17 Co 33/2025 - 97

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta], se sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [právnická osoba] se sídlem [adresa] o zaplacení 46 875 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2024, č. j. 17 C 114/2023-58, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2024 („dále jen rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 46 875 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 875 Kč za období od 5. 5. 2023 do úplného zaplacení zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítl, že rozsudek soudu prvního stupně je postaven na nesprávném právním posouzení, na nesprávném hodnocení provedených důkazů a je rovněž částečně nepřezkoumatelný. Uvedl, že předmětem právního hodnocení soudu měla být „(ne)přiměřenost délky řízení“, nikoliv přísnější „zjevná (ne) přiměřenost délky řízení“. Zabýval-li se tedy soud prvního stupně zjevnou nepřiměřeností délky řízení, hodnotil právně irelevantní kritérium. Hodnocení provedených důkazů žalobce označil za do jisté míry tendenční a nesprávné. Dle žalobce soud prvního stupně omlouval nesprávný úřední postup správního orgánu tím, že mohlo dojít k přehlédnutí žádosti, tj. omlouvá jej jiným nesprávným úředním postupem. Tuto skutečnost však nelze připisovat k tíži jemu jako žalobci. Žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil dobu průtahů řízení a s poukazem na ustanovení § 71 odst. 1 správního řádu připomenul, že správní orgán měl vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu a teprve, nemohl-li by tak učinit (což však dle jeho názoru nebyl jeho případ) uplatní se lhůta 30 dnů od zahájení řízení, kterou lze případně v souladu s ustanovením § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu prodloužit o dalších 30 dnů. Podle žalobce průtah nelze konstatovat až od února 2022, jak učinil soud prvního stupně, ale výrazně dříve. Žalobce dále připomenul, že v předmětném správním řízení byl pod ochranou článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tak se vznik újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení presumuje a vznik újmy proto nebylo nutno v řízení dále prokazovat. Soudu prvního stupně dále vytkl, že nesprávně hodnotí okolnost, zda se on či jeho manželka měli dopustit přestupkového jednání, namísto toho, aby hodnotil postup správního orgánu v přestupkovém řízení. Soud sice správně konstatoval, že bylo zcela zbytečné vydávat usnesení o zastavení řízení o žádosti o prodloužení lhůty, avšak z této skutečnosti nevyvozuje žádné závěry ohledně vlivu na délku řízení. Sepis a vydání tohoto usnesení nepochybně celkovou délku řízení prodloužily. V závěru odůvodnění odvolání žalobce připomenul rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 a vyslovil názor, že s ohledem na konstatování porušení jeho práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu měl být přiznán nárok na náhradu nákladů tohoto soudního řízení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve svém písemném vyjádření poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a připomenul, že přiměřenost délky řízení není dána subjektivním náhledem účastníka řízení, ale je třeba ji posuzovat v kontextu jednání příslušného správního orgánu veřejné moci. Žalovaný poukázal na vedení tří správních řízení (kolaudační řízení, řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby) a na skutečnost, že stavba byla provedena stavebníky v rozporu s projektovou dokumentací ověřenou ve stavebním řízení. Tato skutečnost vyvolala nutnost zahájení dalších řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby. To je třeba zcela přičíst k tíži žalobce. Hlavní příčinou délky trvání řízení dle žalovaného byla skutečnost, že žalobce porušoval ustanovení stavebního zákona, když realizoval stavbu v rozporu se stavebním povolením, a jeho následným postupem v navazujících řízeních. Žalovaný připomenul, že ačkoliv byla ve stavebním povolení uložena podmínka dokončení stavby v roce 2006, byla ze strany žalobce úspěšně podána žádost o kolaudaci až v roce 2020. Žalovaný zdůraznil, že žalobce užíval stavbu rodinného domu již předtím, než bylo stavebním úřadem povoleno její užívání vydáním kolaudačního rozhodnutí. Celková délka řízení tak byla dle žalovaného v převážné míře způsobena žalobcem tím, že nepodal bezvadnou žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí, stavba byla provedena v rozporu se stavebním zákonem a vyžadovala před vydáním kolaudačního rozhodnutí provedení jiného správního řízení, ve kterém byla projednána hlediska stanovená stavebním zákonem pro možnost dodatečného povolení stavby. V rámci dodatečného povolení stavby pak žalobce nerespektoval lhůty stanovené stavebním úřadem pro odstranění vad podání. Z uvedených důvodů se tak žalobce zásadním způsobem podílel na délce správního řízení. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalobce jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 15. 5. 2023 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit mu částku 46 873 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala náhradu nemajetkové újmy, která žalobci měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kolaudačního řízení, které bylo vedeno na základě návrhu ze dne 31. 5. 2020 před [právnická osoba]). Kolaudační řízení se týkalo rodinného domu manželů [jméno FO], parc. č. [číslo parcely], přičemž kolaudační řízení bylo vedeno pod sp. zn. [číslo jednací] Žalobce poukazoval na skutečnost, že kolaudační řízení probíhalo od 31. 5. 2020 až do dne vydání kolaudačního rozhodnutí dne 4. 8. 2022 bez respektování lhůt stanovených v ustanovení § 71 správního řádu. Podle žalobce délka řízení, které trvalo 26 měsíců, byla zjevně nepřiměřená a byla důsledkem nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Žalobce vymezil období, ve kterém dle jeho názoru docházelo k průtahům v řízení, které dle jeho názoru představovaly více než 60 % celkové délky řízení. Ke zjevným průtahům dle žalobce došlo v období od 16. 4. 2021 do 3. 10. 2021 a od 10. 2. 2021 do 3. 8. 2022. Nemajetková újma dle žalobce, která mu vznikla, spočívala zejména v prožitém stresu a duševním napětí, kdy trpěl obavami, že dojde k realizaci odstranění stavby rodinného domu a dále v pocitu bezvýchodnosti a ztráty důvěry v řádné fungování právního státu. Projevy spočívaly též v pocitech úzkosti, depresích, nespavosti a zhoršené kvalitě spánku, bolestech hlavy. Předmětné kolaudační řízení týkající se rodinného domu mělo pro něho značný význam, neboť výsledek tohoto řízení pro něho a pro jeho rodinu představoval titul k oprávněnému užívání předmětného rodinného domu v hodnotě několika milionů Kč. Výši požadované nemajetkové újmy žalobce odůvodnil poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a poukazem na ustanovení § 31a odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého by dle žalobce měla být výše odškodnění navýšena alespoň o 50 % s ohledem na jeho postup ve věci, kdy se musel domáhat vydání specifikovaného rozhodnutí opakovanými výzvami k odstranění průtahů.

7. Žalovaný žalobcem uplatněný nárok neuznal, poukázal na celkový průběh kolaudačního řízení, na vady žádosti o zahájení kolaudačního řízení podané žalobcem dne 1. 6. 2020 a na prodlení žalobce při odstraňování vad tohoto návrhu na výzvu správního orgánu. Připomenul podrobný průběh kolaudačního řízení, průběh řízení o dodatečném povolení stavby, průběh řízení o odstranění stavby a konstatoval, že průtahy v řízení byly způsobeny v převážné míře samotným žalobcem a nerespektováním lhůt stanovených mu stavebním úřadem pro odstranění vad podání.

8. Žalobce uplatnil u žalovaného nárok na úhradu nemajetkové újmy, nicméně žalovaný na jeho výzvu nijak nereagoval a žádnou náhradu za nemajetkovou újmu vzniklou mu z titulu nesprávného úředního postupu žalobci neuhradil.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování žalobcem předloženými listinami obsaženými ve správním spise [právnická osoba], sp. zn. [číslo jednací], které jednotlivě specifikoval pod body 6 až 42 odůvodnění svého rozsudku, přičemž odvolací soud na tyto jednotlivé listinné důkazy odkazuje a považuje za nadbytečné, aby je v odůvodnění svého rozsudku znovu citoval. Soud prvního stupně dále provedl důkaz rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2024, č. j. 119 C 119/2023-54, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 21 C 90/218-243, jakož i rozsudkem 25 C 16/2021-109 Obvodního soudu pro [adresa] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 18 Co 50/2024-141 (viz body 43, 44 a 45 odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně rovněž odůvodnil, proč neprovedl další dokazování, zejména výslech žalobce. Po takto provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že kolaudační řízení trvalo od 1. 6. 2020, respektive od 27. 7. 2020 (od doručení řádné žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí) do 4. 8. 2022, tj. 24 měsíců. Poté, co bylo dne 15. 9. 2020 provedeno ohledání na místě samém a po zjištění, že stavba rodinného domu stavebníků nebyla provedena v souladu s projektovou dokumentací, bylo 24. 9. 2020 zahájení řízení o odstranění stavby (č. j. [číslo jednací] S ohledem na podanou žádost o dodatečné povolení stavby stavebníky dne 8. 10. 2020 bylo řízení o odstranění stavby usnesením ze dne 18. 11. 2020, č. j. [číslo jednací] přerušeno do skončení řízení o dodatečném povolení stavby. V rámci kolaudačního řízení tak bylo vedeno řízení o odstranění stavby, řízení o dodatečném povolení stavby a přestupkové řízení proti žalobci a jeho manželce. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku vypořádal s tvrzením žalobce, že k průtahům v řízení mělo docházet v období od 16. 4. 2021 do 3. 10. 2021, přičemž průtahy v této fázi řízení neshledal, nicméně neodůvodněný průtah shledal v období února 2022 do 20. 6. 2022 v řízení o dodatečném povolení stavby, resp. v kolaudačním řízení, což ostatně konstatoval i nadřízený správní orgán, kdy k žádosti stavebníků ze dne 14. 3. 2022 o odstranění průtahů vydal dne 4. 5. 2022 příkaz č. j. [číslo jednací] kdy stavebnímu úřadu uložil, aby v kolaudačním řízení sp. zn. [číslo jednací] do 60 dnů od obdržení tohoto příkazu vydal rozhodnutí, tj. kolaudační rozhodnutí nebo provedl ve věci jiný zákonem aprobovaný úkon, kterým zamezí své zjevné nečinnosti. Dne 20. 6. 2022 byla dodatečně povolena stavba stavebníků, toto rozhodnutí nabylo právní moci 23. 7. 2022, a poté stavební úřad bez zbytečného odkladu dne 4. 8. 2022 vydal kolaudační rozhodnutí, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci 23. 8. 2022.

10. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že došlo ve věci vedeného kolaudačního řízení k nesprávnému úřednímu postupu, kdy se jednalo o neodůvodněnou nečinnost stavebního úřadu v období od února 2022 do 20. 6. 2022, avšak k průtahu došlo v podstatě v řízení o dodatečném povolení stavby. Toto konstatování shledal soud prvního stupně za daného stavu za dostačující, neboť na celkové délce kolaudačního řízení se významnou měrou podílel sám žalobce. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na neúplná podání žalobce, dodání podkladů nezbytných pro rozhodnutí ze strany žalobce pouze po částech až na výzvy stavebního úřadu. Zohlednil dále, že ze strany žalobce nebylo reagováno ve stanovených lhůtách. Stavebníkům (myšleno žalobci a jeho manželce) bylo známo, že stavba byla v rozporu s projektovou dokumentací již od roku 2009 a stavebníci tak dle soudu prvního stupně před zahájením kolaudačním řízení mohli nejprve iniciovat zahájení řízení o dodatečné povolení stavby, což neučinili. Soud prvního stupně dále konstatoval, že délka nečinnosti stavebního úřadu nemohla u žalobce vyvolat tvrzenou nemajetkovou újmu, kterou by bylo třeba kompenzovat v penězích, dále poukázal na skutečnost, že v případě žalobce a jeho manželky šlo již o druhé kolaudační řízení, kdy poprvé požádali o kolaudaci v roce 2009 a až do zastavení řízení v roce 2014 byli zcela pasivní. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že stavebníci nemovitosti užívali dlouhodobě bez kolaudace od roku 2009, přičemž věděli, že stavba byla provedena s odchylkami od projektové dokumentace. Soud prvního stupně dále poukázal na složitost řízení, zabýval se významem předmětu řízení pro žalobce, vypořádal se s námitkou zaujatosti správního orgánu vůči žalobci a žalobu zamítl se závěrem, že celková délka řízení nebyla zjevně nepřiměřená, a to i přes dílčí průtah a nečinnost ze strany stavebního úřadu, přičemž ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce nedošlo. Dále dospěl k závěru, že mezi tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem nebyla prokázána příčinná souvislost. Právně věc soud prvního stupně podřadil pod příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž jednotlivá zákonná ustanovení v odůvodnění svého rozsudku pod body 48 až 69 stejně tak jako příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu citoval. S ohledem na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje na toto odůvodnění a považuje za nadbytečné, aby obsah vyjádření účastníků, přehled jednotlivých k důkazu provedených listin, jakož i závěry soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku blíže opakoval. Rozsudek soudu prvního stupně byl účastníkům řízení doručen a tito jsou s jeho obsahem seznámeni.

11. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci provedl řádné a dostačující dokazování a z provedených důkazů vyvodil zcela správné a logické právní závěry.

12. Pokud se jedná o skutkovou stránku věci, zejména týkající se samotného průběhu kolaudačního rozhodnutí, pak o tomto průběhu nebylo mezi účastníky sporu, když samotný průběh kolaudačního rozhodnutí a v jeho průběhu probíhající řízení o odstranění stavby a o dodatečné povolení stavby vyplývá z jednotlivých listinných důkazů, které byly žalobcem předloženy a žalovaným nebyly zpochybňovány.

13. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) v platném znění, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

14. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) v platném znění, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) v platném znění, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

16. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) v platném znění, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) v platném znění, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Z listin čtených k důkazu bylo zcela jednoznačně prokázáno, že dne 1. 6. 2020 byla [právnická osoba] doručena žádost žalobce o vydání kolaudačního souhlasu rodinného domu parc. č. [číslo parcely] a že toto kolaudační řízení bylo ukončeno vydáním kolaudačního rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 4. 8. 2022, č. j. [číslo jednací]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 23. 8. 2022. Kolaudační řízení tedy od podání návrhu dne 1. 6. 2020 do právní moci kolaudačního rozhodnutí dne 23. 8. 2022 trvalo celkem 26 měsíců, 23 dnů, což by nepochybně bylo možno považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou, pokud by zde neexistovaly další skutečnosti, které významným způsobem délku tohoto kolaudačního řízení ovlivnily, jak správně dovodil soud prvního stupně. Je to mimo jiné skutečnost, že řádná žádost o vydání kolaudačního souhlasu byla stavebnímu úřadu na jeho výzvy stavebníky doručena teprve 27. 7. 2020. Další významnou skutečností, která ovlivnila délku kolaudačního řízení bylo zjištění při místním šetření provedeném stavebním úřadem dne 15. 9. 2020, že stavba není provedena v souladu se stavební dokumentací a na to bylo zahájeno řízení o odstranění stavby (oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby vydané [právnická osoba] dne 24. 9. 2020, č. j. [číslo jednací] a dále bylo zahájeno řízení o dodatečné povolení stavby ze dne 8. 10. 2020. Je skutečností, že stavební úřad kolaudační rozhodnutí s ohledem na tato zahájená další řízení o odstranění stavby a dodatečné povolení stavby nepřerušil a příslušné kolaudační rozhodnutí vydal poté, co mu bylo příkazem [právnická osoba] ze dne 4. 5. 2022, č. j. [číslo jednací] uloženo, aby v kolaudačním řízení zahájeném na základě žádosti podané dne 1. 6. 2020 (č. j. [číslo jednací]) vedeném pod sp. zn. [číslo jednací] do 60 dnů od obdržení tohoto příkazu vydal rozhodnutí, případně provedl ve věci jiný zákonem aprobovaný úkon, kterým zamezí své zjevné nečinnosti, nicméně za situace, kdy dosud nebylo skončeno řízení o dodatečném povolení stavby, zahájené v průběhu kolaudačního řízení, nemohl (snad kromě zamítnutí návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí případně vydání rozhodnutí o přerušení kolaudačního rozhodnutí do skončení řízení o dodatečném povolení stavby ) stavební úřad ve věci kolaudačního řízení pokračovat a rozhodnout. Stavební úřad tedy zcela logicky vyčkával s vydáním kolaudačního rozhodnutí do vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které bylo vydáno dne 20. 6. 2022 pod č. j. [číslo jednací] které nabylo právní moci 23. 7. 2022. Následně pak stavební úřad vydal dne 4. 8. 2022 předmětné kolaudační rozhodnutí. Je pravdou, že z obecného pohledu kolaudační řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, nicméně délka tohoto řízení byla zásadním způsobem ovlivněna délkou řízení o dodatečném povolení stavby. Dokud o návrhu na dodatečné povolení stavby nebylo rozhodnuto, nemohl stavební úřad kladně o návrhu stavebníků na vydání kolaudačního rozhodnutí rozhodnout. Cílem stavebníků nepochybně nebylo dosažení rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí, ale vydání kladného rozhodnutí. Dle názoru odvolacího soudu tedy nelze v kolaudačním rozhodnutí zahájeném na základě návrhu z 1. 6. 2020 a ukončeném pravomocně ke dni 23. 8. 2022 shledat nesprávný úřední postup v podobě průtahů v řízení. Pokud soud prvního stupně shledal průtahy v řízení v období od února 2022 do 20. 6. 2022, pokud žalobce poukazoval na skutečnost, že tento průtah měl být počítán již od 9. 12. 2021, pak tento průtah v řízení vznikl v řízení nikoliv kolaudačním, ale v řízení o dodatečném povolení stavby. Je nepochybné, že délku kolaudačního řízení ovlivnilo souběžně probíhající řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o odstranění stavby, nicméně tato řízení je třeba přičíst k tíži žalobce, když bylo zjištěno, že dům, jehož kolaudace se žalobce domáhal, byl vystavěn v rozporu s projektovou dokumentací. Samotnou délku řízení o vydání kolaudačního rozhodnutí o užívání stavby nelze považovat za nepřiměřenou, a to s ohledem na výše uvedené skutečnosti. Za těchto okolností, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že kolaudační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, kdy dospěl k závěru, ve shodě se soudem prvního stupně, že na celkové délce tohoto kolaudačního řízení se významnou měrou podílel sám žalobce, je pak třeba uzavřít, že nárok žalobce na zaplacení nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce kolaudačního řízení je co do základu nedůvodný. Jestliže nárok žalobce byl shledán co do základu jako nedůvodný, nebylo pak již třeba se dále zabývat naplněním kritérií dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť aplikace těchto kritérií na daný případ by byla významná pouze tehdy, pokud by soud dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany žalovaného a že je na místě žalobci přiznat finanční odškodnění za nemajetkovou újmu. Hlediska zmíněná v citovaném ustanovení jsou významná pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

19. S ohledem na výše uvedené odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

20. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba vycházet ze skutečnosti, že žalobce byl se svojí žalobou zcela neúspěšný a jeho nárok byl shledán co do základu jako nedůvodný. Byť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na částečný průtah v řízení o dodatečném povolení stavby (což nepochybně prodloužilo i řízení kolaudační), nelze v tomto konstatování spatřovat ani částečný úspěch žalobce ve věci a nelze tedy uvažovat o případném přiznání náhrady nákladů řízení žalobci. Aby bylo možno označit žalobcův nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu za důvodný, pak by muselo dojít ke konstatování porušení práva ze strany žalovaného ve výroku rozsudku. Pouhé konstatování shledání dílčího průtahu v řízení v odůvodnění rozsudku s ohledem na závěry učiněné pod bodem 100 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i s ohledem na závěry odvolacího soudu nelze považovat za úspěch žalobce ve věci. Za úspěšného ve věci je třeba považovat žalovaného, a proto mu soud prvního stupně zcela správně s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal náhradu nákladů řízení.

21. Rovněž i v odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, tudíž mu s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení spočívají v paušální náhradě za jeden úkon učiněný v odvolacím řízení, a to za vyjádření k odvolání žalobce (§ 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši 300 Kč.

Poučení