18 A 26/2022– 87

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka v právní věci žalobkyně: Martina Kratochvílová, IČO: 72022540 sídlem nám. T. G. Masaryka 5, 394 03 Horní Cerekev zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem sídlem Šrobárova 2002/40, 101 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 3. 2. 2022, čj. MZE–807/2022–14113, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 3. 2. 2022, čj. MZE–807/2022–14113 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Víta Hrnčiříka, Ph.D., LL.M., advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 4. 2022 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2022, čj. MZE–807/2022–14113 (dále jen „ Napadené rozhodnutí “), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Státního zemědělského a intervenčního fondu (dále jen „ SZIF “ nebo „ správní orgán prvního stupně “) ze dne 16. 6. 2020, čj. SZIF/2020/0440817 (dále jen „ Prvostupňové rozhodnutí “), jakož i samotného Prvostupňového rozhodnutí. Prvostupňovým rozhodnutím SZIF uložil žalobkyni povinnost vrátit finanční prostředky, které jí byly poskytnuty jako dotace v rámci Programu rozvoje venkova ČR (dále též „ PRV “), a to ve výši 2 007 333 Kč (100 % vyplacené částky). O povinnosti vrátit finanční prostředky správní orgány rozhodly v návaznosti na pravomocně ukončené trestní řízení, ve kterém bylo zjištěno, že v rámci řízení o poskytnutí předmětné dotace nebyly dodrženy podmínky k poskytnutí finančních prostředků, resp. byly úmyslně uvedeny nepravdivé údaje.

2. K okolnostem poskytnutí finančních prostředků Městský soud v Praze předesílá, že žalobkyně dne 11. 1. 2012 uzavřela Dohodu o poskytnutí dotace z PRV, reg. č. 11/013/3110a/563/000512 v opatření III.1.1 Diverzifikace činností nezemědělské povahy (dále též „ Dohoda “) na projekt s názvem „Nákup techniky, vybavení a modernizace dílny“ (dále též „ Projekt “). Tím se mj. zavázala k plnění Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty PRV na období let 2007 – 2013. Žádost o proplacení výdajů předložená žalobkyní dne 29. 3. 2013 (dále jen „ Žádost o proplacení “ nebo „ Žádost “) jí byla dne 4. 9. 2013 proplacena.

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

3. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve shrnul průběh správního řízení včetně důvodů, které SZIF vedly k vydání Prvostupňového rozhodnutí, a následně rekapituloval odvolací námitky žalobkyně.

4. Žalovaný předně upozornil na skutečnost, že žalobkyně jako příjemce dotace zmocnila k jednání se SZIF a všem právním úkonům pro žádost o dotaci a projekt Ing. K. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 18 T 1/2018, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 17/2019 dne 10. 4. 2019 (dále jen „ Trestní rozsudek VSP “, společně též „ Trestní rozsudky “) byl Ing. K. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ trestní zákoník “), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, přičemž tohoto jednání se dopustil mj. i v souvislosti s dotací poskytnutou žalobkyni na Projekt. Žalovaný poukázal, že v trestním řízení bylo nepochybně zjištěno a prokázáno, že Ing. K. podepsal a podal nepravdivou Žádost o proplacení včetně nepravdivé povinné dokumentace a sám rozhodl o výherci výběrového řízení (které nikdy neproběhlo), společnosti ITPA s.r.o., na dodání v Napadeném rozhodnutí konkretizovaných movitých věcí. Výběrové řízení na dodavatele tedy neproběhlo řádně a Ing. K. vyhotovil (resp. nechal vyhotovit) doklady o výběrovém řízení až před podáním Žádosti. Žalovaný konstatoval, že tímto jednáním došlo k porušení podmínky části A [Obecné podmínky], kapitoly 3, bod k) Pravidel.

5. S ohledem na odůvodnění Trestních rozsudků žalovaný nepochyboval, že podmínky pro dotaci spočívající v řádně zorganizovaném výběrovém řízení na dodavatele byly splněny jen zdánlivě, resp. byly uměle vytvořeny, čímž žalobkyně získala výhodu, která není v souladu s podmínkami Pravidel. Při kontrole na místě pak byly předloženy stroje opatřené falešnými štítky, kdy minimálně u ohýbačky plechu XK 2000/24, v. č. 01–11829 s rokem výroby 1983 (dále jen „ Ohýbačka plechu “), Ing. K. odstranil originální evidenční štítek a nalepil na něj padělaný evidenční strojní štítek s v. č. 01–11829 s rokem výroby 2012. Dále před vyhlášením výherce výběrového řízení koupil starý a použitý univerzální soustruh Opti D 460/1000DPA (dále jen „ Soustruh “) s rokem výroby 2007, a to jménem společnosti ITPA s.r.o., a tyto stroje dne 9. 5. 2013 ukázal pracovníkům SZIF při fyzické kontrole, přičemž takové jednání je rovněž v rozporu s Pravidly. Žalobkyni proto byla uložena sankce C a následně bylo zahájeno řízení o povinnosti vrátit dotaci.

6. Žalovaný následně přistoupil k vypořádání námitek žalobkyně. Vzhledem k tomu, že se soud z níže rozvedených důvodů přezkumem vypořádání těchto námitek za současné procesní situace nezabýval, nereprodukuje na tomto místě předmětnou část odůvodnění Napadeného rozhodnutí.

7. Žalovaný uzavřel, že SZIF zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro účely vydání Prvostupňového rozhodnutí. Lhůta pro zahájení řízení byla dodržena. Výběrová řízení dle žalovaného neprobíhala za splnění účelu dotace, resp. neproběhla vůbec. Na výše uvedené stroje (Ohýbačku plechu a Soustruh) neměla být dotace z PRV poskytnuta vůbec. Sankce ve výši 100 % je výslovně stanovená Pravidly, přičemž žalobkyně finanční prostředky ve výši 2 077 333 Kč na účet SZIF vrátila již dne 16. 10. 2018. Žalovaný konstatoval, že Pravidla neumožňují uložit za porušení žalobkyně sankci ve výši 3 %, jak žádá žalobkyně. Sankci ve výši 100 % považuje s ohledem na skutečnost, že byly zjevným způsobem porušeny základní podmínky pro možnost poskytnutí dotace, zcela adekvátní a přiměřenou.

III. Žaloba

8. Žalobkyně v podané žalobě předeslala, že podniká jako zemědělec a zpracovatelka potravinářských produktů, přičemž její závod je farmou rodinného typu. Aby se žalobkyně mohla plně věnovat zemědělské činnosti, administrativní a dotační záležitosti za ni vyřizoval zmocněnec Ing. K.

9. Napadené rozhodnutí (jakož i rozhodnutí Prvostupňové) žalobkyně napadá v celém rozsahu, a to pro jeho nezákonnost spočívající v nesprávně zjištěném skutkovém stavu a v nesprávném právním posouzení věci a dále pro vady řízení předcházejících vydání rozhodnutí.

10. Pod prvním žalobním bodem žalobkyně namítala, že tvrzení SZIF o provedení kontrolní prohlídky dne 6. 2. 2020 u žalobkyně je lživé, neboť k žádné kontrole na místě samém nikdy nedošlo. S žalobkyní nikdo nejednal, nikdo nic osobně neviděl ani neověřil. Jediná kontrolní prohlídka proběhla na místě samém pouze v únoru 2016, kdy SZIF žádné pochybení u žalobkyně nezjistil.

11. Dle přesvědčení žalobkyně je nesprávným úředním postupem, pokud SZIF fyzickou prohlídku v době svého rozhodování neprovedl a vycházel pouze z jednoho listinného podkladu (Trestního rozsudku VSP), přestože měl zjistit skutečný stav věci, například jak jsou dotované stroje využívány.

12. Pod druhým žalobním bodem žalobkyně namítala, že SZIF zcela formalisticky vycházel pouze z Trestního rozsudku VSP, který se však netýkal žalobkyně, ale Ing. K. Dle názoru žalobkyně přitom trestní soud „poněkud mechanicky“ převzal tvrzení zástupců SZIF a nijak blíže se nezabýval tím, zda jsou tvrzení podložená. Tyto pochybnosti však promítl do mimořádného snížení trestu. Žalobkyně v tomto kontextu poukázala, že rodinná vazba sama o sobě nepředznamenává totožnost v účastnících správních či trestních řízení, ani subjektů žádajících o dotace. Jednotlivá řízení nelze libovolně směšovat a zaměňovat.

13. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný nereflektoval, že Ing. K. překročil zástupčí oprávnění žalobkyně. Žalobkyni Ing. K. zastupoval při podání žádosti o dotaci, vyřizování dotace, realizaci projektu a při podání Žádosti o proplacení, tj. za žalobkyni celou záležitost zařizoval a žalobkyně do něj vložila důvěru. Pokud v tomto procesu došlo k nějakým formálním pochybením, žalobkyně o nich neměla tušení. Žalobkyně podotkla, že není spravedlivé, aby byla sankcionována za pochybení třetí osoby. Doplnila, že vše činila v dobré víře a účel dotace byl splněn. O jednání popsaném v Trestním rozsudku VSP (okolnosti pořizování strojů, vedení výběrových řízení) žalobkyně nevěděla.

14. Dle přesvědčení žalobkyně SZIF nesprávně směšuje deliktní odpovědnost a odpovědnost nahradit škodu, tedy veřejnoprávní a soukromoprávní instituty. Poukázala, že pokud SZIF považuje obě odpovědnosti za totožné, resp. je vzájemně směšuje, pak podmínky k jejich uplatnění nesprávně interpretuje a nesprávně aplikuje na zjištěný skutkový stav. Žalobkyně odkázala na § 32 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ SOZ “), podle kterého vznikají práva a povinnosti zmocniteli, pouze pokud zmocněnec jedná v mezích oprávnění zastupovat. Jednání Ing. K. však rozhodně nebylo „v mezích oprávnění“, neboť žalobkyně nikdy nedala souhlas ani pokyn, dokonce ani nevěděla o jakýchkoli případných pochybeních Ing. K. Žalobkyně rovněž shledala nepřípadným odkaz žalovaného na § 420 SOZ, neboť v situaci překročení zástupčího oprávnění (excesu) zmocnitel (žalobkyně) odpovědnost nenese. Žalobkyně zdůraznila, že správní orgány nezdůvodnily, jak a v čem žalobkyně konkrétně naplnila znaky případné odpovědnosti deliktní (tj. veřejnoprávní) či k náhradě škody (soukromoprávní).

15. Žalobkyně námitkami subsumovanými pod čtvrtým žalobním bodem namítala, že nemůže nést odpovědnost za jednání Ing. K. ani stran pořizování opotřebených strojů. Žalobkyně poukázala, že Ing. K. se snažil, aby pořizované stroje splňovaly technické podmínky a aby dobře fungovaly ve stávajících podmínkách závodu. Jeho cílem bylo získat stroje vhodné a vždy je vybíral s řádnou péčí. Všechny stroje se přitom intenzivně používají, což lze prokázat i výslechy svědků; tyto důkazní návrhy však správní orgány ignorovaly a nijak se s nimi nevypořádaly, což představuje další z porušení řádného procesu. Následně žalobkyně poukázala, že Ohýbačka plechu i Soustruh se ke svému účelu stále používají a smysl dotace tak byl naplněn. Co se pak týče ostatních strojů, na které byla dotace poskytnuta, tyto byly pořízeny nové a nepoužité, což správní orgány nikdy nerozporovaly. Pochybení se tak týkalo pouze části strojů, na které byla dotace udělena, nikoliv všech strojů.

16. Rovněž namítala, že co se týče výběrového řízení, i k zajištění této problematiky měla žalobkyně zvoleného zástupce, tj. Ing. K. Pokud žalovaný konstatoval, že žalobkyně neměla zajistit řádné provedení zadávacího řízení, nijak neodůvodnil, v čem konkrétně bylo řádné provedení ze strany žalobkyně porušeno. Pokud tedy Ing. K. v několika málo případech a bez vědomí a tedy i zavinění žalobkyně preferoval repasované stroje, bylo tak učiněno způsobem, kdy byl jistě naplněn smysl dotací – finanční podpora nákupu opotřebených strojů co nejvíce vyhovujícím potřebám žalobkyně a danému provozu.

17. Žalobkyně rovněž uplatnila dílčí námitku, že když byly peněžní prostředky z dotace, i přes případné marginální pochybení formálního charakteru, použity na účel, ke kterému byly poskytnuty, není v souladu s aplikovatelnými předpisy, aby byla za tato pochybení stanovena sankce kategorie C, tj. 100 % vrácení vyplacené dotace. Nedává tedy logiku, aby bylo žalobkyni uloženo vrácení celé dotace, když pochybeními byla dotčena pouze určitá, značně menší část dotačního Projektu. Konstatovala, že udělení sankce typu C je v přímém rozporu s evropským právem.

18. Udělení sankce vrácení 100 % dotace je dle žalobkyně sankcí nepřiměřeně tvrdou, když měl SZIF možnost udělit případně i sankci nižší, například snížení ve výši 3 % z celkové částky. Z pohledu principu individuálního posuzování každého případu pak takto přísnější hodnocení postupu žalobkyně vede k její diskriminaci, a tedy i porušení antidiskriminačních předpisů, neboť v jiných případech správní orgány takto přísně proti jiným žadatelům nepostupovaly.

19. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že uložení 100 % sankce za nenaplnění byť jediné z dotačních podmínek je přiměřenou sankcí. Žalovaný dle jejího názoru ignoroval celou řadu polehčujících okolností, případně je marginalizoval či považoval za irelevantní.

20. Pod pátým žalobním bodem žalobkyně namítala, že správní orgány se s námitkami proti kontrolnímu protokolu nevypořádaly, resp. vypořádaly zcela nedostatečně, když nevzaly v potaz uváděné skutečnosti a nesprávně zjistily skutkový stav a ten následně nesprávně právně hodnotily.

21. Pod šestým žalobním bodem žalobkyně namítala promlčení zahájení řízení a vymáhání vrácení dotace. Uvedla, že správní orgán je povinen při vedení správního řízení a rozhodování použít přímo aplikovatelná nařízení Evropské unie (dále též „ EU “ nebo „ Unie “), tj. i Nařízení Rady (ES, Euroatom) č. 2988/95 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (dále jen „ Nařízení 2988/95 “) a Nařízení EU č. 1306/2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky (dále jen „ Nařízení 1306/2013 “). Žalobkyně uvedla, že z uvedených předpisů se podává, že členský stát musí zahájit řízení o udělení sankce do 4 let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalostem. Žalobkyně uvedla, že SZIF v Prvostupňovém rozhodnutí považuje za porušení právního předpisu týkající se dotace již podání Žádosti žalobkyně dne 20. 6. 2011. Až teprve dne 6. 2. 2020 s odkazem na Trestní rozsudek VSP však SZIF poprvé učinil výtky vůči žalobkyni. Od podání žádosti do zahájení řízení o udělení sankce tak uplynulo 8 let a 6 měsíců. Žalobkyně již ve svém odvolání proti rozhodnutí SZIF uplatnila námitku promlčení, resp. prekluze.

22. Žalobkyně pak nesouhlasí se závěrem žalovaného, že dnem zjištění nesrovnalostí měl být až den podání Žádosti o proplacení, tj. den 29. 3. 2013. I pokud by tomu tak však bylo, promlčecí lhůta uplynula dne 29. 3. 2017. Žalobkyně totiž důrazně nesouhlasí se závěrem odvolacího orgánu, že mělo dojít, a to dokonce dvakrát, k přerušení běhu promlčecí lhůty, a to nejprve dne 13. 1. 2016 (kdy měla být provedena kontrola na místě ukončená dne 1. 2. 2016) a následně dne 18. 5 2018 (kdy měla být zahájena cílená ex–post kontrola). Žalobkyně následně v detailu odkázala na judikaturu vrcholných soudů, dle které formalistické „úkony“ správních orgánů nemohou být způsobilé k přerušení běhu prekluzivních lhůt.

23. Pokud pak žalovaný uvedl, že k přerušení promlčecí lhůty došlo i v důsledku trestního stíhání Ing. K. v souvislosti s dotačním Projektem, s tímto závěrem žalobkyně rovněž nesouhlasí. Podání trestního oznámení či vyšetřování orgány činnými v trestním řízení se přímo nedotýkalo žalobkyně – ta nebyla účastníkem ani jinak dotčenou osobou takových úkonů. Žalobkyně rovněž poukázala na čl. 3 odst. 1 Nařízení 2988/95, podle kterého promlčení (prekluze) nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci. Tato dvojnásobná lhůta – tedy 8 let, marně uplynula dne 20. 6. 2019. SZIF sankci uložil až dne 6. 2. 2020.

24. Žalobkyně uzavřela, že ze strany správních orgánů byly mnohačetně porušeny hmotněprávní i procesněprávní normy, včetně norem evropských, a dále zásady správního trestání, přiměřenosti sankce i individualizace trestu a dále odepřena práva žalobkyně vyjádřit se k vlastní věci. Zásadním způsobem bylo zasaženo do práv žalobkyně, včetně jejího práva na spravedlivý proces, práva na majetek a práva podnikat, což způsobuje nezákonnost napadených rozhodnutí, a tedy odůvodňuje jejich zrušení.

IV. Vyjádření žalovaného

25. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 23. 5. 2022 nejprve opakovaně upozornil, že porušení Pravidel, k jejichž plnění se žalobkyně zavázala podpisem Dohody, bylo již pravomocně potvrzeno Trestním rozsudkem VSP. Konstatoval, že konkrétně došlo k porušení kapitoly 3 písm. k) části A Pravidel, které stanoví, že „[v] případě, kdy bude zjištěno, že podmínky stanovené pro získání dotace byly splněny jen z části nebo zdánlivě anebo byly uměle vytvořeny a žadatel tak získal výhodu, která není v souladu s cíli a podmínkami opatření Pravidel či Dohody, nelze dotaci poskytnout/proplatit. Dotaci nelze poskytnout/proplatit rovněž v případě, pokud bylo ze strany žadatele/příjemce dotaci či s jeho vědomím třetí osobou úmyslně podáno nepravdivé prohlášení nebo nepravdivý důkaz“.

26. Žalovaný se pak vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám žalobkyně, přičemž setrval na svých závěrech uvedených v Napadeném rozhodnutí.

V. Další podání účastníků řízení

27. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala replikou ze dne 5. 9. 2022. Žalobkyně doplnila, že k zahájení cílené administrativní kontroly došlo více než sedm měsíců poté, co SZIF obdržel usnesení o zahájení trestního stíhání. Skutečnost, že SZIF tak dlouho vyčkával, není dle žalobkyně nijak odůvodnitelná. Pokud žalovaný uvedl, že se tak stalo z důvodu vyčkání na právní moc Trestních rozsudků, není tento argument přiléhavý, neboť žalobkyně nebyla Trestními rozsudky odsouzena, nebyla ani osobou trestně stíhanou. Žalobkyně neměla možnost se v trestním řízení nijak bránit, a je tak porušením práva na spravedlivý proces, pokud vůči ní byly bez dalšího převzaty skutečnosti z trestního řízení vedené proti jiné než její osobě.

28. Žalovaný měl dle názoru žalobkyně na základě okolností mu známých z usnesení o zahájení trestního stíhání předvolat žalobkyni k fyzické kontrole daných strojů a nechat ji vyjádřit se k rozhodným skutečnostem. Skutečnost, že SZIF vyčkával až na pravomocný Trestní rozsudek VSP, a vědom si utíkající promlčecí doby formalisticky vydal protokol o kontrole pro účelové přerušení promlčecí doby, nelze považovat za adekvátní postup.

29. Žalobkyně rovněž podotkla, že je nezpochybnitelným právem osoby, které se kontrola týká, aby byla „přítomna své věci“, přičemž tato zásada rozhodně nebyla naplněna tím, že měla možnost podat námitky proti výsledku kontroly. SZIF měl při provedení administrativní kontroly zkoumat aktuální stav projektu a umožnit součinnost ze strany žalobkyně.

30. Žalobkyně setrvala na své argumentaci stran překročení zástupčího oprávnění Ing. K. a reflektovala na sporné body mezi ní a žalovaným v otázce prekluze uplatnění správní sankce.

31. Na repliku žalobkyně žalovaný reagoval podáním ze dne 20. 9. 2022, ve kterém opětovně zopakoval, že na závěrech uvedených v Napadeném rozhodnutí setrvává a konstatoval, že považuje za odůvodněné, že žalobkyně, která je plně odpovědná za realizaci Projektu, musí vrátit dotaci, při jejíž realizaci došlo k podvodu.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

32. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Přezkoumal proto žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro takový postup byly dány předpoklady stanovené v § 51 odst. 1 s. ř. s. Výzva k vyjádření požadavku na konání jednání byla žalobkyni doručena dne 2. 5. 2022, přičemž s projednáním věci bez nařízení jednání nevyjádřila nesouhlas. Žalovaný s projednáním věci bez nařízení jednání vyslovil souhlas ve vyjádření ze dne 14. 6. 2022. Nadto byly v posuzovaném případě z dále vyložených důvodů splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání dle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s.

33. V posuzované věci brojí žalobkyně podanou žalobou proti rozhodnutím, jimiž správní orgány žalobkyni uložily povinnost vrátit finanční prostředky ve výši 2 007 333 Kč, které jí byly poskytnuty jako dotace v rámci Programu rozvoje venkova ČR. Učinily tak v souvislosti s pravomocným odsouzením zmocněnce žalobkyně za spáchání trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, mj. i v souvislosti s Projektem žalobkyně. Žalobkyně s postupem správních orgánů, jakož i s jejich závěry, nesouhlasí, neboť předně namítá, že lhůta pro zahájení řízení o udělení sankce (vrácení dotace) byla prekludována, a rovněž se vymezuje proti dopadům jednání jejího zmocněnce, Ing. K., a jeho trestního odsouzení na její osobu. Zjištění ze správního spisu 34. Dne 20. 6. 2011 podala žalobkyně k SZIF žádost o dotaci z Programu rozvoje venkova s názvem záměru Diverzifikace činností nezemědělské povahy a s označením projektu Nákup techniky, vybavení a modernizace dílny. V rámci popisu projektu žalobkyně uvedla, že se jedná o projekt, který řeší nákup techniky – teleskopický manipulátor na ořez nežádoucí vegetace podél cest a silnic, vybavení a modernizaci kovoobráběcí dílny. V žádosti je uvedeno v rámci místa realizace projektu šest objektů/předmětů, a to: dílna (modernizace podlahy), sloupová vrtačka, ohýbačka plechů, soustruh, svářečka CO2 a teleskopický manipulátor. Žádost na základě plné moci podepsal Ing. K.. Z plné moci ze dne 17. 6. 2011 se podává, že žalobkyně zmocnila Ing. K. k jednání se SZIF a ke všem právním úkonům pro žádost a projekt PRV s názvem „Diverzifikace činností nezemědělské povahy, opatření III. 1. 1“; platnost plné moci je určena do data 31. 12. 2013.

35. Dohoda o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova byla mezi žalobkyní a SZIF uzavřena dne 11. 1. 2012; za žalobkyni Dohodu podepsal Ing. K. Celkové výdaje projektu byly vyčísleny na 4 062 000 Kč; celková výše přiznané dotace činila 2 031 000 Kč (z toho příspěvek společenství (EU) ve výši 1 523 250 Kč a příspěvek z národních zdrojů ve výši 507 750 Kč). V čl. VII. [Obecné povinnosti příjemce dotace] je mj. stanoveno, že příjemce dotace musí splňovat podmínky stanovené v Pravidlech (bod 1.), příjemce dotace odpovídá za to, že všechny jím v souvislosti s Dohodou vůči poskytovateli dotace uvedené nebo předané údaje či informace jsou za trvání Dohody pravdivé, platné a úplné [bod 3 a)].

36. Dne 29. 3. 2013 požádala žalobkyně SZIF o proplacení výdajů na dotčený projekt, přičemž celková výše dotace byla vyčíslena na částku 2 031 000 Kč. Ze soupisky účetních/daňových dokladů k výdajům, ze kterých je stanovena dotace se podávají následující položky:

1. BENEFITFLOORS, s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 189 630 Kč 2. ITPA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 2 275 000 Kč 3. ITPA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 132 295 Kč 4. ITPA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 758 575 Kč 5. Ing. JK. – D. I. S. K., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 20 000 Kč 6. PROJEKT CENTRUM NOVA s.r.o., částka v Kč (ze které je stanovena dotace – bez DPH výdajů): 9 500 Kč Z daňových dokladů se podává, že společnost ITPA s.r.o. vystavila žalobkyni faktury za následující položky: adaptér ořezávací pily s uchycením na teleskopický manipulátor (187 000 Kč bez DPH), teleskopický manipulátor CLAAS SCORPION 7045 (2 275 000 Kč bez DPH), soubor strojů – svářecí invektor Megatronic (72 000 Kč bez DPH), univerzální hrotový soustruh Opto (388 988 Kč bez DPH), sloupová převodová vrtačka (138 588 Kč bez DPH), ohýbačka plechu (159 000 Kč bez DPH).

37. Z protokolu č. 2206273 ze dne 22. 5. 2013 se podává, že dne 9. 5. 2013 proběhla kontrola fyzické realizace projektu, kdy závěr byl bez závad.

38. Dne 22. 8. 2013 byl SZIF vydán příkaz k proplacení, částka ve výši 1 505 499 Kč byla stanovena jako příspěvek EU a částka ve výši 501 834 Kč jako příspěvek z národních zdrojů, celková výše vyplacené dotace tak byla 2 007 333 Kč.

39. Dne 13. 1. 2016 byla u žalobkyně zahájena kontrola č. 22101501; fyzická prohlídka na místě byla provedena dne 29. 1. 2016. Zkontrolována byla dokumentace k pracovněprávnímu vztahu zaměstnankyně žalobkyně. Závěr z kontroly byl učiněn dne 1. 2. 2016, a to bez závad.

40. Dne 4. 10. 2017 bylo správnímu orgánu prvního stupně Policií České republiky doručeno usnesení ze dne 18. 9. 2017, čj. KRPJ–96738–354/TČ–2016–160081 (dále jen „ usnesení o zahájení trestního stíhání “), kterým bylo zahájeno trestní stíhání Ing. K. jako obviněného ze spáchání pokračujících trestných činů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku. Jednání Ing. K. v souvislosti s dotačním projektem žalobkyně je popsáno pod bodem II. předmětného usnesení. Dne 15. 5. 2018 bylo žalobkyni zasláno oznámení o zahájení cílené kontroly ex–post; toto jí bylo doručeno dne 18. 5. 2018.

41. Trestním rozsudkem VSP bylo odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch Ing. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 19. 12. 2019, čj. 18 T 1/2018 – 2848 (dále jen „ Trestní rozsudek KS “) zamítnuto. Potvrzen byl tak výrok, kterým byl Ing. K. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu dle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy byl Ing. K. odsouzen podle § 260 odst. 5 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Ing. K. byl dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 3 000 000 Kč.

42. Z protokolu o kontrole č. 22103763 ze dne 6. 2. 2020 se podává, že se jednalo o cílenou kontrolu ex–post. Účelem administrativní cílené kontroly ex–post bylo ověření, zda příjemce dotace v průběhu realizace projektu „Nákup techniky, vybavení a modernizace dílny“ dodržoval podmínky stanovené Pravidly programu a rozvoje venkova ČR na období 2007 – 2013. V kontrolním zjištění je uvedena skutková věta týkající se Projektu z Trestního rozsudku VSP. Správní orgán prvního stupně pak konstatoval, že za uvedené pochybení zplnomocněného zástupce žalobkyně pravomocně potvrzeného Trestními rozsudky je Pravidly stanovena sankce kategorie C, tj. 100 % vrácení vyplacené dotace. Rovněž je uvedeno, že vyplacenou dotaci ve výši 2 007 333 Kč žalobkyně vrátila na účet SZIF dne 16. 10. 2018.

43. Dne 21. 2. 2020 podala žalobkyně proti kontrolním zjištěním námitky, kdy tyto jsou částečně předobrazem její žalobní argumentace uplatněné v projednávané věci. SZIF dne 3. 3. 2020 sdělením čj. SZIF/2020/0188158 námitky proti kontrolnímu zjištění podle § 14 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), zamítnul. Dne 14. 5. 2020 zahájil SZIF řízení o vrácení dotace v rámci opatření 3. 1.

1. Diverzifikace činností nezemědělské povahy [Projektu]. Námitka marného uplynutí lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace 44. Městský soud v Praze následně přistoupil k samotnému vypořádání žalobní argumentace žalobkyně. Nejprve se přitom věnoval námitkám žalobkyně subsumovaným pod šestým žalobním bodem , kterými namítala, že k zahájení řízení o vrácení dotace došlo po uplynutí prekluzivní lhůty. Shledal–li by soud argumentaci žalobkyně opodstatněnou, bylo by posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek předčasné.

45. Řízení o vrácení dotace dle § 11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon č. 256/2000 Sb. “), Nařízení 1306/2013, resp. podle prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014, v platném znění (dále jen „ Nařízení 809/2014 “) bylo s žalobkyní zahájeno oznámením ze dne 14. 5. 2020 (žalobkyni doručeno dne 28. 5. 2020).

46. Vzhledem k tomu, že dotace byla žalobkyni poskytnuta částečně ze zdrojů EU, uplatní se v projednávané věci Nařízení 2988/95, které stanoví pro účely ochrany finančních zájmů EU obecná pravidla, týkající se kontrol, správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti.

47. Nesrovnalostí se dle čl. 1 odst. 2 Nařízení 2988/95 rozumí „jakékoli porušení právního předpisu Společenství vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo formou neoprávněného výdaje“.

48. Článek 3 předmětného nařízení stanoví:

1. Promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst.

1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky. V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu. Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení. Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno.

2. Lhůta pro výkon rozhodnutí, na základě kterého byla uložena správní sankce, činí tři roky. Tato lhůta běží ode dne, kdy rozhodnutí nabude právní moci. Přerušení a pozastavení se řídí odpovídajícími pravidly vnitrostátního práva.

3. Členské státy si ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2. (zvýraznění provedeno soudem)

49. Z předmětného článku je zřejmé, že v sobě zahrnuje úpravu několika prekluzivních lhůt. Byť toto nařízení označuje lhůty jako „promlčecí“, z jeho znění, jakož i z jeho teleologického výkladu nemá zdejší soud pochyb o tom, že jde o lhůty prekluzivní. Tento výklad potvrzuje také např. stanovisko generálního advokáta Manuela Campos Sánchez–Bordony ze dne 8. 9. 2016 ve věci C–584/15, Glencore Céréales France, či rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 18. 3. 2022, čj. 5 Afs 4/2021 – 66, nebo ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Afs 280/2017 – 57).

50. Článek 3 Nařízení 2988/95 v sobě obsahuje úpravu lhůt pro zahájení řízení o vrácení poskytnuté dotace (odst. 1 první pododstavec), lhůtu pro vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci (odst. 1 čtvrtý pododstavec), jakož i lhůtu pro výkon rozhodnutí o povinnosti vrátit dotaci (odst. 2 první pododstavec). Ze systematiky čl. 3 Nařízení 2988/95 je zřejmé, že odstavec první jako celek (všechny jeho pododstavce) upravuje prekluzivní lhůty, pokud jde o samotné řízení, jehož výsledkem je vydání rozhodnutí o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci (jeho zahájení a ukončení); odstavec druhý pak obsahuje navazující úpravu týkající se prekluzivní lhůty pro výkon rozhodnutí. Oba zmiňované odstavce pak obsahují také vlastní úpravu přerušení a stavení (slovy nařízení pozastavení) prekluzivních lhůt (srov. rozsudek čj. 5 Afs 4/2021 – 66 nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2023, čj. 15 Af 15/2021 – 86).

51. V rozsudku čj. 5 Afs 4/2021 – 66 Nejvyšší správní soud poukázal, že „Soudní dvůr Evropské unie v řadě svých rozhodnutí vyložil, že citovaný čl. 3 dopadá nejen na řízení, jejichž účelem je uložení sankce, ale také na řízení, jejichž výsledkem je uložení správního opatření, kterým je podle čl. 4 téhož nařízení také odnětí neoprávněně získané výhody spojené s povinností zaplatit nebo nahradit neoprávněně získané částky; k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 29. 1. 2009, ve spojených věcech C–278/07 až C–280/07, Josef Vosding Schlacht–, Kühl– und Zerlegebetrieb a další (zejm. body 19 až 23); rozsudek ze dne 17. 9. 2014, věc C–341/13, Cruz & Companhia (bod 45); rozsudek ze dne 11. 6. 2015, věc C–52/14, Pfeifer & Langen II (bod 23); či rozsudek ze dne 3. 9. 2015, věc C–383/14, Sodiaal International (bod 26). V posledně citovaném rozsudku Soudní dvůr EU výslovně uvedl, že při uplatňování čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 není namístě rozlišovat mezi správní sankcí a správním opatřením; toto ustanovení se uplatní jak na nesrovnalosti vedoucí k uložení správní sankce ve smyslu čl. 5 téhož nařízení (např. správní pokuty), tak na nesrovnalosti, které jsou předmětem správního opatření ve smyslu článku 4 uvedeného nařízení, jehož cílem je odnětí neoprávněně získané výhody, avšak nevykazuje povahu sankce (viz bod 27 posledně citovaného rozsudku Soudního dvora EU). Opačný výklad by odporoval systematice citovaného čl. 3 odst. 1, jehož čtyři pododstavce tvoří jeden celek. Těmto pododstavcům je proto dle Soudního dvora EU potřeba přisuzovat stejný rozsah působnosti tak, aby byla jeho systematika v souladu s obecnou systematikou prekluze zavedenou čl. 3 a cílem nařízení č. 2988/95, kterým je pro tento systém vytvořit koherentní rámec“ (zvýraznění provedeno soudem).

52. Co se pak týče tuzemské právní úpravy lhůt pro vrácení dotace, tato prošla od proplacení Žádosti žalobkyně do zahájení řízení o vrácení dotace několika změnami. Podle § 11a odst. 3 věty druhé zákona č. 256/2000 Sb. ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2014 platilo, že „[ř]ízení o vrácení dotace Fond zahájí nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství“. V období od 1. 1. 2015 do 31. 10. 2017 § 11a odst. 1 zákona č. 256/2000 Sb. stanovil, že „[v] případě neoprávněné platby dotace kryté zcela nebo zčásti prostředky z rozpočtu Evropské unie postupuje Fond podle přímo použitelného předpisu Evropské unie a podle tohoto zákona“. V tomto období tak dotčený zákon konkrétní lhůtu odlišnou od evropské právní úpravy neobsahoval. Ke změně došlo novelizací provedenou zákonem č. 295/2017 Sb., o uvádění do oběhu osiva a sadby pěstovaných rostlin a o změně některých zákonů (zákon o oběhu osiva a sadby), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „ Novela č. 295/2017 Sb. “), přičemž od 1. 11. 2017 byla do odstavce prvního dotčeného ustanovení doplněna druhá věta, že „[ř]ízení o vrácení dotace Fond zahájí nejpozději do 10 let ode dne jejího vyplacení“.

53. Na základě výše provedeného shrnutí právního rámce považoval Městský soud v Praze nejprve za podstatné určit datum, ke kterému došlo k nesrovnalostem ve smyslu čl. 1 Nařízení 2988/95, potažmo § 11a zákona č. 256/2000 Sb.

54. Žalobkyně v podané žalobě vyjevila přesvědčení, že pokud mělo z její strany dojít k porušení právních předpisů, bylo by nutné tento okamžik vztáhnout na samotný počátek věci, tedy k podání žádosti o dotaci dne 20. 6. 2011. Připustila rovněž, že by rozhodným datem mohlo být i podání Žádosti o proplacení, tj. den 29. 3. 2013.

55. Žalovaný naopak nejprve v Napadeném rozhodnutí konstatoval, že k nesrovnalosti došlo nejdříve dne 29. 3. 2013, kdy byla žalobkyní podána Žádost o proplacení s nepravdivými doklady, tj. došlo k jednání, v jehož důsledku mohl být poškozen souhrnný rozpočet EU. Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný nicméně svůj původní závěr upravil a uvedl, že počátek běhu lhůty je třeba odvozovat od proplacení dotace dne 4. 9. 2013, neboť tímto dnem byl porušen rozpočet EU.

56. Městský soud v Praze o stanovení data, resp. o stanovení skutečnosti rozhodné pro počátek běhu prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace (resp. k vrácení dotace) uvážil následujícím způsobem.

57. Z rozsudku Soudního dvora EU (dále též „SDEU“) ze dne 2. 3. 2017 ve věci C–584/15, Glencore Céréales France vyplývá, že skutečnost, že došlo k nesrovnalosti ve smyslu čl. 1 odst. 2 Nařízení 2988/95 předpokládá splnění dvou podmínek, a sice jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, které představuje porušení unijního práva, jakož i poškození nebo možného poškození rozpočtu EU. V rozsudku ze dne 6. 10. 2015 ve věci C–59/14, Firma Ernst Kollmer Fleischimport und –export, soud dovodil, že za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, kdy bylo porušení unijního práva zjištěno až poté, co došlo k poškození, začíná běžet promlčecí lhůta od okamžiku, kdy došlo jak k jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, které představuje porušení unijního práva, tak k poškození rozpočtu Unie nebo rozpočtů Unií spravovaných. Doplnil pak, že „[d]ies a quo je tedy den, kdy dojde k poslední z událostí, a sice buď den, kdy nastane poškození, pokud toto poškození nastane po jednání nebo opomenutí, které představuje porušení unijního práva nebo den, kdy dojde k tomuto jednání nebo opomenutí, pokud je dotčená výhoda přiznána po uvedeném jednání nebo opomenutí“. SDEU pak uzavřel, že k „poškození“ ve smyslu čl. 1 Nařízení 2988/95 dojde v den, kdy je přijato rozhodnutí o konečném přiznání dotčené výhody. Od tohoto okamžiku je totiž rozpočet Unie skutečně poškozen. Konstatoval, že „[o] tomto poškození nelze mít za to, že k němu může dojít přede dnem, kdy je tato výhoda přiznána s konečnou platností, neboť jinak by bylo uznáno, že promlčecí lhůta pro navrácení téže výhody může plynout již v okamžiku, kdy tato výhoda ještě přiznána nebyla“.

58. V kontextu výše uvedených judikatorních závěrů, které soud sdílí, je tak zřejmé, že k „nesrovnalosti“ v projednávané věci došlo až dne 4. 9. 2013, tj. dnem, kdy byla žalobkyni proplacena dotace. Byť k jednání žalobkyně, ve kterém správní orgány spatřovaly porušení unijního práva, došlo dříve, k poškození rozpočtu EU došlo právě teprve vyplacením finančních prostředků.

59. Městský soud v Praze zcela nerozumí argumentaci žalobkyně, že v jejím případě došlo k poškození rozpočtu Unie až poté, kdy bylo porušení unijního práva zjištěno, tedy v době vydání oznámení o zahájení cílené kontroly ex–post dne 18. 5. 2018, což dle jejího názoru svědčí o tom, že den 4. 9. 2013 nemůže být brán jako rozhodné datum. Jak bylo vyloženo výše, právě proplacením dotace došlo k poškození rozpočtu EU; skutečnost, že o nesrovnalosti správní orgány pojaly vědomost až později, ničeho nemění. Pokud se žalobkyně domnívá, že k nesrovnalosti došlo již předložením žádosti o dotaci, tato úvaha je rovněž neopodstatněná. Podání žádosti o dotaci žalobkyní nebylo spojeno s žádnými předchozími úkony v rámci dotačního Projektu. K tomuto datu tak chybí splnění obou podmínek podávajících se z Nařízení 2988/95.

60. Zdejší soud se rovněž nemůže ztotožnit se závěry, jež žalobkyně vyvozuje z rozsudku Tribunálu ze dne 15. 4. 2011 ve věci T–297/05, IPK International, když uvádí, že v tomto Tribunál dospěl k závěru, že za nesrovnalost je „nutno považovat“ předložení žádosti o finanční podporu. Již ze samotné citace uvedené žalobkyní tento závěr nevyplývá, nadto Tribunál v pozdější pasáži dotčeného rozhodnutí uvedl, že čtyřletá promlčecí lhůta počala (na skutkovém půdorysu dané věci) běžet buď (i.) ode dne, kdy byla podána žádost o finanční podporu, nebo (ii.) ode dne přijetí rozhodnutí o poskytnutí finanční podpory, anebo (iii.) ode dne kdy společnost podepsala a zaslala Komisi prohlášení příjemce. Definitivní závěr však v tomto ohledu Tribunál neučinil, přičemž jednou z uvažovaných možností počátku běhu prekluzivní lhůty je právě okolnost spojená s přijetím (poskytnutím) finančních prostředků.

61. Vzhledem ke skutečnosti, že k počátku běhu prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace došlo dne 4. 9. 2013, zabýval se soud následně otázkou, zda došlo před zahájením řízení k jejímu marnému uplynutí, nebo zda byl ve lhůtě čtyř let (tj. do 4. 9. 2017) učiněn takový úkon příslušného orgánu, který by vedl k jejímu přerušení. K samotnému zahájení řízení o vrácení dotace pak došlo až dne 28. 5. 2020; k vydání Prvostupňového rozhodnutí dne 16. 6. 2020.

62. Žalovaný přitom nezastával konzistentní názor ani v případě hodnocení této okolnosti. V Napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že k přerušení prekluzivní lhůty došlo dne 13. 1. 2016, kdy byla provedena kontrola na místě, která byla ukončena dne 1. 2. 2016, a to bez ohledu na skutečnost, že nebyly zjištěny žádné závady. Rovněž uvedl, že k přerušení lhůty došlo i v důsledku zahájení úkonů trestního řízení proti Ing. K., přičemž v tomto ohledu uvedl několik různých dat, a to den 19. 9. 2016 (zahájení úkonů trestního řízení), den 19. 1. 2017 (zajištění důkazů), nebo den 18. 6. 2017 (zahájení trestního stíhání). Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný kontrolu na místě z roku 2016 jako okolnost přerušující běh lhůty vůbec neuvedl, opakovaně toliko upozornil na úkony v souvislosti s trestním řízením vedeným proti Ing. K. Jako další úkon, v důsledku kterého mělo dojít k přerušení lhůty k zahájení řízení, pak žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl oznámení o zahájení cílené ex–post kontroly ze dne 15. 5. 2018.

63. Žalobkyně se závěry žalovaného nesouhlasila; žádný z úkonů, které SZIF učinil, nepovažovala za způsobilé k přerušení běhu prekluzivní lhůty. Argumentovala naopak, že se jednalo buď o úkony ryze formální povahy (kontrola zahájená dne 13. 1. 2016 a kontrola zahájená dne 18. 5. 2018), nebo o úkony trestního řízení ve vztahu k Ing. K., jež se jí nijak netýkaly. Doplnila, že k tomu, aby úkon mohl mít vliv na běh prekluzivní lhůty, muselo by se jednat o úkon SZIF, nikoliv orgánů činných v trestním řízení, a učiněný ve vztahu k osobě, které se vyšetřování týkalo, tj. žalobkyni, nikoliv třetí osobě.

64. Městský soud v Praze připomíná, že SZIF ve věci Projektu žalobkyně učinil (po vyplacení finančních prostředků) celkem dvě kontroly. První byla zahájena dne 13. 1. 2016. Zkontrolována byla dokumentace k pracovněprávnímu vztahu zaměstnankyně žalobkyně. Závěr z kontroly byl učiněn dne 1. 2. 2016. Ze závěru z cílené kontroly pracovního místa ex–post se podává, že tato proběhla bez závad, přičemž k fyzické kontrole na místě došlo dne 29. 1. 2016; zkontrolovány byly pracovněprávní podklady k jednomu zaměstnanci, a to bez závad.

65. Městský soud v Praze předně uvádí, že závěr žalobkyně, že tato kontrola měla čistě „administrativní“ charakter a šlo o úkon pouze formální, je ve světle právě uvedeného v rozporu s obsahem spisového materiálu. Samotná skutečnost, že kontrola fakticky proběhla a nejednalo se toliko o formální úkon, však ještě sama o sobě nepostačuje pro závěr, že tímto okamžikem (zahájením kontroly) došlo k přerušení prekluzivní lhůty pro zahájení řízení o vrácení dotace. Článek 3 odst. 1 Nařízení 2988/95 přitom stanoví, že k přerušení prekluzivní doby je způsobilý (1.) úkon týkající se vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti (2.) příslušného orgánu (3.) oznámený dané osobě. Pouze za kumulativního splnění všech těchto podmínek může dojít k přerušení běhu dané lhůty.

66. V usnesení ze dne 28. 6. 2022 ve věci C–728/21, OF v Instituto de Financiamento da Agricultura e Pescas IP (IFAP), SDEU připomněl, že pokud jde o pojem „úkon, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti“ (první podmínka), je účelem promlčecí doby pro zahájení stíhání zajistit právní jistotu pro hospodářské subjekty. Tyto hospodářské subjekty musí být totiž schopny určit, které z jejich operací jsou definitivní a které mohou být stále předmětem stíhání. Tento účel by přitom nebyl zcela naplněn, kdyby mohla být tato promlčecí doba přerušena jakýmkoliv úkonem kontroly obecné povahy ze strany vnitrostátní správy bez souvislosti s podezřením na nesrovnalosti týkající se dostatečně přesně vymezených operací. Pokud naproti tomu vnitrostátní orgány zašlou určité osobě zprávu, ze které vyplývá nesrovnalost, na které se tato osoba měla v souvislosti s určitou konkrétní operací podílet, požádají ji o doplňující informace týkající se této operace, nebo jí v souvislosti s touto operací uloží sankci, činí tyto orgány dostatečně přesné úkony týkající se vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce Nařízení 2988/95. Doplnil, že aby úkon představoval „úkon, který se týká vyšetřování nebo řízení“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce Nařízení 2988/95, musí dostatečně přesně vymezit operace, kterých se týkají podezření na nesrovnalosti. Tento požadavek na přesnost nicméně nevyžaduje, aby uvedený úkon zmiňoval možnost uložit konkrétní správní sankci nebo opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2015 ve věci C–52/14 Pfeifer & Langen, bod 41an, jakož i citovaná judikatura).

67. V rozsudku ze dne 5. 3. 2019 ve věci C–349/17, Eesti Pagar AS, pak SDEU uvedl, že pojem „daná osoba“ označuje hospodářský subjekt podezřelý z toho, že se dopustil nesrovnalostí, a tudíž podmínku uvedenou v ustanovení čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce Nařízení 2988/95 je třeba považovat za splněnou, pokud celková skutková zjištění umožňují učinit závěr, že úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání byly dané osobě skutečně oznámeny.

68. Městský soud v Praze proto nemohl ve světle těchto judikatorních mantinelů přehlédnout, že kontrola provedená SZIF u žalobkyně v roce 2016 byla zaměřená toliko na nově vytvořené pracovní místo, tedy neměla žádnou souvislost s jednáním, v důsledku kterého došlo k poškození evropských rozpočtů (předložení nepravdivých údajů v souvislosti s pořízením repasovaných strojů – Soustruhu a Ohýbačky, nekonání výběrových řízení, tedy porušení podmínek stanovených Pravidly). Jak bylo uvedeno výše, k přerušení prekluzivní lhůty v důsledku provedení úkonu týkajícího se nesrovnalosti dochází, neboť hospodářský subjekt (příjemce dotace) je seznámen se skutečností, že některá z jeho operací není definitivní a stále může být předmětem dalšího prověřování. Vzhledem k tomu, že provedení této kontroly takový důsledek mít nemohlo, neboť (slovy SDEU) byly prověřovány jiné operace než ty, kterých se týkalo posléze pojaté podezření na nesrovnalosti, nelze její provedení považovat za úkon, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. V důsledku provedení této kontroly tak nemohlo dojít k přerušení prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace.

69. Za této situace tak Městský soud v Praze přistoupil k hodnocení dalších úkonů, které žalovaný určil jako relevantní z hlediska běhu prekluzivní lhůty, tj. jednotlivých úkonů učiněných orgány činnými v trestním řízení v souvislosti s trestním stíháním zmocněnce žalobkyně Ing. K. Žalovaný v tomto ohledu určil jako stěžejní tři skutečnosti: zahájení úkonů trestního řízení, zajištění důkazů, a/nebo zahájení trestního stíhání. I v tomto případě je třeba zkoumat, zda se jedná o úkony, u nichž jsou kumulativně splněny podmínky stanovené čl. 3 Nařízení 2988/95 (viz odst. 65 tohoto rozsudku).

70. V rozsudku ze dne 11. 6. 2015 ve věci C–52/14, Pfeifer & Langen GmbH & Co. KG, se SDEU zabýval otázkou, zda „příslušným orgánem“ k provedení úkonu ve smyslu čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec Nařízení 2988/95 se rozumí orgán, který je podle vnitrostátního práva příslušný přiznat nebo vymáhat částky neoprávněně získané na úkor finančních zájmů Unie. Pojmem „příslušný orgán“ ve smyslu tohoto ustanovení se dle SDEU rozumí orgán, který je podle vnitrostátního práva příslušný učinit dotčené úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání, přičemž tento orgán může být jiný než orgán, který přiznává nebo vymáhá částky neoprávněně získané na úkor finančních zájmů Unie.

71. V předmětném rozsudku se SDEU rovněž zabýval otázkou, zda lze podmínku oznámení „dané osobě“ považovat za splněnou, pokud byly úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání oznámeny zaměstnancům právnické osoby, když byli vyslechnuti jako svědci. Uzavřel, že úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání nesrovnalosti byly oznámeny „dané osobě“ ve smyslu tohoto článku, pokud veškeré skutkové okolnosti umožňují dospět k závěru, že dotyčné úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání byly dané osobě skutečně oznámeny. Pokud jde o právnickou osobu, je tato podmínka splněna v případě, že byl dotyčný úkon skutečně oznámen osobě, jejíž chování lze podle vnitrostátního práva přičíst této právnické osobě, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Požadavek na přesnost samotného úkonu nicméně nevyžaduje, aby uvedený úkon zmiňoval možnost uložit zvláštní správní sankci nebo opatření. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda zpráva dotčená v původním řízení tuto podmínku splňuje.

72. Z rozhodovací praxe SDEU tak dle názoru zdejšího soudu vyplývá, že úkon týkající se vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti může být učiněn i orgánem odlišným od SZIF, resp. žalovaného, tedy se může jednat i o orgán činný v trestním řízení, budou–li naplněny předpoklady akcentované shora zmíněnými rozhodnutími. Městský soud v Praze však nemůže optikou právě reprodukovaných závěrů SDEU bez dalšího aprobovat závěr žalovaného, že takovým úkonem je zahájení úkonů trestního řízení, resp. zahájení trestního stíhání ve vztahu k jiné osobě, než kterou je příjemce dotace, tedy žalobkyně.

73. Úkony, které dle žalovaného vyústily v přerušení běhu prekluzivní lhůty, byly činěny výlučně ve vztahu k Ing. K.; z žádné listiny založené ve správním spise přitom nelze dovodit, zda a pokud ano, v jakém časovém okamžiku, byla s těmito úkony seznámena i žalobkyně (už vůbec nelze usuzovat, že by žalobkyně byla přímým adresátem těchto úkonů). Plná moc přitom byla Ing. K. i udělena s platností do 31. 12. 2013. Žalovaný (ani správní orgán prvního stupně) svou úvahu stran důsledků úkonů činěných orgány činnými v trestním řízení blíže nevysvětlily. Toliko předestřely své stanovisko, že to nemusí být pouze SZIF, který činí úkony, jež vedou k přerušení lhůty. Přestože s tímto dílčím závěrem zdejší soud v kontextu shora uvedeného souhlasí, jedná se toliko o jednu ze tří podmínek, které je nutné pro přerušení běhu lhůty splnit. Žalovaný přitom splnění podmínky oznámení úkonu „dané osobě“, tj. žalobkyni nijak blíže neodůvodnil, natož aby své závěry relevantně podpořil obsahem správního spisu. Posouzení splnění všech podmínek daných čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec Nařízení 2988/95 je přitom pro učinění závěru o marném uplynutí lhůty pro zahájení řízení o vrácení dotace zásadní.

74. Pomine–li soud ve světle výše vyložených závěrů jako irelevantní provedení cílené kontroly pracovního místa ex–post v roce 2016, je ve správním spise založeno již jen usnesení o zahájení trestního stíhání a následně pak oznámení o zahájení cílené kontroly ex–post ze dne 15. 5. 2018. O tom, že by správní orgán prvního stupně provedl v mezidobí jakýkoliv jiný úkon (vyžádání dalších podkladů z trestního spisu, jiná komunikace ve vztahu k žalobkyni) není ve správním spise žádná zmínka; taková okolnost nebyla správními orgány tvrzena ani v Prvostupňovém, resp. Napadeném rozhodnutí, ani z jiné písemnosti založené ve správním spisu indicie o takovém relevantním úkonu či podkladu nevyplývají.

75. Co se pak týče samotných úkonů orgánů činných v trestním řízení, předně soud musí žalovanému vytknout, že v Napadeném rozhodnutí uvedl bez dalšího tři data, a to: 19. 9. 2016 (zahájení úkonů trestního řízení proti Ing. K.), 19. 1. 2017 (zajištění důkazů) a 18. 6. 2017 (zahájení trestního stíhání Ing. K.), aniž jakkoli rozvedl jejich relevanci ve vztahu k žalobkyni, resp. aniž by se vypořádal s naplněním podmínky, dle níž musí být úkony týkající se vyšetřování nebo stíhání nesrovnalosti oznámeny „dané osobě“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 třetího pododstavce Nařízení 2988/95. Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný v souvislosti s těmito daty poukázal na str. 8 a 9 usnesení o zahájení trestního stíhání.

76. Městský soud v Praze přitom nepřehlédl, že všechna tato data se z předmětného dokumentu podávají a lze tedy předpokládat, že je žalovaný toliko bez dalšího přejal z usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. se z ničeho nepodává, že by žalovaný měl fyzicky k dispozici další podklady. Pro úplnost pak soud dodává, že jediným dalším dokumentem založeným ve správním spise z dotčeného trestního řízení je Trestní rozsudek VSP. Správní spis neobsahuje záznam o zahájení úkonů trestního řízení nebo protokol z domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, resp. jinou písemnost týkající se poukazovaného zajištění důkazů. Neobsahuje ani žádný jiný podklad, z něhož by soud mohl učinit závěr o tom, že ze strany orgánů činných v trestním řízení byl vůči žalobkyni učiněn takový úkon, jenž by vyhovoval podmínkám vyplývajícím z čl. 3 odst. 1 třetí pododstavec Nařízení 2988/95.

77. S úvahou žalovaného stran přerušení prekluzivní lhůty provedením shora uvedených úkonů orgánů činných v trestním řízení se tak zdejší soud bez dalšího nemohl ztotožnit. Jak již bylo zdůrazněno výše, k přerušení běhu prekluzivní lhůty v souladu s čl. 3 Nařízení 2988/95 je třeba kumulativního splnění třech podmínek. Předně se musí jednat o úkon (i.) týkající se vyšetřování nebo řízení o „předmětné“ nesrovnalosti provedený (ii.) příslušným orgánem. Tento úkon pak musí být (iii.) oznámen „dané osobě“, tj. v zásadě příjemci dotace. Skutečnost, že orgán činný v trestním řízení může být příslušným orgánem k provedení úkonu, soud již vysvětlil výše. K samotné povaze úkonů a jejich oznámení dané osobě soud uvádí následující.

78. Co se týče data 19. 9. 2016 (zahájení úkonů trestního řízení), z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že k zahájení úkonů trestního řízení došlo na základě trestního oznámení podaného SZIF v rámci dotačního projektu označeného pod bodem č. III a IV předmětného usnesení. Dotační Projekt žalobkyně je však uveden pod bodem č. II usnesení. Městskému soudu v Praze proto není zřejmé, jak by v důsledku tohoto úkonu mohlo dojít k přerušení běhu prekluzivní lhůty v projednávané věci, neboť se tento úkon pochybení zjištěných v rámci dotačního Projektu žalobkyně přinejmenším dle informací obsažených v usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy jediného relevantního podkladu založeného v předloženém správním spisu, nijak netýká. Žalovaný svoji úvahu nijak blíže nerozvedl, jiné podklady k tomuto úkonu ve spisu založeny nejsou a ani obsah písemností v něm obsažených nenasvědčuje, že by k zahájení úkonů trestního řízení došlo (ad podmínka i. výše) ve vztahu k nesrovnalostem týkajícím se Projektu žalobkyně, jež posléze vyústily v rozhodnutí o vrácení dotace, a zda a pokud ano, (ad podmínka iii. výše) v jakém časovém okamžiku, byla s tímto úkonem seznámena i žalobkyně.

79. Co se týče data 19. 1. 2017 (zajištění důkazů), z usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že tohoto dne příslušníci PČR provedli vyhotovení bitové kopie pevného disku a zajištěná data byla následně zpřístupněna vrchnímu komisaři, který vyhodnotil e–mailovou komunikaci Ing. K. a uložené dokumenty na pevném disku ve vztahu k jednotlivým dotacím a založil je do trestního spisu. V tomto případě zdejší soud připouští, že uvedený úkon by se mohl (ad podmínka i. výše) týkat i nesrovnalostí v souvislosti s dotačním Projektem žalobkyně (a to na základě zjištění podávajících se ze strany 14 usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud však nemohl pominout, že z ničeho (ze samotného usnesení, z Prvostupňového či Napadeného rozhodnutí, ani z jiného dokumentu založeného ve správním spisu; nakonec pak ani z vyjádření k žalobě) se nepodává, zda a v jakém okamžiku byla s tímto úkonem seznámena žalobkyně, jakožto „daná osoba“ ve smyslu čl. 3 Nařízení 2988/95. Tato skutková okolnost je přitom (viz výše podmínka ad iii.) zcela zásadní pro závěr o způsobilosti tohoto úkonu přerušit běh prekluzivní lhůty. Z ničeho nevyplývá, že by se správní orgány touto otázkou zabývaly, natož aby jejich úvahy měly jakýkoli skutkový základ.

80. Za úkon přerušující běh prekluzivní lhůty pak z naposledy uvedeného důvodu nelze brát ani zahájení trestního stíhání Ing. K., tj. úkon tvrzený ke dni 18. 6. 2017 (správní spis neobsahuje žádné informace o tom, kdy byl úkon fakticky oznámen Ing. K.). Byť se tento již jednoznačně týkal dotačního Projektu žalobkyně (bod II. dotčeného usnesení popisuje protiprávní jednání zmocněnce žalobkyně, ke kterému došlo v souvislosti s Žádostí o proplacení), a nelze tedy pochybovat o naplnění podmínky ad i. výše, správní orgány žádným způsobem nevysvětlily, zda a jakým způsobem (kdy a za jakých okolností) byl tento úkon učiněn ve vztahu k žalobkyni, resp. kdy byla s tímto úkonem (a zda vůbec) seznámena.

81. V tomto ohledu je třeba korigovat úvahu žalovaného, nadto obsaženou až v samotném vyjádření k žalobě, že „[k] přerušení lhůty vede každý úkon orgánu oprávněného vést vyšetřování dané nesrovnalosti, který je oznámen dané osobě (zde zástupce žalobce)“. Žalovaný totiž zcela pomíjí skutečnost, že plná moc byla Ing. K. udělena s platností do dne 31. 12. 2013 (o žádné jiné plné moci než ze dne 17. 6. 2011 pak není zdejšímu soudu ničeho známo; správní orgány takovou skutečnost přitom ani netvrdí, natož aby měly pro takový poznatek oporu ve správním spisu). Správní orgány v souladu s dříve uvedeným nenabízí žádné, natož pak konkrétní a přezkoumatelné úvahy, jež by byly opřeny o podklady založené ve správním spisu, na jejichž základě by bylo možno uzavřít, že by předmětné úkony (i kdyby bylo lze u některých z nich v souladu s dříve uvedeným dospět k závěru, že se týkají nesrovnalostí zjištěných v souvislosti s dotačním Projektem žalobkyně) byly učiněny ve vztahu k „dané osobě“ ve smyslu čl. 3 Nařízení 2988/95.

82. Soud samozřejmě neponechal bez povšimnutí okolnost, že zmocněnec žalobkyně, Ing. K., je zároveň jejím manželem. Byť se dá do jisté míry předpokládat (resp. rozhodně nelze vyloučit), že žalobkyně měla o provedení těchto úkonů ve vztahu ke svému manželovi nějaké informace (otázkou je v jaké kvalitě a kvantitě), nelze tuto skutečnost bez dalšího presumovat, natožpak na ní bez jakýchkoli doprovodných úvah majících oporu v obsahu správního spisu, zakládat závěr o přerušení běhu prekluzivní lhůty. Správní orgány nejen že se těmito otázkami blíže nezabývaly, nýbrž je zcela pominuly. Žalovaný se (pomine–li soud kontrolu zacílenou na nově vytvořené pracovní místo) omezil na výčet tří dat, resp. označení tří úkonů, aniž se jakkoli zabýval naplněním shora akcentovaných podmínek, jež musí být kumulativně splněny pro závěr o přerušení běhu prekluzivní doby. Dva z těchto úkonů ostatně nejsou ani nijak relevantně zachyceny ve správním spisu. Ani jiné písemnosti v něm obsažené pak žalovanému v žádném případě neumožňovaly učinit závěr o tom, že jsou snad tyto podmínky ve vztahu k těmto úkonům splněny a pokud ano, k jakému okamžiku se tak mělo stát.

83. Soud pro úplnost dodává, že dalším úkonem, se kterým správní orgány spojují přerušení běhu prekluzivní lhůty, je pak oznámení o zahájení cílené kontroly ex–post žalobkyni dne 18. 5. 2018; tento úkon však žalobkyni nebyl oznámen ve stanovené čtyřleté lhůtě od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti (tj. ode dne 4. 9. 2013).

84. Na tomto místě je tedy třeba učinit dílčí závěr, že jednotlivé úkony učiněné příslušnými orgány od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti, do konce čtyřleté prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace dle čl. 3 Nařízení 2988/95, které žalovaný v Napadeném rozhodnutí popsal, nemohly bez dalšího ve vztahu k žalobkyni s ohledem na skutečnosti tvrzené žalovaným (resp. jejich absenci) způsobit tvrzený účinek (tj. přerušit běh prekluzivní lhůty). Kontrola provedená v roce 2016 takovým úkonem být nemohla. Žalovaný pak v Napadeném rozhodnutí neuvedl žádné takové skutečnosti ve vztahu k jednotlivým úkonům učiněným orgány činnými v trestním řízení, v důsledku kterých by bylo lze uzavřít, že došlo alespoň u některého z nich ke splnění všech tří podmínek stanovených v čl. 3 Nařízení 2988/95, a tedy k přerušení běhu prekluzivní lhůty. Především žádným způsobem neuvedl ani neodůvodnil, jakým způsobem a kdy byly tyto úkony oznámeny žalobkyni. Vyšel–li, jak je patrné z výše uvedeného, že postačí, pokud byly učiněny ve vztahu k jejímu zmocněnci, tyto své závěry nijak nevyložil, naopak zcela odhlédl přitom od časově omezeného zmocnění, aniž by přitom uvedl, neřkuli podložil závěry, z nichž by dovozoval, že na daném skutkovém půdorysu nebylo toto omezení z pohledu přičitatelnosti jednání Ing. K.a žalobkyni jako jeho manželce rozhodné.

85. Z ustálené rozhodovací praxe správních soudů se podává, že ke zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost soud přistoupí za situace, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá, nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami, či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované.

86. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (srov. především odst. 68 – 84 tohoto rozsudku) Městský soud v Praze nemůže než konstatovat, že žalovaný zatížil Napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek (skutkových) důvodů, když se v dostatečné míře v návaznosti na námitku prekluze vznesenou žalobkyní již v odvolacím řízení, nezabýval jednotlivými okolnostmi rozhodnými pro běh prekluzivní lhůty, resp. rozhodnými pro její případné přerušení a své rozhodovací důvody opřel o skutečnosti v řízení vůbec nezjišťované, resp. skutkové poznatky, které však postrádají oporu ve správním spisu. Žalovaný v tomto ohledu pouze zkonstatoval několik dat (ať už v souvislosti s kontrolou provedenou v roce 2016, nebo v souvislosti s úkony prováděnými v rámci trestního řízení) a nijak blíže nezkoumal, zda tyto úkony jsou způsobilé optikou podmínek stanovených Nařízením 2988/95 přerušit běh prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace. Uvedeným postupem tak zatížil Napadené rozhodnutí vadou podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

87. Městský soud v Praze v tomto ohledu konstatuje, že si je vědom ustálené rozhodovací praxe, ze které se podává, že k prekluzi soud přihlíží z úřední povinnosti.

88. Tento závěr se podává z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov např. nálezy ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1420/07, č. 117/2008 Sb. ÚS, ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, č. 17/2009 Sb. ÚS, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, č. 38/2009 Sb. ÚS). Především lze poukázat na posledně zmíněný nález, ve kterém Ústavní soud vyložil, z jakých důvodů uvedená povinnost vzniká. Uvedl, že „[i]nstitut prekluze využívají prakticky všechna odvětví právního řádu [...]. Ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit. Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, založenou na dvou právních skutečnostech: na uplynutí doby a na neuplatnění práva v této době. Důsledkem prekluze je dále vždy zánik samotného subjektivního práva. Konečně za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti; tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny. Účelem jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu“.

89. Nejvyšší správní soud na právní názor Ústavního soudu navázal a v rozsudku ze dne 2. 4. 2009, čj. 1 Afs 145/2008 – 135, č. 1851/2009 Sb. NSS, uvedl, že „následky, které jsou s prekluzí spojeny, dosahují takové závažnosti, že soudy k nim mají povinnost přihlížet i z moci úřední. Základním znakem prekluze totiž je, že její právní následky nastávají ex lege bez dalšího. Jedním z těchto následků pak je zánik subjektivního práva oprávněného subjektu. Pokud by tedy soudy v jimi projednávaných věcech nepřihlížely k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň jenom proto, že prekluze nebyla účastníky řádně namítnuta, pak by poskytovaly ochranu neexistujícím právům. Tím by se ovšem dostávaly do rozporu se svým hlavním posláním, jak je vymezuje § 2 s. ř. s. Uvedená charakteristika (tedy že je třeba k ní přihlížet ex offo) je ostatně vlastní institutu prekluze ve všech právních odvětvích a není důvodu, proč by tomu mělo být ve správním právu jinak“ (obdobně srov. rozsudky ze dne 29. 11. 2017, čj. 5 Afs 83/2017 – 76, ze dne 3. 2. 2010, čj. 3 Ads 125/2009 – 63, ze dne 19. 9. 2022, čj. 2 Afs 190/2021 – 74, či ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 15/2012 – 25).

90. Z uvedeného judikatorního rámce tak nade vši pochybnost vyplývá, že v případě, že soud (ať už k námitce účastníka řízení či bez ní) dospěje k závěru, že lhůta oprávněného subjektu k učinění určitého úkonu ve vztahu k účastníkovi řízení uplynula, je povinen k této skutečnosti přihlédnout z úřední povinnosti.

91. V projednávané věci je nicméně dle názoru Městského soudu v Praze učinění tohoto závěru předčasné. S ohledem na shora popsané zásadní vady v postupu a hodnocení správních orgánů totiž prozatím nelze zcela vyloučit, že v rámci trestního řízení vedeného vůči manželi žalobkyně mohlo dojít k takovému úkonu, stran něhož by mohly být naplněny podmínky vyplývající z čl. 3 odst. 1 Nařízení 2988/95.

92. Závěry žalovaného k odvolacím námitkám poukazujícím prekluzi jsou tedy v souladu s výše uvedeným zatíženy vadami uvedenými v § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Prozatím však nelze bez dalšího uzavřít, že by bylo řízení zatíženo rovněž vadou podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., kterou by bylo vydání rozhodnutí bez ohledu na marné uplynutí prekluzivní lhůty pro zahájení řízení.

93. Obsah správního spisu umožňuje učinit závěr potud, že žalobkyně nějakými poznatky o probíhajícím šetření ve vztahu k dotačnímu Projektu disponovala. Tato okolnost je zřejmá přinejmenším z jejího jednání, kdy dne 16. 10. 2018 vrátila vyplacenou dotaci ve výši 2 007 333 Kč na účet SZIF, a to bez jakékoliv předchozí výzvy ze strany správního orgánu prvního stupně. Nelze přitom přehlédnout, že Trestní rozsudek KS byl vyhlášen dne 19. 12. 2018, přičemž z Trestního rozsudku VSP se podává, že trestní soudy měly za to, že řízení před soudem mělo na Ing. K. silný výchovný vliv. K tomuto závěru soud dospěl s ohledem na „doznání obžalovaného, aktivní postoj při projednání věci v hlavním líčení, kritický náhled na spáchané jednání a projevená lítost nad činem, přijetí odsuzujícího rozsudku bez výhrad a zejména plná náhrada způsobené škody. Poslední okolnost je zcela mimořádná, který se obdobným případům trestné činnosti vymyká a přesvědčivě dokladuje upřímnou snahu obžalovaného odčinit svoje selhání, které si plně uvědomuje“ (zvýraznění provedeno soudem). Ze spisového materiálu se nicméně podává, že finanční prostředky byly vráceny samotnou žalobkyní, přičemž tak bylo učiněno v krátké době před vynesením rozsudku soudu prvního stupně v trestním řízení. Žalobkyně si tak probíhajících úkonů v trestním řízení do nějaké míry vědoma jistě byla, přičemž navrácení finančních prostředků bylo stěžejním důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

94. Tyto skutkové okolnosti (pro něž existuje jistá opora ve správním spisu a připustil–li by soud jejich relevanci) však nastaly teprve v roce 2018. Pro závěr o přerušení prekluzivní doby jsou nicméně v souladu s výše vyslovenými závěry v kontextu nyní posuzované věci rozhodné úkony realizované do září roku 2017. Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí, jakož i z usnesení o zahájení trestního stíhání a Trestního rozsudku VSP lze přitom usuzovat, že v připomínaném trestním řízení docházelo v rámci přípravného řízení k mnoha úkonům orgánů činných v trestním řízení, které sloužily k objasnění skutkového stavu. Lze předpokládat, že tak tomu bylo i ve vztahu ke skutku pod bodem II. usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. Trestních rozsudků, tj. dotačnímu Projektu žalobkyně. Sama žalobkyně ostatně měla být v trestním řízení rovněž vyslechnuta orgány činnými v trestním řízení (srov. str. 15 usnesení o zahájení trestního stíhání[1]). Kdy k tomuto úkonu došlo, jaká byla jeho forma, jaký přesně byl jeho obsah, zda byl zaměřen přímo ve vztahu k předmětnému Projektu a zda by provedení tohoto úkonu bylo způsobilé k přerušení běhu prekluzivní lhůty, však z obsahu spisového materiálu nelze zjistit. Nelze pak rovněž vyloučit, že orgány činné v trestním řízení provedly prohlídku provozovny žalobkyně, nebo učinily jiný úkon v souvislosti s vyšetřováním nesrovnalostí týkajících se dotačního Projektu žalobkyně, který jí byl formálně oznámen. Žalovaný však na těchto úkonech své závěry k otázce prekluze nestavěl a nijak, nadto pak relevantně je ani nezachytil v obsahu správního spisu.

95. Městský soud v Praze přitom pochopitelně zvažoval, zda uvedená pochybení žalovaného nelze odstranit v řízení před soudem. V tomto ohledu však skutkový stav ve světle právě uvedeného vyžaduje zásadní doplnění, bez kterého nelze závěr o prekluzi zahájení řízení o vrácení dotace a tedy ani o opodstatněnosti žalobní argumentace učinit. Soud si je vědom toho, že je jeho povinností přihlížet z úřední povinnosti ke skutečnosti, že k prekluzi určitého práva došlo. Není však naopak jeho úlohou, aby snad za žalovaného sám aktivně vyhledával a opatřoval podklady, které by byly s to podepřít závěr o tom, že k prekluzi nedošlo.

96. Zvláště pak tomu tak nemůže být v případě, kdy žalovaný své (v průběhu času proměnlivé) závěry o neuplynutí lhůty opřel dílem o úkon, jež optikou rozhodovací praxe SDEU takový účinek vyvolat nemohl, a dílem o prostou identifikaci tří dat týkajících se úkonů, jež měly být realizovány vůči manželi žalobkyně v trestním řízení (jeden z nich podle všeho nikoli ve vtahu k předmětným nesrovnalostem), aniž by se jakkoli nadto pak dostatečně zabýval naplněním podmínek vyplývajících z připomínané judikatury, a to za situace, kdy dva z těchto úkonů neměl v souladu s výše uvedeným zachyceny ve správním spisu.

97. Pokud žalovaný trvá na svém názoru, že prekluzivní lhůta pro zahájení řízení o vrácení dotace ve věci Projektu žalobkyně v důsledku jejího přerušení marně neuplynula, je primárně jeho povinností a odpovědností tento závěr opřít o konkrétní skutková zjištění a následně jej přesvědčivě odůvodnit. Úlohou soudu by jistě bylo, aby k prekluzi, vyplývala–li by z obsahu správního spisu, popř. mohla–li by být zjištěna prostřednictvím dovyžádání některého konkrétního podkladu, přihlédl i tehdy, pokud by ji nikdo nenamítal. Jeho úkolem však v kontextu § 2 s. ř. s. v žádném případě nemůže být to, aby za žalovaného sám iniciativně vyhledával žalovaným opomenuté skutkové okolnosti svědčící pro závěr, že k marnému uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo, a především v tomto ohledu zásadním způsobem doplňoval či fakticky zcela nahradil chybějící dokazování.

98. Uvedený závěr ostatně podporuje i rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, jenž ve vztahu k limitům rozsahu soudního přezkumu, zda v konkrétní věci k prekluzi práva došlo, v rozsudku ze dne 15. 7. 2010, čj. 5 Afs 33/2010 – 55, publ. pod č. 1851/2009 Sb. NSS, akcentoval, že „soud musí mít vždy možnost následně ověřit, zda k prekluzi v daném případě došlo, či nikoliv, plně však postačuje, pokud budou k tomu rozhodné skutečnosti seznatelné ze správního spisu“ (pozn. zvýraznění doplněno). V poukazovaném případě Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že okolnosti rozhodné pro učinění závěru o prekluzi práva se ze správního spisu podávají. V projednávané věci je však, pokud jde o obsah správního spisu, situace zásadním způsobem odlišná.

99. Jak již soud konstatoval výše, správní spis neobsahuje žádné takové podklady, na základě kterých by bylo lze jednoznačně dospět k závěru, že k prekluzi práva zahájit řízení o vrácení dotace nedošlo. Lze přitom poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 15/2012 – 25, ve kterém soud uvedl, že námitka správního orgánu, že nedostal v řízení před městským soudem příležitost prokázat skutečnosti rozhodné pro prodloužení běhu prekluzivní lhůty není důvodná, když soud správní orgán vyzval k předložení úplných spisů správních orgánů rozhodujících v obou stupních. Pokud stěžovatel případně nedostál své povinnosti a předložil soudu neúplný správní spis, nemůže se dovolávat svého pochybení a tvrdit, že rozhodné důkazy nebyly ve spisu obsaženy. Soud v tomto kontextu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, čj. 1 Afs 7/2008 – 91, ve kterém uvedl, že „[p]okud správní orgán nepředloží kompletní spis, vystavuje se nebezpečí, že krajský soud rozhodne v jeho neprospěch, a to jen z toho důvodu, že určitý dokument, který mohl rozhodnutí soudu zcela zvrátit, není ve spisu založen. Soud totiž vždy vychází z předpokladu (pokud opak není zcela zřejmý – pak je povinností soudu vyzvat správní orgán k doplnění spisového materiálu), že správní spis byl předložen ve své úplné podobě. Takový postup může být sice vnímán jako poměrně tvrdý, [...] avšak je zcela v souladu s principem rovnosti zbraní mezi správním orgánem a žalobcem, který je správnímu soudnictví (na rozdíl od správního řízení) vlastní, jakož i s principem, nechť si každý střeží svá práva. Předložení neúplného správního spisu pak nelze v žádném případě klást k tíži žalobce, ale je to správní orgán, který musí nést následky svého pochybení“. Z ničeho se přitom nepodává, že by žalovaný zdejšímu soudu předložil spis nekompletní, a to ať úmyslně, nebo omylem.

100. V návaznosti na výše uvedené proto Městský soud v Praze dospěl k závěru, že je namístě Napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení se žalovaný musí zaměřit na detailní posouzení otázky běhu prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace žalobkyně. V tomto ohledu musí reflektovat a přesvědčivě reagovat na argumentaci žalobkyně, která konstantním způsobem sporuje, že ve lhůtě k tomu dané Nařízením 2988/95 došlo k úkonu, který běh prekluzivní lhůty přerušuje. Pokud zjistí takové okolnosti, na základě kterých bude lze uzavřít o přerušení běhu prekluzivní lhůty a včasnému zahájení řízení o vrácení dotace, učiní podklady vypovídající o těchto okolnostech součástí správního spisu a své úvahy v tomto ohledu srozumitelným a úplným způsobem promítne do odůvodnění Napadeného rozhodnutí.

101. Nad rámec výše uvedeného pak soud pro úplnost doplňuje, že odmítnout je třeba úvahu žalovaného stran prodloužení lhůty k vymáhání neoprávněné platby dotace novelou zákona č. 256/2000 Sb., jež nabyla účinnosti dne 1. 11. 2017 (viz odst. 52 tohoto rozsudku). Sám žalovaný v tomto ohledu uvádí, že pokud k 1. 11. 2017 nebyla lhůta promlčena (prekludována) tak se prodlužuje. Vzhledem k tomu, že k „nesrovnalostem“ ve smyslu předmětného zákona i Nařízení 2988/95 však došlo dne 4. 9. 2013 a žalovaný přesvědčivým způsobem nevysvětlil (natož aby důkazně doložil) skutečnost, že k 4. 9. 2017 nedošlo k uplynutí prekluzivní lhůty, nelze o aplikace této desetileté lhůty vůbec uvažovat.

102. Soud nemohl přistoupit k posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek žalobkyně, neboť za situace, kdy Napadené rozhodnutí trpí popsanými závažnými vadami, by takové posouzení bylo předčasné, resp. nadbytečné. Posouzení těchto otázek by totiž nebylo s to na výše vyslovených závěrech v žádném ohledu ničeho změnit.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

103. Na základě shoda uvedených skutečností a důvodů soud Napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem vysloveným výše v bodech 61 – 100 rozsudku je žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. V dalším řízení se tak žalovaný bude zabývat otázkou běhu prekluzivní lhůty k zahájení řízení o vrácení dotace žalobkyně, resp. zda byly v kontextu čl. 3 Nařízení 2988/95 učiněny takové úkony příslušeného orgánu týkající se vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti a zda (a kdy) byly oznámeny žalobkyni. Pokud na základě provedených zjištění žalovaný dospěje k závěru, že k úkonu, který kumulativně splňuje podmínky dané předmětným nařízením, došlo ve lhůtě k tomu určené (tj. ve lhůtě čtyřech let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti), svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodní.

104. Pro úplnost soud konstatuje, že nepřehlédl návrh žalobkyně na zrušení Prvostupňového rozhodnutí. Tento postup však soud v projednávané věci neshledal potřebným. Bude na žalovaném, aby posoudil, zda vady vytýkané zdejším soudem odstraní sám, či zda za tímto účelem přistoupí k zrušení Prvostupňového rozhodnutí. V tomto ohledu však žalovaný musí mít na zřeteli konsekvence související s objektivní prekluzivní lhůtou stanovenou v čl. 3 pododstavec 4 Nařízení č. 2988/95.

105. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který měl ve věci úspěch. Tím je v nyní projednávané věci žalobkyně, jejíž náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále odměna advokáta, který ji v řízení zastupoval, za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ advokátní tarif “), tedy převzetí právního zastoupení, podání žaloby a sepsání jednoho podání ve věci samé (vyjádření žalobkyně k vyjádření žalovaného ze dne 14. 6. 2022). Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (3 x 3 100 = 9 300). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 = 900). Odměna advokáta tak činila 10 200 Kč, zvýšená o DPH ve výši 21 %, neboť advokát prokázal soudu, že je plátcem DPH, tedy 12 342 Kč. Spolu se soudním poplatkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží 15 342 Kč.