18 Af 6/2021– 211

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka v právní věci žalobkyně: KARDIOCENTRUM VYSOČINA CZA a. s., IČO: 260 16 877 sídlem nám. Čsl. armády 26, 373 41 Hluboká nad Vltavou proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1 za účasti: Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2021, čj. MF–14480/2020/1203–17, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 3. 5. 2021 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2021, čj. MF–14480/2020/1203–17 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a podle § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „malá rozpočtová pravidla“), zamítl návrh žalobkyně na vyplacení části dotace ve výši 91 372 826,74 Kč požadované od Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen „poskytovatel dotace“ nebo „odpůrce“).

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, čj. 18 Af 6/2021 – 75 (dále jen „Původní rozsudek MSP“) Napadené rozhodnutí pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti předmětnému rozsudku brojili kasační stížností žalovaný a poskytovatel dotace (v postavení osoby zúčastněné na řízení). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2023. čj. 3 Afs 290/2021 – 96 (dále jen „Rozsudek NSS“), ke kasační stížnosti poskytovatele dotace Původní rozsudek MSP zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení (v podrobnostech viz část VII tohoto rozsudku). Žalovaný vzal svoji kasační stížnost zpět, Nejvyšší správní soud proto dotčeným rozsudkem řízení o kasační stížnosti žalovaného zastavil.

3. Poskytovatel dotace byl podle čl. II odst. 1 zákona č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zrušen uplynutím dne 31. 12. 2021; jeho právním nástupcem se stala Česká republika. V souladu čl. II odst. 6 dotčeného zákona pak Česká republika vstoupila namísto poskytovatele dotace do všech soudních a jiných řízení zahájených přede dnem jeho zrušení. V těchto řízeních jedná jménem České republiky Ministerstvo pro místní rozvoj, nestanoví–li jiný zákon jinak. Městský soud v Praze tak nadále jedná jako s osobou zúčastněnou na řízení s Českou republikou – Ministerstvem pro místní rozvoj (dále jen „Ministerstvo“ nebo „osoba zúčastněná na řízení“).

II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

4. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve rekapituloval průběh správního řízení a podstatu sporu. Uvedl, že návrh žalobkyně mu byl jako příslušnému správnímu orgánu postoupen v červnu 2014 Ministerstvem.

5. Mezi žalobkyní jako navrhovatelkou a poskytovatelem dotace jako odpůrcem byla dne 4. 9. 2008 uzavřena „Smlouva o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad“, ve znění dodatků č. 1 až 3 (dále jen „Smlouva o dotaci“). Předmětem této smlouvy bylo poskytnutí účelové dotace na projekt s názvem „Relaxační a regenerační centrum Hluboká nad Vltavou, prioritní osa: 3 Rozvoj cestovního ruchu, oblast podpory: 3.1 Rozvoj infrastruktury cestovního ruchu“, registrační číslo projektu: CZ.1.14/3.1.00/02.00494 (dále jen „Projekt“). Dotace byla poskytnuta ve výši 49 % z celkových způsobilých výdajů Projektu, maximálně však v celkové výši 141 802 481 Kč. Dotace měla být žalobkyni poskytnuta ve třech etapách. Žalobkyně požádala dne 28. 7. 2009 o proplacení I. etapy Projektu ve výši 50 429 654,26 Kč, která jí byla odpůrcem proplacena dne 27. 10. 2009. Dne 27. 11. 2009 požádala žalobkyně o platbu za II. etapu ve výši 25 834 007,31 Kč a dne 30. 6. 2010 žalobkyně předložila odpůrci žádost o platbu za III. etapu ve výši 65 538 819,43 Kč. Tyto dvě žádosti o vyplacení části dotace nebyly žalobkyni nikdy proplaceny. Žalobkyně se proto ve sporném řízení před žalovaným domáhala po odpůrci vyplacení části dotace za II. a III. etapu Projektu ve výši 91 372 826,74 Kč.

6. Žalovaný dále v Napadeném rozhodnutí odůvodnil svoji příslušnost k rozhodnutí sporu. Smlouva o dotaci má dle jeho názoru veřejnoprávní charakter a jejím předmětem je poskytnutí peněžních prostředků z rozpočtu odpůrce, tedy veřejných finančních prostředků, o jejichž poskytnutí rozhodl subjekt veřejné správy (§ 16 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v rozhodném znění). Smlouva o dotaci je sice smlouvou podle § 159 správního řádu, ale veřejnoprávní smlouvou svého druhu (sui generis), neboť ji nelze podřadit pod žádný z druhů veřejnoprávních smluv, které předpokládá správní řád. Příslušnost žalovaného k rozhodnutí sporů ze smluv o poskytnutí dotace z veřejných rozpočtů tak podle jeho názoru plyne z § 133 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 2/1969 Sb.“). Ke stejnému závěru lze dle žalovaného podpůrně dospět výkladem § 178 odst. 1 správního řádu, stejně jako na základě § 22 odst. 8 malých rozpočtových pravidel. Od 20. 2. 2015, kdy nabyla účinnosti novela malých rozpočtových pravidel provedená zákonem č. 24/2015 Sb., pak žalovaný rozhoduje podle správního řádu spory z právních poměrů při poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci podle § 10b odst. 1 písm. a) malých rozpočtových pravidel.

7. Poté, co žalovaný shrnul právní argumentaci žalobkyně a odpůrce, v části VI. Napadeného rozhodnutí přistoupil (A) k provedení a hodnocení důkazů předložených žalobkyní a odpůrcem, přičemž provedení některých důkazů předložených žalobkyní považoval žalovaný s ohledem na povahu sporu za nadbytečné, a (B) k právnímu hodnocení věci. V rámci právního hodnocení věci nejprve uvedl, že ze Smlouvy o dotaci plyne, že se dotace poskytuje pouze na způsobilé výdaje Projektu s tím, že podrobný popis způsobilých výdajů uvádí rozpočet Projektu, který je přílohou Smlouvy o dotaci. Z původního rozpočtu Projektu z února 2008 vycházela jak první, tak druhá smlouva o dílo, avšak podle tohoto rozpočtu nebyl ve skutečnosti Projekt stavebně realizován.

8. Dále žalovaný konstatoval, že „[v] čl. IV odst. 4 smlouvy o dotaci je ujednáno, že částka dotace, která bude příjemci poskytnuta, bude určena na základě skutečně vynaložených, odůvodněných a řádně prokázaných způsobilých výdajů. Dále bylo v čl. V odst. 3 smlouvy o dotaci stanoveno, že příjemci budou proplaceny jen ty výdaje, které prokazatelně uhradil a doložil příslušným účetním dokladem. V souvislosti s tím byl příjemce podle čl. VI odst. 3 smlouvy o dotaci povinen zabezpečit, aby dodavatelé projektu fakturovali provedené práce tak, aby byl touto fakturací jednoznačně doložen účel jednotlivých fakturovaných částek a současně aby v ní byly přesně vymezeny konkrétní způsobilé a nezpůsobilé výdaje projektu Příjemce dotace se v čl. VI odst. 5 a 6 smlouvy o dotaci zavázal informovat poskytovatele dotace o všech skutečnostech a změnách, které mají vliv na plnění této smlouvy, zejména se zavázal poskytovateli dotace neprodleně oznámit jakékoli zamýšlené změny v průběhu realizace projektu. Dále byla v čl. VI odst. 8 smlouvy o dotaci příjemci výslovně stanovena povinnost realizovat projekt v souladu se žádostí o podporu projektu“.

9. Ze znaleckého posudku č. 2355/14/2017[1] však měl žalovaný za prokázané, že ke změně projektu založení stavby došlo již před podpisem první smlouvy o dílo a před zahájením stavebních prací. Podle žalovaného tak žalobkyně porušila čl. VIII odst. 1 Smlouvy o dotaci, když faktickou realizaci Projektu zahájila bez uzavření smlouvy o dílo. Ze znaleckého posudku č. 2355/14/2017 a dále znaleckého posudku č. 283–17[2] měl žalovaný dále za prokázané, že – Projekt nebyl realizován podle původní dokumentace ke stavebnímu povolení, přičemž změny neměly charakter nepředvídatelných, nýbrž je požadovala žalobkyně; – položkový rozpočet ke druhé smlouvě o dílo ze dne 5. 1. 2009, jenž byl vypracován na stavební dílo definované projektovou dokumentací ke stavebnímu povolení, a položkový rozpočet k dodatku č. 1 ke druhé smlouvě o dílo ze dne 14. 8. 2009, který byl vypracován na stavební dílo dle projektové dokumentace pro provádění stavby z prosince 2008 a odpovídá fyzické realizaci stavby, nejsou shodné; – dodavatel stavby podstatně měnil rozsah předmětu plnění, neprovedené práce nebyly vypuštěny z fakturace ani přeceněny, byly fakturovány práce, které nebyly ve skutečnosti prováděny, byly upravovány částky ve sloupcích rozpočtů (k dodatečné fakturaci), některé práce byly fakturovány duplicitně. Do srpna 2009 měl být fakturován jiný rozsah prací, než byl skutečně prováděn, ač byly zjišťovací protokoly podepsány za objednatele i zhotovitele; – nejpozději od 29. 8. 2008 používal dodavatel dvojí značení objektů, které se objevilo až v dodatku č. 1 ke druhé smlouvě o dílo ze dne 14. 8. 2009.

10. Pokud jde o obsah znaleckých posudků a některých dalších důkazů a jejich hodnocení, odkázal žalovaný opakovaně na své pravomocné rozhodnutí ze dne 25. 2. 2019, čj. MF–12109/2018/1203–11, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru č. 18/2014 zn. RRRSJ 30122/2014 ze dne 4. 11. 2014 vydanému Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 50 429 655 Kč (dále jen „Rozhodnutí o I. etapě“).

11. Žalovaný dále vyšel z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, čj. 17 T 30/2018 – 10627 (dále jen „Prvostupňový trestní rozsudek“), ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, čj. 5 To 78/2019 – 10768 (dále jen „Trestní rozsudek odvolacího soudu“; Prvostupňový rozsudek a Trestní rozsudek odvolacího soudu dále společně též „Trestní rozsudek“), podle nichž se dva jednatelé žalobkyně (ve funkcích do 27. 3. 2009) a osoba vykonávající technický dozor dopustili ve spolupachatelství (i) zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, a (ii) zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu. Žalovaný přitom v Napadeném rozhodnutí citoval z bodů 133 a 134 odůvodnění Prvostupňového trestního rozsudku, v nichž Krajský soud v Českých Budějovicích mimo jiné uvedl, že „[z]a škodu způsobenou zločiny podle § 212 a § 260 tr. zákoníku je třeba považovat celou částku dotace, která byla vyplacena (dokonaný čin), resp. o kterou bylo žádáno (pokus), nikoli pouze tu část, která odpovídá fiktivně účtovaným stavebním pracím. … S odkazem na již citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tpjn 300/2017 je třeba dále uvést, že při současném naplnění znaků obou trestných činů (podle § 212 i § 260 tr. zákoníku), tj. za situace, kdy je skutek spáchán zčásti ke škodě Evropské unie a zčásti ke škodě České republiky, je třeba v rámci ustanovení §212 tr. zákoníku obžalovaným klást za vinu celou způsobenou škodu (tj. součet obou dílčích částek), zatímco v rámci ustanovení § 260 tr. zákoníku jen její dílčí část způsobenou ve vztahu k finančním prostředkům Evropské unie“.

12. Žalovaný dále uvedl, že z Trestního rozsudku vyplývá, že nebylo prokázané, že odsouzení sebe nebo někoho jiného obohatili, když jejich hlavním motivem byla zřejmá snaha maximálně urychlit výstavbu plánovaného komplexu a zjednodušit si způsob čerpání dotace. Úmysl získat pro sebe či jiného tak existoval „pouze v jakési nepřímé formě – co nejrychleji dostavět a zprovoznit hotel a poté v rámci zcela běžné podnikatelské činnosti pořizovat zisk“.

13. Žalovaný však zdůraznil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí při uzavírání smlouvy o poskytnutí dotace podmínky stanovené poskytovatelem dotace, poskytujícím jednostranně peněžní prostředky z veřejných rozpočtů, a smluvní volnost jejího příjemce je omezena na přijetí nebo odmítnutí takto stanovených podmínek s následnou povinností akceptované dotační podmínky dodržovat.

14. Žalovaný dále konstatoval, že podle čl. VIII odst. 2 písm. e) Smlouvy o dotaci žalobkyně prohlásila, že „nemá v rejstříku trestů záznam o pravomocném odsouzení pro trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s jeho [jejím] předmětem podnikání, paděláním či pozměňováním veřejné listiny nebo úplatkářstvím, nebo pro trestný čin hospodářský anebo trestný čin proti majetku podle hlavy druhé a deváté části druhé zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ani proti němu [ní] nebylo v souvislosti s takovým trestným činem zahájeno trestní stíhání podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů; je–li příjemce právnickou osobou, týká se prohlášení podle tohoto ustanovení všech osob, které jsou jejími statutárním orgánem nebo obdržely plnou moc za účelem zastupování právnické osoby pro účely a realizaci této Smlouvy“. Dále žalovaný uvedl, že v tomto odstavci Smlouvy o dotaci je stanoveno, že v případě, že citovaná situace nastane, sdělí příjemce (žalobkyně) tuto informaci neprodleně poskytovateli dotace (odpůrci). V čl. IX odst. 10 Smlouvy o dotaci si pak odpůrce vyhradil právo pozastavit proplácení finančních prostředků dotace. Žalovaný závěrem odůvodnění připomněl, kterými dalšími dokumenty se žalobkyně podpisem Smlouvy o dotaci zavázala řídit.

15. Celé odůvodnění Napadeného rozhodnutí pak žalovaný shrnul s tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno podle § 141 odst. 4 správního řádu, když neprokázala, že (i) Projekt realizovala v souladu se Smlouvou o dotaci, (ii) fakturace odpovídala skutečně provedeným pracím a (iii) některé práce nebyly fakturovány duplicitně. Žalovaný měl rovněž za prokázané, že ve prospěch žalobkyně spáchaly trestný čin „statutární orgány a osoba v obdobném postavení jako zaměstnanec“.

III. Žaloba

16. Žalobkyně předeslala, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozhoduje (již podruhé, poprvé správní rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, čj. 50 Af 5/2017 – 85) o jiné žalobě žalobkyně, která věcně souvisí s touto žalobou, neboť se týká neproplacení I. etapy Projektu (podle žalobkyně žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu, proto proti jeho novému Rozhodnutí o I. etapě podala žalobu znovu), zatímco tato žaloba cílí na proplacení II. a III. etapy Projektu. Dále žalobkyně stručně vymezila čtyři žalobní body, u nichž následně rozvedla argumentaci.

17. Pod prvním žalobním bodem namítla nicotnost Napadeného rozhodnutí, neboť je podle jejího názoru vydal věcně nepříslušný správní orgán – žalovaný. Připomněla, že návrh na zahájení řízení podala v roce 2014 u Ministerstva. S ohledem na novelizaci malých rozpočtových pravidel zákonem č. 24/2015 Sb. měla za to, že řízení zahájená před její účinností, tj. 20. 2. 2015, mělo s ohledem na zásadu zákazu retroaktivity dokončit toto ministerstvo a nikoli žalovaný. Podle žalobkyně je věcná příslušnost dána při zahájení řízení a její případné změny v průběhu řízení v důsledku změny legislativy nemají na věcnou příslušnost vliv. Na podporu svého názoru odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, čj. 10 Afs 49/2016 – 33, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 (ač žalobkyně neuvedla spisovou značku, soudu je z vlastní činnosti známo, že jde o rozsudek čj. 10 A 144/2015 – 80).

18. Jako druhý žalobní bod označila žalobkyně nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí pro nedostatečnost jeho odůvodnění, zejména pro opomenutí nebo marginalizaci důkazů předložených žalobkyní ze strany žalovaného. Podle žalobkyně nesplňuje odůvodnění Napadeného rozhodnutí požadavky předpokládané § 68 odst. 3 správního řádu. V části týkající se skutkového stavu věci podle žalobkyně došlo k nedostatečnému hodnocení důkazů, žalovaný provedl toliko hodnocení důkazů samostatně, avšak nikoli v jejich souhrnu, „tedy zejména i zhodnocení jejich vzájemné rozdílnosti či protichůdnosti – např. zejména znaleckých posudků a dalších odborných vyjádření“. Žalovaný se podle ní nevypořádal s argumentací a důkazy předloženými žalobkyní. To vše dle ní představuje podstatnou vadu řízení.

19. V rámci hodnocení jednotlivých důkazů žalovaný dle přesvědčení žalobkyně neuvedl, co podstatného z něj pro předmět řízení, resp. Napadené rozhodnutí dovodil, a proč dal větší váhu určitému důkazu, když v řízení existuje jiný důkaz, který vede k opačným závěrům. Za absurdní označila žalobkyně části odůvodnění, resp. hodnocení důkazů, kde žalovaný uvedl jen „správní orgán k obsahu tohoto … a k jeho hodnocení odkazuje na pravomocné rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF–120109/2018/1203–11 ze dne 25. 2. 2019…“ (tedy Rozhodnutí o I. etapě, pozn. soudu). Takovéto vyjádření považovala žalobkyně bez dalšího za neurčité a v důsledku za nepřezkoumatelné. Přitom upozornila, že odkazované rozhodnutí se týkalo výhradně I. etapy Projektu spočívající v proplacení jiných stavebních prací, resp. posuzování způsobilosti zcela jiných výdajů. Žalobkyně tuto situaci připodobnila k civilnímu soudnímu sporu v případě, kdy by žalobkyně podala proti žalovanému dvě žaloby z titulu nevrácených půjček a v první žalobě by neuspěla, přičemž soud by následně o druhé rozhodl tak, že by opět žalobkyně byla neúspěšná se zdůvodněním, že byla neúspěšná již v první žalobě, aniž soud vzal v potaz a důkladně zhodnotil odlišnosti těchto případů (půjček), resp. odlišného skutkového základu. Žalobkyně označila za nepřípustné odkazy na skutkovou základnu jiného rozhodnutí v jiném řízení.

20. Pokud jde o Trestní rozsudek, připomněla jednak, že je napaden dovoláním, a dále uvedla, že realizace Projektu v rozporu se Smlouvou o dotaci se týkala především I. etapy, tedy dopad do hodnocení způsobilosti výdajů u II. a III. etapy nemůže být již z podstaty věci totožný. V Trestním rozsudku je dle žalobkyně sice shledáno porušení zákona a trestní odpovědnost dotčených tří fyzických osob, nicméně „s odůvodněním, že by projekt ve svém důsledku (závěru) měl nárok na proplacení dotace, avšak odsouzení se snažili pouze urychlit čerpání proplacení této dotace“. Dle žalobkyně tak může přetrvávat důvodný nárok na proplacení uplatněných způsobilých výdajů (či alespoň jejich určité části) Projektu.

21. Žalobkyně k tomuto žalobnímu bodu shrnula, že hodnocení je patrné až ze samotného závěru Napadeného rozhodnutí, kdy dle žalovaného žalobkyně neprokázala, že Projekt realizovala v souladu se Smlouvou o dotaci. To však podle žalobkyně není ve vztahu k II. a III. etapě zjištěnou skutečností, když žalovaný bez dalšího vyšel z Rozhodnutí žalovaného o I. etapě, kde byla skutková základna a zejména množina způsobilých výdajů odlišná. Dále má ze závěrů Napadeného rozhodnutí plynout, že žalobkyně neprokázala, že fakturace odpovídala skutečně provedeným pracím, což však dle žalobkyně žalovaný v Napadeném rozhodnutí vůbec nezkoumal, když opět pouze odkázal na Rozhodnutí žalovaného o I. etapě, v níž byl však rozsah vykázaných prací zcela odlišný od II. a III. etapy Projektu. Pokud žalovaný uvedl, že žalobkyně neprokázala, že některé práce nebyly fakturovány duplicitně, potom měl absurdně žalobkyni tlačit do prokazování negativních skutečností, když má být prokazována toliko „komplementární pozitivní skutečnost“. V neposlední řadě žalobkyně měla za neodůvodněný závěr žalovaného vycházející ze závěru, že některé osoby spojené se žalobkyní sice spáchaly trestný čin ve prospěch žalobkyně, avšak aniž by bylo patrné, jaký to mělo vliv na řešení otázky způsobilých výdajů II. a III. etapy Projektu, vůči nimž má nadto předmětný trestný čin být Trestním rozsudkem konstruován jen ve stadiu pokusu.

22. Podle třetího žalobního bodu měl být výrok Napadeného rozhodnutí – aniž žalobkyně rezignovala na shora uvedenou námitku nepřezkoumatelnosti – v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním, přičemž provedené dokazování bylo neúplné, když žalovaný nepřihlédl k důkazům ve prospěch žalobkyně. Za hlavní problém žalobkyně označila, že zjištěný (relevantní) skutkový stav není z Napadeného rozhodnutí zřejmý. Není z něj zřejmé, které konkrétní výdaje jsou nezpůsobilé, které měla fakturovat duplicitně, kde faktura neodpovídala skutečným pracím a v čem konkrétně byl Projekt realizován v rozporu se Smlouvou o dotaci.

23. Za překvapivé pak označila žalobkyně některé závěry žalovaného ohledně neunesení důkazního břemene (neprokázání) stran některých skutečností žalobkyní, což vedlo k zamítnutí jejího návrhu na proplacení dotace, aniž byla žalobkyně na toto vnímání věcí správním orgánem upozorněna a byla vyzvána k jejich prokázání. Pro rozhodnutí v souladu se zásadou materiální pravdy pak měl správní orgán provést dokazování sám i bez návrhu. Žalobkyně připomněla, že odpůrce disponuje kompletním spisem s relevantními informacemi (stran způsobilosti jednotlivých výdajů) k dotačnímu řízení.

24. Pokud žalovanému chyběl (dle konstatování v Napadeném rozhodnutí) podrobnější rozpočet, žalobkyně uvedla, že přílohou Smlouvy o dotaci je závazný rozpočet Projektu na cca jednu stranu A4. Smlouvu navrhoval odpůrce, žalobkyně měla pouze možnost ji podepsat, nebo ji odmítnout, tedy odpůrce se sám rozhodl mít jako součást závazné smlouvy takto stručně vymezený rozpočet, a proto je touto optikou nutné posuzovat rovněž otázku, zda jsou konkrétní výdaje způsobilé či nikoliv. Samotná Smlouva o dotaci přitom dle žalobkyně počítá s tím, že vícenáklady nebo nezpůsobilé výdaje si ponese příjemce dotace. Napadené rozhodnutí mělo dle žalobkyně označit, které výdaje jsou nezpůsobilé, tedy ponese si je žalobkyně sama; ostatní výdaje měl mít odpůrce povinnost proplatit jako způsobilé.

25. Žalobkyně přitom tvrdila způsobilost všech jí uplatněných výdajů v rámci II. a III. etapy Projektu, což prokazovala zejména znaleckými posudky, odbornými vyjádřeními a dalšími důkazy. Žalovaný tyto důkazní prostředky sice v Napadeném rozhodnutí zmínil, avšak relevantně je dle názoru žalobkyně nezhodnotil, toliko ohledně nich odkázal na Rozhodnutí žalovaného o I. etapě.

26. Žalobkyně dále pod tímto bodem považovala Napadené rozhodnutí za nesprávné, pokud jde o vyhodnocení relevance druhé smlouvy o dílo a dodatku k ní (se zhotovitelem HOCHTIEF). Žalobkyně upozornila na dvě zásadní z toho plynoucí skutečnosti: (1) Změny ve stavebních pracích oproti předložené projektové dokumentaci se týkaly téměř výhradně I. etapy Projektu a nikoli způsobilosti výdajů v rámci II. a III. etapy; (2) žalobkyně uzavřela druhou smlouvu o dílo dne 5. 1. 2009 (první smlouva o dílo s ní počítala) a dodatek k ní dne 14. 8. 2009. Stavba podle nich také fakticky od počátku probíhala. Dne 27. 11. 2009, kdy byla podána žádost o proplacení II. etapy, a dne 30. 6. 2010 při podání žádosti o proplacení III. etapy tak žalobkyně nemohla nikoho uvádět v omyl, neboť uplatněné způsobilé výdaje již odpovídaly realizované stavbě, druhé smlouvě o dílo a v téměř celé části II. a III. etapy i původní projektové dokumentaci. Dle slov žalobkyně tak „věcně („materiálně“) již toto bylo plně v souladu i s dotační smlouvou, pouze evidenčně („formálně“) došlo k nahlášení těchto změn odpůrci až 15. 3. 2010 (tedy dokonce ještě před předložením žádosti o proplacení III. etapy), a to z toho důvodu, že takto byl žalobce jako příjemce dotace instruován odpůrcem (z důvodu, že nahlášení všech změn ex–post po skončení stavby bude přehlednější a nebude se muset plán dávat ještě jednou ex–post do souladu se skutečností)“.

27. Žalobkyně připomněla, že změny v projektu nebyly v průběhu realizační fáze ničím neobvyklým či dokonce zapovězeným (k jejich posuzování byly vydány Metodický pokyn ke způsobilým výdajům, včetně jeho příloh, a Metodické oznámení č. 14 ze dne 1. 5. 2009). Žalobkyně připustila, že striktně vzato mělo docházet k hlášení změn v projektu před jejich uskutečněním, avšak toto pochybení označila za formální, vyžadované samotným odpůrcem a nemající vliv na naplnění účelu Projektu ani způsobilost výdajů. Rovněž doplnila, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být na případná krácení dotací (odvody) nazíráno zásadou přiměřenosti takového postihu právě ve srovnání s naplněním účelu dotovaného projektu.

28. Žalobkyně dále na svou podporu citovala z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2017, čj. 50 Af 5/2017 – 85, týkajícího se původního rozhodnutí žalovaného o I. etapě Projektu a stavěla jej do protikladu s formalistickým pohledem žalovaného. Z právního názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích je dle žalobkyně zřejmé, že žalovaný se měl zabývat zejména otázkou předvídatelnosti změn projektu/stavby (přitom není sporné, zda nastaly či nenastaly, ale zda musely k dodržení účelu Projektu nastat či nikoliv, a jak byly předvídatelné). Krajský soud přitom konstatoval, že je mu ze spisu „zřejmé, že k navýšení ceny zakázky vedla nezbytnost jiného způsobu založení stavby a stavební úpravy související s požadavkem vyhovět podmínkám stanoveným nově pro daný standard ubytovacího zařízení“. Současně zavázal žalovaného tyto změny vyhodnotit, a to i z hlediska předvídatelnosti pro žalobkyni. Soud vyšel z toho, že po přidělení dotace a v době zahájení stavby vydala příslušná autorita nové standardy pro pětihvězdičková ubytovací zařízení, na které musela žalobkyně reagovat, pokud trval záměr ohledně vybudování pětihvězdičkového ubytovacího zařízení. Aby Projekt splňoval nové standardy, muselo dojít k jeho změně, která dle názoru žalobkyně byla v době podání žádosti o dotaci nepředvídatelná. Žalovaný se neměl věnovat ani rozdílům mezi dokumentací pro stavební řízení a dokumentací o skutečném provedení stavby, kdy současně měl tento rozpor bez dalšího klást žalobkyni k tíži, a to navzdory tomu, že se odpůrce s dokumentací předloženou mu žalobkyní v rámci předložení žádosti resp. před podpisem Smlouvy o dotaci spokojil a neměl vůči ní žádných výhrad, stejně jako následně neměl výhrad stavbu kolaudující stavební úřad se skutečným provedením stavby. Žalovaný neměl v rozporu se shora uvedeným rozsudkem opětovně nikterak hodnotit statický posudek předložený žalobkyní, který měl žalobkyni ke změnám vést.

29. Žalobkyně znovu připomněla, že žalovaný nehodnotil ani převážnou většinu důkazů v řízení provedených (resp. konstatoval jen jejich obsah), a není proto zřejmé, jak ke svým závěrům vůbec dospěl. Žalobkyně nicméně akcentovala, že právní názor Krajského soudu v Českých Budějovicích se týkal primárně I. etapy Projektu, přičemž těmito nedostatky nejsou zatíženy další etapy Projektu, o jejichž proplacení šlo v Napadeném rozhodnutí.

30. Čtvrtý žalobní bod vytýká Napadenému rozhodnutí, že výše postihu (nevyplacená částka) byla stanovena v rozporu se zákonem a Smlouvou o dotaci, přičemž žalovaný nevzal v úvahu, že dotace byla využita k plánovanému (schválenému) účelu. Podle žalobkyně žalovaný nepřípustně paušalizoval, když zamítl celý její návrh na proplacení dotace en bloc. Dovolávala se posouzení výdaje po výdaji, včetně řádného odůvodnění případné nezpůsobilosti jednotlivého výdaje, a to obdobně jako poskytovatel dotace (odpůrce). I když je sporné řízení správní ovládáno zásadou dispoziční, znovu připomenula, že za účelem naplnění zásady materiální pravdy (§ 3 správního řádu) mohl žalovaný provést i důkazy nenavrhované některou ze stran, směřující ke zjištění skutečného stavu věci. Pokud měl žalovaný u určitého výdaje za neprokázanou jeho způsobilost ze strany žalobkyně, měl žalobkyni vyzvat k doložení způsobilosti a teprve poté případně prohlásit výdaj za nezpůsobilý.

31. Žalobkyně připomněla, že postavila objekt, na který dotaci získala, a účel dotace byl přes určité dílčí změny v realizaci naplněn. Dovolávala se usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017 – 33, a zásady přiměřenosti mezi porušením pravidel a výší postihu (i když v jeho případě nejde o stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, závěry kasačního soudu lze dle jeho názoru aplikovat obdobně). Žalovaný tak měl zkoumat každý jednotlivý uplatněný výdaj z návrhem uplatněné částky, anebo měl nárok žalobkyně přiměřeně krátit, a nikoli jej odmítnout jako celek. Měl určit, které výdaje jsou zatížené vytýkanou vadou, podle níž faktura neodpovídala skutečně provedeným pracím, a u kterých měl za jejich duplicitní fakturování. Žalovaný však dospěl k závěru, že veškeré výdaje jsou nezpůsobilými, ač Smlouva o dotaci byla řádně uzavřena.

32. Žalobkyně shrnula, že respektuje v případě, kdy „se prokáže, že některé z výdajů vykázaných žadatelem jako způsobilé byly ve skutečnosti výdaji nezpůsobilými, je samozřejmě na místě v takové výši žalobci proplacení dotace odepřít“. Odmítla však, že by tuto vadu měly veškeré jí uplatněné výdaje k proplacení, přičemž se „i na základě jím předložených znaleckých posudků a na základě do jisté míry vágnosti rozpočtu, který je součástí smlouvy o dotaci, domnívá, že pokud takové uplatněné výdaje skutečně existují ve vztahu k II. a III. etapě projektu, je jich výrazná menšina“. Nicméně dle přesvědčení žalobkyně se z Napadeného rozhodnutí nelze dozvědět žádnou konkrétní skutečnost, která jí uplatněné výdaje v rámci II. a III. etapy Projektu činí nezpůsobilými. Taková nezpůsobilost přitom nebyla žalovaným ani prokázána a řádně odůvodněna.

IV. Vyjádření žalovaného

33. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 1. 7. 2021 uvedl k žalobním bodům následující s tím, že přitom odkazoval na argumentaci v Napadeném rozhodnutí.

34. K prvnímu žalobnímu bodu dovolávajícímu se nicotnosti Napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že rozhodnutí bylo vydáno po účinnosti zákona č. 24/2015 Sb. (20. 2. 2015), z nějž jeho věcná příslušnost k rozhodnutí předmětného sporu plyne. Zároveň jeho příslušnost lze dovodit z § 133 odst. 1 správního řádu v kombinaci s § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb.

35. Pokud žaloba odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, čj. 10 Afs 49/2016 – 33, pak měl žalovaný tento odkaz za nepřípadný, ba naopak svědčící právnímu názoru žalovaného, když dle názoru kasačního soudu „[p]ři mlčení přechodných ustanovení platí pravidlo nepravé retroaktivity procesních norem, tj. správní orgán v řízení vždy používá aktuálně účinnou procesní úpravu“. Žalovaný odkázal v té souvislosti též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 Azs 55/2006 – 60.

36. Stran námitky nepřezkoumatelnosti uplatněné pod druhým žalobním bodem a údajného rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním pod třetím žalobním bodem měl žalovaný za to, že odůvodnění Napadeného rozhodnutí splňuje zákonné požadavky a řádně se vypořádává s navrženými a předloženými důkazy. Pokud jde o použití odkazu na Rozhodnutí o I. etapě, podle něj takový postup „nepředstavuje chybu, která by způsobovala neplatnost rozhodnutí“. Odkazované rozhodnutí, které je součástí správního spisu, bylo vydáno v obdobné věci mezi stejnými účastníky řízení, kde žalobkyně navrhovala provedení totožných důkazů jako v nyní řešené věci. Přepis příslušných částí Rozhodnutí žalovaného o I. etapě (čítajících přes 30 stran) do Napadeného rozhodnutí by dle žalovaného byl na úkor jeho přehlednosti.

37. Žalovaný dále shrnul, že z předmětných znaleckých posudků vyplývá, že se celý rozsah Projektu, metodika rozpočtu, jeho položek a jeho cena měnily. Rozpočet k žádosti o dotaci byl vytvořen na základě projektu pro stavební povolení, resp. pro výběr dodavatele, a obsahoval i agregované položky a komplety. Takto byl schválen pro poskytnutí dotace a následně podle něj bylo fakturováno do září 2009. Poté již platil pro Projekt položkový rozpočet, který byl vytvořen na podkladě dokumentace pro provádění stavby. Oba rozpočty jsou dle žalovaného neporovnatelné, neboť agregované a podrobné položky nejsou kompatibilní. Některé změny proběhly až v průběhu stavby, některé části projektu nebyly realizovány. Veškeré práce nebyly fakturovány podle platného rozpočtu a faktury neodpovídaly prováděným pracím.

38. Žalovaný shrnul, že na základě provedeného daňového řízení sp. zn. MF–12109/2018/1203, které vedlo k vydání Rozhodnutí o I. etapě, má za prokázané, že – rozsáhlé změny týkající se celého díla (Projektu) byly požadovány žalobkyní; – nejpodstatnější změny jsou mezi dokumentací pro stavební povolení (prosinec 2004) a dokumentací pro provádění stavby (prosinec 2008); – položkové rozpočty, které byly součástí druhé smlouvy o dílo a jejího dodatku č. 1, nejsou shodné a nelze na jejich základě provést přiřazení dílčích položek, neboť každý z rozpočtů je vyhotoven na jiné dílo. Rozpočet ke druhé smlouvě o dílo ze dne 5. 1. 2009 byl vypracován na celé stavební dílo definované projektovou dokumentací ke stavebnímu povolení. Rozpočet k dodatku č. 1 druhé smlouvy o dílo z 14. 8. 2009 byl vypracován na celé stavební dílo dle projektové dokumentace pro provádění stavby z prosince 2008 a odpovídá fyzické realizaci stavby. Důvod pro změnu struktury rozpočtu přitom dle žalovaného nebyl v žádném z dokumentů předložených žalobkyní uveden; – ze subdodávky zadané dodavatelem díla společnosti LUMOS s. r. o. plyne, že prakticky již od začátku výstavby používal dodavatel dvojí značení objektů, které se ale objevilo až v dodatku č. 1 ke druhé smlouvě o dílo ze dne 14. 8. 2009.

39. Žalovaný nezpochybnil, že byl žalobkyní realizován Projekt, který slouží účelu, na nějž byla dotace schválena. Žalovaný však má z předložených znaleckých posudků za prokázané, že celý Projekt byl realizován podle dvou různých rozpočtů.

40. Žalovaný měl rovněž za prokázané, že žalobkyně nepostupovala v souladu s čl. I odst. 3 Smlouvy o dotaci, podle nějž je dotace poskytována pouze na způsobilé výdaje Projektu. Připomněl, že v dotaci je obsažen příspěvek z fondu Evropské unie. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu pak za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpory.

41. Co se týká čtvrtého žalobního bodu a otázky výše postihu, resp. míry krácení dotace, žalovaný uvedl, že v návaznosti na Trestní rozsudek je úplné odepření dotace jediné možné a správné, a tedy i přiměřené. Tři fyzické osoby jednající za žalobkyni byly tímto rozsudkem dle slov žalovaného „odsouzeny za trestnou činnost vztahující se ke všem etapám předmětné dotace“. Z Prvostupňového trestního rozsudku (body 55, 57, 131, 128, 133) následně žalovaný na podporu svého názoru citoval. Žalovaný zdůraznil, že se jedná o jednu dotaci na celý Projekt a jednotlivé etapy nelze posuzovat odděleně jako samostatné dotace. Žalovaný ke svému vyjádření přiložil jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak Vrchního soudu v Praze a na úvaze zdejšího soudu ponechal, zda příslušný soudní spis od těchto soudů vyžádá.

42. Závěrem navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

V. Podání poskytovatele dotace (odpůrce)

43. Poskytoval dotace (t. č. v postavení osoby zúčastněné na řízení) podáním ze dne 21. 7. 2021 sdělil, že hodlá v řízení uplatňovat práva podle § 34 s. ř. s. a ve svém vyjádření ze dne 4. 8. 2021 navrhl zamítnutí žaloby. Připomněl, že po proplacení I. etapy Projektu žalobkyni vyšlo zejména na základě znaleckých posudků obstaraných odpůrcem najevo, že žalobkyně realizovala jinou stavbu, než na kterou uzavřela dotační smlouvu a na jejíž realizaci vybrala zhotovitele, přičemž tyto změny nikdy řádně nenahlásila odpůrci „a místo toho falšoval[a] dokumenty týkající se Projektu, aby vyvolal[a] dojem, že Projekt je realizován ve své původní podobě“. K těmto závěrům měly dospět jak Rozhodnutí o I. etapě, tak Trestní rozsudek.

44. Přezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí tak je podle odpůrce třeba posuzovat v kontextu těchto rozhodnutí, která byla pro žalovaného závazná, byla součástí správního spisu a žalobkyně je měla k dispozici. Dle odpůrce žalovaný dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu v návaznosti na závěry Trestního rozsudku „nezbylo než uzavřít, že Projekt je dotčen pravomocně potvrzenými nesrovnalostmi, vzhledem ke kterým není možné dosud nevyplacené finanční prostředky [žalobkyni] proplatit, jelikož by tím došlo v konečném důsledku ke ztrátě v souhrnném rozpočtu Evropské unie“. K etapizaci projektu odpůrce uvedl, že jeho rozdělení na tři etapy je pouze administrativní záležitostí, neboť se stále jedná o realizaci jedné stavby a její postupné proplácení odviselo od potřeby postupného kontrolování a uvolňování dotačních prostředků. Skutečnosti, že stavba byla soutěžena v podstatně jiné podobě, než byla realizována, nebo že změny Projektu byly dány rozhodnutím žalobkyně, se týkaly celé stavby, tedy všech tří etap.

45. Ke své argumentaci odpůrce dodal, že dle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu si správní orgán nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, přičemž dle § 57 odst. 3 téhož zákona je správní orgán vázán rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné. Z toho podle názoru odpůrce vyplývá, že žalovaný si o skutcích popsaných v Trestním rozsudku ani nemohl učinit vlastní úsudek, a proto nemohl aplikovat zásadu volného hodnocení důkazů, a tudíž byl povinen vycházet z popisu skutku uvedeného v Trestním rozsudku a v souladu s § 51 odst. 3 správního řádu bez dalšího dokazování žádost žalobkyně zamítnout.

46. Pokud jde o neprovedení některých žalobkyní navrhovaných důkazů žalovaným, odpůrce uvedl, že tyto byly nepotřebné a nadbytečné a neprokazovaly způsobilost jí uplatněných výdajů (jejich nezpůsobilost byla naopak vyvrácena Trestním rozsudkem). K argumentaci žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2017, čj. 50 Af 5/2017 – 85, odpůrce uvedl, že v řízeních, která vyústila ve vydání Trestního rozsudku a Rozhodnutí o I. etapě, byly již veškeré krajským soudem vytýkané nejasnosti vyvráceny zejména znaleckými posudky doc. Rysky a ČVUT, které odpůrce předložil i v řízení ústícím ve vydání Napadeného rozhodnutí.

47. Odpůrce připomněl, že žalobkyně měla ve sporném správním řízení, které je blízké civilnímu soudnímu řízení, prokázat, že splnila veškeré podmínky pro prokázání svého nároku, tj. proplacení dotace (způsobilost uplatněných výdajů). Rozhodující správní orgán (žalovaný) tak za ni nebyl povinen plnit povinnost tvrzení a důkazní a vyšetřovat skutkový stav, pokud žalobkyně sama „nepředložil[a] detailní tvrzení podpořené důkazy“.

48. Odkaz na Rozhodnutí o I. etapě použitý žalovaným v Napadeném rozhodnutí považoval odpůrce za jednoznačný a určitý, nezakládající nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalobkyně měla nadto podle odpůrce odkazované rozhodnutí k dispozici, týkalo se téhož Projektu a dotčené znalecké posudky se týkaly Projektu jako celku, nikoli jednotlivých etap. Odpůrce doplnil, že z Rozhodnutí o I. etapě „je přitom zřejmé, které znalecké závěry správní orgán považuje za základ skutkového stavu. Je rovněž důležité, že znalecké závěry byly promítnuty i do [Trestního rozsudku], tj. staly se součástí popisu skutku, přičemž Ministerstvo financí, které je popisem skutku vázáno, uvedlo v [Napadeném rozhodnutí] relevantní části trestního rozsudku, včetně popisu skutkového stavu“. Žalovaný také dle názoru odpůrce sám v Napadeném rozhodnutí uvedl, k jakým závěrům na základě uvedených důkazů v rozhodnutí dospěl.

49. Odpůrce odmítl i důvodnost posledního žalobního bodu, když dle jeho názoru se zjištěná pochybení týkala Projektu jako celku, tedy všech jeho etap, nešlo aplikovat princip proporcionality jako v sankčním řízení a úspěch navrhovatele (žalobkyně) ve sporném správním řízení závisel na jím předložených tvrzeních a důkazech ohledně jednotlivých výdajů (jejich způsobilosti). Podle odpůrce nebyl ani dodržen účel dotace, neboť stavba nebyla realizována v původní podobě, na níž byla dotace schválena a na niž byl vybrán dodavatel.

VI. Jednání

50. Při ústním jednání konaném dne 12. 5. 2023 soud rekapituloval dosavadní průběh soudního řízení, shrnul obsah soudního spisu a sumarizoval dosavadní argumentaci, kterou účastníci řízení ve svých písemných podáních uplatnili. Účastníci v rámci svých ústních přednesů setrvali na svých procesních stanoviscích a dříve uplatněné argumentaci. Žalobkyně opakovaně akcentovala důvody, pro které považovala za relevantní doplnění dokazování o provedení jí navrhovaného nového znaleckého posudku a vyčkání jeho zhotovení předtím, než bude ve věci rozhodnuto. Poukazovala na konkrétní skutečnosti, pro které nesouhlasila se závěry vyslovenými v Rozsudku NSS, jež považovala za nedostatečné. Namítala, že rozhodnutí trestních soudů, z nichž bylo možno dle kasačního soudu ve skutkových závěrech vyjít, byla zrušena; nadto šlo o závěry vyslovené toliko v odůvodnění rozhodnutí, jež není závazné, a to rozhodnutí v jiném typu řízení, kde jsou řešeny jiné otázky. Měla za to, že bylo úlohou žalovaného, aby prokazoval nezpůsobilost konkrétních výdajů, a odkazovala na rozpočet způsobilých výdajů ve Smlouvě o dotaci. K závěru v bodě 32 Rozsudku NSS namítala, že jde toliko o závěr, jenž však dle ní postrádá popis zjištění, na základě kterých byl učiněn. Byla přesvědčena, že jí dosud nebylo sděleno, které výdaje a z jakých důvodů nebyly způsobilé. Opětovně poukazovala na to, že později byly některé změny v projektu hlášeny. Polemizovala se závěry Nejvyššího správního soudu a nesouhlasila s tím, že na základě krátkého, resp. stručného zdůvodnění je možno odepřít dotační prostředky v takovéto výši. Setrvala na závěru, že ač zřejmě nemá nárok na 100% uplatňované částky, naprostá většina (kolem 90%) jí podle jejího přesvědčení náleží. Rovněž vzdor (dle ní vnitřně rozporných a nedostatečně odůvodněných) závěrů kasačního soudu trvala na námitce nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí.

51. Provedení návrhů žalobkyně na doplnění dokazování shledal soud v projednávané věci nadbytečným. V podané žalobě žalobkyně navrhla doplnit dokazování (i.) Metodickým pokynem ke způsobilým výdajům (aktuální verzí, neboť verzi z roku 2009 resp. 2010 nebylo lze na internetových stránkách odpůrce dohledat) a (ii.) Metodickým oznámením č. 14 (ze dne 1. 5. 2009). Tyto důkazní návrhy žalobkyně učinila za účelem prokázání, že změny v projektu nebyly v průběhu realizační fáze ničím neobvyklým nebo zapovězeným, neboť k jejich posuzování byly vydány právě dotčené metodiky. Provedení dotčených návrhů soud nepovažoval za potřebné, neboť se míjí podstatou předmětu sporu mezi účastníky řízení. Žalovaný ani odpůrce nečinili sporným, že by v průběhu realizace Projektu nemohlo docházet k žádným změnám, nebo že by jakékoliv změny měly vyústit v závěr o nezpůsobilosti veškerých výdajů; o neopodstatněnosti žádosti o proplacení dotace naopak uvážil s ohledem na skutečnost, že žalobkyně měla při realizace Projektu postupovat podle zcela jiné, než schválené projektové dokumentace (k otázce dostupnosti resp. vědomosti žalobkyně o pravidlech z nich vyplývajících přitom srov. níže v části VII. tohoto rozsudku).

52. Žalobkyně dále navrhla, aby soud k důkazu provedl znalecký posudek, na jehož podkladě by bylo lze seznat, jakých konkrétních pochybení se žalobkyně měla v rámci II. a III. etapy Projektu dopustit (když žalobkyně připustila, že k dílčím pochybením v rámci realizace Projektu z její strany došlo, avšak nikoliv ze 100 % jak se snaží tvrdit žalovaný). Za tímto účelem poptala vyhotovení znaleckého posudku u Ústavu znalectví a oceňování Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích a uvedla, že znalecký posudek bude zpracován v termínu do 30. 6. 2023. V projednávané věci přitom soud neshledal účelným ani potřebným vyčkávat s posouzením věci vyhotovení dalšího znaleckého posudku. I v tomto směru se dle názoru zdejšího soudu procesní strategie žalobkyně především míjí podstatou důvodů, na základě kterých žalovaný dospěl k zamítnutí její žádosti o proplacení dotace za II. a III. etapu Projektu (v podrobnostech srov. část VII tohoto rozsudku).

53. Žalovaný pak navrhl doplnění dokazování Prvostupňovým trestním rozsudkem a Trestním rozsudkem odvolacího soudu a na úvaze soudu ponechal provedení soudních spisů vztahujících se k uvedeným rozsudkům. Soud ověřil, že oba dotčené rozsudky trestních soudů jsou součástí spisového materiálu; důkaz správním spisem přitom soud neprováděl, neboť tímto se dle ustálené rozhodovací praxe správních soudů nedokazuje – soud z něj při svém rozhodování vychází. Provedení dokazování soudním spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeným ve věci pod sp. zn. 17 T 30/2018, resp. soudním spisem Vrchního soudu v Praze vedeným ve věci pod sp. zn. 5 To 78/2019 shledal soud nadbytečným, neboť žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkových závěrů učiněných trestními soudy v Trestním rozsudku; provedení spisového materiálu, z něhož soud vycházel, by tak v projednávané věci postrádalo opodstatnění. Městský soud v Praze přitom dodává, že vycházel–li žalovaný z dalších důkazních prostředků, na kterých své závěry založily i trestní soudy (tj. především znalecké posudky), tyto rovněž byly součástí správního spisu. Součástí správního spisu je pak i Napadené rozhodnutí, jež jako důkaz navrhla provést žalobkyně; s ohledem na uvedené soud ani tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl.

54. Městský soud v Praze pak přistoupil k doplnění dokazování usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, čj. 5 Tdo 1251/2020 – 11049 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2023, čj. 5 Afs 411/2021 – 51, neboť rekapitulaci skutkových závěrů obsažených v předmětných rozhodnutích považoval za podstatnou i v projednávané věci (v podrobnostech viz body 82 – 92 tohoto rozsudku); žalobkyně nadto na řízení vyústivší ve vydání těchto rozhodnutí v žalobě sama poukazovala.

VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

55. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

56. Soud předesílá, že Napadené rozhodnutí je výstupem sporného řízení správního ve smyslu § 141 správního řádu, zahájeného na návrh žalobkyně proti odpůrci, přičemž spor je veden o výklad, resp. závazky ze Smlouvy o dotaci, která má dle ustálené judikatury správních soudů charakter veřejnoprávní smlouvy sui generis (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013, čj. 9 Afs 38/2013 – 53, publ. 2984/2014 Sb. NSS). Jak shrnul Nejvyšší správní soud kupříkladu v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, čj. 2 Afs 74/2013 – 64: „Po uzavření veřejnoprávní smlouvy dochází k úpravě vztahu mezi příjemcem a poskytovatelem dotace, který je modifikován jak v oblasti práva hmotného, tak v oblasti práva procesního. Veřejnoprávní smlouva, stejně jako smlouva soukromoprávní, je primárně založena na smluvním konsensu, tj. na vzájemně adresovaných, obsahově shodných a svobodných projevech vůle dvou nebo více stran. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 2 Afs 49/2007 „[z]ásada pacta sunt servanda je obecným právním principem a vztahuje se i na veřejnoprávní smlouvy.“ Výše uvedené platí jak pro žadatele o dotaci, který se uzavřením smlouvy stává jejím příjemcem (v tomto případě žalobce), tak pro druhou smluvní stranu veřejnoprávní smlouvy – poskytovatele dotace (zde žalovanou), jakkoliv jej obsah smlouvy předurčil k vrchnostenskému postavení vůči žalobci (tj. k postavení správního orgánu), které ani uzavřením smlouvy zcela neztratil. Ochrana kterékoliv smluvní strany je v případě námitky porušení ustanovení veřejnoprávní smlouvy, nesouhlasu s jejich výkladem nebo při neplnění smlouvy samotné poskytována prostřednictvím sporu z veřejnoprávní smlouvy dle § 169 správního řádu, ve spojení s § 141 správního řádu, který iniciuje ta ze stran, která nesouhlasí s postupem druhé smluvní strany. Jakkoliv žalovaná hájí především veřejný zájem, není při případném sporu v postavení prvostupňového orgánu (tedy ve vrchnostenském postavení vůči žalobci), ale v postavení navrhovatelky nebo odpůrkyně (oba účastníci sporného řízení mají rovné postavení – viz § 141 odst. 3 správního řádu), což současně znamená, že v takové pozici není povinna či oprávněna sama posuzovat podání žalobce jako návrh na zahájení sporného řízení a postupovat jej příslušnému správnímu orgánu. Teprve rozhodnutí příslušného orgánu ze sporu z veřejnoprávní smlouvy je (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek) rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví v řízení dle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.“.

57. V rámci tohoto sporu se žalobkyně před žalovaným domáhala proplacení části dříve schválené dotace poskytovatelem dotace (t. č. osobou zúčastněnou na řízení) za II. a III. etapu Projektu v celkové výši 91 372 826,74 Kč, které jí poskytovatel dotace odmítl proplatit, byť i v krácené výši. Žalovaný návrh žalobkyně zamítl v plném rozsahu. Svůj závěr přitom shrnul tak, že žalobkyně neunesla v řízení důkazní břemeno podle § 141 odst. 4 správního řádu, a dále, že statutární orgány žalobkyně a osoba v obdobném postavení jako její zaměstnanec spáchaly v souvislosti s dotací na Projekt trestné činy ve prospěch žalobkyně, jak plyne z pravomocného Trestního rozsudku.

58. Podle § 141 odst. 4 správního řádu platí: „Ve sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí–li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků“.

59. Soud dále předesílá, že podle § 10b odst. 1 písm. a) malých rozpočtových pravidel rozhoduje podle správního řádu spory z právních poměrů při poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci Ministerstvo financí (žalovaný), je–li jednou ze smluvních stran kraj, svazek obcí, jehož členem je hlavní město Praha, nebo Regionální rada regionu soudržnosti (odpůrce). Není přitom mezi stranami sporné, že dotaci poskytl, resp. „poskytovatelem“ podle Smlouvy o dotaci byl odpůrce a jejím „příjemcem“ byla žalobkyně.

60. Podle § 10b odst. 3 malých rozpočtových pravidel potom platí, že proti rozhodnutí žalovaného vydaného podle shora citovaného ustanovení tohoto zákona nelze podat odvolání ani rozklad, tedy řádný opravný prostředek ve správním řízení. Proto přichází soudní přezkum na základě správní žaloby na řadu již po jednostupňovém sporném správním řízení.

61. Před samotným vypořádáním žalobních námitek žalobkyně Městský soud v Praze dále připomíná, že v Původním rozsudku MSP shledal opodstatněnými námitky žalobkyně vznesené pod druhým žalobním bodem (s přihlédnutím k jejich úzké provázanosti s námitky subsumovanými pod třetím žalobním bodem), tj. dospěl k závěru, že žalovaný zatížil Napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se s úvahou zdejšího soudu neztotožnil a konstatoval, že Napadené rozhodnutí takovými vadami netrpí. Právním názorem, který soud vyslovil v Rozsudku NSS, jímž zrušil Původní rozsudek MSP a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení, je soud vázán. S ohledem na skutečnost, že kasační soud se v zásadě s námitkami vznesenými pod druhým a třetím žalobním bodem obsahově vypořádal, reprodukoval soud jeho úvahy v rámci vypořádání dotčených žalobních bodů (viz body 72 až 79 tohoto rozsudku). Závěry, které nebyly v rámci přezkumu Nejvyšším správním soudem překonány, vyslovené v odůvodnění Původního rozsudku MSP, pak soud přebírá i do tohoto rozhodnutí, neboť je těmito závěry vázán.

62. S ohledem na shora uvedené soud nejprve přistoupil k vypořádání prvního žalobního bodu, v němž žalobkyně namítá nicotnost Napadeného rozhodnutí pro nedostatek věcné příslušnosti žalovaného k rozhodnutí uvedeného sporu. Žalobkyně přitom podala návrh ze dne 28. 5. 2014, kterým předmětné sporné správní řízení zahájila, k Ministerstvu pro místní rozvoj, které následně postoupilo dotčenou věc k rozhodnutí žalovanému. Pokud by soud shledal tuto námitku důvodnou, nemělo by pro nicotnost Napadeného rozhodnutí význam zabývat se dalšími žalobními body.

63. Soud však této námitce nepřisvědčuje a ztotožňuje se s tím, jak svoji věcnou příslušnost zdůvodnil žalovaný v Napadeném rozhodnutí, resp. ve vyjádření k žalobě. I když žalovaný opíral své závěry do značné míry o výklad příslušných ustanovení správního řádu v kombinaci s § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., podle přesvědčení soudu je pro posouzení otázky věcné příslušnosti stran rozhodování předmětného sporu o vyplacení dotace klíčové a rozhodující, že ke dni 20. 2. 2015 nabyl účinnosti zákon č. 24/2015 Sb., kterým bylo ustanovení § 10b ve shora reprodukované podobě do malých rozpočtových pravidel vloženo. Tato úprava, z níž kompetence žalovaného k rozhodování sporů, v nichž je osoba zúčastněná na řízení poskytovatelem dotace, výslovně plyne, má přitom charakter lex specialis ke správnímu řádu.

64. Žalobkyně staví svou argumentaci fakticky na tom, že pro posouzení věcné příslušnosti je rozhodný právní stav účinný v okamžiku zahájení řízení (zde již v roce 2014) a jeho případné změny v průběhu řízení v důsledku změny legislativy – při absenci souvisejících intertemporálních ustanovení – nejsou relevantní. S tímto výkladem nicméně soud nemůže souhlasit. Ať již totiž byla či nebyla věcná příslušnost žalovaného k vedení řízení o tomto sporu dána před účinností zákona č. 24/2015 Sb., okamžikem nabytí účinnosti tohoto právního předpisu byla nade vši pochybnost založena a při absenci jiných přechodných ustanovení k této nové procesní úpravě nebylo lze dospět výkladem jiných právních norem (účastníci řízení rovněž takový výklad nepředkládají) k tomu, že by o tomto sporu byl příslušný rozhodnout jiný správní orgán. I s ohledem na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práva a svobod) nelze připustit, aby vrchnostensky o určitých právech a povinnostech soukromých subjektů (zde příjemce dotace) rozhodoval orgán, jehož pravomoc, působnost, resp. příslušnost k takovému rozhodnutí nebyla v okamžiku rozhodování založena, případně již dle účinného právního řádu neexistovala.

65. Jak ostatně plyne již z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, čj. 10 Afs 49/2016 – 33 (jehož se ve svůj prospěch paradoxně dovolává žalobkyně), bylo–li rozhodnutí ve sporu o zrušení veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace nebo návratné finanční pomoci vydáno po nabytí účinnosti zákona č. 24/2015 Sb., rozhoduje Ministerstvo financí podle § 10b odst. 1 písm. a) malých rozpočtových pravidel, ve znění zákona č. 24/2015 Sb., třebaže řízení před Ministerstvem financí bylo zahájeno před účinností této novely (což plyne výkladem a contrario z čl. II. téže novely pojednávající toliko o odvodech a penále). Tento závěr kasačního soudu formulovaný stricto sensu ve vztahu ke sporu o zrušení veřejnoprávní smlouvy je přitom podle názoru Městského soudu v Praze plně přenositelný též na další spory z veřejnoprávních smluv o poskytnutí dotace. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že „[p]ři mlčení přechodných ustanovení platí pravidlo nepravé retroaktivity procesních norem, tj. správní orgán v řízení vždy používá aktuálně účinnou procesní úpravu (viz rozsudky ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 Azs 55/2006 – 60, č. 1349/2007 Sb. NSS a ze dne 6. 5. 2016, čj. 10 As 250/2015 – 92, věc Plzeňská teplárenská, bod 22)“ (srov. též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, čj. 10 A 144/2015 – 80).

66. Soud tedy neshledal první žalobní námitku důvodnou, neboť Napadené rozhodnutí vydal příslušný správní orgán, tedy žalovaný.

67. Následně soud přistoupil k vypořádání druhého žalobního bodu cílícího na nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění jeho výroku. Soud předesílá, že žalobní námitky ohledně této materie do značné míry souvisejí s námitkami uplatněnými též pod třetím žalobním bodem, podle nějž žalovaný nesprávně zjistil skutkový stav. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí přitom žalobkyně spatřuje především v nedostatečném zdůvodnění závěrů žalovaného a neprovedení, resp. vyhodnocení navrhovaných důkazů žalovaným.

68. Soud připomíná, že správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 – 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 – 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 – 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 – 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 – 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

69. Nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí spatřovala žalobkyně především v tom, že žalovaný nedostatečně hodnotil důkazy, z nichž činil závěr o skutkovém stavu, že provedl toliko hodnocení důkazů samostatně, avšak nikoli v jejich souhrnu, a nevypořádal se s argumentací a důkazy předloženými žalobkyní. Zvláště se žalobkyně ohradila proti způsobu hodnocení důkazů v Napadeném rozhodnutí pomocí odkazů na Rozhodnutí o I. etapě. V této souvislosti žalobkyně akcentovala, že rozsah (ne)způsobilých výdajů v I. etapě na jedné straně a II. a III. etapě Projektu na straně druhé byl rozdílný (šlo o výdaje na různé části díla, resp. Projektu). Rovněž ve vztahu ke skutkovému ději v Trestním rozsudku, na nějž Napadené rozhodnutí odkazuje, žalobkyně uvedla, že se týkal převážně I. etapy Projektu. Nadto v trestním řízení shledaná snaha odsouzených o urychlení čerpání dotace dle přesvědčení žalobkyně bez dalšího neznamená, že nevznikly způsobilé výdaje, na něž byla dotace poskytnuta.

70. Jak již bylo uvedeno výše, Městský soud v Praze v Původním rozsudku MSP shledal námitku nepřezkoumatelnosti opodstatněnou. Konstatoval, že žalovaný svůj výrok o zamítnutí návrhu žalobkyně postavil v zásadě na dvou skutečnostech.

71. Jednak žalovaný dospěl k závěru, že je prokázané, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno podle § 141 odst. 4 správního řádu, neboť neprokázala, že projekt byl realizován v souladu se Smlouvou o dotaci, fakturace odpovídala skutečně provedeným pracím, a některé práce nebyly fakturovány duplicitně. V tomto ohledu soud očekával, že žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí uvede z jakých ustanovení Smlouvy o dotaci, případně právních předpisů plynuly žalobkyni povinnosti, jejichž dodržení je podmínkou vyplacení dotace a jejichž splnění žalobkyně dle žalovaného neprokázala, a zejména z jakých konkrétních okolností (důkazů) závěr o nedodržení těchto pravidel plyne. Žalovaný přitom své klíčové závěry opřel o dva znalecké posudky předložené odpůrcem, přičemž co se týče jejich hodnocení, toliko konstatoval plnou použitelnost vyhodnocení důkazů v Rozhodnutí o I. etapě. Dle názoru soudu vysloveného v Původním rozsudku MSP však v Napadeném rozhodnutí absentovalo vyhodnocení znaleckých posudků a odborných vyjádření předkládaných žalobkyní oproti znaleckým posudkům předloženým odpůrcem. Za zásadní pak Městský soud v Praze považoval, že žalovaný se nevypořádal s argumentací žalobkyně, že závěry dovozené správním orgánem ohledně výdajů uplatněných v rámci I. etapy Projektu jsou plně použitelné i v řízení týkajícím se plateb za II. a III. etapu Projektu.

72. V rozsudku NSS však kasační soud konstatoval, že konkrétní pochybení, jichž se žalobkyně dopustila, a která byla příčinou nevyplacení dotace, dostatečně vyplývají z citovaných pasáží Trestního rozsudku. Uvedl, že žalovaný vycházel ze skutkových závěrů trestního soudu, které jsou v Trestním rozsudku obsaženy a přezkoumatelně vysvětleny. Nejvyšší správní soud uzavřel, že z Napadeného rozhodnutí je patrné, že k porušení smluvních povinností žalobkyně došlo: (i.) vystavováním fiktivních zjišťovacích a předávacích protokolů, a v návaznosti na ně i faktur za plnění, které ve skutečnosti vůbec neproběhlo nebo proběhlo v jiném (často menším) rozsahu (str. 19 Napadeného rozhodnutí), (ii.) reálným provedením stavby jinak, než podle schválené projektové dokumentace a rozpočtu, a včasným nenahlášením změn poskytovateli dotace (str. 19 Napadeného rozhodnutí), (iii.) zamlčením změny vnitřní dispozice části stavby (str. 19 Napadeného rozhodnutí), a (iv.) prováděním projektu v rozporu s platnou legislativou (tzv. na černo), čímž byl porušen čl. VIII odst. 1 Smlouvy o dotaci (str. 20 Napadeného rozhodnutí). Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil s úvahou žalovaného, že k porušení podmínek Smlouvy o dotaci došlo, s ohledem na Trestní rozsudek, ve vztahu k celému Projektu, tj. i ve vztahu k jeho II. a III. etapě. I v tomto směru považoval Nejvyšší správní soud odůvodnění Napadeného rozhodnutí za dostatečné.

73. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že žalovaný provedl Trestní rozsudek jako důkaz a poté vycházel ze skutkových závěrů trestních soudů. Samotný výrok o vině a trestu, tedy samotný fakt odsouzení fyzických osob – jednatelů žalobkyně, není v projednávané věci rozhodující.

74. Kasační soud pak rovněž shledal, že žalovaný se dostatečným způsobem vypořádal se vzájemně si odporujícími důkazy, tj. zejména znaleckými posudky navrženými k důkazu žalobkyní a poskytovatelem dotace. Upozornil, že co se týče znaleckých posudků č. 2355/14/2017 a č. 283–17, žalovaný se jejich stručné rekapitulaci a vyhodnocení věnoval na str. 22 Napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že co se týče hodnocení znaleckého posudku č. 36/2015[3] a expertního posudku ze dne 7. 8. 2015[4] (tj. důkazních prostředků navržených žalobkyní), žalovaný skutečně toliko odkázal na Rozhodnutí o I. etapě, nicméně z tohoto se podává, že oba tyto žalobkyní navržené důkazní prostředky již byly zohledněny právě ve znaleckém posudku č. 2355/14/2017. Závěry tohoto znaleckého posudku tedy byly formulovány po konfrontaci se znaleckým posudkem č. 36/2015 a expertním posudkem ze dne 7. 8. 2015. Nejvyšší správní soud uzavřel, že závěry znaleckých posudků shrnutých na str. 22 Napadeného rozhodnutí se shodují se závěry vyplývajícími z Trestního rozsudku a z Napadeného rozhodnutí je beze zbytku zřejmé, jaké skutkové okolnosti měl žalovaný za prokázané.

75. Nejvyšší správní soud pak rovněž konstatoval, že z Napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých ustanovení Smlouvy o dotaci žalovaný vycházel. Relevantní smluvní ustanovení žalovaný nejprve shrnul na str. 14, 21 a 24 Napadeného rozhodnutí.

76. Další okolností, kterou žalovaný dle názoru zdejšího soudu vysloveného v Původním rozsudku MSP nedostatečným způsobem odůvodnil, pak byl jeho závěr, že „statutární orgány a osoba v obdobném postavení jako zaměstnanec, spáchaly trestný čin ve prospěch [žalobkyně]“. Městský soud v Praze v tomto ohledu očekával, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí vysvětlí, na základě jakých ustanovení Smlouvy o dotaci, případně právních předpisů bránil pravomocný Trestní rozsudek byť částečnému vyplacení dotace poskytnuté žalobkyni.

77. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu uvedl, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí ne zcela vhodně odkázal též na čl. VIII. odst. 2 písm. e) Smlouvy o dotaci, stanovující povinnost žalobkyně neprodleně poskytovateli dotace sdělit informaci o pravomocném odsouzení žalobkyně či osob jednajících jejím jménem za vybrané trestné činy. Kasační soud nicméně poznamenal, že porušení této smluvní povinnosti (byla–li porušena) nebylo pro rozhodnutí žalovaného stěžejní. Doplnil pak, že v projednávané věci není rozhodnutí o tom, zda byl spáchán trestný čin, předběžnou otázkou ve smyslu § 57 správního řádu, neboť o návrhu žalobkyně mohl žalovaný rozhodnout i bez zodpovězení této otázky. Řádné provedení Trestního rozsudku jako důkazu mělo za následek, že žalovaný mohl ze skutečností zjištěných v trestním řízení vycházet, neboť úzce souvisely s předmětem nynějšího správního řízení.

78. Jako neopodstatněnou pak soud rovněž shledává dílčí námitku žalobkyně, že postup žalovaného co do hodnocení důkazních prostředků je vadný, když žalovaný v tomto odkazoval na odůvodnění Rozhodnutí o I. etapě (aniž označil konkrétní část dotčeného rozhodnutí či stěžejní pasáže citoval). Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS konstatoval, že žalovaný na Rozhodnutí o I. etapě odkazoval toliko v souvislosti s hodnocením znaleckých posudků č. 2355/14/2017, č. 283–17, č. 36/2015, expertního posudku ze dne 7. 8. 2015 a zprávy auditora ze dne 20. 7. 2015[5]. Zdůraznil, že všechny tyto dokumenty byly součástí správního spisu po celou dobu správního řízení a žalobkyně se k nim tedy mohla vyjádřit.

79. S ohledem na závěry vyslovené v Rozsudku NSS tak Městský soud v Praze konstatuje, že námitka vznesená žalobkyní pod druhým žalobním bodem, tj. že Napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, není důvodná. Postup žalovaného, který při právním hodnocení projednávané věci odkázal, resp. přejal závěry obsažené v Rozhodnutí o I. etapě, resp. Trestním rozsudku nezakládá bez dalšího nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí. Soud proto uzavírá, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, z jakého skutkového stavu vycházel, z čeho má tento skutkový stav za prokázaný, přitom vyšel z Prvostupňového a Odvolacího trestního rozsudku, jež řádně provedl jako důkaz. Zhodnotil ale i důkazy plynoucí z dalších v řízení provedených důkazních prostředků, zejména znaleckého posudku č. 2355/14/2017, který již pro účely trestního řízení s objektivní vahou korigoval žalobkyní předložené důkazní prostředky (zejména posudek č. 36/2015). Závěry, z nichž žalovaný vyšel, pak aplikoval na právní rámec řešené věci, tedy jednotlivá ustanovení Smlouvy o dotaci, přičemž dospěl na základě odůvodněné logické úvahy k závěru, že smluvní podmínky pro vyplacení dotace byly porušeny. Soud proto uzavírá, že rozhodnutí žalovaného zcela naplňuje v odst. 68 citované a judikaturou dovozené požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí.

80. Zdejší soud přitom zdůrazňuje, že v projednávané věci je stěžejní závěr, žalovaného, který na základě provedeného dokazování konstatoval, že fakturace předložená žalobkyní byla od počátku prováděna podle rozpočtu, jenž se neshodoval s tím, který byl původně součástí Smlouvy o dotaci. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyni byla Smlouvou o dotaci výslovně stanovena povinnost realizovat Projekt v souladu se žádostí o podporu Projektu. Doplnil, že ke změně Projektu však došlo ještě před zahájením stavebních prací, čímž se žalobkyně dopustila porušení Smlouvy o dotaci. Akcentoval přitom, že stavba Projektu probíhala podle odlišných rozpočtů. Žalovaný tak s ohledem na provedené dokazování uzavřel, že žalobkyně nesplnila podmínky pro vyplacení dotace ve výši 91 372 826,74 Kč za II. a III. etapu Projektu v souladu se Smlouvou o dotaci, neboť porušila podmínky v této smlouvě uvedené, když namísto realizace stavby podle schválené projektové dokumentace a rozpočtu postupovala již od počátku podle odlišné dokumentace. Tuto skutečnost nadto vystavováním fiktivních dokladů zastírala.

81. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaný dospěl k závěru, že žádné z výdajů uplatněných žalobkyní vůči poskytovateli dotace nejsou a nemohou být způsobilé k jejich proplacení. Tento závěr je přitom klíčový i pro další žalobní námitky uplatněné žalobkyní.

82. Městský soud v Praze dále nepřehlédl, že žalobkyně poukazovala pod tímto žalobním bodem na skutečnost, že Rozhodnutí o I. etapě, jakož i Trestní rozsudek (na něž žalovaný v rámci odůvodnění Napadeného rozhodnutí hojně odkazoval, resp. jejichž závěry do jisté míry přejal), byly napadeny správní žalobou, resp. dovoláním.

83. Předně zdejší soud uvádí, že žalovaný vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání Napadeného rozhodnutí. Jak Rozhodnutí o I. etapě, tak Trestní rozsudek byly k předmětnému dni v právní moci a byly vykonatelné. Žalovaný tedy nepochybil, pokud ze závěrů uvedených v nich vycházel, neboť mu nepříslušelo předvídat možný výsledek řízení o správní žalobě, resp. řízení o dovolání.

84. Nad rámec nutného odůvodnění však zdejší soud konstatuje, že obě tato řízení jsou k dnešnímu dni pravomocně skončena.

85. Řízení o žalobě žalobkyně proti Rozhodnutí o I. etapě bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, čj. 50 Af 9/2019 – 141, rozhodl soud o jejím zamítnutí. Proti dotčenému rozsudku brojila žalobkyně kasační stížností, kterou však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, čj. 5 Afs 411/2021 – 51, zamítnul. Výsledku tohoto řízení si je žalobkyně, jakožto účastnice dotčeného řízení, nepochybně vědoma. Městský soud proto pouze ve stručnosti zrekapituluje závěry kasačního soudu, jež shledává relevantní i pro nyní projednávanou věc.

86. V rozsudku čj. 5 Afs 411/2021 – 51 Nejvyšší správní soud poukázal, že ve znaleckém posudku č. 2355/14/2017 znalec „porovnal výkresy základových konstrukcí (6/2008) a výkresy půdorysů betonových pilířů (9/2008) podle dokumentace pro provádění stavby, z nichž vyplývá, že ke změně založení stavby došlo již před podpisem (první) smlouvy o dílo ze dne 8. 8. 2008 a vlastním zahájením stavebních prací dne 11. 8. 2008. Žádný věcný a dodatečně zjištěný důvod ke změně založení stavby tedy dán nebyl – změna založení stavby nebyla dána neznalostí geologické stavby podloží. Jednalo se pouze o reakci na požadavek [žalobkyně] jakožto investora na nové architektonické řešení díla. Tento její požadavek se promítl také do úprav vnitřní dispozice objektu, které nebyly vyvolány potřebou naplnění podmínek pro pětihvězdičkové zařízení“ (zvýraznění provedeno soudem). Za podstatné z hlediska porušení povinností žalobkyně soud označil především skutečnost, že ve výsledku se ve své podstatě jednalo o jiný projekt – stavbu, než jaká byla předmětem schválené projektové dokumentace a rozpočtu pro stavební povolení, neboť stavba byla od počátku stavěna podle jiné dokumentace a jiného rozpočtu. Nejvyšší správní soud dále poukázal, že fakturací zhotovitele stavby se zabýval právě druhý znalecký posudek, tj. posudek č. 283–17, z kterého se podává, že „fakturace k 1. etapě Projektu probíhala podle původního rozpočtu (ve smlouvě o dílo ze dne 5. 1. 2009); fyzicky však byla stavba realizována od počátku podle nového rozpočtu“. Kasační soud přitom doplnil, že závěry obsažené v dotčených znaleckých posudcích jsou pro věc zásadní a ničeho na nich nemůžou změnit ani expertní posudek ze dne 7. 8. 2015, jakož ani znalecký posudek č. 36/2015. Soud uvedl, že znalec se při zpracování posudku č. 2355/14/2017 se závěry obsaženými v posudku č. 36/2015 vypořádal, přičemž ačkoliv soud přisvědčil žalobkyni, že posudek č. 2355/14/2017 nebyl zpracováván jako revizní, nic to na přesvědčivých závěrech tohoto posudku nemění. Nejvyšší správní soud pak konstatoval, že nemá pochyb, že „výdaje na 1. etapu projektu nesplňují elementární požadavky na to, aby byly výdaji způsobilými – a to především pro jejich vynaložení v rozporu s rozpočtem projektu; ten byl jako celek zatížen nikoli nepodstatnými změnami, jež vyplynuly z požadavků [žalobkyně] samotné (nikoli na základě nepředvídatelných okolností) a navíc nebyly z její strany zavčas (dopředu) ohlášeny, naopak byly záměrně zastírány s tím, že projekt pokračuje a stavba se nadále staví podle původního rozpočtu a projektové dokumentace pro stavební povolení, byť realita byla naprosto jiná. (…) [žalobkyně] byla povinna v souladu s čl. I. 3. smlouvy o dotaci dodržet podmínky projektu, na který jí byla dotace poskytnuta, což se evidentně nestalo – tudíž nelze než konstatovat, že z její strany došlo k neoprávněnému použití peněžních prostředků poskytnutých z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad a porušení rozpočtové kázně podle § 22 odst. 1 písm. c) rozpočtových pravidel územních rozpočtů“.

87. Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 5 Afs 411/2021 – 51 tedy aproboval závěry žalovaného uvedené v Rozhodnutí o I. etapě. S ohledem na projednávanou věc však především v žádném ohledu nekorigoval postup žalovaného, co se týče vyhodnocení znaleckých posudků, a zdůraznil, že znalecké posudky č. 2355/14/2017 a 2823–17 představují stěžejní důkazní prostředek, z jejichž závěrů žalovaný při vydání Rozhodnutí o I. etapě důvodně vycházel. S ohledem na závěry vyslovené v dotčeném rozsudku tak nelze postup žalovaného, jenž ve vztahu k hodnocení znaleckých posudků přejal závěry uvedené v Rozhodnutí o I. etapě, považovat za vadný, neboť tyto byly podrobeny soudnímu přezkumu jak krajského, tak Nejvyššího správního soudu a v tomto zcela obstály. Podstatné přitom je, že byť se dotčená rozhodnutí týkala I. etapy Projektu, bylo v nich shledáno, že stavba byla od počátku realizována podle jiné projektové dokumentace a jiného rozpočtu, než byly ty, které byly podkladem pro vydání stavebního povolení. Tento závěr přitom nelze izolovaně aplikovat toliko na I. etapu Projektu, právě naopak je tento závěr přenositelný i pro účely nyní řešené věci a zakládá pochybení žalobkyně i ve vztahu k dalším dvěma etapám Projektu, jež byly toliko jeho čistě administrativním členěním. V tomto ohledu nemůže obstát stanovisko žalobkyně, že vady, jimiž byla dotčena I. etapa Projektu, byly izolovaně vztáhnutelné právě a jedině k této fázi a na zbytek realizace neměly vliv.

88. K žalobkyní připomínanému řízení o dovolání proti Trestnímu rozsudku pak Městský soud uvádí následující. Prvostupňovým trestním rozsudkem byli obvinění v postavení jednatelů a od 27. 3. 2009 též členů představenstva žalobkyně uznání vinnými zločinem dotačního podvodu dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu s tím, že oba zločiny byly spáchány v pokračování[6]. Vrchní soud v Praze pak Trestním rozsudkem odvolacího soudu Prvostupňový trestní rozsudek zrušil a opětovně rozhodl o vině, trestu i o náhradě škody a to tak, že obviněné uznal vinnými zločinem dotačního podvodu a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie, přičemž těchto zločinů se obvinění dopustili právě v souvislosti s celou výstavbou Projektu[7]. Vrchní soud přitom opětovným výrokem o vině korigoval především skutečnost, že krajský soud dospěl k závěru, že jednání obviněných naplňující znaky dotčených skutkových podstat bylo dílem dokonané (ve vztahu k I. etapě Projektu) a dílem ve stadiu pokusu (ve vztahu k II. a III. etapě Projektu), přičemž v popisu skutku krajský soud skutek rozdělil do tří dílčích útoků, právě s ohledem na jednotlivé etapy Projektu. Vrchní soud v Praze nicméně dospěl k závěru, že takové dělení není namístě, neboť se jednalo o jeden dotovaný projekt, který toliko probíhal ve třech fázích, tj. se jednalo z hlediska trestního práva hmotného i procesního o jediný skutek. V tomto ohledu je tak třeba korigovat vyjádření žalobkyně, že ve vztahu k II. a III. etapě Projektu byl „trestný čin konstruován toliko v pokusu“, neboť Vrchní soud v Praze závěr Prvostupňového trestního rozsudku v tomto ohledu překonal.

89. Z popisu skutkové věty v Trestním rozsudku odvolacího soudu je přitom zjevné, že k vystavování fiktivních zjišťovacích protokolů a v návaznosti na ně i faktur za plnění docházelo i v rámci II. a III. etapy Projektu (srov. str. 8 – 10 Odvolacího trestního rozsudku). V tomto ohledu se přitom jedná právě o skutková zjištění vyústivší z dokazování provedeného trestními soudy (tj. zjištění, na něž žalovaný v Napadeném rozhodnutí odkazoval), nikoliv o právní hodnocení.

90. O dovolání proti Trestnímu rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, čj. 5 Tdo 1251/2020 – 11049 tak, že tento společně s Prvostupňovým trestním rozsudkem zrušil a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podstatné však je, že tak učinil především na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, a to mj. z důvodu, že tresty uložené obviněným označil za příliš mírné (ke zrušení Trestního rozsudku pak dospěl mj. i na podkladě dovolání obviněných s ohledem na výrok o náhradě škody; tento aspekt však v projednávané věci postrádá relevanci).

91. V odůvodnění dotčeného rozsudku pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům, jejichž reprodukci soud považuje za podstatnou i pro účely nyní projednávané věci. Předně Nejvyšší soud přisvědčil názoru vyslovenému v Trestním rozsudku odvolacího soudu, tj. že skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, se týká jednoho dotačního projektu, jehož naplnění za využití podpory primárně podléhalo pravidlům stanoveným ve Smlouvě o dotaci. Doplnil, že „[o] poskytnutí veřejné podpory tohoto projektu bylo požádáno jedinou žádostí, k níž byl mimo jiné přiložen rozpočet a čerpání dotace mělo probíhat ve třech etapách v souvislosti s dokončením jednotlivých částí výstavby a rekonstrukce. Již na samém počátku, resp. před samotným započetím naplňování projektu bylo tudíž zcela zřejmé, že čerpání přidělené podpory a její výplata proběhne v čase postupně a tomu budou odpovídat také úkony příjemce, zejména průběžné předkládání příslušných listin či zpráv dokumentujících již vynaložené finanční prostředky investora. Vybudování či rekonstrukce objektu mělo být realizováno podle projektové dokumentace z roku 2004, kterou žadatel o dotaci mimo jiné předložil poskytovateli společně s dalšími podklady jako přílohy žádosti, v níž tedy obvinění deklarovali, že stavební práce budou prováděny podle tohoto projektu. Oproti tomu však bylo od samého počátku stavěno podle jiné, pozměněné projektové dokumentace, doplněné také o zcela nový rozpočet. Základní znaky podvodného jednání obviněných vůči poskytovateli dotační podpory byly proto naplněny předložením nepravdivých či pozměněných dokumentů ohledně realizace stavební činnosti všech tří etap výstavby a záměrem obviněných bylo vyčerpat přidělenou částku na realizaci celého projektu. Poskytovatel pak samozřejmě vycházel v rámci svého rozhodování o vyhovění žádosti o dotaci z těch projektových podkladů, které mu byly předloženy a poté je také zahrnul do podmínek, jejichž splnění bylo nezbytné pro vyplacení finanční podpory po dokončení jednotlivých etap (…) Záměr obviněných dosáhnout přijetí celé výše poskytnuté dotace na projekt byl naprosto zřejmý od samotného počátku, byť jej objektivně mohli obvinění naplňovat v čase vzhledem k nastavení dotačních podmínek poskytovatelem a způsobu postupného vyplácení podpory. Zjevně pouze díky kontrolní činnosti však bylo odhaleno flagrantní porušení závazných pravidel poskytování náhrady nákladů příjemcem dotace, a to ještě před vyplacením požadovaných částek za II. a III. etapu projektu, čímž již způsobená škoda velkého rozsahu nevzrostla o další téměř stomilionovou částku“ (zvýraznění provedeno soudem). Nejvyšší soud dále korigoval závěry uvedené v Trestním rozsudku co do absence zištného motivu obviněných. Konstatoval, že hlavním motivem obviněných naopak bylo obstarání zisku žalobkyni, přičemž co se týče jednání popsaného jako „zjednodušení čerpání dotace a urychlení výstavby“, uvedl, že podstata evidentně spočívala v „naprosto flagrantním pohrdání závaznými pravidly stanovenými pro poskytnutí dotačních prostředků (…) V průběhu stavby nevyvstala žádná neočekávaná okolnost zapříčiňující změny projektu, ty byly iniciovány výhradně investorem [žalobkyní], který o nich věděl již před zahájením stavebních prací a záměrně je poskytovateli dotace neoznámil, ačkoli k tomu byl podle dotačních podmínek povinen. Na takový přístup nelze pohlížet jako na marginální pochybení žadatele o dotaci a omlouvat jej, resp. zlehčovat jako snahu o rychlejší výstavbu a zjednodušení čerpání dotace. Také legislativa Evropské unie a judikatura Soudního dvora v rámci řešení případů nakládání s finančními prostředky pocházejícími ze strukturálních fondů či jiných finančních nástrojů Evropské unie klade důraz na pravidlo, podle něhož za dodržení všech podmínek dotací jsou výlučně odpovědni jejich příjemci (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata proti Komisi, věc C–414/08, též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 Afs 59/2012). Není pochyb o tom, že každý žadatel má zájem dosáhnout na veřejnou podporu s co nejmenším úsilím a realizovat zamýšlený projekt v co nejkratší době, a to tím spíše, závisí–li na tom také brzké výnosy z projektu, v čemž se opět promítá zištný motiv. Takového hladkého průběhu dotačního řízení však je třeba dosahovat za současného dodržení předem daných pravidel (…)“. Nejvyšší soud pak shrnul, že „průběh skutku popsaného v tzv. skutkové větě vypovídá o zjevně přezíravém přístupu obviněných k povinnosti dodržovat podmínky, za nichž měli ve prospěch investora čerpat dotaci. Zcela zásadní je skutečnost, že obvinění od počátku, co byli ve styku s poskytovatelem dotace, ani neuvažovali o tom, že by při realizaci projektu postupovali podle toho, co bylo ujednáno a schváleno dotačním orgánem, resp. věděli, že poskytovateli dotace předložená projektová dokumentace nebude při stavbě použita, že bude stavěno podle jiných stavebních plánů, ale přesto takovou významnou skutečnost zamlčeli. Naopak od počátku poskytovatele zcela vědomě a s rozmyslem fiktivními doklady utvrzovali v klamné představě o provádění stavby podle původní projektové dokumentace, tedy že vše probíhá řádně. Nelze pominout, jak to učinily soudy obou stupňů, že obvinění pro ně závazné dotační podmínky nepokrytě neplnili, naprosto je ignorovali a postupovali způsobem pro ně nejvýhodnějším“.

92. Ačkoliv tak Nejvyšší soud usnesením čj. 5 Tdo 1251/2020 – 11049 Trestní rozsudek zrušil, skutkové závěry, k nimž trestní soudy dospěly (a jež žalovaný v Napadeném rozhodnutí přejal), nijak nezpochybnil, ba právě naopak – na základě skutkových zjištění považoval hodnocení provedené trestními soudy ve vztahu k ukládaným trestům za a priori nezakládající důvody pro uložení trestu pod zákonnou trestní sazbou. Městský soud v Praze nicméně opakovaně akcentuje, že žalovaný při vydání Napadeného rozhodnutí vycházel z právního a skutkového stavu v době jeho rozhodování. Závěry, jež s ohledem na skutková zjištění provedená trestními soudy vyslovil, nicméně i optikou posouzení věci Nejvyšším soudem zcela obstojí.

93. V rámci třetího žalobního bodu, jenž se, jak již bylo uvedeno, v podstatě obsahově překrývá s již vypořádaným druhým bodem, žalobkyně napadala vady provedeného dokazování a skutkových zjištění učiněných žalovaným.

94. Co se týče žalobkyní tvrzeného nedostatečného hodnocení důkazů ze strany žalovaného, absenci vyhodnocení proti sobě vzájemně stojících důkazů, jakož i dílčí námitky žalobkyně, že z Napadeného rozhodnutí nelze seznat skutkový stav, z nějž žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí vycházel, soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené. Opakovaně přitom zdůrazňuje, že v Rozsudku NSS kasační soud jednoznačně vyjevil, že z Napadeného rozhodnutí je patrné, jaký skutkový stav vzal žalovaný za prokázaný, jak hodnotil provedené důkazy a z jakého důvodu případně neprovedl další účastníky navržené důkazy. Kasační soud pak konstatoval, že žalovaný se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rovněž vypořádal se vzájemně si odporujícími důkazy – zejména znaleckými posudky navrženými k důkazu žalobkyní a odpůrcem.

95. V tomto ohledu je třeba především zdůraznit, že znalec ve znaleckém posudku č. 2355/14/2017 jednoznačně vyslovil názor, že ke změně projektu založení stavby oproti projektu pro stavební povolení dotčené stavby došlo před samotným zahájením stavebních prací. Znalec konstatoval, že ke dni zahájení realizace stavby existovala kompletní projektová dokumentace pro stavební povolení (DSP), avšak stavba byla od samého počátku realizována podle jiné projektové dokumentace – dokumentace pro provádění stavby (DPS). Znalec dále uvedl, že nebyly žádné důvody ke změně založení stavby; na základě doplňkového geotechnického průzkumu ze září 2008 nebyly zjištěny žádné nové fenomény, které by nebyly známé již při přípravě dokumentace pro stavební povolení. Shrnul přitom, že mezi dokumentací pro stavební povolení (DSP) z prosince roku 2004, která byla použita jako podklad pro výběrové řízení na zhotovitele stavby, a dokumentací pro provádění stavby z října roku 2008 (DPS), podle které se stavba realizovala, jsou podstatné rozdíly. Ačkoliv dokumentace pro provádění stavby (DPS) byla zpracována na základě dokumentace pro stavební povolení (DSP), nebyla vypracována ve vzájemném souladu s ní, resp. byly zjištěny zásadní rozdíly mezi těmito stupni dokumentace, jež nebyly obhajitelné relevantními důvody. Tomuto pak odpovídá i skutečnost, že byly zpracovány dva položkové rozpočty (jeden na stavební dílo definované dokumentaci pro stavební povolení a jeden pro stavební dílo dle dokumentace pro provádění stavby), přičemž vzhledem k tomu, že se jedná o rozpočty na odlišné stavby, nelze provést přiřazení jejich dílčích položek.

96. Jak přitom Městský soud v Praze již konstatoval výše, žalovaný měl při posouzení žádosti žalobkyně provedeným dokazováním za prokázané, že Projekt v celém rozsahu (tj. v rámci všech jeho etap) nebyl od počátku realizován v souladu s projektovou dokumentací, která byla součástí Smlouvy o dotaci. Přitom konstatoval, že žalobkyni byla Smlouvou o dotaci stanovena povinnost realizovat Projekt v souladu se žádostí o podporu Projektu. Faktická realizace Projektu tak probíhala podle dokumentace zcela odlišné od původní dokumentace, a to pouze na základě požadavků žalobkyně, nikoliv v důsledku změn způsobených „nepředvídatelnými okolnostmi“. Vzhledem k tomu, že Projekt od počátku (tj. od zahájení I. etapy Projektu) až do jeho ukončení (tj. i v rámci II. a III. etapy Projektu) probíhal podle jiné projektové dokumentace a jiného rozpočtu, dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyni nárok na proplacení žádné části dotace nenáleží, neboť ve své podstatě neuplatnila žádné takové výdaje, které by bylo lze považovat za způsobilé.

97. Pokud tak žalobkyně v podané žalobě v zásadě setrvává na svém názoru, že má nárok na proplacení jí uplatněných výdajů v rámci II. a III. etapy Projektu, neboť se jedná o výdaje způsobilé, nereflektuje na závěry vyslovené žalovaným v Napadeném rozhodnutí. Pokud žalobkyně od počátku Projekt realizovala podle jiné než odsouhlasené projektové dokumentace, čímž porušila podmínky stanovené Smlouvou o dotaci, nelze se ztotožnit s tezí předkládanou žalobkyní, že je na žalovaném, resp. odpůrci, aby v pozdějších fázích Projektu (tj. v rámci II. a III. etapy) identifikoval jednotlivé nezpůsobilé výdaje. Žalobkyně podle zjištění žalovaného od počátku postupovala podle zcela jiného než odsouhlaseného rozpočtu a tudíž nelze identifikovat jakékoliv způsobilé výdaje, k jejichž proplacení by žalobkyně mohla mít nárok. Přehlédnout přitom rovněž nelze, že dle harmonogramu etap, který je součástí Smlouvy o dotaci, byla označení jednotlivých etap následující: I. etapa – základy, II. etapa – hrubá stavba a III. etapa – dokončení práce včetně vybavení. Nelze tedy dovozovat, že by snad jednotlivé etapy spolu nijak nesouvisely a bylo možno je posuzovat izolovaně.

98. Žalobkyně pod třetím žalobním bodem dále namítala nesplnění poučovací povinnosti ze strany žalovaného. Uvedla, že jestliže žalovaný považoval určitý výdaj za problematický či nedostatečně podložený, očekávala, že bude vyzvána k dalšímu prokázání tvrzených skutečností. Pro žalobkyni bylo zamítnutí žádosti o proplacení dotace překvapivé, akcentovala přitom význam řízení „o takto zásadní finanční částce“.

99. Sporné řízení správní dle § 141 správního řádu je ovládáno primárně zásadami dispoziční a projednací (jako civilní soudní spor). I v tomto typu řízení se pak uplatní obecná poučovací povinnost podle § 4 odst. 2 správního řádu vztahující se primárně k procesním právům účastníka řízení. Dovolávají–li se pak strany řízení podpůrné aplikace pravidel civilního procesu soudního, soud připomíná, že i pro soudy v občanskoprávních sporech plyne tato poučovací povinnost z § 5 o. s. ř. Poučovací povinnost orgánů veřejné moci se až na zákonem výslovně stanovené výjimky nevztahuje na otázky hmotného práva.

100. Základní přístup k plnění poučovací povinnosti správními orgány vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 51/2010 – 214 (publ. 2235/2011 Sb. NSS): „Dle § 4 odst. 2 správního řádu poskytne správní orgán v souvislosti se svým úkonem dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je–li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Správní řád sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy správního řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu (viz Vedral, J. op. cit. v bodě [21] shora, s. 77 – 79).“. Kasační soud zároveň doplnil, že do poučovací povinnosti nespadá návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku (srov. rozsudek ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 1/2010 – 76).

101. Vedle toho je podle soudu nutno přihlížet ke specifikům sporného řízení správního ve smyslu § 141 správního řádu. Z odstavce 4 tohoto ustanovení se jednak podává, že ve sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy (což se v projednávané věci také stalo). Věta druhá a třetí dále normují, že pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné, tedy z úřední povinnosti (což v projednávané věci podle žalovaného zjevně nebylo potřeba), a dále povinnost správního orgánu vycházet při zjišťování skutkového stavu v případě, kdy účastníci neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, z důkazů, které byly provedeny.

102. Jak ostatně k výkladu § 141 odst. 4 správního řádu uvádí odborná literatura: „Toto ustanovení upravuje speciálně způsoby dokazování ve sporném řízení, které se podobá dokazování soudu při postupu podle občanského soudního řádu. Též ve sporném řízení je povinností správního orgánu zjistit skutečný stav věci. Správní orgán však vychází přednostně z důkazů, které byly účastníky navrženy, a teprve pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Dále je účastník vystaven nebezpečí, že pokud neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny, neboť ve sporném řízení není správní orgán povinen tak široce zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící v jeho prospěch i v neprospěch jako v „klasickém“ správním řízení.“ (viz Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019). Riziko ztráty sporu z důvodu neunesení důkazního břemene proto nese účastník řízení. To však bez dalšího neznamená, že nad rámec obecné poučovací povinnosti správního orgánu o procesních právech dle § 4 odst. 2 správního řádu a postupu při dokazování výslovně předvídaném v § 141 odst. 4 téhož zákona nastupuje – v řízení ovládaném zásadami dispoziční a projednací – jakási nepsaná povinnost správního orgánu poučit účastníka řízení o hrozbě neúspěchu ve věci pro neunesení důkazního břemene. Takovou povinnost totiž zákon správnímu orgánu neukládá.

103. Jinými slovy, podle přesvědčení soudu se ve sporném řízení podle správního řádu, ani při ústavně aprobovaném imperativu zákazu překvapivých rozhodnutí, který má svůj základ v právu na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06), neuplatní pravidla obsažená pro rozhodování soudu v civilním řízení v § 118a odst. 3 o. s. ř., podle kterého v případě, kdy zjistí, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jde o právní úpravu speciální, již nelze bez dalšího aplikovat v odlišném typu řízení vedeném podle jiného právního předpisu. Právě uvedený závěr podporuje též rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu k (ne)použitelnosti tohoto civilně–procesního pravidla v soudním řízení správním (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, čj. 6 As 1/2014 – 30), a to i v případě žalob na ochranu před nezákonným zásahem (tj. v řízení, jež svou povahou – s ohledem na rozsah skutečností zjišťovaných soudem – odpovídá nalézacímu řízení v civilním procesu).

104. Soud proto nemůže dát bez dalšího za pravdu žalobkyni v námitce, že žalovaný byl povinen provést ke zjištění skutkového stavu další důkazy z úřední povinnosti ve smyslu § 141 odst. 4 věta druhá správního řádu. V daném řízení je tomu tak tím spíše, že závěry ve sporné věci bylo možné učinit na základě důkazů v řízení již provedených, a to při jejich bližším vyhodnocení na základě pečlivě provedené volné úvahy, jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, jako tomu bylo právě v souzené věci velmi úzce navazující na pravomocně skončené trestní řízení.

105. Námitky uplatněné pod třetím žalobním bodem tak soud neshledává důvodnými. Žalovaný neměl povinnost žalobkyni upozornit na riziko ztráty sporu pro neunesení důkazního břemene a poskytnout jí lhůtu k případnému uplatnění dalších důkazních návrhů. Důkazy předložené žalobkyní totiž správně vyhodnotil jako nezpůsobilé k prokázání jí tvrzeného nároku.

106. Co se týká námitek souvisejících se změnami Projektu, resp. posouzení souladu faktické realizace Projektu (a výdajů s tím spojených) s odsouhlasenými dotačními podmínkami, soud upozorňuje a nad rámec již dříve uvedeného dodává, že podle čl. VI. odst. 5 a 6 Smlouvy o dotaci se žalobkyně (příjemce dotace) zavázala informovat odpůrce (poskytovatele dotace) o všech skutečnostech a změnách, které mají vliv na plnění této smlouvy, zejména se zavázala poskytovateli dotace neprodleně oznámit jakékoli zamýšlené změny v průběhu realizace Projektu. Jakkoli tedy soud nezpochybňuje judikatorní závěry, jichž se žalobkyně dovolává a z nichž plyne, že změny v realizaci dotačních projektů mohou za určitých okolností nastat, aniž by příjemce dotace ztratil nárok na dotaci, musí zdůraznit, že podle Napadeného rozhodnutí, resp. Trestního rozsudku žalovaný žalobkyni vytýkal v podstatě úmyslné neplnění informační povinnosti řádným způsobem podle Smlouvy o dotaci, odlišnost fakturace od skutečně provedených prací, včetně fakturace duplicitní, což je zásadně jiný (závažnější) druh jednání, než změna Projektu vyžádaná okolnostmi a odůvodněně komunikovaná poskytovateli dotace. Pokud pak žalobkyně při ústním jednání polemizovala v otázce dostupnosti resp. vědomosti žalobkyně o dotačních pravidlech, včetně pravidel hlášení změn vyplývajících kromě jiného z příruček pro žadatele či metodických pokynů, odkazuje zdejší soud v tomto směru pro větší stručnost v plném rozsudku na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v bodech 39 a 40 připomínaného rozsudku ze dne 6. 4. 2023, čj. 5 Afs 411/2021 – 51, s nimiž se zcela ztotožňuje.

107. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítala, že žalovaný nepřípustně paušalizoval, když zamítl celý její návrh na proplacení dotace en bloc.

108. Žalobkyně v tomto ohledu zdůraznila, že tento postup nelze aprobovat, neboť každý zrealizovaný projekt žádající následně ex–post o proplacení dotace je standardně poskytovatelem dotace detailně zkoumán a na základě tohoto zkoumání je následně rozhodnuto, který výdaj je způsobilý a který nezpůsobilý. K takovému posouzení měl přitom v projednávané věci dle názoru žalobkyně přistoupit i žalovaný. Žalobkyně se rovněž vymezila proti závěru žalovaného, že k rozhodnutí v její neprospěch došlo z důvodu, že způsobilost výdajů neprokázala.

109. Žalobkyně rovněž doplnila, že (chybným) postupem žalovaného došlo k rozporu se zákonem, Smlouvou o dotaci i rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně konstatovala, že bylo v konečném důsledku žalobkyní postaveno to, na co byla čerpána dotace (včetně naplnění všech monitorovacích indikátorů). Žalobkyně nemohla dle svého přesvědčení ovlivnit, že došlo k „určitým změnám“. Dle žalobkyně tak měl žalovaný zkoumat každý jednotlivý uplatněný výdaj z návrhem uplatněné částky; pokud pak hodlal přistoupit ke krácení dotace dle rozpočtových pravidel či Smlouvy o dotaci, měl vycházet ze zásady přiměřenosti.

110. Městský soud v Praze s ohledem na žalobkyní uplatněnou argumentaci musí opětovně konstatovat, že i tato se míjí podstatou závěrů, jež v Napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný a na základě kterých uzavřel o nezpůsobilosti veškerých výdajů vynaložených žalobkyní, a proto zamítl její návrh, aby přikázal odpůrci (resp. osobě zúčastněné na řízení) doplatit nevyplacenou část dotace v celkové výši 91 372 826,74 Kč.

111. Žalovaný o nezpůsobilosti výdajů uzavřel, jak již Městský soud uvedl shora, neboť žalobkyně porušila podmínky Smlouvy o dotaci, když Projekt (jako celek) od počátku realizovala na základě odlišné projektové dokumentace a odlišného rozpočtu, než byl součástí Smlouvy o dotaci. Podstatné přitom je, že na základě provedeného dokazování žalovaný zjistil, že žalobkyně nikdy neměla v úmyslu postupovat podle schválené projektové dokumentace a rozpočtu, avšak podvodným jednáním tuto skutečnost zastírala, přičemž se snažila navodit dojem, že změny, které byly v projektové dokumentaci učiněny, a s tím související změny rozpočtu byly způsobeny nepředvídatelnými okolnostmi. Tato skutková verze tvrzená žalobkyní však nemá ve zjištěních shromážděných žalovaným oporu. Nelze přitom aprobovat přesvědčení žalobkyně, že pokud postavila stavbu, která se co do naplnění účelu shodovala se stavbou, na kterou byla čerpána dotace, postačuje tato skutečnost k proplacení jí uplatněných výdajů.

112. K tomu, aby žalobkyni mohly mít proplaceny výdaje, tj. aby bylo lze výdaje označit za způsobilé, měla žalobkyně povinnost postupovat v souladu se Smlouvou o dotaci. Žalobkyně přitom podmínky stanovené dotčenou smlouvou od počátku ignorovala. Rozhodně tak nelze souhlasit se žalobkyní, že v projednávané věci je veden spor o „do jisté míry administrativní pochybení“, které mělo spočívat v pozdním hlášení změn, které měly být dle žalobkyně zapříčiněny vis maior.

113. Městský soud v Praze naopak plně souhlasí se závěrem žalovaného, že podepsáním Smlouvy o dotaci žalobkyně dobrovolně akceptovala podmínky v ní uvedené. Ve Smlouvě o dotaci je přitom jednoznačně uvedeno, že dotace je poskytována na způsobilé výdaje Projektu, přičemž podrobný popis způsobilých výdajů je uveden v rozpočtu Projektu, který je přílohou Smlouvy o dotaci (srov. čl. I odst. 3 Smlouvy o dotaci). V souladu s tímto rozpočtem však žalobkyně nikdy nepostupovala, naopak od počátku Projekt realizovala podle odlišné projektové dokumentace (a odlišného rozpočtu), přičemž tuto skutečnost před poskytovatelem dotace za pomoci předkládání fiktivních dokumentů tajila.

114. Zdejší soud se proto ztotožnil se závěrem žalovaného, že dle Smlouvy o dotaci žalobkyni náleží částka dotace na základě skutečně vynaložených, odůvodněných a řádně prokázaných způsobilých výdajů, avšak s ohledem na okolnosti realizace Projektu (a to v rámci všech jeho etap), lze uzavřít, že žádné takové způsobilé výdaje žalobkyně neprokázala. Městský soud v Praze proto neshledává postup žalovaného spočívající v zamítnutí žádosti žalobkyně v celém rozsahu vadným, resp. zakládajícím nezákonnost Napadeného rozhodnutí.

115. Městský soud v Praze přitom doplňuje, že především právě s ohledem na uvedené považoval návrh žalobkyně na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem za nadbytečný. V projednávané věci totiž není sporné, nakolik skutečně realizované stavební práce provedené v rámci II. a III. etapy Projektu odpovídají fakturaci, resp. v jakém rozsahu se liší stavební práce provedené v rámci II. a III. etapy od původní projektové dokumentace. Podstatným je, přičemž tuto skutečnost žalovaný opakovaně akcentoval, že žalobkyně od počátku realizace Projektu úmyslně, flagrantně a plánovaně porušovala podmínky stanovené Smlouvou o dotaci, když Projekt nerealizovala podle původní projektové dokumentace a původního rozpočtu, ale podle zcela jiné projektové dokumentace. Veškeré výdaje uplatněné žalobkyní jsou tak zatíženy tímto úmyslným pochybením, a nelze je proto za žádných okolností vyhodnotit jako způsobilé. Doplnění dokazování k návrhu žalobkyně by přitom na uvedeném nebylo způsobilým čehokoliv změnit. Nadto pak soud nad rámec nezbytného odůvodnění dodává, že s ohledem na shora popsané principy vyplývající z § 141 správního řádu bylo úlohou a procesní odpovědností žalobkyně prokazovat svá tvrzení již v rámci správního řízení sporného. Jakkoli nelze v obecné rovině ani v tomto případě zcela vyloučit s ohledem na pravidla plné jurisdikce doplnění dokazování v řízení o žalobě proti rozhodnutí vydanému v takovém typu řízení, nejeví se Městskému soudu v Praze na skutkovém půdorysu nyní řešené věci se zřetelem k závěrům Nejvyššího správního soudu aprobujícím skutkové závěry žalovaného potřebným takové doplnění dokazování realizovat.

116. Městský soud tak uzavírá, že námitky žalobkyně subsumované pod čtvrtým žalobním bodem rovněž neshledal důvodnými.

117. Pro úplnost pak zdejší soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS konstatoval, že co se týče aplikace zásady přiměřenosti, je třeba zohlednit specifika správního řízení sporného oproti „klasickému“ správnímu řízení, v němž je rozhodováno o odvodu za porušení rozpočtové kázně. Doplnil, že v řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně je uplatnění zásady přiměřenosti namístě, avšak sporné řízení správní se odlišuje zejména oslabením zásady vyšetřovací a zvýšením odpovědnosti účastníků řízení za výsledek sporu akcentováním zásady projednací. Aplikace zásady přiměřenosti tak v projednávané věci nemá své místo.

VIII. Závěr a náklady řízení

118. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

119. Výrok II o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s, podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

120. Výrok III o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 s. ř. s., podle kterého má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V tomto řízení však osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly a ze správního ani soudního spisu soud neshledal žádný důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by jí bylo možné náhradu nákladů řízení přiznat. Soud proto vyslovil, že osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení nemá.