15 Co 103/2022- 97

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň Mgr. Aleny Jedličkové a JUDr. Zoji Dvořákové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení se mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výrokem I. napadeného rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky [částka]. Výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení finančního zadostiučinění ve výši [částka]. Odškodnění žalobkyně žádala dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ Zákon“) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení před finančním arbitrem, vedeném pod sp. zn. [spisová značka] [číslo]. Nárok na odškodnění žalobkyně dle § 14 odst. 1 Zákona uplatnila u žalované dne [datum]. Žalovaná v dopise ze dne [datum] konstatovala, že v uvedeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1, věta druhá Zákona tím, že v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách došlo k překročení lhůty pro vydání rozhodnutí a účastníci nebyli informováni o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí. V tomto pak žalovaná shledala dílčí průtahy spojené se složitostí řízení. Žalovaná konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání věci ve stanovené lhůtě a omluvila se za postup finančního arbitra.

3. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby. Na svou obranu uvedla, že v rámci shromažďování podkladů pro rozhodnutí nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v souvislosti s porušením povinnosti učinit úkon v přiměřené lhůtě. Shromažďování podkladů v celkové délce [anonymizováno] dnů je akceptovatelné, když v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Žalobkyně podala dne [datum] proti nálezu finančního arbitra námitky, o nichž rozhodl dne [datum]. Řízení o námitkách tak trvalo celkem [anonymizováno] dnů, celé řízení tak trvalo celkem [anonymizováno] měsíců. Žalovaná z výše uvedeného dovozovala, že v řízení o vydání nálezu k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. K tomu došlo až v řízení o vydání rozhodnutí o námitkách, v tom smyslu, že finanční arbitr písemně neprodloužil zákonem stanovenou lhůtu pro toto rozhodnutí. K tíži finančního arbitra tak jde pouze neoznámení prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách a dílčí průtah v tomto řízení.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění převážně učiněných ze spisu finančního arbitra sp. zn. [spisová značka] [číslo]. Konstatoval, že řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy byl finančnímu arbitrovi doručen návrh žalobkyně proti [právnická osoba], jako instituci. Předmětem řízení byla částka [částka]. Dne [datum] byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad návrhu; žalobkyně na výzvu reagovala podáním ze dne [datum]. Dne [datum] finanční arbitr oznámil zahájení řízení instituci a vyzval ji k vyjádření a k předložení podkladů. Instituce se k návrhu vyjádřila, veškeré podklady dle výzvy předložila dne [datum]. Dne [datum] finanční arbitr vyzval účastníky k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí. Instituce se v určený den dostavila a s podklady se seznámila. Žalobkyně dne [datum] požádala finančního arbitra o zaslání spisové dokumentace v elektronické podobě; finanční arbitr žádosti dne [datum] vyhověl. Dne [datum] se žalobkyně vyjádřila ke shromážděným podkladům a zároveň rozšířila žalobu o návrh na určení neplatnosti pojistné smlouvy. Dne [datum] finanční arbitr vyzval instituci k předložení aktualizovaného výpisu zaplaceného pojistného a výpisu nákladů, dále aby sdělila, zda pojištění nadále trvá a aby se vyjádřila k návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby Instituce dne [datum] finančnímu arbitrovi sdělila, že pojistná smlouva zanikla s výplatou odbytného k datu [datum] a zaslala mu veškeré požadované podklady. Dne [datum] arbitr zaslal účastníkům sdělení o nově shromážděných podkladech, vyzval žalobkyni k potvrzení, zda pojištění skončilo k datu uváděnému institucí a zda jí bylo vyplaceno odkupné a zároveň ji vyzval, aby za daných okolností prokázala právní zájem na určení neplatnosti smlouvy. Dne [datum] byl vydán nález, jímž finanční arbitr návrh žalobkyně zamítl. Žalobkyně proti nálezu podala dne [datum] námitky, v nichž mimo jiné vzala svůj návrh částečně zpět. Finanční arbitr žalobkyni dne [datum] vyzval k upřesnění tohoto částečného zpětvzetí návrhu, na což žalobkyně reagovala až podáním ze dne [datum]. Finanční arbitr vydal rozhodnutí o námitkách dne [datum], jímž námitky zamítl.

5. Takto zjištěný skutkový stav posuzoval soud prvního stupně po právní stránce dle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13, § 14 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ Zákon“). Uzavřel, že na namítané správní řízení před finančním arbitrem dopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 206/2009 Sb. (dále jen„ Úmluva“). Podle tohoto článku má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Řízení před finančním arbitrem, jehož celkovou délku zákon nestanoví, tedy musí být skončeno v přiměřené lhůtě, resp. účastníci řízení mají právo na rozhodnutí o záležitosti v namítaném řízení v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud prvního stupně proto při úvaze o existenci tvrzeného odpovědnostního vztahu vycházel ze zásad vyjádřených ohledně základních otázek souvisejících s takovým typem odpovědnosti státu ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. [stanovisko NS] (dále jen„ Stanovisko“).

6. Soud I. stupně konstatoval, že řízení trvalo [anonymizováno] měsíců, a dovodil, že celková délka řízení překračuje dobu nezbytně potřebnou pro takového řízení. Z pohledu skutkové a právní složitosti nenalezl soud I. stupně nic, co by řízení mělo prodloužit. Z pohledu finančního arbitra nešlo o složitý případ (finanční arbitr rozhodl v době před posuzovaným řízením desítky obdobných sporů, proto pro něj tento případ nemohl být výjimečný). Finanční arbitr dodržel lhůtu pro vydání nálezu dle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi (podle tohoto ustanovení arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů; arbitr má účastníky řízení bezodkladně vyrozumět o prodloužení lhůty). Podle soudu I. stupně arbitr shromažďoval podklady pro rozhodnutí až do dne [datum], nález vydal dne [datum]. Zákonná lhůta pro rozhodnutí o námitkách dle § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi (30 dnů ode dne doručení námitek arbitrovi; ve zvlášť složitých případech nejdéle do 60 dnů, přičemž nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může arbitr lhůtu přiměřeně prodloužit) naopak dodržena nebyla. Arbitr postupoval dle soudu I. stupně ne zcela konstruktivně a koncentrovaně.

7. Soud I. stupně tedy shrnul, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. a k porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Následně soud presumoval vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně. S ohledem na„ nepříliš dlouhé překročení přiměřené délky řízení“ měl újmu vzniklou žalobkyni za minimální, pročež se mu jevilo, že adekvátní formou odškodnění je konstatování porušení práva a omluva, které se žalobkyni již od žalované dostalo v rámci předběžného projednání jejího nároku. Žalobu na peněžité plnění proto jako nedůvodnou zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že v řízení zcela úspěšné žalobkyni soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na to, že se jedná jen o minimální částku a bylo by nemravné po žalobkyni žádat úhradu vzniklých nákladů, když žalované muselo být zřejmé, že žalobkyni poskytnutá satisfakce ve formě omluvy nemůže být dostačující.

9. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně i žalovaná.

10. Žalobkyně v odvolání uvedla, že shledává rozsudek soudu prvního stupně překvapivým a rozporným se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť Městský soud v Praze již v řadě jiných rozhodnutí shledal délku řízení před finančním arbitrem nepřiměřenou, ačkoli řízení trvalo mnohem kratší dobu, než v dané věci, přičemž ve všech případech přiznal zadostiučinění v penězích. Ačkoli žalobkyně opakovaně odkazovala na tato rozhodnutí, soud prvního stupně rozhodl v rozporu s poukazovanými rozhodnutími, aniž se v odůvodnění rozsudku vypořádal s tím, proč tuto judikaturu Městského soudu v Praze neakceptoval. Dle žalobkyně tím porušil její právo na spravedlivý proces. Žalobkyně rovněž namítala, že soud prvního stupě nerespektoval ani judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k úvaze soudu o formě poskytnutého zadostiučinění, když na prvním místě má být poskytnuta satisfakce ve formě peněžní. Soud prvního stupě, aniž vysvětlil svou úvahu, dospěl k závěru, že v případě žalobkyně je dostačuijící kompenzací konstatování porušení práva a omluva. V neposlední řadě žalobkyně namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je i vnitřně rozporný, když soud nejprve v odůvodnění pod bodem 110 konstatoval, že omluva je dostačující, aby následně v odůvodnění nákladového výroku jako důvod pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšné žalované uvedl, že žalované muselo být jasné, že satisfakce ve formě omluvy nemůže být postačující. Žalobkyně proto žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

11. Odvolání žalované směřovalo toliko do výroku o náhradě nákladů řízení. Žalovaná použití § 150 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považovala za nesprávné a nedůvodné. Uvedla, že v řízení byla zcela úspěšná a soudem uváděné skutečnosti nelze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný, na jehož základě by bylo možné použít zcela výjimečné ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaná proto žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil a žalované tyto náklady přiznal.

12. Žalovaná se vyjádřila i k odvolání žalobkyně. Odvolací námitky žalobkyně považovala za nedůvodné. Odkázala i na další rozhodnutí Městského soudu v Praze, v nichž odvolací soud dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně v napadeném rozsudku, a to, že konstatování porušení práva a následná omluva je dostatečnou formou zadostiučinění, není třeba tuto formu odškodnění jakkoli bagatelizovat. Poukázala na to, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je nejdůležitější kritériem pro stanovení formy a případné výše zadostiučinění. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka], Stanovisko i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Uvedla, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně se hodnocením tohoto kritéria zabýval, hodnotil význam řízení před finančním arbitrem pro žalobkyni a shledal, že pro ni byl nízký, zejména poté, kdy již pojištění zaniklo a bylo jí vyplaceno odkupné. Žalovaná rovněž poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který byl podroben přezkumu Ústavním soudem, přičemž ústavní stížnost byla odmítnuta, a v němž městský soud dospěl k obdobným závěrům jako soud prvního stupě v přezkoumávaném rozsudku. Žalovaná rovněž konstatovala, že k názorům uvedeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] se přiklonily ve svém rozhodnutí i další senáty odvolacího soudu, např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Žalovaná proto žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. jako věcně správný potvrdil.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle § 212, § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a shledal důvodným odvolání žalované, nikoli však žalobkyně.

14. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, na jeho základě dospěl ke správným skutkovým závěrům, když průběh řízení před finančním arbitrem nebyl mezi účastníky ani sporným. Odvolací soud proto v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, když skutková zjištění soudu prvního stupně akceptuje a vychází z nich ve svém rozhodnutí.

15. Odvolací soud přisvědčil i právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, když ten aplikoval na projednávanou věc odpovídající ustanovení zák. č. 82/1998 Sb.

16. Soud prvního stupně především dospěl ke správnému závěru, že na posuzované řízení před finančním arbitrem dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť byla splněna kritéria vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu ohledně podřazení správního řízení pod věcnou působnost uvedeného článku Úmluvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Právo uplatněné žalobkyní v posuzovaném řízení, tj. právo na určení neplatnosti pojistné smlouvy a právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného institucí na úkor žalobkyně plněním podle neplatné pojistné smlouvy, je právem soukromoprávní povahy a má základ ve vnitrostátním hmotném právu. Soud prvního stupně správně konstatoval, že se v souzené věci jedná o nárok podle § 13 odst. 1 věty třetí Zákona, kdy je třeba při posuzování přiměřenosti délky řízení vycházet ze Stanoviska a judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

17. Následně pak posuzované řízení v souvislosti s formou a případnou výší zadostiučinění hodnotil podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 Zákona.

18. Soud I. stupně vyšel z toho, že řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí o námitkách. Celková délka řízení tak činí [anonymizováno] měsíců /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) Zákona, a správně uzavřel, že délka zcela odpovídá složitosti řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) Zákona, a to jak hmotněprávní (řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu tvrzené neplatnosti smlouvy o investičním životním pojištění, je právně značně složité; arbitr se zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, námitkou absolutní neplatnosti smlouvy pro neurčitost mnoha smluvních ujednání či pojmů a pro rozpor se zákonem o ochraně spotřebitele, námitkami promlčení, apod.), tak skutkové (bylo třeba zkoumat obsáhlou smluvní dokumentaci, vzhledem k tomu, že v řízení před finančním arbitrem neprobíhají žádná jednání, bylo třeba se zabývat i obsáhlými písemnými podáními účastníků, bylo třeba rozlišit platby pojistného na jednotlivé druhy pojištění za různá časová období, posoudit mimořádné výběry, apod.) i procesní (řízení mezi spotřebitelem a finanční institucí podléhalo zásadě vyšetřovací, kdy finanční arbitr není vázán návrhem a aktivně opatřuje důkazy, žalobkyně musela být vyzývána k odstranění vad návrhu). Lze proto uzavřít, že posuzované řízení bylo složité.

19. Finanční arbitr postupoval během řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) Zákona bez zjevných průtahů (žalobkyně ani žádné průtahy v řízení neoznačila, kromě nedodržení zákonné lhůty k rozhodnutí o námitkách), v přiměřených lhůtách reagoval na podání účastníků, kterým na jejich žádost lhůty k podání vyjádření prodlužoval a jejich četná podání zasílal druhé straně k vyjádření. Přesto však odvolací soud v jeho postupu při shromažďování podkladů shledal období nečinnosti od [datum] do [datum].

20. Podle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb. arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce.

21. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb. arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.

22. Nedodržení zákonem stanovené lhůty k učinění úkonu arbitrem nevede bez dalšího k závěru o nesprávném úředním postupu dle § 13 odst. 1 věty druhé Zákona, ale je pouze skutečností, která se promítne do hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, a to s ohledem na to, že se jedná o nárok dle § 13 odst. 1 věty třetí [příjmení]

23. Lhůta 90 dnů (+ 90 dnů ve zvlášť složitých případech) k vydání nálezu podle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb. nezačala běžet den následující po doručení návrhu na zahájení řízení, ale až dne [datum], kdy arbitr shromáždil všechny podklady nutné pro rozhodnutí a vyrozuměl o tom účastníky řízení s tím, že se s podklady mohou seznámit. Arbitr tak byl povinen vydat nález do [datum]. Nález byl arbitrem vydán dne [datum], takže stanovená lhůta nebyla překročena.

24. Lhůta 30 dnů (+ 30 dnů ve zvlášť složitých případech, případně + přiměřeně prodloužená lhůta, nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě) k rozhodnutí o námitkách podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb. začala běžet ode dne doručení námitek arbitrovi, tj. dne [datum] (nikoli až dnem následujícím, jak dovodil soud prvního stupně), arbitr tak byl povinen o námitkách rozhodnout do [datum], případně měl účastníky o prodloužení lhůty informovat. Arbitr však o námitkách rozhodl až dne [datum], aniž účastníky vyrozuměl o prodloužení lhůty. Rozhodnutí tak bylo vydáno o čtyři a půl měsíce později.

25. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že na délce řízení se podílel sám arbitr, když v průběhu shromažďování podkladů pro své rozhodnutí byl více než šest měsíců nečinný (od [datum] do [datum]), následně vydal rozhodnutí o námitkách až po více než čtyřech měsících po uplynutí zákonem stanovené lhůty, aniž účastníky informoval o prodloužení lhůty. Tyto průtahy (v celkové délce téměř jednoho roku) se významně podílely na celkové délce řízení a nelze je již tolerovat.

26. Význam předmětu řízení pro žalobkyni /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) Zákona/ lze hodnotit jako běžný. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka], nejednalo se tedy o případ řízení, jemuž by ustálená judikatura přiznávala typově vyšší význam /srov. část IV. písm. d) Stanoviska Žalobkyně pouze obecně tvrdila, že po celou dobu řízení byla v existenční nejistotě, své tvrzení však nijak blíže nekonkretizovala. Navíc tvrzená nejistota se podstatným způsobem snížila v okamžiku, kdy došlo k zániku pojištění vyplacením odkupného. Žalobkyně se na celkové délce řízení nepodílela. Žalovaná se navíc žalobkyni za uvedená pochybení arbitra ve lhůtě podle § 15 odst. 1 Zákona omluvila.

27. Odvolacímu soudu jsou z jeho úřední činnosti známá další rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterými bylo rozhodováno o jiných právních případech, které se s nyní posuzovanou věcí shodují v podstatných znacích (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jedná se například o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] Odvolací soud se však s právními závěry obsaženými v citovaném rozhodnutí neztotožňuje, neboť má za to, že k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí Zákona nelze dospět pouhým zjištěním, že arbitr nevydal nález v zákonem stanovené lhůtě. Naopak se přiklonil k závěrům obsaženým v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které vychází z úvahy, že přiměřenost celkové doby řízení je třeba poměřovat všemi kritérii dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) Zákona, a proto lze při vysoké složitosti řízení tolerovat i případné překročení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí finančním arbitrem. Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obstál i před Ústavním soudem, kdy ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3234/20, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

28. Odvolací soud si je vědom, že tento senát již rozhodoval v jiné věci ([spisová značka]), kdy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobci přiznáno finanční odškodnění, a to na základě obdobného skutkového stavu jako v projednávané věci. Odvolací soud však v projednávané věci po zhodnocení všech zákonných kritérií dospěl k závěru, že se obě věci liší především v posouzení významu řízení pro žalobkyni, který shledal velmi nízkým. Z tohoto důvodu proto považuje za odpovídající odškodnění ve formě morální satisfakce, které se žalobkyni dostalo již v rámci předběžného projednání jejího nároku.

29. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů v zamítavém výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

30. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení je změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), neboť dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za použití výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. Navíc skutečnosti, v nichž soud prvního stupně shledává okolnosti zvláštního zřetele hodné pro použití tohoto ustanovení, za takovéto okolnosti považovat nelze. Zejména, když žalobkyně sama žádný důvod pro použití tohoto mimořádného ustanovení ani netvrdila.

31. Odvolací soud proto v řízení zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení před soudem plně úspěšná a nebyla v tomto řízení právně zastoupena, náleží dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů po [částka] za pět úkonů právní služby (vyjádření k žalobě ze dne [datum] a [datum], příprava a účast na jednání dne [datum] a účast na jednání dne [datum]), celkem ve výši [částka].

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná a nebyla v tomto řízení právně zastoupena náleží dle § 1 odst. 3 písm. a) b), c), f) vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhrada hotových výdajů po [částka] za čtyři úkony právní služby (odvolání, vyjádření k odvolání žalobkyně, příprava na jednání, účast u jednání dne [datum]).

Poučení