9 C 209/2020-158

Rubrum

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [číslo] [anonymizována dvě slova] republika, registrační [číslo] zapsaná v [anonymizováno] státním rejstříku právnických osob u samostatných podnikatelů při Ministerstvu spravedlnosti [anonymizováno] republiky, zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení] advokátem spol. [právnická osoba], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované], zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení] advokátem [právnická osoba] a [právnická osoba], sídlem [adresa], o návrhu na určení neúčinnosti právního jednání takto:

Výrok

I. Určuje se, že právní jednání společnosti [právnická osoba], [IČO] v podobě projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 14. května 2019 a valnou hromadnou schválené dne 21. června 2019, téhož dne zapsaného do obchodního rejstříku je vůči žalobkyni neúčinné a to ve vztahu k pohledávce žalobkyně přiznané rozsudkem [anonymizováno] soudu města Minsku ze dne 27. července 2016, sp.zn. [číslo] M, který stanovil, že společnost [právnická osoba] je povinna zaplatit žalobkyni částku 190 835,50 Euro (dlužná částka a penále) a 3 022,19 Euro (náhrada nákladů řízení).

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 24 318 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně navrhovala, aby soud určil, že právní jednání společnosti [právnická osoba], [IČO], v podobě projektu rozdělení formou odštěpení sloučením ze dne 14. června 2019 valnou hromadou žalované schváleného dne 21. června 2019 je vůči žalobkyni neúčinné, a to ve vztahu k pohledávce žalobkyně přiznané rozsudkem [anonymizováno] soudu města Minsku ze dne 27. července 2016, sp. zn. [číslo], který stanovil, že společnost [právnická osoba] je povinna zaplatit žalobkyni částku 190 835, 50 [anonymizováno] a náklady řízení. Uváděl, že žalobkyně je akciovou společností se sídlem v [anonymizováno] založenou podle běloruského práva. Žalovaná je společností zřízenou podle českého práva, do 21. června 2019 působila pod firmou [právnická osoba] Žalovaná je jednou ze společností participujících na odštěpení části jmění [právnická osoba] a.s., [IČO] (dnes [právnická osoba], dále jen [anonymizováno]), a jeho sloučení s žalovanou a společnostmi [právnická osoba], [IČO] (dnes pod firmou [právnická osoba], dále jen [anonymizováno]), a [právnická osoba], [IČO] (dnes pod firmou [právnická osoba], dále jen [anonymizováno]). Dne 8. října 2015 žalobkyně v pozici zhotovitele uzavřela se [právnická osoba] v pozici objednatele smlouvu na dodávku stavebních pracích [číslo] sjednané práce provedla a vyúčtovala za ně cenu ve výši 354 219,50 [anonymizováno]. Společnost [anonymizováno] vyúčtovanou cenu nezaplatila, proto ji následně k její úhradě zavázal [anonymizováno] soud města Minsku rozsudkem ze dne 27. července 2016, sp.zn. [číslo]. Na základě tohoto rozsudku, který nabyl právní moci dne 18. srpna 2016, je [právnická osoba] povinna zaplatit žalobkyni částku 190 835,50 [anonymizováno] a náklady řízení v částce 3 022,19 [anonymizováno]. K návrhu žalobkyně byl běloruský rozsudek na území České republiky uznán rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. února 2019, sp.zn. 15 C 187/2018 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. června 2019, sp.zn. 15 Co 212/2019. Podle projektu rozdělení [právnická osoba] odštěpením a sloučením se žalovanou a dále se společnostmi [anonymizováno] a [anonymizováno] uzavřeného dne 14. května 2019 došlo k přechodu části jmění [právnická osoba] na ostatní společnosti účastnící se rozdělení. Na žalovanou společnost přešly nemovitosti zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Stádlec a dále nemovitosti zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Tábor. Jměním [právnická osoba] po provedeném rozdělení zůstala všechna práva a povinnosti spojené s projektem [příjmení]. Žalovaná a [právnická osoba] a [anonymizováno] byly založeny [právnická osoba] pro [právnická osoba], [IČO], jednatelem žalované a [právnická osoba] a [anonymizováno] se stal k 13. 5. 2019 (den předcházející dni uzavření projektu) [jméno] [příjmení], který byl i členem představenstva [právnická osoba]. K 27. květnu 2019 byla jakožto jediný společník žalované a [právnická osoba] a [anonymizováno] zapsána [právnická osoba] [anonymizováno] – [právnická osoba], [IČO] (dále jen [anonymizováno]), žalobkyně předpokládá, že obchodní podíly byly na uvedenou společnost převedeny rovněž s účinností k 13. květnu 2019. Vzhledem k tomu, že ani po uznání běloruského rozsudku nebyla [právnická osoba] dlužná částka zaplacena, byla nařízena exekuce a pověřen soudní exekutor. Ten obstavil účty vedené pro [právnická osoba] v českých bankách. Společnost [anonymizováno] se aktuálně domáhá částečného zastavení exekuce, a to ve vztahu k pohledávce na výplatu účtu v [právnická osoba] s tím, že [právnická osoba] neměla podle auditované zahajovací rozvahy k rozhodnému dni rozdělení (1. ledna 2019) žádné pohledávky z bankovních účtů a naopak v inventarizačním seznamu samotného účetního okruhu [příjmení] není uvedena žádná pohledávka z bankovního účtu. Dovozuje tedy, že všechny bankovní účty přešly v důsledku rozdělení na ostatní společnosti participující na přeměně. Součástí jmění [právnická osoba] po zápisu přeměny měly zůstat jen některé movité věci nacházející se v [anonymizováno] o nulové nebo nule se blížící hodnotě a dále soubor pravděpodobně promlčených pohledávek za běloruskými subjekty. V souladu s tvrzením žalované, že není vlastníkem pohledávky na výplatu z účtu v [právnická osoba], se excindační žalobou projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp.zn. 41 C 60/2020 domáhá vydání této pohledávky [právnická osoba]. Ke dni podání žaloby v posuzované věci soudní exekutor na [právnická osoba] k uspokojení pohledávky žalobkyně ničeho nevymohl, [právnická osoba] nevlastní žádný exekucí postižitelný majetek. Vzhledem k bezvýslednosti exekučního řízení považuje žalobkyně uzavření projektu a následný zápis rozdělení za jednání dlužníka, které zkracuje uspokojení její vykonatelné pohledávky. Proto doručila dne 3. srpna 2020 žalované listinu, kterou namítá relativní neúčinnost projektu. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 589 odst. 1 o.z. a tvrdila, že projekt a v jeho důsledku uskutečněné rozdělení [právnická osoba] a.s. zkracuje právo žalobkyně domáhat se uspokojení její vykonatelné pohledávky. Zatímco před rozdělením vlastnila [právnická osoba] krom jiného pohledávky z účtů u peněžních ústavů, movitosti a na trhu rychle realizovatelné nemovitosti, po rozdělení není fakticky ničeho, z čeho by bylo možné vykonatelnou pohledávku uspokojit. Vzhledem k tomu, že [jméno] [příjmení] byl v době uzavření projektu jednatelem žalované, jednatelem [právnická osoba] a [anonymizováno] a dále členem představenstva [právnická osoba], musela žalovaná o nepřímém úmyslu zkrátit uspokojení pravomocné pohledky žalobkyně vědět. V případě, že v průběhu dokazování vyjde najevo, že podíly v žalované a ve [právnická osoba] a [anonymizováno] přešly na [právnická osoba] – [právnická osoba] ke 13. květnu 2019 (před uzavřením projektu), pak vědomí žalované a srozumění [anonymizováno] se zkrácením uspokojení pravomocně přiznané pohledávky žalobkyně vyplývá i z této skutečnosti.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala, že přeměnou provedenou dle projektu nedošlo ke zkrácení žalobkyně jako věřitele, její postavení se dokonce zlepšilo. V tomto směru odkazovala na rozvahu rozdělované společnosti, na její vlastní kapitál a závazky k 31. prosinci 2018 a k 1. lednu 2019, tedy k rozhodnému dni projektu přeměny. Zdůrazňovala, že z auditorem ověřených účetních závěrek rozdělované společnosti je zřejmé, že realizací přeměny dle projektu rozdělení se rozdíl vlastního kapitálu rozdělované společnosti oproti jiným závazkům snížil o 190 milionů Kč, a to ve prospěch vlastního kapitálu. Navíc dodávala, že skutečnost, že realizací přeměny došlo k přechodu pohledávek z bankovních účtů na nástupnickou společnost, nemůže svědčit o krácení věřitele ani o účelovosti přeměny. Zdůrazňovala, že spolu s pohledávkami z bankovních účtů přešly i závazky rozdělované společnosti. Žalobkyně přitom dle žalované neprokazuje svá tvrzení o tom, že movitý majetek rozdělované společnosti nemá žádnou hodnotu a pohledávky rozdělované společnosti jsou promlčené. Dále zdůrazňovala, že na ni přešly nemovitosti, které jsou zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávek ve výši desítek milionů korun a zákazem zatížení a zcizení. Žalobce by tedy ani případným exekučním prodejem těchto nemovitostí nedosáhl uspokojení své pohledávky. Zdůrazňovala, že výše vlastního kapitálu žalované k 1. lednu 2019 představovala částku 12 000 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že z rozdělované společnosti žádný hodnotný majetek v její prospěch neušel. Žalovaná současně popírala, že by přeměna dle projektu byla účelovým jednáním rozdělované společnosti s cílem zmařit uspokojení pohledávky žalobkyně. Rozdělení společnosti bylo zvažováno dlouhodobě, aby se každá ze společností mohla zabývat svým předmětem činnosti a specializovat se na něj. O tom svědčí i projekt, kterým bylo do žalované společnosti odštěpeno jmění týkající se nemovitých věcí dříve vlastněných rozdělovanou společností a s tím související závazky, do společností [právnická osoba] byly odštěpeny podíly rozdělované společnosti v zahraničních dceřiných společnostech a s tím související závazky, do společnosti [právnická osoba] bylo odštěpeno jmění týkající se podnikatelské činnosti v České republice, k tomu nezbytné automobily, zaměstnanci a s tím související závazky a konečně v rozdělované společnosti bylo ponecháno jmění týkající se podnikatelské činnosti v zahraničí. Odkazovala na to, že změna korporátní struktury je zcela běžnou podnikatelskou praxí. Konečně potom namítala nemožnost určení relativní neplatnosti projektu rozdělení a odkazovala na ustanovení § 589 a následujících občanského zákoníku a ust. § 235 a následujících zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona. Tvrdila, že určení relativní neúčinnosti projektu rozdělení by mohlo negativně zasáhnout do práv třetích osob, které po přeměně vstoupily do smluvních vztahů s nástupnickými společnostmi. Právní úprava zákona o přeměně obchodních společností je přitom založena na nezvratitelnosti realizované přeměny. Uvedené se projevuje zejména v ustanovení § 52 zákona, které přiznává právo domáhat se neplatnosti přeměny toliko společníkům a členům orgánu zúčastněné společnosti, a toto právo omezuje tříměsíční lhůtou. Dalším důvodem, pro který nelze žalobě vyhovět, je existence poměrně rozsáhlé úpravy ochrany věřitelů společnosti zúčastněných na přeměně rozdělením, která zamezuje tomu, aby byl věřitel zúčastněných společností zkrácen. Konkrétně odkazovala na úpravu zajištění zakotvenou v ustanovení § 35 a následujících zákona o přeměně obchodních společností, úpravu křížového ručení zakotvenou v § 257 a následujících. Nevyužití uvedených institutů ze strany žalobkyně nelze dle žalované nahrazovat žalobou na relativní neúčinnosti projektu. Žalovaná odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č.j. 101 VSPH 754/2019-126, 191 ICN 3635/2016.

3. Na obranu žalované reagovala žalobkyně podáním ze dne 18. 2. 2021. V první řadě namítala, že porovnání rozdílu vlastního kapitálu oproti závazkům k 31. prosinci 2018 a k 1. lednu 2019 naznačuje podíl dluhového financování, nic to však nevyjadřuje ve vztahu ke schopnosti plnit závazky. V případě [anonymizováno] přeměnou evidentně došlo k zásadnímu poklesu objemu aktiv zhruba na jednu třetinu. Zatímco k 31. prosinci 2018 měla [anonymizováno] peněžní prostředky na účtech u bank v hodnotě přesahující 21 milionů korun, k 1. lednu 2019 měla na těchto účtech 10 haléřů. Majetek [právnická osoba] je zcela evidentně nelikvidní, jeho hodnota je tak nerozhodná. Na žalovanou společnost přitom přešel nemovitý majetek zapsaný na [list vlastnictví] pro katastrální území Stádlec, který žalovaná stále vlastní. Závazky žalované vůči úvěrovým institucím jsou přitom takové, že při realizaci nemovitostí by s největší pravděpodobností došlo na uspokojení pohledávky žalobkyně. Žalobkyně definovala důvody, pro které je přesvědčena, že účelem rozdělení [právnická osoba] bylo právě zkrácení věřitele. Poukázala na to, že podmínky, pro které [právnická osoba] údajně přistoupila ke svému rozdělení, existovaly již v roce 2014. K rozdělení však došlo až poté, co se stalo zřejmé, že žalobkyně bude svou pohledávku vymáhat. Žalobkyně nakonec vyslovila přesvědčení, že soud je oprávněn rozhodnout o relativní neúčinnosti projektu. Poukázala na ustanovení § 594 občanského zákoníku, který dovolání se relativní neúčinnosti vůči osobě participující na přeměně výslovně připouští, a odkázala v této souvislosti na komentářovou literaturu. Současně zdůraznila, že odkaz na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 101 VSPH 754/2019, 191 ICM 3635/2016 považuje za nepřípadný. Podáním ze dne 17. 5. 2021 žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 29 IDO 43/2018, z něhož vyplývá, že na [právnická osoba] na straně jedné a žalovanou na straně druhé je v souvislosti s projektem nutno pohlížet jako na osoby blízké. K tvrzení žalované, že neúčinnost přeměny obchodní společnosti nelze obecně vyslovit, odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 2021 č.j. 20 Cdo 2432/2020-71.

4. Dalším podáním ze dne 14. května 2021 žalovaná zdůraznila, že porovnáním rozdílu mezi vlastním kapitálem a závazky rozdělované společnosti před a po proměně je zřejmé, že se vlastní kapitál prakticky nezměnil, zatímco závazky se snížily o 190 miliónu korun, z čehož vyplývá lepší možnost uspokojení pro žalobkyni. Námitce, že rozdíl mezi vlastním kapitálem a závazky nevypovídá o likviditě, přisvědčila, nicméně skutečnost, že věřitel se může uspokojení své pohledávky domáhat méně vhodným způsobem, nepředstavuje ještě krácení věřitele. Bezvýslednost exekučního řízení v České republice nevypovídá o tvrzeném krácení žalobkyně jako věřitele, neboť z projektu je mimo jiné zřejmé, že rozdělovaná společnost má majetek i mimo území republiky. Žalobkyně neprokazuje, že rozdělovaná společnost po přeměně nemá dostatečný majetek k zaplacení dluhu. Žalovaná popřela, že by projekt jakkoli časově souvisel s okamžikem, kdy žalobkyně začala svou pohledávku reálně vymáhat.

5. S ohledem na obranu žalované řešil soud z důvodu procesní ekonomie nejprve otázku, zda lze projekt rozdělení napadnout odpůrčí žalobou. Ustanovení § 589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) dává věřiteli právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči němu právně účinné, pokud zkracuje uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Podle § 590 o.z. se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu krátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkům úmysl zkrátit věřitele, nebo c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. Podle ustanovení § 594 odst. 1 o.z. se lze neúčinnosti právního jednání dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně obchodní společnosti jako její právní nástupce. Zákon [číslo] Sb., insolvenční zákon definuje jako neúčinné ty právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona se neúčinnost dlužníkových právních úkonů zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům, není-li dále stanoveno jinak. V ustanoveních § 240 a následujících insolvenční zákon definuje, co je považováno za odporovatelný úkon. Z textu zákonného ustanovení § 594 odst. 1 o.z., které je pro rozhodnutí soudu v tomto případě určující, tak bezpochyby výslovně vyplývá možnost domáhat se neúčinnosti právního jednání proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. V době, kdy občanský zákoník č. 89/2012 Sb. vstoupil v účinnost, byl zákon o přeměně o obchodních společností [číslo] Sb. již účinný již několik let a o úmyslu zákonodárce tak nelze pochybovat. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani opakovaně zmiňované mechanizmy zajištění pohledávek věřitelů. Ty zákon o přeměně obsahoval ještě před účinností občanského zákoníku, přesto byla výslovně upravena možnost přeměně obchodních společností odporovat. Pro úplnost je třeba dodat, že vzhledem k níže uvedenému nevylučuje použití institutu neúčinnosti ani úprava obsažená v insolvenčním zákoně, který v § 235 odst. 1 uvádí, že neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných; za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Co je a co není neúčinným úkonem, je třeba hodnotit podle konkrétního skutkového stavu, nicméně odmítnout využití institutu neúčinnosti bez dalšího je v rozporu s citovanou právní úpravou. Ani zdůrazňovaná nezvratitelnost přeměny o právu domáhat se neúčinnosti nijak nevypovídá. Dovoláním se neúčinnosti právního úkonu k žádné změně ve strukturách společnosti nedochází, samotná přeměna napadena není, věřitel má pouze možnost uspokojit své pohledávky z majetku žalované osoby. Ochrana věřitelů zakotvená v ustanovení § 35 a následujících a § 257 a následujících zákona o přeměnách obchodních společností je v tomto smyslu bez významu. I když pomineme specifika těchto ochranných instrumentů, jedná se o možnosti použitelné pouze v určitých situacích. Ostatně i občanský zákoník nabízí specifické nástroje k ochraně věřitele, aniž by to omezovalo jeho možnost podat návrh na určení neúčinnosti právního úkonu. Zaměňování jednotlivých institutů či podmiňování použití jedněch vyloučením druhých nemá žádnou zákonnou oporu. Navíc je třeba zdůraznit, že z judikaturního pohledu bylo k dispozici jediné rozhodnutí, které vyslovilo závěr, že aplikace institutu neúčinnosti je vzhledem ke společnostem, které prošly přeměnou podle zákona č. 125/2008 Sb., vyloučena. Rozhodnutí v bodě 25. konstatuje, že účelem právní úpravy neúčinnosti právních úkonů je chránit nezajištěné věřitele před nelegitimním úbytkem dlužníkova jmění, zatímco při přeměně nedochází k úbytku majetku rozdělované společnosti v důsledku převodu na jinou osobu, nýbrž v důsledku k přechodu. Taková argumentace se jeví jako nepřesvědčivá, neboť zmíněnému přechodu majetku nepochybně musely předcházet četné právní úkony, které přivodily změnu majetkové struktury dlužníka. Stejně tak odkaz na skutečnost, že na rozdíl od právních jednání v souvislosti se smlouvami přechází v případě projektu rozdělení na nástupnickou společnost jmění včetně případných práv a povinnosti a nástupnická společnost za tento převod neposkytuje rozdělované společnosti žádné plnění, se jeví bez významu. V případě přeměny obchodní společnosti je legitimní očekávat, že společnost, od níž dochází k odštěpení majetku, si zachová takový objem aktiv, aby mohla vypořádat své věřitele. Pokud tak neučiní a majetek přejde na společnost jinou, nic nebrání tomu, aby se věřitel domáhal neúčinnosti právního úkonu. Aniž by se tedy soud věcně zabýval problematikou řešenou rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2020 č.j. 101 VSPH 754/2019-126, s obecnými závěry vyslovenými na jeho straně 6 až 8 se neztotožňuje. Naopak má za to, že s právní úpravou konvenují názory vyslovené v komentářové literatuře (viz článek„ K možnosti domáhat se určení relativní neúčinnosti projektu přeměny v rámci insolvenčního řízení“). Soud proto uzavřel, že použití instrumentu neúčinnosti není vyloučeno v insolvenčním řízení, tím spíše pak je možné v občanskoprávním řízení, kde zákon tuto možnost výslovně upravuje.

6. Po vyřešení otázky využitelnosti institutu neúčinnosti se soud zabýval tím, zda žalobkyně namítla neúčinnost jednání včas a řádně. Z projektu rozdělení, úplných výpisů z obchodního rejstříku rozdělované společnosti i společností odštěpených vyplývá, že projekt ze dne 14. 5. 2019 byl schválen všemi společnostmi zúčastněnými na přeměně dne 21. 6. 2019 a téhož dne zapsán do obchodního rejstříku. Na listině označené dovolání se relativní neúčinnosti právního úkonu není datum, nicméně z doručenky vyplývá den 28. 7. 2020. Žaloba byla podána dne 23. 10. 2020. Vzhledem k tomu, že zákon předpokládá možnost dovolání se neúčinnosti pro úkony uskutečněné v posledních dvou, resp. pěti letech, lze bez dalšího zkoumání konstatovat, že neúčinnost byla uplatněna včas.

7. Nejzásadnější bylo posouzení otázky, zda zmíněným projektem došlo ke zkrácení věřitele. Oba účastníci prohlásili za nespornou skutečnost, že [anonymizováno] soud města Minsku vynesl dne 27. července 2016 rozsudek sp.zn. [číslo], kterým stanovil, že [právnická osoba] je povinna zaplatit žalobkyni částku 190 835,50 Euro a náklady řízení ve výši 3 022,19 Euro. Rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti 18. srpna 2016. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. února 2019 č.j. 15 C 187/2018-69 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. června 2019 č.j. 15 Co 2012/2019-89 je zřejmé, že rozsudek běloruského soudu byl pravomocně uznán v České republice. Z vyrozumění o zahájení exekuce č.j. 168 EX 2318/19-8 plyne, že Obvodní soud pro Prahu 1 dne 3. 9. 2019 pod č.j. 49 EX 2674/2019-31 pověřil soudního exekutora, který nyní provádí exekuci. Dne 9. 9. 2019 vydal tři exekuční příkazy (č.j. 168 EX 2318/19-14, 168 EX 2318/19-12 a 168 EX 2318/19-13) přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžních ústavů. Ze sdělení soudního exekutora o stavu exekuce ze dne 14. 5. 2021 soud zjistil, že dosud nebyla vymožena žádná částka. Při opětovných lustracích majetku povinného již nebyly žádné účty povinného dohledány. V exekučním řízení nebyl zjištěn žádný movitý majetek povinného, žádné nemovité věci povinného ani jeho postižitelné pohledávky. Na adrese sídla povinného se nachází tzv.,,office point“, tedy pouze formální sídlo. Na území České republiky fakticky nebyla dohledána žádná aktiva, která by mohla být sepsána a zpeněžena k úhradě pohledávky oprávněného. Z projektu rozdělení (příloha [číslo]) je patrné, že v rozdělované společnosti bylo ponecháno jmění označené jako„ všechna práva a povinnosti spojená s projektem [příjmení] tak, jak jsou popsána v inventarizačním seznamu samotného účetního okruhu [příjmení] zpracovaného ke dni poslední řádné účetní závěrky sestavené před vyhotovením tohoto projektu“. Soud měl k dispozici v českém překladu inventarizační seznam dlouhodobého hmotného majetku ke dni 31. 12. 2018, z něhož lze zjistit seznam položek včetně jejich pořizovacích hodnot. Není však zřejmé, kdy byly uvedené předměty pořízeny, navíc se převážně jedná o věci bez reálné možnosti zpeněžení v exekučním řízení. Položky jako kancelářské vybavení, pneumatické kladivo či vrtačka by zřejmě v exekuci požadovaný výtěžek nepřinesly. Ani další položky inventarizačního seznamu (pohledávky, závazky společnosti) nenaznačují žádný reálný majetek, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávky žalobkyně. Inventarizační seznam je zřejmě v souladu se zahajovací rozvahou [právnická osoba] a.s. k 1. 1. 2019 a soud nezpochybňuje závěry ve zprávě nezávislého auditora pro zvláštní účely v souvislosti s projektem rozdělení společnosti. Nicméně pro účely exekuce je evidentní, že se projektem rozdělovaná společnost zbavila veškerých finančních prostředků na účtech a veškerých nemovitostí. K dispozici zůstal dlouhodobý hmotný majetek zřejmě na území [anonymizováno], dále podle inventarizačního seznamu zásoby a nedokončená výroba, což však nelze žádným způsobem zkontrolovat. Z výpisu [anonymizováno] registrace a udělování licencí hlavního justičního úřadu výkonného výboru města Minsk vyplynulo, že zastoupení [právnická osoba] [anonymizováno] v [anonymizováno] bylo ke dni 24. 10. 2020 ukončeno. Z centrální evidence exekucí přitom plyne, že proti společnosti dlužníka byla zahájena další pravomocná exekuce s datem vydání pověření dne 26. 8. 2019.

8. Jak je citováno shora, podle § 589 odst. 1 o.z. zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. První podmínkou úspěšného postupu věřitele je tedy existence vykonatelné pohledávky věřitele. Ta byla provedenými důkazy prokázána. Druhým předpokladem je potom skutečnost, že došlo ke zkrácení pohledávky věřitele. Ten má totiž právo domáhat se neúčinnosti jednání dlužníka pouze tehdy, pokud jeho vykonatelná pohledávka nemohla být uspokojena, nebo nebyla uspokojena zcela, proto, že v důsledku právního jednání dlužníka došlo ke zkrácení věřitele. Zkrácení postihuje věřitele, pokud jde o zhoršení jeho tzv. úkojné masy, a tudíž o ztížení uspokojení jeho pohledávky. Smyslem institutu neúčinnosti je obnovit takovou kvalitu a kvantitu majetku dlužníka, s níž věřitel při kontrahování počítal pro případ, že bude svou pohledávku muset vymáhat exekučně. Zhoršení této věřitelem očekávané kvality dlužníkova majetku může spočívat nejen v jednání dlužníka, kterým dojde ke snížení hodnoty jeho majetku, ale i v tom, že majetek dlužníka nyní postrádá předmět, s jehož snadným zpeněžením věřitel počítal pro případ, že dlužník svůj dluh nesplní, případně že je tento předmět zatížen. Je lhostejné, zda k naznačenému stavu došlo hmotněprávním nebo procesněprávním jednáním dlužníka, rozhodný je nový stav, který spočívá v tom, že v důsledku dlužníkova právního jednání došlo ke snížení ručební masy a tudíž k poškození věřitele. V případě, že z majetku dlužníka zmizel dobře zpeněžitelný majetek, je v zásadě nerozhodné, že dlužník získal při úplatném převodu věci peněžitou náhradu, případně že získal víc, než kolik činí tržní cena. Skutečnost, že dlužník má na místo věci k dispozici peníze, sama o sobě znamená zhoršení kvality majetku dlužníka a proto také poškození věřitele. Z hlediska posouzení zkrácení věřitele je přitom rozhodný den vyhlášení rozsudku, nikoli den uplatnění odpůrčího práva. Ke dni vyhlášení rozsudku se posuzuje oprávněnost žaloby, tedy otázka, zda došlo ke zkrácení věřitele úkonem dlužníka. Z pohledu shora citovaného výkladu a po zhodnocení všech provedených důkazů považuje tedy soud za jednoznačné, že ke zkrácení majetku dlužníka projektem rozdělení došlo. Dlužníkovi nezůstaly k dispozici žádné finanční prostředky, žádné nemovitosti. Zůstal mu toliko majetek v souvislosti s projektem [příjmení], který se nachází na území [anonymizováno], kde však žalovaná v současné době nemá ani zastoupení. Inventarizační seznam, i tak obsahující položky, z nichž nelze pohledávku žalobkyně uspokojit, se tak stává listinou bez možnosti využití. Úvaha žalované, že realizací projektu rozdělení nedošlo ke zkrácení žalobkyně, ba naopak se postavení žalobkyně jako věřitele rozdělované společnosti zlepšilo, postrádá jakékoli opodstatnění. Rozvaha rozdělované společnosti k 31. prosinci 2018 a k 1. lednu 2019 obsahuje pouze informace o vlastním kapitálu a závazcích. Základní kapitál jako podstatná část vlastního kapitálu představuje pouze účetní položku, je zdrojem majetku obchodní korporace, jako takový je součástí vlastního kapitálu a účetně se vykazuje v rámci pasiv. Má tedy velmi malou vypovídací schopnost při posuzování finanční situace obchodní korporace, hodnoty jejího majetku. De facto z něj vyplývá pouze to, že v minulosti byl obchodní korporaci ze strany vkladatelů poskytnut ve formě peněžitých nebo nepeněžitých vkladů majetek o určité hodnotě. Pokud tedy žalovaná poukazuje na to, že rozdělované společnosti zůstala po realizaci přeměny prakticky totožná hodnota vlastního kapitálu, ale poklesla jí hodnota závazků, neznamená z hlediska úvah o možnosti uspokojení pohledávky prakticky nic. Současně je z provedených důkazů zřejmé, že v důsledku rozdělení společnosti dlužníka pozbyla veškerý nemovitý majetek a veškeré pohledávky vůči bankovním společnostem. Pokud jí zůstal majetek, nachází se na území [anonymizováno] republiky, kde ale společnost dlužníka ukončila ke dni 24. 10. 2020 svou činnost. Soud tedy uzavřel, že projektem rozdělení ke zkrácení majetku dlužníka, z něhož bylo možné domoci se pravomocné pohledávky, došlo.

9. Evidentní je konečně i závěr, že ke zkrácení věřitele došlo v posledních dvou letech a že k němu došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Z úplných výpisů z obchodního rejstříku společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), dále společností [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) a [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) je zřejmé, že ke dni schválení projektu rozdělení odštěpením sloučením (21. 6. 2019) byl jednatelem všech těchto [právnická osoba]. [jméno] [příjmení]. Ten byl současně podle úplného výpisu z obchodního rejstříku dlužníka v období od 13. 11. 2015 do 21. 6. 2019 členem jeho představenstva. Následně od 1. září 2020 byl rovněž členem představenstva [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], tato společnost byla v době uzavření projektu jediným akcionářem [právnická osoba] a současně jediným společníkem všech na projektu zúčastněných nástupnických společností. Posouzení termínu osoba blízká v režimu právnických osob obsahuje v současné době již zcela konstantní judikatura. Zmínit lze rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002 sp.zn. 21 Cdo 2192/2001 publikované pod R 53/2004, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 č.j. 29 Icdo 43/2018. Obě zmíněná rozhodnutí uzavírají, že právnická osoba se ve smyslu ust. § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku považuje za osobu blízkou dlužníku, je-li dlužník jejím statutárním orgánem, jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby a současně kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba jako újmu vlastní. Skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno v podmínkách občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. na jeho použitelnosti v tomto případě nemění nic. V poměrech insolvenčního řízení potom učinil Nejvyšší soud závěr, že učinil-li dlužník coby obchodní korporace ovládaná jediným společníkem zvýhodňující právní jednání ve prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným společníkem, jenž byl v současně jediným jednatelem obou obchodních korporací, šlo ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 o.z. a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona o právní jednání ve prospěch osoby dlužníku blízké; rozhodnutí odkazuje na dříve zmíněné R 53/2004. Konstatuje, že za stavu, kdy obě obchodní korporace ovládá tatáž fyzická osoba coby společník a jednatel, by se úsudek, že nejde o právnické osoby navzájem si blízké, vzpíral logice. Soud proto nepovažoval za potřebné prokazovat dalšími důkazy skutečnost, zda mezi dlužníkem a žalovanou šlo o osoby blízké. S ohledem na závěr, že ke zkrácení žalobkyně jednáním spojeným s uzavřením projektu došlo, uzavřel, že se jednalo o úkon, kterému bylo možno odporovat a kterému věřitel řádně, v zákonem stanovené lhůtě a důvodně odporoval. Za této situace potom považoval soud za správné žalobě v plném rozsahu vyhovět.

10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady byly představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a dále náhradou za právní zastoupení. Ta se skládala z odměny za šest úkonů právní služby podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 7 bodu 5 advokátního tarifu po 2 500 Kč, šesti režijních paušálů podle ust. 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč, náhrady za šest půlhodin promeškaného času podle ust. 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a z náhrady cestovních výloh ve výši celkem 1 045 Kč (cestovné osobním automobilem [anonymizována dvě slova], reg.zn. [anonymizováno] [číslo] 184 km, cena pohonných hmot 27,20 Kč, jednorázová náhrada 4,40 Kč/km, průměrná spotřeba 4,7 l [číslo] km). Celkem náklady řízení činí s připočtením 21% DPH částku 24 318 Kč.

Poučení