12 Co 148/2025 - 506

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Holuba a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně: [žalobkyně], narozena [Datum narození žalobkyně] bytem [adresa], st. příslušnost [název] zastoupené advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozen [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného], st. příslušnost [stát] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnictví k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. listopadu 2024, č. j. 22 C 192/2019-466 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku I mění tak, že se určuje, že jednotka č. [číslo], byt, vymezená v budově č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], jednotka č. [číslo], jiný nebytový prostor, vymezená v budově č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], vše zapsáno na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], vedeném Katastrálním úřadem pro [veřejnoprávní korporace], Katastrálním pracovištěm [adresa] a spoluvlastnický podíl o velikosti 1/79 na jednotce č. [číslo], garáž, vymezené v budově č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], zapsané na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], obec [adresa] vedeném Katastrálním úřadem pro [veřejnoprávní korporace], Katastrálním pracovištěm [adresa], náleží do společné jmění žalobkyně a žalovaného.

II. Ve výroku III se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu 11 025 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 8.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 1 039 951 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky], advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že jednotka č. [číslo], byt, vymezená v budově č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], jednotka č. [číslo], jiný nebytový prostor, vymezená v budově č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], vše zapsáno na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], obec [adresa], vedeném Katastrálním úřadem pro [veřejnoprávní korporace], Katastrálním pracovištěm [adresa] a spoluvlastnický podíl o velikosti 1/79 na jednotce č. [číslo], garáž, vymezené v budově č. p. [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [číslo], zapsané na LV č. [číslo] pro k. ú. [adresa], obec [adresa] vedeném Katastrálním úřadem pro [veřejnoprávní korporace], Katastrálním pracovištěm [adresa] (dále také jen „předmětné nemovitosti“), náleží do společné jmění žalobkyně a žalovaného.

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů. V odůvodnění žaloby uvedla, že manželé uzavřeli dne [datum] v [místo] manželství, ke dni podání návrhu však manželka žila v [místo] a manžel v České republice. Manžel po uzavření manželství uzavřel se [společnost], IČO [IČO], kupní smlouvu, na základě které na něj uvedená společnost převedla vlastnické právo k předmětné nemovitosti za částku 8 150 000 Kč. Nákup byl financován z části z finančního svatebního radu věnovaného oběma účastníkům nevlastním otcem žalovaného (záloha na kupní cenu) a z části hypotečním úvěrem. Nemovitost byla pořizována do společného jmění manželů, není však takto zapsána v katastru nemovitostí. Žalobkyně se na žádost žalovaného dne 6. 5. 2017 přestěhovala do České republiky a manželé následně bydleli s matkou žalovaného a do 19. 11. 2017 i s nevlastním otcem žalovaného. Žalobkyně opustila zaměstnání v [místo] a ztratila tak jediný zdroj příjmů, účastníci se však dohodli, že žalovaný bude finančně zabezpečovat chod domácnosti včetně splátek úvěru, neuzavřeli proto ani dohodu o zúžení SJM, místo toho dne 10. 9. 2016 uzavřeli dohodu, podle níž veškerý majetek nabytý za trvání manželství náleží do SJM. Soužití s matkou žalovaného bylo složité, proto se účastníci chtěli přestěhovat do předmětného bytu, žalovaný navrhl, aby žalobkyně do okamžiku zařízení předmětného bytu počkala v [místo], žalobkyně proto podle plánu dne 6. 5. 2018 odcestovala do [místo] s tím, že se vrátí 24. 6. 2008. Dne 22. 6. 2018 jí však žalovaný zaslal e-mail, ve kterém jí oznámil konec manželství a požádal ji, abych se již nevracela. Žalobkyně se však přesto vrátila, ale žalovaný s ní již odmítal komunikovat a odepíral jí přístup do předmětných nemovitostí. Poté se žalobkyně vrátila zpět do [místo]. Žalobkyně zdůraznila, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán pouze žalovaný.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem a sleduje pouze ekonomický zájem. Manželství účastníků již bylo pravomocně rozvedeno ke dni 29. 3. 2024 a žalobkyně žije trvale v [místo]. Otázka určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem by měla být řešena jako předběžná otázka v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Zdůraznil, že předmětné nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví, neboť pouze on byl stranou kupní smlouvy a nákup financoval ze svých výlučných prostředků. Žalobkyně také neunesla důkazní břemeno o tom, že předmětné nemovitosti patří do společného jmění manželů. Nákup nemovitostí byl financován z darů od nevlastního otce žalovaného ve výši 1 000 000 Kč a zároveň z hypotečního úvěru, jehož splátky byly hrazeny z darů od matky žalovaného, ale z účtu žalovaného. Nárok žalobkyně na požadovaném určení je navíc šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, neboť manželství účastníků trvalo fakticky pouhé dva roky, z čehož pouze jeden rok žili účastníci ve společné domácnosti v [místo]. Žalobkyně se o nabytí společného majetku nijak nezasloužila.

4. Soud I. stupně, konstatoval, žalobkyně má [název] státní příslušnost a žalovaný státní příslušnost České republiky a na základě těchto skutečností dovodil svoji pravomoc k projednání věci z ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a rozhodné právo, tj. české právo, z ust. § 49 odst. 3 téhož zákona.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním obsaženým v odst. 7 až 12 napadeného rozhodnutí, z nichž vyplynulo, že účastníci uzavřeli v [místo] dne [datum] manželství. Jejich manželství bylo rozvedeno a rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 30. 8. 2023, č. j. [spisová značka], který nebyl právní moci dne [datum]. Dne 22. 3. 2017 podepsal žalovaný jako kupující se společností [právnická osoba]., IČO [IČO], jako prodávajícím smlouvu, na základě které mělo být na žalovaného převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem za částku 8 150 000 Kč. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že předmětné nemovitosti nabývá do společného jmění manželů. Žalovaný byl následně jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán do katastru nemovitostí dne 3. 5. 2017 s účinky zápisu ke dni 5. 4. 2017. Nemovitosti byly financovány částkou 1 000 000 Kč představující dar od nevlastního otec žalovaného žalovanému a úvěrem od [právnická osoba], přičemž jednotlivé splátky úvěru byly spláceny v období od srpna 2019 do listopadu 2020 z účtu žalovaného s příchozími platbami od matky žalovaného a od prosince 2020 do února 2021, z účtu matky žalovaného.

6. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/201 dovodil, že žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí evidován pouze žalovaný.

7. Dále s odkazem na ust. § 708 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na ust. § 709 o. z. a na ust. § 710 o. z. a na rozsudek Nejvyššího soudu 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 dovodil, že žalovanému se podařilo prokázat, že předmětné nemovitosti patří do jeho výlučného vlastnictví, a to z toho důvodu, že jejich nákup byl financován z darů nevlastního otce žalovaného ve prospěch žalovaného a ve zbytku z úvěru, který žalovaný hradil z finančních prostředků darovaných mu jeho matkou. Proto se jednalo o výjimku podle § 709 odst. 1 písm. b) o. z. Dále uvedl, že úvěr převzal žalovaný za trvání manželství i bez souhlasu žalobkyně, jednalo se proto o výlučný dluh žalovaného. S ohledem na uvedené okolnosti proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

8. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalovaného.

9. O nákladech státu rozhodl podle ust. 148 odst. 1 o. s. ř. v neprospěch neúspěšné žalobkyně.

10. Proti napadenému rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. Zdůraznila v něm, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem dne 3. 5. 2017 s právními účinky ke dni 5. 4. 2017, tedy za trvání manželství, a to na základě kupní smlouvy ze dne 23. 3. 2017. Namítala v něm, že kupní cena předmětných nemovitostí byla hrazena ze společných prostředků, jednak z daru od otce žalované poskytnutého oběma účastníkům řízení a ze společného hypotečního úvěru, který byl čerpán až po uzavření manželství. Úvěr byl splácen v období od dubna 2017 do srpna 2019 ze společných prostředků obou účastníků řízení a až od srpna 2019, po zahájení tohoto řízení, začala splátky hradit matka žalovaného. Před soudem I. stupně nebylo zjištěno, že by žalovaný převzal úvěr bez souhlasu žalobkyně. Takovou skutečnost v řízení ani nikdo z účastníků netvrdil. I tak by však předmětné nemovitosti náležely do společného jmění manželů, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2008/2020. S ohledem na uvedené důvody proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že by žalobě vyhověl a zároveň, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že dar ve výši 1 000 000 Kč byl darován výlučně žalovanému a byl hrazen z dalších výlučných prostředků žalovaného, které žalovaný získal darem. Návrh žalobkyně považoval za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, neboť manželství trvalo pouze dva roky a žalobkyně se o nabytí předmětných nemovitostí nijak nezasloužila. Po dobu soužití manželů nepracovala a živil ji pouze žalovaný. Závěry rozsudku soudu I stupně považoval za správné a navrhl jeho potvrzení a aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

13. Soud I. stupně správně konstatoval, že manželka má kanadskou státní příslušnost a manžel českou a správně dovodil, že k projednání věci je dána pravomoc českých soudů. Ta však nevyplývá z čl. 6 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ale z Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějícího posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále také jen Nařízení 2016/1103).

14. Podle čl. 1 odst. 1 Nařízení 2016/1103 toto nařízení se vztahuje na majetkové poměry v manželství.

15. Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení 2016/1103 pro účely tohoto nařízení se rozumí: a) „majetkovými poměry v manželství“ soubor pravidel týkající se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení.

16. Podle článku 6 písm. b) Nařízení 2016/1103 není-li žádný soud členského státu příslušný podle článku 4 ani 5 nebo v jiných případech, než jsou případy uvedené ve zmíněných článcích, jsou pro řízení ve věcech majetkových poměrů v manželství příslušné soudy členského státu, na jehož území měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde v době zahájení řízení u soudu jeden z nich dosud bydlí.

17. V projednávané věci, měli manželé poslední obvyklý pobyt v Praze a žalovaný stále v Praze bydlí, český soud, má proto ve smyslu čl. 6 písm. b) Nařízení 2016/1103 pravomoc k projednání věci.

18. Podle čl. 69 odst. 3 Nařízení 2016/1103 se Kapitola III (rozhodné právo) vztahuje pouze na manžele, kteří uzavřeli manželství nebo kteří určili právo rozhodné pro své majetkové poměry v manželství k 29. lednu 2019 či později. V daném případě manželé uzavřeli manželství dne [datum], rozhodné právo proto bylo třeba určit podle § 49 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., (jak správně uvedl soud I. stupně), podle nějž platí, že majetkové poměry manželů se řídí právním řádem státu, ve kterém mají oba manželé obvyklý pobyt; jinak právním řádem státu, jehož jsou oba manželé občany; jinak českým právním řádem.

19. Ve vztahu k otázce naléhavého právního zájmu odvolací soud stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Soud I. stupně v uvedené souvislosti zcela správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 (viz odst. 17 napadeného rozsudku). V uvedené souvislosti odvolací soud poukazuje ještě i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3139/2019, v němž Nejvyšší soud uvedl: „V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem společného jmění manželů, může se domáhat určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů. V rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2019, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že s ohledem na změnu právní úpravy a princip materiální publicity zápisů do veřejného seznamu zakotvený v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je dán naléhavý právní zájem jednoho z bývalých manželů na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů, je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného společného jmění manželů.“ 20. Dle ust. § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co: a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.

21. Podle § 710 o. z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže: a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

22. Ze shora uvedených zákonných ustanovení plyne, že vzhledem ke skutečnosti, že manželství bylo uzavřeno dne [datum] a kupní smlouva k předmětným nemovitostem dne 23. 3. 2017, platí automaticky předpoklad, že předmětné nemovitosti se staly ve smyslu ust. § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění manželů.

23. Ve vztahu k důkazním břemenu, soud I. stupně správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, v němž Nejvyšší soud uvedl, že prokáže-li se v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění. Toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z. tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků.

24. V projednávané věci bylo zjištěno, že manželství bylo uzavřeno dne 10. 9. 2016 a že po jeho uzavření došlo dne[Anonymizováno]23. 3. 2017 k uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem za částku 8 150 000 Kč, z níž částka ve výši 1 000 000 Kč měla pocházet z daru od nevlastního otce žalovaného a zbytek kupní ceny byl financován z hypotečního úvěru, konkrétně byl splácen v období od srpna 2019 do listopadu 2020 z účtu žalovaného a v období od prosince 2020 do února 2021 z účtu matky žalovaného. Účastnici byli pravomocně rozvedeni v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] dne [datum] (viz informace o řízení sp. zn. [spisová značka] - Infosoud).

25. Soud I. stupně v odstavci 27 napadeného rozhodnutí konstatoval, že manžel převzal hypoteční dluh bez souhlasu manželky. Mezi účastníky však není sporu o tom, že hypoteční smlouva byla uzavřena po uzavření manželství, stejně jako kupní smlouva, přičemž zjištěno bylo, že zástavní smlouva v souvislosti s hypotékou bylo uzavřena dne 20. 1. 2017. Žalovaný pak v podání ze dne 14. 2. 2021 (č. l. 143–147 spisu) doplnil, že hypoteční smlouva byla konkrétně sjednána dne 29. 12. 2016, tedy po uzavření manželství ([datum]). Od prosince 2021 hradila splátky hypotečního úvěru matka žalovaného. Žalovaný tvrdí, že hypoteční úvěr převzal jako výlučný dluh a soud I. stupně dovodil, že dluh převzal bez souhlasu žalobkyně, přestože v napadeném rozsudku soudu I. stupně k tomu nejsou žádná skutková zjištění. I kdyby tomu tak však bylo, uvádí odvolací soud, že se v této souvislosti shoduje žalobkyní, že by v takovém případě bylo třeba vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, uveřejněného pod č. 44/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v němž Nejvyšší soud uvedl, že: „Majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění manželů, součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. Byly-li na pořízení majetkových hodnot ve společném jmění manželů použity prostředky opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí společného jmění manželů a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, nezakládá tato skutečnost při zániku společného jmění manželů nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. K výlučnému závazku manžela, který takto majetkové hodnoty ve prospěch společného jmění manželů opatřil, může soud přihlédnout při vypořádání společného jmění manželů, např. při úvaze o disparitě podílů.“ 26. Stejně tak z komentářové literatury k ust. § 710 o. z. plyne, že pokud se zadluží jeden z manželů, aby mohl zakoupit nějakou věc, jejíž pořízení nespadá do běžných či každodenních potřeb rodiny (např. nákup druhého auta), stane se tato věc (auto) součástí SJM, dluh však bude, nedostane-li manžel souhlas od druhého manžela, jeho dluhem výlučným. To neznamená, že by nebylo možné daný dluh uhradit z prostředků spadajících do SJM. Postavení věřitele zde však bude odlišné (srov. § 731 a násl.). (viz J. Psutka in Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 157–169, dostupné na www.beck-online.cz).

27. Z uvedeného plyne, že pokud žalovaný převzal závazek z hypoteční smlouvy bez souhlasu žalobkyně, staly se i tak předmětné nemovitosti součástí společného jmění manželů a pokud by žalovaný uzavřel hypoteční smlouvu se souhlasem žalobkyně, pak by se uplatnilo ust. § 710 o. z., podle nějž platí, že součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství.

28. U uvedených okolností tak vyplývá, že vzhledem ke skutečnosti, že z převážné části byly předmětné nemovitosti financovány z prostředků hypotečního úvěru, jsou nutně součástí společného jmění manželů, a to bez ohledu na skutečnost, zda dar ve výši 1 000 000 Kč byl darován oběma účastníkům nebo jen žalovanému.

29. Odvolací soud rovněž neshledává návrh žalobkyně na požadované určení šikanózním ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně se pouze v souladu se zákonem domáhá svého práva, jako (nyní již bývalá) manželka žalovaného v souladu s ust. § 709 a 710 o. z.

30. Ve vztahu k námitce žalovaného, uplatněné v řízení před soudem I. stupně, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění manželů, protože manželství účastníků, uzavřené v [místo] dne [datum], mělo být uznáno zvláštní matrikou v [místo] až v roce 2019 a že do té doby neexistovalo SJM účastníků, pak odvolací soud poukazuje na ust. § 3 odst. 5 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, ve znění do [datum], podle nějž platilo, že matriční knihy, do kterých se zapisuje narození, uzavření manželství, vznik partnerství a úmrtí občanů, ke kterým došlo v cizině, vede Úřad městské části [adresa] (dále jen "zvláštní matrika"). Podle ust. § 42 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona pak platí, že do zvláštní matriky se zapisují narození, uzavření manželství a úmrtí občana, ke kterému došlo na území cizího státu. Z uvedených zákonných ustanovení tedy z logiky věci plyne, že zápis manželství do české matriky má jen evidenční charakter a v žádném případě zápis nestanovuje vznik manželství.

31. Ze všech shora uvedených důvodů tak odvolací soud dovodil, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů, a proto napadený rozsudek v zamítavém výroku I dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, tak že návrhu žalobkyně vyhověl.

32. Zároveň odvolací soud změnil dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. i výrok III o nákladech státu podle výsledku sporu ve smyslu ust. 148 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení byla zcela úspěšná žalobkyně. Náklady státu jsou pak představovány tlumočným za tlumočení při výslechu svědků a překladu listin doručovaných žalobkyni a svědkovi do ciziny. Stát tlumočníkovi uhradil odměnu a náhradu hotových výdajů (tlumočné) v celkové ve výši 11 025 Kč (viz usnesení soudu I. stupně ze dne 16. 8 2021, č. j. 22 C 192/2019-198 na částku 1 950 Kč, usnesení soudu I. stupně ze dne 12. 6. 2023, č. j. 22 C 192/2019-309 na částku 4 125 Kč a usnesení soudu I. stupně ze dne 11. 9. 2024, č. j. 22 C 192/2019-382 na částku 4 950 Kč.

33. V souvislosti se změnou rozsudku odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni jejich plnou náhradu.

34. Náklady řízení žalobkyně za řízení před soudem I. stupně tvoří soudní poplatek za žalobu ve výši 5 000 Kč odměna za zastupování advokátkou dle ust. § 6, 7 a § 8 odst. 1 a. t. ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. a), d, g) vyhlášky č. 177/1996, Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty 8 150 000 Kč. Odvolací soud vycházel podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15 z ceny předmětných nemovitostí podle kupní smlouvy. Odměna za jeden úkon právní služby pak činí částku ve výši 40 900 Kč a žalobkyni náleží za následujících 19 účelně vynaložených úkonů právní služby: převzetí a přípravu zastoupení dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) dle plné moci ze dne 26. 5. 2019, a. t., sedm písemných podání dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a. t., a to za žalobu ze dne 5. 9. 2019 a písemná podání ze dne 19. 2. 2020, ze dne 3. 8. 2020, ze dne 17. 2. 2021, ze dne 7. 10. 2021, ze dne 15. 6. 2022 a ze dne 13. 9. 2022, 10 x účast na jednání dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a. t., a to za účast na jednání dne 4. 8., dne 18. 2. 2021 v době od 13:10 hod. do 16:10 hod. (2 úkony), dne 8. 6. 2021 v době od 13:35 hod. do 17:10 hod. (2 úkony), dne 7. 10. 2021, dne 27. 1. 2022,[Anonymizováno]dne 26. 5. 2022, dne 19. 9. 2024 a dne[Anonymizováno]1. 10. 2024 a za nahlížení do spisu dne 18. 6. 2020 od 13:00 do 13:43 dle ust. § 11 odst. 3 ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. f) a. t. Další část náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně činí náhrada hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 1 a 4 a. t. ve znění do 31. 12 2024 po 300 Kč za 19 úkonů právní služby. Další část náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně činí DPH ve výši 21 % dle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. ze 17 úkonů právní služby a režijních paušálů, tj. kromě převzetí a přípravy zastoupení ze dne 26. 5. 2019 a žalobu ze dne 5. 9 2019, neboť zástupkyně žalobkyně se stala plátcem DPH až 1. 7. 2019 – viz Administrativní registr ekonomických subjektů) v částce 147 084 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobkyně před soudem I. stupně tak činí 934 884 Kč.

35. Náhrada nákladů odvolacího řízení je pak představována soudním poplatkem za odvolání ve výši 5 000 Kč, odměnou advokátky v sazbě 40 900 Kč za úkon dle ust. § 6, 7 a § 8 odst. 1 a. t. ve spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. d, g) a. t za dva účelně vynaložené náklady, a to za odvolání ze dne 7. 2. 2025 a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum], k nim náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025 ve výši 2 x 450 Kč. Další část nákladů odvolacího řízení pak činí DPH ve výši 17 367 Kč[Anonymizováno]dle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř ve výši 21 %. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobkyně tak činí 105 067 Kč 36. Náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů tak činí částku v celkové výši 1 039 951 Kč.

Poučení