13 Co 393/2024 - 403

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Hany Zemanové a JUDr. Ivy Hejdukové v právní věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 3/0] zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 3/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 3/0] o určení vlastnického práva k nemovitosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 8. 12. 2023, č. j. 7 C 319/2019-345 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v obci [adresa], k. ú. [adresa], vyznačenému v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. [hodnota] [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 188 672,10 Kč.

Odůvodnění

1. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně určil, že [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], bytem [adresa], je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] - ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 272 m2 v obci [adresa], k. ú. [adresa], vyznačenému v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. [hodnota] ověřeném oprávněným zeměměřičským inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO], potvrzeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm Plzeň-sever dne 21. 1. 2021 pod č. říz. PGP-43/2021, přičemž uvedený geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I) a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok II).

2. Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k výše specifikovanému pozemku s tvrzením, že vlastnické právo k němu vydržel v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. Soud prvního stupně prvotně rozsudkem z 29. 1. 2021 č. j. 7 C 319/2019-144, žalobu zamítnul se zdůvodněním, že sice nelze mít pochybnost o tom, že žalobce a také jeho právní předchůdci od poloviny šedesátých let pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] užívali, avšak z jejich strany se nejednalo o poctivou držbu, neboť žalobci stejně jako jeho právním předchůdcům muselo být z okolností zjevné, že vykonávají právo, které jim nepřísluší, a to s ohledem na extrémní rozdíl ve výměře pozemku, který získali nabývacím titulem a pozemku, který měl být předmětem vydržení. Z uvedeného důvodu soud neshledal na straně žalobce naplněnými zákonné podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z., ale ani podmínky řádného vydržení dle § 134 odst. 1 obč. zák.

3. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem z 22. 2. 2022, č. j. 18 Co 117/2021-259, potvrdil, byť k závěru o věcné správnosti prvoinstančního rozhodnutí dospěl na základě odlišného právního posouzení, než z něhož vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud předně vyložil, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Při výkladu pojmu nepoctivého úmyslu ve smyslu §1095 o. z. zaujal stanovisko, že samotný nepoctivý úmysl držitele může spočívat i v tom, že držitel ví, že vykonává právo, které mu nenáleží, a tudíž záměrně nedbá práv vlastníka, aniž by pro to měl ospravedlnitelný důvod. Za zákonnou podmínku mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. přitom odvolací soud pokládal absenci nepoctivého úmyslu držitele nejen při vlastním nabytí nemovitosti, ale také po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu s tím, že pokud nepoctivý úmysl držitele vznikl kdykoliv v průběhu vydržecí doby, vylučuje to, aby držitel vlastnické právo k předmětu držby podle § 1095 o. z. vydržel.

4. Odvolací soud své předchozí rozhodnutí ve věci postavil na zjištění, že žalobce byl v průběhu dvacetileté mimořádné vydržecí doby konfrontován s geometrickými plány, z nichž vyplynul tvar a charakter sporného pozemku, i to, že se nejedná o pozemek parc. [hodnota], na němž měl postavený svůj rekreační objekt, a to jednak v roce 2001 při uzavření kupní smlouvy s obcí [adresa], a základě níž nabyl pozemek parc. č. [Anonymizováno], a především při uzavření kupní smlouvy v roce 2015 se žalovaným 1), kdy mu prodal část svého pozemku a při té příležitosti spolu s žalovaným 1) pozemky v místě vyměřovali. Tehdy poznal, jaký je stav věci, že mu zaplocená část parc. č. 846 nenáleží. S ohledem na tyto okolnosti případu odvolací soud v předchozím rozhodnutí uzavřel, že žalovaní prokázali nepoctivý úmysl žalobce při nabytí sporného pozemku a žalobu proto zamítl. Zhodnotil i to, že žalovaní nabyli sporný pozemek v dobré víře, neboť i když se zprvu domnívali, že pozemek vlastní rodina žalobce, jejich advokát jim potvrdil, že tak tomu není, že podle katastru nemovitostí pozemek vlastní [právnická osoba], a proto ho od tohoto subjektu zakoupili.

5. Žalobce napadl v pořadí první rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Z podnětu jeho dovolání Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že absence nepoctivého úmyslu držitele jako zákonná podmínka mimořádného vydržení zde musí být po celou vydržecí dobu. Konstatoval, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení se držby a že to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.

6. Co se týče rozsudku soudu prvního stupně, jež byl Nejvyšším soudem rovněž zrušen, Nejvyšší soud potvrdil jako správnou jeho úvahu o tom, že markantní rozdíl plochy pozemku nabytého žalobcem na základě darovací smlouvy a pozemku, o jehož vydržení se jedná, představuje z hlediska mimořádného vydržení právně relevantní skutečnost, je-li držba pozemku bez titulu výsledkem úmyslu, tzn. nikoliv pouhé nedbalosti. Poukázal však současně na nutnost zvažovat kromě poměru rozlohy pozemků i další příkladmo uvedené okolnosti způsobilé existenci nepoctivého úmyslu zpochybnit, jako např. připlocení pozemku, o jehož vydržení jde k pozemku držitele, zda je přístup na sporný pozemek jen z nemovitosti držitele, zda se nejedná o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, zda nebyl držitel uveden do omylu znalcem, zda byla výměra pozemků uvedena v převodní smlouvě apod. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě v průběhu vydržecí doby nezasáhl. K otázce dobrověrnosti žalovaných jako nabyvatelů Nejvyšší soud vyložil, že v řešeném případě se žalovaní neměli spokojit s informací svého právního zástupce, že pozemek je ve vlastnictví [adresa], [Anonymizováno], ani s tím, že prodej byl zveřejněn na úřední desce obce, ale měli se obrátit přímo na žalobce, o kterém věděli, že má pozemek připlocen a měli ho požádat o vysvětlení, na základě jakého titulu pozemek užívá.

7. Soud prvního stupně v řízení, jež následovalo po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, zaměřil pozornost především na opětovné posouzení dílčích kritérií vymezených Nejvyšším soudem jako vyvažujících nepoměr ve výměrách pozemku nabytého žalobcem smlouvou a pozemku skutečně drženého. Konstatoval, že připlocení sporného pozemku k pozemku žalobce parc. [hodnota] potvrdili svědci [jméno FO] - otec žalobce, [jméno FO] a [jméno FO], kteří uvedli, že oplocení sporného pozemku je stejné minimálně od padesátých let, a že sporný pozemek byl užíván rodinou žalobce i předchozími vlastníky a bylo-li zde budováno rodiči žalobce oplocení, pak šlo jen o opravy oplocení, které zde již stálo. K otázce přístupnosti pozemku soud prvního stupně uvedl, že přístup na pozemek by sice byl možný i z jiné strany, než z pozemku žalobce parc. [hodnota], pokud by se vykácely náletové dřeviny, jak tím argumentovali žalovaní, ale u vydržení nejde o to, jak by technicky bylo možné přístup vytvořit, ale jde o to, odkud byl přístup na pozemek tradičně využíván, což bylo z pozemku žalobce parc. [hodnota]. Z dalších kritérií vymezených Nejvyšším soudem poukázal soud prvního stupně na určitou nepřehlednost terénu pozemku danou jeho svažitostí a tím, že pozemek je ve spodní části zarostlý a neudržovaný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše uvedené zjištěné okolnosti případu korespondující s kritérii vymezenými Nejvyšším soudem vyvažují v posuzovaném případě nepoměr ve výměrách pozemku nabytého žalobcem smlouvou a pozemku, o jehož vydržení jde, a stačí k tomu, aby žalobce sporný pozemek vydržel podle § 1095 o. z., když jinak nebylo prokázáno, že by žalobce nabyl držbu lstí či například podvodem a nebylo prokázáno, že by žalobce chtěl držbou pozemku způsobit někomu újmu. Co se týče dobré víry žalovaných při uzavření kupní smlouvy, na základě které nabyli pozemek od [adresa], [Anonymizováno], soud prvního stupně odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu, že jejich dobrá víra byla zpochybněna tím, že před zakoupením pozemku od [adresa], [Anonymizováno], žalovaného nevyhledali s dotazem, na základě, jakého titulu pozemek užívá. Proto dle názoru soudu prvního stupně nemůže být žalovaným poskytnuta ochrana jako dobrověrným nabyvatelům. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobě napadeným rozhodnutím vyhověl a konstatoval, že žalobce zákonné podmínky pro mimořádné vydržení splnil.

8. Žalovaní napadli rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě v plném rozsahu odvoláním. Polemizovali se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v jeho kasačním rozhodnutí. Namítali, že jim nebylo umožněno adekvátně reagovat na závazný právní názor Nejvyššího soudu, že nepoctivý úmysl musí být prokázán jen v okamžiku chopení se držby, nikoli po celou vydržecí dobu a že vůči nim soud prvního stupně v daném směru nesplnil poučovací povinnost. Navrhovali výslech znalce [jméno FO], který prováděl ocenění nemovitostí nabývaných žalobcem na základě darovací smlouvy v roce 1996. Podle žalovaných, pokud znalec ocenění sporného pozemku neprovedl a tento pozemek nebyl popsán ve znaleckém posudku, tak to svědčí o nepoctivém úmyslu žalobce při chopení se držby, neboť pak musel žalobce vědět, že mu sporný pozemek nenáleží. Dále navrhovali, aby si soud prvního stupně vyžádal podklady od příslušného finančního úřadu k prokázání, zda žalobce ze sporného pozemku platil daň. Další důkaz navrhovali ortofotomapou z katastru nemovitostí dokládající rozdíl velikosti sporného pozemku v poměru k dalším pozemkům vlastněným žalobcem v místě, podklady příslušného stavebního úřadu ke stavebnímu povolení ohledně studny, kterou prarodiče žalobce postavili namísto na pozemku p. [hodnota], kde jim byla povolena, na parc. č. 846 a konečně navrhovali k důkazu přehled soudních oddělení Krajského soudu v Plzni k prokázání skutečnosti, že matka žalobce byla soudkyní civilního odvolacího úseku zdejšího soudu. Soudu prvního stupně vytýkali, že provedení těchto navrhovaných důkazů nepřipustil. Podle žalovaných, pokud se žalobce nejpozději po smrti babičky na jaře 2019, jak sám uvádí, dozvěděl, že mu sporný pozemek nepatří, mohl oslovit [právnická osoba], a pozemek od něho koupit a zabránit tím tomuto řízení. Dále zaujali stanovisko k okolnostem, jež Nejvyšší soud vymezil jako okolnosti prolamující i značný rozdíl výměry pozemku, jehož držby se někdo bez právního důvodu chopí vůči výměře pozemku nabytého na základě řádného právního důvodu. Co se týče otázky připlocení pozemku, namítali, že pozemek nebyl celý oplocen, podle nich v dolní části pozemku oplocení vybudovala až rodina žalobce. Dále poukazovali na to, že v rámci oplocení byl zahrnut i pozemek, který žalobce koupil od obce [adresa] v roce 2001. K argumentaci, že žalobce vybudoval na sporném pozemku kryté stání pro automobil, žalovaní namítali, že to se stalo až po roce 1996, kdy byla uzavřena darovací smlouva, a pokud má být nepoctivý úmysl prokázán k okamžiku nabytí, pak toto nemůže hrát roli. Co se týče přístupu na sporný pozemek, poukazovali na zjištění, že pozemek je přístupný i z dolní části přes místo, kde bylo vybudováno nové oplocení, tj. kde dříve plot nebyl. To, že na pozemku jsou nyní náletové dřeviny a pozemek užíván není, neznamená podle žalovaných, že pozemek nebyl přístupný v roce 1996. Co se týče kritéria tvaru pozemku, žalovaní namítali, že v posuzovaném případě sporný pozemek k domu žalobce nepřiléhá. Co se týče kritéria uvedení v omyl znalcem, žalovaní namítali, že v posuzovaném případě ani žalobce netvrdil, že byl znalcem uveden v omyl. Dále poukazovali na to, že v darovací smlouvě, na základě, níž žalobce nabyl v místě nemovitosti, jakož i v nabývacích smlouvách jeho právních předchůdců, byla výměra pozemků jasně zakotvena. Shrnuli, že částečně oplocené pozemky držené žalobcem a jeho předky měly mít výměru celkem 647 m2 či dokonce 752 m2 dle původního znění žaloby, avšak žalobce dostal darem jen pozemek o výměře 186 m2. Tato výměra 186 m2 byla uvedena v darovací smlouvě, na základě, níž žalobce nemovitosti v k. ú. [adresa] nabyl od prarodičů. Podle žalovaných se žalobce se zřetelem na uvedený nepoměr výměr pozemků zaplocených a smlouvou vymezených nemohl bez nepoctivého úmyslu chopit držby sporného pozemku. K posouzení otázky, zda sami žalovaní nabyli pozemek v dobré víře, namítli, že Nejvyšší soud v tomto případě vykládá všechny skutečnosti ve prospěch žalobce a ani jedna z mnoha okolností není vyložena ve prospěch žalovaných, což soud prvního stupně bez dalšího převzal. Poukazovali na to, že podle Nejvyššího soudu se žalovaní neměli spokojit s prostou informací od právního zástupce o tom, že pozemek vlastní [právnická osoba]. Dle názoru žalovaných, ale šlo o informaci od advokáta, která nemůže být považována za prostou. Uvedli, že předtím, než pozemek koupili od [adresa], [Anonymizováno], vycházeli z toho, že pozemek byl minimálně z větší části neudržovaný, zarostlý náletovými dřevinami, bylo na něm zborcené oplocení, a tudíž byl nevyužívaný. Žalobce navíc na jaře 2019 uveřejnil inzerát na prodej svých nemovitostí v k. ú. [adresa], kde tento pozemek nebyl zahrnut. Nabídka na prodej pozemku byla uveřejněna na úřední desce obce. V katastru nemovitostí byl jako vlastník pozemku uveden [právnická osoba], státní statek v likvidaci, jak o tom žalované vyrozuměl jejich právní zástupce. Konečně pak svědek [Anonymizováno], kterého žalovaní znali, a který měl zájem od žalobce nemovitosti v k. ú. [adresa] koupit, uvedl, že mu otec žalobce řekl, že sporný pozemek je obecní, tzn. že nenáleží žalobci. Podle žalovaných všechny tyto okolnosti potvrzují jejich dobou víru při koupi pozemku od [adresa], [Anonymizováno]. Požadavek, aby přesto ještě kontaktovali žalobce a dotazovali se ho, zda pozemek nevydržel, pokládají žalobci za nepřiměřený a odporující zásadě materiální publicity. Namítali, že pokud měl žalobce o pozemek zájem, mohl po celou dobu kontaktovat zapsaného vlastníka, tj. [právnická osoba], a pozemek od tohoto subjektu koupit.

9. Žalobce podal k odvolání žalovaných vyjádření. Má za to, že žalovaní již v předchozím řízení měli možnost navrhnout důkazy svědčící o jeho nepoctivém úmyslu vztahující se k počátku držby i k jejímu průběhu. Pokud navrhli pouze část důkazů, jde to k jejich tíži. Z výpovědi soudního znalce [jméno FO] by podle žalobce mohlo vyplynout nanejvýš to, že oceňoval pouze nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Stejně tak z podaného daňového přiznání by vyplynulo, že platil daň pouze z těch pozemků, u nichž byl v katastru nemovitostí veden jako vlastník. Domníval se však, že jím skutečně vlastněný pozemek zahrnuje i sporný pozemek [Anonymizováno]. Navrhoval potvrzení napadeného rozhodnutí.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a poté, kdy podle § 213 o. s. ř. zčásti doplnil dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Odvolací soud vyhověl důkaznímu návrhu žalovaných a doplnil dokazování potvrzením personálního oddělení Krajského soudu v Plzni, z něhož vyplynulo, že matka žalobce, [tituly před jménem] [jméno FO], byla od 1. 11. 1989 jmenována do funkce soudkyně Krajského soudu v Plzni a s účinností od 1.1. 1992 do doby odchodu do starobního důchodu působila v pozici předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni. Dále odvolací soud zopakoval důkaz zprávou [adresa], [Anonymizováno], z 20. 1. 2022, z níž vyplynulo, že k datu podání zprávy vlastnil daný subjekt na okrese Plzeň-sever 322 pozemků. Z webových stránek podniku pak byla k důkazu provedena zpráva, z níž vyplynulo, že počet obhospodařovaných pozemků [adresa], [Anonymizováno], dosahuje téměř 10 000 pozemků převzatých po více než 100 právních předchůdcích.

12. Odvolací soud vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu obsažným v jeho kasačním rozhodnutí, tj., že samotná vědomost o rozporu skutečného stavu se stavem knihovním, nabytá až v průběhu držby a běhu vydržecí doby, sama o sobě mimořádné vydržení nevylučuje, neboť podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby, zaměřil pozornost k otázce nepoctivého úmyslu žalobce v okamžiku nabytí nemovitostí od prarodičů darovací smlouvou z 10. 3. 1996. V souladu s výkladem Nejvyššího soudu pak odvolací soud posuzoval, zda žalobce mohl spolu s darovanými nemovitostmi nabýt držbu sporného pozemku v přesvědčení, že tím nezpůsobí jinému bezdůvodně újmu, tj. v nikoliv nepoctivém úmyslu. Protože úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování a nelze ho zpravidla prokázat přímo, hodnotil odvolací soud z podnětu odvolání žalovaných především úvahy soudu prvního stupně, na jejichž základě tento soud posuzoval zjištěné individuální okolnosti případu, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) žalobce při chopení se držby sporného pozemku projevil navenek. Východiskem mu pak byla domněnka rozumu průměrného člověka a schopnosti užívat jej s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.).

13. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i když byl v posuzovaném případě poměr výměry nabytého a drženého pozemku značný, nelze nepoctivost úmyslu žalobce při chopení se držby sporného pozemku přesto dovodit s ohledem na to, že tento pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku jeho právních předchůdců a jimi jako rodinnými příslušníky užíván, dále s přihlédnutím k tomu, že přístup na sporný pozemek byl jen z usedlosti žalobce a dále vzhledem k nepřehlednosti terénu dané svažitostí pozemku a tím, že pozemek byl ve spodní části zarostlý a neudržovaný. Vzhledem k uvedenému, s přihlédnutím k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobce nabyl držbu lstí či například podvodem, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zákonné podmínky mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. byly žalobcem splněny.

14. Odvolací soud uvedený názor soudu prvního stupně nesdílí a je naopak přesvědčen, že žalobce zákonné podmínky mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. nesplnil, neboť se chopil držby pozemku parc. č. [Anonymizováno] v nepoctivém úmyslu. Vychází přitom z toho, že Nejvyšší soud nepoctivý úmysl při nabytí držby neomezil na lest či podvod, ale obecněji konstatoval, že „jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoli poctivém úmyslu nabyvatele.“ 15. Žalobce nabyl nemovitosti v k. ú. [adresa] od prarodičů na základě darovací smlouvy, v níž bylo výslovně uvedeno, že se na něho převádí rekreační chalupa č. e. 21 se stavební parcelou [hodnota] o výměře 186 m2. Stavební parcela byla téměř z poloviny zastavěna rekreačním objektem, a proto na zahradu přináležející ke stavbě zbývalo zhruba 93 m2 (186:2). Na místě samém však byla k rekreačnímu objektu připlocena nejen tato zahrada, ale navíc i sporný pozemek o výměře 272 m2, a pozemek obce [adresa] parc. č. [Anonymizováno] o výměře 198 m2. Celkem tak byla ke stavbě připlocena plocha o rozloze 563 m2, což je přibližně šestkrát více než 93 m2, které být správně připloceny měly (srovnají-li se plochy připlocených pozemků s nabytým pozemkem včetně plochy pod stavbou, jde o 647 : 186, což je třiapůlkrát více).

16. Odvolací soud je přesvědčen, že tento rozdíl výměr za dané situace musel být zjevný každému člověku s průměrnými rozumovými schopnostmi při běžné péči a opatrnosti (§ 4 odst. 1 o. z.). I osoba bez hlubších technických znalostí běžně rozliší, že pozemek zhruba o výměře 93 m2 nemůže být identický s pozemkem o výměře 563 m2. Žalobci bylo v době uzavření darovací smlouvy s prarodiči 18let, studoval poslední ročník gymnázia. Není důvodu se domnívat, že nebyl schopen v době uzavření darovací smlouvy chápat smysl i význam daného právního úkonu a pochopit obsah smlouvy včetně ujednání o tom, co je předmětem převodu. Markantní rozdíl mezi rozlohou převáděného pozemku a rozlohou skutečně zaplocené zahrady musel zaregistrovat.

17. Odvolací soud přitom pokládá za nespravedlivé, aby žalobce význam těchto skutečností popřel tvrzením, že za něho při uzavření darovací smlouvy s prarodiči i při dalších právních dispozicích s nemovitostmi v místě jednali jeho rodiče a on se o věc blíže nezajímal. Bylo-li tomu tak, pak jednal v nepřímém úmyslu (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, byl srozuměn). Jinak by jakýkoli nabyvatel odvrátil hodnocení poctivosti jeho úmyslu pouhým faktem, že se o věc nezajímal.

18. Na roli rodičů žalobce se však lze dívat i analogicky jako na zastoupení, jak už odvolací soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí. Pokud rodiče žalobce v podstatě (byť nikoli formálně) při uzavření darovací smlouvy zastupovali, pak jejich vědomost je třeba přičítat i žalobci analogicky podle § 436 odst. 2 o. z. A zde je třeba doplnit, že rodiče žalobce měli podstatně větší schopnosti, než má průměrný člověk. Oba měli právnické vzdělání a mnoholetou praxi v oboru občanského práva, kdy matka žalobce vykonávala řadu let funkci předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni na civilním odvolacím úseku. Jak již uvedl odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, jeví se stěží uvěřitelné, že by při takovém vzdělání a odborných zkušenostech rodiče žalobce nevěděli, jaké pozemky žalobce vlastní a které nikoliv.

19. Proto se odvolací soud domnívá, že žalobce, ať už sám, anebo prostřednictvím svých rodičů, vědomě vykonával držbu mimo jiné sporného pozemku v mezích zaplocení bez právního důvodu, a na jeho straně se jednalo o nepoctivé jednání na úkor vlastnických práv státu, resp. [adresa], [Anonymizováno]. S ohledem na extrémní rozdíl výměry nabytého a drženého pozemku nemohlo jednat o pouhou nedbalost žalobce.

20. Odvolací soud přitom v projednávané věci nevidí okolnosti, které by při takto extrémním rozdílu výměr „výrazně svědčily ve prospěch“ nabyvatele.

21. Nejvyšší soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí vyložil, že za takové okolnosti je příkladmo třeba pokládat, že pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a jimi jako rodinnými příslušníky užíván, že přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, že je třeba zvážit, zda nešlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, zda nebyl žalobce uveden do omylu znalcem, či zda byla výměra převáděného pozemku uvedena v převodní smlouvě. Samotnou skutečnost, že sporný pozemek byl připlocen k darem nabytému pozemku ani zjištění, že na něj byl přístup z pozemku parc. [hodnota], nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za přesvědčivý důvod domnívat se, že žalobce vlastní i sporný pozemek. Ať již si subjektivně žalobce myslel cokoliv, každá svéprávná osoba nadaná rozumem průměrného člověka (ust. § 4 odst. 1 o. z.) by musela seznat, že identita pozemku parc. [hodnota] specifikovaného výměrou v převodní smlouvě neodpovídá tomu, co je v místě zaploceno. Ani s argumentací soudu prvního stupně, že pro závěr, že pozemek parc. [hodnota] zahrnuje sporný pozemek parc. č. [Anonymizováno] nasvědčuje tvar a poloha sporného pozemku v terénu, nemůže odvolací soud souhlasit. Z obsahu spisu a v něm založených snímků z katastrální mapy vyplývá, že sporný pozemek je od nemovitosti žalobce oddělen dvorkem, tzn. přímo na ni nenavazuje a ani terén se v místě nejeví nepřehledným. Pokud pak byla právními předchůdci žalobce na sporném pozemku zbudována studna, z žádného důkazu nevyplývá, že by se tak stalo v souladu se stavebním povolením. Naopak z povolení ONV Plzeň-sever z 22. 5. 1989, č.j. VLHZ 611/89, vyplynulo, že stavba studny byla povolena na pozemku parc. [hodnota]. Právní předchůdci žalobce tak studnu postavili na jiném místě, než jim bylo příslušnými orgány povoleno. Argumentaci žalobce týkající se zbudování přístřešku na automobil na sporném pozemku, s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož jsou pro posouzení podmínek mimořádného vydržení rozhodné okolnosti toliko k okamžiku chopení se jeho držby žalobcem, odvolací soud pominul, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že přístřešek byl žalobcem zbudován až po roce 1996, kdy nemovitosti nabyl od prarodičů.

22. I pokud tudíž odvolací soud zhodnotil specifické okolnosti případu, jež v obecné rovině Nejvyšší soud vymezil jako způsobilé vyvážit zpravidla ve prospěch držitele rozdíl ve výměře nabytého pozemku a pozemku, jehož držby se držitel chopil bez právního důvodu, nedospěl k jinému závěru, než že se žalobce ujal držby sporného pozemku srozuměn s tím, že tento pozemek není s převáděným pozemkem identický a že má zaploceno více, než mu náleží. Jednal-li tak v nepoctivém úmyslu, nemůže být jeho jednání poskytnuta právní ochrana.

23. Přesvědčení odvolacího soudu o tom, že žalobce jednal při uchopení se držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu, posiluje zpětně zjištění, že žalobce ani poté, kdy v průběhu vydržecí doby při uzavření kupní smlouvy z 30. 8. 2001, na základě, níž zakoupil od obce [adresa] parc. č. [Anonymizováno], seznal, že pozemek parc. [hodnota] neodpovídá tvarem ani rozlohou pozemkům, které má v k. ú. [adresa] zaploceny, ani poté kdy při zaměřování a domlouvání detailů prodeje části svého pozemku [Anonymizováno] žalovanému 1) kupní smlouvou ze dne 29. 4. 2015 zjistil, že mu vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] nenáleží, nečinili žádné kroky ke zjednání nápravy, tzn. neusiloval o zakoupení sporného pozemku od knihovního vlastníka, nýbrž protiprávní stav udržoval zjevně v domnění, že skutečný vlastník, [právnická osoba], proti držbě nezasáhne. Je obecně známou skutečností a z důkazů zopakovaných a doplněných odvolacím soudem vyplývá, že daný subjekt představuje právnickou osobu, která shromažďovala majetek od jiných zanikajících právnických osob. Jen na okrese Plzeň-sever vlastní 322 pozemků, přičemž jinak obhospodařuje téměř 10 000 pozemků převzatých po více, než 100 právních předchůdcích. Je zřejmé takový vlastník svá vlastnická práva vykonává výrazně méně bděle, než jiné právnické či fyzické osoby. Pouhý „laxní přístup“ státu, který své vlastnické právo vůči žalobci nijak neuplatňoval, však nemohl jeho nepoctivý úmysl při chopení se držby sporného pozemku zastřít. Pro komplexní posouzení skutečnosti nelze přehlédnout, že pozemek obce [adresa] parc. č. [Anonymizováno], který měl žalobce rovněž bez právního důvodu zaplocený, žalobce nakonec od obce zakoupil, kdežto skutečnost, že má zaplocený sporný pozemek [adresa], [Anonymizováno], ani po uzavření kupní smlouvy s obcí [adresa] neřešil. To nasvědčuje pro závěr, že žalobce z laxního přístupu státu těžil a využíval ho, což si ve vztahu k obci, kde znali jeho i jeho rodiče, zjevně nechtěl dovolit. Mimo jiné i tato skutečnost, byť nastala později, zpětně svědčí o nepoctivém úmyslu žalobce.

24. Odvolací soud s ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] na základě mimořádného vydržení dle ust. § 1095 o. z., neboť nemohl být jeho držitelem nikoli v nepoctivém úmyslu a pouhý „laxní přístup“ státu, který své vlastnické právo vůči žalobci nijak neuplatňoval, nemohl jeho nepoctivý úmysl zastřít. Nebyl tak naplněn zákonný předpoklad pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Odvolací soud proto za podmínek ust. § 220 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o určení vlastnického práva žalobce k pozemku par. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] zamítl.

25. Otázkou dobré víry žalovaných při nabytí sporného pozemku se vzhledem k závěru o nesplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení žalobcem již odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.

26. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 2 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní byli v řízení procesně úspěšní, a proto jim přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Za řízení předcházející dovolání žalobce odpovídá náhrada nákladů, která žalovaným přísluší, částkám přiznaným jim zrušenými rozsudky Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 1. 2021, č. j. 7 C 319/2019-144 (83 671,20 Kč) a Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2022, č. j. 18 Co 117/2021-259 (44 673,20 Kč), celkem částce 128 344,40 Kč. Na odůvodnění nákladových výroků těchto rozhodnutí odvolací soud pro stručnost odkazuje. Po podání dovolání žalobcem náleží žalovaným náhrada za následující úkony právní služby: 13. 6. 2022 – vyjádření k dovolání, 22. 11. 2023 – návrh důkazů, 8. 12. 2023 – jednání před soudem prvního stupně, 12. 2. 2024 – sepis odvolání, 22. 8. 2024 – jednání před odvolacím soudem, vše v sazbě mimosmluvní odměny za jeden společný úkon právní služby při zastoupení všech tří žalovaných v částce 7440 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s ust. § 7 bod. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále a. t.), kdy dle ust. § 12 odst. 4 a. t. náleží za právní zastoupení více osob odměna za každou osobu snížená o 20 %, vše spolu s paušální náhradou hotových výdajů za každý úkon právní služby po 300 Kč (při zastoupení tří osob 900 Kč) dle ust. § 13 odst. 4 a. t. a DPH 21 %, celkem 50 457 Kč. Dále žalovaným náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek za odvolání v částce 5 000 Kč a náhrada cestovních nákladů právního zástupce žalovaných za cestu na jednání před soudem prvního stupně dne 8. 12. 2023 ze sídla advokátní kanceláře a zpět – 190 km a před odvolacím soudem dne 22. 8. 2024 ze sídla advokátní kanceláře a zpět – 184 km vozidlem [Anonymizováno] 530 xD, SPZ: [SPZ], s kombinovanou spotřebou 5,9 l / 100 km při ceně nafty v prvním případě dle vyhl. č. 467/2022Sb. v částce 34,40 Kč/l, náhradě za 1 km: 5,20 Kč/km, celkem v částce 1 373,60 Kč spolu s náhradou za ztrátu času právního zástupce při cestě na jednání soudu a zpět dle ust. § 14 odst. 3 a. t. za 6 zmeškaných půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, spolu s DPH 21 % 2 388,10 Kč. Náhrada cestovních nákladů právního zástupce žalovaných na jednání dne 22. 8. 2024 před odvolacím soudem totožným vozidlem pak činí při odlišné ceně nafty dle vyhl. č. 398/2023 Sb. v částce 38,70 Kč/l a náhradě za 1 km: 5,60 Kč/km celkem: 1 451,70 Kč spolu s náhradou za ztrátu času právního zástupce při cestě najednání soudu a zpět dle ust. § 14 odst. 3 a. t. za 6 zmeškaných půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, spolu s DPH 21 % 2 482,56 Kč. Celkem tak přísluší žalovaným náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně a odvolacím ve výši 188 672,10Kč včetně DPH (128 344,40 + 50 457 + 5 000 + 2 388,10 + 2 482,56). Náhradu těchto nákladů uložil odvolací soud žalobci zaplatit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným ve lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejich právního zástupce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení