15 Co 237/2024 - 170

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] obecnou zmocněnkyní [Adresa zainteresované osoby 1/0] proti žalované: PhDr. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] o zaplacení 76 650 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 17. 5. 2024 č. j. 11 C 77/2023-142 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 27 025 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 27 025 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavci I. v části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 49 625 Kč potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 3 066 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 76 650 Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se této částky domáhal z titulu pokuty za opožděné vyúčtování služeb za roky 2019, 2020 a 2021 dle zákona č. 67/2013 Sb. Mezi účastníky je nesporná existence nájemního vztahu (dle smlouvy mezi matkou žalobce a žalovanou z 20. 8. 1997, s nesporným přechodem na žalobce). Dne 23. 9. 2022 bylo do schránky žalobce na základě jeho osobního požadavku žalovanou doručeno přeúčtování dodávky elektřiny za společné prostory v předmětném domě. K námitce žalobce o nesprávnosti vyúčtování mu žalovaná dopisem z 23. 11. 2022 zaslala kopie faktur k přeúčtování a nový výpočet nedoplatku. Žalovaná dále předložila vyúčtování za dodávku elektřiny do společných prostor za dobu od 10. 4. 2018 do 12. 4. 2019 s tím, že na listině je poznámka, že bylo vhozeno do schránky žalobce 1. 9. 2019. Předložila rovněž vyúčtování za období duben 2019 až květen 2020, na němž je poznámka, že bylo vhozeno do schránky 13. 8. 2020. Konečně předložila vyúčtování za dobu od 20. 5. 2020 do 11. 5. 2021, s poznámkou na listině, že bylo vhozeno do schránky 30. 9. 2021. K tomuto vypověděla, že žalobce na žádné dopisy většinou nereaguje, vrací se jako nevyzvednuté. Proto za jedinou možnost považuje vhodit mu dopis do schránky. Z výpovědí účastníků vyplývá, že mezi nimi opakovaně probíhají spory o výpověď z nájmu. Z mediační dohody z 30. 5. 2014 uzavřené mezi účastníky vyplývají požadavky žalobce na případný náhradní byt. Z dopisu [právnická osoba] [právnická osoba] ze 4. 4. 2017 vyplývá, že bytová komise rady města doporučila žádost žalobce o přenechání bytu z majetku města do nájmu zamítnout, když majitelka domu mu poskytla více náhradních bytů, ale z jeho strany nebyl ani jeden z nich přijat. Svědek [jméno FO] uvedl, že byl opakovaně přítomný tomu, když doručovali žalobci některé listiny vhozením do schránky. Takto si vzpomíná i na vyúčtování elektřiny, které mu s manželkou vhodili do schránky 30. 9. 2021. Svědkyně [jméno FO] sdělila, že v diářích, které si schovává, má poznamenáno, že 1. 9. 2019 a 13. 8. 2020 byla se žalovanou na nákupech v Českých Budějovicích, šla se žalovanou k jejímu domu v tomto městě, kde žalovaná chtěla něco předat nájemníkovi, kterého nezastihla, takže poté mu dopis vhodila do schránky, mělo jít údajně o nějaké vyúčtování. Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 C 217/2023 bylo zjištěno, že rozsudkem z 10. 4. 2024 bylo vyhověno žalobě (dosud nepravomocně) na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou dala žalovaná žalobci, neboť soud neshledal důvod výpovědi dle § 2288 odst. 1 písm. c) o. z., přičemž jednání žalované shledal za rozporné s dobrými mravy, neboť žalovaná porušila povinnost pronajímatele poskytnout nájemci byt způsobilý k bydlení a udržovat ho. Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 463/2009 bylo zjištěno, že rozsudkem ze 6. 1. 2010 (který nabyl právní moci 25. 2. 2010) bylo určeno, že výpověď z nájmu učiněná žalovanou žalobci dle § 711 odst. 2 písm. d) obč. zák. je neplatná. Ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 12 C 46/2011 bylo zjištěno, že rozsudkem krajského soudu ze 4. 10. 2018 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Táboře z 24. 1. 2017 tak, že žaloba na slevu z měsíčního nájemného ve výši 80 % se zamítá. Napadené rozhodnutí pak po citaci § 13 zákona č. 67/2013 Sb. uvádí, že nejdříve je třeba zkoumat tvrzení žalované, že vyúčtování za roky 2019, 2020 a 2021 žalobci doručila. Svědkové [jméno FO] a [jméno FO] potvrdili, že byli přítomni vhazování zásilek do schránky žalobce. Svědkyně [jméno FO] však uvedla, že neví, co konkrétního bylo v obálce. Věrohodnost svědků také snižuje blízký vztah se žalovanou. Dále soud I. stupně hodnotil vzájemné souvislosti. Pokud by byla pravda, že žalovaná vyúčtovávala služby pravidelně každý rok, neuváděla by ve vyúčtování za rok 2021 (vhozeno do schránky 23. 9. 2022), že vyúčtování zasílá na základě výslovného požadavku žalobce. Nelze také přehlédnout, že forma vyúčtování za toto období je úplně jiná než žalovanou předložená vyúčtování za 3 předcházející období. Je evidentní, že poslední vyúčtování psala žalovaná sama, bez vědomí náležitostí dle zákona. Na vyúčtováních za předešlé roky jsou uvedena konkrétní období, jak to odpovídá fakturám od dodavatele elektřiny a také jsou zde žalobcem zaplacené zálohy. Konečně i s ohledem na dlouhodobou snahu žalované donutit žalobce k ukončení nájmu by po něm nepochybně žádala úhrady případných nedoplatků. Všechny tyto skutečnosti vedou okresní soud k přesvědčení, že žalovanou předložená vyúčtování za roky 2019, 2020 a 2021 byla vyhotovena až v souvislosti s podanou žalobou, resp. až po vyúčtování vhozené žalobci do schránky 23. 9. 2022. Není přesvědčivé tvrzení žalované, že pro problémy s doručováním zásilek žalobci mu je raději dávala do schránky, naopak je logické, aby je zasílala poštou a měla tak doklad o zaslání. S výjimkou vyúčtování doručeného 23. 9. 2022 tak okresní soud nemá za prokázané doručení vyúčtování služeb za předchozí období a z tohoto pohledu je nárok žalobce na zaplacení pokuty důvodný. Okresní soud však shledává rozpor žaloby s dobrými mravy. Mezi účastníky jsou dlouhodobě napjaté vztahy, opakovaně jsou mezi nimi soudní spory. Jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 12 C 46/2011, žalobce požadoval snížení nájemného s ohledem na závažné závady v bytě, ale přitom sám zájem o jejich odstranění neměl, když neposkytl potřebnou součinnost. Žalovaná se opakovaně pokoušela zajistit žalobci náhradní bydlení, on však zásadně všechny nabídky odmítal, přestože byt i celý dům je v dezolátním stavu. Okresní soud má za to, že vyúčtování pokuty je mimo jiné reakcí žalobce na zvýšení nájemného (viz dopis ze 4. 1. 2023). Žalobce, který je již téměř 20 let jediným nájemcem v domě, má k dispozici veškeré společné prostory, a přitom svým chováním a nemožností dohody výrazným způsobem omezuje výkon vlastnického práva žalované. Nedoručením vyúčtování u něho nedošlo k žádné újmě. Je pravdou, že žalovaná se dopustila porušení zákonné povinnosti vyúčtovat zálohy proti poskytnutým službám, ale s přihlédnutím ke všem okolnostem případu okresní soud nepovažoval za spravedlivé žalobě vyhovět.

2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, který žádal jeho změnu tak, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. Namítá, že pokud krajský soud v rozsudku vydaném v řízení sp. zn. 12 C 46/2011 uvedl, že žalobce neposkytl žalované součinnost při odstranění závad v bytě, tak žalovaná nikdy o tuto součinnost nepožádala. Dlouhodobě se nestará o dům, přestože jí stavební úřad několikrát uložil pokutu za neprovedení zabezpečovacích prací. Vymlouvá se na žalobce, ale ten s bratrem půl roku bydlel v azylovém domě, aby žalovaná mohla zabezpečovací práce provést, ani jednou ho však nevyzvala k umožnění vstupu do bytu. Na rozdíl od žalované si žalobce řádně plní všechny povinnosti nájemníka. Je pouze spekulací okresního soudu, že vyúčtování pokuty je reakcí na požadavek žalované na zvýšení nájemného. Pokud jde o nabídky náhradního bydlení, vždy šlo o podnájemní smlouvy nebo nájemní smlouvy maximálně na 1 rok, což žalobce (který žije spolu s bratrem) nemohl při svém věku a zdravotním stavu přijmout, když nebylo vůbec jisté, že by se smlouva prodloužila. Žalovaná u soudu potvrdila, že chce žalobce donutit, aby dům sám opustil, proto mu dává výpovědi z nájmu bytu. Žalobám na neplatnost těchto výpovědí však soud v Českých Budějovicích vyhověl. Tento postup žalované pokládá žalobce za šikanu a útisk. Úmyslem zákonodárce při schvalování zákona č. 67/2013 Sb. bylo odstranění nerovnosti v nájemních vztazích. Žalovaná si povinnost v něm uloženou dlouhodobě neplní, a to od roku 2015. Měla dostatek času, aby po vyúčtování od dodavatele elektřiny vypracovala vyúčtování pro žalobce a zajistila jeho řádné doručení, nikoliv vhození do poštovní schránky. Toto její tvrzení nakonec před okresním soudem neobstálo.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí. Má za to, že odvolání nepodala k tomu aktivně legitimovaná osoba (stejně jako to bylo u žaloby). Odvolání má další vadu, spočívající v tom, že v něm není vymezen odvolací důvod. Pokud jde o věc samou, soud I. stupně správně situaci vyhodnotil, jeho postup je i v souladu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1835/2023). Žalobce užívá v podstatě celý dům, který ovšem kompletně vyžaduje rekonstrukci, žalobce ho však nehodlá opustit. Jeho cílem je evidentně poškozovat žalovanou. Z tohoto hlediska soud I. stupně správně použil korektiv dobrých mravů, když navíc pokuta může být moderována i postupem dle § 2051 o. z. Žalovaná pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů týkajících se skutkového závěru o doručování vyúčtování ve sporných letech. Ovšem i kdyby toto nebylo prokázáno, je evidentní, že žalobci žádná škoda nevznikla.

4. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a po projednání věci dle § 214 odst. 1 o. s. ř. dospěl k následujícím závěrům.

5. Neshledává žádnou procesní vadu, jež by bránila tomuto věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Byť ne všechny skutečnosti uplatněné v odvolání se vztahují k předmětu řízení, nic to nemění na tom, že je v něm jednoznačně vymezeno, s kterými úvahami soudu I. stupně se žalobce neztotožňuje. Není proto pochopitelná námitka ze strany žalované o nevymezení odvolacího důvodu, protože tento zákonný požadavek není naplněn citací příslušného odvolacího důvodu dle § 205 odst. 2 o. s. ř., ale právě naopak konkrétními námitkami. A to nemluvě o tom, že odvolacími důvody není odvolací soud vázán (viz § 212a odst. 1 o. s. ř.). Rovněž tak odvolací soud nemá naprosto žádnou pochybnost, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou. Je podepsáno zástupkyní žalobce, ve vztahu ke které byla už v řízení před soudem I. stupně předložena platná plná moc na zastupování v tomto řízení, přičemž naprosto z ničeho nevyplývá, že by podání odvolání bylo v rozporu s vůlí žalobce.

6. Co se týče věci samé, jednak lze konstatovat, že soud I. stupně si provedeným dokazováním zajistil dostatečné skutkové podklady pro posouzení uplatněného nároku. Ve smyslu § 120 odst. 1, 2 o. s. ř. provedl jak důkazy navržené účastníky, tak důkazy, jež se nabízely. V tomto směru ostatně nejsou uplatněny žádné námitky. Dále lze konstatovat, že hodnocení těchto důkazů ze strany soudu I. stupně je v zásadě u všech podstatných zjištěních správné. Tady lze poznamenat, že odvolacímu soudu, jehož činnost je přezkumná, nepřísluší hodnotit důkazy, které sám neprováděl. Předmětem jeho posouzení je proces hodnocení důkazů soudem I. stupně z hlediska naplnění zákonných pravidel. Pokud soud I. stupně vzal v úvahu vše podstatné, co vyšlo v průběhu řízení najevo, pokud jeho dílčí zjištění korespondují s obsahem toho kterého důkazu, pokud tato zjištění hodnotil i ve vzájemných souvislostech, a pokud ani v tomto hodnocení nejsou logické rozpory, pak ve smyslu § 132 o. s. ř. musí jít o hodnocení logické a správné.

7. Tento náhled zaujímá odvolací soud také o skutkovém závěru soudu I. stupně, že není prokázané doručení vyúčtování služeb ze strany žalované žalobci v rozhodném období, vyjma vyúčtování doručeného 23. 9. 2022. Jedná se o jeden ze stěžejních závěrů soudu I. stupně pro rozhodnutí, jehož správností je nutno se zabývat k námitce žalované, která při zamítnutí žaloby nemohla podat odvolání pouze proti důvodům rozhodnutí. Ovšem v úvahách, kterými soud I. stupně dospěl ke zmiňovanému závěru, neshledává odvolací soud ve smyslu shora uvedeného procesního východiska žádné nedostatky či vady. Okresní soud hodnotil k tomuto všechna relevantní zjištění. Hodnotil je přesně dle principů plynoucích zejména z § 132 o. s. ř., tedy podle principů logiky a ve vzájemných souvislostech. Nic z toho, ať už dílčí zjištění nebo souvislost mezi nimi, není nepodložená nebo vnitřně rozporná. Vhození obálky s určitou listinou uvnitř, za přítomnosti další osoby, která však obsah obálky neviděla před jejím vhozením, sám o sobě obtížně může splňovat požadavek dostatečné průkaznosti doručení listiny. Zde navíc soud I. stupně přesně rozebírá rozdíl ve formě a obsahu vyúčtování za rok 2021 (doručeného 23. 9. 2022) a vyúčtování za dřívější období, jejichž doručení žalobce popíral. Ze zjištěných rozdílů naprosto logicky dovodil, že není v souladu s obvyklým stavem věci (a tudíž nemůže být věrohodné), aby jedině časově poslední z předmětných vyúčtování neobsahovalo potřebné náležitosti (jako je třeba údaj o zaplacených zálohách a výpočet nedoplatku či přeplatku na službách). Logickým vysvětlením tohoto je pouze to, co uvádí soud I. stupně, a sice, že vyúčtování za roky 2019-2021 byla vyhotovena dodatečně, až na základě námitky žalobce vůči vyúčtování doručeného 23. 9. 2022.

8. Vzhledem k tomu je možné akceptovat právní posouzení soudu I. stupně potud, že základ nároku žalobce je důvodný. Není to ovšem v celém uplatněném rozsahu. Žalobce (a ani soud I. stupně) nevzali v úvahu dikci § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 67/2013 Sb., dle něhož zúčtovacím období je období, za které poskytovatel služeb provede rozúčtování a následně vyúčtování nákladů; zúčtovací období je nejvýše 12měsíční a jeho počátek určí poskytovatel služeb. Toto 12-měsíční období může korespondovat s obdobím kalendářního roku, ne vždy tomu však tak musí být. Vyúčtování provedené poskytovatelem služeb totiž závisí na tom, o jaké služby se jedná a kdy dostává zase poskytovatel služeb vyúčtování od dodavatelů služeb. Jestliže toto vyúčtování mezi nimi probíhá k jinému datu než ke konci roku, pak přirozeně je nutno lhůtu 4 měsíců ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. odvíjet od okamžiku, kdy od dodavatele služeb obdrží poskytovatel služeb příslušné vyúčtování (když on je dle cit. ust. osobou oprávněnou stanovit počátek a tudíž dobu zúčtovacího období). Z provedeného dokazování vyplývá, že předmětem vyúčtování mezi účastníky je pouze dodávka elektřiny a dodavatel této služby provádí vyúčtování pro žalovanou vždy v průběhu května toho kterého roku. To znamená, že lhůta 4 měsíců od skončení zúčtovacího období v tomto případě začne plynout teprve 1. 6. každého roku, takže povinnost provést vyúčtování ze strany žalované je dána do 30. 9. každého roku.

9. Z tohoto hlediska je nesprávný výpočet smluvní pokuty provedený žalobcem. Celková doba prodlení s vyúčtováním, které žalobce učinil předmětem žaloby, je pouze 1081 dnů. Vyúčtování za rok 2019 (přesněji řečeno za květen 2019 – květen 2020) mělo být provedeno do 30. 9. 2020, takže za dobu od 1. 10. 2020 do 23. 9. 2022 to představuje 723 dnů (v roce 2020 92 dnů, v dalším roce 365 dnů a v roce 2022 je to 266 dnů). Vyúčtování za rok 2020 (přesněji řečeno za květen 2020 – květen 2021) mělo být provedeno do 30. 9. 2021, takže prodlení na straně žalované činí 358 dní (92 dnů v roce 2021 a 266 dnů v roce 2022). Pokud vyúčtování za rok 2021 (neboli za květen 2021 – květen 2022) doručila žalovaná žalobci ke dni 23. 9. 2022, žádné prodlení zde nenastalo. Výše pokuty dle § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. v rozhodném období činí 50 Kč za každý započatý den prodlení. V daném případě to představuje 54 050 Kč (1081 dnů x 50 Kč).

10. Z § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. vyplývá, že nárok na pokutu nevznikne, pokud by to nebylo spravedlivé požadovat nebo pokud by prodlení bylo zaviněno druhou stranou. Korektiv spravedlnosti se použije v situacích, kdy existují objektivní okolnosti (překážky), které povinné straně bránily povinnost splnit (např. hospitalizace v nemocnici, přírodní katastrofa apod.). Žádné takové skutečnosti zde tvrzeny ani nebyly, nevyšly v průběhu řízení ani najevo. Stejně tak nikdo netvrdí, že by nesplnění lhůty způsobil svým jednáním žalobce. Tato speciální právní úprava však nikterak nevylučuje užití obecných principů hmotného práva, tedy i korektivu dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 o. z., neboť se jedná o ustanovení obecná pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). Současně však z odborné literatury i judikatury vyplývá, že pokuta zakotvená v § 13 zák. č. 67/2013 Sb. představuje penále ve smyslu § 2052 o. z. Proto na ní lze aplikovat také ust. § 2048 a násl. o. z. o smluvní pokutě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Podle § 2051 o. z. platí, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Při aplikaci tohoto ustanovení lze analogicky vyjít z výkladu tohoto ustanovení v odborné literatuře a judikatuře, dle kterých posouzení nepřiměřenosti pokuty vždy závisí na okolnostech konkrétního případu a je věcí volného uvážení soudu. Dluhy pro některé smluvní strany nevýznamné mohou být jinými smluvními partnery považovány za natolik důležité, že se dohodnou na jejich zajištění smluvní pokutou. Uplatnění moderačního práva není proto závislé jen na mechanickém posouzení výše smluvní pokuty, určující jsou význam a důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a okolnosti, které sjednání smluvní pokuty provázely. Jedná se tedy o normu s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (k tomuto srovnej např. Občanský zákoník V., 1. vydání 2014, C. H. Beck).

11. Odvolací soud spatřuje nepřiměřenost smluvní pokuty 50 Kč za den právě s ohledem k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Jedná se totiž – z hlediska principů, pro které byl přijat zákon č. 67/2013 Sb. – o zcela specifickou situaci. Ta je jednak dána tím, že vyúčtování probíhá ze strany žalované pouze vůči jediné osobě, žalobci, neboť ten je i v celém rozhodném období jediným nájemcem bytu v celém domě. Další specifickou okolností je to, že vyúčtování se týká pouze spotřeby elektřiny ve společných prostorách domu, žádné jiné služby. Proti obvyklému stavu věci, kdy vyúčtování musí jednak uvést všechny základní parametry dodávaných služeb a jednotlivých bytů, jednak musí provést propočet celkové spotřeby mezi jednotlivé subjekty, v daném případě může vyúčtování představovat pouze „přefakturování“ částky vyúčtované žalované dodavatelem uvedené služby, s dalším údajem o výši zaplacených záloh, z čehož již vyplyne přeplatek nebo nedoplatek na této jediné službě. V tomto případě tudíž nejde ve vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem o natolik významný úkon, aby byl podroben výše uvedené pokutě plynoucí ze zákonného ustanovení. K tomu totiž přistupuje dle odvolacího soudu i další relevantní skutečnost, a sice to, že pokud žalovaná nedodala včas žalobci tato vyúčtování, nečinila tak ke škodě žalobce, ale pouze k újmě vlastní. Na vyúčtování elektřiny totiž vesměs vznikl za předmětná období nedoplatek k tíži žalobce, takže nelze ani uvažovat o tom, že opožděným vyúčtováním si žalovaná ponechávala bez právního důvodu u sebe prostředky, které měla vyplatit jako přeplatky za uvedenou službu žalobci. Na jeho straně nevznikla v důsledku předmětného jednání žalované žádná škoda (jak zmiňuje i okresní soud).

12. Z těchto důvodů odvolací soud za použití § 2051 o. z. snižuje smluvní pokutu v podobě denní sazby na jednu polovinu. Tím je dán za žalované období nárok žalobce na zaplacení částky 27 025 Kč (1081 dní prodlení x 25 Kč). V návaznosti na to je třeba dodat k právnímu posouzení soudu I. stupně, že před aplikací základních principů hmotného práva má přirozeně přednost speciální úprava, neboli odmítnout ochranu uplatněnému nároku pro zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. lze až tehdy, pokud nejsou splněny zákonné podmínky třeba k moderaci tohoto práva dle § 2051 o. z. Vedle toho se dle výsledků provedeného dokazování odvolací soud nemůže ztotožnit s tím, že žalobní nárok by představoval zjevné zneužití práva, které v celém rozsahu nemže požívat právní ochrany. To se nejeví už z pohledu, že sám soud I. stupně dovodil (a správně) dodatečné vyhotovení několika vyúčtování ze strany žalované, přesto hned poté označuje druhou stranu za toho, kdo jedná proti dobrým mravům. Je sice pravdou, že dle konečného rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Táboře sp. zn. 12 C 46/2011 žalobce neposkytl žalované dostatečnou součinnost k odstranění závad v jím užívaném bytě (tento závěr přirozeně v tomto řízení nelze již jakkoliv přezkoumávat). Pokud mu je ale vytýkáno, že odmítl náhradní byty zajišťované postupně ze strany žalované, neplyne jednoznačně ani ze zjištění soudu I. stupně, že by z hlediska trvání nájmu odpovídaly bytu předmětnému (tedy, že by šlo o nájem či podnájem na dobu neurčitou). Jak pak účastníci opakovaně zmiňovali, žalovaná podala vůči žalobci dvakrát výpověď z nájmu bytu, ani jedna však při soudním přezkumu neobstála (byť druhý případ není pravomocně skončený). Z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2024, č. j. 16 C 217/2023-89 pak kromě jiného plyne, že žalované byly opakovaně uloženy pokuty za nedodržení rozhodnutí Stavebního úřadu Magistrátu města České Budějovice o provedení zabezpečovacích prací v domě. Žalobce je přitom osobou, který si dle obsahu spisu plní všechny povinnosti dle nájemní smlouvy vůči žalované jako pronajímateli. Při všech těchto okolnostech se nejeví, že by ze strany žalobce šlo o ryze šikanózní uplatnění práva a že tudíž jeho postup vůči žalované by byl zásadně rozporný s dobrými mravy.

13. Při těchto závěrech odvolacího soudu bylo nutno přistoupit dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ke změně části výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 27 025 Kč, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, zatímco rozsudek ve zbývající části výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 49 625 Kč byl dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

14. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal odvolací soud úspěšnějšímu žalobci náhradu nákladů řízení v rozsahu 40 %. Podle dlouhodobě ustáleného výkladu tohoto ustanovení totiž platí, že pokud soud využije svého oprávnění založeného hmotným právem snížit výši náhrady škody, při rozdělení náhrady nákladů řízení se k tomuto snížení nepřihlíží a při posouzení míry úspěchu se vychází z částky, která by byla účastníku přiznána, kdyby soud tohoto svého oprávnění nevyužil (viz Občanský soudní řád, 1. vydání 2009, C. H. Beck). Analogicky lze tento právní názor uplatnit i při snížení výše smluvní pokuty dle § 2051 o. z. Žalobce tak na základě toho procesně uspěl v rozsahu 54 050 Kč, což představuje 70 % žalobního nároku, neuspěl tedy z 30 %. Na nákladech řízení před soudy obou stupňů účtoval pouze soudní poplatky, jejichž celková výše činí 7 666 Kč. Proto bylo žalované uloženo zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 3 066 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.