18 Co 357/2025 - 201

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré v právní věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČ: [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená [Jméno advokáta], advokátem sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 335 119 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 8. 2025, č. j. 38 C 70/2025-134, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.466,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno Zástupce], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 335 119 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky z tituli vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout z neplatných pojistných smlouv uzavřených dne 3. 2. 2011 a dne 23. 10. 2014, přičemž žalobce tvrdil, že na pojistném uhradil celkem 379.899 Kč a obdržel pojistné plnění ve výši 44.780 Kč. Rozdíl měl představovat bezdůvodné obohacení.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, popsala skutečnosti, z nichž dovozuje platnost obou smluv, z opatrnosti vznesla námitku promlčení a námitku započtení doposud nepromlčených plnění.

4. Žalobce namítl, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a odkazoval na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která se podle něj týká obdobných případů. Poukazoval na neplatnost obou smluv, neboť nebyl seznámen s Přehledem poplatků, o které je snižována kapitálová hodnota smlouvy.

5. Soud I. stupně o nárocích žalobce rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat.

6. K pojistné smlouvě [název] č. [číslo] učinil skutkový závěr, že pojistná smlouva byla uzavřena dne 3. 2. 2011 a ukončena byla výpovědí ke dni 31. 12. 2022. Žalobce se zavázal hradit měsíční pojistné ve výši 3.010 Kč. Za dobu trvání smlouvy žalobce uhradil pojistné ve výši 316.297 Kč, žalovaná mu vyplatila na pojistném v roce 2018 částku ve výši 33.600 Kč a na odkupném částku ve výši 44.780 Kč. Žalobce uhradil žalované za poslední tři roky před podáním žaloby, tj. za období od 18. 3. 2022–18. 3. 2025, částku ve výši 14.480 Kč.

7. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 101 odst. 1, § 107 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tedy zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že pokud by žalobci svědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy ze dne 3. 2. 2011, začala by se jednotlivá plnění promlčovat okamžikem jejich zaplacení, přičemž již tímto okamžikem počala běžet přinejmenším objektivní promlčecí doba. Pokud jde o subjektivní promlčecí dobu, nalézací soud podotkl, že si je vědom rozdílné judikatury odvolacích soudů v obdobných věcech, kdy počátek subjektivní doby byl v některých případech odvozován od doručení výročních dopisů, jindy od úhrady jednotlivých plateb nebo až od okamžiku získání vědomosti o normativním prvku, tedy o možné absolutní neplatnosti smlouvy. V projednávané věci soud vycházel z rekapitulace stavu pojistné smlouvy ke dni 31. 12. 2011 ze dne 20. 1. 2012, z níž mohl žalobce zjistit existenci poplatků, nejpozději pak z vyúčtování pojistné smlouvy při jejím ukončení; z těchto listin tak žalobce mohl dovodit, že smlouva může být neplatná.

8. Soud I. stupně primárně vyšel z objektivní promlčecí doby, neboť obě promlčecí doby běží nezávisle na sobě, a objektivní promlčecí doba proto mohla uplynout bez ohledu na subjektivní vědomost žalobce. Právo na vydání bezdůvodného obohacení vznikalo vždy okamžikem provedení platby bez právního důvodu a od každé takové platby běžela tříletá objektivní promlčecí doba. Nárok tak byl promlčen co do veškerého plnění staršího tří let před podáním žaloby. Za poslední tři roky uhradil žalobce žalované 14.480 Kč, zatímco žalovaná mu v rámci odkupného vyplatila 44.780 Kč. S ohledem na tvrzenou neplatnost smlouvy by i žalované vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši vyplaceného odkupného. V rozsahu nepromlčených plnění žalovaná vznesla námitku započtení ve smyslu § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), resp. § 580 obč. zák., kterou soud uznal za důvodnou.

9. Odmítl pak argumentaci žalobce, že uplatnění námitky promlčení představuje zneužití práva nebo je v rozporu s dobrými mravy. Ze své úřední činnosti měl naopak za prokázané, že žalovaná běžně vyplácela pojistná plnění i odkupné u stejných produktů, což nesvědčí o tom, že by věděla o jejich neplatnosti. Uzavřel, že jednotlivá rozhodnutí, na něž žalobce odkazoval (např. rozsudek Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]), nemohou sama o sobě založit závěr o neplatnosti všech smluv o investičním životním pojištění. Stejně tak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 žádný závěr o neplatnosti pojistných smluv tohoto typu neobsahuje. Úřední sdělení [právnická osoba][Anonymizováno]ani dohledový benchmark č.[Anonymizováno][číslo] se rovněž nevztahují ke konkrétním smluvním typům. Soud proto neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.

10. Otázku platnosti či neplatnosti pojistné smlouvy považoval soud vzhledem k závěru o částečném promlčení nároku za druhotnou. Přesto konstatoval, že v daném případě nebylo možné výši poplatků (počátečních nákladů) zjistit již při uzavření smlouvy, neboť se odvíjela od budoucí délky trvání pojištění a měla být průběžně strhávána v určitém procentu z pojistného. Taková neurčitost podle soudu zakládá absolutní neplatnost smlouvy pro neurčitost ceny plnění. Odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, týkající se nároku z neplatné pojistné smlouvy, podle něhož se v případě neurčitosti podstatného ujednání nepřezkoumává přiměřenost dle spotřebitelských pravidel a nejde ani o situaci, kdy by byla vyloučena aplikace národní úpravy promlčení. Tyto závěry Nejvyšší soud potvrdil i v usneseních ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023, v nichž dále zdůraznil, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy pouze ve výjimečných případech.

11. Uzavřel, že předmětnou smlouvu považuje pro neurčitost za absolutně neplatnou; současně však zdůraznil, že právě z důvodu této neurčitosti není možné hodnotit její ujednání z hlediska jejich případné nepřiměřenosti či zneužívající povahy a odmítl i argument o nemožnosti aplikovat objektivní promlčecí dobu s odkazem na zásadu efektivity ve prospěch spotřebitele. Promlčení je podle soudu běžným právním institutem, který zajišťuje právní jistotu oběma stranám.

12. K pojistné smlouvě [název] č. [číslo] učinil skutkový závěr, že pojistná smlouva byla uzavřena dne 23. 10. 2014, s počátkem pojištění ke dni 1. 3. 2011, ukončena byla výpovědí ke dni 31. 12. 2022, žalobce se zavázal hradit měsíční pojistné ve výši 649 Kč. Součástí smlouvy byly pojistné podmínky jakož i Přehled poplatků, o kterých žalobce v nabídce pojistné smlouvy výslovně prohlásil, že s nimi byl seznámen, převzal je a že jejich aktuální znění je uvedeno na internetových stránkách žalované. Za dobu trvání smlouvy žalobce uhradil pojistné ve výši 63.602 Kč, žalovaná mu vyplatila na odkupném částku ve výši 7.460 Kč. Žalobce uhradil žalované za poslední tři roky před podáním žaloby, tj. za období od 18. 3. 2022–18. 3. 2025, částku ve výši 5.841 Kč.

13. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle §§ 1 odst. 2, 4 odst. 1, 547, 580 odst. 1, 2, 588, 2774 odst. 1, 2 OZ, čl. 3.

1. Směrnice Rady 93/13/EHS a dospěl k závěru, že ujednání stran pojistné smlouvy nemusí být obsažena pouze v samotném textu smlouvy, ale mohou vyplývat i z jiných dokumentů, zejména z pojistných podmínek. Stejně tak konkretizace platebních povinností může být sjednána nejen pevnou částkou, ale i prostřednictvím vzorce, pokud do něj lze dosadit předem známé veličiny a určit tak výši plnění bez pochybností (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).

14. Při hodnocení platnosti smlouvy zdůraznil, že posuzovaná pojistná smlouva ze dne 23. 10. 2014 byla uzavřena již za účinnosti OZ, tedy v režimu, který klade důraz na autonomii vůle a na prioritu platnosti právního jednání dle § 1 odst. 2 a § 588 OZ. Za podstatné považoval, že žalobce v pojistné smlouvě výslovně potvrdil převzetí a seznámení se s Přehledem poplatků a v záznamu o jednání uvedl, že byl informován o simulovaném průběhu pojištění včetně nákladových parametrů. Odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 392/20 ze dne 10. 3. 2020, který zdůrazňuje, že soud má interpretovat smlouvu způsobem zachovávajícím její platnost a hospodářský účel, pokud není v rozporu se zákonem či dobrými mravy.

15. Z výše uvedených důvodů považoval námitku absolutní neplatnosti smlouvy za nedůvodnou, neboť v případě smlouvy nebyl naplněn žádný z taxativních důvodů podle § 588 OZ. Soud neshledal ani existenci důvodů relativní neplatnosti podle § 580 OZ, jelikož ujednání smlouvy neodporovala dobrým mravům, neporušovala zákon způsobem vyžadujícím sankci neplatnosti a nešlo ani o plnění nemožné.

16. Dále konstatoval, že pojistná smlouva obsahovala nejen investiční složku, ale i rozsáhlou složku rizikovou, přičemž rozsah pojistných částek je věcí smluvní volnosti stran a nelze je považovat za priori neplatný, neboť se jedná o tzv. odvážné smlouvy založené na nejisté události. Žalobce navíc nijak netvrdil, že by žalovaná nebyla schopna poskytnout pojistné plnění. Samotná pojistná smlouva byla stručná, s jasnými prohlášeními pojistníka o seznámení se s dokumentací, a pojistné podmínky včetně Přehledu poplatků obsahovaly definice vnitřního fungování produktu i vzorce pro výpočet poplatků a pojistného plnění; přestože nebyly uživatelsky přehledné, určovaly práva a povinnosti dostatečně určitě.

17. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že na smlouvu nelze pohlížet jako na neplatnou, zvláště v režimu OZ, který autonomii smluvní vůle posiluje. Žádný z namítaných nedostatků soud neshledal. Protože byla smlouva posouzena jako platně uzavřená a žalobce pouze využil svého práva ji vypovědět, nemůže se domáhat vydání bezdůvodného obohacení z plateb provedených na základě platné smlouvy. Z tohoto důvodu se soud již dále nezabýval ani námitkou promlčení vznesenou žalovanou.

18. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaná byla v řízení plně úspěšná. Přiznal jí paušální náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., a to za dva úkony právní služby.

19. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nesprávné právní posouzení věci, považuje jej za věcně i právně nesprávné, nepřezkoumatelné a zásadně rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Soudního dvora EU. Namítá, že žalovaná musela mít již v okamžiku tvorby pojistných produktů, formulářů a pojistných smluv plnou vědomost o možných právních vadách svých pojistných produktů, konkrétně o absenci klíčových parametrů nutných k určení rozsahu pojistného plnění, zejména kapitálové hodnoty. Jelikož žalovaná sama navrhla produkt, určovala všechny parametry výpočtu a plně kontrolovala obsah smlouvy, byla jediným subjektem, který mohl posoudit dopady absence těchto údajů. Spotřebitel naopak takovou vědomost mít nemohl, neboť nedostal informace, které mu žalovaná zcela vědomě zatajila či vyvedla mimo text pojistné smlouvy. Zdůrazňuje, že vědomost o možném bezdůvodném obohacení měla žalovaná již při uzavření smlouvy a nalézací soud obrátil důkazní i argumentační břemeno nesprávným směrem.

20. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 a sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, které musely žalovanou upozornit na systémovou nezákonnost jejích formulářových pojistných smluv. Tato rozhodnutí redefinovala pojem „obsah pojistné smlouvy“, zdůraznila povinnost pojistitele transparentně informovat o mechanismech ovlivňujících pojistné plnění, a naznačila možnost absolutní neplatnosti smluv, pokud tyto informace chybí. Uvedená rozhodnutí byla doplněna rozhodnutím Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne 27. 2. 2018, jež označilo pojistné smlouvy [název] za absolutně neplatné pro absenci klíčových informací o tvorbě kapitálové hodnoty. Poukazuje na to, že žalovaná nepodala proti uvedenému rozsudku dovolání, ačkoli se jednalo o rozhodnutí systematického významu, což potvrzuje, že si byla vědoma možných právních důsledků a obávala se jejich dopadu na celý pojistný produkt.

21. K údajné vědomosti žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy upozorňuje, že soud dovodil tuto vědomost pouze z existence dokumentů, které navíc nebyly prokazatelně doručeny, a z faktu, že žalobce „mohl zjistit existenci poplatků“, což je v rozporu s judikaturou i logikou věci, neboť existence poplatků sama o sobě nevypovídá o neplatnosti smlouvy. Ta spočívá v absenci transparentního mechanismu jejich výpočtu. Závěr soudu, že žalobce věděl o neplatnosti již v roce 2012, žalobce označuje za zcela nepřezkoumatelný, vnitřně rozporný a odporující i následným závěrům soudu, podle nichž obě strany považovaly smlouvu za platnou až do doby „hromadného podávání žalob“.

22. K závěru, že žalobce byl seznámen s Přehledem poplatků u pojistné smlouvy uzavřené v roce 2014, což má vyplývat z formulářového prohlášení ve smlouvě, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn 31 Cdo 1566/2017 a sp. zn. 23 Cdo 2865/2016), podle které pojistitel nemůže splnit povinnost informovat spotřebitele pouhým odkazem na dokumenty, s nimiž spotřebitel nebyl prokazatelně seznámen. Odkazuje na judikaturu SDEU (Kásler C26/13; Van Hove C96/14), která stanoví, že transparentnost vyžaduje nejen jazykovou srozumitelnost, ale i možnost spotřebitele vyhodnotit ekonomické důsledky ujednání.

23. Namítá také, že soud I. stupně zcela opominul povinnost zkoumat zneužívající smluvní ujednání podle Směrnice 93/13/EHS a příslušných ustanovení občanského zákoníku (§ 1811–§ 1813 OZ). Odkazuje na rozsáhlou judikaturu SDEU, mimo jiné C600/19 a C495/19 Kancelaria Medius, podle níž mají vnitrostátní soudy povinnost zkoumat nepřiměřenost ujednání ex officio a nesmí spotřebitele zatěžovat tím, aby tyto vady namítal. Tento přezkum soud I. stupně podle žalobce vůbec neprovedl, ačkoliv měl k dispozici všechny potřebné skutkové okolnosti, což je v přímém rozporu i s judikaturou Ústavního soudu (např. p. zn. II. ÚS 78/19; Pl. ÚS 45/17).

24. V otázce promlčení žalobce zásadně namítá, že objektivní tříletá promlčecí lhůta nemůže být aplikována na nároky spotřebitele vyplývající z porušení Směrnice, neboť by to porušilo zásadu efektivity. Odkazuje na judikaturu SDEU, zejména věci Hypoteční banka C327/10, Pannon GSM C243/08 a Banco Espanol de Crédito C618/10, podle nichž nesmí vnitrostátní pravidla prakticky znemožnit výkon práv spotřebitele. Promlčecí lhůta nemůže začít běžet dříve, než se spotřebitel může dozvědět o nekalosti smluvního ujednání, což žalobce nemohl, neboť žalovaná informace o poplatkové struktuře netransparentně vyvedla mimo text smlouvy. Nadto žalovaná nemůže být považována za subjekt jednající v dobré víře, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08, v nichž je formulováno, že osoba nemůže být v dobré víře, pokud má vědomost o tom, že přijímá plnění, které jí nenáleží, nebo pokud je srozuměna s možností, že plnění je bezdůvodným obohacením. Podle žalobce žalovaná po mnoho let vědomě inkasovala nesjednané poplatky, náklady a rizikové pojistné, a její následné dovolávání se promlčení je proto v rozporu se zásadou uvedenou v § 6 OZ.

25. Kritizuje také to, že soud nesprávně vypočetl zúčtování vzájemných plnění a mylně aplikoval institut započtení podle § 1982 OZ, když měl postupovat podle § 457 obč. zák., jak stanoví ustálená judikatura Nejvyššího soudu (s odkazem na sp. zn. 29 Odo 52/2002, 28 Cdo 2847/2015, 28 Cdo 1632/2011). Podle těchto rozhodnutí se vzájemné peněžité závazky plynoucí z neplatné smlouvy zúčtují k okamžiku jejich poskytnutí, nikoli ke dni podání žaloby či ke dni uplatnění námitky promlčení. To znamená, že není možné brát v úvahu pouze nepromlčené plnění, jak učinil soud I. stupně, ale je třeba vypořádat celý synallagmatický vztah.

26. Soud I. stupně také zcela ignoroval jeho návrh na položení předběžné otázky SDEU ohledně povinnosti soudu zabývat se zneužívajícími ujednáními. Takový postup je podle něj v rozporu s povinností eurokonformního výkladu a povinností soudů výslovně se vypořádat s návrhem na předběžnou otázku, jak plyne z judikatury Ústavního soudu. Napadený rozsudek má za nepřezkoumatelný podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a odporující požadavkům na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalované uloží povinnost uhradit žalobci částku 335 119 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.

27. Žalovaná považuje odvolání žalobce za nedůvodné a se závěry soudu I. stupně se plně ztotožnila. Rekapituluje, že mezi účastníky byly v minulosti uzavřeny dvě pojistné smlouvy [název] životního pojištění (jedna z roku 2011 a druhá z roku 2014), které byly žalobcem ukončeny výpověďmi v letech 2022 a 2023. Žalobce nyní tvrdí, že obě smlouvy jsou neplatné, a to navzdory více než jedenáctiletému až čtrnáctiletému trvání smluvního vztahu. Neplatnost dovozuje z tvrzeného neseznámení se sazbami poplatků a údajné neurčitosti či zneužívající povahy pojistných ujednání. Žalovaná takové závěry důrazně odmítá; především poukazuje na to, že Pojistná smlouva II. byla uzavřena již za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012, který zavádí presumpci platnosti právního jednání (§ 574 OZ), posiluje smluvní autonomii a na rozdíl od předchozí právní úpravy nepřipouští mechanické rozšiřování důvodů neplatnosti.

28. Podle žalované bylo prokázáno, že žalobce byl se Sazebníkem poplatků prokazatelně seznámen. Sám v pojistné smlouvě výslovně potvrdil, že obdržel všechny její přílohy, včetně Sazebníku. Stejně tak podepsal Záznam z jednání, v němž uvedl, že byl seznámen se simulovaným průběhem pojištění, nákladovými parametry a strukturou poplatků. Pojistná smlouva z roku 2014 přitom obsahuje tato prohlášení bezprostředně nad podpisem žalobce, který je nikdy nezpochybnil. Soud I. stupně proto zcela správně uzavřel, že uvedená pojistná smlouva je platná, přehledná, srozumitelná, žalobce měl k dispozici potřebné dokumenty a po celou dobu se smlouvou disponoval jako s platnou, včetně jejího ukončení výpovědí.

29. V této souvislosti zdůrazňuje bohatou a konstantní rozhodovací praxi Městského soudu v [adresa] i Nejvyššího soudu. Městský soud v rozsudku č. j. [spisová značka] výslovně uvedl, že judikatura týkající se smluv uzavřených za dřívější právní úpravy není v poměrech smluv uzavíraných po roce 2014 přiléhavá. Podobných rozhodnutí je celá řada (např. sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] aj.), a všechny shodně zdůrazňují, že na smlouvy uzavřené po účinnosti OZ je třeba hledět primárně jako na platné, a to zejména tehdy, bylli pojistník s podmínkami seznámen, smlouvu uzavřel svobodně a po mnoho let podle ní plnil. Podotýká, že právo žalobce dovolat se případné relativní neplatnosti Pojistné smlouvy z roku 2014 je promlčeno, neboť subjektivní tříletá promlčecí lhůta začala běžet již v okamžiku podpisu smlouvy, kdy žalobce znal všechny hodnoty potřebné pro posouzení její výhodnosti. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1507/2020 a další rozhodnutí, která vycházejí z obecné zásady, že relativní neplatnosti se lze dovolat pouze včas.

30. Co se týče Pojistné smlouvy z roku 2011, soud I. stupně uzavřel, že nárok na její vypořádání je promlčen v objektivní promlčecí době. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. listopadu 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 potvrdil, že na tyto spory dopadá tříletá objektivní lhůta, a jednoznačně odmítl argumentaci, že by tato lhůta měla být vyloučena nebo prodloužena z důvodu zásady efektivity práva EU. Žalobce tedy nemůže namítanou neplatnost pojistné smlouvy účinně uplatňovat.

31. Pokud jde o vypořádání nepromlčených plnění, žalovaná přijímá závěr, že vypořádání by se mělo řídit § 457 obč. zák. Nicméně promlčené nároky není možné započítávat, neboť Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že na tato vzájemná plnění dopadá § 107 obč. zák., tedy obecná úprava promlčení jednotlivých dílčích plnění. Zcela konstantní judikatura Městského soudu v [adresa] (např. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] aj.) potvrzuje, že soud vždy vypořádává pouze nepromlčené plnění obou stran. V daném případě žalobce v posledních třech letech uhradil pouze 14.130 Kč a 350 Kč na poplatcích, zatímco žalovaná mu v témže období vyplatila 44.780 Kč. Žalovaná tedy plnila více než žalobce, a žalobci tudíž již žádný nárok nevzniká.

32. Žalovaná rovněž odmítá, že by vznesení námitky promlčení bylo nemravné. Žalobce se opírá o sdělení [právnická osoba] či jednotlivé judikáty týkající se jiných smluv a jiných subjektů, jež nijak neprokazují, že by žalovaná měla vědomost o údajné neplatnosti právě jeho smluv. Ústavní soud opakovaně uvedl (např. sp. zn. IV. ÚS 1984/22), že námitka promlčení je legitimním právem dlužníka a jejím použitím nelze dovozovat rozpor s dobrými mravy, pokud druhá strana měla možnost své právo uplatnit včas, což je zde nepochybné. Žalobce neuvádí jedinou okolnost, která by mu bránila žalobu podat dříve.

33. Pokud žalobce tvrdí, že pojistné smlouvy obsahují zneužívající ujednání, je nutné uvést, že Nejvyšší soud i Ústavní soud opakovaně rozhodly, že smlouvy o investičním životním pojištění neurčitá či zneužívající ujednání neobsahují. Tato linie rozhodování je velmi rozsáhlá a stabilní, včetně rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, 33 Cdo 499/2023, 33 Cdo 3579/2022 nebo IV. ÚS 2429/23. Žalobcem odkazovaná judikatura Soudního dvora EU není v těchto sporech použitelná, neboť se týká typově zcela jiných smluv (např. úvěrových), jejichž konstrukce, povaha a právní režim jsou zcela odlišné. Z týchž důvodů není dán žádný prostor pro předběžnou otázku SDEU. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 výslovně uvedl, že otázky formulované žalobci nesměřují k výkladu unijního práva, které by bylo pro věc relevantní, a že jde o situaci spadající pod doktrínu acte clair i acte éclairé. Soud proto není povinen ani oprávněn klást hypotetické předběžné otázky, jejichž zodpovězení by nemělo žádný význam pro rozhodování.

34. Závěrem se žalovaná odmítá námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť již samotná skutečnost, že žalobce byl schopen formulovat devět konkrétních odvolacích důvodů, ji vylučuje. Judikatura Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, 24 Cdo 732/2023 a další) i Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 67/04, III. ÚS 989/08) shodně konstatuje, že soud není povinen podrobně vypořádávat každý dílčí argument účastníka, jestliže jeho úvahy tvoří logický a ucelený celek, který umožňuje účastníkovi podat opravný prostředek. Navrhuje, aby Městský soud v [adresa] napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení včetně DPH.

35. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

36. V odvolacím řízení původní žalobce [jméno FO] postoupil své pohledávky smlouvami ze dne 26. 1. 2026 na nynějšího žalobce a odvolací soud usnesením vyhlášeným při jednání dne 4. 2. 2026 rozhodl, že podle § 107a odst. 2 o. s. ř. vstupuje do řízení na místo dosavadního žalobce [jméno FO] společnost [Jméno žalobce]., zastoupená advokátem [Jméno advokáta]

37. V průběhu odvolacího jednání obě strany shrnuly podstatné body své odvolací argumentace. Žalobce se v rámci vyjádření zejména ohradil k námitce vznesené žalovanou ohledně promlčení jeho nároku namítat relativní neplatnost smlouvy.

38. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud I. stupně každou z výše uvedených pojistných smluv správně právně posoudil a na tyto správné závěry lze taktéž v plném rozsahu odkázat.

39. K pojisté smlouvě [název] č. [číslo] odvolací soud uvádí, že soud I. stupně se správně nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 30. 9. 2020, ve kterém se uvedený soud ztotožnil s postupem odvolacího soudu, který se nejprve zabýval promlčením nároku, aniž by přistoupil k hodnocení platnosti smlouvy o investičím životním pojištění, a uvedl: „ … odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nejprve posuzoval námitku promlčení nároku, neboť v případě naplnění podmínek promlčení by zkoumání existence nároku bylo zcela neúčelné, a jakýkoliv závěr o existenci či neexistenci žalovaného nároku by s ohledem na jeho promlčení vedl k zamítnutí žaloby.“. Odvolací soud má za správný závěr soudu I. stupně o aplikaci objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. V tomto směru odvolací soud i k úvaze žalobce, že bez posouzení platnosti smlouvy nelze určit počátek běhu objektivní promlčecí lhůty, dále odkazuje na závěry ustálené soudní praxe, aktuálně shrnuté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1336/2025: „…namítne-li účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o.s.ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3343/09, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, publikovaný pod č. 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, publikovaný pod č. 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002).“.

40. Pokud žalobce v odvolání namítá, s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu, a i rozhodnutí senátu Městského soudu v [adresa] [číslo] (kterými však soudy vázány nejsou), že objektivní promlčecí dobu nelze na tento případ aplikovat, odvolací soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury SDEU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud v odůvodnění citovaného usnesení konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutém nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení [právnická osoba] ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor také k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení nedospěl. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci [právnická osoba]. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc.

41. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že se ztotožňuje i se závěrem soudu I. stupně, podle něhož námitka promlčení, vznesená v této věci žalovanou, není v rozporu s dobrými mravy. Soudní rozhodovací praxe se ustálila v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný brání vznesením námitky promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností či důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2019, publikováno pod sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). V dané věci žalobce netvrdil žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání či postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno posoudit námitku promlčení jakožto námitku odporující dobrým mravům. Ani ze žalobních tvrzení a ani z provedeného dokazování nebylo v průběhu řízení před soudem zjištěno, že by žalovaná v této věci udržovala žalobce v mylném přesvědčení, že jím uplatněný nárok uhradí dobrovolně. Zjištěno nebylo ani to, že by pojistitel svým postupem vůči žalobci jakkoli přispěl k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně shledal, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované nelze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

42. Soud I. stupně v přezkoumávané věci správně uzavřel, že nárok z Pojistné smlouvy uzavřené v roce 2011 je promlčen (za situace, kdy žaloba byla podána dne 17. 3. 2025), s ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu, z hlediska jednotlivých plateb pojistného od počátku pojištění až do dne 17. 3. 2022. Nepromlčena tak zůstala částka pojistného ve výši 14.480 Kč. V řízení však bylo prokázáno (a mezi účastníky o tom rovněž nebylo sporu), že žalovaná vyplatila žalobci z titulu pojistné smlouvy odkupné ve výši 44.780 Kč. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobce nárok nemá. Soud I. stupně tedy správně uzavřel, že nárok byl z větší části promlčen a v části, v níž promlčen nebyl, byl žalovanou uhrazen. Odvolací soud neshledal, že by tento závěr soudu I. stupně byl v rozporu s § 457 obč. zák, který ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nehovoří však o tom, jak přitom postupovat.

43. Podle § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

44. Zákon vylučuje jednostranným jednáním započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Jinak řečeno, pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je rozhodující okamžik, kdy dospěla pohledávka později splatná. Žalobce prakticky prosazuje, aby soudy proti odkupnému zaplacenému žalovanou započetly promlčenou část tvrzeného nároku žalobce a minimálně nepromlčenou mu přiznaly k výplatě, což však výše citované zákonné ustanovení neumožňuje. Nadto by daný postup popřel i celý princip institutu promlčení, tedy ochranu dlužníka před časově neomezeným vymáháním dluhu.

45. Pokud jde o žalobcem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 52/2002 či rozsudek Městského soudu v [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], tato nejsou podle názoru odvolacího soudu na posuzovanou věc přiléhavá, neboť neřeší dopad námitky promlčení při vypořádání vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy.

46. Z důvodu nadbytečnosti a v zájmu hospodárnosti řízení se již odvolací soud ve vztahu k řešené pojistné smlouvě nezabýval dalšími námitkami odvolatele, které prosazují nutnost přezkumu samotné platnosti smlouvy, tj. (mimo jiné) posouzením zneužívajících smluvních ujednání optikou unijního práva a základních principů ochrany spotřebitele dle Ústavního soudu. V tomto směru nevyvstala ani potřeba položit SDEU otázku týkající se výkladu unijního práva, kterou žalobce specifikoval pouze tak, že by se měla týkat existence zneužívajících ustanovení, aniž by zde byly indicie, že se pokládané otázky budou týkat přímo výkladu práva EU či souladu vnitrostátního práva s právem EU, když sám žalobce svoji argumentaci na výkladu práva EU staví.

47. Zároveň odvolací soud považuje za správné právní posouzení týkající se pojistné smlouvy č. [číslo] (uzavřené v roce 2014), včetně argumentů, na jejichž základě soud I. stupně dospěl k závěru o platnosti této smlouvy. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování totiž neshledal, že by uvedená smlouva, jakož i okolnosti jejího uzavření byly důvodem její neplatnosti. Žalobce byl v rámci předsmluvních jednání dne 23. 10. 2014 osobně seznámen se strukturou pojistné smlouvy, jejími podmínkami, poplatky a náklady (dokumenty, jež jsou nedílnou součástí smlouvy), byla mu poskytnuta modelace průběhu pojištění, včetně nákladových parametrů a byl upozorněn i na rizikovost daného produktu, kterou nese pojistník. Žalobce svým podpisem potvrdil, že dané informace mu byly poskytnuty, a to jasně, přesně, úplně a srozumitelně. Podpisem pojistné smlouvy také potvrdil, že před podpisem smlouvy převzal dokumenty, které jsou nedílnou součástí smlouvy – VPP, SPP, Závěrečná ustanovení, Přehled poplatků a parametrů a přehledy maximálního denního plnění odškodného, jakož i oceňovací tabulky, a byl srozuměn s tím, že aktuální znění přehledu poplatků a odškodného je uvedeno na internetových stránkách. Odvolací soud má za to, že zpřístupnění parametrů smlouvy, které jsou aktualizovány v průběhu jejího trvání prostřednictvím internetových stránek, v době, kdy je zcela standardním, že služby a informace jsou spotřebitelům nabízeny, zprostředkovávány, a i uzavírány v on-line prostředí, nemůže za situace, kdy je spotřebitel osobně seznámen a bez výhrad akceptuje, že část informací mu bude v průběhu smluvního vztahu poskytována tímto způsobem, neplatnost smlouvy založit. Odvolací soud má tak námitku, že soud I. stupně smlouvu neposoudil optikou kritérií § 1751, 1753 a 1811 OZ za nekonkrétní a spekulatnivní, jelikož samo posouzení předmětného právního jednání jako platného postačuje k tomu, aby byla žaloba (opřená o tvrzenou neplatnost) zamítnuta.

48. Obsáhlé odvolací námitky žalobce, které upozorňují na zásadu přednosti efektivity unijního práva a čl. 6 Směrnice Rady 93/13/EH, jsou teoretickou obhajobou postoje žalobce, aniž by se konkrétně zabývaly posuzovanou Smlouvou včetně předsmluvních jednání účastníků a aniž by v samotné žalobě žalobce vylíčil, v jakém ohledu by mělo být prohlášení v závěru návrhu na uzavření smlouvy či záznamu o jednání s klientem ze dne 23. 10. 2014 nepřehledné a průměrnému spotřebiteli těžko srozumitelné, přičemž není pravdou, že by bylo nečitelné. Pokud žalobce tvrdí, že nebyl s poplatky vůbec seznámen, toto tvrzení neodpovídá prohlášení na záznamu jednání s klientem ze dne 23. 10. 2024, kde potvrdil, že byl se strukturou poplatků seznámen. Odvolací námitky jsou tak opakováním argumentace žalobce, kterou neprosadil v řízení před soudem I. stupně, aniž by mohly zvrátit správnost napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že byla žaloba zamítnuta ze shora uvedených důvodů spočívajících v zachování platnosti předmětné pojistné smlouvy, nezabýval se ani odvolací soud námitkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vznesenou žalovanou ani promlčením práva žalobce vznést námitku neplatnosti smlouvy o investičním životním pojištění v 3leté lhůtě.

49. K odvolací námitce, ve které žalobce rozporuje postup soudu I. stupně, který nepodrobil smluvní ujednání přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tedy zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a zda jde o zneužívající smluvní ujednání podle Směrnice 93/13/EHS, odvolací soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, ve kterém dovolací soud dovodil, že spočívá-li důvod neplatnosti (pojistné) smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran), přičemž není důvod, aby se takový závěr neuplatnil i v případě smluv uzavíraných podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který nepřiměřená ujednání upravuje v rámci §§ 1813 až 1815. Na uvedené dovolací soud navázal i v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2298/2025-131 ze dne 26. 11. 2025, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] v části, ve které změnil rozsudek nalézacího soudu a žalobci (pojištěnému spotřebiteli) byl přiznán vůči žalované (pojistiteli) nárok na zaplacení žalované částky z investičního životního pojištění. Kromě jiného bylo v řízení řešeno i promlčení nároku a běh objektivní promlčecí doby a dovolací soud uzavřel (bod 19, 20): „Poukazuje-li odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, pak v něm uvedené závěry nesprávně interpretuje. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí nedovodil (jak míní odvolací soud), že „vedle sebe (prozatím) neobstojí důvod neplatnosti spočívající v absenci smluvního ujednání s argumentem jeho zneužívajícího charakteru“, nýbrž, že vedle sebe nemohou obstát závěr, že smlouva určité ujednání (určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů) neobsahuje, a závěr, že „takové ujednání“ je nepřiměřené, následkem čehož nemůže obstát závěr o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí doby. Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti. (20.) Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn důvodně. V návaznosti na uvedené nemůže obstát ani navazující závěr ohledně neaplikace objektivní promlčecí doby v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení.“ 50. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

51. Náklady řízení žalované před odvolacím soudem jsou tvořeny odměnou advokáta za poskytování právních služeb za 2 úkony právní služby po 9.660 Kč za vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání dne 4. 2. 2026, s odkazem na § 7, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ AT, 2 režijními paušály po 450 Kč (§13 odst. 4 AT) a 21 % DPH z přiznaných částek. Celkem na nákladech odvolacího řízení náleží žalované částka 24.466,20 Kč, kterou odvolací soud uložil, v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., uhradit procesně neúspěšnému žalobci k rukám právního zástupce žalované.

Poučení