výše konstatováno, přistoupil odvolací soud s ohledem na výše uvedené závěry vztahující se k významu předmětu řízení pro žalobce ke změně rozsudku soudu prvního stupně a ke konstatování porušení práva žalobce na projednání označené věci v přiměřené lhůtě (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).

25. Jak vyplývá již z výše citovaného ustanovení § 21a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Citované ustanovení tedy preferuje především konstatování porušení práva a teprve poté, jeví-li se konstatování porušení práva jako nedostačující, pak je možno přistoupit k poskytnutí zadostiučinění v penězích. V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva žalobce na poskytnutí mu požadovaných informací je s ohledem na význam řízení pro žalobce zadostiučiněním zcela postačujícím a nevyžadujícím finanční odškodnění žalobce. Na tomto závěru odvolací soud setrvává i s vědomím, že žalobci bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2020, č. j. 29 A 35/2019-265 přiznáno postavení tzv.„ společenského hlídacího psa“ tím, že žalobce dlouhodobě plní úkoly dozoru veřejnosti. Tento závěr však nekoresponduje tomu, co žalobce uvedl u jednání před odvolacím soudem v této věci, kdy připustil, že požadované informace měly sloužit především jeho osobním zájmům. Navíc, i kdyby žalobce požadované informace skutečně požadoval z pozice tzv.„ společenského hlídacího psa“ a jednal tak v zájmu veřejnosti, považuje odvolací soud za odporující dobrým mravům, aby žalobce jako fyzická osoba z tohoto svého postavení„ společenského hlídacího psa“ sám finančně profitoval a domáhal se úhrady majetkové újmy v podobě finančního odškodnění. Rovněž i tohoto pohledu se konstatování porušení práva jeví jako zcela dostačující pro odškodnění žalobce.

26. V návaznosti na změnu rozsudku soudu I. stupně a na konstatování porušení práva odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i tak, že žalobu na zaplacení žalobcem požadované částky zamítl - vizm. písm. b) výroku I tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1 o. s.ř.).

27. I když žalobce byl se svojí žalobou na zaplacení žalované částky neúspěšný, je třeba jeho úspěch shledávat v tom, že jeho žaloba byla shledána důvodná, správný úřední postup ze strany žalovaného byl shledán a bylo konstatováno porušení práva ze strany žalovaného. Žalobci tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. S ohledem na změnu rozsudku soudu I. stupně rozhodl odvolací soud nově i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

28. Úspěšnému žalobci s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přísluší právo náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s výčtem úkonů právní služby, které učinil zástupce žalobce v řízení a za které žalobci byla přiznána náhrada za 10 úkonů právní služby, jak je provedl soud prvního stupně. Odvolací soud na tento výčet odkazuje. Nicméně nepatrná nepřesnost byla shledána v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tom, že soud prvního stupně sice přiznal odměnu zástupci žalobce za 10 úkonů právní služby, nicméně výpočet těchto úkonů právní služby, tak jak je uveden pod bodem 29, představuje celkem 11 úkonů. K této nepřesnosti došlo patrně z toho důvodu, že soud prvního stupně přiznává žalobci odměnu 1x za sepis repliky k doplňujícímu vyjádření žalovaného ze dne 24. 3. 2020 a 1x návrh na provedení důkazů v lednu 2021, avšak replika i návrhy na doplnění důkazů byly obsaženy v jednom podání. Správný je tedy výčet úkonů právní služby celkem v rozsahu 10 úkonů. Žalobci tedy přísluší náhrada nákladů řízení za 10 úkonů právní služby a režijní náhradu hotových výdajů na 10 úkonů právní služby, jakož i cestovné, které je blíže specifikováno pod bodem 29 odůvpodnění rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud se však neztotožnil s výší odměny za 1 úkon právní služby, který byl učiněn z tarifní hodnoty 63.113 Kč. Dle názoru odvolacího soudu v řízení o náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem, je při určení odměny advokáta za zastupování účastníka v řízení vycházet z ustanovení § 7 bodu 5 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996, tedy z tarifní hodnoty 50.000 Kč bez ohledu na to, jaká částka je fakticky žalována. Odměna za 1 úkon právní služby pak činí 3.100 Kč, za 10 úkonů právní služby 31.000 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 3.000 Kč režijní náhradu hotových výdajů na 10 úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhradu za ztrátu času advokáta stráveného cestou z jeho sídla do sídla soudu prvního stupně, celkem za 10 půlhodin po 100 Kč, 1.000 Kč. K celkovým výše uvedeným nákladům řízení ve výši 37.207 Kč bylo třeba připočítat 21% daň z přidané hodnoty a uhrazený soudní poplatek ve výši 3.156 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně, které úspěšnému žalobci přísluší, činí dle názoru odvolacího soudu částku 48.173,50 Kč.

29. Úspěšnému žalobci přísluší dle ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení představují odměnu advokáta za 2 úkony právní služby učiněné v odvolacím řízení, a to za vyjádření k odvolání žalovaného a účast zástupce žalobce u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. d), písm. g) advokátního tarifu). Odměna za 1 úkon právní služby činí 3.100 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 advokátního tarifu), za 2 úkony 6.200 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 2x300 Kč režijní náhradu hotových výdajů na 2 úkony právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradu za ztrátu času zástupce žalobce stráveného cestou z jeho sídla do sídla odvolacího soudu, celkem za 10 započatých půlhodin po 100 Kč, celkem 1.000 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu) Náklady odvolacího řízení dále představují cestovné advokáta žalobce z Tábora do Brna a zpět k jednání odvolacího soudu při ujetí celkem 336 km osobním automobilem zn. Hyundai JC, průměrné spotřebě 6,16 l benzinu automobilového na 100 km dle doloženého technického průkazu od použitého vozidla, ceně 44,50 Kč za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanu (§ 4 písm. a) vyhlášky č. 116/2022 Sb.), základní sazbě 4,70 Kč na 1 km jízdy (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Celkové náklady na cestovné činí 2.500 Kč. K celkovým výše uvedeným nákladům odvolacího řízení 10.300 Kč bylo třeba připočítat 21% daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně a daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkové náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalobci přiznány, pak činí 12.463 Kč.

30. Lhůta a místo plnění vyplývají z ustanovení § 149 odst. 1 a ustanovení § 160 odst. 1 za použití ustanovení § 211 o. s. ř.

Poučení