17 C 93/2021-157

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] oba bytem [adresa žalobkyně a žalobce] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 2x 869 375 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 131 460 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 131 460 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 131 460 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 131 460 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 737 915 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 869 375 Kč od [datum] do [datum] a z částky 737 915 Kč od [datum] do zaplacení žalobci a) a částky 737 915 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 869 375 Kč od [datum] do [datum] a z částky 737 915 Kč od [datum] do zaplacení žalobkyni b) se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení částku 35 638 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum] domáhali na žalované zaplacení každému z žalobců částky 869 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006 (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalobci shrnuli podstatu sporu v posuzovaném řízení a po rekapitulaci podstatného průběhu řízení dále uvedli, že věc již byla řešena na všech stupních soudní soustavy, řízení trvá od [datum] a ke dni podání dosud nebylo skončeno. Řízení je průměrně složité, žalobci k jeho délce nijak nepřispěli. Žalobci poukázali i na to, že spor započali ve středním věku a nyní jsou již osobami věku důchodového. Délka řízení je pro ně frustrující, přináší jim pocity marnosti, kdy jejich důvěra v právní stát byla podlomena. K uplatnění nároku u žalované žalobci uvedli, že tak učinili podáním ze dne [datum], kdy požadovali každý 1 000 000 Kč. Žalovaná každému z žalobců poskytla 130 625 Kč, a to dne [datum], což sdělila stanoviskem ze dne [datum]. Žalobci poukázali i na zvýšený význam řízení pro ně. S ohledem na inflaci žalobci za základ pro odškodnění považují částku 22 500 – 30 000 Kč. Konkrétně se žalobci domáhali 26 000 Kč za první dva roky, 78 000 Kč za 3. až 5. rok, 195 000 Kč za 6. až 10. rok, 292 500 Kč za 11. až 15. rok a 87 750 za 16. rok. Dle žalobců je jejich spor mimořádný vzhledem k částce 110 milionů Kč, o níž jde a dále tím, že jde o spor se subjektem veřejného práva. Žalobci poukázali i na to, že vedení řízení je pro ně nesnadné i po finanční stránce, a to z hlediska nákladů řízení, které trvá po tak dlouhou dobu. V tomto žalobci spatřují i jinou situaci na straně procesního žalobce, kterým je veřejnoprávní korporace, pro níž se jedná jen o jeden ze sporů. Dle žalobců částka přiznaná žalovanou nezohledňuje specifika jejich případu a je nedostatečná.

2. Žalovaná je vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobci nárok uplatnili dne [datum], že k jeho projednání došlo dne [datum], že v posuzovaném řízení shledala nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce řízení a že každému z žalobců přiznala částku 130 625 Kč. Žalovaná vycházela ze základní částky 19 000 Kč, z délky řízení ke dni projednání 14 let a 9 měsíců a současně shledala důvod základní částku snížit o 50 %, a to o 20 % pro složitost řízení, o 15 % pro četnost rozhodování soudů a 15 % z důvodu sdílení újmy mezi žalobci. Význam řízení pro žalobce byl shledán standardním. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 30.11.2022, č.j. 17 C 93/2021- 65, který byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.5.2022, č.j. 36 Co 42/2022- 92.

4. Soud o podané žalobě rozhodl při nařízeném jednání, při kterém provedl dokazování všemi navrženými důkazy s výjimkou těch, které byly navrženy k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných.

5. Soud předně vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, která vzal za svá skutková zjištění. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobci u žalované dne [datum] uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení ve výši 1 000 000 Kč pro každého z žalobců a že žalovaná nároky žalobců projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž každému z žalobců vyplatila 130 625 Kč.

6. Na základě provedeného dokazování, soud učinil tato další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovému stavu. [Obsah přílohového spisu]

8. Z e-mailu zástupce žalobců na adresu zástupkyně procesního žalobce v posuzovaném řízení ze dne [datum] na č.l. 121, zjištěno, že se zástupce žalobců obrátil s návrhem dohody s procesním žalobcem, tedy hl. městem Prahou, aby žalobci nemuseli podávat každý rok žaloby vůči hl. městu [obec] o vydání bezdůvodného obohacení a při tom pro případ, že by se jejich nároky na vydání bezdůvodného obohacení ukázaly jako důvodné, tak aby se s ohledem na jejich procení zdrženlivost nepromlčely. Navrhuje tedy v případě, že hl. město Praha projeví stejný zájem, aby bylo nalezeno společné řešení a žádá odpověď, pokud možno, do [datum].

9. Z výzvy k navrácení náhrady nákladů řízení ze dne [datum] na č.l. 122, zjištěno, že zástupkyně procesního žalobce v posuzovaném řízení se obrátila na zástupce žalobců s tím, že byla uhrazena žalobcům coby procesním žalovaným v posuzovaném řízení náhrada nákladů řízení v celkové výši 1 912 864 Kč, nicméně na základě rozhodnutí NS ČR ze dne 17.5.2017, č.j. 26 Cdo 36 84/2016-866 byl rozsudek MS v Praze ze dne 17.6.2015 ve výrocích (I), (II) a (III) zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, čímž odpadl právní důvod úhrady nákladů řízení. Žádala tedy, aby žalobci uhradili částku 1 912 864 Kč ve lhůtě 7 dnů na uvedený účet.

10. Z výpisu z účtu zástupce žalobců na č.l. 123 ze dne [datum] za období červenec 2015, zjištěno, že od hl. města Prahy na účet zástupce žalobců přišla částka 137 625,40 Kč a částka 1 775 238,06 Kč.

11. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobcům coby procesním žalovaným v posuzovaném řízení trvalo od [datum], kdy jim byla doručena žaloba a pravomocně skončilo dne [datum]. Jeho celková délka činila 16 let a 5 měsíců. Soud si je vědom, že zástupce žalobců avizoval při jednání dne [datum], že proti odvolacímu rozsudku připravují žalobci dovolání. Soud však vychází ze stavu posuzovaného řízení ke dni vyhlášení rozsudku, kdy je posuzované řízení pravomocně skončeno. Žalobce tento postup nijak nepoškozuje, neboť v souladu s ustálenou judikaturou se případnou další žalobou mohou domáhat dalšího odškodnění za případné pokračování posuzovaného řízení po [datum]. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud blíže nehodnotil výzvu k navrácení náhrady nákladů řízení ze dne [datum] a výpis z účtu zástupce žalobců na č.l. 123 ze dne [datum] za období červenec 2015, neboť jimi nezjistil žádné skutečnosti, který by nebyly již prokázány spisem posuzovaného řízení. Ze spisu posuzovaného řízení plyne, že žalobcům bylo proti hl.m. [obec] coby procesnímu žalobci v posuzovaném řízení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a že v důsledku zrušení tohoto rozhodnutí Nejvyšším soudem toto právo zaniklo a žalobci tak k výzvě procesního žalobce byli povinni dříve uhrazenou náhradu nákladů řízení vrátit. Zda se tak stalo či nikoli z předložených důkazů neplyne, přičemž soud tuto skutečnost nepovažuje za rozhodnou skutečnost pro právní posouzení žalobci uplatněného nároku touto žalobou, jak bude dále vysvětleno. Soud blíže nehodnotil ani e-mail zástupce žalobců ze dne [datum], neboť z něho nezjistil žádné pro posouzení věci podstatné skutečnosti. Mimosoudní chování procesního žalobce v posuzovaném řízení nelze nijak přičítat k tíži (ani k dobru) žalovaného státu v tomto řízení.

12. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce podle těchto ustanovení.

13. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 2 ustanovení platí, že náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Žalobci splnili podmínku pro soudní uplatnění obou nároků na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nároky uplatnili dne [datum].

21. Soud posoudil nárok žalobců coby nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

22. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

23. V posuzovaném případě se žalobci domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

24. Soud nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze taxativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

25. Již zde soud stanovenou celkovou délku řízení při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení (viz dále) považuje za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat, a to zejména proto, že v řízení nastalo několik období, v nichž procesní úkony nebyly činěny v obecně akceptovaných lhůtách. Tento závěr soud činí i přesto, že nepřehlédl, že řízení bylo významnou měrou prodlouženo i opakovanými a mimořádně častými žádosti zástupkyně procesního žalobce v posuzovaném řízení o odročení jednání, které v principu nelze přičítat k tíži žalovaného státu. Současně bylo řízení procesně i skutkově složité, jak soud dále podrobněji rozvede. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jim náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že délka řízení aktuálně přesáhla dobu 15 let, řízení dosud není skončena, význam řízení pro žalobce rozhodně není nepatrný a jiná než peněžitá satisfakce nepřichází v úvahu. K závěru o potřebě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ostatně pochybnosti neměla ani žalovaná. Její procesní obrana spočívala primárně v tom, že jí poskytnuté zadostiučinění je postačující a odpovídající všem okolnostem případu.

26. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen„ Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud shledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení ve středním pásmu, neboť délka řízení přesáhla dobu 15 let, avšak nedosáhla ještě délky, kterou by bylo možné označit za extrémní. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě 17 000 Kč za rok řízení (první dva roky za polovic), tj. 1 417 Kč za měsíc. Z tohoto důvodu tak soud rovněž neshledal důvod přiznat žalobcům za rok trvání řízení ani částku 20 000 Kč, tedy částku nejvyšší možnou, natož pak částky několikanásobně vyšší, které se zcela vymykají částkám, které jsou v případech nepřiměřené délky za jeden rok řízená přiznávány. Poukaz žalobců na to, že jejich případ je zcela mimořádný, nemůže ospravedlnit přiznání částky zcela se vymykající ustálené judikatuře. Soud uznává, že spor je pro žalobce důležitý, že jeho předmětem jsou nemovitosti o značné hodnotě v řádech milionů Kč i to, že délka řízení ovlivňuje i výši nákladů žalobců. Současně však soud na tomto místě připomíná, že předmětem odškodnění je v tomto případě výlučně nejistota, pramenící z toho, že řízení stále není u konce a není znám jeho výsledek. Předmětem odškodnění není ani případný neúspěch ve sporu ani náklady do sporu vložené, neboť ty závisí pouze na tom, zda žalobci ve sporu uspějí či nikoli. Z tohoto důvodu není relevantní ani poukaz žalobců na to, že jsou nuceni vynakládat další finanční prostředky na zahajování dalších od výsledku posuzovaného řízení odvislých řízení pro procesnímu žalobci. Pokud v této souvislosti žalobci jsou povinni platit soudní poplatky, pak nejde okolnost, které by měla jít k tíži státu v posuzovaném řízení, ať již z hlediska zvýšení základní částky, či z hlediska významu řízení. Pokud placení soudních poplatků přesahuje finanční možnosti žalobců, pak k tomuto slouží institut osvobození od soudních poplatků. Význam řízení pro žalobce je pak na místě zhodnotit v rámci příslušného kritéria, nikoli v rámci úvah o výši základní částky. K požadavku žalobců, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bod 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018).

27. Za období 16 let a 5 měsíců činí výše základní částky pro každého z žalobců 262 085 Kč (15x17 000+5x1 417). Tuto částku pak je nutno dále modifikovat, a to v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

28. Co se týká složitosti posuzovaného řízení, soud konstatuje, že řízení bylo velmi složité po stránce skutkové i procesní. Ve věci bylo nutné obstarat vyjádření a součinnost dalších orgánů veřejné moci, jako stavebního úřadu, katastrálního úřadu či orgánu finanční správy. Ve věci bylo rovněž nutné zadat znalecký posudek, včetně čtyř dodatků a provádět rovněž výslech znalce. Z hlediska procesního byl opakovaně ze strany procesního žalobce podáván návrh na připuštění změny žaloby, bylo nutné vyzývat k doplnění žaloby, vyžádat opakovaně stanoviska od řady orgánů veřejné moci, bylo nutné rozhodovat o znalečném, či vyzývat k placení SoP. Po právní stránce bylo řízení běžně složité, kdy nevyšla najevo žádná okolnost, která by působila při právním hodnocení obtíže. Za složitost procesní a skutkovou je na místě základní částku snížit o 10 %. Dále je na místě základní částku snížit za projednávání věci na vícero stupních soudní soustavy. Věc byla opakované řešena na soudu I. a II. stupně, dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud a jednou Ústavní soud. Projednávání věci na vícero stupních soudní soustavy je objektivní okolností, tedy soud tuto skutečnost neklade žalobcům k tíži. Využívání opravných prostředků ať již kterýmkoli z účastníků, sebou nese nutnost se s procesními návrhy vypořádat, čímž se řízení o tuto nutnou dobu prodlouží. Celkově soud základní částku snížil pro kritérium počtu instancí o 15 %.

29. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se částečně podíleli i procesní soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudu zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). Postup soudu nebyl v posuzovaném řízení zcela plynulý. V projednávané věci procesní soud neučinil žádný úkon v období od 21.6.2006 do 27.11.2006, od 2.11.2009 do 3.1.2011 (rozhodování o prvním dovolání), od 10.2.2011 do 7.11.2011, od 28.1.2015 do 11.5.2015. K tíži procesních soudů je třeba přičíst i vrácení druhého dovolání Nejvyšším soudem bez věcného vyřízení z důvodu nevybrání soudního poplatku z dovolání od druhé procesní žalované (od 30.11.2015 do 8.8.2016). Jinak byl postup soudů plynulý a prostý dalších průtahů. K délce řízení přispěla opakovanými žádostmi o odročení zástupkyně procesního žalobce, což ovšem nelze přičítat k tíži žalovaného státu. Je sice pouze n soudu, zda jednání odročí, na straně druhé se však vždy jednalo o zdravotní, tedy omluvitelné důvody, které podle ustálené praxe jsou důvodem pro odročení jednání. Soud tak neshledal v postupu procesního soudu pochybení v tom směru, že by jednání odročoval bezdůvodně. Z hlediska tohoto kritéria je tak na místě základní částku zvýšit, a to o 10 %. Ostatní výhrady žalobců se promítly již v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení.

30. Z hlediska kritéria chování účastníka, soud dospěl k závěru, že i žalobci se na délce řízení částečně podíleli. Šlo zejména o podání ústavní stížnosti, které byla zjevně bezúspěšná, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo kasačního charakteru, ve věci tedy Nejvyšší soud meritorně nerozhodl a bylo lze očekávat, že ústavní stížnost bude jako předčasná odmítnuta. Jinak však žalobci k délce řízení přispěli spíše pozitivně, neboť opakovaně urgovali nařízení jednání a opakovaně žádali procesní soud, aby jednání již nebyla na žádost procesního žalobce odročována (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 4761/2009). Celkově je tak na místě základní částku o 5 % zvýšit.

31. Co se týká významu předmětu řízení pro žalobce, dle Stanoviska je přisuzován zvýšený význam pro účastníky v řízení trestním, o ochranu osobnosti, v rodinně-právních vztazích, o osobním stavu, v pracovně právních sporech, sporech o zdraví či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu jako jsou sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti. Předmětem řízení bylo jednak určení platnosti právního jednání a jednak určení vlastnického práva k nemovité věci, což nelze mezi řízení s typově zvýšeným významem zařadit. Současně ve sporu jde o významnou částku, která již není zanedbatelná pro procesního žalobce, natož pro žalobce coby fyzické osoby. Soud rovněž uvěřil žalobcům, že i s přihlédnutím k procesnímu chování procesního žalobce, který opakovaně žádal o prodlužování soudcovských lhůt či o odročení jednání, propadli pocitům beznaděje a frustrace z řízení, jehož délka neustále narůstá. Jak již soud výše vysvětlil, důvod pro navýšení základní částky z hlediska posuzovaného kritéria není celková výše nákladů posuzovaného řízení, ani to, že žalobci jsou nuceni zahajovat již nyní (pro obavu z postupného promlčení nároku) další soudní řízení a platit za jejich zahájení soudní poplatky. Pro toto kritérium je na místě základní částku zvýšit o 10 %.

32. Jelikož výše kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk je demonstrativní, je soud oprávněn a povinen přihlédnout i ke kritériím dalším, která jsou pro posouzení intenzity nemajetkové újmy rozhodné. Snížení základní částky o 10 % je na místě za sdílení újmy, neboť žalobci vystupovali na procesní straně žalující v posuzovaném řízení společně, jsou rodinnými příslušníky, což jejich újmu snižuje. Snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu sdílení újmy je důvodné v těch případech, kde účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „ zájmovém souladu“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019), což je i případ posuzovaného řízení, z něhož žalobci svůj nárok dovozují. Dalším typovým hlediskem je věk účastníka. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob. Dle soudu je však na místě přihlédnout k tomu, že spor neiniciovali žalobci a že na straně žalobce vystupuje veřejnoprávní korporace disponující rozsáhlým odborným aparátem a značnými finančními zdroji. Jinými slovy, délka sporu pro subjekt typu veřejnoprávní korporace se nepoměřuje délkou lidského života, jako je tomu u fyzických osob, tedy u žalobců. Bylo prokázáno, že žalobci do sporu vstupovali jako osoby ve středním věku, když jim bylo kolem 50 let. V současně době se však žalobce a) blíží 70. roku věku a žalobkyně b) 65. roku věku a jde tak o osoby v seniorském věku. Z hlediska tohoto kritéria je na místě základní částku o 10 % procent zvýšit.

33. Soud tedy základní částku 262 085 Kč celkově nijak nemodifikoval (-10 -15 +10 +5 +10 -10 +10 = 0). Ve světle výše uvedeného každému z žalobců náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Jelikož žalovaná každému z žalobců již přiznala a vyplatila částku 130 625 Kč, přiznal soud každému z žalobců ještě částku 131 460 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku.

34. Ve zbytku (ohledně 737 915 Kč pro každého z žalobců) byl nárok žalobců na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení výrokem III. zamítnut.

35. Soud přiznal žalobcům zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky 131 294 Kč od [datum] do zaplacení, ve zbytku (zákonný úrok z prodlení z částky 869 375 Kč od [datum] do [datum] a z částky 737 915Kč od [datum] do zaplacení) zamítl. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni [datum] 8,25 %. Žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], přičemž ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem [datum], žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum], nikoli již dne [datum], kdy nárok žalobců projednala ve stále ještě otevřené šestiměsíční lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3, a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobci byli sice úspěšní pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady každého z žalobců jsou představovány částkou 35 638 Kč, zahrnující zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), spočívající v odměně advokáta za 10 úkonů právní služby (za převzetí věci a přípravu zastoupení, sepis žaloby, repliku ze dne [datum], sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované, vyjádření ze dne [datum] a účast při soudním jednání dne [datum], [datum] a [datum] podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), g) a k) AT) z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve výši á 3 100 Kč (dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), snížené o 20 %, neboť advokát činil společné úkony za všechny žalobce (§ 12 odst. 4 AT), a 10 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 27 800 (10 x 3 100 x 0,80 + 3 x 300), to vše zvýšeno o náhradu za 21% DPH ve výši 5 838 Kč na základě dokladu, že advokát žalobců je plátcem této daně. Požadovanou náhradu nákladů za předběžné uplatnění nároku u žalované soud nepřiznal s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk, sdělení a návrh žalobcům před podáním žaloby je coby první porada s klienty již zahrnuta v přiznaném úkonu převzetí věci a příprava zastoupení, specifikace nákladů řízení (ze dne [datum] a [datum] ani souhlas s rozhodnutí bez jednání nejsou úkony právní služby podle AT (nejde o návrh ve věci samé ani jiný účtovatelný úkon), za který by příslušela náhrada. Za vyjádření ze dne [datum] soud přiznal náhradu za jeden úkon právní služby s poukazem na § 151 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobcům náleží náhrada podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, tedy za jeden úkon právní služby, kdy soud neshledal ani důvody pro zvýšení podle § 12 odst. 1 AT. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 35 638 Kč k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř, výrok [příjmení]) .

37. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce v principu nijak nepoškozuje