13 Co 472/2024 - 463

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán] sídlem [adresa] o odškodnění nemajetkové újmy a náhradu škody, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2024, č. j. 47 C 19/2024-423, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 44 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 27. 1. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75% ročně za den 27. 1. 2024 z částek 1 150 Kč, 251 238,35 Kč a 200 000 Kč, jinak se v tomto výroku ohledně částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 28. 1. 2024 do zaplacení potvrzuje, a v zamítavém výroku o věci samé se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 28. 1. 2024 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45 589 Kč, k rukám zástupce žalobce, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 255 775,85 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 537,50 Kč od 27. 1. 2024 do 12. 2. 2024 (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 245 775 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 27. 1. 2024 do zaplacení a dále „zákonný úrok“ ve výši 14,75% ročně z částky 251 238,35 Kč za dobu od 27. 1. 2024 do 12. 2. 2024, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 871 649 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 65 331 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalobcova zástupce (výrok IV).

2. Rozhodl tak o žalobě podané u něj dne 25. 1. 2024, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částek 273 199,85 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení v zákonné výši od 27. 1. 2024 do zaplacení) na náhradu škody a 1 000 000 Kč, resp. 100 000 Kč s příslušenstvím (vždy rovněž úrokem z prodlení v zákonné výši od 27. 1. 2024 do zaplacení) na odškodnění za nemajetkové újmy, poté, co u žalované tyto nároky bezúspěšně předběžně uplatnil dne 27. 7. 2023. Žalovaná na podkladě stanoviska zaujatého dne 9. 2. 2024, jímž předběžné projednání žalobcových nároků ukončila, vyplatila žalobci (dne 12. 2. 2024) na jeho požadavek na náhradu škody částku 251 238,35 Kč, na odškodnění tvrzených nemajetkových újem plnit odmítla. Žalobce vzal žalobu co do posledně uvedené částky a dále ještě ohledně požadavku na náhradu škody zaplacením částky 4 537,50 Kč s příslušenstvím zpět, k čemuž soud prvního stupně v tomto rozsahu zastavil řízení výrokem I napadeného rozsudku. Na žalobě tak žalobce setrval v rozsahu požadovaných odškodnění nemajetkových újem (celkem 1 100 000 Kč s přísl.), co do požadavku na náhradu škody ve výši 17 424 Kč s přísl. a dále ohledně úroku z prodlení z žalovanou dobrovolně, leč opožděně zaplacené částky 251 238,35 Kč, a to za dobu od 27. 1. 2024 do 12. 2. 2024, kdy byla žalovaná podle žalobce s jejím zaplacením v prodlení.

3. Uvedené újmy měly žalobci podle žaloby vzniknout následkem trestního stíhání jeho osoby, zahájeného proti němu usnesením policejního orgánu ze dne 30. 10. 2017 pro trestné činy usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“) a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák. a skončeného rozsudkem Krajského soudu v [místo] jako soudu odvolacího ze dne 8. 2. 2023, č. j. [spisová značka], jímž byl žalobce zproštěn na něj podané obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „tr. řád“) a který nabyl právní moci dne 8. 2. 2023. Na odškodnění nemajetkové újmy, jež měla žalobci vzniknout z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, žalobce požaduje zaplatit peněžité odškodnění ve výši 1 000 000 Kč. Na odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání (v této souvislosti dále i jen „namítané řízení“) žalobce žádá zaplatit částku 100 000 Kč. Požadovaná náhrada škody ve výši 17 424 Kč odpovídá žalovanou neuhrazeným nákladům obhajoby v rozsahu, v němž žalobce tento nárok shledává i po částečném plnění žalované nadále důvodný.

4. Při posouzení uvedených nároků vyšel soud prvního stupně z podrobně zjištěného průběhu žalobcova trestního stíhání, trvajícího 5 let a 4 měsíce. Bezúhonný žalobce byl stíhán pro trestné činy v sazbě trestu odnětí svobody až 6 let, jichž se měl dopustit jako bezpečnostní delegát v listopadu 2012 při [akce] v [adresa] na [místo], kdy [Anonymizováno] auto zabilo čtyři dívky ve věku od sedmi do dvaceti let. Trestnímu stíhání byla věnována regionálně i celostátně velká (mediální) pozornost, trestní stíhání zasáhlo negativně do žalobcovy osobnostní sféry, destabilizovalo jeho manželství, žalobce opustil „[akce]“, jemuž se věnoval celý život, čelil nedůvěřivosti a odtažitosti svého sociálního okolí (vyjma manželky a kamaráda [jméno FO]), stáhl se ze společenského života. Konečně soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce uplatnil posléze zažalované nároky u žalované dne 27. 7. 2023 a že na ně žalovaná plnila jen v rozsahu již shora uvedeném, a to dne 12. 2. 2024.

5. Zjištěné soud prvního stupně právně posoudil podle ustanovení § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31 odst. 1, 3 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále i jen „OdpŠk“), a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“ nebo „advokátní tarif“).

6. Na podkladě jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci uzavřel, že žalobcovo trestní stíhání je vzhledem k jeho výsledku namístě kvalifikovat jako nezákonné, kterážto skutečnost obecně zakládá nároky jak na náhradu jím způsobené škody, tak v jeho důsledku vzniklé imateriální újmy.

7. Nárok na náhradu škody odpovídající (zbylým) nákladům obhajoby soud prvního stupně shledal důvodným toliko v rozsahu částky 1 150 Kč odpovídající mimosmluvní odměně žalobcova obhájce podle § 7, § 10 odst. 3 písm. c) a § 11 odst. 2 písm. d) AT za úkon právní služby představovaný sepisem podání ze dne 29. 1. 2019.

8. Při posouzení nároku na odškodnění nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena zahájením a vedením trestního stíhání, soud prvního stupně po zhodnocení jím provedeného dokazování shledal, že žalobci jistá újma vznikla a že jejím adekvátním odškodněním je částka 200 000 Kč. K tomuto závěru byl veden i porovnáním poměrů souzené věci s odškodňovací věcí vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], v níž se dostalo poškozenému peněžité satisfakce ve výši 100 000 Kč. Medializaci žalobcovy trestní věci soud prvního stupně shledal jako prostý a státu nepřičitatelný důsledek zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu; k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.

9. Pokud jde konečně o nárok na odškodnění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku trestního stíhání, tuto délku (pět let a čtyři měsíce, přesněji však – při zaokrouhlování na celé měsíce - pět let a tři měsíce, trvalo-li trestní stíhání 5 let, 3 měsíce a 8 dní; poznámka odvolacího soudu) soud prvního stupně zhodnotil na podkladě zjištěného průběhu trestního stíhání jako již nepřiměřenou, a tedy představující nesprávný úřední postup. Akcentoval, že v řízení došlo k výraznému průtahu v době od 12. 12. 2019 do 31. 5. 2021, omluvitelnému „jen do určité míry“ pandemií koronaviru, a to zejm. s ohledem na to, „o jaký typ řízení ve věci šlo“. Dále dovodil, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma, kterou je na místě odškodnit rovněž v penězích. Výši peněžního odškodnění pak soud prvního stupně stanovil, vycházeje z hledisek vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk a jejich uvažovaného promítnutí v dané věci, tak, že základní odškodnění za celé řízení, dané součinem roční částky odškodnění ve výši 15 000 Kč (resp. 7 500 Kč/rok za první dva roky řízení) a doby trvání řízení, dále upravil, a to jednak snížením o 40% pro skutkovou a procesní složitost věci, jednak zvýšením o 10% z důvodu kritéria postupu orgánů. K dalším modifikacím základní částky odškodnění soud prvního stupně neshledal důvod, a výsledně je tak určil částkou 44 625 Kč.

10. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě co do částky 245 775 Kč (200 000 Kč + 44 625 Kč + 1 150 Kč), kterou uložil žalované zaplatit spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od 27. 1. 2024 (považuje tento den za první den prodlení žalované) do zaplacení, a dále ještě v rozsahu zákonného úroku z prodlení z žalovanou dobrovolně, leč opožděně (z pohledu § 15 odst. 1 OdpŠk) uhrazené částky 251 238,35 Kč, jinak (800 000 Kč + 55 375 Kč + 16 274 Kč) žalobu zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2, 3 a § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce v řízení převážně uspěl, a proto mu přísluší poměrná část (88,85%) jeho plných nákladů sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jeho zastoupení advokátem.

11. Oba účastníci napadli rozsudek soudu prvního stupně včasnými a přípustnými odvoláními.

12. Žalobce odvoláním (posuzováno podle jeho obsahu) napadl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v rozsahu, v němž mu nebyla přiznána částka 855 675 Kč s příslušenstvím. Ohledně nároků na odškodnění nemajetkových újem (800 000 Kč + 55 375 Kč) vytkl soudu prvního stupně, že na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věc nesprávně právně posoudil, nepřiznal-li žalobci na jejich satisfakci žalobou požadované částky, přehlížeje, jde-li o odškodnění za vlastní trestní stíhání, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3271/20 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013. V případě odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání soud prvního stupně podle žalobce pochybil jednak přeceněním kritéria složitosti řízení, ač tuto složitost způsobily orgány činné v trestním řízení „svým svévolným postupem“, jednak hodnocením významu řízení jako standardního, k němuž měl soud prvního stupně dospět dezinterpretací závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. Ve vztahu k nároku na náhradu škody brojí žalobce proti zamítavému výroku napadeného rozsudku toliko ohledně částky 300 Kč s příslušenstvím, představující paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 AT příslušející k soudem prvního stupně správně honorovanému úkonu právní služby (podání ze dne 29. 1. 2019). Úsudek soudu prvního stupně, že žalovaná uvedenou paušální náhradu žalobci již uhradila, je mylný. Konečně soud prvního stupně podle žalobce pochybil i tím, že mu – při jinak správně stanovené celkové tarifní hodnotě věci a rozsahu jeho úspěchu ve věci – přiznal na náhradu jen 88,85% jeho plných nákladů, ač žalobce uspěl z 94,5% předmětu řízení (celkové tarifní hodnoty věci).

13. Proto žalobce navrhl (posuzováno podle obsahu odvolání), aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví ještě co do částky 855 675 Kč s příslušenstvím.

14. Žalovaná se k žalobcovu odvolání nevyjádřila.

15. Žalovaná brojí odvoláním (rovněž posuzováno podle jeho obsahu) proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 244 625 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 27. 1. 2024 do zaplacení a dále úrok z prodlení v této výši z částek 1 150 Kč a 251 238,35 Kč za den 27. 1. 2024. Nadále setrvává na tom, že namítané řízení není namístě kvalifikovat jako již nepřiměřeně dlouhé jednak vzhledem k jeho značné složitosti, jednak proto, že soudem prvního stupně akcentovaný průtah mezi hlavními líčeními konanými v [datum] a v [datum] nebyl průtahem „v pravém slova smyslu“, neboť hlavní líčení byla i v tomto období nařizována a rušena v přiměřených lhůtách, jejich nekonání bylo způsobeno zejména komplikacemi způsobenými pandemií covidu v letech 2020 a 2021 a na tuto pandemii navázanými restriktivními opatřeními vydávanými s cílem omezit šíření koronaviru. Odročování hlavních líčení pak nebylo jen aktivitou soudu, ale i reakcí na omluvy svědků. Posouzení nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu vztaženou k samotnému trestnímu stíhání vytýká žalovaná nevypořádání její argumentace o odpovědnosti žalobce v širším (morálním) smyslu, kdy krajský soud ve zprošťujícím rozsudku připisuje činovníkům [akce] (a mezi nimi i žalobci) „nedbalé a šlendriánské plnění povinností“ z jejich strany, kteroužto okolnost je podle žalované namístě považovat za zapříčiňující rozpor dání peněžitého odškodnění s obecně přijímanou představou spravedlnosti. Úsudek soudu prvního stupně, že žalobce svým počínáním v průběhu [akce] naopak zvýšil bezpečnost [akce], postrádá podle žalované oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně se rovněž, vytýká mu žalovaná dále, nedostatečně vypořádal se skutečností přitom naopak zjištěnou provedeným dokazováním, a to sice, že většina zásahů do žalobcovy osobnostní sféry nastala již krátce po nehodě, a tedy dlouho před zahájením trestního stíhání. Při přiznání úroku z prodlení i za den 27. 1. 2024 soud prvního stupně přehlédl, že již v tento den nemohlo prodlení žalované nastat, byl-li u ní nárok předběžně uplatněn dne 27. 7. 2023.

16. Proto žalovaná navrhla (i zde posuzováno podle obsahu odvolání), aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v jejím odvoláním dotčeném rozsahu jeho vyhovujícího výroku tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítne.

17. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil, zdůrazňuje, že spoluobviněnému [jméno FO] byly v odškodňovacím řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] přiznány na odškodnění vyšší částky (250 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a 54 188 Kč za jeho nepřiměřenou délku), a kategoricky odmítaje jakékoliv úvahy žalované o jeho snad morální odpovědnosti, považuje je ve vztahu ke své osobě za neuctivé a naprosto iracionální. Žalobce uznává, že jeho osobní život byl poznamenán tragédií, které byl svědkem, již od okamžiku nehody, avšak následné trestní stíhání rapidně eskalovalo již nastalou žalobcovu životní situaci, a to především ve vztahu k jeho okolí, které ho „začalo vidět jako usvědčeného vraha“.

18. Odvolací soud přezkoumal k odvolání obou účastníků a v jimi vytyčených mezích napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a shledal obě odvolání zčásti opodstatněnými. Tento svůj závěr odůvodňuje (s přihlédnutím k odvolacím námitkám a pro přehlednost po jednotlivých nárocích) následovně. 19. k nároku na odškodnění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku řízení:

20. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění o průběhu namítaného řízení, o nichž ostatně nebylo mezi účastníky sporu, a nepochybil, když na jím zjištěný skutkový stav věci aplikoval ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., která citoval v odůvodnění napadeného rozsudku. S jeho závěrem, že v namítaném řízení došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se však odvolací soud neztotožňuje.

21. Je ustálenou judikaturou, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014).

22. Pokud jde o vyhodnocení těchto kritérií, odvolací soud nemá co vytknout zásadním závěrům soudu prvního stupně, jakkoliv jimi byl veden až při posouzení výše odškodnění, a to sice, že řízení bylo značně procesně a skutkově složité, jak o tom svědčí podrobný popis jeho průběhu provedený soudem na bezmála 22 (!) stranách rozsudku, a že jeho význam je namístě v konkurenci souběžně odškodňovaného nezákonného (nedůvodného) trestního stíhání kvalifikovat pro účely posouzení ne/přiměřenosti jeho délky jako standardní, nikoliv (již typově) vyšší. Námitka žalobce, že složitost řízení byla zapříčiněna „svévolným postupem“ orgánů činných v trestním řízení, postrádá jakékoliv opodstatnění, stejně jako úsudek o údajně nesprávném výkladu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. Závěr, že domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků, je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (kromě soudem prvního stupně citovaného rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, srov. dále např. rozsudek ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014), od níž ani odvolací soud nevidí důvodu se odchylovat. Odvolací soud přisvědčil rovněž námitce žalované, že nekonání hlavního líčení mezi prosincem roku 2019 a květnem roku 2021 bylo zapříčiněno objektivními důvody a že uvedené období bylo vyplněno snahou okresního soudu hlavní líčení konat, jak o tom svědčí popis průběhu namítaného řízení pod body 22 a 23 odůvodnění napadeného rozsudku. Bez ohledu na to, že se žalobce na délce namítaného řízení negativně nepodílel, tak podle odvolacího soudu ještě obstojí závěr o přiměřenosti délky pět let a tři měsíce trvajícího řízení, a to, opakuje odvolací soud, i s přihlédnutím k tomu, že již typově zvýšený význam řízení pro žalobce byl v projednávané věci zhodnocen v rámci žalobcova odškodnění za nezákonné rozhodnutí, pročež je ve vztahu k nyní posuzovanému nároku namístě vyjít jen ze standardního významu řízení, nezvyšovaného v žalobcově případě (narozen v roce 1956) ani jeho věkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Uvedený závěr podle odvolacího soudu odpovídá tomu, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk nedochází již tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána snad i být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk], přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v převážné míře v deficitech postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Zároveň musí být celková délka řízení vskutku nepřijatelná (zásah do práva poškozeného na projednání věci v přiměřené době musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou již nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, či ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012; zvýraznění provedeno odvolacím soudem). To podle přesvědčení odvolacího soudu není případ namítaného řízení.

23. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky[Anonymizováno]44 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 27. 1. 2024 do zaplacení jako nedůvodnou a ohledně částky 55 375 Kč s týmž příslušenstvím podle 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný. 24. k nároku na náhradu škody:

25. Žalovaná k dotazu odvolacího soudu při jednání potvrdila, že paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, příslušející podle § 13 odst. 4 AT k soudem prvního stupně honorovanému (a žalovanou akceptovanému) úkonu právní služby, žalobci neuhradila, jak (nesprávně) uvedl soud prvního stupně. O tom, že žalobci uvedená náhrada podle advokátního tarifu přísluší, nemůže být sporu, stejně jako o právní kvalifikovatelnosti uvedeného nákladu obhajoby coby škody podle § 31 odst. 1, 3 OdpŠk.

26. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 300 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši (až) od 28. 1. 2024 do zaplacení, přisvědčuje současně argumentaci žalované, že její prodlení nemohlo nastat již 27. 1. 2024, neboť v tento den šestiměsíční lhůta k plnění (§ 15 odst. 1 OdpŠk), jejíž běh byl zahájen dne 27. 7. 2023, nemohla uplynout (§ 605 odst. 2 o. z.). Z téhož důvodu odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku a zamítl žalobu rovněž co do úroku z prodlení za den 27. 1. 2024 z částek 1 150 Kč a 251 238,35 Kč. 27. k nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání:

28. Úvodem odvolacího přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně o tomto nároku odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně i zde správně zjistil skutkový stav věci, nepochybil aplikací jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a správně vyšel i z jeho ustáleného judikatorního výkladu, představovaného zejm. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, podle nichž se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle § 31a OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud tak při stanovení formy či výše zadostiučinění má vyjít především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a zejm. dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a měla by respektovat i odškodnění poskytnuté v případech shodujících se s projednávanou věcí v podstatných znacích. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li řádně a přesvědčivě odůvodněna.

29. Uvedených pravidel se soud prvního stupně držel a jím provedenému vymezení hypotézy právní normy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci odvolací soud nemá co vytknout. Žalobci jako bezúhonné a v zájmových kruzích, v nichž se dlouhá léta pohyboval („[akce]“), respektované osobě hrozil poměrně vysoký trest odnětí svobody, byl stíhán pro trestné činy, jichž se měl dopustit právě při výkonu této činnosti, což ve „[akce]“ nemohlo nerezonovat. Pokud jde o délku stíhání, jakkoliv obstála při posuzování přiměřenosti ve smyslu § 13 OdpŠk, z pohledu satisfakce újmy způsobené trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím) je namístě více než pětileté trestní stíhání hodnotit samozřejmě jako již delší a takto k ní i přihlédnout. Uvedený závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. jeho již citovaný rozsudek ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Již povaha trestní věci a délka stíhání tak podle odvolacího soudu opodstatňují závěr soudu prvního stupně o vzniku újmy jako správný. Vzhledem k soudem prvního stupně zjištěným následkům v žalobcově osobnostní sféře je pak i podle odvolacího soudu nepochybně na místě dání peněžité satisfakce. Na tom podle odvolacího soudu nemůže ničeho změnit argumentace žalované směřující k prosazení závěrů přijatých a odůvodněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011. Podle nich jistě platí, že je v případě odškodnění nemajetkové újmy namístě zohlednit i jednání poškozeného, pro které byl stíhán. Rozhodně z nich však neplyne, že by při zastavení trestního stíhání z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu [čemuž odpovídá zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu] bylo namístě shledat odškodnění v penězích bez dalšího nespravedlivým. Podle odvolacího soudu půjde o spíše výjimečné a skutkově specifické situace, v nichž posléze prokázané jednání poškozeného přesvědčivě opodstatňovalo zahájení a vedení trestního stíhání a v nichž orgány činné v trestním řízení současně nedisponovaly indiciemi jeho nedůvodnosti. To však podle odvolacího soudu nebyl případ souzené věci. V „morálních rozměrech“ věci odvolací soud nespatřuje nic, co by mělo činit žalobcovo odškodnění rozporným s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

30. Pokud jde konečně o adekvátní výši odškodnění, odvolací soud sdílí (jakkoliv poměrně stroze odůvodněný) závěr soudu prvního stupně o tom, že tato je představována právě částkou 200 000 Kč. Při srovnání žalobcova případu s jinými odškodňovacími případy, požadovaném judikaturou Nejvyššího soudu, nelze přehlédnout zejm. v mezidobí již pravomocně skončený (rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. [spisová značka]) odškodňovací spor žalobcova spoluobviněného [jméno FO], nar. [datum], odškodněného za nezákonné trestní stíhání (shodný skutek, shodná sazba, shodná délka) částkou 250 000 Kč mj. s tím, že byl v zaměstnání pod tlakem okolí, což vedlo k jeho rozhodnutí o odchodu ze zaměstnání, v novém zaměstnání nebyl kolektivem přijat, následně se vrátil do původní práce v prodejně s hokejovým vybavením, ale již ne na vedoucí pozici. V žalobcově případě však tyto profesní újmy přítomny nejsou, což odpovídá mírně nižšímu odškodnění soudem prvního stupně přiznanou částkou.

31. K žalobcem označenému nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, odvolací soud konstatuje, že v něm byl posuzován případ poškozeného nezákonným trestním stíháním trvající takřka 5 let, které velmi citelně zasáhlo do soukromého, rodinného i pracovního života stěžovatele, který se v té době nacházel v produktivním věku, budoval si kariéru jako expert v oblasti soutěžního práva, zakládal rodinu, jeho manželka byla trestní věcí zasažena v době těhotenství, početí druhého dítě museli několik let odkládat, v důsledku trestního stíhání musel poškozený několik let pracovat na místě s nižším příjmem. Takové újmy v žalobcově věci přítomny nejsou. Skutkově nesrovnatelný je i případ posuzovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, v němž bylo v době rozhodování dovolacího soudu nadto poškozenému pravomocně přiznáno odškodnění ve výši 150 000 Kč, tj. nižší než žalobci.

32. Stejně tak vykazují nepřehlédnutelné odlišnosti oproti žalobcově trestní věci i další případy posuzované v judikatuře Ústavního soudu, na něž odvolací považuje za potřebné poukázat k podpoře závěru o dostatečnosti žalobci přiznaného odškodnění.

33. Nálezem ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, rozhodl Ústavní soud v případě poškozené advokátky, která byla v průběhu trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. pravomocně odsouzena, a to hned dvakrát, přičemž podruhé to pro ni bylo zcela nečekané s ohledem na to, že druhý odsuzující rozsudek nerespektoval závazný právní názor vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu; uvedená odsouzení pro ni přitom měla mj. významně tíživé profesní důsledky, byla omezena v právu podnikat a současně jí byl znemožněn výkon povolání, pro které byla vzdělána a připravena a u něhož je vyžadována bezúhonnost (v řízení byla zjištěna opakovaná nutnost „rozpustit“ advokátní kancelář). Ústavní soud rozhodoval v situaci, kdy byla poškozená za osobnostní následky nezákonného trestního stíhání pravomocně odškodněna částkou 100 000 Kč (rozsudek Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. [spisová značka]. Výsledné odškodnění (rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka]) pak činilo 605 500 Kč. Dramaticky odlišné profesní důsledky hned dvakrát pravomocně odsouzené poškozené v uvedené věci a v žalobcově případě jsou podle odvolacího soudu zjevné, uvedená poškozená „přišla o práci“ (nadto hned dvakrát), čemuž se žalobcova situace ani nepřibližuje.

34. Ve věci posuzované v nálezu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, posléze skončené rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. [spisová značka], zasáhlo nezákonné trestní stíhání pro pokus trestného činu poškozování věřitele trvající více než devět let velmi citelně do soukromého, rodinného i pracovního života poškozeného, jemuž hrozil trest odnětí svobody ve výměře 2 až 8 let, trestní stíhání bylo rovněž značně medializováno, po dobu bezmála dvou let byl poškozenému pozastaven výkon advokacie, což pro něj v jeho stávající životní situaci (manželka na mateřské dovolené s malým dítětem, rodina závislá na jeho výdělku) mělo obzvláště tíživé následky. Bylo rovněž zjištěno, že poškozenému se z reputačních důvodů poté nepodařilo znovuoživit advokátní praxi, tato – slovy soudu v jeho odškodňovací věci – „zkrachovala“. I zde je podle odvolacího soudu dána významná odlišnost intenzity osobnostních důsledků trestního stíhání (ale i jeho délky) v žalobcově a porovnávané věci, opodstatňující rozdíl ve výši odškodnění (poškozenému se výsledně dostalo částky 500 000 Kč).

35. V nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, Ústavní soud posuzoval situaci významného politika, senátora, primátora statutárního města, přičemž jako kruciální postihl v důvodech nálezu tu skutečnost, že nezákonné trestní stíhání znamenalo pro tohoto poškozeného „ukončení politické kariéry“, ježto mu „zničilo pověst“. Právě uvedený fatální aspekt v případě žalobce přítomen dozajista není, což podle odvolacího soudu nečiní distinkci (jakkoliv jistě značnou) ve výši odškodnění jeho osoby a uvedeného poškozeného (1 102 500 Kč) nepřijatelnou.

36. Konečně v případě nálezu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, a odškodňovací věci bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Ústavní soud akcentoval „odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. A zejména pak skutečnost, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat“. Právě vzhledem k této okolnosti (nepravomocnému uložení vysokého trestu odnětí svobody) Ústavní soud zdůraznil, že „[n]ení proto možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný“. I zde tak odvolací soud nespatřuje zásadní důvody, pro které by odškodnění dané žalobci nemělo oproti satisfakci této poškozené (v době rozhodování Ústavního soudu částkou 600 000 Kč) obstát, což platí tím spíše, že v zásadě obdobným způsobem jako žalobce byl odškodněn, jak již bylo zmíněno, spoluobviněný [jméno FO].

37. Z vyložených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek stran nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním jako věcně správný jak ve vyhovujícím výroku o věci samé (tj. ohledně částky 200 000 Kč s příslušenstvím, úrokem z prodlení až od 28. 1. 2024 z důvodů již shora popsaných), tak v zamítavém výroku o věci samé (ohledně částky 800 000 Kč s příslušenstvím), důvod ke změně shledal ve vztahu k tomuto nároku jen co do úroku z prodlení za den 27. 1. 2024, ohledně nějž podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl.

38. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2, 3 a § 146 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.), vycházeje z toho, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Dále odvolací soud vyšel z pravidla, podle nějž je při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2018), a konečně z toho, že v případě nároků na odškodnění nemajetkové újmy činí tarifní hodnota věci 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) AT.

39. Na poměru tarifních hodnot v řízení před soudem prvního stupně se výsledkem odvolacího řízení změnilo tolik, že žalobce uspěl s nárokem na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, naopak neuspěl s nárokem na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. S nárokem na náhradu škody činícím při podání žaloby 273 199,85 Kč žalobce uspěl v rozsahu 252 688,35 Kč (251 238,35 Kč + 1 150 Kč + 300 Kč), neuspěl co do částky 20 511,50 Kč (4 537,50 Kč + 15 974 Kč). Úspěch žalobce je tedy převážný (celková tarifní hodnota věci 373 199,85 Kč, žalobce uspěl co do 302 688,35 Kč, tj. z 81%), proto mu metodou odečtu neúspěchu od úspěchu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) přísluší 62 % (81% - 19%) jeho plných prvostupňových nákladů, na jejichž vyčíslení v napadeném rozsudku částkou 73 530 Kč lze pro stručnost odkázat, tj. částka 45 589 Kč, kterou odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobci ve lhůtě k plnění podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., k rukám jeho zástupce podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

40. Prodloužená lhůta k plnění (jak v měnícím výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech prvostupňového řízení) odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž odvolacímu soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní zákonné lhůtě může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, neboť kdy poměr ne/úspěchu účastníků v něm byl prakticky shodný (žalobce i žalovaná uspěli v jednom nároku tarifní hodnoty 50 000 Kč, ohledně škodního nároku byla předmětem odvolacího řízení již jen částka 300 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částek 1 150 Kč a 251 238,35 Kč za den 27. 1. 2024, žalovaná uspěla ohledně úroku z prodlení, a to i z částky 300 Kč ve vztahu ke dni 27 1. 2024, žalobce uspěl ohledně částky 300 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 28. 1. 2024 do zaplacení).

Poučení