15 CO 275/2021 - 365

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], 2 2011 [anonymizována dvě slova] republika, registrační [číslo] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] obě zastoupeny advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neúčinnosti právního jednání o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. června 2021, č. j. 9 C 209/2020-158 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 38 158 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Citovaným rozsudkem Okresní soud v Táboře (dále jen soud I. stupně) určil, že právní jednání společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále též BTAS či rozdělovaná společnost, dříve [právnická osoba]) v podobě projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 14. května 2019 a valnou hromadou schválené dne 21. června 2019, téhož dne zapsaného do obchodního rejstříku, je vůči žalobkyni neúčinné, a to ve vztahu k pohledávce žalobkyně přiznané rozsudkem [anonymizováno] soudu [územní celek] ze dne 27. července 2016, sp. zn. [číslo] 2016 M, který stanovil, že společnost [právnická osoba] je povinna zaplatit žalobkyni částku 190 835,50 Euro (dlužná částka a penále) a 3 022,19 Euro (náhrada nákladů řízení). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 24 318 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

2. Žalobkyně tvrdila, že na základě shora uvedeného běloruského rozsudku, který byl uznán na území České republiky, je [právnická osoba] povinna zaplatit žalobkyni shora uvedené částky. Podle projektu rozdělení [právnická osoba] odštěpením a sloučením se žalovanou (dříve [právnická osoba]) a společnostmi [právnická osoba] (dnes [právnická osoba]) a [právnická osoba] (dnes [právnická osoba]) došlo k přechodu části jmění [právnická osoba] na ostatní společnosti, jměním [právnická osoba] po rozdělení zůstala všechna práva a povinnosti spojené s projektem [příjmení] (jedná se o movité věci nacházející se v [anonymizováno] o nulové nebo nule se blížící hodnotě a dále soubor pravděpodobně promlčených pohledávek), přičemž vzhledem k bezvýslednosti exekučního řízení považuje žalobkyně uzavření projektu a následný zápis rozdělení za jednání dlužníka zkracující uspokojení její vykonatelné pohledávky.

3. Dle názoru žalované ke zkrácení žalobkyně jako věřitele nedošlo, naopak s ohledem na rozvahu rozdělované společnosti se její postavení zlepšilo. Žalobkyně neprokazuje tvrzení, že movitý majetek rozdělované společnosti nemá žádnou hodnotu a že pohledávky jsou promlčeny. Nemovitosti, které přešly na žalovanou, jsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávek ve výši několika milionů a zákazem zatížení a zcizení, tudíž žalobkyně by ani případným exekučním prodejem těchto nemovitostí nedosáhla uspokojení své pohledávky. Žalovaná popírala, že by přeměna dle projektu byla účelovým jednáním s cílem zmařit uspokojení pohledávky žalobkyně, neboť rozdělení společnosti bylo zvažováno dlouhodobě, aby se každá ze společnosti mohla zabývat svým předmětem činnosti. Konečně namítla nemožnost určení relativní neplatnosti projektu rozdělení dle § 589 a násl. o. z. s tím, že by mohlo negativně zasáhnout do práv třetích osob, že právní úprava zákona o přeměně obchodních společností je založena na nezvratitelnosti realizované přeměny (§ 52 zákona o přeměně obchodních společností) a že existuje rozsáhlá úpravu ochrany věřitelů společností zúčastněných na přeměně rozdělením (zajištění dle § 35 a násl. zákona o přeměně obchodních společností, úprava křížového ručení dle § 257 a násl. téhož zákona).

4. Soud I. stupně poukázal na úpravu relativní neúčinnosti právního jednání obsaženou v § 589 a násl. o. z., a za určující pro rozhodnutí v dané věci považoval text ust. § 594 odst. 1 o. z., z něhož vyplývá možnost domáhat se neúčinnosti právního jednání proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. Přitom v době účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. byl zákon o přeměně obchodních společností [číslo] Sb. již účinný několik let a o úmyslu zákonodárce tak nelze pochybovat, na čemž nemohou ničeho změnit ani mechanismy zajištění pohledávek věřitelů v tomto zákoně. K žalovanou zmiňované nezvratitelnosti přeměny obchodní společnosti soud poukázal na to, že dovoláním se neúčinnosti právního úkonu k žádné změně ve struktuře společnosti nedochází a samotná přeměna není napadena, věřitel má pouze možnost uspokojit své pohledávky z majetku žalované osoby. Ochrana věřitelů zakotvená v § 35 a násl. a § 257 a násl. zákona o přeměnách obchodních společností je v tomto smyslu bez významu, když se jedná o specifické ochranné instrumenty; specifické nástroje k ochraně věřitele nabízí i občanský zákoník. Soud I. stupně se pak neztotožnil ani s obecnými závěry vyslovenými v žalovanou odkazovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2020, č. j. 101 VSPH 754/2019-126, a uzavírá, že použití instrumentu neúčinnosti není v daném případě vyloučeno. Jelikož z projektu rozdělení, úplných výpisů z obchodního rejstříku rozdělované společnosti i společností odštěpených vyplývá, že projekt ze dne 14. 5. 2019 byl schválen dne 21. 6. 2019 a téhož dne zapsán do obchodního rejstříku, žalobkyně se dovolává relativní neúčinnosti dle listiny doručené 28. 7. 2020 a žaloba byla podána 23. 10. 2020, dospívá soud k závěru, že neúčinnost, které se lze dovolat pro úkony uskutečněné v posledních 2, respektive 5 letech (§ 590 o. z.), byla uplatněna včas. Proto se dále zabýval tím, zda projektem došlo ke zkrácení věřitele. Vyšel z toho, že [anonymizováno] soud [územní celek] vynesl dne 27. července 2016 rozsudek sp. zn. [PSČ] 2016, který stanovil, že [právnická osoba] je povinna zaplatit žalobkyni částku 190 835,50 Euro a náklady řízení 3 022,19 Euro (rozsudek nabyl právní moci 18. srpna 2016), že tento rozsudek byl pravomocně uznán v České republice na základě rozsudku soudu I. stupně ze dne 26. února 2019, č. j. 15 C 187/2018-69 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. června 2019, č. j. 15 Co 2012/2019-89, že podle těchto rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 1 dne 3. 9. 2019 pod č. j. 49 EX 2674/2019-31 pověřil provedením exekuce soudního exekutora, který vydal dne 9. 9. 2019 tři exekuční příkazy přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, přičemž ze sdělení soudního exekutora o stavu exekuce ze dne 14. 5. 2021 bylo zjištěno, že dosud nebyla vymožena žádná částka, nebyly zjištěny žádné další účty povinného, nebyl zjištěn žádný movitý ani nemovitý majetek povinného ani postižitelné pohledávky, na adrese jeho sídla se nachází pouze formální sídlo. Z projektu rozdělení (příloha [číslo]) je patrné, že v rozdělované společnosti bylo ponecháno jmění označené jako„ všechna práva a povinnosti spojená s projektem [příjmení] tak, jak jsou popsána v inventarizačním seznamu samostatného účetního okruhu [příjmení] zpracovaného ke dni poslední řádné účetní závěrky sestavené před vyhotovením tohoto projektu“. Soud měl sice k dispozici inventarizační seznam dlouhodobého hmotného majetku ke dni 31. 12. 2018, z něhož lze zjistit seznam položek včetně pořizovacích hodnot, nicméně není zřejmé, kdy byly uvedené věci pořízeny, navíc se převážně jedná o věci bez reálné možnosti zpeněžení v exekučním řízení, přičemž další položky inventarizačního seznamu (pohledávky, závazky společnosti) nenaznačují žádný reálný majetek použitelný k uspokojení pohledávky žalobkyně. Soud nezpochybňuje závěry ve zprávě nezávislého auditora pro zvláštní účely v souvislosti s projektem rozdělení společnosti, nicméně pro účely exekuce je evidentní, že rozdělovaná společnost se projektem zbavila veškerých finančních prostředků na účtech a veškerých nemovitostí, k dispozici jí zůstal dlouhodobý hmotný majetek zřejmě na území [anonymizováno] a dále dle inventarizačního seznamu zásoby a nedokončená výroba, což však nelze zkontrolovat, přičemž zastoupení [právnická osoba] v [anonymizováno] bylo ke dni 24. 10. 2020 ukončeno a z centrální evidence exekucí plyne, že proti této společnosti byla zahájena další exekuce s datem vydání pověření 26. 8. 2019. Soud I. stupně pak s ohledem na jím provedený výklad smyslu neúčinnosti právního jednání dle § 589 odst. 1 o. z. má za jednoznačné, že došlo ke zkrácení majetku dlužníka projektem rozdělení, neboť mu nezůstaly žádné finanční prostředky, žádné nemovitosti, toliko majetek v souvislosti s projektem [příjmení] nacházející se na území [anonymizováno], kde nemá nyní ani zastoupení, takže inventarizační seznam se stává listinou bez možnosti využití. Rozvaha rozdělované společnosti k 31. 12. 2018 a 1. 1. 2019 obsahuje pouze informace o vlastním kapitálu a závazcích, které však z hlediska úvah o možnosti uspokojení pohledávky žalobkyně prakticky nic neznamenají. Soud tedy uzavírá, že projektem rozdělení došlo ke zkrácení majetku dlužníka, z něhož by bylo možné domoci se pravomocné pohledávky. Zároveň činí závěr, že ke zkrácení věřitele došlo v posledních 2 letech a že k němu došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, když Ing. [jméno] [příjmení] byl současně členem představenstva dlužníka a ke dni schválení projektu rozdělení 21. 6. 2019 jednatelem všech nástupnických společností (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 a ze dne 30. 4. 2020, č. j. 29 Icdo 43/2018). Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a úspěšné žalobkyni přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení.

5. Rozsudek napadla odvoláním žalovaná. V prvé řadě nesouhlasí s právním názorem soudu I. stupně, že projektu rozdělení lze odporovat a určit jeho relativní neúčinnost. Soudu vytýká, i s poukazem na § 13 o. z., že ignoroval judikaturu vyšších soudů, konkrétně nejen citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ale i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2021, č. j. 37 Cm 67/2020-162, který byl navíc vydán v řízení o odpůrčí žalobě proti stejnému projektu rozdělení. Závěr soudu I. stupně neodůvodňuje pouze skutečnost, že občanský zákoník byl přijat později než zákon o přeměnách obchodních společností, který je navíc ve vztahu speciality k občanskému zákoníku. Ust. § 594 odst. 1 o. z., které soud I. stupně považuje za určující, řeší pouze okruh pasivně legitimovaných osob pro odpůrčí žalobu a toliko stanoví, že ušel-li z majetku dlužníka relativně neúčinným právním jednáním majetek třetí osobě, která ho následně pozbyla v důsledku dědění či přeměny obchodní společnosti, může věřitel podat odpůrčí žalobu i proti dědici či nástupnické společnosti. Při posuzování zkrácení věřitele pak dle žalované soud I. stupně vycházel z nesprávného právního názoru publikovaného v komentáři nakladatelství Wolters Kluwer, tyto názory jsou však excesivní a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které změna podoby aktiv dlužníka nemůže sama o sobě představovat zkracující právní jednání a že ke zkrácení věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovatelnému právnímu jednání a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něj věřitel uspokojil (např. rozsudek ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, publikovaný pod R 30/2009). V důsledku tohoto svého nesprávného právního názoru se soud I. stupně nezabýval blíže otázkou, zda se věřitel může uspokojit z majetku dlužníka nacházejícího se na území [anonymizováno] republiky, když břemeno tvrzení a důkazní v tomto smyslu nese věřitel (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, publikovaný pod R 64/2002). Soud I. stupně tak dospěl k nesprávným, respektive přinejmenším předčasným skutkovým závěrům ohledně nedostatku majetku rozdělované společnosti k uspokojení žalobkyně jako věřitele. Přitom žalobkyně je společností se sídlem v [anonymizováno] republice a nelze tedy dovozovat, že by uspokojení její pohledávky v [anonymizováno] republice s využitím tam se nacházejícího majetku dlužníka bylo jakkoliv složitější či nákladnější. Dále považuje za neúplně zjištěný skutkový stav věci ohledně závěru, že žalované byl znám ke dni podpisu projektu rozdělení úmysl dlužníka zkrátit věřitele nebo jí být znám musel, neboť soud I. stupně dle § 118a o. s. ř. nepoučil žalovanou o tom, že dostatečně neprokazuje či netvrdí, že jí takový úmysl nebyl a nemohl být znám, přičemž neprovedl ani žalovanou navržené důkazy k prokázání smyslu a účelu přeměny dle projektu rozdělení. Rozsudek je tak v této části pro žalovanou překvapivým rozhodnutím. Žalovaná proto navrhovala změnu rozsudku a zamítnutí žaloby.

6. Žalobkyně navrhovala potvrzení rozsudku soudu I. stupně. S odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 1. 2020 ve věci C 394/18 dovozovala možnost vyslovení relativní neúčinnosti přeměny obchodní společnosti. Podle jejího názoru ust. § 589 a násl. o. z. zakotvující institut odpůrčí žaloby představují lex specialis ve vztahu k obecným institutům zakotveným v zákoně o přeměnách společností (§ 35 a násl. a § 257 a násl. tohoto zákona), které však neposkytují věřitelům pozici obdobnou jako při ochraně před zkracujícím jednáním dlužníka. Soud I. stupně se pak v odůvodnění rozsudku výslovně vypořádal s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 101 VSPH 754/2019-126. Odkazuje-li žalovaná na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2021, č. j. 37 Cm 67/2020-162, nebyla žalobkyně účastnicí uvedeného řízení, navíc krajský soud odpůrčí žalobu zamítl pro nesprávný závěr o nemožnosti dovolat se neúčinnosti rozdělení společnosti; naopak z uvedeného rozsudku plyne, že [právnická osoba] vznikl v souvislosti s její podnikatelskou činností v [anonymizováno] republice další dluh ve výši minimálně 16 949 455 Kč, neboli je důkazem toho, že [právnická osoba] učinila v určitý okamžik rozhodnutí, že své závazky z podnikatelského působení v [anonymizováno] republice svým věřitelům hradit nebude a přikročila k realizaci projektu rozdělní, na jehož základě přešel relevantní majetek na nástupnické společnosti. I odkaz obsažený v § 594 odst. 1 o. z. svědčí o tom, že zákonodárce reflektoval skutečnost, že k přechodu majetku způsobujícímu zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele dochází v souvislosti s přeměnou společnosti. Ostatně i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 19. 2. 2021, č. j. Ncp 106/2021-39 při rozhodování o věcné příslušnosti v projednávané věci z hlediska odpůrčí žaloby odkázal na ust. § 594 o. z. Ohledně poukazu žalované na § 13 o. z. odkázala žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2021, č. j. 20 Cdo 2432/2020-71 v související věci, které výslovně zmiňuje možnost žalobkyně k ochraně svých práv odporovat právnímu jednání dlužníka dle § 589 o. z. K odvolací námitce žalované o nesprávném výkladu zkrácení věřitele a o majetku dlužníka mimo ČR žalobkyně namítla, že v případě projektu se nejednalo o tzv. ekvivalentní úkon, neboť v návaznosti na projekt přešly ze [právnická osoba] na nástupnické společnosti (včetně žalované) významné majetkové hodnoty, aniž by však [právnická osoba] za ně obdržela obvyklou cenu či jinou přiměřenou náhradu. V exekuci vedené žalobkyní proti [právnická osoba] nebyla vymožena žádná částka, což je v kontextu předmětu řízení o odpůrčí žalobě zcela zásadní. V souladu s § 589 o. z. žalobkyně tvrdila a prokázala rozhodné skutečnosti týkající se zkrácení uspokojení její vykonatelné pohledávky ze strany dlužníka a BTAS a je to pak žalovaná, koho tíží břemeno tvrzení i důkazní ohledně existence relevantního majetku [právnická osoba] v [anonymizováno] republice, neboť z jeho existence pro sebe vyvozuje příznivé právní následky. Nad rámec svých procesních povinností pak žalobkyně uvádí, že ve smyslu přílohy [číslo] projektu měla jměním [právnická osoba] zůstat všechna práva a povinnosti spojená s projektem [příjmení], popsaná v inventarizačním seznamu (ten však nebyl zveřejněn ve sbírce listin), a byť se může jevit poměrně rozsáhlý, mají v něm uvedené položky nulovou či nule se blížící hodnotu a je otázkou, zda jsou v držení [právnická osoba], a to i s ohledem na ukončení činnosti pobočky této společnosti v [anonymizováno] republice. Pokud by [právnická osoba] po přeměně podle projektu skutečně disponovala relevantním majetkem (byť v [anonymizováno] republice), nic by jí nebránilo v jeho použití k úhradě vykonatelné pohledávky žalobkyně. Odvolací argumentaci žalované k závěrům soudu ohledně rozpoznání úmyslu rozdělované společnosti zkrátit věřitele a neposkytnutí poučení soudem dle § 118a o. s. ř. považuje žalobkyně za nepřiléhavou, neboť pokud žalovaná chtěla uplatnit obranu, že jí nebyl znám zkracující úmysl dlužníka, měla uvést příslušná tvrzení; poučení soudu by tak bylo poučením o otázkách hmotného práva, což není přípustné. Námitku žalované, že relativní neúčinnost právního jednání se určuje vůči určité osobě, nikoliv současně vůči konkrétní pohledávce, považuje žalobkyně za neopodstatněnou.

7. Odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné (§ 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.). Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém napadeném rozsahu, a to ve složení senátu uvedeném v záhlaví tohoto rozsudku, když k námitce podjatosti vznesené žalovanou bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2022, č. j. Nco 9/2022-245 rozhodnuto, že mimo jiné soudci Mgr. Pavel Přibyl, JUDr. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení] nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této věci. Podala-li následně žalovaná návrh na delegaci z důvodu vhodnosti dle § 12 odst. 2 o. s. ř. v podání ze dne 17. 2. 2022 a v návaznosti na to navrhla odročení nařízeného jednání, odvolací soud v rámci usnesení ze dne 9. 3. 2022, č. j. 15 Co 275/2021-268, kterým zamítl žádost žalované o odročení jednání, dospěl k závěru, že návrh na delegaci vhodnou učiněný teprve v odvolacím řízení po nařízení druhého jednání ve věci a bez jakékoliv změny tvrzených skutečností od začátku řízení je zjevně obstrukční, směřující pouze k účelovému protahování soudního řízení, a proto jej nebude předkládat k rozhodnutí nadřízenému soudu ve smyslu § 12 odst. 3 o. s. ř. (v podrobnostech odvolací soud na odůvodnění tohoto usnesení odkazuje).

8. Následně podáním ze dne 15. 3. 2022 oznámili vstup do řízení jako vedlejší účastníci na straně žalované společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba] s tvrzením, že proti nim byla žalobkyní podána v podstatě stejná žaloba u Obvodního soudu pro Prahu 9 vedená pod sp. zn. 14 C 272/2020, přičemž v uvedeném řízení je vyčkáváno na výsledek tohoto odvolacího řízení. Žalobkyně vyslovila nesouhlas se vstupem vedlejších účastníků do řízení s tím, že společnosti skupiny [příjmení] jsou zastoupeny advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], který zastupuje i žalovanou, při posledním jednání Obvodního soudu pro Prahu 9 zde potkal Mgr. [jméno] [příjmení], který žalovanou zastupuje jako substituční zástupce a není tak důvod, aby další 2 společnosti vstupovaly do tohoto řízení jako vedlejší účastníci, když mají všechny potřebné informace díky stejnému právnímu zástupci. Jelikož odvolací soud neshledal tyto námitky žalobkyně opodstatněnými, neboť s ohledem na obdobný předmět řízení vedeného proti těmto osobám jako žalovaným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 14 C 272/2020 mají právní zájem na výsledku tohoto odvolacího řízení, usnesením vyhlášeným při jednání dne 15. 3. 2022 připustil vstup společností [právnická osoba] a [právnická osoba] do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalované (§ 93 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 9. [ulice] účastníci se ztotožnili s odvoláním žalované a navíc namítli, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedli, že žalobkyně je běloruská společnost, ovládaná státem, tj. diktátorským režimem prezidenta [příjmení], přičemž [právnická osoba] [anonymizováno] má vůči [anonymizováno] republice pohledávky na vrácení daní převyšující pohledávku žalobkyně. Již z tohoto důvodu nemůže být odpůrčí žaloba v souladu s principy spravedlnosti a dobrých mravů. Dále je podstatné, že [anonymizováno] republika v současné době podporu útok Ruské federace na [anonymizováno] a je notorietou, že Ruská federace páchá na Ukrajině válečné zločiny. Vyhovění žalobě a zaplacení pohledávky žalobkyně by tedy ve svém důsledku vedlo k financování diktátorského režimu prezidenta [příjmení].

10. Podle § 213 odst. 2, 3, 4 o. s. ř. odvolací soud provedl při jednání dne 25. 3. 2022 důkaz inventarizačním seznamem projektu rozdělení, když z protokolu o jednání soudu I. stupně nebylo zcela zřejmé, zda byl jako důkaz proveden celý (navíc ve spise soudu I. stupně byly založeny v přílohách listiny v originále bez přeložení, teprve v odvolacím řízení byly předloženy s předkladem) a jelikož soud I. stupně nečinil žádné podrobnější závěry ze všech jeho částí. Odvolací soud z těchto listin (č. l. 219-234 spisu) zjistil, že jej tvoří inventarizační seznam DHM ke dni 31. 12. 2018 – projekt [příjmení], [anonymizováno] seznam movitých věcí s pořizovacími hodnotami ([anonymizováno] 2 607 005,39 Kč), provedené odpisy v letech 2011 [číslo] a rozdíl uvedených hodnot ke dni 31. 12. 2018 (částku po odpisech) ve výši 87 959,45 Kč. Dále se jedná o inventarizační seznamy zásob na skladě s tím, že na hlavním skladě je pouze barel na vodu v počtu 2 kusů v ceně dle účetnictví 167,66 Kč, na skladě [číslo] objekt [anonymizována dvě slova] je ke dni 31. 12. 2018 celkem 49 položek (jde o věci jako těsnící páska, ocelová konstrukce, žebřík, bunkr, PVC trubka, střešní samořezné šrouby, šnekový dopravník, membránová nádrž, cyklonový odlučovač, betonový rošt apod.) s uvedením množství, ceny za jednotku, ceny celkem, datumu pořízení, kurzu a přepočtu na české koruny v celkové ceně 3 185 161,70 Kč, inventarizační seznam zásob na skladě [číslo] objekt [anonymizována dvě slova] (zařízení) s označením 41 – stavba, obsahující celkem 222 položek (jako analyzátor plynu, skříň automatizační, řídící jednotka, ústředna automatické požární signalizace, elektronický senzor, modul procesoru, hlásič, brána z profilovaného plechu, dveře vstupní kovové apod) se stejnou strukturou údajů a celkovou částkou 11 205 400,26 Kč, inventarizační seznam zásob na skladě [číslo] obsahující celkem 44 položek (např. trubka, příruba ocelová, koncovka, svorka montážní, kabel apod.) ve stejné struktuře v celkové částce 288 440,15 Kč. Dále se jedná o inventarizační protokol k 31. 12. 2018 obsahující nedokončenou výrobu ([příjmení] II) s inventarizačním zůstatkem celkem 69 845 083,87 (bez uvedení měny), inventurní protokol obsahující pohledávky z obchodních vztahů, konkrétně vůči [právnická osoba] [anonymizováno] masokombinát s uvedením titulu (smlouva ze dne 18. 7. 2013 a smlouva o realizaci investičního projektu), shodné částky a zůstatku pohledávek, datumů splatnosti od 10. 12. 2014 do 14. 3. 2016 a celkové částky 10 864 143,04 Kč, inventurní protokol obsahující daňové pohledávky vůči státu, a to DPH v celkové částce 9 250 750,58 Kč a daň z příjmu právnických osob 64 759,62 Kč, celkem 9 315 510,70 Kč, inventurní protokol obsahující krátkodobé poskytnuté zálohy s uvedením názvu konkrétních společností (všechny v [anonymizováno]), titulů, částek, zůstatků, datumů splatnosti (od 31. 1. 2014 až do 28. 2. 2019 – zde jsou zůstatky pouze 124 Kč a 33 Kč) v celkové částce 2 201 567,25 Kč) a inventarizační seznam závazků z obchodních vztahů opět s uvedením věřitelů, celkové částky, neuhrazené částky, splatnosti (roky 2014 – 2016) a celkové částky 32 552 100,63 Kč.

11. K provedenému důkazu obsahem inventarizačního seznamu žalobkyně tvrdila, že neobsahuje majetek, z něhož by se mohla uspokojit, když není zřejmé, zda jednotlivé položky existují a zda jsou rozpoznatelné od majetku třetích osob. Naopak žalovaná tvrdila, že v majetku dlužníka jsou pohledávky, které převyšují vymáhanou pohledávku žalobkyně.

12. Po takto provedeném dokazování a poté, co žalobkyně ani žalovaná žádné další důkazní návrhy neměly, odvolací soud při uvedeném jednání poučil dle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni, že dosud provedené důkazy neprokazují její tvrzení, že pohledávku žalobkyně nelze uspokojit ani z majetku dlužníka nacházejícího se na území [anonymizováno], a to z majetku ke dni schválení projektu rozdělení 21. 6. 2019. Proto byla žalobkyně vyzvána, aby označila důkazy k prokázání tohoto tvrzení s tím, že pokud tak neučiní, neunese ke svému tvrzení důkazní břemeno.

13. Na základě toho žalobkyně v podání ze dne 4. 4. 2022 tvrdila, že zahájila exekuci v [anonymizováno] proti [právnická osoba], ta však nebyla úspěšná. K tomu doložila příslušné listiny, ze kterých odvolací soud po jejich provedení jako důkazy zjistil (poté, co byly předloženy s úředně ověřeným překladem), že [anonymizováno] soud [územní celek] vydal soudní příkaz dne 18. 8. 2016, č. j. 147-12/2016, jímž rozhodl (na základě svého rozsudku sp. zn. [číslo] 2016) vymoci ze společnosti [právnická osoba] ve prospěch žalobkyně celkem částku 190 835,50 Euro, lhůta platnosti soudního příkazu začíná běžet od 18. 8. 2016 a exekuční titul musí být uplatněn nejpozději do 6 měsíců. Usnesením ze dne 26. 12. 2016, [číslo] vydaným hlavním odborem spravedlnosti [anonymizováno] městského výkonného výboru, exekutorský úřad, bylo rozhodnuto o zahájení exekučního řízení proti společnosti [právnická osoba] k vymožení pohledávky žalobkyně na základě uvedeného soudního příkazu. Z usnesení ze dne 20. 8. 2018, exekuční řízení [číslo] vydaného oddělením exekucí [anonymizováno] okresu [příjmení], plyne, že exekučním titulem bylo č.j. 147-12) 2016 ze dne 18. 8. 2016, že nárok na vymáhání částek činil 199 936,60 Euro, zůstatek dluhu činí stejnou částku, a že byla podána žádost osoby oprávněné z exekučního titulu o vrácení exekučního titulu; proto bylo rozhodnuto o vrácení soudního příkazu [číslo] 2016 ze dne 18. 8. 2016 osobě oprávněné, zrušeno usnesení o opatřeních k zajištění exekuce, ukončeno exekuční řízení [číslo] zasláno bylo usnesení stranám exekučního řízení (průvodní dopis o vrácení soudního příkazu žalobkyni byl rovněž předložen). Dále žalobkyně předložila listinu z rejstříku pohledávek z exekučních titulů týkající se obchodní firmy„ [příjmení]“ (dle údajů od 15. 8. 2017), podle které byly vyhledány celkem 4 exekuční řízení s uvedením čísla jednacího a s důvodem zastavení, že dlužník nedisponuje majetkem (nebylo zjištěno místo pobytu dlužníka ani místo uložení majetku).

14. K provedeným důkazům žalovaná namítala, že žádná z listin se nevztahuje k rozhodnému datu 21. 6. 2019 a nemůže tedy prokazovat stav majetku dlužníka v [anonymizováno] k tomuto dni; navíc ohledně majetku dlužníka v [anonymizováno] z nich nic neplyne. Rovněž z nich není zřejmé, zda se týkají dlužníka BTAS (mimo jiné s poukazem na různé adresy a neúplné označení dlužníka).

15. Žalobkyně k printscreenům obrazovky s vyhledáním dalších exekucí ohledně osoby dlužníka uvedla, že pokud by provedené důkazy nebyly dostatečné k prokázání tvrzení, že dlužník nemá žádný postižitelný majetek v ČR ani v [anonymizováno], navrhla důkaz vyhledáním odkazů z printscreenů a výslechem jednatele [příjmení] [jméno] [příjmení] k existenci majetku.

16. Odvolací soud ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že tyto další důkazy provádět nebude, a to důkaz vyhledáním odkazů z printscreenů z toho důvodu, že jej považoval za nadbytečný, důkaz výslechem jednatele [příjmení] [příjmení] proto, že byl žalobkyní uplatněn opožděně po uplynutí lhůty 10 dnů po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnutého při jednání dne 25. 3. 2022.

17. Na základě takto doplněného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

18. Podle § 589 odst. 1 o. z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné nebo bylo-li již uspokojeno.

19. Podle § 589 odst. 2 o. z. se neúčinnost právního jednání dlužníka zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

20. Smyslem žaloby podle § 589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srovnej § 595 odst. 1 věta první o. z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, a nebo – je-li splněna některá z podmínek uvedených v § 594 odst. 2 písm. a) – c) o. z. – vůči jinému právnímu nástupci (srovnej § 594 o. z.) – shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018.

21. Zásadní otázkou, kterou musel soud I. stupně vyřešit, bylo posouzení námitky žalované, že projektu rozdělení formou odštěpení sloučením (přeměny společnosti) nelze ve smyslu § 589 o. z. odporovat. Touto záležitostí se soud I. stupně podrobně zabýval v bodě 5. odůvodnění svého rozhodnutí a s jeho konečným kladným závěrem o možnosti odporovat takovému právnímu jednání se odvolací soud ztotožňuje. Soud I. stupně se řádně v odůvodnění rozsudku vypořádal s odlišným názorem obsaženým v žalovanou odkazovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2020, č. j. 101 VSPH 754/2019-126, a proto nelze přisvědčit její námitce o porušení ust. § 13 o. z., obsahující zásadu tzv. jednoty rozhodování. Odkazovala-li žalovaná v podaném odvolání ve prospěch své argumentace i na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2021, č. j. 37 Cm 67/2020-162, potom krajský soud v uvedeném rozhodnutí (stejně jako Vrchní soud v Praze ve shora označeném rozhodnutí) poukázal na to, že podle § 59 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb. právní účinky přeměny nastávají dnem zápisu do obchodního rejstříku, že proces přeměny je bez ohledu na případnou míru porušení zákona absolutně nezvratitelný a že ochrana věřitelů je upravena v ust. § 35 a násl. uvedeného zákona a dále tzv. křížovým ručením nástupnických a rozdělované společnosti ve smyslu § 257 a násl. uvedeného zákona. S touto argumentací se správně vypořádal již soud I. stupně a ani dle názoru odvolacího soudu není přiléhavá, neboť případným určením neúčinnosti právního jednání (projektu přeměny společnosti) se nijak nezasahuje do právních účinků této přeměny (ta zůstává platným právním jednáním) a nedochází ani k porušení principu nezvratitelnosti přeměny, nýbrž se pouze věřiteli zakládá právo domoci se své vykonatelné pohledávky vůči dlužníkovi z jeho původního majetku, který na základě přeměny přešel na některou z nástupnických společností. Institut neúčinnosti právního jednání dle § 591 a násl. o. z. tak poskytuje věřiteli ochranu jiným způsobem a za jiných podmínek, než instituty upravené v § 35 a násl. a § 257 a násl. zákona č. 125/2008 Sb., neboli tyto instituty nevylučují postup dle § 589 a násl. o. z. a navzájem se doplňují. Ostatně ust. § 589 odst. 1 o. z. hovoří o„ zkracujícím právním jednání dlužníka“ bez dalšího, tedy aniž by určitý druh právního jednání z možnosti mu odporovat vylučovalo. Jak správně poukazuje žalobkyně ve svém vyjádření, k obsahově stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 4. 2021, č. j. 20 Cdo 2432/2020-71 ve věci žalobkyně za účasti společnosti [právnická osoba], ve kterém se žalobkyně domáhala uznání rozhodnutí běloruského soudu i vůči uvedené společnosti (jedna z nástupnických společností), přičemž Nejvyšší soud v bodě 27. odůvodnění usnesení uvedl, že je zcela zásadní, že již dříve došlo k uznání uvedeného rozhodnutí běloruského soudu, že následná přeměna osoby, jíž byla uznaným rozhodnutím uložena povinnost peněžitého plnění, nepředstavuje okolnost, kterou je třeba posuzovat v dalším řízení o uznání téhož rozhodnutí vůči osobě zákonného ručitele a že v zásadě lze souhlasit se závěrem, že došlo-li jednáním dlužníka k účelovému vyvedení majetku na nástupnické společnosti, má žalobkyně k ochraně svých práv odpovídající právní prostředky, a to nároky vyplývající z možnosti odporovat právnímu jednání dlužníka (§ 589 o. z.) či z možnosti obrany ručitele za dluhy rozdělované společnosti ve smyslu § 257 a násl. zákona o přeměnách. Pokud soud I. stupně ve prospěch svého závěru poukazuje i na ust. § 594 odst. 1 o. z. (upravující pasivní subjekt odpůrčího práva), podle kterého neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, lze přisvědčit výkladu tohoto ustanovení provedeného žalovanou, tedy že uvedení dědice či toho, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce je vztaženo k tomu, že se jedná o právního nástupce primárního odpůrce, tedy toho, kdo s dlužníkem právně jednal nebo kdo měl z právního jednání prospěch (shodně např. [příjmení] [jméno] a kol., Občanský zákoník § 1 – 654, komentář, 2. vydání, [obec], C.H.Beck 2012, komentář k § 594 rozlišující primární odpůrce, univerzální právní nástupce – obojí v odst. 1 - a jiné právní nástupce v odst. 2). To ovšem nic nemění na kladném závěru o pasivní legitimaci žalované, a to jakožto primárního odpůrce, tedy toho, kdo při projektu rozdělení formou odštěpení sloučením s dlužníkem právně jednal a zároveň měl z tohoto právního jednání i prospěch.

22. Při tomto závěru se soud I. stupně dále zabýval posouzením splnění konkrétních podmínek odpůrčí žaloby dle § 589 o. z. Za situace, kdy existence vykonatelné pohledávky žalobkyně byla nesporná (rozhodnutí [anonymizováno] soudu [územní celek] ze dne 27. července 2016, sp. zn. [číslo] 2016 na částku 190 835,50 Euro a náklady řízení 3 022,19 Euro, které bylo pravomocně uznáno v České republice), zabýval se tím, zda projektem přeměny došlo ke zkrácení pohledávky věřitele. Na tomto místě lze přisvědčit odvolání žalované, že právní výklad problematiky zkrácení věřitele obsažený v bodě 8. odůvodnění napadeného rozhodnutí (že zmizel-li z majetku dlužníka dobře zpeněžitelný majetek, je nerozhodné, že dlužník získal peněžitou náhradu, neboť to znamená zhoršení kvality majetku dlužníka a poškození věřitele, a že z hlediska posouzení zkrácení věřitele je rozhodný den vyhlášení rozsudku), neodpovídají rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Ten již v rozsudku ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006 shrnul, že odpůrčí žalobě lze vyhovět, jen je-li prokázáno (důkazní břemeno nese žalobce), že dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele, tedy zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt tohoto úkonu – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (dále R 64/2002). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2004 sp. zn. 30 Cdo 2474/2003 plyne, že ke zkrácení pohledávky věřitele nemůže dojít, jestliže dlužník navzdory odporovanému úkonu a případným dluhům vlastní majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil; v takovém případě není úkon dlužníka odporovatelný. V rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005 Nejvyšší soud uzavřel, že v řízení o určení, že právní úkony dlužníka jsou vůči věřiteli neúčinné, nese věřitel břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že k uspokojení věřitelovy vymáhané pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 64/2006 pak plyne, že způsobilost krácení uspokojení pohledávky věřitele musí odporovatelný úkon splňovat v době, kdy byl učiněn. K tomuto výkladu učiněnému k předchozí právní úpravě odpůrčí žaloby dle § 42a občanského zákoníku č. 40/64 Sb., účinného do 31. 12. 2013, odvolací soud uvádí, že s ohledem na shodný pojem„ zkrácení uspokojení pohledávky“ obsažený i v § 589 odst. 1 o. z. je shora uvedená judikatura plně použitelná i na nyní projednávanou věc posuzovanou dle § 589 a násl o. z.

23. Pokud posuzovaný projekt přeměny ze dne 14. 5. 2019 byl schválen všemi společnostmi zúčastněnými na přeměně dne 21. 6. 2019 a téhož dne zapsán do obchodního rejstříku, je pro úspěšnost žaloby žalobkyně nezbytné, aby prokázala, že k tomuto dni dlužník BTAS v důsledku projektu přeměny nevlastnil majetek postačující k tomu, aby se z něho uspokojila. Zjistil-li soud I. stupně, že na základě následně vedené exekuce podle pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2019, č. j. 49 EX 2674/2019-31 nebyla dle sdělení soudního exekutora vymožena žádná částka a nebyl dohledán žádný movitý či nemovitý majetek v České republice, jsou tyto závěry věcně správné, lze je vztáhnout i k datu 21. 6. 2019, přičemž ani žalovanou nebyly zpochybňovány. Tento závěr přitom odpovídá i projektu rozdělení společnosti [právnická osoba] (dlužník), podle kterého na nástupnickou společnost 1) [právnická osoba] přechází jmění tvořené podíly na specifikovaných společnostech, na nástupnickou společnost 2) [právnická osoba] (žalovaná) přechází specifikované nemovité věci, na nástupnickou společnost 3) [právnická osoba] přechází specifikované dopravní prostředky, ochranné známky, zaměstnanci, přičemž jměním rozdělované společnosti [právnická osoba] zůstávají všechna práva a povinnosti spojená s projektem [příjmení] tak, jak jsou popsány v inventarizačním seznamu samostatného účetního okruhu [příjmení]. Poukazovala-li žalovaná v souvislosti s projektem přeměny na obsah účetní závěrky dlužníka, částky vlastního kapitálu a dovozovala zlepšení postavení žalobkyně jako věřitele, nepovažoval soud I. stupně správně tuto argumentaci za opodstatněnou s tím, že tyto účetní položky mají malou vypovídací schopnost při posuzování finanční situace a majetku společnosti (dlužníka). Důležité je naopak to, že dle obsahu projektu nezůstal dlužníku BTAS v České republice žádný majetek (peněžní prostředky, movité ani nemovité věci) a že jediným majetkem ponechaným této společnosti byly majetkové hodnoty v [anonymizováno] dle inventarizačního seznamu. Proto pro rozhodnutí o podané žalobě bylo důležité posouzení toho, zda tento majetek dostačuje k úhradě pohledávky žalobkyně. Byť existenci takového majetku tvrdila žalovaná, dle názoru odvolacího soudu (s ohledem na shora podaný výklad) nesla žalobkyně břemeno tvrzení i břemeno důkazní k tomu, že ani z tohoto majetku v [anonymizováno] nelze její pohledávku uspokojit.

24. Provedl-li odvolací soud důkaz uvedeným inventarizačním seznamem (ve smyslu přílohy [číslo] projektu rozdělení), lze mít na jeho základě, ve spojení se zprávou nezávislého auditora Ing. [jméno] [příjmení] o ověření zahajovací rozvahy rozdělované [právnická osoba] a. s. k 1. 1. 2019 (provedenou a hodnocenou jako důkaz již soudem I. stupně), podle které tato zahajovací rozvaha podává věrný a poctivý obraz aktiv a pasiv (jež vychází právě z inventarizačního seznamu), za prokázané toliko, že ke dni 31. 12. 2018 (ke kterému byly zúčastněnými společnostmi sestaveny účetní závěrky – čl. VII. projektu) měl dlužník BTAS veden v účetnictví specifikovaný majetek (movité věci a pohledávky). Zároveň však pouze z těchto inventarizačních seznamů nelze dovozovat, že uvedené věci či pohledávky mohly vést k uspokojení poměrně vysoké vykonatelné pohledávky žalobkyně (ke dni 21. 6. 2019), neboť u jednotlivých movitých věcí je známa pouze jejich pořizovací hodnota, nikoliv jejich stav a skutečná hodnota ke dni 31. 12. 2018 (potažmo 21. 6. 2019), v případě pohledávek dlužníka je otázkou jejich případné promlčení, vymahatelnost (vůči soukromým subjektům), resp. vůbec jejich existence, neboť v účetnictví dlužníka BTAS jsou vedeny pouze na základě jím doložených skutečností, což nevylučuje, aby dlužníky těchto evidovaných pohledávek byla jejich existence zpochybněna; to se týká i pohledávek vůči [anonymizováno] státu. Pro potvrzení správnosti závěru soudu I. stupně o nemožnosti uspokojení pohledávky žalobkyně ani z tohoto majetku v [anonymizováno] má proto zásadní význam dokazování provedené v odvolacím řízení o exekučním vymáhání pohledávky žalobkyně vůči dlužníkovi v [anonymizováno], které bylo zahájeno usnesením vydaným dne 26. prosince 2016, ukončeno usnesením ze dne 20. srpna 2018 a z nichž plyne, že nebyla vymožena žádná částka. Poukazy žalované na nesrovnalosti v označení dlužníka v uvedených listinách (neuvedení identifikačního čísla, různě uváděny adresy) nemohou zpochybnit věrohodnost těchto listin ani jejich obsah v tom smyslu, že se nepochybně týkají osoby dlužníka BTAS, což jednoznačně plyne z označení vykonávaného rozhodnutí – rozsudku [anonymizováno] soudu [územní celek] sp. zn. [číslo] 2016 M, ve spojení se soudním příkazem téhož soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 147-12/2016. Pokud tedy necelé 2 roky žalobkyně bez jakéhokoliv výsledku vymáhala svoji pohledávku vůči dlužníkovi v [anonymizováno], je namístě závěr, že ani z tohoto majetku dlužníka nelze pohledávku žalobkyně uspokojit. Tento závěr podporuje i poukaz soudu I. stupně na jeho zjištění, že zastoupení dlužníka v [anonymizováno] ke dni 24. 10. 2020 bylo ukončeno. Proto i pokud z listiny předložené žalobkyní obsahující výpis z běloruské databáze ohledně neúspěšného vedení dalších 4 exekučních řízení vůči společnosti„ [příjmení]“ jednoznačně neplyne, že se tato zpráva týká skutečně dlužníka [právnická osoba] Beltech (neboť i rámci tohoto řízení byla zjištěna existence několika společností obsahujících název„ [příjmení] s dalším označením), nebylo potřeba v tomto směru k návrhu žalobkyně doplňovat dokazování, neboť shora uvedený závěr o nemožnosti žalobkyně uspokojit svou pohledávku z majetku dlužníka v [anonymizováno] je dostatečně prokázán.

25. Odvolací soud proto uzavírá, že projektem přeměny ze dne 14. 5. 2019, schváleným dne 21. 6. 2019, došlo ke zkrácení vykonatelné pohledávky žalobkyně. Na uvedený závěr nemá žádný vliv argumentace žalované uplatněná v řízení před soudem I. stupně, že nemovité věci, které na základě projektu přeměny přešly na žalovanou, jsou zatíženy zástavním právem a že by se žalobkyně své pohledávky nedomohla ani jejich exekučním prodejem, neboť se netýká posouzení zákonných předpokladů odpůrčí žaloby dle § 589 a násl. o. z., ale již realizace vyhovujícího soudního rozhodnutí o takové žalobě.

26. Za správný pak odvolací soud považuje i závěr soudu I. stupně, že ve smyslu ust. § 590 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ke zkracujícímu právnímu jednání došlo v posledních 2 letech před podáním žaloby, a že k němu, s ohledem na osobní propojení prostřednictvím Ing. [jméno] [příjmení], došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou (ohledně posouzení osoby blízké odvolací soud zcela odkazuje na bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku). Jelikož tento závěr pro rozhodnutí soudu I. stupně postačoval, nebylo potřeba, aby žalované poskytl poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) in fine o. z. má tvrdit, že jakožto osobě blízké dlužníkovi jí dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl ani znám být nemusel, neboť (v souladu s názorem žalobkyně) by se jednalo o poučení hmotněprávní, které s ohledem na zásadu rovnosti stran v řízení není přípustné.

27. Navíc projekt rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 14. května 2019 spočíval v tom, že z rozdělované společnosti [právnická osoba] přešlo na nástupnické společnosti jmění bez jakéhokoliv protiplnění (jak správně uváděla žalobkyně v podaném vyjadření k odvolání), neboli jednalo se o jednostranný převod jmění na nástupnické společnosti. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018 konstatoval, že jednotlivé skutkové podstaty, které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou upraveny v ust. § 590 a § 591 o. z. Zatímco ust. § 590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty, při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž by stanovil, zda se uplatní pro právní jednání úplatná nebo bezúplatná, ust. § 591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Vzájemný vztah ust. § 590 a § 591 o. z. je nutné posoudit pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali, z čehož vyplývá, že ust. § 590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v ust. § 591 o. z. vylučuje použití obecnějšího ust. § 590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných právních jednání. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám být nemusel. Vzhledem k účelu právního institutu relativní neúčinnosti (ochraně práv věřitelů) totiž nemůže být zájem třetí osoby obohacené bezúplatným právním jednáním zpravidla upřednostněn (srovnej výjimky v ust. § 591 písm. a) – d) o. z.) před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Proto dle názoru odvolacího soudu nebylo potřeba se otázkou zkracujícího úmyslu dlužníka a vědomosti žalované o něm zabývat. Přitom z ust. § 591 o. z. plyne, že neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních 2 letech (to je v dané věci splněno). To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostní dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Žalovaná v průběhu řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti podřaditelné pod některou z těchto výjimek, přičemž s ohledem na charakter odporovatelného úkonu (přeměna obchodní společnosti) žádná z těchto variant nepřipadá ani v úvahu.

28. Pokud vedlejší účastníci namítli rozpor podané žaloby s dobrými mravy s ohledem na to, že žalobkyně je běloruská společnost ovládaná státem, tj. diktátorským režimem prezidenta [příjmení], plyne z výpisu z jednotného státního rejstříku právnických osob (čl. 11 spisu), že formou vlastnictví žalobkyně je vlastnictví nestátních právnických osob, neboli s [anonymizováno] státem není nijak přímo spojena Z tohoto důvodu je pak zjevně neopodstatněná argumentace vedlejších účastníků, že vyhovění žalobě a zaplacení pohledávky žalobkyně by ve svém důsledku vedlo k financování diktátorského režimu prezidenta [příjmení], který podporuje útok Ruské federace na [anonymizováno] a podporuje vraždění ukrajinských civilistů. Proto pokud právní zástupce žalované při jednání odvolacího soudu dne 25. 3. 2022 poukázal ohledně otázky dobrých mravů na vyjádření vedlejšího účastníka a uváděl obdobnou argumentaci spojenou s válkou na Ukrajině, nebylo předsedou senátu, v rámci vedení jednání, připuštěno další argumentování touto záležitostí. Navíc předpoklady odporovatelnosti právnímu jednání se zjišťují ke dni, kdy bylo učiněno (v daném případě 21. 6. 2019), tudíž skutečnosti nastalé později (což je i případ války na Ukrajině) nemohou mít žádný vliv na posouzení výkonu žalobkyní uplatněného práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. (neboť právní jednání v době jeho uskutečnění souladné s dobrými mravy se zásadně nemůže teprve následně dostat do takové kolize).

29. Ve smyslu § 589 odst. 1 o. z. má věřitel právo domáhat se určení, že právní jednání dlužníka není vůči němu účinné. Z tohoto vymezení odpůrčí žaloby plyne, že neúčinnost právního jednání se určuje rozhodnutím soudu (viz § 589 odst. 2 o. z.) vůči věřiteli, aniž by bylo nutné ve výroku rozsudku uvádět zkrácenou vykonatelnou pohledávku věřitele. Pokud v daném případě výrok napadeného rozsudku obsahuje i tuto pohledávku žalobkyně, s ohledem na jí formulovaný žalobní petit, nebránila tyto okolnost vyhovění žalobě a nemá žádný vliv ani na materiální vykonatelnost napadeného rozsudku; námitky žalované uplatněné v této souvislosti nejsou pro rozhodnutí významné.

30. Ze všech shora rozvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, tedy včetně bezchybného výroku o nákladech řízení, vůči kterému žádné námitky žalovanou vzneseny nebyly, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

31. V odvolacím řízení uspěla rovněž žalobkyně, která tak má dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů i této fáze řízení, a to jak vůči žalované, tak i vedlejším účastníkům na její straně (ve smyslu § 93 odst. 3 o. s. ř.). Jedná se celkem o 8 úkonů právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalované, vyjádření k návrhu žalované na delegaci z důvodu vhodnosti, doplnění skutkových tvrzení k výzvě odvolacího soudu a účasti na jednáních dne 2. 12. 2021, 15. 3. 2022, 25. 3. 2022, 3. 5. 2022 a 24. 5. 2022) po 2 500 Kč za úkon dle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu – AT (vyjma vyjádření k návrhu na delegaci, které není podáním ve věci samé a za které dle § 11 odst. 2, 3 AT náleží odměna v poloviční výši 1 250 Kč), 8 tzv. režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, náhrada za promeškaný čas za cesty k uvedeným jednáním soudu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT po 100 Kč za celkem 30 půlhodin (každá cesta [obec] – [obec] a zpět 6 půlhodin), celkem 3 000 Kč, a náklady cestovného postupně v částkách 1 053 Kč, 3x 1 134 Kč a naposledy 1 195 Kč, celkem náklady právního zastoupení 29 800 Kč, k tomu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada 21 % DPH v částce 6 258 Kč, a dále náklady za úředně ověřené překlady listin v celkové výši 2 100 Kč (doložené fakturou a rozpisem částek), celkem částka 38 158 Kč, kterou jsou žalovaná a vedlejší účastníci na její straně povinni zaplatit žalobkyni v zákonné lhůtě 3 dnů k rukám právního zástupce žalobkyně společně a nerozdílně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 1871 odst. 1 in fine o. z.).

Poučení