19 Co 224/2024 - 255

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci žalobkyně: [společnost], reg. č. [číslo] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO: [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 131 400 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. dubna 2023, č. j. 12 C 75/2021-213, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I. potvrzuje.

II. V zamítavém výroku II. se rozsudek mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 125 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 59 596 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 11 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. ode dne 20. 5. 2021 do zaplacení a částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 80 000 Kč, jdoucímu od 20.5.2021 do 22.6.2021 ve výši 8,25 % p. a., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 40 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. ode dne 20. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 51 368 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě podané k soudu dne 8. 4. 2021, již se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 131 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do zaplacení, resp. po částečném zpětvzetí žaloby z důvodu plnění žalované, již jen zaplacení částky 51 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. ode dne 20. 5. 2021 do zaplacení a zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 80 000 Kč od 20. 5. 2021 do 22. 6. 2021.

3. Žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě s tvrzením, že [správní orgán] zamítlo svým rozhodnutím ze dne 18. 2. 2014, č. j. [spisová značka], odvolání právní předchůdkyně žalobkyně (společnosti [společnost 2]), kterým bylo ve výroku změněno rozhodnutí [správní orgán 2] ze dne 11. 7. 2013, č. j. [spisová značka], o nařízení daňové exekuce na prodej movitých věcí podle § 178 odst. 1, odst. 5 písm. e) a § 203 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, za účelem vymožení daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty (DPH) v celkové výši 471 651 090,46 Kč spolu s úrokem z prodlení a příslušenstvím. Rozhodnutí [správní orgán] ze dne 18. 2. 2014 napadla žadatelka žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, kterou Městský soud v Praze zamítl svým rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. [spisová značka], a totéž učinil Nejvyšší správní soud s kasační stížností žalobkyně, když jeho rozsudek ze dne 28. 8. 2020, č. j. [spisová značka] byl žadatelce doručen dne 3. 9. 2020. Celková délka řízení o žádosti žalobkyně tak činila 7 let a 1 měsíc. Žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky částku poloviční. Takto vypočtené odškodnění ve výši 91 250 Kč zvýšila o 20 % z důvodu opakovaného mimořádného průtahu v řízení před městským soudem a o dalších 20 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni, neboť „vymáhaná částka je pro ni větší než celkový majetek, a proto zcela zásadní“.

4. Žalovaná učinila nesporným, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Bránila se tvrzením, že žalobkyni již dostatečně odškodnila poskytnutím peněžitého zadostiučinění ve výši 80 000 Kč. Při výpočtu odškodnění vyšla ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání soudního řízení (za první dva roky pak z částky poloviční), tedy celkem za 6 let a 4 měsíce trvající řízení z částky 80 000 Kč. Tuto částku ponížila o 10 % z důvodu právní složitosti řízení a zvýšila o 10 % za výrazný průtah v řízení.

5. Při svém rozhodnutí vyšel soud I. stupně z nesporných skutkových zjištěných učiněných ze spisu [správní orgán 2] a Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], že exekučním příkazem ze dne 11. 7. 2013 nařídil [správní orgán 2] (dále také „[správní orgán 2]“) daňovou exekuci prodejem movitých věcí dlužníka, společnosti [společnost 2] (právní předchůdkyně žalobkyně). Tato společnost podala dne 6. 8. 2013 proti exekučnímu příkazu odvolání. Odvolání bylo na výzvu [správní orgán 2] k odstranění vad odvolání ze dne 25. 9. 2013 doplněno dne 9. 10. 2013. [správní orgán 2] postoupil odvolání spolu se svým stanoviskem ze dne [datum] [správní orgán], jemuž bylo doručeno dne 12. 11. 2013. [správní orgán] rozhodlo o podaném odvolání dne 18. 2. 2014 tak, že snížilo výši nedoplatku, pro který byla nařízena exekuce (ze 471 151 090,46 Kč na 469 944 876,87 Kč). Rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci dne 19. 2. 2014, kdy bylo doručeno žalobkyni. Rozhodnutí [správní orgán] napadla žalobkyně dne 18. 4. 2014 žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 19. 6. 2019. Stejně tak zamítl Nejvyšší správní soud žalobkyní podanou kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to rozsudkem ze dne 28. 8. 2020. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 9. 2020.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a především s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu konstatoval, že je nutno podrobit přezkumu v režimu OdpŠk i část řízení nazvanou jako řízení daňové. Celkovou délku řízení 7 let a 1 měsíc označil z hlediska ust. § 31a odst. 3 OdpŠk za nepřiměřenou a způsobující žalobkyni nemajetkovou újmu. Délka posuzovaného řízení odpovídá základní částce 91 250 Kč (při výchozí částce 15 000 Kč ročně, z toho polovina v prvních dvou letech). Tuto základní částku pak soud I. stupně dále modifikoval snížením o 10 % z důvodu postupu orgánů státu v podobě jednoho dlouhého průtahu v řízení před správním soudem a dalším snížením o 10 % z důvodu počtu orgánů ve funkční nadřízenosti přezkumu s tím, že ve věci rozhodovaly správní orgány, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, přičemž obecně řízení před každým orgánem musí nějakou dobu trvat a zároveň nedošlo ke zrušení žádného z vydaných rozhodnutí, nejednalo se tak o tzv. soudní ping pong. Soud tak dospěl k částce 91 250 Kč. Částka 80 000 Kč již byla žalovanou uhrazena, pročež žalobkyni náleží dalších 11 250 Kč.

7. Požadavek na navýšení základní částky z důvodu významu řízení pro žalobkyni dané výší částky cca 500 mil. Kč oprávněným neshledal. Dovodil, že se nejednalo se o klasické nalézací řízení, kdy by soud řešil, co je pro účastníky „ve hře“. Žalobkyni byla na základě daňových přiznání uložen povinnost uhradit nedoplatek na dani a předmětem posuzovaného řízení byla již pouhá exekuce uvedeného nedoplatku. Zároveň se jedná o částku vzniklou podnikáním žalobkyně v souvislosti s její činností. Poukázal na tvrzení žalobkyně, že šlo o solidární odpovědnost žalobkyně za závazky jiných osob vzniklý z titulu dřívějšího členství žalobkyně ve skupině podle § 5a a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 (dále jen „ZDPH“), a to podle § 5b odst. 2 ZDPH, a vyslovil názor, že pokud se žalobkyně stala členkou této skupiny, potom si musela být vědoma toho, že může být vyzvána ze strany státu k podílení se v rámci solidární odpovědnosti na DPH.

8. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení odůvodnil soud I. stupně ustanovením § 15 odst. 2 OdpŠk ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Vyšel přitom též z nesporného tvrzení účastníků o tom, že žalovaná zaplatila žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy dne 22. 6. 2021 částku 80 000 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 142 odst. 1, 3 o. s. ř. Lhůtu k plnění odůvodnil § 160 odst. 1 o. s. ř. s poukazem na podmínky čerpání prostředků ze státního rozpočtu.

9. Na závěr soud I. stupně uvedl, že požadavek žalobkyně na odškodnění za nepřiměřenou délku tohoto odškodňovacího řízení není důvodný, neboť délka řízení je přiměřená okolnostem případu. Poukázal na to, že ke dni vyhlášení rozhodnutí dosáhlo řízení délky 3 let, řízení proběhlo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy, délka řízení byla ovlivněna nutností řešit nesprávně žalobcem označenou organizační složku žalované a zapůjčení spisového materiálu.

10. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podaly odvolání obě účastnice řízení.

11. Žalobkyně odvoláním brojila proti zamítavému výroku II. a akcesorickému nákladovému výroku III. rozsudku soudu I. stupně. Soudu I. stupně vytkla, že nesprávně posoudil nejdůležitější kritérium, a to význam posuzovaného řízení pro žalobkyni. Namítala, že soudu doložila tvrzení, že její celkový majetek po odečtu dluhů činil 150 000 Kč a obraty její podnikatelské činnosti byly v řádech desítek tisíc Kč. Pokud po ní daňové orgány vymáhaly částku cca 500 000 000 Kč, pak považovala toto řízení za existenčně významné a vrcholně pro ni stresující, a to bez ohledu na to, že šlo o součást jejího podnikání. Soud dále pochybil, pokud nepřipustil rozšíření žaloby o požadavek na zaplacení úroků z úroků podle § 1806 o. z. Citovala judikaturu Nejvyššího soudu, ze které dovozuje, že dodatečný požadavek na přiznání tohoto nároku nelze považovat za změnu žaloby. Za nesprávné označila rovněž zamítnutí jejího návrhu na navýšení základní částky odškodnění pro „průtažnost“ samotného odškodňovacího řízení. Odůvodňovala názor, proč odškodňovací řízení „průtažné“ je s tím, že soud měl tuto skutečnost promítnout „ve zvýšení základní částky odškodnění ve výši á 15 tis. Kč za rok“. Podrobně popsala důvody, proč nepovažuje za správný soudem provedený výpočet nákladů řízení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná brojila proti vyhovujícímu výroku I. a akcesorickému nákladovému výroku III. rozsudku soudu I. stupně. Namítala, že nevidí důvod, proč by měla odškodňovat žalobkyni (nad rámec již [ústřední orgán] přiznaného odškodnění ve výši 80 000 Kč) za standardní průběh (délku) řízení před orgány finanční správy, nota bene za situace, kdy Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud (na základě podané správní žaloby) neshledaly žádné pochybení na straně žalované. Vyslovila domněnku, že s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu mohl zástupce žalobkyně (jakožto zkušený a dlouholetý daňový poradce) důvodně předpokládat, že podání správní žaloby nemá naději na úspěch, nicméně přesto tak učinil, neboť byl prokazatelně dobře obeznámen s nedostatečnou obsazeností a přetížeností Městského soudu v Praze, a tudíž zde byla velká pravděpodobnost (hraničící téměř s jistotou), že soudní řízení správní bude trvat nepřiměřeně dlouho, na základě čehož se pak žalobkyně bude moci domáhat nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení, resp. jeho nepřiměřenou délkou. Za takové situace lze zahájení soudního řízení považovat za zneužití práva, které nemá požívat právní ochrany. Podrobně popsala důvody, proč nepovažuje za správný soudem provedený výpočet nákladů řízení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

13. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované zdůvodňovala odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu názor, že daňové řízení a navazující soudně-správní řízení tvoří jeden celek.

14. Žalovaná se rovněž vyjádřila k odvolání žalobkyně. K požadavku na dodatečné přiznání úroku podle § 1806 o. z. poukázala na to, že soud I. stupně procesní návrh na rozšíření žaloby zamítl. Navíc povinnost k náhradě škody (újmy), která vzniká objektivně, není způsobilá naplnit definiční znaky pojmu „protiprávní čin“ ve smyslu § 1806 o. z.

15. Po zjištění, že odvolání jsou přípustná (§ 202 o. s. ř. a contrario), byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že (částečně) opodstatněné je pouze odvolání žalobkyně. (i) K nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení 16. Ke skutkové stránce věci lze uvést, že soud I. stupně zcela správně zjistil zejména okolnosti a průběh samotného posuzovaného řízení, jakož i okolnosti předběžného uplatnění projednávaného nároku a jeho (částečnou) úhrady ze strany žalované. Takto zjištěný skutkový stav věci, který ostatně nebyl podaným odvoláním nijak zpochybněn, poskytuje úplný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí soudu; také odvolací soud z něj proto vychází a na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru pro stručnost odkazuje.

17. Správní řízení a navazující soudní řízení je třeba z ústavněprávního hlediska považovat za řízení jediné. Rozhoduje-li obecný soud podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, přihlédne při stanovení celkové délky řízení, ve kterém mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rovněž k délce správního řízení, které soudnímu řízení předcházelo (viz nález Ústavního soudu ze dne IV.ÚS 2404/21 ze dne 22. 2. 2022). Jak správně dovodil soud I. stupně, daňové řízení (daňová exekuce) se dotýká ústavním pořádkem zaručeného práva na ochranu vlastnictví, pročež nutno podrobit přezkumu v režimu OdpŠk i délku správního řízení. Došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení (viz § 6 odst. 3 OdpŠk).

18. Z uvedeného vyplývá závěr, že soud I. stupně postupoval správně, pokud uložil povinnost k odškodnění žalobkyně státu jednajícímu prostřednictvím [orgán veřejné moci], byť v postupu orgánů finanční správy neshledal žádná pochybení, a také závěr, že soud I. stupně správně vymezil celkové období trvání posuzovaného řízení na 7 let a 1 měsíc a také správě vyčíslil základní částku odškodnění ve výši [částka], a to z důvodů, které zcela vyčerpávajícím způsobem popsal soud I. stupně v odstavci 11 odůvodnění napadeného rozsudku.

19. Odvolací námitka žalované, že „s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu mohl zástupce žalobkyně (jakožto zkušený a dlouholetý [funkce]) důvodně předpokládat, že podání správní žaloby nemá naději na úspěch, nicméně přesto tak učinil, neboť byl prokazatelně dobře obeznámen s nedostatečnou obsazeností a přetížeností Městského soudu v Praze, a tudíž zde byla velká pravděpodobnost (hraničící téměř s jistotou), že soudní řízení správní bude trvat nepřiměřeně dlouho, na základě čehož se pak žalobkyně bude moci domáhat nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení, resp. jeho nepřiměřenou délkou“ zůstala v rovině pouhé spekulace. (ii) K požadavku žalobkyně na navýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky tohoto odškodňovacího řízení 20. Podle judikatury Nejvyššího soudu se do celkové délky odškodňovacího (kompenzačního) řízení zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk; srov. rozsudek ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017).

21. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení se judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, a rovněž ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3312/2023) ustálila na názoru, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za (ne)přiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v souvislosti s původním nepřiměřeně dlouhým řízením. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou upravena v § 31a odst. 3 OdpŠk.

22. Dané odškodňovací řízení trvá od 19. 11. 2020 dodnes, tj. již téměř 4 roky. Má-li celkové odškodňovací řízení trvat 2,5 roku, počítaje v to i šestiměsíční lhůtu pro vyřízení žádosti před ministerstvem, jak judikuje ESLP, je zjevné, že tato doba byla sice překročena, ale nikoliv násobně. Žalobkyně byla již žalovanou z převážné části odškodněna, byť se tak stalo až po zahájení řízení. Řízení není nijak excesivně složité, k délce řízení nicméně přispěla i sama žalobkyně tím, že své nároky neformulovala srozumitelně, pročež musela být soudem vyzývána k odstranění těchto vad; odstranění vad pak mělo za následek změnu úřadu jednajícího za stát v daném řízení. V průběhu řízení nedošlo k nečinnosti soudu I. stupně, nicméně ten se při svém postupu dopustil procesních pochybení (výzva k zaplacení již zaplaceného soudního poplatku, odmítnutí žaloby, odepření práva účasti žalované na soudním jednání). Kompenzační řízení nemá pro žalobkyni obecně zvýšený význam. Posouzením těchto kritérií dle § 31a OdpŠk dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě navýšení základní částky odškodnění (náležejícího za původní posuzované řízení) pro delší dobu trvání tohoto odškodňovacího řízení o 10 %. (iii) K požadavku žalobkyně na úrok z úroku podle § 1806 o. z.

23. Podle § 1806 o. z. lze úroky z úroků požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.

24. Odvolací soud zastává názor, že protiprávním činem ve smyslu § 1806 věta druhá o. z. je i porušení povinnosti rozhodnout ve lhůtě zákonem stanovené, případně ve lhůtě přiměřené. Toto ustanovení tak na daný případ může dopadat. Předpokladem pro přiznání nároku je ovšem řádné vznesení požadavku na tento dílčí nárok. Žalobkyně podáním ze dne 9. 11. 2023 „žádá zaplacení úroků z prodlení podle nař. vlády č. 351/2013 Sb. z úroků z prodlení podle nař. vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne uplatnění nároku na zaplacení částky 131 400 Kč u obvodního soudu (den 8. 4. 2021) ve smyslu § 1806 o. z., protože pohledávka uplatněná žalobou je z protiprávního činu daňových a soudních orgánů (nepřiměřená délka řízení), za což je odpovědný žalovaný“. Takto uplatněný nárok je zcela neurčitý, když není zejména zřejmé, z jaké konkrétní výše úroků tento „úrok z úroku“ požaduje. Tento nárok tak nebyl řádně uplatněn.

25. Navíc úročení úroků se může týkat pouze splatných a doposud dlužníkem nezaplacených úroků a nelze úročit již neexistující pohledávku zaniklou splněním (§ 1908 odst. 1 o. z.). V daném případě doručila žalobkyně žalované výzvu k plnění dne 19. 11. 2020 a žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 131 400 Kč u soudu dne 8. 4. 2021, tedy ještě přede dnem splatnosti nároku podle § 15 odst. 1 OdpŠk, kdy ještě žádný úrok, který by bylo možno úročit, neexistoval. (iv) Závěr a náklady řízení 26. Odvolací soud proto změnil napadený rozsudek soudu I. stupně v zamítavém meritorním výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 9 125 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek v tomto výroku, jakož i ve vyhovujícím meritorním výroku I. podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. S ohledem na změnu napadeného rozsudku rozhoduje nyní odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů celého dosavadního řízení, na niž má podle ustanovení § 142 odst. 1, 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo procesně úspěšná žalobkyně.

28. Náklady žalobkyně činí 2 000 Kč za soudní poplatek zaplacený za podání žaloby a účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Odměnu advokáta soud určil dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) při tarifní hodnotě sporu 50 000 Kč, neboť se jedná o spor o náhradu nemajetkové újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), čemuž odpovídá dle § 7 odst. 5 AT odměna ve výši 3 100 Kč za následující úkony: převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 22. 6. 2021, účast na jednání soudu I. stupně 8. 2. 2022, odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby ze dne 28. 4. 2022, písemné podání ve věci samé ze dne 19. 4. 2023, písemné podání ve věci samé ze dne 9. 11. 2023, účast na jednání soudu I. stupně dne 16. 11. 2023, odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 6. 12. 2023 (včetně jeho doplnění), vyjádření k odvolání žalované ze dne 5. 1. 2024, účast na jednání soudu I. stupně dne 28. 3. 2024, odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 1. 5. 2024, vyjádření k odvolání žalované ze dne 28. 5. 2024 a účast na odvolacím jednání dne 20. 11. 2024, to vše dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT. K odměně advokáta náleží i paušální náhrada hotových výdajů za tyto úkony právní služby á 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkem tak jde o částku 59 596 Kč, již je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit, a to podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě 15 dnů (s ohledem na nezbytné administrativně-technické procesy spojené s poskytnutím plnění ze státního rozpočtu) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

29. Náhradu ostatních žalobkyní účtovaných úkonů právní služby odvolací soud žalobkyni nemůže přiznat, neboť je neshledal účelnými. Pokud žaloba podaná žalobcem trpí vadami a soud je nucen vyzývat žalobce k odstranění těchto vad, nelze úkon, kterým jsou tyto nedostatky žaloby odstraněny, považovat za účelně vynaložený náklad potřebný k uplatňování práva účastníka (jde fakticky o součást žaloby, jež měla být podána bez vytýkaných vad). Účelně vynaloženým nákladem tak není doplnění žaloby ze dne 4. 3. 2022 a ze dne 28. 3. 2022. Za účelně vynaložený náklad nelze označit ani repliku k vyjádření žalovaného ze dne 10. 10. 2024, doplnění této repliky ze dne 11. 10. 2024 a další repliku ze dne 14. 11. 2024, neboť tyto úkony již nesledují svůj hlavní účel, tedy poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům žalobkyně, ale jde opakování argumentů, a to navíc k nároku na úrok z úroku, který ani nebyl žalobkyní řádně uplatněn, jak již shora uvedeno. Přípis žalobkyně na č. l. 20, kterým upozorňuje soud na zaplacení soudního poplatku, není úkonem právní služby ve smyslu § 11 AT, a jak správně dovodil již soud I. stupně v napadeném rozsudku, v daném řízení nelze žalobkyni přiznat (byť účelně vynaložený) náklad na „žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění ze dne 19. 11. 2020“ adresovanou Ministerstvu spravedlnosti, neboť takovému postupu brání § 31 odst. 4 OdpŠk. (jedná se o náklad zastoupení, který vznikl v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu).

Poučení