13 C 536/2024 - 115

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Alenou Jelínkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o uložení povinnosti se vystěhovat a vyklidit nemovité věci takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen vystěhovat se a vyklidit nemovité věci, a to pozemek parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [hodnota], pozemek parc. č. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [hodnota], vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsáno na LV č. [hodnota] v katastru nemovitostí vedeném [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 38 033 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném vyklizení nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota], pozemku parc. č. [hodnota], pozemku parc. č. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [hodnota], vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsáno na LV č. [hodnota] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (dále také jen „nemovité věci“). Svůj návrh odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] před [adresa] manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 15 C 352/2022-51, který nabyl právní moci dne 26. 7. 2023. Žalovaný pak i po rozvodu manželství nemovité věci doposud užívá. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vyklizení nemovitých věcí, který však dané odmítl s tím, že nemovité věci jsou součástí zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění účastníků. K posouzení uvedené otázky pak žalovaný vyvolal soudní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 285/2023, přičemž na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 28 C 285/2023, ze dne 29. 4. 2024 bylo soudem rozhodnuto, že žaloba zde žalovaného se zamítá, což bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2024, sp. zn. 14 Co 299/2024. Nemovité věci jsou tak nesporně ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně dále k vyjádření žalovaného uvedla, že pokud se jedná o tvrzení, že na základě rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Co 299/2024-185, bylo konstatováno, že žalovaný má právo od dohody o SJM odstoupit, pak dané je zcela účelové a nepravdivé. V předmětném řízení žalovaný dovozoval neplatnost dohody o SJM tím, že tuto uzavřel, aby při pokusu zkrátit věřitele a „zachránit před ním majetek“ za situace, kdy měl závazky ze strany správce daně. V povinnosti platit daně pak mj. shledával nátlak a vyvolanou tíseň. Soud pak v odůvodnění předmětného rozsudku konstatoval, že dovolávání se tísně a nápadně nevýhodných podmínek není z hlediska právních předpisů vůbec důvodem neplatnosti, které se žalovaný dovolává, ale eventuálně důvodem odstoupení podle § 49 OZ, což žalovaný neučinil, a věc tak neměla pro řešenou věc význam. Městský soud v Praze tak nijak nepotvrzoval, že žalovaný měl právo od dohody o SJM odstoupit. Soudy pak nijak nekonstatovaly, že žalovaný dohodu o SJM uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud žalovaný uvedl, že v minulosti (po dobu 20 let) neměl důvod od dohody o SJM odstupovat, když jeho jediným záměrem je v předmětné nemovitosti bydlet, pak uvedeným popírá svou argumentaci, že k právnímu úkonu „byl předmětnou tísní donucen“, když jinak by se zcela nepochybně snažil pro něj negativní důsledky odstranit. Žalobkyně pak má za to, že zde není jakýkoliv zákonný důvod pro odstoupení od dohody o SJM, a to zejména z následujících důvodů: (i) dohoda o SJM se nijak nedotýkala závazků existujících k datu uzavření této dohody, včetně závazků vůči finančnímu úřadu, které žalovaný obecně zmiňuje; (ii) placení daní není tíseň ve smyslu § 49 OZ; (iii) pokud žalovaný argumentuje, že dohodu o SJM uzavřel s úmyslem zkrátit věřitele – vyhnout se placení daní, pak by z uvedeného jednání neměl mít bez ohledu na další dle § 6 odst. 2 NOZ prospěch; (iv) žalovaný dohodu o SJM více jak 20 nezpochybňoval s tím, že některé z nemovitých věcí o nichž prohlašuje, že jsou součástí SJM, byly nabyty výlučně žalobkyní i v době, kdy již žalovaný ani podle svého subjektivního přesvědčení nepociťoval, když závazky vůči finančnímu úřadu jim byly vyřešeny; (v) na základě dohody o SJM pak žalovaný z vypořádaného SJM obdržel mj. finanční prostředky na založení společnosti, prostřednictvím které hodlal podnikat, s tím, že dále do budoucna mu náležely mj. veškeré příjmy z jeho podnikatelské činnosti. Podmínky dohody o SJM, tak zcela jistě nebyly nápadně nevýhodné.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobkyně neuznal, kdy uvedl, že má za to, že nemovité věci jsou stále součástí zaniklého společného jmění účastníků, kdy proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Co 299/2024-185, podal dovolání. Dále poté žalovaný dne 20. 5. 2025 odstoupil od notářského zápisu sp. zn. [Anonymizováno], ze dne 27. 6. 2003, jímž došlo k zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění účastníků, neboť tento notářský zápis byl ze strany žalovaného uzavřen v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

3. V řízení bylo provedeno dokazování listinnými důkazy. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

4. Účastníci učinili nesporným, že jsou bývalí manželé, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno zdejším soudem, a to rozsudkem, č. j. 15 C 352/2022–51, a dále, že žalovaný stále nemovité věci užívá.

5. Žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí (seznam nemovitostí na LV č. [hodnota]).

6. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu, č. j. 15 C 352/2022-51, který nabyl právní moci dne 26. 7. 2023 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 15 C 352/2022–51).

7. Žalovaný ještě v roce 2023 považoval předmětný notářský zápis o zúžení společného jmění účastníků za platný, kdy ani v této době nijak neuváděl, že by notářský zápis uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, kdy výslovně uznával, že nemovité věci jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně (dopis ze dne 25. 1. 2023, dopis ze dne 30. 3. 2023 včetně ocenění prací).

8. Žalovaný podal ke zdejšímu soudu na žalobkyni žalobu ve věci určení vlastnického práva k nemovitým věcem, kdy se domáhal určení, že nemovité věci jsou v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů. Rozsudkem zdejšího soudu, č. j. 28 C 285/2023–144, byla tato žaloba zamítnuta. Žaloba byla odůvodněna mimo jiné tím, že účastníci měli na základě hrozby ztráty majetku dne 27. 6. 2003 uzavřít notářský zápis, sp. zn. [Anonymizováno], kdy důvodem měl být úmysl účastníků obejít zákon a vyhnout se úhradě nedoplatku daně z příjmu ze společného majetku a případnému propadnutí majetku, které hrozilo. Notářský zápis tak byl dle žalovaného uzavřen za zcela nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, pročež je neplatným právním jednáním. V předmětném notářském zápisu se účastníci dohodli na tom, že se žalobkyně stane výlučným vlastníkem všech nemovitých věcí účastníků, které byly součástí společného jmění manželů, tj. včetně předmětných nemovitých věcí, a žalovaný se stane výlučným vlastníkem částky 200 000 Kč, která měla být použita jako peněžitý vklad jediného společníka zakládané společnosti [právnická osoba]. Účastníci se dále v tomto notářském zápise dohodli na zúžení společného jmění manželů ohledně budoucích příjmů ze zaměstnaneckého poměru každého z účastníků, příjmů z podnikatelské činnosti každého z účastníků, nově získaných nemovitých věcí včetně vnitřního zařízení, součástí a příslušenství, nabyté některým z účastníků po uzavření této smlouvy, výnosů, užitků a přírůstků nemovitých věcí, které budou předmětem jejich výlučného vlastnictví, movitých věcí, které netvoří obvyklé vybavení domácnosti, a movitých věcí nabytých některým z účastníků pro potřeby podnikatelské činnosti nebo z příjmů získaných z této podnikatelské činnosti. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Notářský zápis představuje kvalifikovanou formu dohody účastníků, která však neobsahovala pouze dohodu o tom, že dosud společné nemovité věci získá do výlučného vlastnictví žalobkyně, ale také další ujednání o tom, že žalovaný obdrží finanční prostředky a dále ujednání o tom, že se společné jmění manželů zužuje rovněž o budoucí příjmy účastníků ze zaměstnaneckého poměru, z podnikatelské činnosti, z podílů na zisku ze sdružení, z podílů tichého společníka a z dividend a rovněž o movité i nemovité věci nabyté po uzavření této dohody jedním z účastníků, a to včetně budoucích závazků každého z účastníků. Notářským zápisem byla tedy nahrazena v dohodnutém rozsahu zákonná úprava nabývání majetku do společného jmění manželů účastníků a pouze stejným způsobem, tedy obdobně pouze další smlouvou mající formu notářského zápisu, by mohlo dojít ke změně nebo zrušení takovéhoto ujednání. K tomu ale nikdy nedošlo. Soud uzavřel, že dohoda účastníků učiněná formou notářského zápisu je bez jakýchkoli pochybností platná. Soud také dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného, že nemohl v době po ukončení daňové kontroly požadovat po žalované narovnání údajně pouze simulovaného stavu a navrácení nemovitostí do společného jmění, kdy důvodem měly být obavy z možné další daňové kontroly, je účelové a neodpovídá v řízení prokázanému stavu. Žalovanému po dobu dalších více než 10 let nic nebránilo v iniciaci sepisu nového notářského zápisu, kterým by došlo k nápravě tvrzeného pouze simulovaného úkonu vypořádání a navrácení jak původních, tak nově nabytých nemovitých věcí, které podle svého tvrzení považoval za součást společného majetku do odpovídajícího režimu společného jmění manželů. Žalovaný věděl o tom, že žalobkyně předmětné nemovité věci získala do výlučného vlastnictví, a nic proti tomu po celou dobu nenamítal. Soud nadto uvedl, že i pokud by vycházel z tvrzení žalovaného, že notářský zápis o zúžení SJM učinil pouze formálně, v úmyslu obejít zákon a vyhnout se nedoplatku daně z příjmu, nemohl by žalovaný z takovéhoto jednání nyní těžit a domáhat se soudní ochrany, kromě toho nebylo nijak prokázáno, že by o takovém úmyslu žalovaného žalobkyně věděla, či dokonce se stejným úmyslem sama jednala (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 28 C 285/2023–144).

9. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím potvrzeno jako věcně správné. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je mimo jiné uvedeno, že argumentuje-li žalovaný tísní a nápadně nevýhodnými podmínkami, pak přehlédl, že tyto okolnosti důvodem neplatnosti smlouvy dle § 49 obč. zák. nejsou, kdy ustanovení dává dotčenému účastníkovi jen právo od takové smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek odstoupit, což se však v daném případě nestalo. Ze skutečnosti, že předmětnou smlouvou účastníci zúžili rozsah SJM o věci, které již jeho předmětem byly, a současně se ve vztahu k nim vypořádali tak, že vlastníkem nemovitých věcí bude žalobkyně a vlastníkem částky 200 000 Kč bude žalovaný, nelze dovozovat její rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti odvolací soud také zohlednil, že závazky vzniklé do dne uzavření předmětné smlouvy, mezi něž patřily i závazky žalovaného k zaplacení daně z příjmů fyzických osob za rok 1997 ve výši 688 000 Kč, za rok 1998 ve výši 505 076 Kč, za rok 1999 ve výši 204 236 Kč a za rok 2000 ve výši 223 596 Kč nebyly předmětnou smlouvou dotčeny, tj. nadále zůstaly součástí SJM účastníků. Odvolací soud se zcela totožnil se zdejším soudem, kdy notářský zápis považuje za platné právní jednání (rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 14 Co 299/2024–185). Žalovaný proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Co 299/2024–185, podal dovolání, které však bylo odmítnuto (dovolání žalovaného ze dne 25. 1. 2025, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 584/2025–220).

10. Žalovaný dopisem ze dne 27. 5. 2025 odstoupil od smlouvy o zúžení společného jmění účastníků, tj. od předmětného notářského zápisu, jímž bylo společné jmění účastníků zúženo, neboť dle něj byl notářský zápis uzavřen v tísni, konkrétně ze ztráty nemovitého majetku účastníků, kdy hrozilo ze strany finančního úřadu jeho zabavení, a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, který jeho uzavřením obdržel cca o 30násobek méně než žalobkyně (odstoupení od notářského zápisu ze dne 29. 4. 2025 včetně doručenky). Žalobkyně na dané odstoupení reagovala tak, že s tímto nesouhlasila a neuznala ho, kdy pro dané není žádný zákonný důvod. Žalobkyně uvedla, že předmětné dohoda o zúžení společného jmění účastníků se nedotýkala závazků existujících k datu uzavření dohody, včetně závazků vůči finančnímu úřadu, dále, že placení daní není tísní, kdy pokud tak žalovaný činil v úmyslu zkrátit své věřitele, neměl by mít z tohoto jakýkoli prospěch a také, že žalovaný po dobu více než 20 let danou dohodu nijak nezpochybňoval (reakce na odstoupení od smlouvy ze dne 26. 5. 2025).

11. Žalobkyně marně vyzývala žalovaného k vyklizení nemovitých věcí (výzva k vyklizení nemovitosti ze dne 14. 8. 2023, odpověď žalovaného ze dne 25. 9. 2023, výzva k vyklizení nemovitosti ze dne[Anonymizováno]16. 10. 2023, odpověď žalovaného ze dne 22. 10. 2023).

12. Soud pro nadbytečnost zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem svědků [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], výslechem účastníků, připojením spisu zdejšího soudu sp. zn. 28 C 285/2023, jakožto i dalšími navrženými a neprovedenými důkazy, neboť dospěl k závěru, že tyto důkazy nejsou relevantní pro prokázání skutečností významných pro rozhodnutí ve věci.

13. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl. Svá skutková zjištění opřel soud o shora uvedené listinné důkazy, které zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu.

14. Žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí na základě uzavřené dohody účastníků o zúžení společného jmění účastníků ze dne 27. 6. 2003 ve formě notářského zápisu. Závěr o výlučném vlastnictví žalobkyně k nemovitým věcem byl již také soudy pravomocně deklarován. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu, č. j. 15 C 352/2022-51, který nabyl právní moci dne 26. 7. 2023. Žalobkyně již od roku 2023 vyzývala žalovaného, který nemovité věci doposud užívá, k vyklizení nemovitých věcí, což však žalovaný odmítl. Žalovaný následně, po téměř dvou letech, od dohody účastníků o zúžení společného jmění účastníků ze dne 27. 6. 2003 dopisem ze dne 27. 5. 2025 odstoupil. Žalobkyně dané odstoupení od dohody nepovažovala za platné právní jednání, kdy k tomuto nebyl žádný zákonný důvod.

15. Dle § 769 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.

16. Dle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

17. Dle § 49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „starý o. z.“), účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

18. V řízení bylo prokázáno, a to i nespornými tvrzeními účastníků, že účastníci jsou bývalí manželé, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno zdejším soudem, a to rozsudkem, č. j. 15 C 352/2022–51, který nabyl právní moci dne 26. 7. 2023. Žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí na základě uzavřené dohody účastníků o zúžení společného jmění účastníků ze dne 27. 6. 2003 ve formě notářského zápisu, přičemž žalovaný nemovité věci nadále užívá, a to i přestože jej žalobkyně opakovaně vyzývala k jejich vyklizení. Žalovaný poté dopisem ze dne 27. 5. 2025 od dohody účastníků o zúžení společného jmění účastníků ze dne 27. 6. 2003 odstoupil, neb dle něj byl notářský zápis uzavřen v tísni, konkrétně ze ztráty nemovitého majetku účastníků, kdy hrozilo ze strany finančního úřadu jeho zabavení, a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, který jeho uzavřením obdržel cca o 30násobek méně než žalobkyně. Žalovaný argumentoval tím, že ač soudy dospěly k závěru, že dohoda účastníků o zúžení jejich společného jmění je platná, má žalovaný možnost od dané dohody odstoupit.

19. Soud v daném případě nemá za to, že by byly splněny zákonné podmínky pro možnost odstoupení žalovaného od dohody o zúžení společného jmění účastníků uzavřené formou předmětného notářského zápisu dle § 49 starého o. z. Ačkoli pak žalovaný argumentoval, že notářský zápis byl uzavřen v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, kdy k tomuto navrhoval provést rozsáhlé dokazování, soud má za to, že by dané bylo nadbytečné, a to právě s ohledem na již pravomocně skončené soudní řízení ve věci určení vlastnického práva k nemovitým věcem, kdy bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí. Žalovaný v tamním řízení namítal neplatnost předmětného notářského zápisu, a to na základě skutečnosti, že žalovaný uzavřel notářský zápis v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, kdy k uzavření dohody účastníky mělo dojít na základě hrozby ztráty majetku v úmyslu obejít zákon a vyhnout se nedoplatku daně z příjmu ze společného majetku účastníků, kdy žalobkyně dle notářského zápisu nabyla nemovité věci a majetek, kdy tak nabyla o cca 30násobek více než žalovaný. Soudy však uzavřely, že notářský zápis je bez jakýchkoli pochybností platný, kdy také tvrzení žalovaného považovaly za účelové a neodpovídajícímu prokázanému stavu, kdy i pokud by byl úmysl žalovaného obejít zákon a vyhnout se nedoplatku daně z příjmu, nemohl by žalovaný v současné době z takového jednání těžit a domáhat se soudní ochrany. Žalovaný v tamním řízení uváděl stejné skutečnosti, na základě kterých se v tamním řízení domáhal určení neplatnosti předmětného notářského zápisu, a v předmětném řízení dle nich pouze s ohledem na skutečnost, že soudy pravomocně uzavřely, že notářský zápis je platným právním jednáním, od dohody o zúžení společného jmění účastníků odstoupil. Žalovaný tak tíseň a nápadně nevýhodné podmínky pro žalovaného uváděl již v předcházejícím soudním řízení, kdy však soudy k danému závěru nedospěly, kdy ničeho k tomuto prokázáno nebylo. Městský soud v Praze jako soud odvolací ve svém rozhodnutí sice uvedl, že argumentuje-li žalovaný tísní a nápadně nevýhodnými podmínkami, tak tyto nejsou důvodem neplatnosti smlouvy dle § 49 starého o. z., ale pouze důvodem pro možné odstoupení od smlouvy, kdy se však odvolací soud nijak dále nevyjadřoval k tomu, zda by případné odstoupení žalovaného od dohody o zúžení společného jmění účastníků bylo považováno za platné v souladu se zákonnými předpoklady.

20. Aby bylo odstoupení od smlouvy platné, musí být kumulativně splněny dvě podmínky, a to tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Tíseň tedy umožňuje oprávněné osobě odstoupit od smlouvy pouze za dalšího předpokladu, a to že smlouva byla zároveň uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, kdy o nápadně nevýhodných podmínkách lze hovořit pouze tam, kde se objektivně jedná o zjevný nepoměr vzájemně poskytnutých plnění. Zda šlo o tíseň, jakož i o existenci nápadně nevýhodných podmínek, je třeba vždy posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. V předmětném řízení sice žalovaný odstoupil od dohody účastníků o zúžení společného jmění manželů, ale zdejší soud nepovažuje jeho odstoupení za platné, kdy pro dané nebyly splněny zákonné podmínky dle § 49 starého o. z. Soud zamítl veškeré návrhy žalovaného na provedení důkazů ohledně tísně za nápadně nevýhodných podmínek, neboť má za to, že dané by bylo s ohledem na závěry soudů v předcházejícím řízení nadbytečné a zcela nehospodárné, kdy by docházelo pouze k navyšování nákladů řízení, a to právě s ohledem na skutečnost, že se soudy otázkou případné tísně za nápadně nevýhodných podmínek již v předešlém řízení zabývaly a dospěly k závěry, že tyto předpoklady splněny nebyly, s čímž se zdejší soud zcela ztotožňuje.

21. Jak bylo v předchozím soudním řízení uzavřeno, předmětný notářský zápis se nijak netýkal závazků účastníků vzniklých do dne uzavření dohody účastníků o zúžení jejich společného jmění, pročež závazky žalovaného z titulu úhrady daní za roky 1997 až 2000 byly nadále součástí společného jmění účastníků. Argument žalovaného co do tísně a nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, konkrétně ze ztráty nemovitého majetku, kdy hrozilo v důsledku již očekávaných platebních výměrů jeho zabavení, je dle soudu neopodstatněný, a to již z důvodu, že soud má za to, že za tíseň nelze považovat zákonnou povinnost platit daně. Judikatura je také ustálena v názoru, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho, není neplatná pro rozpor s § 149 odst. 2, 3 starého o. z., a že za tíseň se považuje takový hospodářský, sociální nebo sociálně politický stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní právní úkon, který by jinak neučinil. (srovnej př. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1283/2003 či sp. zn. 22 Cdo 1247/2005). Soud dále také přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný, ač byl notářský zápis uzavřen již v roce 2003, po celou dobu proti dohodě o zúžení společného jmění účastníků nijak až do roku 2023, kdy podal žalobu ke zdejšímu soudu, nebrojil, naopak jednal v souladu s tímto notářským zápisem. Žalovaný se nijak nesnažil od uzavření notářského zápisu v průběhu následujících téměř 20 let manželství účastníků dané změnit. Žalovaný se až v souvislosti s rozvodem manželství a domáháním se žalobkyně, aby se žalovaný z nemovitých věcí vystěhoval, následně začal soudní cestou domáhat určení neplatnosti předmětného notářského zápisu z důvodu, že tento uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a až v okamžiku, kdy bylo soudy uzavřeno, že tvrzení žalovaného není opodstatněné a důvodné, kdy navíc tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nejsou důvodem určení neplatnosti notářského zápisu, kdy § 49 starého o. z. dává případně účastníkovi možnost za splnění těchto podmínek od dohody odstoupit, od dohody o zúžení společného jmění účastníků odstoupil. Soud tak vzhledem k výše uvedenému považuje jednání žalovaného za zcela účelové, kdy žalovaný, aniž by do této doby, resp. do roku 2023, čehokoli proti notářskému zápisu namítal, až nyní po cca 22 letech od něho odstoupil, a to právě v důsledku toho, že se žalobkyně začala domáhat jeho vystěhování z nemovitých věcí.

22. Poté, co soud dospěl k závěru, že odstoupení žalovaného od předmětného notářského zápisu není platné, kdy nejsou splněny zákonem stanovené podmínky, se již soud dále zabýval tím, zda se je žalovaný povinen z nemovitých věcí vystěhovat. Soud má v posuzovaném případě za to, že žaloba je oprávněná, kdy žalovaný nedisponuje k nemovitým věcem žádným právním titulem, který by jej opravňoval nemovité věci užívat. Žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věci a žalovaný je již bývalým manželem žalobkyně, pročež žalovaný nemá k nemovitým věcem stejné či společné právo jako žalobkyně, kdy tak soud s ohledem na § 769 o. z. žalobě vyhověl, kdy žalovanému uložil povinnost se z nemovitých věcí vystěhovat. Patnáctidenní lhůta k vyklizení plynoucí od právní moci rozsudku byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., kdy soud v daném případě neshledal žádný důvod pro to, aby byla lhůta prodloužena.

23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalobkyni v souladu s § 137 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 38 033 Kč. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a odměny za zastoupení advokátem ve výši 7 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby po 2 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) dle § 9 odst. 3 písm. e) a § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“), a odměny za zastoupení advokátem ve výši 16 650 Kč za čtyři a půl úkonu právní služby po 3 700 Kč (vyjádření žalobkyně ze dne 21. 3. 2025, účast při jednání dne 28. 5. 2025, vyjádření žalobkyně ze dne 1. 9. 2025, účast při jednání dne 3. 9. 2025 a úkonu za účast při jednání dne 13. 10. 2025) dle § 9 odst. 3 písm. e) a § 7 a § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2 250 Kč za pět úkonů právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a také z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze součtu shora uvedených částek vyjma soudního poplatku. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.

Poučení