14 C 206/2019-98

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 283 334 Kč příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 103 275 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,05% ročně z této částky od 22. 9. 2019 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. V převyšující části co do 180 059 se zákonným úrokem z prodlení 8,05% ročně z této částky od 22. 9. 2019, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 24. 9. 2019 domáhal náhrady nemajetkové újmy z tvrzeného nesprávného úředního postupu, nepřiměřené délky soudního řízení. Uvedl k tomu, že se na straně žalovaného účastnil soudního řízení o neplatnost veřejné dražby zahájeného žalobou, podanou dne 26. 8. 2003 žalující [právnická osoba], a.s. k [název soudu], kde byla řízení přidělena sp. zn. [spisová značka]. V řízení se žalující společnost domáhala určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby konané dne 18. 3. 2003, ve které učinil žalobce nejvyšší podání, uhradil cenu dosaženou vydražením (částku ve výši 2 800 000 Kč), a vydražil tak nemovité věci v [katastrální uzemí]. Ačkoliv žalobce uznává, že právní úprava neplatnosti veřejných dražeb je značně komplikovaná a rozhodovací praxe soudů v důsledku častých legislativních změn v posledních letech nejednotná, v předmětném soudním řízení šlo prakticky pouze o posouzení jediné právní otázky – souladu provedené veřejné dražby se zákonem. Ve věci nebylo třeba provádět zdlouhavé dokazování výslechy svědků či znaleckými posudky. Meritorní rozhodnutí bylo tedy možné učinit pouze na základě listinných důkazů, které mohly být předloženy soudu již v době podání žaloby. Žalobce měl naléhavý zájem na rychlém rozhodnutí sporu, neboť za nemovité věci zaplatil v dražbě značně vysokou částku, a přitom po dobu trvání sporu o neplatnost dražby nemohl s vydraženými nemovitými věcmi jakkoliv nakládat. Vlastnictví nemovitých věcí navíc nepřinášelo žalobci žádný zisk, protože je po celou dobu trvání soudního sporu užívala žalující společností nastrčená nájemnice [jméno] [příjmení], která přes výpověď danou jí žalobcem jako novým vlastníkem nemovitých věcí odmítala nemovité věci vyklidit s odkazem na řízení o neplatnost dražby a odmítala hradit nájemné. Žalobce se účastníkem řízení o neplatnost dražby stal až na základě návrhu žalující společnosti učiněného dne 8. 9. 2008, tedy více než pět let po podání žaloby. I když se však stal žalobce účastníkem soudního řízení až po pěti letech od zahájení řízení, vnímal, právě s ohledem na skutečnost, že jako vydražitel byl probíhajícím řízením omezen v možnosti nakládat s vydraženými nemovitými věcmi, zahájené řízení jako zátěž již od jeho zahájení. K vyřešení otázky souladu provedené veřejné dražby se zákonem mohl dle přesvědčení žalobce soud dospět na prvním, maximálně druhém jednání. Přesto však trvalo celkem patnáct let a dva měsíce, než bylo řízení o žalobě dne 29. 10. 2018 pravomocně ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 78/2018-495 ze dne 19. 9. 2018. Žalobce je přesvědčen, že v daném případě, kdy bylo nepochybně možné o žalobě rozhodnout na jediném jednání soudu prvního stupně, případně též jediném jednání odvolacího soudu, a přesto řízení trvalo déle než patnáct let, tedy mnohonásobně déle, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, je v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 plně odůvodněn požadavek na přiznání zadostiučinění na samé horní hranici rozmezí uvedeného v citovaném stanovisku Nejvyššího soudu ČR. Důvodem pro použití horní hranice rozmezí je především význam sporu, ve kterém došlo k průtahům, pro žalobce. Jak žalobce výše popsal, investoval do nákupu nemovitých věcí částku ve výši 2 800 000 Kč. Uvedenou částku žalobce investoval s tím, že se mu investice v následujících několika letech vrátí ve formě příjmů z pronájmu, případně z dalšího prodeje vydražených nemovitých věcí. Po dobu patnácti let však v důsledku průtahů v řízení nemohl žalobce s nemovitými věcmi jakkoliv nakládat. Za dobu patnácti let navíc předmětné nemovité věci značně ztratily na hodnotě. Žalobce tak uplatňuje nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že za první dva roky řízení uplatňuje žalobce nárok na zadostučinění ve výši poloviny uvedené částky, tedy 10 000 Kč za jeden rok řízení. Žalobce požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši 283 334 Kč. Žalobce se obrátil na žalovanou s žádostí o poskytnutí zadostiučinění žádostí doručené dne 21. 3. 2019, avšak do podání žaloby žalovaná o nároku nerozhodla. Žalobce tak kromě jistiny požaduje též zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku, tedy od 22. 9. 2019.

2. Žalovaná neuznala nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 283 334 Kč a učinila nespornou skutečnost, že žalobce u ní přípisem doručeným žalované dne 21. 3. 2019, uplatnil předmětný nárok, který spatřoval žalobce v nesprávném úředním postupu v řízení vedeném u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka]. Žalovaná uplatněný nárok předběžně neprojednala, neboť jí nebyl zapůjčen soudní spis. Žalovaná předně uvádí, že věc, která je předmětem žaloby, nebyla u žalované mimosoudně projednána. Žalované tedy není znám průběh řízení vedeného u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka]. Vzhledem k tomu, že ohledně průběhu žalobcem napadeného řízení má žalovaná poznatky pouze z tvrzení uváděných žalobcem, nemůže tato tvrzení učinit nespornými, neboť nemá žádných poznatků ze své vlastní činnosti. Z tohoto důvodu nelze učinit ze strany žalované nesporným splnění ani jedné ze základních podmínek, s nimiž je přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. spojeno, tedy nelze učinit nespornou existenci odpovědnostního titulu státu za škodu, vznik nemajetkové újmy ani vznik majetkové škody, rovněž ani příčinné souvislosti mezi prvními dvěma předpoklady. Bude proto na žalobci, aby prokázal, že průběh soudního řízení byl takový, jak ve své žalobě uvádí, i aby prokázal, že v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovanou bylo ohledně průběhu řízení v dané právní věci zjištěno, že žaloba o neplatnost veřejné dražby byla u [název soudu] podána dne 26. 5. 2003. Jednání proběhlo dne 3. 3. 2005. Následně bylo i v rámci opravných prostředků řešeno žalobcem navrhované přistoupení dalších účastníků do řízení. Další jednání proběhlo dne 15. 3. 2007. Znovu bylo rozhodováno o návrhu žalobce na přistoupení dalších účastníků do řízení. Jednání proběhlo dne 9. 9. 2008. Soudy rozhodovaly o zastavení řízení proti jednomu z žalovaných, opět i v rámci opravných prostředků. Jednání proběhla dne 26. 2. 2016 a dne 17. 5. 2016. Rozsudek byl vydán dne 21. 7. 2017, kdy téhož dne proběhlo jednání. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil dne 19. 9. 2018. Právní moci nabylo rozhodnutí ke dni 29. 10. 2018. Žalovaná považuje délku posuzovaného řízení s ohledem na jeho složitost a množství procesních rozhodnutí za přiměřenou. Nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce ani blíže nespecifikuje nějaké průtahy. Žalovaná má za to, že nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. [Průběh posuzovaného řízení]

4. Skutkovým zjištěním soudu je, že v posuzovaném řízení se jednalo o žalobu pro neplatnost veřejné dražby, která byla u [název soudu] podána dne 26. 5. 2003 pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobce do řízení vstoupil až v jeho průběhu, nebyl tedy účasten od jeho počátku. Byly nejprve řešeny otázky výzvy k vyjádření k žalobě, námitky místní nepříslušnosti soudu a návrh dosavadní žalované na připuštění vstupu vedlejšího účastníka na straně žalované a prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě a dne 11. 11. 2003 se žalovaná vyjádřila k žalobě. Jednání proběhlo dne 3. 3. 2005. Následně bylo i v rámci opravných prostředků řešeno tamním žalobcem navrhované přistoupení dalších účastníků do řízení. Další jednání proběhlo dne 15. 3. 2007. Znovu bylo rozhodováno o návrhu tamního žalobce na přistoupení dalších účastníků do řízení. Jednání proběhlo dne 9. 9. 2008. Dne 15. 9. 2008 bylo rozhodnuto o připuštění vstupu [anonymizováno] [právnická osoba] do předmětného řízení na straně žalované. Soudy rozhodovaly o zastavení řízení proti jednomu ze žalovaných i v rámci odvolacího řízení. Jednání proběhla dne 26. 2. 2016 a dne 17. 5. 2016. Rozsudek byl vydán dne 21. 7. 2017, kdy téhož dne proběhlo jednání. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil dne 19. 9. 2018. Právní moci nabylo rozhodnutí ke dni 29. 10. 2018. Ve vztahu k nynějšímu žalobci řízení trvalo 10 let.

5. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci, podle § 2 se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit, přičemž podle § 5 téhož zákona stát odpovídá za podmínek stanovených v citovaném zákoně za škodu, která byla způsobena buď rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem. Podle § 13 citovaného zákona nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

6. Podle § 6 o.s.ř. soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné byly spolehlivě zjištěny.

7. Podle § 31 a) citovaného zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové lhůtě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci a k významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.

9. Ve vztahu k nynějšímu žalobci, který měl v řízení postavení žalovaného, je nutné posoudit délku řízení až ode dne, kdy byl připuštěn jeho vstup do řízení jako dalšího žalovaného, tedy ode dne 26. 11. 2008, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 15. 9. 2008 o vstupu současného žalobce do řízení. Z hlediska předmětu sporu šlo o neplatnost veřejné dražby. Obecně tato řízení z tohoto pohledu jsou složitá. Řízení vedené u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka] probíhalo ve vztahu k žalobci po dobu 10 let na třech stupních soudní soustavy. Ve věci bylo rozhodnuto jednou soudem prvního stupně a jednou soudem odvolacím. V rámci opravných a mimořádných opravných prostředků bylo rozhodováno o návrzích na připuštění vstupu dalších účastníků do řízení a o zastavení řízení proti jednomu žalovanému. Rozhodnuto bylo i o námitce podjatosti. Řízení lze považovat za složité. Jednalo se o žalobu o vyslovení neplatnosti veřejné dražby, kdy v této oblasti je poměrně komplikovaná právní úprava. Soudy musely vyřešit otázku, podle jakého znění zákona o veřejných dražbách mají věc posuzovat. Soudy si musely ujasnit, z hlediska jakých důvodů bude možné věc přezkoumat, a to s ohledem na již proběhlé řízení o některých důvodech neplatnosti dražby. Soudy řešily pasivní legitimaci žalovaných, zda jsou v postavení nerozlučných společníků. Délku řízení ve vztahu k žalobci lze považovat za nepřiměřenou. Období nečinnosti lze shledávat u soudu prvního stupně v období týkajícím se žalobce poté co vstoupil do řízení od 1. 3. 2010 do 2. 6. 2011, od 27. 6. 2012 do 29. 7. 2013, od 29. 7. 2013 do 22. 4. 2014, od 11. 9. 2014 do 2. 4. 2015 a dále pak následujících 3,5 měsíců do předložení spisu nadřízenému soudu, za průtahy před odvolacím soudem je třeba označit období od 5. 4. 2005 do 30. 9. 2005, od 1. 4. 2009 do 29. 12. 2009, od 6. 9. 2011 do 25. 5. 2012, od 27. 2. 2018 do 13. 7. 2018, u dovolacího soudu pak v období od 22. 3. 2007, kdy byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí dovolání pro opožděnost do odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem dne 16. 4. 2008. Význam řízení pro žalobce byl standardní. Je tak naplněn nesprávný úřední postup ze strany státu, a to nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce, přičemž jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami, neboť je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií.

10. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávané věci. Zároveň musí být celková délka nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka tolerovat (usnesení NS ČR sp.zn. 30 Cdo 2098/2012).

11. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010). Soud vycházel dle sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 ze základního odškodnění v rozpětí od 15 000 do 20 000 Kč a s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobci náleží odškodnění nemajetkové újmy v základu 17 000 Kč/rok posuzovaného řízení.

12. Za 10 let je to – za prvé dva roky polovina této částky, tedy 17 000 Kč. Za dalších 8 let je to pak součin ročního odškodnění a zbývající délky 8 let, tedy 136 000 Kč. V součtu je to částka 153 000 Kč. Soud poté aplikoval korekci pro hmotněprávní složitost řízení ve výši 10% s výsledkem 137 700 Kč (153 000 mínus 15 300), kterou popisuje sám žalobce ve shodě se žalovanou (tj. značně komplikovaná právní úprava, časté legislativní změny), když navíc do zákonné úpravy vstoupil Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 47/04 tím, že zrušil dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. k 10. 5. 2005 ust. § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb. o veřejných dražbách, dále jen„ ZVD“, a vývoj judikatury, která se následně vyslovila tak, že je nutno vyjít z právní úpravy platné ke dni provedení dražby, protože kdyby soud přiznal účinek zrušení § 36 odst. 2 ZVD ex tunc, přestoupil by principy zákazu retroaktivity a porušil by právo účastníků na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007, rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR sp. zn. 31 Cdo 152/2010 ze dne 13. 3. 2014, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2855/14 ze dne 5. 11. 2014). Až v průběhu řízení se rovněž ustálila judikatura v tom, kdo má být účastníkem řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2087/08 ze dne 20. 4. 2010) a zejména byla shledána žaloba včasná, ačkoliv nesměřovala proti všem nerozlučným společníkům; dále pak byl judikatorně vymezen postup, jak mají soudy dosáhnout plného účastenství nerozlučných společníků. Prodloužení řízení tedy ovlivnilo i to, že ačkoliv žaloba byla podána včas, tak v řízení se neúčastnili všichni nerozluční společníci, což musel soud v průběhu řízení napravit a vydat v tomto směru řadu rozhodnutí (a to v důsledku shora uvedené judikatury, která se však v průběhu trvání sporu teprve vytvářela). Procesní složitost pak je vyvolána i opakovanými žádostmi tamního žalobce o odročování a jeho obstrukcemi. Z uvedeného je zřejmé, že po právní stránce se rozhodně nejednalo o jednoduchý, ani běžný spor. S ohledem na uvedené, soud ohodnotil tuto procesní složitost snížením základní částky o 25%, tedy o 34 425 Kč a konečným výsledkem je tak částka 103 275 Kč. Z hlediska počtu instancí je na posuzované řízení nutno pohlížet jako na maximálně složité, neboť lze spravedlivě očekávat, že více instanční řízení bude trvat delší dobu a proto i odškodnění v tomto případě je nižší. Pokud tedy skutečnost, že soudy v posuzovaném řízení rozhodovaly ve věci samé jedenkrát před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, avšak odškodňované řízení obsáhlo dalších 6 odvolacích řízení, dvě dovolací a jedno řízení o žalobě pro zmatečnost. Z pohledu obvyklé rozhodovací činnosti soudu se tak jedná beze sporu o řízení procesně neobvykle složité a zohlednění snížením o 25 % je zcela v souladu s kritérii uvedenými v zákoně a objasněnými judikaturou. Dle názoru soudu se jeví přiléhavou satisfakce v relutární formě vyhodnocené shora popsaným způsobem. Důvody pro zvýšení náhrady soud neshledal, neboť má za to, že období nečinnosti je již dostatečně zohledněno v závěru o nepřiměřené délce napadeného řízení a promítla se i ve stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za jeden rok řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). V převyšující části co do 180 059 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta.

13. Zákonný úrok z prodlení byl přiznán od 22.9.2019, když žádost o odškodnění byla u žalované uplatněna 6 měsíců před tímto datem, avšak požadavku žalobce nebylo žalovanou v této 6-ti měsíční lhůtě (§ 15 Odpšk) vyhověno, proto jí stíhá povinnost uhradit žalobci též zákonný úrok z prodlení.

14. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odstavec 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že náhradu nákladů řízení žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění (dále jen„ AT“) za 4 úkony právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby, 2x jednání u soudu) ve výši 3 100 Kč za úkon (12 400 Kč) a dále 4 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 AT (1 200 Kč), tj. celkem 15 600 Kč Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

Poučení