sp.zn. 191 ICm 3635/2019

Rubrum

Projekt rozdělení společnosti dle zákona č. 125/2008 Sb. nelze napadnout odpůrčí žalobou a shledat jeho neúčinnost podle § 235 a násl. insolvenčního zákona.

Výrok

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Jiřího Goldsteina v právní věci žalobce: UbrIS, v. o. s., IČ 02516519 sídlem Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1 zastoupen advokátem Mgr. Michalem Beranem sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha 2 insolvenční správce dlužníka SMUSTA, a. s. proti žalovaným: 1) CENTRAL GROUP Prague Real Expo, a. s., IČ 29002320 sídlem Na Strži 1702/65, 140 00 Praha 4 2) CENTRAL GROUP 23. investiční, a. s., IČ 63999102 sídlem Na Strži 1702/65, 140 00 Praha 4 o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 191 ICm 3635/2016-75 ze dne 7. srpna 2019 takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 191 ICm 3635/2016-75 ze dne 7. srpna 2019 se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na nákladů odvolacího řízení.

Poučení

1. V rámci insolvenčního řízení dlužníka SMUSTA, a. s. (dříve CENTRAL GROUP Karlovy Vary, a. s.), IČ 28215729, se sídlem Na Strži 1702/65, 140 00 Praha 4, vedeného pod sp. zn. MSPH 91 INS 13526/2015 byl usnesením na č. d. A-18 z 12. 10. 2015 zjištěn úpadek dlužníka a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs.

2. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 7. 8. 2019 zamítl v bodu I. výroku žalobu o určení neúčinnosti Projektu rozdělení společnosti CENTRAL GROUP Karlovy Vary, a. s. odštěpením sloučením odštěpované části jmění s nástupnickou společností CENTRAL GROUP Prague Real Expo a.s., který byl uzavřen dne 27. 2. 2012 a zveřejněn ve Sbírce listin dne 28. 2. 2012. V bodu II.výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. V odůvodněnírozhodnutí soud uvedl, že žalobce (insolvenční správce) se odpůrčí žalobou domáhal určení neúčinnosti úmyslně zkracujícího právního úkonu dlužníka, a to Projektu rozdělení dlužníka ze dne 27. 2 2012 zveřejněného ve Sbírce listin dne 28. 2. 2012 (dále jen „Projekt rozdělení“ dle § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“). Podle žaloby dlužník prostřednictvím Projektu rozdělení úmyslně zkrátil uspokojení pohledávek věřitelů manželů J. a I. S. (dále jen „věřitelé“), které vyplývaly z kupní smlouvy uzavřené dne 1. 10. 2008 (dále jen „kupní smlouva“) a z porušení kupní smlouvy. Předmětem kupní smlouvy byl prodej pozemků v katastrálním území XY, obec XY, p. č. 362 o výměře 320 m2, p. č. 364 o výměře 200 m2, p. č. 365 o výměře 131 m2, p. č. 336 o výměře 208 m2, p. č. 404/16 o výměře 1 180 m2, p. č. 404/17 o výměře 744 m2 a p. č. 404/25 o výměře 9 045 m2 a p. č. 404/1 o výměře 81 234 m2 (vzniklý oddělením pozemků p. č. 404/80 a p. č. 404/81 od původního pozemku p. č. 404/1) zapsaných na LV č. 284 vedeném Katastrálním úřadem pro XY kraj, Katastrálním pracovištěm XY za kupní cenu ve výši 83 754 900 Kč. Kupní cena měla být uhrazena ve dvou částech. Bylo sjednáno, že první část celkové kupní ceny ve výši 10 000 000 Kč má být složena ve prospěch věřitelů před uzavřením kupní smlouvy do úschovy notářské kanceláře JUDr. Evy Nohejlové (dále jen „notář“). Notář měl první část kupní ceny vyplatit věřitelům nejpozději do 3 měsíců od dne, kdy bude notáři předložen poslední z uvedených dokumentů: návrh na povolení vkladu zajišťovacího zástavního práva a výpis z katastru nemovitostí pro převáděné pozemky, na kterém bude jako výlučný vlastník uveden věřitel. Druhou část kupní ceny ve výši 73 754 900 Kč měl složit dlužník ve prospěch věřitele do úschovy notáře nejpozději do 10 pracovních dnů ode dne, kdy věřitel předloží dlužníkovi nové územní rozhodnutí. Novým územním rozhodnutím bylo označeno změněné územní rozhodnutí vydané Magistrátem města XY, Úřadem územního plánování a stavebním úřadem sp. zn. SÚ/15545/07Lu-328.3 ze dne 8. 1. 2008 o zástavbovou studii kupujícího (dále jen „nové územní rozhodnutí“). Jedním ze sjednaných případů oprávnění dlužníka odstoupit od kupní smlouvy bylo nabytí právní moci nového územního rozhodnutí v době delší než 8 měsíců ode dne uzavření kupní smlouvy. Pro případ, že by se věřiteli nepodařilo přes odborné úsilí ve sjednané lhůtě zajistit nové územní rozhodnutí, mohl rovněž dlužník od smlouvy odstoupit. Dále byly sjednány podmínky, za kterých mohou věřitelé odstoupit od kupní smlouvy a to v případě, že bude dlužník v prodlení se složením druhé části kupní ceny déle než 10 pracovních dní nebo pokud se věřitelé přes vynaložené odborné úsilí nepodaří zajistit nové územní rozhodnutí do 8 měsíců ode dne uzavření kupní smlouvy.

4. Žalobce dále v žalobě uvedl, že Projektem rozdělení dlužník na úkor uspokojení svých věřitelů převedl na prvního žalovaného majetek, jehož hodnota převyšovala výši současně převáděných závazků, zatímco majetek, který si dlužník ponechal, byl tvořen obtížně vymahatelnými pohledávkami. Na prvního žalovaného převedl především závazky vůči druhému žalovanému, zatímco závazky vůči jiným osobám si dlužník ponechal. Na prvního žalovaného převedl nemovitý majetek, který dlužníkovi jako jediný umožňoval vykonávat jeho podnikatelskou činnost a neuvedl v Projektu rozdělení veškeré své závazky včetně závazku vůči věřitelům manželům S., jejichž uspokojení úmyslně zkrátil. Prospěch z neúčinného právního úkonu měl dle žalobce rovněž druhý žalovaný, jelikož je jediným akcionářem prvního žalovaného a zároveň i v době projektu přeměny byl jediným akcionářem dlužníka. Projekt přeměny měl podle žalobce zlepšit vymahatelnost pohledávek druhého žalovaného vůči dlužníkovi. Žalobce dále uvedl, že kdyby bylo o tomto závazku řádně účtováno dlužníkem, převyšoval by souhrn závazků dlužníka účetní hodnotu majetku dlužníka, tj. byl by v úpadku ve formě předlužení.

5. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že projekt přeměny v návaznosti na § 57 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev po zápisu přeměny do obchodního rejstříku nelze zneplatnit, změnit ani zrušit. Dlužník nebyl v době vyhotovení Projektu rozdělení v úpadku a nemohlo se jednat o úmyslný zkracující právní úkon. O nárocích věřitele nebylo účtováno, jelikož v době vyhotovení účetních závěrek a Projektu rozdělení ze dne 27. 2. 2012 tato pohledávka manželů S. neexistovala, o té bylo rozhodnuto až po uplatnění mimořádného opravného prostředku Krajským soudem v Plzni rozsudkem č. j. 18 Co 347/2014-594 ze dne 15. 12. 2014.

6. Druhý žalovaný navíc uvedl, že z žaloby není zřejmé, proč je žalovanou stranou, neboť není subjektem, který byl stranou napadeného Projektu rozdělení, není nástupnickou ani rozdělovanou společností.

7. Žalobce ve své duplice uvedl, že v případě vyslovení neúčinnosti nedojde ke zrušení, změně či zneplatnění Projektu rozdělení, nýbrž k neúčinnosti vůči omezenému okruhu osob. Pohledávka manželů S. existovala v době vyhotovení Projektu rozdělení, existence pohledávky není závislá na rozhodnutí soudu, které má pouze deklaratorní povahu. Manželé S. podali na dlužníka žalobu o zaplacení zbytku kupní ceny ve výši 73 754 900 Kč s příslušenstvím, jež byla projednána Obvodním soudem pro Prahu 4 pod spisovou značkou 7 C 132/2011. Dlužník měl o pohledávce účtovat, a pokud by tak učinil, výše závazků dlužníka by převýšila jeho majetek.

8. Žalovaní zdůraznili, že přeměna není úkonem, který svou povahou kohokoliv zkracuje, neboť v případě kladného odlivu jmění vzniká nástupnické společnosti zároveň zákonné ručení. Jestliže žádný věřitel v době vypracování Projektu rozdělení neexistoval, nemohlo dojít k jeho zkrácení a je tedy vyloučeno, aby byl zkrácen úmyslně. V době vypracování Projektu rozdělení měli žalovaní k dispozici pouze pravomocný rozsudek, který konstatoval, že dlužník odstoupil od kupní smlouvy po právu. Všechny pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vznikly poté, co byl vypracován Projekt rozdělení a přeměna schválena, k jejich zkrácení tedy nemohlo dojít.

9. Soud uvedl, že podle účastníků je nesporným, že pan S. na základě pravomocného rozsudku vrátil dlužníkovi částku 10 000 000 Kč, jak prokazuje výpis ze sporožirového účtu pana S. ze dne 31. 3. 2011. Dále je nesporným, že Projekt rozdělení byl uzavřen dne 27. 2. 2012 a zveřejněn ve Sbírce listin dne 28. 2. 2012.

10. Soud shledal prokázaným, že Projekt rozdělení byl uzavřen a zveřejněn ve Sbírce listin dříve, než byli zúčastnění spraveni o žalobě podané manželi S., která byla doručena dlužníkovi dne 29. 2. 2012. Zákon č. 125/2008 Sb. neukládá povinnost, aby při rozdělení odštěpením se vznikem jedné nebo více nových obchodních společností (§ 243 a násl. uvedeného zákona) byla zachována rovnoměrnost mezi rozdělovaným majetkem, právy a povinnostmi. Nelze proto vyloučit jinou míru uspokojení věřitelů. Kromě toho zákon č. 125/2008 Sb. v § 257 a násl. obsahuje některá ustanovení o ochraně věřitelů a dlužníků při rozdělení, konkrétně v § 257 odst. 1 a 2 obsahuje ručení za dluhy rozdělované společnosti i za dluhy, které přešly v důsledku odštěpení na nástupnickou společnost. Není tedy možné usuzovat, že k přeměně přistoupil dlužník se záměrem zkrátit uspokojení věřitelů manželů S., když o podané žalobě v té době ani nevěděl. Nebylo prokázáno, že by dlužník věděl, že projektem rozdělení úmyslně zkracuje své věřitele. Soud proto žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšných žalovaných s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaným žádné náklady nevznikly.

11. Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo je změnit a žalobě vyhovět. Odvolání odůvodnil tím, že v řízení bylo zjištěno, že dlužník věděl o pohledávce manželů S. po celou dobu vzniku této pohledávky. Soud prvního stupně posuzoval nesprávně úmysl dlužníka zkrátit věřitele pouze k okamžiku vyhotovení projektu. Avšak dlužník věděl o předmětné pohledávce nejméně ke dni 27. 4. 2012, dni zápisu přeměny do obchodního rejstříku, kdy projekt nabyl účinnosti dle § 59 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb. a tuto vědomost měl i k okamžiku vyhotovení mimořádné účetní závěrky (30. 4. 2012) a schválení projektu a mimořádné účetní závěrky valnou hromadou dlužníka (10. 4.2012). Úmysl dlužníka zkrátit projektem věřitele byl prokázán rovněž znaleckým posudkem TPA Valuation & Advisory, s. r. o. z července 2018 a reakcemi dlužníka na výzvy manželů S. k zaplacení pohledávky (zejm. přípis z 22. 10. 2012), dále rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2287/2011-350 z 30. 10. 2012 a dalšími rozsudky soudů. Lze dovodit, že dlužník se snažil vyhnout zaplacení kupní ceny za nemovitosti, které již nepotřeboval vzhledem ke stavu svého developerského projektu.

12. Žalobce dále namítl, že projekt je v rozporu s § 266 zákona č. 125/2008 Sb. neboť při rozdělení společnosti přeměnou byl vlastní kapitál dlužníka vykázaný v účetní rozvaze nižší než jeho základní kapitál. K rozdělení dlužníka nemělo proto vůbec dojít a přeměna neměla být zapsána do obchodního rejstříku. I projekt rozdělení lze zneužít ke krácení věřitelů, proto jej lze napadnout odpůrčí žalobou dle § 235 a násl. insolvenčního zákona.

13. Soud měl poučit žalobce dle § 118a o. s. ř., že má doplnit svá tvrzení a označit důkazy k dlužníkově znalosti pohledávky manželů S. k okamžiku vyhotovení projektu. Co se týče kupní smlouvy uzavřené s manželi S., dlužník si byl vědom toho, že neodstoupil řádně od uvedené smlouvy. Při odstoupení od smlouvy jednal dlužník v rozporu s dobrými mravy, což uzavřely soudy, a to Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. j. 28 Cdo 2287/2011-350 z 19. 9. 2012, Okresní soud v Karlových Varech v rozsudku č. j. 13 C 425/2009-516 z 20. 3. 2014 a Krajský soud v Plzni v rozsudku č. j. 18 Co 347/2014-594 z 15. 12. 2014. Na tomto závěru nic nemění ani to, že po určitou dobu byl dlužník úspěšný v soudních řízeních v souvislosti s neplatným ukončením smlouvy.

14. Odvolací soud uvádí, že v insolvenční věci bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před dnem 1. 6. 2019 (konkrétně dne 12. 10. 2015, viz č. d. A-18 v insolvenčním restříku), tj. před dnem účinnosti zákona č. 31/2019 Sb., kterým byl změněn insolvenční zákon. Z toho důvodu ve smyslu Čl. II „přechodné ustanovení“ zákona č. 31/2019 Sb. se i v odvolacím řízení postupuje dle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019 a v tomto znění jej odvolací soud dále cituje.

15. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Ve smyslu § 239 odst. 1 věty prvé a odst. 3 insolvenčního zákona může odporovat právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

17. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba (v tomto případě odpůrčí žaloba dle § 159 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, kterou žalobce odporuje právnímu úkonu dlužníka, Projektu rozdělení ze dne 27. 2 2012 zveřejněného ve Sbírce listin dne 28. 2. 2012) byla podána včas - insolvenční správce podal žalobu dne 10. 10. 2016, tj. za běhu jednoroční lhůty (viz § 239 odst. 3 insolvenčního zákona) běžící ode dne 12. 10. 2015, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (toho dne bylo rozhodnutí zveřejněno v insolvenčním rejstříku), tj. usnesení č. j. MSPH 91 INS 13526/2015-A-18 ze dne 12. 10. 2015.

18. V dané věci se žalobce domáhal určení neúčinnosti právního úkonu, kterým je Projekt rozdělení dlužníka odštěpením sloučením s nástupnickou společností (prvním žalovaným) dle zákona č. 125/2008 Sb. o přeměnách obchodních společností a družstev (viz § 243 odst. 1 písm. b/bod 2. a odst. 3 uvedeného zákona).

19. Jak plyne z § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, odpůrčí žalobu podává insolvenční správce proti „osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty“. Druhý žalovaný správně namítl, že nebyl stranou napadeného Projektu rozdělení (není nástupnickou společností ani rozdělovanou společností, kterou byl dlužník), proto již jen z tohoto důvodu nepřichází v úvahu, že by mu mohla vzniknout povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty. Druhý žalovaný není pasivně legitimován, odvolací soud proto bez dalšího potvrdil zamítavý rozsudek ve vztahu k tomuto žalovanému podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

20. Odvolací soud se dále zabýval věcnou správností napadeného rozsudku ve vztahu k prvnímu žalovanému, který je nástupnickou společností dle § 245 odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb. Za zcela zásadní považoval otázku, zda vůbec rozdělení společnosti (jedna z forem přeměny dle § 1 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb.) může být neúčinným právním úkonem dle § 235 a násl. insolvenčního zákona.

21. Podle § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Podle odst. 2 citovaného ustanovení Neúčinnost právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

22. Podle § 242 odst. 1 insolvenčního zákona Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Podle odst. 2 Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern), byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Podle odst. 3 Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

23. Je splněna podmínka stanovená v § 242 odst. 3 insolvenčního zákona - Projekt rozdělení ze dne 27. 2 2012 byl ve Sbírce listin zveřejněn dne 28. 2. 2012, tedy v době pěti let před zahájením insolvenčního řízení (insolvenční řízení sp. zn. MSPH 91 INS 13526/2015 bylo zahájeno dne 25. 5. 2015).

24. Sporný projekt byl zpracován dle zákona č. 125/2008 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen zákon č. 125/2008 Sb.), tedy podle zvláštního právního předpisu, jehož předmětem úpravy jsou přeměny obchodních společností a družstev na podkladě konkrétních ekonomických zdůvodnění. Jak vyplývá z § 59 odst. 1 tohoto zákona, nastávají právní účinky přeměny zásadně dnem zápisu přeměny do obchodního rejstříku. Celá konstrukce přeměn je vybudována na pravidle, že po zápisu přeměny do obchodního rejstříku je tento proces, a to bez ohledu na míru porušení zákona, ke kterému při něm případně došlo, právně nezvratitelný (viz též komentář k § 52 až 58 zveřejněný v automatizovaném systému právních informací ASPI).

25. Účelem právní úpravy neúčinnosti (odporovatelnosti) právních úkonů zakotvené v § 235 a násl. insolvenčního zákona je, obecně řečeno, chránit nezajištěné věřitele před nelegitimním úbytkem dlužníkova majetku, jenž má obecně sloužit k uspokojení jejich pohledávek resp. zabránit narušení pravidel poměrného uspokojení věřitelů, jakož i chránit majetek, který může sloužit k uspokojení věřitelů před snížením jeho hodnoty (viz též Sprinz P., Jirmásek T., Řeháček O., Vrba M., Zoubek H. a kol., insolveční zákon, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2019., str. 636). Naproti tomu při přeměně (v daném případě při rozdělení dlužníka formou odštěpení sloučením, viz § 243 odst. 1 písm.b/ odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb.) nedochází k úbytku majetku (aktiv) rozdělované společnosti v důsledku převodu majetku na jinou osobu, nýbrž dochází k přechodu jmění (aktiv i pasiv, tj. souboru majetku a závazků, viz § 2 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb.) na v tomto případě nástupnickou společnost (§ 244 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb.). Nelze oddělit aktiva od pasiv, tj. zavázat dle § 239 odst. 4 v návaznosti na § 236 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nástupnickou společnost k převodu do majetkové podstaty majetku získaného v rámci přeměny a ponechat této společnosti pasiva (závazky, které přešly v rámci jmění na nástupnickou společnost).

26. Je nutno vzít v úvahu povahu přeměny společnosti dle zákona č. 125/2008 Sb. ve srovnání s jinými právními úkony (právními jednáními), typicky se smlouvami (např. kupními smlouvami, smlouvami o dílo či smlouvami o poskytnutí služeb). Byť lze v obecné rovině souhlasit se závěrem, že lze odpůrčí žalobou ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona odporovat i rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti nebo rozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti v působnosti valné hromady přijatému podle obchodního zákoníku, tento závěr se dle odvolacího soudu při rozhodovací činnosti valné hromady či jediného společníka v působnosti valné hromady o schválení přeměny společnosti dle zákona č. 125/2008 Sb. neuplatní (viz dále uvecené závěry).

27. V případě právních jednání v souvislosti se smlouvami se jedná jako pravidlo o dvoustranné právní vztahy, ve kterých dochází mezi smluvními partnery za úplatu k převodu prodané věci, k předání zhotoveného díla či k poskytnutí služby. V případě aplikace § 240 insolvenčního zákona by bylo neúčinné takové právní jednání, v terminologii insolvenčního zákona takový právní úkon, jímž by dlužník poskytl plnění jiné osobě bez přiměřeného protiplnění, čímž je myšleno buď za podstatně nižší než obvyklou cenu nebo dokonce zcela bezúplatně. V případě projektu rozdělení na nástupnickou společnost přechází jmění včetně případných práv a povinností z pracovněprávních vztahů, viz § 244 odst. 2 zákona č. 125/2008 Sb. (nejedná se pouze o převod majetku, tj. aktiv), a tato nástupnická společnost za tento převod neposkytuje rozdělované společnosti žádné plnění (nejedná se v tomto smyslu o „obchod“). Z povahy tohoto právního jednání je proto vyloučena neúčinnost dle § 240 insolvenčního zákona.

28. Ze stejných důvodů je vyloučena i aplikace § 241 insolvenčního zákona (neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů), neboť nástupnická společnost není v postavení věřitele, který by byl na rozdíl od ostatních věřitelů zvýhodněn uskutečněnou přeměnou, v tomto případě rozdělením společnosti. Kromě toho nástupnická společnost není osobou, která v důsledku uskutečněné přeměny dostala na úkor ostatních věřitelů vyšší uspokojení, než jaké by jí náleželo v konkursu.

29. Ani ustanovení § 242 insolvenčního zákona není s ohledem na povahu přeměny aplikovatelné. Toto ustanovení, stejně jako i výše zmíněná ustanovení § 240 a § 241 uvedeného zákona, předpokládá, že dojde v důsledku neúčinného právního úkonu ke zkrácení všech věřitelů dlužníka. Tato podmínka opět z povahy věci nemůže být nikdy splněna v případě přeměny, neboť pro některé věřitele bude přeměna výhodná. Lze si představit modelovou situaci nástupnické společnosti, na kterou v rámci přechodu jmění přešly i některé dluhy a tato společnost bude ekonomicky lépe prosperovat, než společnost rozdělovaná. V takovém případě bude nástupnická společnost lépe schopna splácet své dluhy, než by tomu bylo u původní společnosti. Naopak v popsané modelové situaci bude přeměna nevýhodná pro věřitele, vůči nimž zůstane dlužníkem rozdělovaná společnost, pokud v důsledku provedené přeměny se sníží schopnost této společnosti splácet své dluhy. Jsou možné kombinace obou popsaných situací (v důsledku provedené přeměny se může jak u rozdělované, tak i u nástupnické společnosti zlepšit postavení některých věřitelů a zhoršit postavení jiných věřitelů). Soud prvního stupně proto správně konstatoval (viz odstavec 27. napadeného rozsudku), že v důsledku přeměny nelze vyloučit jinou míru uspokojení věřitelů; zákon neukládá (a ani nemůže ukládat, dodává odvolací soud), aby byla zachována rovnoměrnost mezi rozdělovaným majetkem, právy a povinnostmi. Již z povahy cíle, který je přeměnou sledován, je zřejmé, že měla-li by být tato rovnoměrnost zachována, pak by ve většině případů postrádalo ekonomický smysl přeměnu realizovat.

30. Odvolací soud zdůrazňuje, že zákon č. 125/2008 Sb. reflektuje okolnost, že v důsledku provedené přeměny se zhorší dobytnost pohledávek některých věřitelů. Z toho důvodu uvedený zákon zakládá unikátní ochranu věřitelů obsaženou v § 35 až § 39 uvedeného zákona. Podle § 35 odst. 1 Věřitelé osob zúčastněných na přeměně, kteří přihlásí své nesplatné pohledávky do 6 měsíců ode dne, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám, mohou požadovat poskytnutí dostatečné jistoty, jestliže se v důsledku přeměny zhorší dobytnost jejich pohledávek. Marným uplynutím této lhůty toto právo zaniká. Podle odst. 2 Nedojde-li mezi věřitelem a osobou zúčastněnou na přeměně k dohodě o způsobu zajištění pohledávky, rozhodne o dostatečném zajištění soud s ohledem na druh a výši pohledávky. Podle odst. 3 Jestliže věřitel prokáže, že se v důsledku přeměny podstatným způsobem sníží dobytnost jeho pohledávky a osoba zúčastněná na přeměně neposkytla přiměřené zajištění, může požadovat poskytnutí dostatečné jistoty ještě před zápisem přeměny do obchodního rejstříku. Podle odst. 4 Osoba zúčastněná na přeměně, která je příjemcem veřejné podpory, je povinna nejpozději do dne zveřejnění projektu přeměny podle § 33 nebo jeho uveřejnění podle § 33a oznámit zahájení přípravy přeměny poskytovateli veřejné podpory, nestanoví-li zvláštní právní předpis něco jiného.

31. Podle § 36 zákona č. 125/2008 Sb. Právo na poskytnutí jistoty nemají věřitelé, a) kteří mají právo na přednostní uspokojení svých pohledávek v insolvenčním řízení, b) kteří se pro účely insolvenčního řízení považují za zajištěné věřitele, nebo c) jejichž pohledávky vznikly až po zápisu přeměny do obchodního rejstříku.

32. Z uvedené úpravy plyne, že věřitelé, kteří budou znevýhodněni v dobytnosti svých nesplatných pohledávek v důsledku uskutečněné přeměny, mají možnost v šestiměsíční prekluzivní lhůtě běžící od zápisu přeměny v obchodním rejstříku požadovat poskytnutí dodatečné jistoty. Před zápisem přeměny do obchodního rejstříku mohou tuto dodatečnou jistotu požadovat i u již splatných pohledávek. Touto jistinou může být např. ručení, zajišťovací převod práva, zástavní právo, smluvní pokuta. Takovým oprávněním nedisponují věřitelé uvedení v § 36 zákona č. 125/2008 Sb., jejich ochrana však spočívá v tom, že jsou jejich pohledávky v případném insolvečním řízení uspokojovány přednostně, či že se jedná o věřitele zajištěné. Věřitelům, jejichž pohledávky vznikly na základě právních jednání realizovaných až po zápisu přeměny do obchodního rejstříku, je tato ochrana dle uvedeného zákona logicky odepřena.

33. Zákon č. 125/2008 Sb. poskytuje i další ochranu věřitelům proti potenciálně negativním důsledkům rozdělení společnosti či družstva, a to zákonným ručením dle § 257 a násl. Podle § 257 odst. 1 Každá z nástupnických společností ručí za závazky, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti na ostatní nástupnické společnosti nebo zůstaly rozdělované společnosti při odštěpení, společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi až do částky ocenění jmění, jež na ni mělo přejít podle projektu rozdělení uvedené v posudku znalce pro ocenění jmění. Podle odst. 2 Nedochází-li k ocenění jmění posudkem znalce, ručí každá z nástupnických společností nebo každé z nástupnických družstev za závazky, jež přešly v důsledku rozdělení ze zaniklé nebo rozdělované společnosti nebo družstva na ostatní nástupnické společnosti nebo družstva nebo zůstaly rozdělované společnosti nebo družstvu při odštěpení, společně a nerozdílně s ostatními nástupnickými společnostmi nebo družstvy až do částky vlastního kapitálu vykázané v zahajovací rozvaze.

34. Podle § 258 zákona č. 125/2008 Sb. Rozdělovaná společnost nebo rozdělované družstvo ručí za závazky, jež přešly v důsledku odštěpení na nástupnickou společnost nebo družstvo nebo na více nástupnických společností nebo družstev, do výše svého vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze.

35. Podle § 259 zákona č. 125/2008 Sb. Ustanovení § 35 až 40 nejsou ustanoveními § 257 a 258 dotčena.

36. Podle § 264 zákona č. 125/2008 Sb. Není-li věřiteli známo, na kterou z nástupnických obchodních společností nebo družstev přešel dluh zaniklé nebo rozdělené společnosti nebo družstva, může vyžadovat splnění závazku na kterékoliv z nástupnických společností nebo družstev.

37. Z ustanovení § 257 až § 259 plyne, že při rozdělení se věřitelům dostává ze zákona ochrany tzv. křížovým ručením nástupnických společností a rozdělované společnosti, a to za podmínek uvedených v těchto ustanoveních (jejich pohledávky existovaly v době účinnosti přeměny, přičemž ručení je limitováno výší ocenění jmění, které přešlo na nástupnickou společnost, či výší rozdílu vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze a vlastního kapitálu vykázaného v konečné účetní závěrce v případě, že k ocenění jmění nedochází).

38. Dále je v § 264 zákona poskytnuta ochrana věřiteli, který může požadovat splnění dluhu po kterékoliv nástupnické společnosti (nebo družstvu), pokud by nevěděl, která z nich je z jeho pohledávky pasivně legitimovaná po rozdělení společnosti (nebo družstva). I z této úpravy je zřejmé, že s ohledem na zcela jinou povahu přeměny rozdělením, lišící se od jiných typických právních jednání, je věřitelům eventuálně dotčeným rozdělením poskytnuta ochrana, kterou věřitelé v jiných právních jednáních nemají a není ani důvod a v podstatě ani možnost, aby ji měli.

39. Pokud by mělo být možné dosáhnout odpůrčí žalobou neúčinnosti přeměny rozdělením, nezasáhla by tato neúčinnost jen jednoho věřitele, jako je tomu u jiných odpůrčích žalob, nýbrž by byli výrazně negativně ovlivněni i všichni věřitelé, kteří uzavřeli své smlouvy s nástupnickou společností až po realizované přeměně. Tím by zcela zásadně byla narušena jejich právní jistota, se kterou vstupovali do právního vztahu s nástupnickou společností na základě její znalosti po přeměně rozdělením, přičemž by se nepochybně jednalo o věřitele, kteří z hlediska § 235 a násl. insolvenčního zákona nebyli žádným způsobem účastni na rozdělení, tj. na údajném neúčinném úkonu. I tento závěr plyne opět z podstaty přeměny rozdělením a jejího rozdílu ve srovnání s jinými právními jednáními.

40. K poměrům projednávané věci odvolací soud uvádí, že pokud věřitelé Stankovi nevyužili ochrany, kterou jim poskytuje zákon č. 125/2008 Sb. v ustanoveních Části první Hlavy VII „Ochrana věřitelů“ (§ 35 až § 39) a dále v Části třetí, Hlavě I, Dílu 4 „Některá ustanovení o ochraně věřitelů a dlužníků při rozdělení“ (§ 257 až § 264), není možné toto jejich potenciální znevýhodnění nahradit cestou odpůrčí žaloby a zjištěním neúčinnosti právního úkonu. Jinými slovy, není dána příčinná souvislost mezi případným zkrácením možnosti uspokojení věřitelů S. a realizovaným rozdělením dlužníka, neboť tito věřitelé se mohli domáhat ochrany dle § 35 a násl. anebo dle § 257 a násl. zákona č. 125/2008 Sb.

41. Výše uvedené závěry učinil odvolací soud při interpretaci zákona č. 125/2008 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, ale tyto platí i pro přeměny rozdělením společnosti (družstva) uskutečněné dle uvedeného zákona v současném znění, tj. ve znění účinném po uvedeném dni.

42. Odvolací soud uzavírá - projekt rozdělení společnosti dle zákona č. 125/2008 Sb. nelze napadnout odpůrčí žalobou a shledat jeho neúčinnost podle § 235 a násl. insolvenčního zákona.

43. Soud prvního stupně postupoval v souladu s právem, když zamítl žalobu o určení neúčinnosti Projektu rozdělení i ve vztahu k prvnímu žalovanému. Uvedený soud též správně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch úspěšných žalovaných dle § 163 insolvenčního zákona a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaným žádné náklady nevznikly. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil i ve vztahu k prvnímu včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

44. S ohledem na plný úspěch žalovaných rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení v jejich prospěch dle § 163 insolvenčního zákona a § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným žádné náklady nevznikly.

Rubrum