17Co 284/2023

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Miluše Farské ve věci žalobkyně: J. V. O., narozená dne xxx trvale bytem xxx, Praha proti žalovanému: V. M. CH., narozený dne xxx trvale bytem xxx, Praha zastoupený advokátkou o výživné manželky k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 6. 2023, č. j. 10 C 4/2023-254 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. pro období od 27. 1. 2023 do 28. 6. 2023 potvrzuje, jinak se v tomto výroku mění tak, že pro období počínaje dnem 29. 6. 2023 se žaloba o výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně zamítá.

II. Ve výroku II. se rozsudek mění jen tak, že výše nedoplatku činí 100 000 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Ve výroku III. se rozsudek potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 128 214 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 67 489 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 soudní poplatek z odvolání ve výši 12 000 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen platit žalobkyni na výživné manželky s účinností od 27. 1. 2023 částku 20 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám žalobkyně do 5. dne v měsíci předem (výrok I.), dlužné výživné za období od 27. 1. 2023 do 28. 6. 2023 ve výši 120 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.), v částce 30 000 Kč měsíčně za období od 27. 1. 2023 se žaloba zamítá (výrok III.) a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 32 440 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o návrhu žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost platit počínaje dnem podání žaloby (27. 1. 2023) žalobkyni výživné manželky ve výši 50 000 Kč měsíčně.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby zejména z důvodu rozporu požadavku žalobkyně s dobrými mravy vzhledem k chování žalobkyně vůči žalovanému.

4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou manželé, jejich manželství směřuje k rozvodu, k ukončení vedení společné domácnosti došlo dne 2. 5. 2022. Z manželství se dne 4. 2. 2018 narodila nezletilá dcera L. O úpravě poměrů k nezletilé je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 0 P 156/2022, v němž se žalobkyně a žalovaný vzájemně obviňují z domácího násilí a zpochybňují vzájemně své výchovné kompetence, prohlášení žalobkyně o tom, že žalovaný je rizikovým vychovatelem (z důvodu psychiatrické zátěže v rodině žalovaného, naznačování sexuálního zneužívání nezletilé) jsou zatím neprokázaná. U obou účastníků znalci shledali vzájemnou kritičnost k výchovným postojům druhého z nich, žalobkyně má tendenci žalovaného devalvovat v rodičovské roli. Žalobkyně je obviněná z přestupku proti občanskému soužití spočívajícího tom, že dne 26. 12. 2021 při vzájemné hádce fyzicky napadla žalovaného, rozhodnutí Městské části Praha 6, kterým byla uznána vinnou z tohoto přestupku, bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy zrušeno a věc doposud není pravomocně ukončena. Žalovaný vystupoval jako podezřelý ve třech případech přestupků, které byly odloženy ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zák. č. 250/2016 Sb. Žalobkyně pracuje jako učitelka hry na piano s příjmem cca 26 930 Kč měsíčně, žalovaný hradí k rukám žalobkyně 10 000 Kč měsíčně jako výživné na nezletilou. Finančně žalobkyni rovněž pomáhají rodiče. Za bydlení hradí žalobkyně 20 000 Kč měsíčně, za jídlo a oblečení 17 000 Kč měsíčně, za mateřskou školu nezletilé 9 407 Kč měsíčně, za lékaře pro nezletilou 3 000 Kč měsíčně, tj. celkem 49 407 Kč měsíčně, což odpovídá i pohybům na účtu žalobkyně č. 1314832007. Příjem žalovaného činí cca 190 000 Kč měsíčně, zaměstnavatel hradí náklady na školské zařízení xxx xxx, kam žalovaný nezletilou v době své péče umisťuje, žalovaný hradí nezletilé stravné 2 600 Kč měsíčně a ostatní náklady školních aktivit, měsíčně žalovaný na nezletilou v době své péče vynakládá 10 000 Kč. Za bydlení hradí žalovaný 26 000 Kč měsíčně. Žalovaný je dále vlastníkem 2 bytů ve Francii: bytu v G., k němuž se váže půjčka 15 000 euro, kterou žalovaný splácí, náklady na energie a služby činí měsíčně zhruba 100 euro, daň z nemovitosti 840 euro ročně, byt je pronajímán za 630 euro měsíčně, a bytu v M., ke kterému se váže půjčka 57 000 euro, kterou žalovaný splácí zhruba částkou 1 000 euro měsíčně, poplatky za byt činí 100 euro měsíčně, daň z nemovitosti 830 euro, byt je pronajímán za 720 euro měsíčně. Celková výše nákladů uváděná žalovaným činí cca 104 740 Kč měsíčně a výše příjmů cca 222 400 Kč měsíčně, již z toho je patrné, že zatímco žalovanému zbývá měsíčně částka cca 117 660 Kč, žalobkyni žádné volné finanční prostředky nezbývají. Hmotná a kulturní úroveň účastníků tudíž není stejná. Vyživovací povinnost mezi manžely má přednost před vyživovací povinností rodičů a dětí, pokud tedy žalobkyni pomáhají její rodiče, neovlivňuje to vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni. Dle databáze MPSV má hudebník s vysokoškolským vzděláním, působící jako člen orchestru, příjem průměrně cca 41 000 Kč hrubého. Ani pokud by žalobkyně, vystudovaná pianistka, působila jako člen orchestru, její příjem by se nepřibližoval nadstandardnímu příjmu žalovaného. Žalobkyně a žalovaný jsou schopni zajišťovat své potřeby, ale v markantně rozdílné míře.

5. Soud I. stupně shledal mezinárodní příslušnost pro řízení na základě článku 3 písm. b) nařízení rady (ES) č. 4/2009. Rozhodným právem je právo české dle článku 3 rozhodnutí Rady (ES) ze dne 30. 11. 2009, č. 2009/941/ES (Haagský protokol ze dne 23. 11. 2017).

6. Právně soud věc posuzoval dle § 697 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) o vzájemné vyživovací povinnosti manželů a dle § 2 odst. 3 o.z., týkajícího se dobrých mravů, s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 2822/16, usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97). Soud konstatoval, že předpokladem pro uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely nemusí být situace, kdy jeden z manželů není schopen zajišťovat své potřeby, ale může jít i o situaci, kdy oba manželé jsou schopni zajišťovat své potřeby v rozdílné míře. Byť žalovaný chování žalobkyně subjektivně vnímá jako zraňující, nelze jednoznačně určit, že viníkem konfliktů mezi účastníky je pouze žalobkyně. Jde o vzájemné konfliktní jednání účastníků, proto tato okolnost nedosahuje intenzity rozporu s dobrými mravy. Žalobu soud shledal částečně důvodnou, neboť hmotná a kulturní úroveň manželů je výrazně rozdílná. S ohledem na vzájemné vztahy mezi účastníky a s přihlédnutím k okolnosti, že žalobkyně již před zahájením řízení navrhovala, aby jí žalovaný hradil 20 000 Kč měsíčně a stejnou částku požadovala i pro případ smírného řešení věci, soud uložil žalovanému platit žalobkyni výživné v této výši. Dluh na výživném za období od ledna 2023 do června 2023 ve výši 120 000 Kč (6 měsíců x 20 000 Kč) soud uložil žalovanému zaplatit ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť poměry žalovaného umožňují úhradu v této lhůtě a nejde o lhůtu nepřiměřeně dlouhou.

7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaný měl ve věci úspěch 60 %, náleží mu tedy 20 % z jeho celkových nákladů na právní zastoupení 162 201 Kč, tozn. 32 440 Kč.

8. Proti rozsudku podali včasné odvolání žalobkyně i žalovaný.

9. Žalovaný napadl odvoláním výroky I., II. a IV. rozsudku. Uvedl, že žaloba měla být zamítnuta jak pro rozpor s dobrými mravy, tak proto, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení o vysoké životní úrovni domácnosti za trvání společného soužití a odlišné životní úrovni účastníků v době oddělených domácností. Bylo pouze prokázáno, že účastníci mají odlišné příjmy, to však není důvodem pro přiznání výživného. Soud nevysvětlil, proč chování žalobkyně, které žalovaný podrobně vysvětlil a podpořil důkazy, nedosahuje intenzity rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně dlouhodobě porušuje povinnost vzájemné úcty, podpory a respektování důstojnosti mezi manžely. Její jednání v rozporu s dobrými mravy spočívá ve fyzickém násilí vůči žalovanému, neinformování žalovaného o lékařských prohlídkách dcery a neumožnění mu účasti na nich, nepodloženém obviňování žalovaného v opatrovnickém řízení. V rozhodnutí Městské části Praha 6 ze dne 25. 7. 2023 je jednání žalobkyně označeno jako nepřijatelné, hrubé, dle správního orgánu právě žalobkyně vyvolávala konflikty a hádky. Po vyhlášení napadeného rozsudku žalobkyně „zmizela“ i s nezletilou dcerou, žalovaný od 22. 6. 2023 neví, kde se jeho dcera zdržuje a žalobkyně mu s ní neumožňuje kontakt. Žalovaný ve věci podal dne 4. 7. 2023 trestní oznámení na OSZ pro Prahu 7 a oznámení k Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, neboť se domnívá, že žalobkyně unesla nezletilou dceru na Ukrajinu. Prostřednictvím svého ukrajinského právníka žalovaný zjistil od pohraniční stráže Ukrajiny, že nezletilá překročila ukrajinské hranice dne 25. 6. 2023. I to vypovídá o absolutním nerespektování žalovaného jako manžela a otce. Soud I. stupně nedostatečně přihlédl k šikanóznímu a agresivnímu jednání žalobkyně v průběhu opatrovnického řízení, žalobkyně zamezuje právu nezletilé dcery na styk se žalovaným a v minulosti žalovaného před zraky dcery fyzicky napadala. Pokud by došlo k obrácení rolí (bylo by prokázáno a projednáno v přestupkovém řízení fyzické napadání manželky manželem), stěží by byl přístup soudu stejný. Při určení výživného má být posuzováno chování toho, kdo o výživné žádá, nikoli povinného (III. ÚS 606/04). Základní zásadou rodinného práva je solidarita, vzájemná podpora a pomoc. Tak je definován i účel manželství. Případné neplnění povinností může nalézt svůj právní odraz i při rozhodování o výživném. Domácí násilí je společensky nepřijatelné chování a prokázané domácí násilí oprávněného vůči povinnému znemožňuje přiznání výživného. I pokud by žalobkyně měla na výživné nárok, byla nesprávně určena jeho výše, soud ji ani dostatečně neodůvodnil, neuvedl, čím přesně se životní úroveň účastníků liší. Žalobkyně až do svého odstěhování na neznámé místo žila v bytě 2+1 na Praze xxx, žalovaný v bytě 2+1 na Praze xxx, nebyly prokázány jakékoliv nadměrné výdaje žalovaného, ani za společného soužití nevykazovala domácnost známky nadstandardu. Za doby trvání společné domácnosti hradil žalovaný nájem 30 000 Kč měsíčně a náklady na domácnost 40 000 Kč měsíčně, po oddělení domácností došlo logicky ke snížení životní úrovně obou účastníků, když oba musí hradit náklady svého bydlení. Žalobkyně dnes dle výpisu z účtu hospodaří průměrně s částkou 45 786 Kč měsíčně, po odečtu příspěvku od matky žalobkyně cca 8 000 Kč měsíčně jde o částku 37 786 Kč měsíčně, což je srovnatelné s částkou z doby, kdy účastníci vedli společnou domácnost. Je otázka, proč si žalobkyně nevyřídila příspěvek na bydlení, na dítě atd. Žalovaný požadoval, aby soud obstaral výpisy z účtu žalobkyně za rozhodné období, což soud zamítl, výpisy však obstaral opatrovnický soud, a z nich vyplývá, že žalobkyně na účet vkládala nižší částky a neměla prakticky žádné výdaje na potraviny a drogerii, její tvrzení ohledně příjmů a výdajů proto nebyla koherentní. Pokud by žalobkyně náležitě hospodařila, nemusela některé výdaje (školné pro nezletilou, návštěvy lékařů) hradit vůbec. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno prokázat vyšší životní úroveň manželů v době společného soužití a vyšší životní úroveň žalovaného po oddělení domácností. Fakticky se po oddělení domácností životní úroveň manželů nezměnila, pouze si žalobkyně musela začít obstarávat příjmy sama. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku I. tak, že se žaloba o výživné v částce 20 000 Kč měsíčně za období od 27. 1. 2023 zamítá, a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 187 126,50 Kč.

10. Žalobkyně napadla odvoláním výroky III. a IV. rozsudku. Disproporce mezi životní úrovní manželů dosahuje až 200 000 Kč měsíčně, když žalobkyně vydělávala 26 930 Kč (její pracovní smlouva skončila uplynutím doby, nyní shání novou práci) a příjmy žalovaného včetně nedoložených příjmů z pronájmů nemovitosti činí 222 400 Kč měsíčně. Žalobkyně zdůraznila, že společné jmění manželů není nijak omezeno, tudíž jsou veškeré výdělky obou manželů součástí SJM. Přiznání výživného jen 20 000 Kč měsíčně povede pravděpodobně k omezení práv žalobkyně k SJM. Pokud má žalovaný volné prostředky přesahující 117 000 Kč měsíčně, je požadavek na výživné 50 000 Kč měsíčně spravedlivý a není proti dobrým mravům. Sama právní zástupkyně žalovaného uvedla, že žalovaný volné finanční prostředky užívá k hrazení jejích služeb, tedy je zřejmé, že je spotřebovává a nemá zájem se se žalobkyní dohodnout. Naopak žalobkyně musí čerpat výraznou podporu od svých rodičů, aby s nezletilou přežila, nemá žádné volné finanční prostředky. Ve smírném návrhu žalobkyně požadovala minimálně 20 000 Kč - 25 000 Kč měsíčně s tím, že se vyhne soudnímu sporu. Soud rovněž neprovedl všechny navržené důkazy, když se odmítl zabývat majetkem žalovaného ve Francii. Žalovaný má daleko větší majetek, než ze kterého bylo stanoveno výživné. Soud neuvedl, proč považuje za spravedlivou právě částku 20 000 Kč, tato částka žalobkyni neumožní mít stejnou či obdobnou kulturní a hmotnou úroveň jako žalovaný. Pokud jde o náklady řízení, částečný úspěch měla i žalobkyně, mělo být rozhodnuto buď dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nebo dle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznány náklady žalobkyni, když rozhodnutí o plnění záviselo na úvaze soudu. Ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku žalobkyně není schopna náklady řízení uhradit. Žalobkyně se zároveň vyjádřila k odvolání žalovaného, uvedla, že je to žalovaný, kdo se nechová k žalobkyni v souladu s dobrými mravy nejpozději od podzimu 2021, jeho chování je popsáno v opatrovnickém spise. Aktuálně žalovaný zasílá žalobkyni agresivní SMS zprávy, slovně ji napadá i telefonicky. Pokud se v minulosti žalobkyně chovala nevhodně vůči žalovanému, bylo to dáno stresem ze soužití se žalovaným, šlo o jeden konflikt, po němž účastníci obnovili společnou domácnost. Žalovaný se na žalobkyni dopouštěl psychického a finančního domácího násilí, to uvedla žalobkyně i v opatrovnickém řízení. Důvod, proč žalobkyně nepředala žalovanému na začátku prázdnin nezletilou, bylo závažné závadné chování žalovaného vůči nezletilé, s nímž se nezletilá svěřila babičce a žalobkyně to dokládá čestným prohlášením své matky. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobkyni přizná výživné 50 000 Kč měsíčně a žalovanému stanoví povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně vyslovila souhlas, aby jednání u odvolacího soudu proběhlo v její nepřítomnosti.

11. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že řízení o výživné nemá žádnou souvislost s řízením o úpravě SJM. Žalobkyně se přestěhovala bez souhlasu žalovaného s nezletilou dceru na Ukrajinu a žije u svých rodičů, kde nevynakládá žádné výdaje na bydlení, což je zásadní změna situace. Bude nutno zkoumat aktuální poměry žalobkyně, její skutečné náklady a životní úroveň, pokud by výživné vůbec mělo být přiznáno. Údajný důvod odjezdu na Ukrajinu (že se dcera účastníků měla svěřit matce žalobkyně, že před ní otec chodil nahý atd.) je smyšlený. Důvěryhodnost matky žalobkyně je podstatně snížena, i v opatrovnickém řízení žalobkyně do spisu zakládala čestná prohlášení a lékařské zprávy vyhotovené svou matkou, poškozující žalovaného, obvinění se však nikdy neprokázala. I v opatrovnickém řízení žalobkyně nařkla žalovaného ze sexuálního obtěžování nezletilé, trestní oznámení z tohoto důvodu však na žalovaného nepodala a umožňovala výkon styku nezletilé s otcem dle předběžného opatření. V rámci odvolacího řízení je třeba zjistit poměry účastníků od června 2023 do budoucna, případně vrátit věc k novému projednání soudu I. stupně. Životní úroveň v České republice a na Ukrajině zmítané válkou nemůže být srovnatelná. Žalovaný zopakoval, že rozdílná výše příjmů neznamená rozdílnou životní úroveň manželů. Oběťmi domácího násilí mohou být i muži. Z toho, že žalobkyně odvlekla nezletilou dceru na Ukrajinu a neumožňuje jí kontakt s otcem, je zřejmé, že nemá úctu k žalovanému a chová se bezcitně i k dceři. Přestupek žalobkyně shledaný Městskou částí Praha 6 nebyl exces, žalobkyně opakovaně napadala a urážela žalovaného před zraky dcery. Žalobkyně ještě po odjezdu na Ukrajinu žalovanému lhala, že styk dne 30. 6. 2023 není možné realizovat pro nemoc nezletilé, i proto nejsou SMS zprávy žalovaného žalobkyni přátelské. Výrok o nákladech řízení je správný a vychází z poměru úspěchu a neúspěchu v řízení. Žalovaný nezapříčinil podání žaloby (žalobkyně z vlastního rozhodnutí opustila byt, kde nájemné hradil žalovaný) a výše výživného nezávisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o.s.ř.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a po doplnění dokazování zprávou Pohraniční služby Ukrajiny a Rozhodnutím ÚMČ Praha 6 ze dne 25. 7. 2023 dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nedůvodné, odvolání žalovaného je zčásti důvodné.

13. Rozhodnutím ÚMČ Praha 6 ze dne 25. 7. 2023, č.j. xxx bylo prokázáno, že žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, kterého se dopustila tím, že dne 26. 11. 2021 při vzájemné hádce fyzicky napadla žalovaného tím, že ho uchopila za krk a tlačila ho vzad, dále ho udeřila pravou rukou otevřenou dlaní do levé tváře a dvakrát ho strčila oběma rukama do horní části hrudníku.

14. Zprávou Pohraniční služby Ukrajiny bylo prokázáno, že dcera účastníků nezletilá L. B. A. Ch. O. vstoupila na Ukrajinu přes hraniční přechod xxx dne 25. 6. 2023 a do data 17. 8. 2023 Ukrajinu neopustila.

15. Soud I. stupně správně posoudil otázku své mezinárodní příslušnosti a rozhodného práva podle ustanovení nařízení rady (ES) č. 4/2009 o výživném a Haagského protokolu ze dne 23. 11. 2017, když vycházel z místa obvyklého pobytu žalobkyně v České republice.

16. Podle § 697 odst. 1 o.z. mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Podle § 697 odst. 2 o.z. pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.

17. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

18. Soud I. stupně učinil dostatečná a správná skutková zjištění týkající se příjmů, výdajů a hmotné a kulturní úrovně účastníků řízení v období od podání žaloby do data svého rozhodnutí. Nedůvodná byla námitka žalovaného o nezajištění výpisu z účtu žalobkyně, neboť soud I. stupně činil svá skutková zjištění o příjmech a výdajích žalobkyně též z výpisu účtu žalobkyně za leden až květen, s nimiž porovnával tvrzení žalobkyně a další provedené důkazy. Nebylo důvodu porovnávat životní úroveň v rozhodném období (po podání žaloby 27. 1. 2023) s životní úrovní manželů v době, dokud vedli společnou domácnost (v r. 2022), neboť účelem vzájemné vyživovací povinnosti manželů není zajistit manželům tutéž hmotnou a kulturní úroveň, jako měli v minulosti v době společného soužití, ale zajistit, aby v rozhodném období byla zásadně stejná životní úroveň obou manželů, byť ve společné domácnosti nežijí. Na základě jednotlivých prokázaných skutečností (nejen na základě výše příjmů, ale též na základě výdajů na bydlení a celkových poměrů každého z manželů) dospěl soud I. stupně též ke správnému závěru o rozdílnosti hmotné a kulturní úrovně žalobkyně a žalovaného. Zatímco žalovanému zbývají každý měsíc po uhrazení pravidelných výdajů volné finanční prostředky cca 117 000 Kč, což nepochybně umožňuje žalovanému uspokojovat veškeré jeho potřeby na nadstandardní úrovni, žalobkyně vzhledem ke své výši příjmu po uhrazení základních životních potřeb již volnými finančními prostředky nedisponuje. Odvolací soud podotýká, že poslední uvedený závěr vyplývá již ze skutečnosti, že průměrný příjem žalobkyně činí cca 27 000 Kč měsíčně a pravidelné náklady žalobkyně na nájemné a energie 20 000 Kč měsíčně. Na všechny ostatní životní náklady žalobkyně (stravu, ošacení, hygienu atd.) by tedy z jejích příjmů připadala částka necelých 7 000 Kč měsíčně, jež může zabezpečit hmotné a kulturní potřeby žalobkyně jen na zcela základní úrovni. Žalobkyně má přitom (stejně jako žalovaný) ještě vyživovací povinnost k nezletilé dceři. Za příjmy žalobkyně pro účely stanovení výživného manžela nelze považovat nepravidelné finanční příspěvky od rodičů žalobkyně (jež fakticky žalobkyni umožňovaly dosahovat vyššího životního standardu, než odpovídalo jejím příjmům), neboť ve smyslu § 697 odst. 1 věta druhá o.z. vyživovací povinnosti rodičů vůči žalobkyni předchází vyživovací povinnost ze strany žalovaného. Příjmem žalobkyně potom není ani výživné pro nezletilou dceru, jež k rukám žalobkyně platí žalovaný, neboť to je určeno na pokrytí potřeb nezletilé. Na druhé straně odvolací soud nepovažuje za důvodné zohledňovat při stanovení výše výživného manželky částku přes 9 000 Kč měsíčně vynakládanou žalobkyní na školku nezletilé, neboť jednak žalobkyně mohla využít možnosti docházky nezletilé do školky hrazené zaměstnavatelem žalovaného (kterou nezletilá navštěvovala ve dnech styku s otcem), a za druhé tato částka neslouží k uspokojování potřeb žalobkyně, ale nezletilé dcery, proto i kdyby bylo její vynakládání důvodné z hlediska potřeb nezletilé, měla by být zohledněna (v opatrovnickém řízení) při stanovení výživného pro nezletilou, nikoli při stanovení výživného manželky.

19. Účelem vyživovací povinnosti manžela není rozdělovat mezi manžele veškerý majetek či příjmy manželů spadající do SJM. Odvolací soud souhlasí s úvahou soudu I. stupně, že v daném případě k „dorovnání“ hmotné a kulturní úrovně manželů postačuje částka 20 000 Kč měsíčně, jež je dostatečně vysoká k tomu, aby žalobkyni (spolu s jejím vlastním příjmem) umožnila kromě základních životních nákladů hradit též výdaje nikoli nezbytně nutné (na kulturní a další volnočasové aktivity, dražší spotřební zboží atd.) a odpovídá též mimosoudně vznášeným požadavkům žalobkyně.

20. S ohledem na vše shora uvedené bylo výživné stanovené soudem I. stupně, tzn. 20 000 Kč měsíčně, v daném případě zcela odpovídající prokázaným poměrům účastníků.

21. Podání žaloby o výživné nebylo v rozporu s dobrými mravy ani šikanózní ve smyslu § 8 o.z. V řízení byly prokázány vyhrocené vzájemné vztahy účastníků, jež se projevují mj. v řízení o úpravě poměrů jejich nezletilé dcery, a jež vedly k tomu, že spolu účastníci (ač stále manželé) jako manželé již nežijí. Za této situace ovšem není důvodem pro odepření výživného manželky skutečnost, že nejsou plněny veškeré povinnosti manželů (je zřejmé, že např. povinnosti manželů dle § 687 odst. 2 o.z. žít spolu a udržovat rodinné společenství již naplňovány nejsou ani z jedné strany). Pokud šlo o shledaný přestupek žalobkyně spočívající v násilném jednání vůči žalovanému, k tomu došlo již v r. 2021, tzn. mimo rozhodné období, a následně bylo ještě manželské soužití obnoveno, proto ani tento incident nečiní žalobní požadavek rozporný s dobrými mravy. Skutečnost vyplývající ze znaleckého posudku zpracovaného v opatrovnickém řízení, že žalobkyně devalvuje žalovaného jako vychovatele nezletilé, může být významná pro rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilé.

22. V průběhu odvolacího řízení nicméně bylo prokázáno, že v době vydání napadeného rozsudku došlo k zásadní změně poměrů na straně žalobkyně. Žalobkyně dne 25. 6. 2023 opustila i s nezletilou dcerou dosavadní bydliště i Českou republiku a odjela na Ukrajinu, a to nikoli jen na krátkou návštěvu, když ze svého bydliště v České republice se odstěhovala (toto vyplývá ze zprávy Pohraniční služby Ukrajiny, ve spojení s tím, že poštovní zásilky zasílané na poslední známou adresu žalobkyně v České republice jsou doručovány v souladu s § 50 odst. 2 o.s.ř. vyvěšením na úřední desce soudu, neboť dle zpráv České pošty žalobkyně na uvedené adrese již nemá schránku; žalobkyně také ukončila své právní zastoupení, aniž by soud informovala o své nové adrese).

23. Jaké jsou aktuální poměry žalobkyně (jaké jsou její příjmy a výdaje, zda je zaměstnána, zda hradí nějaké náklady na bydlení, z jakého důvodu změnila své bydliště, zda se jedná o změnu o dočasnou a na jak dlouhou dobu, proč o ní žalobkyně neinformovala soud a žalovaného atd.) a zda tyto poměry odůvodňují přiznání výživného ze strany žalovaného, není soudu známo. Žalobkyně sama, přestože poslední podání vůči soudu učinila prostřednictvím své právní zástupkyně dne 31. 8. 2023, o změně svých poměrů soud neinformovala (sdělila toliko, že skončilo její dosavadní zaměstnání), ani nesdělila svou novou adresu pobytu. Listiny, které žalobkyně odvolacímu soudu předložila (vlastní vyjádření pro opatrovnické řízení, nedatované čestné prohlášení své matky týkající se vztahu žalovaného a nezletilé dcery, SMS zprávy od žalovaného) se nových poměrů žalobkyně netýkají, skutečnosti významné pro rozhodnutí o výživném manželky jimi nemohly být prokázány, odvolací soud proto tyto důkazy neprováděl. Protože jednání odvolacího soudu probíhalo v nepřítomnosti žalobkyně, odvolací soud zároveň nemohl žalobkyni poskytnout poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k jejím aktuálním poměrům.

24. Odvolacímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že na straně žalobkyně došlo k tak podstatné změně poměrů, že v jejím důsledku nelze pro období po vydání napadeného rozsudku vycházet ze skutkových zjištění o poměrech žalobkyně učiněných soudem I. stupně.

25. Řízení o výživném mezi manžely je zásadně řízením sporným. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní a korelující břemena v tomto řízení tak nese primárně žalobce; právě potřebný manžel musí tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně hmotné a kulturní úrovně obou manželů, včetně vyčíslení požadované částky výživného, a zároveň též označit důkazy, které mají být v této souvislosti provedeny (Stanovisko Nejv. soudu ČR ze dne 19. 12. 1977 sp. zn. Cpj 36/77, zveřejněné ve Sb. NS pod č. Rc 3/1978).

26. Žalobkyně žádná tvrzení o své hmotné a kulturní úrovni (z nichž by mohl soud učinit závěr o tom, že k dorovnání úrovně obou manželů je třeba žalovanému stanovit výživné) pro období po opuštění České republiky neuvedla, důkazy k těmto rozhodným skutečnostem neoznačila. Poskytnutí poučení dle § 118a o.s.ř. žalobkyně odvolacímu soudu znemožnila. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pro období po vydání napadeného rozsudku nebyla prokázána důvodnost žalobou uplatněného nároku na výživné manželky.

27. Kromě toho odvolací soud shledává, že požadavek žalobkyně na výživné manželky za situace, kdy žalobkyně, aniž o tom žalovaného nebo soud informovala, opustila s nezletilou dcerou účastníků Českou republiku, a žalovaný po adrese pobytu žalobkyně a nezletilé dcery musí pátrat prostřednictvím pohraniční služby, ÚMPOD a dalších institucí, lze považovat za zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o.z. I z tohoto důvodu nelze žalobkyni výživné za uvedené období přiznat.

28. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že požadavek na výživné manželky byl důvodný pouze co do částky 20 000 Kč, a pouze za období od podání žaloby do data vydání napadeného rozsudku.

29. Pokud jde o výši nedoplatku na výživném za toto období, nejedná se o období 6 měsíců (jak uvádí při vyčíslení nedoplatku soud I. stupně), ale o měsíců 5, výše nedoplatku tudíž činí 100 000 Kč. Lhůtu pro jeho zaplacení stanovil soud I. stupně v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. přiměřeně ke zjištěným příjmovým poměrům žalovaného.

30. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. pro období od 27. 1. 2023 do 28. 6. 2023 potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný, jinak jej v tomto výroku změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že pro období počínaje dnem 29. 6. 2023 se žaloba o výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně zamítá. Ve výroku II. byl napadený rozsudek změněn podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jen tak, že výše nedoplatku činí 100 000 Kč, jinak byl tento výrok potvrzen podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný. Dle § 219 o.s.ř. byl jako věcně správný potvrzen též zamítavý výrok III.

31. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., když převážně úspěšný byl v tomto řízení žalovaný. Při stanovení míry úspěchu a neúspěchu vycházel odvolací soud z toho, že žalobkyně požadovala výživné ve výši 50 000 Kč měsíčně, tedy opakující se plnění pro neurčité období. Úspěch a neúspěch účastníků je proto třeba poměřovat ve vztahu k předmětu řízení jakožto pětinásobku požadovaného ročního plnění, tzn. k částce 3 000 000 Kč. Žalobkyně byla se svým nárokem úspěšná pouze co do částky 100 000 Kč, tedy v části 3,3 %, žalovaný byl úspěšný co do 96,7 %. Žalovanému proto náleží náhrada 93,4 % (96,7 % - 3,3 %) jeho nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení před soudem I. stupně náklady v celkové výši 137 274,50 Kč: odměna advokáta dle § 8 odst. 2 a.t., § 7 a.t. z tarifní hodnoty 3 000 000 Kč za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 24. 2. 2023, účast u jednání dne 9. 6. 2023, 2x účast u jednání dne 22. 6. 2023, jehož délka přesáhla 2 hodiny) 5 x 20 300 Kč, a za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 2 a.t. (účast u vyhlášení rozsudku dne 28. 6. 2023) 10 150 Kč, 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH z nákladů právního zastoupení 23 824,50 Kč. Odvolací soud nepovažoval za účelně učiněný úkon právní služby sepis závěrečného návrhu, vzhledem k tomu, že toto podání bylo soudu předáno až při jednání dne 22. 6. 2023, a tedy jeho obsah mohl být soudu sdělen v rámci jednání zástupcem žalovaného ústně. Žalovanému náleží náhrada 93,4 % z celkové částky nákladů, tzn. 128 214 Kč. V řízení o výživném nezávisí rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř., soud zde neurčuje výši nároku svou úvahou dle § 136 o.s.ř., ale výši výživného stanoví na základě prokázaných skutečností týkajících se poměrů účastníků 32. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., když pro poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v odvolacím řízení platí totéž, co pro řízení před soudem I. stupně. Žalovanému vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 72 258 Kč: soudní poplatek z odvolání 12 000 Kč (k možnosti přiznat účastníku řízení při rozhodování o náhradě nákladů řízení též náhradu soudního poplatku, který nezaplatil, viz usnesení Nejv. soudu ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001), odměna advokáta dle § 8 odst. 2, § 7 a.t. za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (sepis odvolání - tarifní hodnota 1 200 000 Kč, odměna 13 100 Kč, vyjádření k odvolání žalobkyně - tarifní hodnota 1 800 000 Kč, odměna 15 500 Kč, účast u odvolacího jednání - tarifní hodnota 3 000 000 Kč, odměna 20 300 Kč), 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. a 21% DPH z nákladů právního zastoupení 10 458 Kč. Žalovanému náleží náhrada 93,4 % z celkové částky těchto nákladů, tzn. 67 489 Kč.

33. Řízení o výživné manželky není řízením osvobozeným od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích (dále jen „ZSOP“), žalobkyně však byla osvobozena od soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení dle § 11 odst. 2 písm. c) ZSOP a od soudního poplatku z odvolání na základě § 11 odst. 2 písm. c) ZSOP ve spojení s § 11 odst. 3 písm. b) ZSOP. Byť byla žalobkyně se svým návrhem zčásti úspěšná, žalovanému nelze uložit povinnost k zaplacení (ani části) soudního poplatku podle § 2 odst. 3 ZSOP, neboť je to žalovaný, kdo má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni.

34. Naproti tomu na žalovaného se osvobození od soudního poplatku dle § 11 odst. 2 písm. c) ZSOP nevztahuje, žalovanému proto na základě § 2 odst. 5 ZSOP vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z předmětu svého odvolání (výživné 1 200 000 Kč), tedy dle položky 22 odst. 5. ve spojení s položkou 7 písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve výši 12 000 Kč. Protože tento soudní poplatek z odvolání nebyl uhrazen a soud již jednal o věci samé, rozhodl odvolací soud o povinnosti k zaplacení tohoto soudního poplatku v rozhodnutí, jímž se řízení končí, podle § 9 odst. 6 ZSOP a v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Nejv. soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1806/2015).

Poučení