17 Co 167/2022-111

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Čipery a soudců JUDr. Jiřího Hanuše a Mgr. Tomáše Šintáka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Semilech z 16. června 2022 č. j. 7 C 93/2021-78 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení 10 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal, aby soud svým rozsudečným výrokem pro účely řízení probíhajícího před [stát. instituce] jako silničním správním úřadem nahradil jednak souhlasné stanovisko žalovaného jako vlastníka místní komunikace II. třídy umístěné na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec] a místní komunikace IV. třídy umístěné na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [obec], k úpravě a rozšíření stávajícího sjezdu z místní komunikace II. třídy na místní komunikaci IV. třídy, kterou jsou dotčeny pozemky parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], a k novému připojení pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] na místní komunikaci IV. třídy, kterým jsou dotčeny pozemky parc. [číslo] souvisejícími s přípravou záměru výstavby„[anonymizováno 5 slov]“, umístěného na pozemcích parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], [územní celek], a dále aby pro účely probíhajícího řízení před týmž úřadem nahradil souhlasné stanovisko žalovaného jako vlastníka dotčených místních komunikací ke zvláštnímu užívání komunikace ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, spočívajícímu v uložení inženýrských sítí „[anonymizováno 30 slov]“ (součást uvedené stavby „[anonymizováno 5 slov]“) do pozemků parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], obec Rokytnice nad Jizerou.

2. Vyložil, že jako developer na území žalovaného města v souladu s platným městským územním plánem realizuje projekt výstavby jmenovaného bytového domu, že v roce 2020 podal u [stát. instituce] jako silničního správního úřadu jednak žádost o povolení připojení svých pozemků na místní komunikaci ve vlastnictví žalovaného (s nutnou úpravou k realizaci napojení) a jednak žádost o povolení zvláštního užívání komunikací, spočívajícího v uložení inženýrských sítí, podle § 10 a § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v nyní platném znění (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), vyzval žalovaného jako vlastníka dotčených komunikací (a také pozemků, na kterých se nachází veřejné prostranství a pozemní komunikace jako veřejné prostranství) k zaujetí stanoviska a žalovaný se k oběma žádostem vyjádřil záporně. Žalobce dovozuje, že negativní stanoviska žalovaného jsou jen projevem jeho svévole a diskriminačního postupu. Žalovaný totiž nepřistupuje ke všem stavebníkům ve svém obvodě stejně a své vlastnické právo tímto způsobem zneužívá. Jako vlastník komunikací má vliv na realizaci jakéhokoli investičního záměru. Udělování jeho souhlasu sice i v jeho případě je výkonem vlastnického práva, ale takový výkon u veřejnoprávního subjektu při plnění veřejného úkolu nesmí být svévolný a diskriminační a nemůže vybočovat z důvodů, pro které zákonodárce místní komunikace do majetku obcí svěřil. Žalovaný ale podle svých záměrů prostřednictvím udělování či neudělování souhlasů vybírá, které projekty na svém území bude podporovat a které naopak znemožní. Za tím účelem vydal i rozhodnutí o stavební uzávěře, které bylo posléze shledáno nezákonným. Ke svému stanovisku, že je postup žalovaného konkrétně vůči němu diskriminační a svévolný, že jde o formu zneužití vlastnického práva a o akt rozporný s § 8 a § 1012 občanského zákoníku, a také že je jedinou možnou obranou proti takovému jednání žaloba daného typu, žalobce přednesl podrobnou argumentaci.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesouhlasil s názorem, že jím vlastněný majetek podléhá odlišnému právnímu režimu než vlastnictví jiných subjektů soukromého práva. Upozornil také, že v jeho vlastnictví není jen samotná pozemní komunikace jako stavba, ale i pozemky pod ní, a ve vztahu k vlastnictví pozemků se tím spíše žádný odlišný režim vlastnického práva z povahy věci uplatnit nemůže. Vysvětloval, proč tu nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu, na niž žalobce poukazoval, a na svou podporu odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 130/2013. Mínil, že na jeho stanovisko je třeba nahlížet jako na jakékoli jiné odepření vlastnického souhlasu se zřízením cizí stavby na pozemku vlastníka, a podtrhl, že se žalobce vlastně domáhá omezení jeho vlastnického práva z titulu čistě soukromého zájmu. Domáhat se omezení vlastnického práva nahrazením projevu vlastníkovy vůle by přitom bylo možné, pouze kdyby zákon takový zásah předjímal nebo pokud by na základě zákona byl pro takový zásah dán podklad smluvní. K zásahům tohoto typu je podle žalovaného zapotřebí také naplnění podmínky nezbytnosti takového zásahu a musí tu být i ekonomická ekvivalence a kompenzace. Nic z toho ovšem v daném případě splněno není. Obecně také platí, že vlastník nemusí odůvodňovat, proč nedal souhlas s tím, aby jeho vlastnictví užíval jiný subjekt. Žalovaný rovněž podrobně rozebíral, jaké jsou povinnosti vlastníka majetku, který byl poskytnut k veřejnému užívání, a proč tu nemůže jít o případ zneužití vlastnického práva, o zasahování do žalobcova práva ani o diskriminační jednání. Líčil důvody stavební uzávěry, popřel rozdílný přístup k jednotlivým záměrům různých stavebníků a popisoval kritéria svého rozhodování.

4. Shora označeným rozsudkem okresní soud žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení 20 012 Kč (výrok II).

5. V odůvodnění především shrnul svá skutková zjištění, popsal zjištěný skutkový stav a citoval některá zákonná ustanovení. Ohledně povahy souhlasu či nesouhlasu obce v případech daného typu převzal argumentaci žalovaným připomenutého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 130/2013. Přisvědčil žalovanému i v tom, že omezení vlastnického práva žalobou o nahrazení projevu vůle v civilním řízení, v němž lze projednávat pouze civilněprávní nároky, je možné jen na základě zákona (viz např. § 1012 či § 1013 občanského zákoníku) nebo smlouvy (jak tomu je např. typicky u smlouvy o smlouvě budoucí), a že takový podklad pro vyhovění projednávané žalobě chybí (a omezení by zároveň muselo být nezbytné a provázeno kompenzací). Ani žalobcem zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 495/02 a I. ÚS 125/10 pro vyhovění jeho žalobě ve skutečnosti žádný právní rámec neposkytují a žalobce je vykládá zavádějícím způsobem. Jeho argumentace, že žalovaný koná svévolně, diskriminačně a své vlastnické právo zneužívá, tak je zcela mimo rámec věci. O zneužívání vlastnického práva tu ani jít nemůže, protože žalovaný výkonem tohoto práva do vlastnického práva žalobce aktivně nezasahuje. Okresní soud také vysvětlil, že provedené důkazy, které měly prokazovat žalobcem tvrzenou diskriminaci a netransparentní jednání žalovaného, nakonec nehodnotil, protože to bylo pro jeho rozhodnutí nadbytečné.

6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Úspěšnému žalovanému přiznal náhradu odměny advokáta za tři úkony právní služby o základní sazbě 2 500 Kč, z toho jeden (účast na jednání, které přesáhlo čtyři hodiny) za odměnu trojnásobnou (§ 7, § 8 odst. 1, 9 odst. 3 písm. b, 11 odst. 1 písm. a, d, g vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služby, v nyní platném znění, dále jen „advokátní tarif“), náhradu režijních výdajů 1 500 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradu advokátem ztraceného času 600 Kč (§ 14 odst. 4 advokátního tarifu), náhradu advokátových cestovních výdajů 1 939,20 Kč (vyhláška č. 116/2022 Sb.) a náhradu advokátem placené daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a o. s. ř.).

7. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce. Navrhl změnit jej tak, že se žalobě vyhovuje, anebo alespoň zrušit a vrátit věc k dalšímu prvostupňovému řízení. Okresnímu soudu především vytkl, že nezohlednil specifické důvody, kvůli nimž je žalovaný vlastníkem příslušných místních komunikací, a z nich plynoucí důsledky pro povinnosti žalovaného při výkonu jeho vlastnického práva. Tyto důvody a stávající právní úpravu vlastnictví komunikací opakoval a vysvětloval, že právní úprava navozuje situaci, kdy realizátoři staveb jsou při budování nezbytných inženýrských sítí často nevyhnutelně odkázáni na stanoviska vlastníků komunikací. Znovu prezentoval názor, že souhlas obce jako vlastníka pozemní komunikace je sice svou povahou výkonem vlastnického práva (tedy soukromoprávním jednáním), ale že takový výkon vlastnického práva k veřejným statkům veřejnoprávním subjektem při plnění veřejného úkolu musí splňovat i další požadavky, totiž že postup obce v takovém případě musí vycházet z účelu svěření veřejné komunikace do jejího vlastnictví. V daném případě však žalovaný své vlastnické právo k veřejnému statku svěřenému zákonem zjevně nepřípustně zneužívá k prosazování svých vlastních zájmů, které se zabezpečováním potřeb společnosti a s veřejným zájmem nesouvisí. Připomněl rovněž, že vlastnictví také zavazuje a nesmí být zneužito. Opět poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. III. ÚS 495/02, z něhož citoval, zmínil navazující rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 125/10 a vyslovil názor, že klíčové závěry Ústavního soudu jsou aplikovatelné i na obec jako veřejnoprávní korporaci, zvláště pokud vykonává vlastnické právo svěřené za účelem realizace veřejného zájmu (jak tomu u místních komunikací je). Jinými slovy, dle žalobce obec nemůže s komunikacemi zacházet jako běžný vlastník zcela libovolně a zejména nesmí při realizaci vlastnického práva ke komunikaci jednat svévolně či diskriminačně. Výkon tohoto vlastnického práva má především chránit obecné užívání komunikace Žalobce znovu podtrhl, že podle něj žalovaný v daném případě postupuje selektivně a jeho postup nelze racionálně vysvětlit jinak, než že k žalobci přistupuje diskriminačním způsobem. Tuto svou motivaci podle odvolatele žalovaný vlastně dokonce nepřímo přiznává. To však okresní soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nijak nereflektoval a s žalobní argumentací se náležitě nevypořádal. Připustil vlastně, že je svévole žalovaného možná. Žalobce trval na tom, že rozhodování žalovaného je projevem zneužití práva a že je pro tento závěr splněna i podmínka, že žalovaný zasahuje do výkonu jeho práv. Činí tak přitom jen proto, že nesouhlasí s jeho investičním záměrem. Svými akty vstupuje do právní sféry žalobce, když k němu v rozporu s obecnými principy přistupuje jinak než k jiným subjektům. Tato okolnost současně má rozhodující vliv na možnost žalobce realizovat své vlastnické právo (použít svůj nemovitý majetek k výstavbě a podnikatelské činnosti). Odvolatel opět poukázal také na § 1012 občanského zákoníku a mínil, že je jednání žalovaného s tímto ustanovením v rozporu a nemůže být chráněno. Zmínil i judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu ke zneužívání práva a okresnímu soudu vytkl, že se jí neřídil. Vysvětloval, proč se může ve smyslu § 12 občanského zákoníku domáhat ochrany před postupem žalovaného u soudu, a jaké následky by mělo, kdyby byl akceptován opačný názor. I zde odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a také na odbornou literaturu. Vyjádřil mínění, že okresním soudem akcentované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 130/2013 na daný případ aplikovat nelze, protože se hmotněprávní otázkou nakládání obce s jejím majetkem nezabývá. Dle žalobce z něj dokonce spíše vyplývá opak toho, co dovodil soud prvního stupně. Namítl také, že okresní soud neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, protože nakonec opomenul tvrzení a k nim předložené důkazy týkající se diskriminačního postupu žalovaného. Přitom právě v tom je esenciální aspekt celé věci. Opakoval, že žalovaný v pozici vlastníka místní komunikace či dotčeného vlastníka v letech 2016 až 2021 vydal celkem 387 stanovisek, z čehož bylo pouze 14 negativních, ovšem vůči žalobci vydal záporná stanoviska hned tři (také k žádosti společnosti [právnická osoba], týkající se záměru, spočívajícího v realizaci stavby elektrického kabelového vedení na pozemcích žalobce se zásahem do pozemků žalovaného; šlo rovněž o záměr nezbytný pro realizaci žalobcova plánu). Že tedy vůči žalobci postupoval rozdílně od jiných žadatelů, je zřejmé. Podle žalobce je napadený rozsudek v důsledku uvedené chyby také nepřezkoumatelný.

8. Žalovaný navrhl rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Měl za to, že žalobce vlastně jen opakuje svou argumentaci z prvostupňového řízení, s níž se okresní soud dostatečně vypořádal. Trval na tom, že pro vyhovění žalobě chybí nezbytný hmotněprávní podklad, a nesouhlasil s žalobcovým míněním, že se svým majetkem nemůže nakládat jako jiní vlastníci. Přitakal žalobci, že nikdo výkonem svého vlastnického práva nesmí nad míru přiměřenou poměrům zasahovat do vlastnického práva jiného, ale zdůraznil, že tento princip míří na přípustnost či nepřípustnost faktického (nikoliv právního) užívání vlastnictví a hranice přípustnosti faktického aktivního zasahování do vlastnické sféry jiného; nevztahuje se tedy na vlastnické dispozice, a tudíž ani na projednávanou věc. Zde nejde o imise. Podobně tomu podle žalovaného je s žalobcovými odkazy na judikaturu. Rozhodnutí, na něž žalobce upozorňuje, řeší skutkově odlišné případy, resp. zcela jinou problematiku. A žalobce navíc vytrhává některé jejich argumenty z kontextu. Jeho poukazování na údajnou svévoli nemá v soukromém právu relevanci. Žalovaný vysvětloval obecnou podstatu pojmu diskriminace, resp. zakázaná diskriminace, a popisoval, že žalobce nepřípustně mluví vlastně o diskriminaci nikoli ve vztahu k fyzické osobě, ale k pozemku. Podstatou všech procesů, upravujících možnosti stavět, je přitom nerovnost pozemků. Obec má o pozemcích své představy a ty promítá do svých souhlasů či nesouhlasů. Tato rozhodovací činnost nepodléhá žádnému principu rovnosti pozemků, který se žalobce snaží prosadit.

9. Při odvolacím jednání účastníci zopakovali své stěžejní argumenty. Žalovaný pokládal za důležité zdůraznit, že žalobce nerozlišuje mezi soukromoprávní a veřejnoprávní regulací užívání pozemků a pozemních komunikací a akcentuje veřejnoprávní argumenty, přičemž ovšem občanský zákoník, podle něhož by v daném řízení měl být spor posouzen, žalobci právo, jehož se domáhá, nepřiznává. Žalobce odpověděl, že se dovolává ochrany před svévolným jednáním žalovaného (jako orgánu veřejné moci), který je při výkonu vlastnického práva k pozemním komunikacím nadepsaným způsobem omezen.

10. Protože bylo odvolání podáno včas a k tomu oprávněnou osobou, krajský soud napadený rozsudek přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům:

11. Pokud jde o tu část projednávané žaloby, kterou se žalobce ucházel o soudní výrok, jímž by byl nahrazen souhlas žalovaného města s úpravou a rozšířením stávajícího sjezdu mezi dvěma místními komunikacemi a k novému připojení pozemku na místní komunikaci, je třeba především citovat stávající znění ustanovení § 10 zákona o místních komunikacích. Podle jeho odstavce 1 lze pozemní komunikace navzájem připojovat zřizováním křižovatek nebo připojovat na ně sousední nemovitosti zřízením sjezdů nebo nájezdů (přičemž přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není účelovou komunikací) a podle odst. 4 si příslušný silniční úřad před vydáním povolení o připojení dálnice, silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení, vyžádá stanovisko vlastníka pozemní komunikace vyšší kategorie nebo třídy, a před vydáním povolení o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka dotčené pozemní komunikace (a jedná-li se o dálnici, též závazné stanovisko [stát. instituce], v ostatních případech závazné stanovisko [stát. instituce]).

12. Pro posouzení uvedené části projednávané žaloby je podle krajského soudu klíčové především to, že tedy platná právní úprava nepodmiňuje povolení vzájemného připojování sousedních pozemních (místních) komunikací (a logicky tedy ani jakékoli úpravy takových připojení) ani připojování sousedních nemovitostí na pozemní (místní) komunikace souhlasem vlastníka dotčené komunikace. Ukládá „jen“ vyžádat jeho stanovisko (vyjádření). Je tomu tak od 31. prosince 2015, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 268/2015 Sb., jímž byl zákon o pozemních komunikacích novelizován (podle úpravy platné do 30. prosince 2015 souhlas vlastníka komunikace nutný byl).

13. Z uvedeného vyplývá, že případné záporné vyjádření dotčeného vlastníka komunikace v současnosti není samo o sobě („nepřekonatelnou“) překážkou povolení připojení. Správní úřad je bezesporu musí vzít při svém rozhodování v potaz, musí se s ním (a rozumí se, že především s jeho důvody se zřetelem k jejich relevanci, potažmo závažnosti) náležitě vypořádat, ale může připojení povolit jemu navzdory.

14. Už vzhledem k tomu (ať už jsou další aspekty věci jakékoli) projednávané žalobě v té části, v níž se žalobce domáhá nahrazení souhlasu žalovaného s úpravou a rozšířením stávajícího sjezdu mezi dvěma místními komunikacemi a k novému připojení pozemku na místní komunikaci, vyhovět nelze. Není-li záporné vyjádření žalovaného vlastníka pozemní komunikace pro správní úřad samo o sobě důvodem k zamítnutí žalobcovy žádosti, potažmo má-li správní úřad, jsou-li pro to splněny všechny podmínky, žalobcově žádosti vyhovět i přes existenci záporného stanoviska vlastníka komunikace, žalobce na svých právech, resp. oprávněných zájmech, jím tvrzeným způsobem záporným vyjádřením žalovaného poškozen být tak jako tak nemůže. Jeho argumentace, že je stanovisko žalovaného založeno na důvodech, které před platným právem nemohou obstát, je ve vztahu k dané části žaloby obsolentní už kvůli tomu. Účinné uplatnění by v principu mohla najít v řízení před správním orgánem (viz shora), ale nemůže odůvodnit vydání rozsudku, jímž by soud jménem žalovaného vyslovil souhlas s úpravou a rozšířením stávajícího sjezdu mezi dvěma místními komunikacemi a s novým připojením pozemku na místní komunikaci.

15. Pro úplnost lze v obecné rovině doplnit, že pokud by správní orgán rozhodl o žalobcových požadavcích záporně výhradně s odůvodněním, že se k nim žalovaný vyslovil odmítavě, měl by žalobce možnost brojit proti takto neúplně, resp. nesprávně odůvodněnému rozhodnutí prostředky, které mu pro obranu proti vadným správním rozhodnutím poskytuje správní řízení, případně správní soudnictví.

16. Podle § 25 odst. 6 písm. d zákona o pozemních komunikacích v nyní platném znění je (také) umístění inženýrských sítí a jiných nadzemních nebo podzemních vedení v silničním pozemku nebo na něm pokládáno za tzv. zvláštní užívání (dálnice, silnice a) místní komunikace, a podle odst. 1 téhož ustanovení je k němu třeba povolení příslušného silničního správního úřadu, vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní komunikace (s výjimkou veřejně prospěšných staveb).

17. Okresní soud při svém rozhodování nesporně zcela správně vzal v potaz, že se problematikou povahy a významu souhlasů vlastníků pozemních komunikací pro zvláštní užívání komunikací soudní praxe v minulosti opakovaně zabývala. A také její závěry podle krajského soudu reflektoval přiléhavě.

18. Ve zmiňovaném rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 As 130/2013 Nejvyšší správní soud především vyložil, že vzhledem ke znění § 25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích správní orgán bez předchozího souhlasu vlastníka pozemní komunikace povolení k jejímu zvláštnímu užívání vydat nemůže (souhlas vlastníka se zvláštním užíváním se podle § 25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nevyžaduje jen v případě některých veřejně prospěšných staveb; u nich může vlastník k návrhu na zvláštní užívání jen uplatnit námitky, o kterých rozhodne silniční správní úřad). Neztotožnil se s názorem, že správní orgán je povinen klást na vydávání souhlasu či nesouhlasu podle zákona o pozemních komunikacích jiná měřítka v případě veřejnoprávních korporací, než v případě ostatních vlastníků. Zároveň konstatoval, že udělení či neudělení souhlasu je zcela autonomním projevem vůle vlastníka a na správním řízení o udělení povolení ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace je nezávislé. Zdůraznil, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Připomněl, že nedílnou součástí každého vlastnického práva je právo dispozice s předmětem vlastnictví a že právě projevem tohoto práva je i rozhodování o udělení či neudělení souhlasu ke zvláštnímu užívání komunikace. Z tohoto hlediska měl za nerozhodné, zda je vlastníkem pozemní komunikace veřejnoprávní korporace nebo jiný subjekt. Podtrhl, že omezení vlastnického práva je podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, a že zákon o pozemních komunikacích s žádným omezením autonomního rozhodování o udělení či neudělení souhlasu se zvláštním užíváním komunikace nepočítá. Shrnul, že je tedy udělení či neudělení souhlasu ke zvláštnímu užívání komunikace plně na rozhodnutí vlastníka, na kterém záleží i to, zda se při rozhodování o této věci v některém směru omezí vlastními pravidly či nikoli. Zmínil rovněž, že uvedený souhlas není tzv. závazným podkladem správního rozhodnutí ve věci povolení zvláštního užívání komunikace ve smyslu § 75 odst. 2 soudního řádu správního a obec nemá při jeho udělování postavení správního orgánu. Jedná tu jako vlastník v rámci své samostatné působnosti, a soud tudíž není oprávněn její stanovisko na základě uvedeného ustanovení soudního řádu správního přezkoumat (zde odkázal na shodně vyznívající rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve věci sp. zn. 59 Ca 94/2008, publikované pod č. 1867/2009 Sb. NSS; krajský soud tu dovodil, že při negativním stanovisku vlastníka komunikace nelze žádosti – v tehdy souzeném případě žádosti o povolení připojení sousední nemovitosti ve smyslu ustanovení § 10 odst. 4 písm. b zákona o pozemních komunikacích v tehdy platném znění – vyhovět). Nejvyšší správní soud doporučil neúspěšnému stěžovateli, aby se na příslušné město obrátil s novou žádostí, v níž poukáže na specifika své situace a na to, že městem sestavený seznam podmínek byl v jeho případě podle šetření veřejného ochránce práv aplikován způsobem zakládajícím jeho nepřímou diskriminaci.

19. Že se Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí zabýval správním rozhodnutím ve věci povolení zvláštního užívání komunikace konkrétně v podobě vyhrazeného parkování (§ 25 odst. 6 písm. c bod 4 zákona o pozemních komunikacích), a nikoli tedy zvláštního užívání komunikace ve formě uložení inženýrských sítí, nemění nic na tom, že jeho výše shrnuté zásadní závěry je třeba vzít při rozhodování o projednávané žalobě náležitě v úvahu. Nelze souhlasit s žalobcem, že se na danou věc nevztahují, resp. že jimi zamítavé rozhodnutí o jeho žalobě podpořit nelze. Není možné mu přisvědčit, že se tu Nejvyšší správní soud v souvislosti s institutem souhlasu vlastníka pozemní komunikace podle § 25 zákona o pozemních komunikacích vyslovil vlastně jen k rozsahu působnosti správních orgánů a soudů ve správním soudnictví (totiž že souhlas, potažmo nesouhlas obce nemohou přezkoumávat). Formuloval i další výše uvedené klíčové myšlenky. Ty, pokud je krajskému soudu známo, nebyly dosud v soudní praxi nijak zpochybněny nebo dokonce přímo překonány a zmiňovány jsou i v odborné literatuře (např. Černínová, M., Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, systém ASPI, § 25; Košinárová, B., Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 238). Ta také formuluje, že na zvláštní užívání pozemní komunikace v principu není právní nárok (a podobně viz z historické judikatury např. Bohuslav A 3436/24).

20. Podle § 13 občanského zákoníku platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (a byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení této odchylky). Pokud tedy okresní soud v dané věci – a to podle krajského soudu správně – dovodil, že se zde projednávaný spor v podstatných rysech shoduje s případem, který řešil Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 4 As 130/2013, a nespatřoval-li zároveň dostatek přesvědčivých důvodů k principiálně jiné argumentaci a k jiným závěrům, než které ve svém rozhodnutí prezentoval Nejvyšší správní soud, učinil jím vyslovené právní názory jedním z východisek svého rozsudku zcela příhodně. Žalovanému, který se na svou obranu zmíněného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dovolával, to zaručuje citované zákonné ustanovení.

21. Krajský soud se se soudem okresním bez výhrad ztotožňuje také v tom, že k soudnímu rozhodnutí o nahrazení projevu vůle je obecně v zásadě nezbytný odpovídající zákonný či smluvní podklad (zákonné nebo smluvní pravidlo, z něhož se podává, že žalovaný je za daných okolností povinen žalobcem požadovaným způsobem vůli projevit), a že v daném případě takový podklad k dispozici není.

22. Z ústavních (především § 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a zákonných (zejména § 8, § 1012 občanského zákoníku) pravidel a na ně navazující soudní judikatury, jimiž žalobce odůvodňuje oprávněnost svého žalobního požadavku, zřetelně nelze přímo (bezprostředně) vyvodit, že je žalovaný jako vlastník dotčených pozemních komunikací za daných okolností povinen s žalobcem zamýšleným uložením inženýrských sítí souhlasit. Pouze totiž, stručně vyjádřeno, zakazují konat diskriminačně či svévolně a vlastnické právo zneužívat. Pokud by tedy skutečně byla dosavadní žalobcem kritizovaná stanoviska žalovaného defektem diskriminace, svévole nebo zneužití práva zatížena, uvedená pravidla by snad mohla odůvodňovat jen tomu odpovídající rozsudečný výrok o těchto stanoviscích, nikoli však přímo také žalobcem požadovaný výrok o nahrazení souhlasu žalovaného. Ustanovení § 25 zákona o pozemních komunikacích zjevně předpokládá, že vlastník pozemní komunikace své stanovisko k zamýšlenému zvláštnímu užívání komunikace, např. tedy k uložení inženýrských sítí, odpovídajícím (tedy mj. i zakázaných motivací prostým) způsobem uvážil (jinak by institut souhlasu vlastníka postrádal smysl). Samo sice neformuluje pozitivní vodítka této úvahy, ale bezesporu tu zákonodárce musel vycházet z toho, že vlastník samozřejmě vezme zřetel na úkoly, které mu vyplývají z podstaty a účelu jeho vlastnictví pozemní komunikace jako specifického statku. To ovšem žalobce podle krajského soudu v konstrukci své žaloby pominul. Lze si totiž jistě, obecně vzato, také představit, že bude kritika konkrétního stanoviska žalované obce z hlediska principu zákazu diskriminace a svévole či zneužívání práva oprávněná (a z tohoto pohledu se případně bude jako legitimní jevit požadavek na odklizení takto nepřípustně primárně motivovaného stanoviska), ale zároveň bude zamýšlené zvláštní užívání komunikace objektivně v rozporu s účelem, který má komunikace plnit.

23. Ani žalobcem připomínaná rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (vydaná ve věcech sp. zn. III. ÚS 721/2000, III. ÚS 495/02, I. ÚS 125/10 a II. ÚS 2588/14) neformulovala závěry, na jejichž základě by bylo možno projednávané žalobě vyhovět. Ústavní soud zde především uzavřel, že i v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce, a že ani v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, a to i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc. Ústavní soud (a podobně i Nejvyšší soud v žalobcem rovněž připomínaném rozhodnutí ve věci sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) se takto vyslovil ve vztahu k situaci, kdy [anonymizována dvě slova] – vzhledem k okolnostem neakceptovatelně – neuspokojoval nároky, jejichž existence byla deklarována již vydanými rozhodnutími; pro tento (tedy typově zcela jiný, než jaký byl soudu předložen k posouzení v dané věci) případ dovodil, že se dotčené osoby mohou splnění (splnění způsobem, který stanoví zákon) svých nároků domáhat u civilního soudu. Dále Ústavní soud uzavřel, že by bylo v rozporu s ústavním pravidlem, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a způsobem, který zákon stanoví, pokud by územní samosprávný celek při správě svých vlastních záležitostí postupoval diskriminačně a bez objektivního a rozumného odůvodnění by jako účastník soukromoprávních vztahů odlišně přistupoval ke srovnatelným případům. Krajský soud se zcela ztotožňuje s okresním soudem, že žalobci nelze přisvědčit, že tyto závěry Ústavního soudu poskytují žalobnímu požadavku na nahrazení konkrétního projevu vůle žalovaného kýženou dostatečnou právní oporu. Ani z nich by nebylo možno přímo vyvodit povinnost žalovaného vzhledem k panujícím okolnostem s žalobcovými požadavky v pozici vlastníka dotčených komunikací bez dalšího souhlasit, a to ani kdyby bylo prokázáno, že dosavadní záporná stanoviska žalovaného opravdu jsou s formulovanými principy v rozporu.

24. Okolnost, že je vlastnictví místních komunikací zákonem svěřeno výhradně obcím (§ 9 odst. 1 zákona o místních komunikacích), a za jakým účelem zákonodárce k této úpravě přikročil, na uvedeném nic nemění.

25. Pro úplnost krajský soud k upozornění žalovaného, že je nejen vlastníkem dotčených pozemních komunikací, ale zároveň i pozemků, na nichž se komunikace nacházejí a do nichž by měly být inženýrské sítě uloženy, na okraj poznamenává, že se žalobce v daném řízení domáhal výhradně nahrazení souhlasu žalovaného jako vlastníka komunikací.

26. Z uvedených důvodů krajský soud pokládá výrok okresního soudu o zamítnutí projednávané žaloby za věcně správný. Proto napadený rozsudek, a to včetně přiléhavého, výstižně odůvodněného a účastníky ani nekritizovaného výroku o nákladech, potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu).

27. Vzhledem k tomuto výsledku odvolacího řízení je žalobce povinen žalovanému nahradit i náklady tohoto procesního úseku (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný má nárok (§ 151 odst. 2 o. s. ř.) na náhradu odměny svého advokáta 5 000 Kč (advokát provedl dva úkony právní služby po 2 500 Kč, § 7, § 9 odst. 3 písm. b, § 11 odst. 1 písm. d, g advokátního tarifu), náhradu advokátových režijních výdajů 600 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradu advokátem ztraceného času 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a, odst. 3 advokátního tarifu), náhradu advokátových cestovních výdajů 2 112 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradu advokátem placené daně z přidané hodnoty 1 745 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a o. s. ř.). Celková náhrada tak činí 10 057 Kč (žádné mimořádné důvody pro její výjimečné snížení či odepření podle § 150 o. s. ř. krajský soud neshledal) a je splatná k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).