16 Co 207/2024 - 515

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 15 758,90 USD s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 8. 2024, č. j. 26 C 200/2018-492 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 2 459,779 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 257,359 USD za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 202,42 USD za dobu od 1. 2. 2018 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím bylo žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 202,42 USD za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 362 573 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A], sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 758,90 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2017 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 9. 11. 2016 pracovní smlouvu, na jejímž základě pro ni pracoval jako pilot, a že dne 2. 12. 2016 uzavřela s žalovaným dohodu o zvýšení kvalifikace (dále též „kvalifikační dohoda“), ve které se zavázala umožnit žalovanému zvýšení kvalifikace absolvováním „typového výcviku na letoun [Anonymizováno]“ (dále též „výcvik“) a uhradit „studijní náklady“ ve výši 24 000 USD a ve které se žalovaný zavázal setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let po „úspěšném ukončení studia“ a pro případ, že tento svůj závazek nesplní, zavázal se žalobkyni nahradit uvedené náklady; pokud by žalovaný nesplnil svůj závazek setrvat u žalobkyně jako zaměstnavatele po sjednanou dobu jen z části, měla se jeho povinnost k náhradě „studijních nákladů“ poměrně snížit. Žalovaný svůj závazek setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let nedodržel, neboť po úspěšném ukončení výcviku dal dne 21. 10. 2017 výpověď z pracovního poměru, na základě níž pracovní poměr účastníků skončil dne 31. 12. 2017. Žalobkyně opakovaně upomínala žalovaného, aby jí uhradil poměrnou část vynaložených nákladů, k úhradě dlužné částky však dosud nedošlo.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, přičemž namítal neplatnost pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 9. 11. 2016, neboť v ní nebyl uveden den nástupu do práce, což je jedna z podstatných náležitostí pracovní smlouvy. Dále namítal, že před absolvováním výcviku sice podepsal písemné vyhotovení dohody o zvýšení kvalifikace, nicméně dosud mu nebylo do sféry jeho dispozice doručeno písemné vyhotovení dohody podepsané jednatelem žalobkyně. Kvalifikační dohoda v písemné formě tedy nebyla (nemohla být) uzavřena a v jiné formě zákon dohodu uzavřít neumožňuje. Nadto dohoda o zvýšení kvalifikace neobsahuje všechny podstatné náležitosti, a to zejména druhy nákladů, které v souvislosti se zvýšením kvalifikace zaměstnavatel uhradí. Jeho případná povinnost k úhradě poměrné části nákladů na zvýšení kvalifikace bez ohledu na výše uvedené nemohla vzniknout rovněž z toho důvodu, že žalobkyně v posledních 12 měsících po dobu nejméně 6 měsíců nevyužívala jeho zvýšenou kvalifikaci. Žalobkyně neprokázala, že skutečně při zvyšování kvalifikace žalovaného vynaložila náklady ve výši 24 000 USD. Současně žalovaný vznesl námitku započtení své pohledávky vůči žalobkyni ve výši 63 873,80 Kč z důvodu nevyplacené mzdy a náhrady mzdy za dovolenou.

3. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 26 C 200/2018-93 zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 13 390,723 USD spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 12. 2017 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 2 368,177 USD s příslušenstvím zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 92 238,25 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že „žalobkyně dne 2. 12. 2016 učinila žalovanému písemnou ofertu“ kvalifikační dohody, a uvedl, že „je běžnou praxí, že podpisy obou kontrahentů nejsou na písemných smlouvách opatřeny ve stejnou dobu“, a že v takovém případě „je vůči navrhovateli, jehož podpis na smlouvě absentuje (v tomto případě žalobkyně), přijetí návrhu smlouvy oferentem (v tomto případě žalovaným), účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu“. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož kvalifikační dohoda obsahuje podpisy obou stran, „je namístě konstatovat“, že „bylo vůlí obou smluvních stran se předmětnou dohodou řídit“, a že jelikož žalovaný svůj závazek setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let ode dne ukončení kursu 16. 2. 2017 nedodržel, neboť rozvázal pracovní poměr ke dni 31. 12. 2017 výpovědí, je požadavek žalobkyně na úhradu poměrné části nákladů na zvýšení kvalifikace žalovaného „zcela legitimní“. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku započtení pohledávky žalovaného vůči žalobkyni z důvodu nevyplacené mzdy a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou co do 52 912,16 Kč, a proto žalobu v rozsahu odpovídající částky 2 368,177 USD zamítl.

4. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 5. 2019, č. j. 16 Co 62/2019-134 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval „kontraktačním procesem při uzavírání kvalifikační dohody“, když je nutno vzít v úvahu, že dohoda je uzavřena, jakmile se zaměstnavatel a zaměstnanec dohodli na jejím obsahu. Uvedl, že žalobkyně dosud neprokázala, jaké náklady byly v souvislosti se zvýšením kvalifikace žalovaného „reálně“ vynaloženy.

5. Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 26 C 200/2018-185 žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 275 390,51 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl během trvání pracovního poměru vyslán zaměstnavatelem na „pilotní kurz v [Anonymizováno]“ za účelem zvýšení kvalifikace a k získání oprávnění k pilotování „letadla [Anonymizováno]“ a že žalovaný před odletem na tento kurz podepsal kvalifikační dohodu, jejímž obsahem byl mimo jiné závazek žalobkyně uhradit poplatek za kurs ve výši 24 000 USD, jakož i závazek žalovaného setrvat po úspěšném skončení kursu u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let, a pro případ dřívějšího rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného zde byla ujednána i jeho povinnost uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů, které žalobkyně na kurs vynaložila. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně předložila dohodu žalovanému k podpisu v době, kdy na ní „absentoval podpis osoby oprávněné za zaměstnavatele jednat“ (že tedy jako první dohodu podepsal žalovaný, který ji „vrátil zpět“ žalobkyni), a že žalovaný do odletu na „pilotní kurz v [Anonymizováno]“ neobdržel stejnopis jím podepsané dohody, na němž by byl připojen podpis žalobkyně. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že to byl žalovaný, kdo učinil písemnou nabídku žalobkyni k uzavření kvalifikační dohody, a že kvalifikační dohoda nebyla platně uzavřena, neboť stejnopis dohody s podpisem žalobkyně se v přiměřené době – tedy do odletu žalovaného na pilotní kurs v [Anonymizováno] – nedostal do sféry dispozice žalovaného.

6. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2020 č. j. 16 Co 70/2020-210 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 587 Kč. Odvolací soud vycházel z toho, že uzavření smlouvy se v pracovněprávních vztazích řídí – neujednají-li si strany pro uzavření smlouvy jiný postup – ustanovením § 1731 až § 1745 občanského zákoníku a že obecně platí, že nabídka a její přijetí dojde (je doručena) druhé straně, jakmile se dostane do sféry její dispozice, tedy jakmile druhá strana získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Uvedl, že smlouva je podle § 1745 občanského zákoníku uzavřena okamžikem, kdy akceptace nabyla účinnosti, tj. okamžikem, kdy včasné přijetí nabídky (popřípadě její pozdní přijetí s účinky včasného přijetí) došlo navrhovateli (oferentovi). Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobkyně, že k účinnosti přijetí nabídky došlo již okamžikem podepsání kvalifikační dohody druhým účastníkem. Dovodil, že „písemná nabídka žalovaného byla učiněna vůči nepřítomnému jednateli žalobkyně“, že k uzavření kvalifikační dohody mohlo dojít až okamžikem, „kdy se kvalifikační dohoda opatřena podpisem jednatele žalobkyně dostala do sféry dispozice žalovaného“, což se „podle výsledků provedeného dokazování“ nikdy nestalo, a že proto mezi účastníky nebyla kvalifikační dohoda uzavřena v písemné formě. Dospěl proto k závěru, že žalovanému nevznikla povinnost uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů vynaložených na zvýšení kvalifikace. K námitce žalobkyně, že kvalifikační dohoda obsahuje ujednání, že „platnost a účinnost této smlouvy nastává ke dni podpisu smlouvy oběma stranami“, že „je vyhotovena ve dvou stejnopisech“ a že „po jejím podpisu si každá ze stran ponechá po jednom stejnopisu“, což podle žalobkyně znamená, že k uzavření kvalifikační dohody došlo okamžikem jejího podepsání druhým účastníkem, odvolací soud uvedl, že obsah „závěrečných ujednání“ kvalifikační dohody není podstatný, protože z nich „není zřejmé“, kdo dohodu podepsal jako první a „zda a kdy se vyhotovení dohody podepsané jednatelem žalobkyně dostalo do sféry dispozice žalovaného“.

7. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 Cdo 3382/2020-238 rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 1. 2020, č. j. 26 C 200/2018-185 zrušil a věc se vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení § 1745 o. z. může být dohodou stran pracovněprávního vztahu určena k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli smlouvy. Takovým jiným okamžikem může být i okamžik podpisu písemného návrhu smlouvy (podepsaného navrhovatelem) stranou, které je návrh určen. To platí i v případě návrhu smlouvy, pro kterou zákoník práce vyžaduje písemnou formu. K odlišnému ujednání stran o určení okamžiku účinnosti přijetí návrhu na uzavření smlouvy může dojít nejen před předložením nabídky navrhovatelem oblátovi; návrh takového ujednání může být obsažen i v samotné nabídce. Je-li navrhovatel tím, kdo tvoří obsah nabídky (kdo navrhuje znění smlouvy), není důvod mu bránit v tom, aby součástí nabídky učinil i návrh, za jakých podmínek (k jakému okamžiku) chce být smlouvou vázán. Je-li taková nabídka oblátem včas akceptována, řídí se určení okamžiku účinnosti jejího přijetí sjednaným způsobem. V projednávané věci žalobkyně připravila text „dohody o zvýšení kvalifikace“, který obsahoval i ujednání, že „platnost a účinnost této smlouvy nastává ke dni podpisu smlouvy oběma stranami“, a který předložila (bez svého podpisu) žalovanému. Jestliže žalovaný tento text bez dalšího podepsal a doručil žalobkyni (jakožto jím podepsaný návrh smlouvy), která jej následně také podepsala, pak – za předpokladu, že žalobkyně připojila svůj podpis k návrhu „dohody o zvýšení kvalifikace“ v době přiměřené povaze této dohody – by nebylo možné než uzavřít, že se žalovaný a žalobkyně dohodli na tom, že návrh na uzavření kvalifikační dohody (podepsaný jednou smluvní stranou, v projednávané věci žalovaným jako zaměstnancem) je účinně přijat druhou smluvní stranou (v projednávané věci žalobkyní jako zaměstnavatelem) k okamžiku, kdy oblát (žalobkyně) návrh dohody podepíše, aniž by bylo nezbytné, aby akceptaci (vyjádření souhlasu s návrhem) doručil navrhovateli (žalovanému). Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná kvalifikační dohoda, neboť k jejímu uzavření mohlo dojít až okamžikem, kdy se kvalifikační dohoda podepsaná jednatelem žalobkyně dostala do sféry dispozice žalovaného, což se nikdy nestalo, není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soud zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platily i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Opavě) k dalšímu řízení.

8. Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 26 C 200/2018-294 zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 15 758,90 USD spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 12. 2017 do zaplacení a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 392 197,32 Kč. Dle okresního soudu nemůže být s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený ve shora citovaném rozsudku pochyb o tom, že mezi účastníky byla uzavřena písemná kvalifikační dohoda, jejímž obsahem byl mimo jiné závazek žalobkyně uhradit poplatek za kurs ve výši 24 000 USD, jakož i závazek žalovaného setrvat po úspěšném skončení kursu u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let, a pro případ dřívějšího rozvázání pracovního poměru ze strany žalovaného byla ujednána i jeho povinnost uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů, které žalobkyně na kurs vynaložila. Okresní soud zjistil, že „pilotní kurz v [Anonymizováno] byl kurzem úplatným. Tato skutečnost vyplývala jak z nabídkových letáků společnosti [jméno FO]., tak z výpisu z bankovního účtu žalobkyně, ze kterého byla zjištěna platba 50 000 EUR na bankovní účet spol. [anonymizováno] Bankovní operace proběhla dne 5. 12. 2016. [tituly před jménem] [jméno FO] ve své svědecké výpovědi objasnil platbu 50 tis. EUR na účet rakouské letecké společnosti. Uvedl, že jako zaměstnanec žalobkyně byl pověřen k jednání s touto společností ohledně kurzu, který tato společnost jako provozovatel letadla, k jehož pilotáži oba piloti kurz potřebovali, v [Anonymizováno] zprostředkovávala. ‚Přes něj‘ prošla veškerá korespondence týkající se tohoto kurzu a věděl proto, že jeho cena byla předem daná a měla být v rozmezí 24 – 30 tis. USD. Převod částky 50 tis. EUR pak potvrdil i jednatel žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], s tím, že kurz obou pilotů byl uhrazen rakouské společnosti v EUR, protože v té době tyto společnosti v uvedené měně obchodovaly. Jak dále uvedl, úhradu kurzu obou pilotů provedla ve prospěch pořadatele kurzu v [Anonymizováno] [Anonymizováno] společnost, což bylo pro žalobkyni výhodnější. Žádné další vyúčtování kurzu neproběhlo a veškeré další náklady obou zaměstnanců v zahraničí např. na cestovné, na ubytování a na stravu byly hrazeny mimo tuto platbu“. Uvedenými důkazy tak bylo podle názoru okresního soudu prokázáno tvrzení žalobkyně, že náklady za kurz jednoho pilota v [Anonymizováno], které zaplatila, činily částku nejméně 24 tis. USD. Jelikož žalovaný svůj závazek setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po dobu tří let ode dne ukončení kursu 16. 2. 2017 nedodržel, neboť rozvázal pracovní poměr ke dni 31. 12. 2017 výpovědí, je požadavek žalobkyně na úhradu poměrné části nákladů na zvýšení kvalifikace žalovaného ve výši 15 758,90 USD důvodný. Námitkou započtení pohledávky žalovaného vůči žalobkyni z důvodu nevyplacené mzdy a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 68 973,80 Kč se okresní soud nezabýval s odůvodněním, že se jedná ve smyslu § 1987 o. z. o pohledávku neurčitou a nejistou, jejíž „zjištění“ by nepřiměřeně prodlužovalo řízení o pohledávce žalobkyně uplatněné žalobou, o které bylo naopak s ohledem na názor Nejvyššího soudu možné rozhodnout u jediného jednání. Okresní soud v této souvislosti přihlédl k tomu, že v mezidobí žalovaný uplatnil své mzdové nároky vůči žalobkyni ve výši 48 032 Kč žalobou u Okresního soudu v Novém Jičíně. Ve věci již proběhlo první jednání, ovšem řízení není dosud skončeno. Jelikož žalobkyně aktivně brojí proti kompenzační námitce a popírá existenci žalovaným tvrzené pohledávky, muselo by být v obou řízeních prováděno „téměř shodné a zřejmě rozsáhlé“ dokazování k objasnění existence a výše pohledávky.

9. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 16 Co 277/2021-348 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 12 702,39 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 702,39 USD za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,22 USD; ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 758,90 USD za dobu od 1. 12. 2017 do 31. 12. 2017 rozsudek změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl a ve zbývající části, tj. co do zaplacení částky 3 056,51 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 854,09 USD za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 202,42 USD za dobu od 1. 2. 2018 do zaplacení, jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud při přezkumu rozsudku okresního soudu vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a vytkl soudu prvního stupně, že nezabýval tím, kdy žalobkyně návrh dohody o zvýšení kvalifikace podepsala a zda se tak stalo v době přiměřené povaze této smlouvy, neboť právě na splnění tohoto předpokladu dovolací soud vázal svůj závěr, že v takovém případě by nebylo možné než uzavřít, že se žalovaný a žalobkyně dohodli na tom, že návrh na uzavření kvalifikační dohody (podepsaný jednou smluvní stranou, v projednávané věci žalovaným jako zaměstnancem) je účinně přijat druhou smluvní stranou (v projednávané věci žalobkyní jako zaměstnavatelem) k okamžiku, kdy žalobkyně návrh dohody podepíše, aniž by bylo nezbytné, aby akceptaci doručila žalovanému. Odvolací soud proto v tomto směru zjednal nápravu a doplnil dokazování, přičemž zjistil, že jednatel [jméno FO] jménem žalobkyně podepsal dohodu o zvýšení kvalifikace ve stejný den jako žalovaný, tj. dne 2. 12. 2016, což lze považovat nepochybně za dobu přiměřenou povaze této smlouvy s přihlédnutím k tomu, že žalovaný následující den odcestoval na pilotní výcvik do [Anonymizováno], který probíhal od 5. 12. 2016. Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky byla dne 2. 12. 2016 uzavřena v písemné formě platná dohoda o zvýšení kvalifikace a že žalobkyně na zvýšení kvalifikace žalovaného absolvováním typového výcviku na letoun [Anonymizováno] v době od 5. 12. 2016 do 20. 12. 2016 pořádaného společností [Anonymizováno], uhradila náklady na tento výcvik („studijní náklady“) podle požadavku pořádající instituce ve výši odpovídající minimálně částce 24 000 USD. Jelikož žalovaný nedodržel svůj závazek podle dohody o zvýšení kvalifikace setrvat po úspěšném ukončení výcviku v pracovním poměru u žalobkyně po dobu 3 let, neboť rozvázal pracovní poměr ke dni 31. 12. 2017 na základě výpovědi ze dne 21. 10. 2017, vznikla mu podle předmětné dohody o zvýšení kvalifikace povinnost uhradit poměrnou část shora uvedených nákladů na zvýšení kvalifikace ve výši 15 758,90 USD [24 000 USD : 1 095 dnů (závazek setrvat v pracovním poměru po dobu 3 let, což odpovídá počtu 1 095 dnů) x 719 dnů (nesplněná část závazku od 1. 1. 2018 do 20. 12. 2019, což odpovídá počtu 719 dnů) = 15 758,90 USD]. Jelikož nárok zaměstnavatele na úhradu poměrné části nákladů z kvalifikační dohody vzniká až nedodržením povinnosti zaměstnance setrvat v pracovním poměru po sjednanou dobu, tj. až při skončení pracovního poměru, žalovaný se dostal do prodlení s úhradou částky 15 758,90 USD až ode dne 1. 1. 2018, proto je požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 758,90 USD za dobu od 1. 12. 2017 do 31. 12. 2017 nedůvodný.

10. Odvolací soud posoudil jako důvodnou odvolací námitku žalovaného týkající se kompenzační námitky, neboť podle judikatury rozpor jednostranného započtení s § 1987 odst. 2 o. z. zakládá (zpravidla) toliko relativní neplatnost. Jinak řečeno, bylo na žalobkyni, aby případně namítala neplatnost námitky započtení vznesené žalovaným z důvodu nejistoty či neurčitosti jeho mzdových pohledávek uplatněných k započtení. Předpoklady přihlédnutí k této neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 o. z. soud prvního stupně nepředestřel a ani odvolací soud žádné takové důvody neshledal. Jelikož žalobkyně se neplatnosti jednostranného započtení z důvodu nekompenzability k započtení namítnutých pohledávek nedovolala, soud prvního stupně pochybil, pokud se věcně námitkou započtení (zejména existencí, případně výší aktivních mzdových pohledávek žalovaného) nezabýval. Soud prvního stupně v důsledku nesprávného právního názoru z důkazů provedených k existenci a výši mzdových pohledávek žalovaného neučinil žádná skutková zjištění, resp. se rovněž nevypořádal s dalšími navrženými důkazy. Odvolací soud poukázal na to, že podle § 1982 odst. 2 o. z. se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. U mzdových pohledávek žalovaného za měsíce září 2017 (mzda za údajné čerpání 3 dnů neplaceného pracovního volna) a listopad 2017 (mzda za údajné čerpání 5 dnů neplaceného pracovního volna, mzda za údajných 7 dnů neomluvené absence, nevyplacení mimořádné zálohy 12 705 Kč a hotovosti 2 372 Kč podle výplatního lístku) celkem ve výši 39 475,40 Kč, nastala splatnost podle § 141 zákoníku práce ke dni 31. 10. 2017 za měsíc září 2017, resp. ke dni 31. 12. 2017 za měsíc listopad 2017; pohledávka žalobkyně na úhradu poměrné části nákladů z kvalifikační dohody se stala splatnou ke dni 31. 12. 2017. Uvedené vzájemné pohledávky se tak staly způsobilými k započtení ke dni 31. 12. 2017. Podle kurzu devizového trhu amerického dolaru ke dni 31. 12. 2017 vyhlašovaného Českou národní bankou 21,291 Kč za 1 USD odpovídala částka 39 475,40 Kč částce 1 854,09 USD. Splatnost mzdové pohledávky žalovaného za měsíc prosinec 2017 (náhrada mzdy za 15 dnů nevyčerpané dovolené) ve výši 24 398,40 Kč nastala ke dni 31. 1. 2018, obě pohledávky se tak staly způsobilými k započtení ke dni 31. 1. 2018. Podle kurzu devizového trhu amerického dolaru ke dni 31. 1. 2018 vyhlašovaného Českou národní bankou 20,291 Kč za 1 USD odpovídala částka 24 398,40 Kč částce 1 202,42 USD.

11. Dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 4. 2023, č. j. 21 Cdo 3327/2022-403 odmítl. Odmítnuta byla i ústavní stížnost žalovaného usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1685/23.

12. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 19. 10. 2023 na návrh obou účastníků řízení podle § 110 o. s. ř. přerušil, neboť žalovaný uplatnil v podstatě stejné mzdové pohledávky, které započetl vůči pohledávce žalobkyně, samostatnou žalobou v celkové výši 48 032 Kč s příslušenstvím u Okresního soudu v Novém Jičíně (s výjimkou nevyplacené mimořádné zálohy 12 705 Kč za listopad 2017), jenž ve věci rozhodl na základě rozsáhlého dokazování rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 13 C 304/2020-232, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž účastníci považovali za hospodárné vyčkat na pravomocné skončení tohoto souvisejícího řízení.

13. Následně poté, co Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 16 Co 159/2023-348 k odvolání žalobkyně potvrdil (s výjimkou části úroků z prodlení za dobu, než se žalobkyně dostala do prodlení) shora uvedený rozsudek novojičínského soudu, kterým byla žalobkyně zavázána zaplatit žalovanému částku 48 032 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 879,68 Kč za dobu od 1. 11. 2017 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 496,80 Kč za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 656 Kč za dobu od 1. 2. 2018 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 74 562 Kč, soud prvního stupně pokračoval v řízení na návrh žalobkyně, která měla za to, že pravomocným skončením řízení před novojičínským soudem „byl předmět řízení vyčerpán, jde o věc rozhodnutou a žalovaný není oprávněn uplatňovat obranu zápočtem“. Žalobkyně proto navrhovala, aby soud žalobě ve zbývajícím rozsahu vyhověl.

14. Naopak žalovaný se vyjádřil tak, že pravomocným rozsudkem v souvisejícím řízení bylo postaveno najisto, že mzdové pohledávky spočívající nezaplacené mzdě za 3 pracovní dny v září 2017 ve výši 4 879,68 Kč, nezaplacené mzdě za 12 pracovních dnů v listopadu 2017 ve výši 18 124,80 Kč, nevyplacené mzdě za listopad 2017 ve výši 2 372 Kč a náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 22 656 Kč, které započetl vůči pohledávce žalobkyně, jsou oprávněné. Zdůraznil, že kompenzační námitku ve výši 63 873,70 Kč uplatnil již v prvotním vyjádření k žalobě ze dne 21. 9. 2018. Pohledávky použité k zápočtu zahrnovaly navíc nevyplacenou mimořádnou zálohu za listopad 2017 ve výši 12 705 Kč a zbývající částka 3 135,52 Kč odpovídá zákonnému úroku z prodlení z částky 12 705 Kč za období od 1. 1. 2018 do 15. 12. 2020. Kompenzační námitka je tudíž oprávněná v celém rozsahu 3 056,51 USD. Okresní soud musí zohlednit započtení učiněné již podáním ze dne 21. 9. 2018 a žalobu o zaplacení částky 3 056,51 USD zamítnout.

15. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku 2 459,779 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 596,731 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 391 315,76 Kč. Soud prvního stupně posoudil jako důvodnou kompenzační námitku toliko co do započtení pohledávky žalovaného ve výši 12 705 Kč (odpovídající částce 596,731 USD podle kurzu devizového trhu ke dni splatnosti pohledávky, tj. ke dni 31. 12. 2017), neboť žalobkyně přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila žádný důkaz k prokázání skutečnosti, že výše uvedenou částku zúčtovanou ve výplatním lístku za listopad 2017 jako mimořádná záloha skutečně žalovanému vyplatila. Jelikož pohledávka žalobkyně na úhradu poměrné části nákladů z kvalifikační dohody se stala splatnou rovněž ke dni 31. 12. 2017, tak uvedené vzájemné pohledávky se staly ve smyslu § 1982 odst. 2 o. z. způsobilými k započtení ke dni 31. 12. 2017. Žalobu o zaplacení částky 596,731 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení proto zamítl. Částka 3 135,52 Kč nepředstavuje zákonný úrok z prodlení z částky 12 705 Kč za období od 1. 1. 2018 do 15. 12. 2020, jak tvrdil žalovaný, nýbrž zmiňovaný rozdíl vznikl při vyčíslení pohledávek žalovaného, kdy v prvotním vyjádření k žalobě žalovaný při uplatnění námitky započtení vycházel z nesprávného průměrného hodinového výdělku za třetí čtvrtletí roku 2017 ve výši 203,32 Kč, ačkoli ve skutečnosti činil pouze 188,80 Kč, jak plyne z pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 304/2020. Okresní soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že o pohledávce ve výši 48 032 Kč s příslušenstvím, která byla předmětem procesní obrany proti žalobě již bylo rozhodnuto v jiném soudním řízení, přičemž žalovaná (v toto řízení žalobkyně) na základě tohoto rozhodnutí splnila v rozsudku jí stanovenou povinnost a žalobci (v tomto řízení žalovanému) zaplatila tuto dlužnou pohledávku a uhradila mu i náklady řízení (dne 29. 2. 2024 převodem částky 146 243,18 Kč na jeho účet), „nebylo namístě se co do uvedené částky procesní obranou a tím, zda pohledávka zanikla započtením anebo zaplacením, dále zabývat“.

16. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti vyhovujícímu výroku I a souvisejícímu nákladovému výroku, podal odvolání žalovaný, který namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud soud prvního stupně na podkladě rozhodnutí novojičínského soudu dospěl k závěru, že kompenzační námitka byla v době jejího uplatnění (podáním ze dne 21. 9. 2018) učiněná oprávněně, resp. že pohledávka žalovaného v tom okamžiku existovala, měl zohlednit provedené započtení. K započtení – jehož účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (tj. v daném případě ke dni 31. 12. 2017) a započtením se zrušily v rozsahu, ve kterém se kryly – totiž došlo dříve, než byla žalobkyní dne 29. 2. 2024 pohledávka žalovaného zaplacena. Pohledávka žalobkyně ve výši 2 459,779 USD zanikla z důvodu započtení, proto okresní soud pochybil, pokud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. To, že žalobkyně zaplatila žalovanému dne 29. 2. 2024 částku 146 243,18 Kč (jejíž součástí měla být částka odpovídající 2 459,779 USD), na tom nic nemění, protože k této úhradě došlo až poté, co došlo k účinkům započtení. Nesprávné rozhodnutí ohledně žalované částky 2 459,779 USD má rovněž vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dále žalovaný namítal, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení i za úkony, které nebyly účelné, a nezohlednil tak všechny námitky obsažené v podání ze dne 8. 8. 2024. Požadoval, aby účelnost jednotlivých úkonů prověřil opětovně odvolací soud. Žalovaný měl navíc za to, že jsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni ve smyslu § 150 o. s. ř., které spatřoval v následujících skutečnostech: (i) žalovaný byl ve sporu částečně úspěšný minimálně co do kompenzační námitky ve výši 3 056,51 USD; (ii) žalobkyně nejednala vůči žalovanému poctivě a těžila z protiprávního stavu, který vyvolala; (iii) žalobkyně neoprávněně krátila žalovaného na jeho mzdě, dlužila mu peníze, přesto se sama dožadovala v tomto řízení zaplacení žalované částky, zneužila svého postavení silnější strany v pracovněprávních vztazích; (iv) žalobkyně v části projednávající kompenzační námitku neplnila svou povinnost zaměstnavatele ohledně prokázání odpracované doby zaměstnance, a naopak se snažila přesunout břemeno tvrzení a důkazní výlučně na žalovaného, svým postojem tak bránila dosažení účelu občanského soudního řízení a protahovala řízení, čímž navyšovala i náklady řízení; (v) počet úkonů právních zástupců účastníků ve věci byl významně ovlivněn délkou řízení, za což mohly především soudy, které nebyly schopny případ správně právně posoudit. Žalovanému opakovaně vyhověly a daly mu za pravdu, takže jeho procesní postoj ve věci je pochopitelný a využívání opravných prostředků ospravedlnitelné. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil, žalobu o zaplacení částky 2 459,779 USD s příslušenstvím zamítl a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

17. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že dvojí uplatnění stejné pohledávky ve dvou řízeních je nepřípustné. Pokud o pohledávce bylo rozhodnuto pravomocně v jednom soudním řízení, tak pro druhé soudní řízení držitel pohledávky ztrácí možnost jejího uplatnění, a to i uplatnění jako námitky zápočtu, popř. i protinávrhem. Soud prvního stupně proto správně zavázal žalovaného k zaplacení částky 2 459,779 USD s příslušenstvím. Pokud by v tomto řízení soud uznal kompenzační námitku jako důvodnou a odečetl jejich hodnotu od žalované částky, pak by se plnění, poskytnuté žalovanému po nabytí právní moci rozsudku z Nového Jičína stálo plněním, ke kterému právní důvod odpadl, popř. zanikl ještě před podáním žaloby, popř. by zanikl nyní. Žalobkyně souhlasila i s posouzením otázky náhrady nákladů řízení. Délka řízení a výše náhrady nákladů řízení byla ovlivněna zejména postoji žalovaného v průběhu řízení.

18. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku, včetně řízení předcházejícího jeho vydání (podle pravidel uvedených v § 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

19. Soud prvního stupně předně přehlédl, že předmětem řízení zůstala toliko zbývající část pohledávky žalobkyně ve výši 3 056,51 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 854,09 USD za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 202,42 USD za dobu od 1. 2. 2018 do zaplacení (srov. výrok III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2022, č. j. 16 Co 277/2021-348), což znamená, že soud prvního stupně ve výroku I napadeného rozsudku překročil předmět řízení ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 202,42 USD za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018 (v této části totiž bylo žalobě již pravomocně vyhověno výrokem I citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2022, č. j. 16 Co 277/2021-348, a to přisouzením kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8,22 USD). Odvolací soud proto v této části rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 202,42 USD za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018 pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil.

20. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 7 a 8 napadeného rozsudku považuje odvolací soud za správná, proto je přejímá a pro stručnost na ně odkazuje.

21. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení poměrné části nákladů, které vynaložila na „typový výcvik“ žalovaného na základě kvalifikační dohody ze dne 2. 12. 2016 – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen „zákoník práce“), a za subsidiárního použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).

22. Odvolací soud vycházel při přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně ze závěrů vyslovených v předcházejícím rozsudku ze dne 25. 5. 2022, které se týkaly existence a výše pohledávky žalobkyně vůči žalovanému z titulu náhrady poměrné části nákladů vynaložených na zvýšení kvalifikace žalovaného podle kvalifikační dohody ze dne 2. 12. 2016.

23. Správný je závěr soudu prvního stupně, že částka 3 135,52 Kč nepředstavuje zákonný úrok z prodlení z částky 12 705 Kč za období od 1. 1. 2018 do 15. 12. 2020, jak tvrdil žalovaný, nýbrž zmiňovaný rozdíl vznikl při vyčíslení pohledávek žalovaného, kdy v prvotním vyjádření k žalobě žalovaný při uplatnění námitky započtení vycházel z nesprávného průměrného hodinového výdělku za třetí čtvrtletí roku 2017 ve výši 203,32 Kč, ačkoli ve skutečnosti činil pouze 188,80 Kč, jak plyne z pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 304/2020. Ostatně žalovaný neuplatnil proti tomuto závěru žádné konkrétní odvolací námitky. Navíc, i kdyby žalovaný vskutku uplatnil k započtení částku 3 135,52 Kč jako kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 12 705 Kč za období od 1. 1. 2018 do 15. 12. 2020, pak by námitka započtení v tomto rozsahu nebyla důvodná, protože splatnost pohledávky žalovaného z titulu nevyplacené mimořádné zálohy za měsíc listopad 2017 ve výši 12 705 Kč nastala ke dni 31. 12. 2017 stejně jako splatnost pohledávky žalobkyně na úhradu poměrné části nákladů z kvalifikační dohody. Podle § 1982 odst. 2 o. z. se započtením obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se kryjí, přičemž tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení, tj. v daném případě ke dni 31. 12. 2017. Žalovanému proto nevznikl nárok na zákonné úroky z prodlení z částky 12 705 Kč za období od 1. 1. 2018 do 15. 12. 2020.

24. Spornou tak zůstala pouze otázka důvodnosti námitky započtení v rozsahu částky 48 032 Kč, učiněné žalovaným ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 9. 2018, resp. otázka, jaký význam má skutečnost, že mzdové pohledávky namítnuté k započtení ve výši 48 032 Kč byly úspěšně uplatněny žalovaným v jiném (později zahájeném) řízení před soudem (Okresním soudem v Novém Jičíně) jako samostatný předmět řízení a že žalobkyně tyto mzdové pohledávky po jejich pravomocném přisouzení uspokojila zasláním peněžních prostředků na účet žalovaného dne 29. 2. 2024.

25. Podle ustálené judikatury lze námitku započtení, která představuje ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř. jen obranu proti žalobě, uplatnit bez ohledu na to, že pohledávka namítaná k započtení je předmětem jiného řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, uveřejněné pod č. 21/1999 Sb. rozh. obč.). Obdobně to platí podle názoru odvolacího soudu i pro opačnou situaci; to znamená, že lze pohledávku namítanou k započtení žalovat v jiném (později zahájeném) řízení před soudem jako samostatný předmět řízení. Není totiž důvod posuzovat jinak případy, kdy je k započtení namítána pohledávka, která byla již dříve žalována, od případů, kdy bude pohledávka namítnutá k započtení následně žalovaná v jiném řízení. V obou případech se tedy neuplatní tzv. překážka zahájeného řízení (litispendence).

26. Nicméně na druhou stranu se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že soud nemůže při posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť je vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002 a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1254/2017).

27. V projednávané věci se nelze zabývat jednostranným započtením vzájemných pohledávek v rozsahu 48 032 Kč realizovaným prohlášením žalovaného ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 8. 2018, a to ani jako otázkou předběžnou, neboť výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 13 C 304/2020-232 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2024, č. j. 16 Co 159/2023-348, v sobě zahrnuje negativní (záporné) řešení této otázky, jinak by musela být žaloba o zaplacení částky 48 032 Kč s příslušenstvím zamítnuta z důvodu zániku závazku započtením. Skutečnost - že soudy se ve věci vedené před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 304/2020 explicitně jednostranným započtením žalovaného ze dne 21. 8. 2018 nezabývaly, byť existence tohoto zápočtu vyšla v tomto řízení najevo - na věci nic nemění. Opačný výklad by vedl k tomu, že žalovaný by dosáhl zápočtu a současně by si mohl ponechat vyplacené peněžité plnění ve výši 48 032 Kč s příslušenstvím, což znamená, že by došlo v podstatě „ke dvojímu plnění téhož dluhu“. K započtení vzájemných pohledávek v rozsahu 48 032 Kč sice mělo dojít v daném případě ke dni 31. 12. 2017, resp. zčásti (u pohledávky z titulu náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 22 656 Kč) ke dni 31. 1. 2018, tj. dříve, než byla přisouzená pohledávka žalovaného zaplacena žalobkyní dne 29. 2. 2024, ovšem žalobkyně se nemůže s úspěchem domáhat po žalovaném vrácení této vyplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož plnila na základě pravomocného a nezrušeného soudního rozhodnutí, nikoli bez právního důvodu. Takový výklad by generoval zjevnou nespravedlnost odporující zásadám právního státu a dobrým mravům a urážející obyčejné lidské cítění ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., resp. by za takové situace bylo možné hodnotit kompenzační námitku jako zjevné zneužití práva podle § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany.

28. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 2 459,779 USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 257,359 USD za dobu od 1. 1. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 202,42 USD za dobu od 1. 2. 2018 do zaplacení, shledal jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Náhrada nákladů řízení 29. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně zrušil napadený rozsudek a řízení zčásti zastavil, rozhodl per analogiam podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení i za předcházející řízení před soudy všech stupňů.

30. Odvolací soud neshledal ve shodě se soudem prvního stupně důvody pro moderaci náhrady nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. Soud prvního stupně přiléhavě zdůvodnil, proč nepovažoval žalovaným uváděné okolnosti za důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku, ke kterému nemá, co podstatného dodat.

31. Soud prvního stupně posoudil správně rovněž účelnost přiznaných úkonů právní služby, k dalším korekcím nespatřuje odvolací soud žádné důvody, k čemuž se blíže vyjádří níže u jednotlivých žalovaným rozporovaných úkonů. „První“ řízení před soudem prvního stupně 32. Žalobkyně měla převážný úspěch, a to ohledně částky 15 162,169 USD (12 702,39 USD + 2 459,779 USD) s příslušenstvím, a naopak neúspěšná byla ohledně části návrhu na zaplacení 596,731 USD s příslušenstvím. Procesní úspěch žalobkyně vyjádřený v procentech tak činí 96,2 % a neúspěch 3,8 %, z čehož plyne, že žalobkyně má za toto řízení před soudem prvního stupně právo na náhradu 92,4 % účelně vynaložených nákladů řízení, nikoli 93,16 %, jak uvedl (zřejmě v důsledku početní chyby) okresní soud. Z nákladů prvostupňového řízení požadovaných žalobkyní k náhradě považuje odvolací soud za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení, jejichž výši určil podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Při určení tarifní hodnoty postupoval obdobně jako soud prvního stupně (viz bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku) a vyšel z kurzu amerického dolaru ke dni 1. 1. 2025, který činil 24,237. Tarifní hodnota 15 758,90 USD proto představuje po přepočtu na české koruny částku 381 948,50 Kč a výše odměny za jeden úkon právní služby 9 860 Kč. Z úkonů právní služby vyúčtovaných zástupcem žalobkyně v podání ze dne 17. 7. 2024 (viz. č. l. 470 spisu) považuje odvolací soud za účelně vynaložené náklady v souvislosti s 11 úkony právní služby, a to 1. - příprava a převzetí zastoupení, 2. - předžalobní výzva, 3. - žaloba, 4. - úkonu za účast na přípravném jednání dne 25. 9. 2018, 5. - další porada s klientem dne 2. 11. 2018, 6. - vyjádření ze dne 6. 11. 2018, 7. a 8. - 2 úkony za účast u jednání dne 8. 11. 2018, 9. - další porada s klientem dne 22. 11. 2018, 10. - doplnění skutkových tvrzení ze dne 23. 11. 2018 a 11. - účast u jednání dne 8. 1. 2019. V případě prvních 8 úkonů právní služby byla žalobkyně zastoupena předchozím zástupcem z řad advokátů [tituly před jménem] [jméno FO], který byl plátcem DPH. Vedle odměny 73 950 Kč za tyto úkony má žalobkyně právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 2 400 Kč, náhradu za promeškaný čas v souvislosti s úkony č. 4, 5 a 7 v celkovém rozsahu 14 půlhodin (6 půlhodin ke každému jednání a 2 půlhodiny za účelem další porady) po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a náhradu cestovních výdajů ve výši 1 759,67 Kč [1) k přípravnému jednání dne 25. 9. 2018 ve výši 718,74 Kč, 2) k další poradě dne 2. 11. 2018 ve výši 322,19 Kč a 3) k jednání dne 8. 11. 2018 ve výši 718,74 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku], tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 79 510 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 16 697 Kč. U zbývajících třech úkonů již byla žalobkyně zastoupena advokátem [Jméno advokáta A], který není plátcem DPH. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 29 580 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 900 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkony č. 9 a 11 v celkovém rozsahu 8 půlhodin (6 půlhodin k jednání a 2 půlhodiny za účelem další porady) po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů ve výši 1 074,24 Kč [1) k další poradě dne 22. 11. 2018 ve výši 322,19 Kč a 2) k jednání dne 8. 1. 2019 ve výši 752,05 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku], tj. 32 354 Kč. Celkem tak odvolací soud (včetně soudního poplatku za žalobu ve výši 17 443 Kč) vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně na částku 146 004 Kč a žalobkyně má z nich právo na náhradu 92,4 %, tj. 134 908 Kč.

33. Konání další porady dne 2. 11. 2018 (úkon č. 5) bylo podle názoru odvolacího soudu účelné, neboť bylo třeba reagovat na námitky žalovaného uplatněné ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 9. 2018. Na tuto další poradu navazovala poměrně obsáhlá replika ze dne 6. 11. 2018 (úkon č. 6). Jako účelné odvolací soud hodnotí i cestovní výdaje do místa konání dalších porad v [adresa] (tzv. „na půli cesty“ mezi sídlem advokátní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO] v [adresa] a sídlem žalobkyně v [Anonymizováno]). Z hlediska posouzení účelnosti vynaložených nákladů je nerozhodné, zda se další porada uskuteční v sídlem klienta, nebo v sídle advokáta anebo někde po cestě mezi těmito místy. Náhradu vlastních cestovních výdajů do místa konání další porady totiž může uplatňovat i přímo klient (zastupovaný účastník). „První“ odvolací řízení 34. Odvolací soud pokládá za účelně vynaložené náklady v souvislosti s 4 úkony právní služby, a to 12. - další porada s klientem dne 13. 2. 2019, 13. - odvolání včetně jeho doplnění ze dne 26. 2. 2019, 14. - vyjádření k odvolání žalovaného a 15. - účast u odvolacího jednání dne 16. 5. 2019. Výši odměny za jeden úkon právní služby 9 860 Kč lze použít pouze u úkonu č. 15, zatímco ostatní úkony se netýkaly celého předmětu řízení. Úkony č. 12 a 13 se vztahovaly k částce 2 368,177 USD (po převodu 57 397,50 Kč - odměna za úkon 3 420 Kč) a úkon č. 15 k částce 13 390,723 USD (po převodu 324 550,95 Kč - odměna 9 620 Kč. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 26 320 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 1 200 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkony č. 12 a 15 v celkovém rozsahu 4 půlhodin (2 půlhodiny k jednání a 2 půlhodiny za účelem další porady) po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů ve výši 674,26 Kč [1) k další poradě dne 13. 2. 2019 ve výši 337,13 Kč a 2) k jednání dne 16. 5. 2019 ve výši 337,13 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku], tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 28 594 Kč. Celkem tak odvolací soud (včetně soudního poplatku za odvolání ve výši 2 653 Kč) vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně na částku 31 247 Kč a žalobkyně má z nich právo na náhradu 92,4 %, tj. 28 872 Kč.

35. Jako účelné lze hodnotit také konání další porady dne 13. 2. 2019. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). V projednávané věci se jednalo o poměrně skutkově složitý spor, proto lze akceptovat jako účelnou další poradu před podáním odvolání. „Druhé“ řízení před soudem prvního stupně 36. V této fázi řízení bylo uskutečněno 6 úkonů právní služby, a to 16. - doplnění skutkových tvrzení ze dne 19. 7. 2019, 17., 18. a 19. - 3 úkony za účast u jednání dne 14. 11. 2019 a 20. a 21. - 2 úkony za účast u jednání dne 23. 1. 2020. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 59 160 Kč (6 úkonů po 9 860 Kč), paušální náhrada hotových výdajů 2 400 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkony č. 17 a 20 v celkovém rozsahu 12 půlhodin (6 půlhodin ke každému jednání) po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů ve výši 1 506,51 Kč [1) k jednání dne 14. 11. 2019 ve výši 752,05 Kč a 2) k jednání dne 23. 1. 2020 ve výši 754,46 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku], tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 64 267 Kč. Žalobkyně má právo na náhradu 92,4 %, tj. 59 383 Kč.

37. Co se týče účelnosti úkonu č. 16, tak odvolací soud ve své rozhodovací praxi obecně nepřiznává účastníkům náhradu nákladů spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, ani za vyjádření týkající se toliko dokazování. V daném případě se však o takovou situaci nejedná, neboť žalobkyně doplněním skutkových tvrzení reagovala na výzvu soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2019 v návaznosti na závazný právní názor vyjádřený v prvním kasačním rozhodnutí ze dne 16. 5. 2019. „Druhé“ odvolací řízení 38. V této fázi řízení byly uskutečněny 3 úkony právní služby, a to 22. - další porada s klientem dne 11. 2. 2020, 23. - odvolání ze dne 14. 2. 2020 a 24. - účast u odvolacího jednání dne 29. 6. 2020. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 29 580 Kč (3 úkony po 9 860 Kč), paušální náhrada hotových výdajů 900 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkony č. 22 a 24 v celkovém rozsahu 4 půlhodin (2 půlhodiny k další poradě a 2 půlhodiny k jednání) po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů ve výši 676,42 Kč [1) k další poradě dne 11. 2. 2020 ve výši 338,21 Kč a 2) k jednání dne 29. 6. 2020 ve výši 338,21 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku], tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 31 556 Kč. Celkem tak odvolací soud (včetně soudního poplatku za odvolání ve výši 15 232 Kč) vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně na částku 46 788 Kč a žalobkyně má z nich právo na náhradu 92,4 %, tj. 43 232 Kč. „První“ dovolací řízení 39. Odvolací soud pokládá za účelně vynaložené náklady v souvislosti se dvěma úkony právní služby, a to 25. - další porada s klientem dne 7. 9. 2020, 26. - dovolání ze dne 9. 9. 2020. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 19 720 Kč (2 úkony po 9 860 Kč), paušální náhrada hotových výdajů 600 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkonem č. 25 v rozsahu 2 půlhodin po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů k další poradě dne 7. 9. 2020 ve výši 338,21 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku, tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 20 858 Kč. Celkem tak odvolací soud (včetně soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč) vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně na částku 34 858 Kč a žalobkyně má z nich právo na náhradu 92,4 %, tj. 32 209 Kč.

40. Odvolací soud posoudil jako účelné konání další porady dne 7. 9. 2020, a to z obdobných důvodů jako u porady dne 13. 2. 2019 před podáním prvního odvolání. „Třetí“ řízení před soudem prvního stupně 41. V této fázi řízení byly uskutečněny pouze 2 úkony právní služby, a to 27. a 28. - účast u jednání dne 5. 10. 2021. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 19 720 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 600 Kč, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů k jednání dne 5. 10. 2021 ve výši 742,59 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku, tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 21 663 Kč. Žalobkyně má právo na náhradu 92,4 %, tj. 20 017 Kč. „Třetí“ odvolací řízení 42. Byly realizovány opět 2 úkony právní služby, a to 29. - vyjádření k odvolání ze dne 9. 12. 2021 a 30. - účast u odvolacího jednání dne 23. 2. 2022. Žalobkyni přísluší náhrada odměny za zastupování ve výši 19 720 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 600 Kč, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 2 půlhodin po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů k jednání dne 23. 2. 2022 ve výši 383,30 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku, tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 20 903 Kč. Žalobkyně má právo na náhradu 92,4 %, tj. 19 314 Kč. „Druhé“ dovolací řízení 43. Žalobkyni náleží odměna za jeden úkon právní služby, a to 31. - vyjádření k dovolání ze dne 7. 10. 2022 ve výši 9 540 Kč z punkta 12 702,39 USD (po přepočtu dle kurzu amerického dolaru ke dni 1. 1. 2025 24,237 činí tarifní hodnota 307 867,83 Kč), a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem 9 840 Kč. V této fázi řízení měla žalobkyně plný procesní úspěch. „Čtvrté“ řízení před soudem prvního stupně 44. Odvolací soud pokládá za účelně vynaložené náklady v souvislosti se dvěma úkony právní služby, a to 32. - vyjádření ze dne 19. 6. 2023 a 33. - účast u jednání dne 19. 10. 2023. Výši odměny za jeden úkon právní služby odvolací soud stanovil z tarifní hodnoty 3 056,51 USD, resp. po přepočtu na české koruny 74 080,63 Kč ve výši 4 100 Kč. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 8 200 Kč (2 úkony po 4 100 Kč), paušální náhrada hotových výdajů 600 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkonem č. 33 v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů k jednání dne 19. 10. 2023 ve výši 947,30 Kč - viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku, tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 10 347 Kč. Žalobkyně měla v této fázi řízení převážný úspěch, a to ohledně částky 2 459,779 USD, a naopak neúspěšná byla ohledně části návrhu na zaplacení 596,731 USD s příslušenstvím. Procesní úspěch žalobkyně vyjádřený v procentech tak činí 80,5 % a neúspěch 19,5 %, z čehož plyne, že žalobkyně má za toto řízení před soudem prvního stupně právo na náhradu 61 % účelně vynaložených nákladů řízení, tj. 6 312 Kč.

45. Odvolací soud posoudil jako účelný úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ze dne 19. 6. 2023, a to z obdobných důvodů jako u doplnění skutkových tvrzení ze dne 19. 7. 2019, neboť žalobkyně zmiňovaným vyjádřením reagovala na výzvu soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2023 v návaznosti na závazný právní názor vyjádřený v posledním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2022. Naopak vyjádření ze dne 27. 6. 2024 odvolací soud za účelný úkon nepovažoval, jelikož v něm žalobkyně toliko polemizovala s právním názorem žalovaného o důvodnosti kompenzační námitky, aniž by došlo k jakékoliv změně rozhodných skutečností, a vyjadřovala se k náhradě nákladů řízení. „Čtvrté“ odvolací řízení 46. Odvolací soud pokládá za účelně vynaložené náklady v souvislosti se dvěma úkony právní služby, a to 34. - vyjádření k odvolání ze dne 25. 9. 2024 a 35. - účast u jednání dne 23. 1. 2025. Výši odměny za jeden úkon právní služby odvolací soud stanovil z tarifní hodnoty 2 459,779 USD, resp. po přepočtu na české koruny 59 617,66 Kč ve výši 3 500 Kč. Žalobkyni tak náleží náhrada odměny za zastupování ve výši 7 000 Kč (2 úkony po 3 500 Kč), paušální náhrada hotových výdajů 750 Kč (u posledního úkonu činí paušální náhrada 450 Kč s ohledem na novelu advokátního tarifu s účinností od 1. 1. 2025), náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkonem č. 35 v rozsahu 2 půlhodin po 150 Kč a náhrada cestovních výdajů k jednání dne 23. 1. 2025 ve výši 435,64 Kč (vozidlem o průměrné spotřebě 7,2 l benzinu Natural 95/100 km, cena paliva 35,80 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,80 Kč, ujeto 52 km), tj. po zaokrouhlení na celé koruny celkem 8 486 Kč. Žalobkyně měla v této fázi řízení plný procesní úspěch.

47. Odvolací soud proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 362 573 Kč.

Poučení