16 Co 32/2025 - 269

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], [Jméno žalobkyně B]. [Anonymizováno] [Jméno žalobkyně B]., [titul]., narozená dne [Datum narození žalobkyně A][Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa žalovaného] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2024, č. j. 21 C 130/2023-227 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 28. 4. 2023 se žalobkyně jako zaměstnankyně proti žalované coby své zaměstnavatelce domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení svého pracovního poměru ze dne 13. 3. 2023, doručeného jí 29. 3. 2023 (dále jen okamžitého zrušení), se zdůvodněním, že u žalované působila v pracovním poměru vědecké pracovnice na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2022. Dne 5. 12. 2022 pracovní smlouvu účastnice s účinky od 1. 1. 2023 změnily tak, že byla žalobkyně zařazena na projekt [adresa]). Tato dohoda byla sjednána po dobu trvání projektu, nejdéle do 31. 12. 2024. Před příjezdem do Británie žalobkyně dne 15. 1. 2023 e-mailem oslovila svého nadřízeného, vedoucího Katedry asijských studií [tituly před jménem] [jméno FO], [Jméno žalobkyně B]., [tituly za jménem], zda tedy mizí všechny překážky odcestování, na který jí odpověděl, že zbývá dořešit jen několik drobností a že si v příštích dnech zavolají a domluví se na podrobnostech. [jméno FO] žalobkyni dne 13. 1. 2023 řekla, že [jméno FO] již zaslala memorandum žalované, přičemž žalobkyně měla informaci, že [jméno FO] přistoupila na podmínky žalované. Žalobkyně tedy po vyřízení víza dne 14. 1. 2023 odcestovala do Velké Británie v domnění, že je vše již dojednáno. Šlo o nedorozumění v komunikaci s dr. [jméno FO]. Ostatně, svědkyně [Anonymizováno] vypověděla, že vědec vyjíždí na hostitelskou instituci teprve po uzavření tzv. memoranda o spolupráci mezi oběma univerzitami (dále jen memoranda) pouze zpravidla. Na konci ledna však bylo žalobkyni řečeno, že se projekt, na jehož realizaci byl navázán její pracovní poměr, neuskuteční, a tak se dne 13. 2. 2023 vrátila do České republiky. Dne 29. 3. 2023 obdržela přípis žalované datovaný dnem 13. 3. 2023, kterým s ní žalovaná okamžitě ruší pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce). Důvodem mělo být opakované nerespektování pokynu vedoucího zaměstnance, zatajení místa aktuálního pobytu a z něj plynoucí nemožnost zadávat práci v souladu se zákoníkem práce a zejména neomluvená absence v únoru 2023. Žalobkyně tyto důvody pokládala za ryze účelové, neboť žalovaná měla pro případ neuskutečnění projektu od počátku v úmyslu s žalobkyní rozvázat pracovní poměr ještě ve zkušební době, jež končila 31. 1. 2023. Protože se jí to nezdařilo, pokusila se pracovní poměr okamžitě zrušit. Účelovost okamžitého zrušení plyne z e-mailu dr. [jméno FO] ze dne 30. 12. 2022, v němž píše, že nebude-li smlouva s [jméno FO] uzavřena do půlky ledna, rozváže pracovní poměr žalobkyně ve zkušební době; dále z jeho e-mailu ze dne 30. 1. 2023, jímž žalobkyni oznamuje, že nemají z [jméno FO] žádné zprávy, pročež chce žalobkyni předat výpověď ve zkušební době, jelikož je rozvázání pracovního poměru později složitější. Dále ze záznamu úřadu práce ze dne 20. 4. 2023, kde je jako důvod rozvázání pracovního poměru uvedeno soustavné méně závažné porušování pracovněprávních povinností zaměstnancem; ze sdělení [jméno FO] z ministerstva, kdy podle sdělení žalované adresovaného MŠMT byl zase pracovní poměr žalobkyně rozvázán ve zkušební době ke dni 31. 1. 2023. Chtěla-li žalovaná žalobkyni zadávat práci, mohla tak činit pouze v místě výkonu práce, tedy pouze v Newcastlu. Žalovaná jí nicméně v době od 1. 11. 2022 do 28. 2. 2023 sjednanou práci vůbec nepřidělovala, přestože se žalobkyně v únorových e-mailech ptala, co bude dál, když projekt padl. V době od uzavření pracovní smlouvy do odjezdu na britské ostrovy pracovala žalobkyně z místa svého trvalého bydliště, neboť jí žalovaná ani nepřidělila žádné konkrétní pracoviště. Totéž platí pro dobu po návratu do ČR. Žalovaná neučinila nic pro to, aby byl pracovní poměr přizpůsoben aktuální situaci. A tak na její straně nastaly překážky v práci ve smyslu § 208 zákoníku práce.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že projekt zahrnoval více různých mobilit. Pracovní poměr vznikl za účelem realizace mobility žalobkyně. Aby žalobkyně dostala patřičná víza, změnily účastnice místo výkonu práce a zároveň žalobkyně obdržela tzv. [Anonymizováno], kterým žalovaná potvrdila, že je žalobkyně její zaměstnankyní a projektu se účastní. Mobilita žalobkyně měla probíhat na [Anonymizováno] (dále jen [jméno FO]) v Newcastlu na základě memoranda. Žalobkyně odcestovala, aniž by bylo memorandum uzavřeno a dokonce aniž by o svém odjezdu informovala dr. [jméno FO], který jí přitom opakovaně zdůraznil, že bez memoranda odjíždět nemá. Žalovaná měla za to, že žalobkyně respektuje toto upozornění a nachází se v ČR. Memorandum se nepodařilo uzavřít a bylo zřejmé, že se mobilita, za jejímž účelem byla žalobkyně u žalované zaměstnána, neuskuteční. Proto jí žalovaná dne 21. 1. 2023 zaslala zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které se ovšem nepodařilo doručit. To, že se žalobkyně nachází ve Velké Británii již od 16. 1. 2023, ovšem žalovaná zjistila z e-mailu zaslaného zaměstnankyní [jméno FO] teprve dne 30. 1. 2023. Proto žalobkyně žalovanou e-maily ze dne 31. 1. 2023 důrazně vyzvala k návratu do ČR. Požádala též MŠMT o vyjmutí mobility žalobkyně z projektu, což bylo se zpětnou účinností ke dni 1. 1. 2023 schváleno. [jméno FO] pak žalované zaslala dopis, podle nějž zahrnula žalobkyni do veškeré komunikace týkající se procesu přijímání zahraničních vědců či pracovníků a žalobkyně přijela dne 16. 1. 2023 bez předchozího upozornění či souhlasu a že jí bylo doporučeno vrátit se do ČR co nejdříve. Žalovaná tvrdila, že žalobkyně využila situace, kdy bylo místo výkonu práce kvůli potřebě získat vízum změněno v době, kdy ještě nebylo jisté, zda se projekt vůbec uskuteční. Zaměstnankyně [jméno FO] [Anonymizováno] v e-mailu ze dne 31. 1. 2023 zaslaném dr. [jméno FO] uvedla, že tlak na přesídlení žalobkyně do Newcastlu vzešel pouze od žalobkyně a že její impulzivita a neodbytnost v tomto směru způsobila, že paní [Anonymizováno] nemohla podpořit její další žádost o financování. Protože se žalobkyně navzdory výzvě svého nadřízeného nedostavila v lednu ani únoru bez omluvy na své pracoviště, ač sama byla [jméno FO] informována, že se její mobilita nekoná a že se má vrátit do ČR, rozhodla žalovaná o neomluvených absencích od 1. 2. 2023. Žalobkyně hrubě narušila důvěru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, když nerespektovala pokyn nadřízeného, aby do zahraničí nevyjížděla, ani pokyny, aby se neprodleně vrátila a ani neuposlechla výzvu nadřízené ke schůzce stran dohody o dalším postupu ohledně její účasti na projektu.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 900 Kč (výrok II). Dospěl přitom ke skutkovým zjištěním, podrobně rozvedeným v bodech 4. - 38. a shrnutým v bodě 40. odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné tak, že byla žalobkyně u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2022 jako vědecká pracovnice s místem výkonu práce pracoviště [Anonymizováno]. Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 11. 2024, jako den nástupu byl sjednán 1. listopad 2023, pracovní úvazek 1,0, tj. 40 hodin týdně a zkušební doba byla 3 měsíce, tj. do 31. 1. 2023. Pracovněprávní vztah vznikl za účelem realizace mobility v rámci projektu [Anonymizováno] u žalované (reg. č. [Anonymizováno]), spolufinancovaného Evropskou unií, MŠMT a žalovanou, jejž se žalobkyně měla účastnit svou dílčí mobilitou „[Anonymizováno] Cílem projektu byl rozvoj internacionalizace a kvality výzkumného prostředí u žalované včetně profesního růstu výzkumných pracovníků prostřednictvím podpory projektů individuálních mobilit [jméno FO], které v hodnocení programů [Anonymizováno] a [Anonymizováno] dosáhly hodnocení alespoň 70 % celkového počtu bodů, ale kvůli nedostatku financí nemohly být podpořeny. Mobilita žalobkyně měla být realizována za účelem studia [Anonymizováno]. MŠMT žalované poskytlo dotaci z [anonymizováno] na základě rozhodnutí ze dne 22. 12. 2022. Dne 5. 12. 2022 účastnice podepsaly dohodu o změně pracovní smlouvy, podle níž se s účinky od 1. 1. 2023 žalobkyni převádí pracovní úvazek 1,0, tj. 40 hodin týdně, z Katedry [Anonymizováno] na projekt [Anonymizováno] na [Anonymizováno] s názvem „[Anonymizováno]“ reg. č. [Anonymizováno], a to po dobu trvání projektu, nejdéle do 31. 12. 2024. Současně bylo místo výkonu práce změněno na Newcastle. Pro účely jednání s britskými úřady žalobkyně od žalované dostala tzv. [Anonymizováno], kterým žalovaná potvrdila, že se žalobkyně zúčastní uvedeného projektu v době od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2024, že je zaměstnankyní žalované a bylo zde upřesněno hrazení nákladů a mzdy žalobkyně. Žalobkyně dne 22. 11. 2022 obdržela vízum. Mobilita měla probíhat na NU na podkladě memoranda uzavřeného mezi žalovanou a NU. Žalobkyně odjela do Británie během ledna 2023, přijela dne 16. 1. 2023 a o svém odjezdu neinformovala svého nadřízeného dr. [jméno FO]. Memorandum uzavřeno nebylo. [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyni e-mailem ze dne 22. 12. 2022 informoval, že se nepodařilo uzavřít smlouvu s přijímací institucí a že nemůže zatím odjet do Anglie, protože nesplňuje pravidla mobility. Dále uvedl, že k této věci by se chtěl sejít hned začátkem ledna. V dalším emailu ze dne 28. 12. 2022 napsal, že očekává, že mu žalobkyně sdělí na jejich lednové schůzce, zda bude schopna odjet a kdy nejdříve a že vše spíše ukazuje na to, že se kolegové z NU na ně hněvají a celá věc že se neuskuteční. Žalobkyně odpověděla, že odjíždí podle původního plánu (čili v lednu se nebudou mít čas sejít, leda by to udělali po Zoomu). Dr. [jméno FO] reagoval e-mailem ze dne 30. 12. 2022, že bez smlouvy s NU neodjede, jinak jí dá absence a ukončí s ní pracovní poměr okamžitě a že pokud smlouva s NU nebude do půlky ledna, mobilita žalobkyně se neuskuteční. Žalobkyně v e-mailu ze dne 1. 1. 2023 00:36 napsala, že tedy s odjezdem počká, ale že to nemůže odkládat moc dlouho. Následně dne 6. 1. 2023 dr. [jméno FO] žalobkyni napsal, že jejich domluva je, že zatím s odjezdem žalobkyně čeká, dokud nebude v nějaké formě ošetřeno její působení tam a případný převod části grantových prostředků. Žalobkyni dále napsal, že doufá, že se kolegové z NU příští týden vyjádří, že pro ně proveditelnou podobu smlouvy jim poslali před Vánoci a čekají na jakoukoli reakci. Žalobkyně dne 8. 1. 2023 požádala o schválení cestovního příkazu, načež dr. [jméno FO] v e-mailu ze dne 9. 1. 2023 napsal, že cestovní příkaz nemůže schválit, protože není jasné, zda může na NU přijet. Žalobkyni zároveň vyzval, aby se dostavila k podpisu upraveného výměru mzdy, protože mobilitu zatím nelze čerpat. Dne 15. 1. 2023 v e-mailu adresovaném [jméno FO] a dr. [jméno FO] žalobkyně žádala o sdělení, zda již je vše v pořádku ohledně smlouvy s NU, neboť měla zprávy, že návrh smlouvy poslali přímo [tituly před jménem] [jméno FO], což jí sdělila v e-mailu ze dne 13. 1. 2023 [jméno FO]. V závěru tohoto e-mailu žalobkyně uvedla: „Tímto tedy mizí veškeré překážky toho, abych cestovala na své pracoviště, viďte.“ Dne 17. 1. 2023 jí dr. [jméno FO] odpověděl, že obdrželi návrh z NU, že je tam několik drobností, které je potřeba vypořádat nebo vysvětlit a žalobkyni požádal, aby si jej také prostudovala. Žalobkyně však již v té době byla ve Velké Británii, na NU přijela dne 16. 1. 2023, aniž by o tom informovala také NU či měla jejich souhlas, což je zjevné ze sdělení NU ze dne 3. 3. 2023 a taktéž z e-mailové korespondence s [jméno FO], která uvedla, že se kvůli příjezdu žalobkyně ocitla v poměrně složité situaci a že samotný výzkumný projekt nevyžadoval po určitou dobu její přítomnost ve Velké Británii. Dne 26. 1. 2023 dr. [jméno FO] žalobkyni opakovaně vyzýval ke schůzce a žádal ji, aby se v pondělí 30. 1. dostavila na katedru s tím, že se sejdou v 11:00 v jeho kanceláři. Žalobkyně nepřišla. Že se žalobkyně od 16. 1. 2023 nachází na NU zjistil dr. [jméno FO] až dne 30. 1. 2023 z e-mailu [jméno FO] adresovaného žalobkyni, který mu byl zaslán v kopii. Dne 31. 1. 2023 proto žalobkyni e-mailem vyzval, aby se okamžitě vrátila do ČR s tím, že po dohodě s NU dotaci na její mobilitu vrací. Téhož dne žalovaná MŠMT požádala o vyjmutí mobility žalobkyně z projektu z projektu, o čemž bylo rozhodnuto dne 20. 4. 2023. K návratu do ČR byla žalobkyně vyzvána také zaměstnanci NU, což dokládá e-mail [jméno FO] ze dne 30. 1. 2023 odeslaný žalobkyni, v němž uvedla, že dospěli ke stejnému závěru jako žalovaná, tj. že projekt není v současné době realizovatelný. To potvrzuje dopis NU ze dne 3. 3. 2023, kde NU dále napsala, že byla jednání o smlouvě o badatelském pobytu na základě vzájemné dohody ukončena. Žalobkyni bylo řečeno, aby si pobyt začala plánovat až po uzavření smlouvy. Žalobkyně ve své účastnické výpovědi vypověděla, že za posledních 10 let svému zaměstnavateli nikdy neříkala, kde přesně je, a on se o to nezajímal. Když jí přišel pokyn od dr. [jméno FO], do ČR se hned nevrátila z důvodu, protože tam měla zaplacené ubytování. O tom, že se vrátila z Anglie, žalovanou neinformovala, protože se jí nikdo neptal. V únoru ani březnu 2023 se na katedru nedostavila. Dále, dne 13. 3. 2023 žalovaná žalobkyni adresovala okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalovaná v něm uvedla, že pracovní úvazek žalobkyně na [Anonymizováno] byl navázán na účast na projektu, který měl být v případě žalobkyně realizován mobilitou s NU, kde žalobkyně měla v případě realizace projektu působit. Za účelem obstarání patřičných víz ve Velké Británii byla s žalobkyní uzavřena dohoda o změně pracovní smlouvy obsahující změnu místa výkonu práce. Bez souhlasu nadřízeného, vedoucího Katedry asijských studií, žalobkyně odjela do Velké Británie. V průběhu měsíce ledna bylo ze strany NU rozhodnuto o neuskutečnění projektu, na jehož realizaci byla navázána pracovní smlouva žalobkyně, o čemž byla žalobkyně informována jak ze strany NU, tak svým nadřízeným u žalované. Poté, co bylo žalobkyni sděleno, že se projekt neuskuteční, bylo její povinností vrátit se na [Anonymizováno] k plnění pracovních povinností. Nadřízeným byla vyzvána k návratu, což neučinila. Svou absenci v zaměstnání řádně nevysvětlila ani neomluvila. Absence tak byla označena ze neomluvenou od 1. 2. 2023. Žalobkyně porušila § 301 písm. a), b) a d) zákoníku práce. Zvlášť hrubé porušení povinností mělo spočívat v opakovaném nerespektování pokynu vedoucího zaměstnance, zatajení místa aktuálního pobytu žalobkyně a z něj plynoucí nemožnosti zadávat jí práci a zejména v neomluvené absenci žalobkyně v únoru 2023. A tak zde žalovaná konstatovala, že důvěra v žalobkyni byla natolik závažně narušena, že nezbývá než s ní okamžitě zrušit pracovní poměr. S odborovou organizací bylo okamžité zrušení pracovního poměru projednáno dne 13. 3. 2023, označení absencí žalobkyně jakožto neomluvených bylo s odborovou organizací ve smyslu § 348 odst. 3 zákoníku práce projednáno dne 13. 3. 2023. Žalobkyni bylo okamžité zrušení doručeno dne 29. 3. 2023.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 55 odst. 1 písm. b), 58 odst. 1, 60 a 301 písm. a), písm. d) zákoníku práce, a dospěl k závěru, že okamžité zrušení bylo písemné, doručeno žalobkyni, včasné a také obsahující skutkové vylíčení důvodu okamžitého zrušení. Projekt by byl začal ve chvíli podepsání memoranda, k čemuž nikdy nedošlo. Nejpozději od 31. 1. 2023 navíc žalobkyně věděla, že projekt uskutečněn nebude a přitom měl být Newcastle místem výkonu její práce jen po dobu projektu; v původní verzi pracovní smlouvy jím byla pracoviště [Anonymizováno]. Odjezdem do Británie bez uzavření memoranda a následně setrváním na místě porušila žalobkyně povinnost respektovat pokyny nadřízeného zaměstnance [§ 301 písm. a) zákoníku práce] a jednala v rozporu s oprávněnými zájmy žalované [§ 301 písm. d) zákoníku práce]. Po návratu do ČR se žalovaná nedostavila na místo výkonu práce. Zprávy úřadu práce a žalované ze dne 3. 5. 2023 okresní soud jako důkazy provedl navzdory nastalé koncentraci řízení proto, že zpochybňují věrohodnost zprávy úřadu práce ze dne 24. 4. 2023.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě úplného vyhovění žalobě, v němž zopakovala dosavadní argumenty s tím, že soud prvního stupně neměl přihlédnout ke tvrzením a důkazům vneseným do řízení žalovanou podáním ze dne 3. 1. 2024, konkrétně ke zprávám úřadu práce a žalované ze dne 3. 5. 2023, poněvadž tomu bránila koncentrace řízení. Účelovost okamžitého zrušení vyplývá také ze svědecké výpovědi dr. [jméno FO], který vypověděl: „Nebyl jsem jí schopen předat výpověď ve ZD a přišel jsem o zhruba půl roku peněz, za které jsem mohl někoho najít… důvodem RPP bylo, že se nerozběhl grant.“ V hodnocení zákonnosti odcestování žalobkyně do Británie prvostupňový soud nezohlednil mezi jiným okolnost, že žalobkyně měla z minulých projektů u žalované zkušenost, že výzkum začal podle plánu, ačkoli ještě nebyly podepsány žádné smlouvy; zaměstnanci NU žalobkyni v Newcastlu vlídně uvítali a dokonce jí aktivně pomohli se založením bankovního účtu a s ubytováním. Prvostupňový soud navíc nevyhodnotil široké souvislosti případu ve smyslu judikatury, kterou sám citoval, kdy žalobkyně s žalovanou spolupracovala od roku 2015 na mnoha projektech a nikdy jí nebylo nic vytknuto a z vlastní iniciativy napsala odborný článek pod hlavičkou žalované v době, kdy jí nebyla přidělována žádná práce. Když se žalobkyně dozvěděla o neuskutečnění projektu, ihned začala hledat jinou cestu, jak by výzkum mohl proběhnout. Tvrzené porušení povinnosti nadto žalované nezpůsobilo žádnou škodu. Zaměstnanci NU se žalobkyně již od počátku ledna 2023 ptali, zda je již na místě a pozastavovali se nad tím, proč nezná všechny podstatné informace, což bylo způsobeno tím, že žalovaná žalobkyni vyřadila ze vzájemné elektronické korespondence obou univerzit. K těmto posledním tvrzením žalobkyně neoznačila žádný způsobilý důkaz.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s částečnou rekapitulací dřívějších argumentů, odkazy na skutková zjištění prvostupňového soudu a s vysvětlením, že v záznamu úřadu práce ze dne 20. 4. 2023 je zmíněno soustavné méně závažné porušování povinností kvůli chybě nastalé na personálním oddělení nesprávným spárováním dat v interním systému. Žalobkyně odjela do Británie v okamžiku, kdy začala tušit rozvázání svého pracovního poměru ve zkušební době. Žalovaná měla právo zrušit její pracovní poměr ve zkušební době a v době neúspěšného doručování tohoto zrušení vůbec nevěděla o existenci důvodu k okamžitému zrušení, který kdyby nenastal, nikdy by k okamžitému zrušení nepřistoupila. E-mail ze dne 15. 1. 2023 napsala žalobkyně dr. [jméno FO] v okamžiku, kdy již byla zjevně několik dnů na cestě do Británie, přičemž její skutková tvrzení z žaloby, z jednání a účastnická výpověď si co do dne odjezdu vzájemně odporují. Již její příjezd na NU byl tedy protiprávní a nebyl důvod jí zde přidělovat práci. I [jméno FO] jí to jasně řekla v e-mailu ze dne 30. 1. 2023. Že se nachází v NU nikomu neřekla, ač v té době komunikovala s dr. [jméno FO], který ji přitom v e-mailech vyzval ke schůzce. Že se žalobkyně vrátila do ČR, žalovaná zjistila teprve počátkem března 2023 z dohody o cestovném odeslané z bydliště žalobkyně. Naprostý nedostatek respektu k zaměstnavateli plyne z jednoho z žalobkyní předložených e-mailů, v němž žalobkyně sama říká, že se snažila podniknout kroky k realizaci projektu ještě i v únoru 2023.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování.[footnoteRef:1] Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. [1: s výjimkou popsanou v následujícím bodě]

9. Při právní kvalifikaci případu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Žaloba byla včasná, jelikož pracovní poměr měl být okamžitě zrušen dne 29. 3. 2023 a žaloba byla podána dne 28. 4. 2023, tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 zákoníku práce). Odvolací námitka stran koncentrace řízení byla opodstatněná, poněvadž koncentrace nastala uplynutím patnáctidenní lhůty poskytnuté oběma účastnicím soudem na jednání ze dne 27. 11. 2023 (§ 118b odst. 1 druhá věta o. s. ř.), kdy posledním dnem lhůty byl 12. prosinec 2023. Žalovaná navrhla důkaz zprávami úřadu práce a žalované ze dne 3. 5. 2023 (l. č. 152, 152 verte) teprve v podání ze dne 3. 1. 2024, přičemž prvostupňový soud je provedl a vyhodnotil jako důkazy tvořící výjimku z koncentrace řízení v podobě zpochybnění věrohodnosti jiného provedeného důkazu – zprávy úřadu práce ze dne 24. 4. 2023 (93 verte; § 118b odst. 1 třetí věta o. s. ř.). Tento závěr však není správný. Zaprvé je třeba si povšimnout, že zprávy ze dne 3. 5. 2023 existovaly již před okamžikem koncentrace řízení a že zprávou ze dne 24. 4. 2023 žalobkyně argumentovala a také ji přiložila již k žalobě, takže žalované nic nebránilo reagovat na ni již před koncentračním bodem. Zadruhé tu nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazu ve smyslu zmíněného ustanovení. Tato zákonná výjimka z koncentrace se totiž vztahuje na případ, v němž má být daným důkazem prokázána určitá průvodní okolnost, která je (sama o sobě či teprve ve spojení s okolnostmi již známými) způsobilá zpochybnit věrohodnost jiného, dříve provedeného důkazu. Nikoli však jeho obsah. Nelze ji tudíž aplikovat v případě, kdy se ten, kdo takový důkaz navrhuje, snaží prokázat pouhou alternativní skutkovou verzi.[footnoteRef:2] Důkaz se tudíž typicky nemá vztahovat k vlastnímu tématu dokazování, nýbrž k jiné okolnosti (např. k blízkému osobnímu vztahu mezi svědkem a druhým účastníkem řízení), jež objektivně znevěrohodňuje důkaz dříve provedený. Jeho nevěrohodnost se typicky projevuje a může být hodnocena teprve po jeho provedení. A důkaz, poukazující na nevěrohodnost, nemusí být včas k dispozici. Nevěrohodnost důkazu navíc mnohdy nelze dost dobře předem předpokládat, zvlášť pokud jde o svědeckou výpověď, jejíž obsah se vyjeví teprve v okamžiku jejího provedení. Proto zákon v těchto případech umožňuje provést důkaz zpochybňující věrohodnost i po nastoupení účinků koncentrace řízení i neúplné apelace [§ 205a písm. c) o. s. ř.]. V případě důkazu sledujícího pouhou alternativní skutkovou verzi naproti tomu takové ospravedlnění neexistuje. Chce-li totiž účastník prokázat skutkový děj jinak, než jak jej tvrdí protistrana, nic mu nebrání odpovídající důkaz označit ihned. Zde tvrzení žalované směřovalo k tomu, že důvodem rozvázání pracovního poměru nebylo soustavné méně závažné porušování povinností, jak se zdá plynout z první zprávy úřadu práce, nýbrž zvlášť hrubé porušení. To je alternativní skutková verze. Ostatně, úřad práce v první zprávě důvod skončení pracovního poměru sám nehodnotil, nýbrž očividně jen převzal tuto informaci od ČSSZ, která ji převzala od žalované. Proto zde vůbec nejde o věrohodnost jeho zprávy ve smyslu § 118b odst. 1 třetí věty o. s. ř. Tyto důkazy tudíž neměly být provedeny a pokud již provedeny byly, neměl z nich prvostupňový soud vyvodit žádné skutkové zjištění. Tato vada však nezpůsobila nesprávné rozhodnutí ve věci. [2: Viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, č. 95/2010 Sb. rozh. civ., ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 520/2010, ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2421/2013, či jeho usnesení ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 448/2016, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2996/2022. ]

10. Je také pravdou, že soud prvního stupně konkrétně nevyhodnotil široké souvislosti případu v podobě např. osoby žalované jako zaměstnankyně a jejího dosavadního postoje k pracovním povinnostem, škody, kterou zaměstnavateli vytýkaným jednáním způsobila, míře jejího zavinění atd. ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu.[footnoteRef:3] Tato úvaha ovšem podle téže judikatury není povinná, nýbrž pouze v konkrétním případě možná. Přichází na řadu tehdy, jde-li o hraniční případ, kdy je pro správné rozhodnutí o (ne)platnosti rozvázání pracovního poměru nezbytné skutkový stav objasnit ve skutečně širokém kontextu a rozsahu. Tento případ nicméně hraničním není. [3: Viz např. rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, č. 25/2013 Sb. rozh. civ., usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, č. 91/2015 Sb. rozh. civ., rozsudek ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, č. 83/2019 Sb. rozh. civ., rozsudek ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, či rozsudek ze dne 11. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2697/2022, č. 71/2024 Sb. rozh. civ. ]

11. Nejprve je nutno zdůraznit, že neomluvená absence žalobkyně od 1. 2. 2023 nebyla jediným důvodem okamžitého zrušení. Bylo jím též odcestování do Británie bez souhlasu žalované, následné neuposlechnutí pokynu k návratu do ČR, neoznámení místa pobytu a nemožnost zadat žalobkyni práci. Neomluvenou absenci pak žalovaná nepopsala tak, že by žalobkyně určitého dne na konkrétním místě nenastoupila na konkrétní práci. Prokázaná pohnutka založení pracovního poměru žalobkyně v podobě dané mobility ještě neznamená, že zmařením mobility pracovní poměr skončil (jak ostatně tvrdila i žalobkyně). Pracovněprávní dokumentace žalobkyně je totiž koncipována jinak. Pracovní smlouva ze dne 1. 11. 2022 byla uzavřena na dobu určitou do 30. 11. 2024, přičemž o projektu ani mobilitě v ní není jediná zmínka. Místem výkonu práce byla pro žalobkyni pracoviště [Anonymizováno], čemuž odpovídá i následná dohoda o změně ze dne 5. 12. 2022, v níž se hovoří o úvazku žalobkyně na [Anonymizováno]. Teprve zmíněná dohoda přivodila změnu místa výkonu práce na Newcastle a převodu úvazku na daný projekt, a to na dobu určitou - na dobu trvání projektu, nejdéle do 31. 12. 2024. Přitom zejména ze shodných tvrzení účastnic, okamžitého zrušení, confirmation letteru, z rozhodnutí MŠMT a k němu přiložené žádosti a právě i z dohody ze dne 5. 12. 2022 jasně vyplynulo, že projekt [Anonymizováno] sestával z celé řady různých, tematicky zcela odlišných a samostatných dílčích mobilit (subprojektů) realizovaných různými vědci. [Anonymizováno]“ je jen jednou z nich. Důležité je, že „převod pracovního úvazku“ a z něj plynoucí změnu místa výkonu práce zmíněná dohoda nenavazuje a časově neomezuje trváním projektu [Anonymizováno] jako celku, nýbrž jen dílčí mobility žalobkyně. Což dává smysl, poněvadž na ostatních mobilitách se žalobkyně nepodílela. Nejpozději od e-mailu [jméno FO] ze dne 30. 1. 2023, 21:58 (l. č. 26), v němž byla současně vyzvána k návratu domů, a dr. [jméno FO] z téhož dne, 14:23 (26 verte), se žalobkyně jednoznačně dozvěděla o tom, že její výzkum (mobilita) není proveditelný, a to tedy od zástupců obou univerzit, načež v e-mailu ze dne 31. 1. 2023 dr. [jméno FO] dokonce uvedl, že žalovaná tudíž vrací dotaci na mobilitu žalobkyně. To, že žalobkyně tuto zprávu pochopila, je patrno z jejího navazujícího e-mailu pro NU (l. č. 26), v němž se britskou univerzitu snažila přesvědčit, aby své rozhodnutí přehodnotila. Na ukončení mobility poté navazovaly výzvy dr. [jméno FO] k bezodkladnému odjezdu do ČR. Bylo tudíž nepopiratelným faktem, že nejpozději od 1. 2. 2023 neměla žalobkyně na NU, resp. v Británii takříkajíc „co dělat“ a že už ji zde žádná práce nečeká. V tom případě se však místem výkonu její práce stala opět pracoviště [Anonymizováno], takže byly její související odvolací námitky nepřiléhavé.

12. Pracovněprávní povinnost loajality zaměstnance k zaměstnavateli, tedy povinnost pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy, spolupracovat s ostatními zaměstnanci a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. a), písm. d) zákoníku práce], je naprosto fundamentální povinností. Vytváří totiž prostředí nutné pro nastolení byť jen elementární vzájemné důvěry. Bez ní nemůže pracovní poměr fungovat. Na povinnosti loajality nic nemění ani volnější pracovní režim akademického pracovníka, který může mimo zákonných výjimek vykonávat sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje, a na místě, které si sám určí [§ 70 odst. 1 první věta ve spojení s § 70a odst. 2, odst. 3 první větou zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. v. š.)]. Povinnost loajality naprosto není podmíněna (tím spíše s ohledem na právě zmíněná specifika) tím, zda zaměstnavatel zaměstnanci přiděluje práci. To, že nemá bez memoranda do Británie jezdit, bylo žalobkyni řečeno nejméně čtyřikrát: v e-mailech ze dnů 22. 12. 2022, 16:25 (l. č. 43 verte), 30. 12. 2022, 15:42 (39), 6. 1. 2023, 16:09 (46), a 9. 1. 2023, 18:14 (49). Z jejího vlastního e-mailu ze dne 28. 12. 2022 je zřejmé, že si uvědomovala, že nemá schválený cestovní příkaz. V e-mailu ze dne 6. 1. 2023 potvrdila, že odjede až po podepsání memoranda. Věděla, že dr. [jméno FO] cestovní příkaz neschválil (l. č. 49). Z odpovědi dr. [jméno FO] na e-mail ze dne 15. 1. 2023, odeslané dne 17. 1. 2023, je vidno, že memorandum nebylo dořešeno (l. č. 96 verte). Že se má dostavit na schůzku s nadřízeným, bylo žalobkyni řečeno pětkrát: v e-mailech ze dnů 9. 1. 2023 (l. č. 49), 26. 1. 2023, 12:36 (50), 26. 1. 2023, 14:14 (51), 30. 1. 2023 a 24. 2. 2023, 11:44 (84 verte). K návratu do ČR pak byla vyzvána buďto dr. [jméno FO], nebo [jméno FO] pětkrát: e-maily ze dnů 30. 1. 2023, 21:58 (l. č. 26), 30. 1. 2023, 22:13 (52), 31. 1. 2023, 12:30 (53), 31. 1. 2023, 15:01 a v podstatě i 1. 3. 2023, 9:12 (87 verte). Žalobkyně žádný z těchto pokynů neuposlechla. Navíc o svém příjezdu včas neinformovala ani žalovanou, ani NU, a svou přítomnost v Británii dr. [jméno FO] nepřiznala dokonce ani ve vzájemné e-mailové korespondenci z druhé poloviny ledna 2023, přestože ji zde vyzval, aby se osobně dostavila na katedru do jeho pracovny v pondělí 30. 1. 2023 na 11:

0. Z e-mailu [jméno FO] (l. č. 26) vysvitlo, že žalobkyně do Británie zavítala bez vědomí paní [jméno FO] a že byl její příjezd, následovaný impulzivním a neodbytným chováním, nečekaný. V žalobě tvrdila, že do Británie odcestovala dne 14. 1. 2023, přičemž v závěrečném návrhu v narážce na konverzaci s dr. [jméno FO] ze dnů 15. 1. - 17. 1. 2023 uvedla, že tak učinila teprve poté, kdy zjistila, že uzavření memoranda brání maličkosti. Tvrzení ze závěrečného návrhu je již proto lživé. Nevěrohodné je však i datum odjezdu 14. 1., poněvadž v účastnické výpovědi žalobkyně uvedla, že přijela 16. 1. 2023 (což potvrdily i ostatní důkazy) a že jí cesta trvala 3 - 4 dny, což znamená, že by ve skutečnosti musela odjet již dne 12.

1. či 13. 1. 2023 a tím pádem psala dr. [jméno FO] otázku (v kontextu předchozí korespondence a neschváleného cestovního příkazu již tak zbytečnou), zda jejímu výjezdu již „nic nebrání“ v okamžiku, kdy již byla na cestě. Takže to zjevně nebyla odpověď dr. [jméno FO], která ji přiměla k odjezdu či utvrdila v přesvědčení o jeho správnosti. Její vysvětlení, že navzdory výzvám k návratu ze dnů 30. 1. a 31. 1. přicestovala zpět teprve 13. 2. 2023 kvůli již zaplacenému ubytování je zcela irelevantní, poněvadž i kdyby bylo pravdivé, nebránila by jí tato okolnost v opuštění Británie a už vůbec by nemohla mít přednost před závazným pokynem nadřízeného zaměstnance (§ 11 první věta zákoníku práce). Navíc je přinejmenším neúplné a tedy nevěrohodné, protože jak správně poznamenala žalovaná, z e-mailu samotné žalobkyně ze dne 24. 3. 2023 (l. č. 90) plyne, že ještě v první polovině února 2023 pracovala v Británii k tomu, aby zde mohla daný výzkum provést i bez NU (!). Poukazy žalobkyně na různé aspekty důkazů, jež měly svědčit o účelovosti okamžitého zrušení, byly stejně selektivní jako e-mailová korespondence, kterou předložila. Žalovaná ji několikrát vyzvala k osobní schůzce v jasně určeném čase a místě. Je přirozené, že v situaci, kdy skončila mobilita, leč nikoli pracovní poměr žalobkyně, která se navíc z pracovněprávního hlediska neprávem nacházela v Británii, bylo za účelem nastolení elementárního pořádku a dohody na dalším režimu nezbytné se osobně sejít. To ovšem žalobkyně pod různými záminkami odmítala i v konverzaci vedené po jejím návratu do ČR - o němž také žalovanou řádně nezpravila. Její argument, že se o tento pořádek sama pokusila v e-mailech, kde se ptá, „co bude dále,“ ve výše rozvedeném kontextu vyznívá jako výsměch zaměstnavateli a znamená, že si zaměstnanec skrytě klade podmínky, za nichž bude se zaměstnavatelem spolupracovat. Navíc je mylná představa žalobkyně, že se na vyzvání zaměstnavatele byla povinna dostavit pouze a jedině na místo výkonu práce; podle § 70a odst. 2 z. v. š. je totiž „akademický pracovník povinen být na pracovišti zaměstnavatele nebo na jiném dohodnutém místě v době stanovené rozvrhem jeho přímé pedagogické činnosti a v případech, které stanoví v souladu se zákoníkem práce zaměstnavatel.“ Dané ustanovení též určuje, že žalovaná mohla vyžadovat přítomnost žalobkyně na takovém místě i v případech, které sama stanovila v souladu se zákoníkem práce. Tedy i mimo dobu danou rozvrhem přímé pedagogické činnosti. To plyne ze základního principu pracovního poměru, kterým je vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance (§ 2 odst. 1 zákoníku práce). A právě tento elementární princip žalobkyně vůbec nerespektovala a flagrantně porušovala. Liberální pracovní režim akademického pracovníka může bezproblémově fungovat pouze v ovzduší vzájemné důvěry. V opačném případě se uplatní přísnější režim, kdy zaměstnavatel důsledně využívá svých zákonných kompetencí. V kontextu provedených důkazů nemá odvolací soud důvodnou pochybnost o tom, že se žalobkyně v určitou chvíli rozhodla svým způsobem využít liberálního pracovního režimu akademického pracovníka a situace, kdy věděla, že místo výkonu práce bylo změněno předem a že se nikdy nemusí stát aktuálním, protože její pracovní poměr má v případě neuskutečnění mobility (která právě byla v inkriminovaném období nejistá) skončit ještě ve zkušební době do 31. 1. 2023. A tak se rozhodla rozvázání pracovního poměru přinejmenším oddálit svémocným odjezdem do Británie, kam jí nemohlo být včas účinně doručeno. Tuto aktivitu nelze vysvětlit pouze jejím zájmem o zkoumanou problematiku ze třech hlavních důvodů. Zaprvé jí dr. [jméno FO] již v e-mailu ze dne 30. 12. 2022 signalizoval, že s ní ukončí pracovní poměr ve zkušební době, „nebude-li smlouva s [jméno FO] do půlky ledna“ a mobilita se neuskuteční. Což s ohledem na účel pracovního poměru a zkušební doby dává smysl. Zadruhé byla nápadná „impulzivita a neodbytnost“ žalobkyně, s jakou se do Británie vydala a prosazovala zde univerzitám navzdory svůj výzkum, dokonce i poté, kdy zjistila, že se vůbec neuskuteční. Zatřetí o tom svědčí její jinak stěží vysvětlitelná neochota jakkoli konstruktivně spolupracovat s žalovanou po návratu do ČR. Za této situace nelze hovořit o překážkách v práci na straně zaměstnavatele, protože žalobkyně zjevně nebyla připravena, ochotna ani schopna k výkonu práce, o níž navíc nebylo jisté, jakou by měla mít přesně náplň. Klíčové je ovšem to, že lze s přihlédnutím k blízké místní, časové, osobní a věcné souvislosti jednotlivých dílčích událostí a k systematičnosti a setrvalosti despektu k nadřízenému postavení žalované uzavřít, že důvod okamžitého zrušení z právního hlediska tvoří vlastně jediný skutek, vedený jednotným záměrem. Ze všech těchto důvodů odvolací soud hodnotí důvod okamžitého zrušení jako skutečný a představující zvlášť hrubé porušení pracovněprávních povinností žalobkyně, konkrétně především výše rozvedené povinnosti loajality, projevující se především nerespektováním nadřízeného postavení zaměstnavatele systematickým překračováním jeho závazných pokynů – což odpovídá obsahu okamžitého zrušení. Odvolací soud tudíž právně nekvalifikuje jednání žalobkyně jako neomluvené absence, poněvadž to nevystihuje právní podstatu případu ani pracovní režim žalobkyně coby akademické pracovnice. Všechny výše popsané okolnosti zároveň vedou k závěru, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala do uplynutí výpovědní doby, čímž se naplnil i zákonný požadavek výjimečnosti okamžitého zrušení (§ 55 odst. 1 zákoníku práce).

13. Žaloba i odvolání tak byly neopodstatněné. Proto odvolací soud výrokem I. napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). To platí i pro výrok II., na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje.

14. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, pročež má proti žalobkyni právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada sestává z paušální náhrady hotových výdajů za vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání ve výši 300 Kč [§ 137 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a s § § 1 odst. 3 písm. a), písm. c), 2 odst. 3 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. v účinném znění]. Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k zanedbatelné výši přiznané náhrady a k času, který měla žalobkyně na to, aby se na možnou povinnost nahradit žalované procesní výlohy připravila.

Poučení