14 Co 223/2024 - 109

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Suneghové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] se sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] se sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] se sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. března 2024, č. j. 19 C 158/2023-81, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I a III potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 21. března 2024, č. j. 19 C 158/2023-81, soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 35 167,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 6. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 64 832,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 5. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 167,01 Kč od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 16. 5. 2023 do zaplacení představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 (dále též „původní řízení“).

3. Žalovaná při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a současně uzavřela, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.

4. Soud I. stupně podrobně popsal průběh namítaného řízení (vycházel z nesporných tvrzení účastníků), odvolací soud na jeho skutková zjištění pro stručnost odkazuje, pro potřeby odvolacího řízení nepovažuje za účelné je znovu opisovat. Pro přehlednost uvádí odvolací soud pouze stručně, že dne 12. 4. 2002 podala [Orgán veřejné moci], na [právnická osoba] návrh na prohlášení konkurzu, usnesením ze dne 13. 6. 2002 prohlásil soud na majetek dlužníka [právnická osoba] konkurz a současně ustanovil správce konkurzní podstaty dlužníka a vyzval věřitele, aby ve lhůtě 60 dnů od vyvěšení usnesení přihlásili u soudu pohledávky za dlužníkem. Žalobce přihlásil svou pohledávku ve výši 334 520,50 Kč dne 13. 8. 2002. Pohledávky přihlásilo 15 000 věřitelů ve výši mnoha set milionů korun, probíhalo 1032 incidenčních sporů, více než 600 věřitelů v průběhu konkurzního řízení zemřelo a bylo třeba řešit otázku právního nástupnictví. Dne 29. 6. 2022 byla vyvěšena konečná zpráva a dne 31. 8. 2022 byla schválena. Dne 21. 11. 2022 soud vydal rozvrhové usnesení, které nabylo právní moci dne 22. 12. 2022. Pohledávka žalobce byla uspokojena v rozsahu 10,284 %. Dne 11. 6. 2023 byla žalobci správcem konkurzní podstaty vyplacena částka 35 167,01 Kč.

5. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobce uplatnil u žalované dne 16. 12. 2022 nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč jakožto náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 12. 5. 2023 konstatovala, že délka dotčeného řízení byla nepřiměřená, přičemž zároveň jako náhradu nemajetkové újmy nepřiznala zadostiučinění v penězích, protože měla za to, že samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostatečné.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval podle § 1, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).

7. Soud I. stupně uzavřel, že v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Konkurzní řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2002 a dosud nebylo pravomocně skončeno. Rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tj. ode dne, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, tj. 13. 8. 2002, do dne, kdy správce konkurzní podstaty vůči věřiteli (žalobci) plnil dle rozvrhového usnesení, tj. do 11. 6. 2023. Délka posuzovaného řízení (rozhodné období) vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 20 let a 10 měsíců. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Při posuzování významu původního řízení pro žalobce vzal soud I. stupně v úvahu zvláštní povahu konkurzního řízení, z hlediska významu předmětu řízení nepatří k těm, jež by měla pro jeho účastníky zvýšený význam. Věřitelé v tomto řízení hromadně uplatňují své nároky vůči majetku dlužníka (úpadce) a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, když si svými nároky též vzájemně konkurují. Uvedená skutečnost tak rozhodujícím způsobem snižuje význam původního řízení pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky, a tím pádem také výše případného přiměřeného zadostiučinění. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce je podstatná též výše částky, jaké se mu v konkurzu dostalo, resp. pravděpodobně dostane, na uspokojení jeho pohledávky, ledaže by v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce coby konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Žádné takové skutečnosti však v řízení nevyplynuly a žalobce je ani netvrdil. Žalobce si musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojena mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky. Soud I. stupně proto hodnotil význam původního řízení jako podstatně snížený, nikoli však zanedbatelný. Nesouhlasil v tomto smyslu s argumentací žalované. K posouzení složitosti řízení soud I. stupně uvedl, že řízení vykazovalo mimořádně vysokou obtížnost, která spočívala v počtu přihlášených věřitelů, kterých bylo cca 15 000, nutnosti každou jednotlivou přihlášku přezkoumat, v rozsahu majetkové podstaty dlužníka, hodnotil i vysokou úmrtnost věřitelů (cca 600) a s tím spojenou nutnost vyčkat rozhodnutí v dědických řízeních, v souvislosti s původním řízením proběhlo přes 1 000 incidenčních sporů, a to i na více stupních soudní soustavy. Pokud jde o činnost orgánů státu, ta dle hodnocení soudu I. stupně nevybočovala ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev konkurzního soudu. Za určité pochybení soudu považoval soud I. stupně skutečnost, že řádně v rámci konkurzního řízení nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty, což vedlo k tomu, že věc byla přidělena jinému soudci. Tento postup se mohl promítnout do celkové délky posuzovaného řízení.

8. Soud I. stupně uzavřel, že v důsledku porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá. Současně dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, samotné konstatování porušení práva se soudu nejevilo jako zcela dostatečné. Vyložil, že konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.

9. Soud I. stupně na základě kritérií stanovených § 31a odst. 3 OdpŠk shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce částkou 35 167,01 Kč. Vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a v souladu s ním ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 20 let řízení 285 000 Kč) a dále 1250 Kč za každý další měsíc řízení (tj. 12 500 Kč za dalších 10 měsíců řízení). Vypočtená základní částka ve výši 297 500 Kč byla ponížena o 80 % z důvodu složitosti původního řízení a dále byla ponížena o dalších 15 % z důvodu sníženého významu původního řízení pro žalobce. V souvislosti s významem řízení soud I. stupně přihlédl k vyššímu věku žalobce (kterého dosáhl v průběhu původního řízení, avšak až téměř na samotném jeho konci). Soud pak navýšil vypočtenou částku o 10 % z důvodu podílu soudu na délce původního řízení. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím snížením o 85 %, tj. na částku 44 625 Kč. Soud I. stupně poté uvážil, že zadostiučinění by v zásadě nemělo přesáhnout částku, které se žalobci dostalo v rámci rozvrhového usnesení, tj. 35 167,01 Kč.

10. Kromě jistiny přiznal soud I. stupně žalobci i úroky z prodlení z přisouzené částky. Uzavřel, že žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šestiměsíční lhůty od 16. 12. 2022, tj. dne 17. 6. 2023. Výši úroků odůvodnil § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř.

12. Proti tomuto rozsudku (výroku I a III) podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Žalovaná brojila proti závěru soudu I. stupně o nutnosti poskytnout žalobci zadostiučinění v peněžité formě. Setrvala na stanovisku, že písemné konstatování porušení práva bylo zcela adekvátní formou zadostiučinění a nebyl žádný důvod přiznat žalobci zadostiučinění v peněžité formě s ohledem na zanedbatelný význam řízení pro žalobce. Žalovaná ke svému tvrzení o zanedbatelném významu odkázala na počet věřitelských přihlášek a rozsah uspokojení věřitelů s tím, že žalobci muselo být již v průběhu konkurzního řízení známo, v jakém rozmezí se bude uspokojení jeho pohledávky pohybovat. Nebyl tedy vystaven faktické nejistotě ohledně výsledku řízení. Odvolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítne, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

13. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázal na skutečnost, že počáteční a konečný stav majetku úpadce se podstatně lišil, žalobce tak jen stěží mohl zjistit již v průběhu řízení předpokládané minimální uspokojení jeho pohledávky. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, vydaný ve skutkově obdobné věci, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že jen na základě skutečnosti, že je v konkurzním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení věřitele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit nepatrný význam řízení pro přihlášeného věřitele.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu dle § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

15. Soud I. stupně nárok uplatněný žalobkyní posoudil správně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále opět jen „OdpŠk“).

16. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Dle odst. 2 tohoto ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Dle odst. 3 tohoto ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou.

21. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10).

22. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu žalobce, tj. nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nesprávným úředním postupem. Soud I. stupně správně zohlednil, že do délky řízení, na níž se žalobce nepodílel, se negativně promítla složitost věci a nespolupráce konkurzního soudu se správcem konkurzní podstaty, která vyústila v to, že věc byla přidělena jinému soudci. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu I. stupně, že uvedená délka řízení nemůže být ospravedlněna ani mimořádnou složitostí namítaného řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.).

23. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu, přičemž peněžité zadostiučinění lze v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení považovat za pravidlo. Újmu v tomto případě bylo na místě odškodnit v penězích, jak učinil soud I. stupně, neboť konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě coby morální satisfakce by újmě žalobce neodpovídalo. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2518/2017), je ustálena v závěru, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Případný nižší význam předmětu řízení pro poškozeného daný konkrétními okolnostmi případu se pak musí zohlednit při úvahách o určení výše peněžitého zadostiučinění, tedy při procentuální úpravě základní sazby odškodnění. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Naopak kritérium složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.] nemá vliv na to, jakým způsobem se doba řízení negativně projevila v psychické sféře žalobce, a není tak podstatné pro závěr o tom, zda jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva. Je-li shledána celková délka posuzovaného řízení jako nepřiměřená, pak ani mimořádná složitost posuzovaného řízení nemůže zvrátit závěr, že žalobci náleží jako odpovídající forma kompenzace zadostiučinění peněžité. Kritérium složitosti řízení je ovšem nutno (stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu) zohlednit v rámci úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka peněžitého odškodnění žalobce.

24. Soud I. stupně správně vyložil, že typový význam namítaného řízení pro žalobce, který v něm vystupoval v procesním postavení konkurzního věřitele, se odvíjí od povahy konkurzního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkurzní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkurzního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013).

25. Soud I. stupně zároveň správně přihlédl ke konkrétním okolnostem projednávané věci a zohlednil, že v řízení nevyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce mohl v průběhu namítaného řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, proto je z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněný pod č. 7/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Správně se soud I. stupně vypořádal s námitkou žalované založené na tom, že žalobce relativně záhy po zahájení namítaného řízení věděl, v jakém rozsahu může být jeho nárok uspokojen. Žalobce až do rozvrhového usnesení a vyplacení částky 35 167,01 Kč dne[Anonymizováno]11. 6. 2023 nevěděl, v jakém rozsahu bude jeho pohledávka uspokojena. A dostalo-li se žalobci dle rozvrhového usnesení uspokojení jeho pohledávky ve výši 35 167 Kč, nelze význam řízení pro žalobce považovat za nepatrný, jak již uzavřel správně soud I. stupně. I Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci (rozsudek ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024), uzavřel, že jen na základě skutečnosti, že je v konkurzním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení konkurzního věřitele, není možné dovodit, že význam řízení je pro něj nepatrný, když se mu v konkurzním řízení má dostat částky 35 154 Kč (resp. dle rozvrhového usnesení 45 173 Kč).

27. S argumentací žalované o nepatrném významu namítaného řízení pro žalobce se tak ztotožnit nelze.

28. Základní částku odškodnění soud I. stupně stanovil v souladu se závěry vyslovenými ve Stanovisku ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a to s modifikací za první dva roky řízení vždy po 7 500 Kč, tj. z částky odpovídající dolní hranici rozmezí uvedeného Nejvyšším soudem jako vodítka pro určování výše přiměřeného zadostiučinění, neboť délku namítaného řízení nelze zároveň vzhledem k jeho specifikům hodnotit jako extrémní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).

29. Tuto základní částku soud I. stupně správně upravil s ohledem na kritéria, která se promítla do délky posuzovaného řízení.

30. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně v tom, jak promítl kritérium postupu soudů v namítaném řízení do úpravy základní částky zadostiučinění, tj. s jejím navýšením o 10 %. Žalobce se na délce řízení nepodílel, soud I. stupně proto správně toto kritérium do výsledné částky jejím snížením či zvýšením nepromítl.

31. Odvolací soud však nesouhlasí se snížením základní částky zadostiučinění o 80 % z důvodu složitosti věci. Dle odvolacího soudu skutečnosti svědčící pro složitost věci – tj. 15 000 přihlášených věřitelů, přes 1 000 incidenčních sporů, procesní komplikace spojené s úmrtím cca 600 věřitelů, problémy spojené s doručováním danému počtu věřitelů, přítomností cizího prvku, neodůvodňují tak mimořádně vysoké snížení základní částky. Odvolací soud má za to, že snížení o 50 % je adekvátnější posuzovaným skutečnostem a dosavadní rozhodovací praxi odvolacího soudu (např. rozsudek ve věci sp. zn. 14 Co 169/2024, sp. zn. 14 Co 189/2024, sp. zn. 70 Co 129/2024, sp. zn. 91 Co 46/2024 a sp. zn. 91 Co 60/2024) a odpovídá i zásadě přiměřenosti. Zvýšení či snížení základní částky přiznaného zadostiučinění, a to ve vztahu ke každému z posuzovaných kritérií (§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), by totiž za účelem zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním v obecné rovině nemělo přesahovat hranici 50 %, nevymykají-li se ve výjimečných případech okolnosti konkrétní věci standardním situacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1358/2023).

32. Odvolací soud zároveň nesouhlasí ani se snížením základní částky jen o 15 % za nižší význam namítaného řízení pro žalobce. Soud I. stupně nesprávně v rámci kritéria významu řízení posuzoval věk žalobce jako vyšší. Žalobcův věk v průběhu namítaného řízení nesvědčí ve prospěch závěru o individuálně zvýšeném významu řízení pro žalobce z důvodu jeho vyššího věku. Judikatura Nejvyššího soudu totiž jako osoby pokročilejšího věku ve smyslu Stanoviska shledává osoby starší minimálně 75 let (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze den 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Této věkové hranice přitom žalobce dosud nedosáhl.

33. Odvolací soud má na rozdíl od soudu I. stupně za to, že sníženému významu namítaného řízení pro žalobce lépe odpovídá ponížení základní částky o 45 %. Taková úprava je zároveň odpovídající tomu, jak v poslední době odvolací soud promítá dané kritérium do základní částky ve skutkově obdobných věcech (srov. rozsudky odvolacího soudu uvedené shora u posouzení kritéria složitosti věci).

34. Po provedených úpravách základní částky se však odvolací soud dostává ke stejné výsledné procentuální úpravě základní částky (tj. – 50 % - 45 % + 10 % = - 85 %) a tudíž k výsledné částce 44 625 Kč, ke které dospěl i soud I. stupně. Soud I. stupně poté přiznal žalobci jako přiměřené zadostiučinění částku 35 167,01 Kč s tím, že částka, které se žalobci dostalo v konkurzním řízení na uspokojení jeho přihlášené pohledávky je maximum, které se mu jako zadostiučinění za újmu vzniklou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení, může dostat. Tuto úvahu soud I. stupně podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Odvolací soud však má za to, že Nejvyšší soud v odkazovaných rozhodnutích vyslovil závěr, že jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Zadostiučinění pak má odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. To však neznamená, že peněžité zadostiučinění po zhodnocení všech zákonných kritérií včetně významu řízení pro poškozeného nemůže vůbec přesáhnout částku, která byla pro poškozeného ve hře v namítaném řízení. Žalobci se tak v posuzované věci mělo dostat přiměřeného peněžitého zadostiučinění ve výši 44 625 Kč, jestliže k této částce soud I. stupně dospěl po všech úpravách základní částky. Nicméně odvolání bylo podáno jen žalovanou do vyhovujícího výroku o věci samé, tudíž odvolací soud nemůže přisoudit více, než bylo žalobci přiznáno vyhovujícím výrokem rozsudku soudu I. stupně.

35. Na základě shora uvedeného odvolací soud uzavírá, že písemné konstatování porušení práva nebylo v projednávané věci dostačující formou zadostiučinění za újmu žalobce vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení a soud I. stupně správně přiznal žalobci zadostiučinění v peněžité formě poté, co učinil správný závěr, že význam řízení pro žalobce byl snížený, nikoliv však zanedbatelný.

36. Z vyložených důvodů odvolací soud dle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek ve výroku I a v akcesorickém výroku III o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil.

37. Odvolací soud závěrem uvádí, že je mu známá dosud nejednotná praxe Městského soudu v Praze v rozhodování o nárocích poškozených věřitelů na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku předmětného konkurzního řízení, kdy část odvolacích senátu shledává jako dostačující formu odškodnění konstatování porušení práva, zatímco další část se přiklání na stranu peněžitého zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. Odvolací soud se ztotožňuje s těmi odvolacími senáty, které význam namítaného řízení neshledávají nepatrným, ale pouze sníženým, a přiznávají peněžité zadostiučinění (srov. rozhodnutí Městského soudu ve věci sp. zn. 70 Co 129/2024, 70 Co 110/2024, 70 Co 384/2023, 70 Co 295/2023, 18 Co 122/2023, 91 Co 60/2024, 91 Co 46/2024, 13 Co 62/2024, 69 Co 55/2024). Jak již bylo shora uvedeno, ve skutkově obdobné věci i Nejvyšší soud dovodil, že z pouhé povahy namítaného řízení nelze dovozovat jeho nepatrný význam pro poškozené věřitele.

38. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady za právní zastoupení advokátem ve výši 8 228 Kč sestávající z odměny za zastupování advokátem vždy ve výši 3 100 Kč za 1 úkon právní služby (sepsání vyjádření k odvolání a účast na jednání) dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., k odměně náleží náhrada hotových výdajů 2 x 300 dle § 13 téže vyhlášky, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, jejímž je právní zástupce žalobce plátcem, ve výši 1 428 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

39. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl dle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. vzhledem k rozpočtovým pravidlům.

40. Přezkumnou činností odvolacího soudu zůstal nedotčen výrok II rozsudku soudu I. stupně, neboť v tomto rozsahu nebylo odvolání podáno.

Poučení