12 Cmo 85/2025 - 435

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Černé a soudkyň Mgr. Mileny Filingerové a Mgr. Šárky Hájkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [Anonymizováno]. sídlem [Anonymizováno] o zaplacení směnečného peníze ve výši 290 960 Kč s postižními právy, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2025, č. j. 41 Cm 29/2022-366, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným č. 1 a č. 2 k rukám jejich právního zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 63 706,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku zamítl žalobu o zaplacení směnečného peníze ve výši 290 960 Kč s postižními právy a v bodech II. a III. výroku uložil žalobci jednak povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 8 538, jednak povinnost zaplatit žalovaným č. 1 a č. 2 (dále jen „žalovaní“) náhradu nákladů řízení ve výši 374 132 Kč.

2. Žalobce se domáhal na žalovaných zaplacení směnečného peníze ve výši 290 960 Kč s postižními právy z titulu směnky vlastní, vystavené žalovanými nikoliv na řad žalobce.

3. Žalovaní namítli, že podpisy na směnce nejsou pravé. Směnka nemá kauzu. Předmětem smlouvy o půjčce byl spotřebitelský úvěr na bydlení podle § 2 odst. 2, písm. b), bod 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Žalobce neměl oprávnění smlouvu uzavřít, ta je neplatná podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Smlouva o půjčce byla zajištěna směnkou v rozporu se zákonem. Finanční prostředky se nedostaly do dispoziční sféry žalovaných, údajně byly připsány na účet společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost [Anonymizováno]“). Smluvní pokuta dle článku II., odst. 2.2 smlouvy o půjčce ve výši 0,1 % denně z dlužné částky jistiny půjčky odporuje dobrým mravům a je zjevně nepřiměřená. Smlouva o půjčce byla sjednána za účelem splnění povinnosti žalovaných ze smlouvy o smlouvě budoucí o dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní č. 642/18 ze dne 20. 7. 2018 (dále jen „smlouva SOS“), ve kterých se žalovaní zavázali k úhradě finančních prostředků společnosti ES ve formě záloh, přestože žalobce věděl, že žalovaní finančními prostředky nedisponují. Smlouva SOS byla adhezní smlouvou ve smyslu ustanovení § 1798 a násl. o. z. uzavřenou mezi [Anonymizováno] jako podnikatelem a žalovanými jako objednateli, přičemž o následcích jejího uzavření byly neúplně a zkresleně informováni. Splatnost smlouvy o půjčce byla stanovena na 23. 4. 2019, zhruba 2 měsíce po jejím uzavření, a žalobci muselo být zřejmé, že není v silách žalovaných spotřebitelský úvěr vrátit. Žalobce jednal nepoctivě, v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. In eventum je smlouva relativně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z., neboť smysl a účel zákona vyžaduje, aby spotřebitelský úvěr poskytovala osoba mající příslušné oprávnění.

4. Následně doplnili, že platnost smlouvy o půjčce musí být posuzována ve vazbě na postup žalobce a [Anonymizováno] vůči žalovaným. [Anonymizováno] představila žalovaným svůj program „Nulová hotovost“, při němž žalovaní nepotřebovali počáteční hotovost. Přesvědčila žalované k uzavření smlouvy SOS, úhrada sjednané zálohy ve výši 170 000 Kč měla být zajištěna z hypotečního úvěru, který měla zprostředkovat [Anonymizováno]. Ta, mající vědomost o nedostatku finančních prostředků, nabídla žalovaným „zprostředkování“ smlouvy o půjčce se žalobcem, která rovněž měla být refinancována z hypotečního úvěru. Splatnost půjčky byla stanovena do dvou měsíců z důvodu, aby se žalovaní dostali do prodlení s vrácením půjčky a vznikl nárok na smluvní pokutu. Žalobce v rozporu s § 112 z. s. ú. použil k zajištění své pohledávky směnku; podmínky uvedené v § 112 odst. 2 z. s. ú. nebyly splněny. Žalobce v rozporu s § 75 a § 76 z. s. ú. nepostupoval při sjednávání a poskytnutí půjčky s odbornou péčí, poskytl nejasné, nepravdivé, zavádějící a klamavé informace, neposoudil úvěruschopnost žalovaných a obsahem smlouvy neučinil informace uvedené v § 106 odst. 1 z. s. ú. Při sjednávání smlouvy o půjčce žalobce předpokládal, že se dostanou do prodlení, čímž dojde k aktivaci smluvní pokuty, která v takovém případě představuje skrytý úrok.

5. Rozsudek ze dne 29. 5. 2023, č. j. 41 Cm 29/2022–224, kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024 č. j. 12 Cmo 132/2023-332 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem tam uvedeným (smluvní pokuta představuje skrytý úrok, smlouva o půjčce, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 2 z. s. ú., je smlouvou úplatnou). V dalším řízení zůstala stanoviska účastníků neměnná; vyjma námitky relativní neplatnosti vznesené žalovanými, kterou žalobce označil za uplatněnou po uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty.

6. Po provedeném dokazování (spornou směnkou 20. 2. 2019, smlouvou o půjčce č. 6421801 ze dne 20. 2. 2019, výpisem z účtu, žádostí o poskytnutí půjčky ze dne 9. 2. 2019, e-mailovou komunikací ze dne 18. 2. 2019, 19. 2. 2019, 5. 7. 2019, výpisem z bankovního a nebankovního registru klientských informací, finančním dotazníkem ze dne 25. 7. 2018, smlouvou o dílo č. 642/18 ze dne 30. 5. 2019, dohodou o ukončení a vypořádání závazku ze smlouvy o dílo č. 642/18 ze dne 29. 6. 2021, soupisem sjednaných prací a dodávek, dopisem ze dne 9. 11. 2020, e-mailovou komunikací ze dne 25. 1. 2021, znaleckým posudkem č. 273/2022 ze dne 18. 12. 2022, předžalobní upomínkou ze dne 3. 11. 2021, dokladem o doručování, e-mailovou komunikací ze dnů 17. 7. 2020, 13. 1. 2021, 8. 2. 2021 a 15. 7. 2021, výslechem svědka [jméno FO] a výslechem žalovaného č. 1) soud uzavřel, že žalovaní vystavili blankosměnku, zajišťující pohledávku ze smlouvy o půjčce č. 6421801 a udělili žalobci právo blankosměnku doplnit o chybějící údaje. Ty žalobce doplnil v souladu s dohodou o vyplňovacím právu obsaženou ve smlouvě o půjčce podle čl. I § 10 a § 77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „z. s. š.“). Důkazní břemeno k prokázání námitek, vyjma povinnosti prokázat pravost směnky, tíží žalované. Znalkyně z oboru písmoznalectví ve znaleckém posudku učinila kategorický závěr, že podpisy žalovaných na směnce jsou jejich pravými podpisy. Přijatý závěr byl podložen obsahem nálezu. Směnka není z tohoto důvodu neplatná. Neplatnost směnky nezakládá ani její grafická podoba, když podpis výstavců kryje souvislý text směnečného prohlášení. Nedůvodná je i námitka absence kauzy směnky, neboť kauzou směnky byla smlouva o půjčce ze dne 20. 2. 2019.

7. Pokud jde o námitku relativní neplatnosti smlouvy o půjčce, promlčecí lhůta počne běžet ode dne, kdy se osoba oprávněná neplatnost namítnout o těchto skutečnostech dozvěděla, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Byla-li smlouva o půjčce uzavřena dne 20. 2. 2019 a námitka relativní neplatnosti uplatněna až v podání ze dne 20. 5. 2022, byla námitka relativní neplatnosti vznesena až po uplynutí promlčecí lhůty.

8. K námitce, že prostředky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce nebyly deponovány na účet žalovaných, soud uvedl, že není vyžadováno fyzické předání předmětu půjčky dlužníkovi. V předmětné věci byly finanční prostředky podle ujednání převedeny na účet společnosti [Anonymizováno].

9. S ohledem na spotřebitelské postavení žalovaných při uzavření smlouvy se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru na bydlení dle § 2 odst. 2 písm. b), bod 2 z. s. ú. Úrok za poskytnutí půjčky sjednán nebyl. Odvolací soud přijal závěr, že smluvní pokuta byla skrytým úrokem a smlouva je smlouvou úplatnou; tímto závěrem byl soud vázán. Zabýval se tudíž posouzením dalších námitek žalovaných ve světle zákona o spotřebitelském úvěru, kterým se předmětná smlouva řídí.

10. Sjednaná smluvní pokuta je v souladu s limitem stanoveným v § 122 odst. 2, věta první z. s. ú., nepřekračuje ani maximální možnou hranici stanovenou v § 122 odst. 3 z. s. ú. Smluvní pokuta mohla činit (při poskytnutí půjčky ve výši 170 000 Kč) maximálně 85 000 Kč. Směnečná suma je tvořena jistinou ve výši 170 000 Kč, smluvní pokutou ve výši 85 000 Kč a zákonným úrokem ve výši 41 960 Kč, jak vyplývá z výzvy k zaplacení. Námitka žalovaných tedy neobstojí.

11. Protože sjednaná smluvní pokuta představuje skrytý úrok, je smlouva o půjčce smlouvou úplatnou, podléhající úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Námitková obrana žalovaných založená mimo jiné na tvrzení o zákazu zajištění závazků z předmětné smlouvy směnkou je důvodná. V rámci řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by zde existovala výjimka z uvedeného zákazu použít směnku k zajištění spotřebitelského úvěru podle § 112 odst. 2 z. s. ú.

12. Námitku, že žalobce reálně úvěruschopnost žalovaných v době uzavírání smlouvy o půjčce neprověřoval, vzal soud za prokázanou, když jednostranná prohlášení žalovaných ve smlouvě a v žádosti takovým posouzením nejsou. Žalobce měl svůj podnikatelský záměr postaven na skutečnosti, že žalovaní nejsou schopni půjčku zaplatit do dvou měsíců, tj. na tom, že nejsou úvěruschopní, čímž byl porušen § 86 z. s. ú., a smlouva je proto podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 5 Cmo 21/2023).

13. K námitce žalovaných ohledně rozporu jednání žalobce se zásadami poctivého obchodního styku, soud odkázal na hodnocení provedené odvolacím soudem při posuzování jednání žalobce, zdali je jednáním absolutně neplatným dle § 588 o. z. Soud se ztotožnil s argumentací žalovaných, že žalobce porušil ustanovení § 76 odst. 1 a § 77 z. s. ú., když vůči žalovaným nejednal způsobem tam předvídaným. Bylo nesporné, že žalobce neměl oprávnění k uzavření předmětné smlouvy. Uzavřel-li žalobce smlouvu o půjčce, kterou soud hodnotí jako smlouvu o spotřebitelském úvěru na bydlení, bez příslušného oprávnění (licence), jedná se o smlouvu neplatnou.

14. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že se žalovaní platební povinnosti ze směnky ubránili, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům a státu rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost k jejich úhradě uložil ve sporu neúspěšnému žalobci.

15. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním a navrhl jeho změnu tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně jím uplatněný nárok. Uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když nezopakoval výslech svědka [jméno FO] a nezajistil stanovisko bank ohledně délky vyřízení hypotečního úvěru od předložení všech podkladů. Z dostupných informací vyplývá, že uvedené trvá několik týdnů až měsíc od dodání dokumentů. Dosud zjištěný skutkový stav věci tedy neobstojí. Svědek se při výslechu vyjadřoval obecně, nikoliv k tomu, jak dlouho by trvalo vyřízení hypotečního úvěru s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem projednávané věci. Uváděl-li svědek délku šesti měsíců, je to v rozporu s informacemi bank, a svědek by měl vysvětlit, z čeho vycházel. V případě prokázání kratší doby k vyřízení hypotečního úvěru by nebylo možné setrvat na skutkových závěrech soudu prvního stupně o vědomosti a předpokladu žalobce o prodlení žalovaných s úhradou půjčky a na posouzení sjednané smluvní pokuty jako skrytém úroku. Žalovaní podali žádost o stavební povolení již dne 28. 3. 2019. Projektová dokumentace, která musela být součástí žádosti, musela být vypracována před tímto datem, tedy i přede dnem splatnosti půjčky. Žalobce tak nemohl předpokládat, že se žalovaní dostanou do prodlení. Žalobce odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 12 Cmo 53/2024-398 a závěry v něm přijaté. V posuzované věci žalovaní se žalobcem spolupracovali až do 26. 10. 2020, kdy mu oznámili, že jsou nuceni spolupráci ukončit v důsledku ztráty zaměstnání žalované č. 2 a nabytí jiné nemovitosti. Žalobce tedy soudem prvního stupně popsaný vývoj nemohl očekávat. Nadto, žalobce žalované již dne 3. 7. 2019 upozornil na prodlení s úhradou půjčky, což soud prvního stupně nedostatečně zohlednil. Uvedené skutečnosti odlišují projednávanou věc od věci řešené nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21. Jednání žalobce spočívající v poskytování bezúročných půjček nepodléhá žádné právní úpravě, která by zakládala jeho povinnost posuzovat úvěruschopnost, nebo která by zakazovala zajištění směnkou. Aplikace zákona o spotřebitelském úvěru není správná. Zápůjčka byla sjednána jako bezúročná. Podle § 5 odst. 3 z. s. ú. se na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168, tj. nepoužijí se § 86, § 87 a § 112. I když žalobce nebyl povinen posuzovat schopnost žalovaných vrátit půjčku v dohodnutém termínu splatnosti, posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o půjčce provedeno bylo, a to prostřednictvím finančního dotazníku ze dne 25. 7. 2018 a žádosti o poskytnutí půjčky ze dne 9. 2. 2019. Posouzení smlouvy jako neplatné podle § 87 z. s. ú. není správné. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní se žalobcem uzavřeli platnou smlouvu o půjčce, na základě které si půjčili 170 000 Kč. Kauzou směnky byla právě poskytnutá půjčka. Mezi žalovanými a společností [Anonymizováno] byla uzavřená smlouva SOS, jejíž platnost nebyla zpochybněna. Na základě této smlouvy vznikl žalovaným platný závazek zaplatit společnosti [Anonymizováno] zálohu na úhradu přípravných inženýrských a projektových prací ve výši 170 000 Kč. Povinnost uhradit společnosti [Anonymizováno] zálohu se žalovaní rozhodli řešit půjčkou od žalobce a je spravedlivé, aby tuto částku vrátili. Žalobce ani společnost [Anonymizováno] nejednali ve vztahu k žalovaným poctivě. Jsou to žalovaní, kteří doposud ničeho nezaplatili. Dále žalobce zdůraznil, že ochrana spotřebitele má své meze a odkázal na rozhodnutí uvedeného se týkající (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 156/2018). Nelze poskytnout ochranu jednání, které je v rozporu se zásadou, že smlouvy se dodržují. Žalovaní měli návrh smlouvy o půjčce před jejím uzavřením k dispozici, což vylučuje manipulaci či omyl na straně žalovaných. Žalovaní měli možnost zaplatit půjčku v dohodnutém termínu splatnosti, a to buď z naspořených peněz, hypotečního nebo jiného úvěru, pomocí rodiny, využití kreditních karet, nebo prodejem stavebního pozemku. Odůvodnění je rozsudku je vnitřně rozporné, neboť soud prvního stupně jednou hovoří o smluvní pokutě, podruhé o skrytém úroku. Posouzení smlouvy jako úplatné není podloženo důkazy; jde o závěr spekulativní. Institut smluvní pokuty je právem předpokládaný způsob zajištění závazků a účastníci tento institut dobrovolně sjednali. Neobstojí skutkový závěr, že žalobce uzavřel smlouvu s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty, a tudíž neobstojí ani úvaha soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce podléhá režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Konečně poukázal na zásady, které by měly obecné soudy při svém rozhodování respektovat.

16. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli napadený rozsudek potvrdit. Odkázali na svá předchozí vyjádření a uvedli, že závěr o skrytém úroku, vyplývající z nálezu Ústavního soudu, je aplikovatelný i v dané věci, neboť skutkové aspekty jsou obdobné (personální a majetkové propojení společnosti [Anonymizováno] s žalobcem, vědomost o nedostatku finančních prostředků na straně žalovaných, půjčka poskytnuta přímo společností [Anonymizováno], nastavení splatnosti půjčky na mimořádně krátké období, příslib zajištění splacení půjčky prostřednictvím hypotéčního úvěru, který měl zajistit žalobce, sjednání vysoké smluvní pokuty, otálení s vyplněním blankosměnky, hypoteční úvěr nebyl zprostředkován). Relevantní období, v němž mohli žalovaní získat hypotéční úvěr, je období ode dne uzavření smlouvy do dne splatnosti závazku ze smlouvy. Zásadní bylo posoudit, zda bylo či nebylo při uzavírání smlouvy o půjčce žalobci jasné, že se žalovaní dostanou do prodlení s vrácením půjčky, a zda v období od 20. 2. 2019 do 23. 4. 2019 existovala objektivní možnost žalovaných získat hypotéční úvěr, a to za předpokladu, že již ke dni 20. 2. 2019 byla vyhotovena řádná projektová dokumentace ke stavbě. Z žalobcem odkazového rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č.j. 12 Cmo 53/2024-398 vyplývá, že skutkové okolnosti jsou od těch předmětných odlišné (větší příjem žalovaných a podstatně delší období na zajištění hypotečního úvěru). Jestliže sám žalobce v odvolání tvrdil, že projektová dokumentace byla vypracována minimálně ke dni 27. 3. 2019, bylo období pro posouzení možnosti žalovaných získat hypotéční úvěr pravděpodobně ještě kratší než dvouměsíční. Za tohoto stavu musel žalobce vědět, že se žalovaní do prodlení s vrácením půjčky dostanou, a využil toho. Žalobce nikdy nevyvinul reálnou snahu hypotéční úvěr žalovaným zprostředkovat. Nelze odhlédnout ani od toho, že žalobce vyčkal na nárůst smluvní pokuty do maximální zákonem povolené výše tak, aby současně stihl nárok uplatnit v promlčecí lhůtě (nárok na vrácení půjčky byl uplatněn až po uplynutí 925 dní prodlení žalovaných). S ohledem na uvedené nezopakování výslechu svědka [jméno FO] a neprovedení důkazu stanovisky bank ohledně délky vyřízení hypotečních úvěrů nepředstavuje vadu řízení.

17. Odvolací soud opětovně přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a násl. o. s. ř.) a neshledal odvolání žalobce důvodným.

18. Žalobce uplatnil právo z platné směnky vlastní, z níž žalobci podle čl. I § 78 odst. 1 ve spojení s čl. I § 28 odst. 1 z. s. š. vznikl vůči žalovaným jako výstavcům směnky přímý nárok na zaplacení směnečného peníze spolu se směnečným úrokem a směnečnou odměnou (čl. I § 48 z. s. š.).

19. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že sporná směnka je platnou směnkou; podpisy žalovaných na směnce byly znalkyní vyhodnoceny jako jejich pravé podpisy. Žalobce jako věřitel uzavřel se žalovanými jako dlužníky smlouvu o půjčce č. 6421801, kterou se zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170 000 Kč, účelově vázanou na financování zálohy dle smlouvy SOS, uzavřené mezi společností [Anonymizováno] jako budoucím zhotovitelem a žalovanými jako budoucími objednateli. Žalobce se s žalovanými dohodl, že částka 170 000 Kč bude poskytnuta přímo společnosti ES do třiceti dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Žalovaní se zavázali splatit žalobci půjčku nejpozději do 23. 4. 2019. Pro případ prodlení s vrácením půjčky se účastníci dohodli na povinnosti žalovaných zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny dlužné půjčky. K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavili žalovaní blankosměnku s doložkou nikoliv na řad žalobce a dohodli se na podmínkách doplnění úmyslně vynechaných údajů (údajů o splatnosti a výši směnečného peníze). Protože se žalovaní dostali do prodlení se splacením půjčky, žalobce využil uděleného vyplňovacího oprávnění, doplnil do blankosměnky chybějící údaje a domáhal se jejího zaplacení.

20. Odvolací soud přijal již ve svém předchozím rozhodnutí (usnesení ze dne 19. 11. 2024 č. j. 12 Cmo 132/2023-332), a to na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně a dokazování jím zopakovaného, závěr, že smlouva o půjčce je smlouvou o spotřebitelském úvěru účelově určeném k výstavbě nemovité věci (smlouvou o spotřebitelském úvěru na bydlení) podle § 2 odst. 2 písm. b), bod 2 z. ú. s., a to smlouvou úplatnou, když smluvní pokuta účastníky sjednaná, byla fakticky skrytým úrokem. Tento závěr přijal odvolací soud zejména s ohledem na skutková zjištění učiněná z důkazů výslechem žalovaného č. 1 a emailovou komunikací žalovaných se společností [Anonymizováno], potažmo žalobcem. Pro přijetí závěru tedy nebyl stěžejním důkazem výslech svědka Lebla ohledně doby sjednání hypotečního úvěru, jak se snažil navodit žalobce, a proto soud prvního stupně nepochybil, nezopakoval-li tento důkaz. Ostatně, soud prvního stupně byl hodnocením smlouvy o půjčce, který přijal odvolací soud, při nezměněném skutkovém stavu věci (k jehož změně nedošlo) vázán; vázán tímto závěrem byl v dalším řízení i odvolací soud. K žalobcem tvrzenému zásadnímu významu doby vyřízení hypotečního úvěru na posouzení charakteru smlouvy o půjčce považuje odvolací soud za nezbytné poukázat na to, že Česká národní banka stanovila limity maximální hodnoty LTV na 80 – 90 %. Byť v roce 2019, kdy žalovaní měli o poskytnutí hypotečního úvěru žádat, nebylo doporučení pro banky závazné, více méně z něj vycházely. Jestliže žalovaní neměli žádné vlastní finanční prostředky, z nichž by mohli část ceny nabývané nemovitosti uhradit, nebyla doba, za kterou by byly banky schopné hypoteční úvěr vyřídit, jediným podstatným ukazatelem za situace, kdy nebylo tvrzeno, že by žalovaným některá z bank (pokud vůbec bylo s nějakou zahájeno jednání) při jejich příjmech byla ochotna poskytnout hypoteční úvěr ve výši odpovídající 100 % hodnoty nemovitosti. Proto ani odvolací soud neshledal důvod zopakovat výslech svědka k prokázání, jakou dobu by banky v posuzované věci potřebovaly k vyřízení hypotečního úvěru, když by se z jeho strany do určité míry jednalo o spekulaci. To platí tím spíše, že svědek si konkrétně případ žalovaných nevybavil, měl za to, že do fáze, kdy by po nich požadoval k vyřízení hypotéky doklady (vyjma finančního dotazníku), se nedostal, a o době vyřízení hypotečního úvěru mluvil v obecné rovině s tím, že každá banka má trochu jiné požadavky a doba je závislá spolupráci klienta s bankou.

21. Protože smlouva o půjčce byla úplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru účelově určeném k výstavbě nemovité věci, bylo namístě tak, jak učinil soud prvního stupně, posoudit ji podle všech ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 112 odst. 1 stanovil pro vztahy ze spotřebitelského úvěru (k jeho splacení nebo zajištění) zákaz užít směnku nebo šek. Výjimku zákon stanovil pro spotřebitelské úvěry na bydlení, kde je možné užít směnku po dobu, kdy není možné úvěr zajistit zástavním právem k nemovitosti (§ 112 odst. 2 z. s. ú.). Jakmile je úvěr zástavním právem zajištěn, je věřitel povinen směnku spotřebiteli vrátit. V posuzované věci závazek žalovaných vyplývající ze smlouvy o půjčce (spotřebitelský úvěr) zajištěn zástavním právem k nemovitosti nebyl, a proto mohl být do doby, než k tomu dojde, zajištěn směnkou. Názor soudu prvního stupně, že výjimka uvedená v § 112 dost. 2 z. s. ú. nebyla prokázána, odvolací soud tedy nesdílí.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru upravuje pravidla jednání. Mimo jiné ukládá poskytovateli úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, tj. povinnost posoudit schopnost spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 citovaného zákona), přičemž příkladmo uvádí, jaké skutečnosti by měly být rámci posouzení poskytovatelem úvěru hodnoceny (§ 86 odst. 2 citovaného zákona). Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy.

24. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud formuloval závěr, že „Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tato porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ K tomu, co považuje za součást odborné péče, se vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud, když uvedl, že „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Citovaná rozhodnutí a závěry v nich přijaté ohledně toho, co lze považovat za posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, jsou plně aplikovatelné i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.

25. Žalobce tvrdil, že úvěruschopnost žalovaných řádně posoudil (byť takovou povinnost neměl); vyšel z finančního dotazníku ze dne 25. 7. 2018 a žádosti o poskytnutí půjčky ze dne 9. 2. 2019. Pokud jde o finanční dotazník, v něm žalovaní uvedli výši svých příjmů a limit na kreditních kartách. Na straně výdajů uvedli každý z nich jednu splátku v měsíční výši 1 090 Kč, resp. 1 500 Kč. Žádost o poskytnutí půjčky obsahuje prohlášení žalovaných o tom, že pečlivě zvážili své majetkové poměry ve smyslu schopnosti splatit půjčku v požadované výši řádně a včas, že vůči nim není nařízena exekuce nebo výkon soudního rozhodnutí, že jim není známo, že by proti nim byl veden soudní spor o zaplacení finančního plnění, a že nemá ke dni žádosti žádné dluhy a jiné závazky vůči třetím osobám nebo orgánům státní správy po termínu splatnosti.

26. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalovaní o svých poměrech (majetkových a výdělkových) poskytli jen neúplné údaje, které žalobci neumožňovaly dovodit, že jsou schopni dostát závazkům ze smlouvy o půjčce, natož ve sjednané lhůtě splatnosti. Šlo o údaje nedoložené (absentovalo potvrzení zaměstnavatele o výši tvrzených příjmů, nebyly doloženy smlouvy, z nichž vyplývala povinnost žalovaných splácet tvrzené splátky v tvrzené výši). Nelze odhlédnout ani od toho, že údaje ve finančním dotazníku byly relevantní ke dni jeho vyplnění, tj. ke dni 25. 7. 2018, přičemž k posouzení úvěruschopnosti žalovaných mělo dojít před poskytnutím půjčky, tj. před dnem 20. 2. 2019. Zda došlo v poměrech žalovaných ve zmíněných šesti měsících (od července 2018 do února 2019) ke změně, resp. jaká byla výše příjmů a výdajů žalovaných v únoru 2019, nemohl žalobce z žádosti o poskytnutí půjčky, na kterou se odkazuje, nic zjistit, neboť ta obsahuje jen obecná prohlášení žalovaných, bez jakýchkoliv konkrétních údajů. Žalobce nepožadoval informace o dalších výdajích, které žalovaní museli nutně mít (výdaje spojené s úhradou nákladů na bydlení, stravu, ošacení apod.); alespoň to tvrdil. Stejně tak si od žalovaných nevyžádal výpisy z běžných účtů, které by mu mohly poskytnout komplexnější obraz o měsíčních příjmech a výdajích žalovaných, včetně zůstatků na účtech, z nichž by případně mohl být závazek ze smlouvy o půjčce ke dni splatnosti uhrazen.

27. Vyšel-li žalobce pouze z informací žalovaných (neúplných a nedoložených), uvedených v časově neaktuálním finančním dotazníku, je závěr soudu prvního stupně, že žalobce nepostupoval při posuzování úvěruschopnosti žalovaných s odbornou péčí, v důsledku čehož je smlouva o půjčce smlouvou neplatná, správný. Zajišťovala-li sporná směnka pohledávku z neplatné smlouvy, nelze plnění z ní, byť jde o směnku platnou, přiznat.

28. Vzhledem k tomu, že již prokázání námitky žalovaných, že žalobce neposoudil jejich úvěruschopnost, ač takovou povinnost měl, postačovalo k zamítnutí žaloby, stalo se posouzení dalších námitek bezpředmětným. Ostatně, žalobce v odvolání brojil v podstatě výhradně proti závěrům soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou a úplatnou, a že ze strany žalobce nedošlo před poskytnutím půjčky posouzení úvěruschopnosti žalovaných.

29. S ohledem na shora uvedené byl odvoláním napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen. 30. sporu osobou zainteresovanou alovaní smlouvu uzavírali, nikoliv však obsah. avřela žalovaná č. 1, není dostačující. Z obdobnýýO nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je v odvolacím řízení úspěšným žalovaným. PodleJimi vynaložené náklady v celkové výši 63 706,50 Kč představují odměnu za tři úkony právní služby v celkové výši 51 300 Kč (3 úkony x 9 500 Kč/úkon za první zastupovanou osobu a 3 úkony x 7 600 Kč/úkon za druhou zastupovanou osobu; úkonem byly sepisy vyjádření k odvolání proti meritornímu rozhodnutí a repliky k vyjádření žalobce ze dne 25. 5. 2025 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 27. 8. 2025) podle § 7 bod 6 za použití § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ode dne 1. 1. 2025, náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby v celkové výši 1 350 Kč (3 úkony x 450 Kč/úkon) podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 11 056,50 Kč.

Poučení