18 Co 306/2025 - 301

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 624 785,325 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. května 2025, č. j. 14 C 39/2023-248, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 624 785,325 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 11. 1. 2023 do zaplacení ve výši, která odpovídá roční výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů (výrok I.). Zároveň žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 460 988,63 Kč (výrok II.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení zahájeném dne [datum] žalobou, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že před uzavřením manželství si pořídili do podílového spoluvlastnictví (o velikosti podílu každého ideální ) nemovitosti – pozemek parc. č. st. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [adresa], rodinný dům, pozemek parc. č. [adresa], orná půda a pozemek parc. č. [hodnota], orná půda, vše zapsané v Katastru nemovitostí vedeném [Orgán veřejné moci], k. ú. [adresa], obec [adresa]. Kupní smlouvou ze dne [datum] výše popsané nemovitosti prodali za cenu 3 165 000 Kč. Kupující na účet žalované zaplatili celkem 1 122 970,65 Kč. Zbytek kupní ceny byl vyplacen na úhradu společného hypotečního úvěru a jako odměna realitní makléřky. Nemovitosti vlastnili žalobce a žalovaná rovným dílem, proto náležela od počátku každému z nich polovina částky odpovídající úhradě kupní ceny, tj. 561 485,325 Kč. Žalobce dále uhradil za žalovanou daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 63 300 Kč (stejnou částku zaplatil žalobce i za sebe). Žalobce se opakovaně neúspěšně snažil s žalovanou dohodnout na vyplacení těchto částek. V dubnu [datum] došlo k rozpadu vztahu.

3. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Celý proces prodeje nemovitostí byl v režii žalobce, kterému žalovaná udělila plnou moc. Finanční prostředky z prodeje byly od začátku míněny k použití na zaplacení nákladů spojených s přestěhováním rodiny účastníků, včetně jejich tří dětí, do [adresa], kam v roce [datum] byla žalovaná přijata na magisterské studium. Žalobce všechny kroky žalované schvaloval a věděl, že kvůli studiu nebude žalovaná mít zaměstnání. Bez těchto finančních prostředků by přestěhování rodiny a studium žalované nebylo možné realizovat. Žalovaná z těchto prostředků zaplatila např. víza, rodinné zdravotní pojištění, letenky do [adresa] a většinu nákladů na chod domácnosti v [adresa]. Finanční výnos z prodeje nemovitostí byl tedy použit k uspokojování potřeb rodiny v rámci společného jmění manželů (dále jen SJM) s vědomím a souhlasem žalobce.

4. Soud I. stupně rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (odvolacím soudem v usnesení č. j. [spisová značka] označované jako č. j. [spisová značka]- poznámka odvolacího soudu) žalobě vyhověl. K odvolání žalované [Orgán veřejné moci] usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tento předchozí rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že s ohledem na pravomocný rozvod manželů měla být žaloba posouzena dle ustanovení o vypořádání SJM (a nikoli dle zásad bezdůvodného obohacení), přičemž 3letá lhůta pro podání žaloby dle § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen OZ) zjevně uběhnout nemohla. Odvolací soud dále zvažoval, zdali peníze za podíl žalobce, které dle dohody účastníků byly zaplaceny na účet vedený bankou pro žalovanou, představují majetek, který je oddělitelný od ostatních peněz na účtu, z nichž byly tehdy prokazatelně uspokojovány společné potřeby rodiny účastníků. Dospěl přitom k závěru, že oddělitelnost peněz žalobce za prodej předmětných nemovitostí dovodit nelze. Jinak řečeno, výlučné prostředky žalobce, které byly s jeho souhlasem poukázány na bankovní účet žalované, se smísily s prostředky účastníků v SJM a jako takové bylo třeba je vypořádat. Každý z manželů má přitom právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na majetek společný, přičemž žalobce tvrdil, že potřeby dětí byly hrazeny jinak, formou plateb výživného. Oproti tomu žalovaná namítala, že veškeré peníze získané za prodej nemovitosti byly v rámci SJM spotřebovány a ke dni zániku SJM již žádný majetek žalobce smísený s prostředky v SJM neexistuje. Jelikož posledně uvedená tvrzení účastníků nebyla soudem I. stupně – s ohledem na jeho chybný závěr – posuzována, byl předchozí rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

5. V dalším řízení, po provedeném dokazování, soud I. stupně věc hodnotil dle § 708, § 709, § 742 OZ a dospěl k závěru, že si účastníci před uzavřením manželství (dne [datum]) zakoupili do podílového spoluvlastnicí nemovitosti, přičemž podíl každého z nich činil . Následně již jako manželé tuto nemovitost dne [datum] prodali za kupní cenu 3 165 000 Kč. Za prodej nemovitostí obdržela žalovaná na svůj účet č. [č. účtu] celkově částku 1 122 970,65 Kč (rozdíl mezi sjednanou kupní cenou 3 165 000 Kč a částkou zaslanou na účet žalované představovala částka 1 992 029,35 Kč na úhradu dlužného úvěru žalobce a žalované a dále platba 50 000 Kč na odměnu realitní makléřky). Dále žalobce za manželství (tedy z prostředků SJM) zaplatil za žalovanou daň ve výši 63 300 Kč (z těchto prostředků zaplatil daň v téže výši rovněž za svoji osobu). Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dnem [datum]. K výplatě finanční prostředků na účet žalované tak došlo v době, kdy účastníci jako manželé společně hospodařili v nemodifikovaném zákonném režimu společného jmění dle § 708 OZ.

6. Soud I. stupně nevzal za prokázané tvrzení žalobce o tom, že dne [datum] žalovaná převedla bez jeho vědomí a souhlasu prostředky z prodeje domu uložené na svém účtu u banky [právnická osoba] na australský účet. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na skutečnost, žalobce měl prodej nemovitosti zcela ve své kompetenci a sám rozhodl, že peníze z prodeje budou poukázány na účet žalované. Žalovaná se ke konci roku [datum] přestěhovala společně s třemi nezletilými dětmi účastníků do [adresa], kde začala studovat vysokou školu a děti zde rovněž začaly docházet do škol. K přestěhování došlo se souhlasem žalobce, který pobyt rodiny v [adresa] schvaloval. Zejména v období před přestěhováním a během pobytu rodiny v [adresa] došlo k výraznému nárůstu nákladů rodiny, a to za situace, kdy žalovaná, jako studentka, neměla žádný příjem. Žalobce si musel být vědom toho, že jím zasílané finanční prostředky nemohou plně saturovat vysoké životní náklady v [právnická osoba]. Z tohoto důvodu si žalovaná na australský účet pravidelně převáděla vysoké částky z účtů v ČR, kam byly mj. poukázány i finanční prostředky za prodej nemovitosti. Soud I. stupně se podrobně zabýval finančními transakcemi mezi jednotlivými účty žalované a dospěl k závěru, že došlo ke smísení finančních prostředků za žalobcovu polovinu kupní ceny za nemovitost s finančními prostředky náležejícími do SJM. Nemůže se tak jednat o oddělitelné finanční prostředky od ostatních peněz na účtu, protože z nich byly prokazatelně uspokojovány společné potřeby rodiny účastníků. Nadto žalobce ani přes poučení dle § 118a odst. 1–3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen o. s. ř.) neprokázal oddělitelnost tvrzené pohledávky od ostatních finančních prostředků náležejících do SJM, a neunesl tak břemeno důkazní. Přesto, že došlo ke smísení peněz na účtu žalované, má každý z manželů právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na majetek společný. V řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky získané z prodeje byly za trvání manželství spotřebovány ve prospěch rodiny účastníků, když v období od května [datum] do července [datum] žalobce poukázal žalované pro potřeby rodiny celkem částku cca 1 700 000 Kč (v této částce je již započítána jeho polovina z prodeje nemovitosti), nicméně celkové náklady za toto období částku poukázanou žalobcem převýšily téměř dvojnásobně. Nadto bylo prokázáno, že matka žalované ve prospěch žalované a společných dětí účastníků převedla v období let [datum] až [datum] částku ve výši cca 2 500 000 Kč a žalovaná převedla své matce cca 2 100 000 Kč, přičemž transakce byly určeny k úhradě uspokojování životních potřeb rodiny. Dále v období let [datum] bylo poukázáno cca 95 000 Kč jako příspěvek na zákonné pojištění otce žalované, který opustil své zaměstnání a přestěhoval se, aby vypomohl s péčí o nezletilé děti účastníků. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení, následoval soud I. stupně závěr odvolacího soudu, že k promlčení nároku žalobce nedošlo. Soud I. stupně nevyhověl žádosti žalované, aby byly vyžádány výpisy z účtů žalobce za období cca [datum] až do rozvodu manželství účastníků, neboť tyto důkazy shledal za nadbytečné, když žalovaná k opakovaným dotazům soudu sdělila, že nežádá vypořádávat SJM. Stejně tak se jevilo jako nadbytečné k návrhu žalobce doplňovat dokazování výpisy z účtu matky žalované za období let [datum] až [datum], když důkazy relevantní pro skutkové závěry a právní posouzení již byly provedeny. Soud I. stupně také nevyčkával na zaslání úplných výpisů z australských účtů a anglických účtů žalované s tím, že z předložených výpisů byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

7. Ze shora uvedených důvodů proto soud I. stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování o nákladech řízení vyšel ze Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. TZ 76/2023 (pozn. odvolacího soudu: jedná se o Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23), ze kterého vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není-li žaloba zamítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Následně žalobci uložil zaplatit náklady řízení žalované, neboť jeho žalobu zamítl. Tyto náklady vypočetl na 375 081,10 Kč, představující zaplacený soudní poplatek za odvolání a náklady právního zastoupení, zvýšené o cestovní a ubytovací náklady žalované v částce 85 907,53 Kč.

8. Žalobce do celého rozsahu rozsudku podal včasné a přípustné odvolání, ve kterém se předně neztotožňoval se způsobem, jakým soud I. stupně hodnotil smísení jeho prostředků s prostředky SJM a jejich údajné spotřebování. Toto posouzení je v rozporu např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011, či s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021. Zmíněná rozhodnutí podporují tvrzení žalobce, a v důsledku toho i nutnost právního posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Konkrétně v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 638/2011 se Nejvyšší soud zabýval situací, kde tamní žalobkyně své výlučné prostředky uložila na účet žalovaného, vůči kterému jí vzniklo obligační právo na vrácení této částky realizované v daném případě následně výběrem finančních prostředků v uvedené výši samotnou žalobkyní, která měla k účtu dispoziční právo, ačkoliv nebyla majitelkou účtu. Nejvyšší soud zaujal názor, že samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet u peněžního ústavu a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí SJM. Na tom nic nezměnila skutečnost, že na účtu se tou dobou nacházely též prostředky tvořící SJM. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též ve druhém citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3070/2021. Žalobce přitom namítal, že v projednávané věci nebylo smísení jeho výlučných finančních prostředků s finančními prostředky patřícími do SJM prokázáno. Žalobce dal souhlas pouze k tomu, aby prostředky byly zaslány na účet žalované č. [č. účtu]. Tento pokyn přitom není v duchu shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sám o sobě důvodem pro smísení finančních prostředků. Žalobce zároveň nevydal žádný pokyn, jak s penězi dále nakládat (toto ostatně nebylo ani tvrzeno a neexistuje zde žádný písemný důkaz prokazující opak), až do současnosti se tedy měly nacházet na tomto účtu. V této souvislosti žalobce citoval původní rozsudek č. j. 14 C 39/2023-94, kde soud I. stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření dohody o zkompenzování finančních prostředků žalobce žalovanou a že nebylo určeno využití jeho financí. Na prokázání daného stavu se nic nezměnilo, když v řízení nebylo v tomto směru provedeno další dokazování. Žalobce se proto vymezoval proti závěru soudu I stupně, který mu neuvěřil, že dne [datum] měla žalovaná převést bez jeho vědomí a souhlasu prostředky z prodeje domu uložené na účtu žalované na australský účet. Soud I. stupně neuvedl, z jakých důkazů vycházel, když toto ani přímo netvrdila žalovaná. Z tohoto důvodu je rozsudek nepřezkoumatelný a v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98). Žalobce dále mimo jiné namítal, že bylo prokázáno, že žalovaná bez vědomí žalobce ze svého účtu vždy obratem částku splacené kupní ceny vyvedla na své jiné účty, což podrobněji vyplývá z výpisů z účtů, které žalobce rozebíral. Tyto skutečnosti odporují možnému smísení finančních prostředků. O vědomí žalované, že peníze žalobce nebyly k dispozici ve prospěch SJM nebo žalované, svědčí i fakt, že žalovaná se žalobce opakovaně dotazovala na svoji dlužnost a na způsob vrácení těchto peněz žalobci. Soud I. stupně ve svém prvním rozhodnutí těmto tvrzením uvěřil, v napadeném rozhodnutí však tyto skutečnosti opomněl. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí je svévolné, když v bodu 31 soud spekuloval nad původem plateb a dospěl k nepravdivým závěrům, že specifikované platby představovaly částky za prodej domu a žalobce je zaslal žalované v době, když pobývala v Austrálii. Toto žalobce ani žalovaná netvrdili. Soud I. stupně se dopustil rovněž v pochybení spočívajícím v porušení práva žalobce na spravedlivý proces při provádění dokazování. Soud I. stupně při jednání dne [datum] vyzval žalobce k doplnění tvrzení a návrhům důkazů k prokázání oddělitelnosti pohledávky od ostatních peněz náležejících do SJM. Žalobce výzvě vyhověl a navrhl mimo jiné důkazy v podobě bankovních výpisů z účtů žalované, na nichž bylo možno předpokládat uložení výlučných peněz žalobce a skutečnost, že žalovaná vždy disponovala dostatečnými finančními prostředky ze SJM, a nemusela tedy zkompenzovat finanční prostředky žalobce. Soud I. stupně návrhu vyhověl a vyžádal předmětné bankovní výpisy a následně se bez odůvodnění rozhodl nevyčkat jejich dodání a ve věci rozhodl. Zabránil tak žalobci prokázat svá tvrzení o oddělitelnosti jeho financí od SJM a zatížil tak řízení vadou zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti. V řízení by bylo možné rozhodnout meritorně, pouze pokud by soud vyhověl žalobě z titulu bezdůvodného obohacení. K dalšímu neodůvodněnému skutkovém závěru bez opory v důkazech dospěl soud I. stupně, když uvedl, že si žalobce musel být vědom toho, že jím zasílané finančních prostředky nemohou v plné výši saturovat životní náklady v [adresa] a že si žalovaná pravidelně převáděla vysoké částky z účtů v ČR. Žalobce v této souvislosti zejména poukazoval na výsledky dokazování, ze kterého vyplynulo, že žalované pravidelně zasílal finance na potřeby rodiny a žalovaná vždy disponovala dostatečnou částkou. S odkazem na bankovní výpisy žalobce namítal, že žalovaná prostředky od něj kumulovala na českých účtech, z nichž peníze převedla toliko v dubnu [datum]. Žalobce rovněž rozporoval závěry, že žalobkyně vrátila své matce půjčky, když z dokazování vyplynulo, že takto zaslala své matce mnohem více, než od ní dostala, a polemizoval nad původem těchto financí. Platební transakce mezi žalovanou a její matkou žalobce označil za neprůhledné a bez vypovídající hodnoty. Poukázal na podání ze dne [datum], kde navrhl důkaz v podobě znaleckého posudku forenzním auditorem. Soud I. stupně tento důkazní návrh nepřijal, aniž by se s ním vypořádal. Rozsudek je tak opět v tomto smyslu nepřezkoumatelný. Současně žalobce soudu I. stupně vytýkal, že je jeho rozhodnutí překvapivé, když náhle ukončil dokazování, žalobce nijak nevyrozuměl o změně svého původního právního náhledu na věc oproti původnímu rozsudku a o skutkových závěrech učiněných z neúplného dokazování, čímž odňal žalobci možnost reagovat na tuto novou situaci. Současně se soud dopustil libovůle, když na základě totožných důkazů učinil zcela opačný závěr. Rovněž se soud I. stupně při posuzování věci na principech vypořádání SJM nevypořádal s návrhem žalobce na vypořádání disparity jeho podílu. Jedná se o nejzazší variantu řešení merita věci sporu s žalovanou, nicméně v tomto směru je povinností soudu umožnit žalobci prokázat, že ve prospěch jednoho z manželů bylo ze SJM vynaloženo výrazně více a že se ke dni zániku SJM na účtu žalované nacházely finanční prostředky v takové výši, jež žalobní nárok žalobce ospravedlňují. Žalobce se odvolal též do povinnosti hradit náklady řízení, a to jednak z důvodu nesprávného posouzení merita věci a dále s ohledem na odůvodnění nálezem sp. zn. [spisová značka], z něhož se podává obecné východisko, kdy žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí zrušit a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu jednání, a to zejména s pokynem k dokončení dokazování.

9. Žalovaná se k odvolání vyjádřila a s podaným odvoláním nesouhlasila. Poukázal na skutečnost, že žalobce po celou dobu soudního řízení setrval na svém stanovisku, že má vůči žalované nárok z titulu bezdůvodného obohacení a nikdy neučinil předmětem řízení vypořádání SJM. Přesto byl soud I. stupně povinen přezkoumat možnost jiné právní kvalifikace, např. z titulu vypořádání SJM. Soud I. stupně přitom žádný majetek v SJM neidentifikoval, tedy ani nebylo co posoudit a vypořádat. Ve vztahu k posouzení nároku žalobce z hlediska vypořádání SJM považovala žalovaná za relevantní pouze ty závěry soudu I. stupně, že došlo ke smísení finančních prostředků žalobce a žalované a k jejich konzumaci v průběhu manželství. Nebyl prokázán žádný právní titul k zaplacení žalované částky, ať už jako bezdůvodného obohacení nebo jako vypořádání SJM. Odůvodnění se dostatečně nevěnovalo otázce, zda měl žalobce nárok dle § 742 odst. 1 písm. c) OZ, avšak skutkově byly k této otázce provedeny všechny důkazy. Dané ustanovení upravuje náhradu za vnos výlučných prostředků do SJM, k čemuž v projednávané věci nedošlo, neboť nedošlo ke zhodnocení majetku v SJM. Finanční prostředky z prodeje byly spotřebovány výlučně na úhradu potřeb rodiny, což komentářová literatura nepovažuje za vnos. Před soudem I. stupně bylo dále prokázáno, že měsíční náklady dvojnásobně převyšovaly příspěvky zasílané žalobcem a žalovaná musela měsíčně hradit z jiných zdrojů průměrně 50 000 Kč. Nárok žalobce neexistuje ani z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaná jednala v souladu s dobrými mravy, když obstarávala záležitosti rodiny s vědomím žalobce. Žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 s tím, že v daném případě je rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné, třebaže z nesprávných důvodů. K otázce náhrady nákladů řízení žalovaná zejména namítla, že řízení nemá povahu iudicium duplex, neboť žádná ze stran nepožadovala vypořádání SJM. Žalobce toliko uplatňoval pohledávkou, kterou mu nebylo možné přiznat, neboť k ní neměl právní titul. Je tedy namístě aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu ve věci. I kdyby se však jednalo o řízení iudicium duplex, žalovaná shledávala existenci zvláštních důvodů pro přiznání náhrady nákladů řízení, což podrobněji odůvodňovala. Žalovaná se též vyjadřovala k jednotlivým odvolacím tvrzením žalobce. Tvrzení, že nakládala s prostředky z prodeje domu bez jeho vědomí a souhlasu, je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalobce aktivně koordinoval veškeré výdaje, jak vyplývá z e-mailů ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Za klíčové žalovaná označila nahrávky ze dne [datum] a [datum]., které citovala. Z nahrávek vyplývá, že žalobce označoval svoji polovinu vnosu jako dárek pro žalovanou až do rozpadu jejich vztahu roku [datum]. První záznamy o údajném dluhu jsou z roku [datum]. Žalovaná byla bez zaměstnání a pod nátlakem, finančně závislá na žalobci, který zasílal výživné nepravidelně, což vyústilo v soudní určení doplatku výživného v částce 360 000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná nejednala bez souhlasu žalobce a že soud I. stupně správně zkonstatoval smísení finančních prostředků žalobce a SJM. Žalovaná se též vyjadřovala k odvolatelem namítané judikatuře Nejvyššího soudu, která se skutkově týká odlišné situace, kde finanční prostředky uložila na účet osoba mající k němu dispoziční oprávnění. Tato osoba následně prostředky vybrala a nebyly použity na společnou spotřebu manželi. V projednávané věci však všechny prostředky byly použity na uspokojení potřeb rodiny. Pokud se týká druhého zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, žalobce opomenul závěry, že je při smísení nutné zohlednit konkrétní okolnosti dané věci. Žalovaná naopak odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které má bezdůvodné obohacení subsidiární charakter vůči vypořádání SJM, tedy žalobcův právní názor nemůže obstát. Rozsudek soudu I. stupně je proto zcela v souladu s judikaturou Nevyššího soudu. Žalovaná nesouhlasila ani s tím, že rozsudek je překvapivý, když byl žalobce řádně poučen dle § 119a o. s. ř. a když soud I. stupně při jednání [datum] avizoval, že nemůže déle čekat na dodání důkazů, které nepovažoval za relevantní. Žalovaná mimo jiné připomenula, že odvolací soud konstatoval, že ke smísení došlo, a tyto závěry byly pro soud I. stupně závazné a žalobce si jich musel být vědom. K tvrzení žalobce ohledně převodů na účtech žalované, žalovaná podpořila závěry soudu I. stupně. Žalovaná proto závěrem navrhovala, aby soud I stupně napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., při nařízeném jednání. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud I. stupně provedl v intencích názorů odvolacího soudu, na jejichž správnosti odvolací soud setrvává, dostatečné dokazování a své skutkové závěry podřadil pod přiléhavou právní normu, kterou správně aplikoval, dospěl-li k závěru, že ke dni zániku manželství zde nejsou žádná aktiva a ani pasiva (včetně vnosů), která by bylo třeba vypořádat.

12. K odvolacím námitkám žalobce nutno uvést následující: Předmětem řízení bylo posouzení, zda na peníze za poloviční majetkový podíl žalobce získané dle kupní smlouvy za nemovitosti v [adresa], které dle dohody účastníků byly zaplaceny na účet vedený bankou pro žalovanou, lze žalobci po rozvodu manželství účastníků přiznat, a to ať již z titulu bezdůvodného obohacení, či jako jeho vnos do SJM, který by měl být při vypořádání majetku účastníků zohledněn jako pohledávka žalobce vůči žalované. Odvolací soud v původním usnesení č. j. [spisová značka] dospěl ke zjištění, že výlučné prostředky žalobce získané z prodeje nemovitosti se smísily s prostředky SJM, a na tomto závěru i nadále setrvává, neboť v dalším průběhu řízení nevyšly při provedeném dokazování najevo žádné nové skutečnosti, které by byly způsobilé tento názor zvrátit. Žalobce k uvedenému závěru akcentoval, že po převodu peněz za jeho podíl nedal žalované žádné pokyny, jak s jeho penězi nacházet, a proto se až do současnosti měly nacházet na účtu žalované. Skutečnost, že žalovaná peníze vyvedla bez vědomí žalobce dle něj odporuje možnému smísení finančních prostředků. K uvedenému tvrzení je však jednoznačně vyvráceno tvrzením žalované o tom, že žalobce souhlasil s tím, že mezi společně hospodařícími manžely byla shoda na tom, že bude realizován finančně náročný „[podezřelý výraz]“. Toto tvrzení bylo např. podpořeno e-mailovou komunikací účastníků (z adresy [e-mail] na adresu [e-mail] proběhlou dne [datum]), v níž žalobce mj. uvádí: „Já jsem nemohl rozdýchat ten [podezřelý výraz], protože jsem tušil, že to bude konec naší rodiny. A nespletl jsem se. Málem nás to ekonomicky zruinovalo, kdybych nezískal zpátky svoji práci. (…) [podezřelý výraz] nebyl můj výmysl. Ovšem jsem si říkal, že právě kvůli tomu co jsi pro nás udělala, ti to dlužím. Chtělo to být můj dárek pro tebe. A ty jsi mi to takhle oplatila (…) “ Za situace, kdy k výplatě finanční prostředků na účet žalované tak došlo v době, kdy účastníci jako manželé společně hospodařili v nemodifikovaném zákonném režimu společného jmění dle § 708 OZ a jejich manželství tehdy fungovalo, neměl soud žádné pochybnosti o tom, že žalobce, ať již výslovně, anebo jen konkludentně souhlasil s následným nakládáním se všemi penězi na účtech žalovanou, která společný „[podezřelý výraz]“ finančně zabezpečovala. Bylo přitom prokázáno, že žalovaná částku splacené kupní ceny ze zmíněného účtu převedla obratem na své jiné účty; o uvedené finanční transakce se žalobce začal zajímat až po rozpadu vztahu účastníků. Skutečnost, že žalobce později po zhoršení vzájemných vztahů změnil na věc náhled a po rozpadu vztahu začal po žalované požadovat kompenzaci za realizaci „[podezřelý výraz]“, není podstatná, neboť změna smýšlení zpětně nemohou ovlivnit vůli žalobce, aby svými výlučnými financemi pomohl daný projekt realizovat. Závěry o smísení finančních prostředků jsou též v souladu s žalobcem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, jež žalobce vykládá jednostranně ve svůj prospěch, aniž by však zohlednit jejich plný význam. Konkrétně v rozsudku sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud se zabýval situací, kde tamní žalobkyně své výlučné prostředky uložila na účet žalovaného, vůči kterému jí vzniklo obligační právo na vrácení realizované následně výběrem finančních prostředků v uvedené výši samotnou žalobkyní, která měla k účtu dispoziční právo, ačkoliv nebyla majitelkou účtu. Nejvyšší soud vyslovil názor, že třebaže se na účtu rovněž nacházely prostředky SJM, popsaným postupem se výlučné finanční prostředky žalobkyně nestaly po jejich vložení na účet a následném výběru finančními prostředky tvořícími součást SJM. Samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet u peněžního ústavu a jejich následným výběrem totiž nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí SJM. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též ve druhém citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, v němž navázal se svým právním názorem, že není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Jestliže byly na tentýž účet patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze SJM, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze SJM. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby. V dané věci měl soud přihlédnout např. k tomu, zda výše výlučných prostředků uložených na bankovním účtu v době platby byla dostatečná k úhradě kupní ceny pozemku.

13. V projednávané věci se však žalobce zcela vzdal možnosti s financemi nakládat. Žalobce nikdy netvrdil, že by měl k účtu žalované dispoziční oprávnění. Naopak z jeho odvolací argumentace vyplývá, že žalovaná měla vyčkat jeho výslovných pokynů, jak s „jeho“ penězi na účtu naložit. Z uvedeného vyplývá, že své finance dobrovolně odevzdal do výlučné dispozice žalované, s níž vedl společnou domácnost a s níž společně rozhodli o „[podezřelý výraz]“, který žalovaná ze svých účtů finančně zabezpečovala (zejména letenky, náklady života rodiny a studium své a tří společných dětí v zahraničí). Rovněž tok prostředků nebylo možné jednoznačně „vystopovat“. Spolu s vědomím, že žalovaná bude studovat a s malými dětmi a nebude mít žádné možnosti výdělku, si tak musel být žalobce vědom finanční zátěže, kterou s sebou projekt přinese. Toto opět dokládá i předmětný e-mail, v němž žalobce tvrdí, že tento projekt rodinu málem finančně zničil. Tyto okolnosti dokládají, že žalobce měl v úmyslu žalovanou svými prostředky finančně podporovat v [podezřelý výraz], tedy v životu rodiny v [adresa].

14. Žalobce v odvolání dále sice namítal, že žalovaná se ho opakovaně dotazovala na svoji dlužnost a na způsob vrácení peněz, tyto dotazy však nelze interpretovat tak, že by vůči žalobci uznávala svůj dluh. Při konci manželství je zcela typické, že se obě strany snaží mezi sebou vyrovnat, a to nejen po majetkové stránce. Nadto z e-mailové komunikace (na listu č. 37), na kterou žalobce v rámci této argumentace zpravidla poukazuje, se podává, že žalovaná žalobci vysvětluje, že potřebuje mít kalkulaci „a ne jenom nějaké výhružky, že mu dluží peníze“. Žalovaná tedy evidentně nebyla srozuměna s tím, že by žalobci dlužila konkrétní částku rovnající se jeho podílu na části kupní ceny, neboť poté by nežádala o zaslání kalkulace.

15. Žalobce také vytýkal soudu I. stupně, že k jeho důkaznímu návrhu (v podobě bankovních výpisů z účtů žalované) soud tyto výpisy vyžádal a následně ve věci rozhodl, aniž by vyčkal jejich dodání. Tyto námitky však žalobce směřoval výlučně k tomu, že tak soud žalobci zabránil prokázat svá tvrzení o oddělitelnosti jeho financí od SJM. Z argumentace žalobce na tomto místě se podává, že žalobce netvrdil, že by se snad další majetek ze zaniklého SJM nacházel na těchto účtech a že by požadoval jeho vypořádání. Pro účely rozhodnutí o vypořádání SJM tedy nebylo nutné vyčkat doručení předmětných výpisů. Rovněž dokazování o oddělitelnosti financí bylo provedeno v dostatečném rozsahu, když smísení financí žalobce již bylo prokázáno výpisem z účtu č. [č. účtu]. Soud I. stupně tedy neměl důvodu vyčkávat, až mu budou popsané nadbytečné výpisy zaslány.

16. Dle § 740 OZ „nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění“.

17. Ve smyslu shora uvedeného ustanovení odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí (v odst. 17) avizoval, že právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je věcí soudu, kterýžto není vázán právním posouzením žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 179/2020). Odvolací soud i nadále setrvává na svém stanovisku (odst. 19), že není na místě kvalifikovat nárok uplatněný žalobou jako nárok z bezdůvodného obohacení. Naopak souhlasil se stanoviskem žalované, že je na místě požadavek žalobce posoudit dle ustanovení o vypořádání SJM, k jehož zániku došlo ze zákona dne 18. 9. 2023. Žalobce i žalovaná byli o tomto právním názoru odvolacího soudu poučeni již v usnesení odvolacího soudu (v odst. 22 a násl.), kde oba účastníky řízení odvolací soud poučil, že nárok žalobce se opírá o principy upravující vypořádání SJM, jehož vypořádání řeší shora citovaný § 742 odst. 1, 2 OZ. K namítané překvapivosti rozhodnutí tedy nemohlo dojít. Žalovaná v řízení před soudem I. stupně prohlásila, že nepožaduje vypořádávat SJM (viz odst. 52 napadeného rozsudku). Rovněž žalobce, ačkoli se domáhal své pohledávky s tvrzením, že její zaplacení požaduje „i kdyby to mělo být v rámci vypořádání SJM“, netvrdil (kromě svého vnosu) žádný další majetek ke dni zániku SJM, který by požadoval vypořádat. Pokud tedy žalobce namítal, že nebyl zohledněn jeho návrh na vypořádání disparity jeho podílu, s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobce nenavrhl žádný majetek k vypořádání SJM, nebylo důvodu se zabývat jakýmikoli vypořádacími podíly na tomto neexistujícím majetku. Na podkladě všech shora uvedených skutečností lze tak uzavřít, že v řízení bylo prokázáno, že s prostředky na svých účtech, včetně původně výlučných prostředků žalobce, které se neoddělitelně smísily s prostředky se SJM, žalovaná nakládala v souladu se stanoviskem svého bývalého manžela – žalobce, a že tyto prostředky byly ke dni zániku manželství spotřebovány. Žaloba proto byla správně zamítnuta a odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé proto potvrdil.

18. Žalobce se odvolal též do povinnosti hradit náklady řízení, přičemž rozporoval právní názor soudu I. stupně, který mu uložil povinnost uhradit žalované plnou náhradu nákladů, a odkazoval na Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. TZ 76/2023, resp. Stanovisko ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Ústavní soud ve stanovisku mimo jiné zaujal právní názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicium duplex, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Proto by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. V dané věci byla sice žaloba zamítnuta, stalo se tak však pouze z toho důvodu, že žalobce sice prokázal svůj vnos do SJM, ale tento byl během manželství spolu se smísenými prostředky v SMJ spotřebován, což bylo výsledkem složitého dokazování. Za této situace neshledává odvolací soud žádný důvod pro výjimku z pravidla, že dané řízení bylo vedeno ve prospěch obou stran sporu, který složité majetkové vztahy účastníků rozklíčoval. Ve shodě se Stanoviskem Ústavního soudu má tak odvolací soud za to, že v daném řízení nelze jednoznačně rozhodnout o úspěchu či neúspěchu toho kterého účastníka řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud proto napadené rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně právo.

19. Stejnými úvahami uvedenými výše byl odvolací soud veden i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, o nichž bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř.

Poučení