47 C 144/2024 - 38

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], [IČO žalobce] [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] [Adresa žalované] pro zaplacení 89 700 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 60 375 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 7. 9. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil zaplatit žalované žalobci 29 325 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 6. 3. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 375 Kč od 6. 3. 2024 do 6. 9. 2024 a úroky z prodlení podle nařízení vlády číslo 351/2013 sb., z úroku z prodlení podle nařízení vlády číslo 351/2013 sb., a to ode dne 27. 8. 2024 do zaplacení primárních úroků z prodlení podle nařízení vlády číslo 351/2013 sb., se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 23 901 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 27. 8. 2024 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 89 700 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného nejprve před ministerstvem, posléze u [Anonymizováno] (dále jen „městský soud“) pod sp. zn.: [Anonymizováno] (dále jen „posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení v délce 4 roky a 10 měsíců je věci nepřiměřená. Uvedl, že nárok uplatnil u žalované dne 6. 3. 2024, avšak žalovaná v příslušné šestiměsíční době k projednání nároku žalobce nepřistoupila. Předmětem napadeného řízení bylo zrušení povolení žalobce k výkonu činnosti insolvenčního správce. S ohledem na délku napadeného řízení se za jeden rok namítaného řízení domáhal částky 18 000 Kč modifikované za první dva roky řízení ve výši 9 000 Kč, když délka předmětného řízení byla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. Se zřetelem na shora zmíněné požadoval relutární náhradu ve výši 89 700 Kč, když za význam zvýšil základní částku zadostiučinění o 30 % a za průtahy městského soudu o 20 %.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze 4. 10. 20224 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 6. 3. 2024 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 96 595 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem [Anonymizováno] v řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žádosti žalobce nebylo vyhověno, neboť byl přípisem ze dne 30. 4. 2024 vyzván k doložení řádné plné moci, tuto však nedoložil, pročež žádost byla posouzena jako osobou neoprávněnou. Co se týká přezkoumaného řízení, předmětem řízení byla žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, přičemž s ohledem na složitost věci dospěla k závěru, že délka protrahovaného řízení byla přiměřená. Se zřetelem na uvedené, navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

3. Žalobce ve své replice z 8. 1. 2025 zdůraznil, že v namítaném řízení se vyskytly dva zásadní průtahy (8 měsíců před městským soudem a 6 měsíců před Ústavním soudem), které se na celkové délce podílely 30 %, tedy dominantní měrou. S ohledem na ustálenou judikaturu má žalobce za to, že by se uvedené kritérium mělo při rozhodování o výši zadostiučinění podílet stejnou měrou, v jakém se podílelo na celkové délce řízení.

4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 6. 3. 2024.

6. Z plné moci na čl. 3 ze dne 27. 4. 2020 se podává, že žalobce zplnomocňuje advokáta, [Jméno advokáta] na zastupování ve věci rozhodnutí [tituly před jménem] [jméno FO], [datum], kterým byl zamítnut rozklad ze dne 11. 12. 2019.

7. Ze spisu [Anonymizováno] soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. 8. [jméno FO] [datum].

9. Z žaloby s návrhem na přiznání odkladného účinku ze dne 27. 4. 2020 (bod 11.) se podává, že. „Žalobce je insolvenční správce, když z přiložených přiznání k dani z příjmů fyzické osoby plyne, že příjem z výkonu činnosti insolvenčního správce představuje 100 % příjmů žalobce. Napadené rozhodnutí má tak zásadní negativní dopad do majetkové sféry nejen žalobce, ale i jeho zaměstnanců a dalších osob úzce s ním při výkonu éto činnosti spolupracující.“ 10. Z daňového přiznání žalobce za rok 2016 vzal soud za zjištěné, že žalobci plynul z insolvenční činnosti roční příjem ve výši [částka]. Z daňového přiznání žalobce za rok 2017 vzal soud za zjištěné, že žalobci plynul z insolvenční činnosti roční příjem ve výši [částka]. Z daňového přiznání žalobce za rok 2018 vzal soud za zjištěné, že žalobci plynul z insolvenční činnosti příjem ve výši [částka]. Příjmy z jiné pracovní činnosti žalobce nedisponoval.

11. Ze spisu žalované sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil, že [Anonymizováno], poté, co dne 28. 3. 2019 oznámilo zahájení řízení z moci úřední s ohledem na porušení insolvenčního zákona, dne 4. 12. 2019 vydalo rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], kterým bylo mj. rozhodnuto, že se žalobci zrušuje povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. O rozkladu žalobce doručeného dne 11. 12. 2019 rozhodla zamítavě ministryně spravedlnosti, [tituly před jménem] [jméno FO], dne [datum], č. j. [Anonymizováno]

12. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

13. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Podle § 1806 o. z. lze úroky z úroků požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.

21. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 6. 3. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným. Pro úplnost soud uvádí, že se dle jeho závěru jedná o uplatnění řádné, tj. učiněné osobou k tomu oprávněnou, když jak uvedeno výše, z plné moci ze dne 27. 4. 2020 se podává, že žalobce zplnomocňuje advokáta, [Jméno advokáta] na zastupování ve věci rozhodnutí [tituly před jménem] [jméno FO], [datum] kterým byl zamítnut rozklad ze dne [datum]. Soud má za užití extenzivního výkladu za to, že se jedná o plnou moc zmocňující ke všem úkonům, jež by bylo lze učinit v souvislosti s citovaným rozhodnutím, tedy i k podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřené dlouhé řízení, z něhož jmenované rozhodnutí vzešlo.

22. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení.

23. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko).

24. V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

25. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

26. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 28. 3. 201, kdy mu bylo oznámeno zahájení řízení z moci úřední, s ohledem na porušení insolvenčního zákona. Řízení ve vztahu k žalobci trvalo do 22. 2. 2024, kdy mu bylo doručeno odmítnutí ústavní stížnosti, tj. 4 roky a 10 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobce se na délce řízení nepodílel, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a jednalo se o řízení se zvýšeným významem pro žalobce. Soud shledal v řízení průtah v období od 28. 3. 2019 do 4. 12. 2019, v období od 12. 6. 2020 do 14. 2. 2022 a v období od 10. 8. 2022 do 14. 2. 2024. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

27. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

28. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 4 roky a 10 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 57 500 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení.

29. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč.

30. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově i hmotněprávně složité (– 20 %). Předmětem řízení byla žaloba proti zrušení rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo žalobci zrušeno povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. Správní orgány při rozhodování hodnotily činnost žalobce jakožto insolvenčního správce v období od 1. 8. 2013 do 22. 3. 2019, tedy předmětem přezkumu bylo období dlouhé téměř 6 let. Správní orgán přezkoumal zejména 19 rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž byla žalobci v souvislosti s činností (nečinností) insolvenčního správce uložena pořádková pokuta a v souvislosti s tím činnost žalobce v 16-ti insolvenčních řízení. Předmětem přezkumu byl též zdravotní stav žalobce, resp. období jeho pracovní neschopnosti a do jaké míry měla vliv na jeho pracovní výkon, jaké povinnosti měl při výkonu činnosti insolvenčního správce porušit a jaké to mělo mít dopady. Při rozhodování o zrušení povolení bylo nutno zvážit přiměřenost takového zásahu. Pokud jde o procesní složitost, v této souvislosti nelze přehlédnout, že věc byla řešena za využití všech řádných, a i mimořádných opravných prostředků. Řízení probíhalo nejprve před správním orgánem, posléze [Anonymizováno] Nejvyšším správním soudem a před Ústavním soudem. Městský soud stejně jako Nejvyšší správní soud a Ústavní soud ČR rozhodovaly ve věci jedenkrát. Dále bylo ve věci rozhodováno o návrhu na odklad vykonatelnosti. Soud s ohledem na vše uvedené, snížil základní částku o 20 %.

31. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel.

32. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení průtah v období od 28. 3. 2019, kdy bylo zahájeno řízení z moci úřední, do 4. 12. 2019, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zrušení povolení, v období od 12. 6. 2020, kdy měl městský soud všechny podklady pro rozhodnutí ve věci, do 14. 2. 2022, kdy městský soud rozhodl a v období od 10. 8. 2022, kdy byla podána žalobcem ústavní stížnost, do 14. 2. 2024, kdy o ni bylo rozhodnuto. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti, kdy nelze uvedený postup orgánů veřejné moci označit jako hospodárný a koncentrovaný, přistoupil soud k zvýšení základní částky zadostiučinění o 35 %. Podle soudu právě tento postup se vyšší měrou podílel na celkové délce řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

33. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že obecně podle judikatury ESPL se poskytuje poškozenému zvýšený význam řízení pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení, tj. zrušení povolení činnosti výkonu insolvenčního správce, kdy jak bylo prokázáno daňovými přiznáními žalobce, se jednalo o jeho jedinou výdělečnou činnost, soud má za to, že by bylo lze zařadit spor svým významem pod pracovněprávní spor a zvýšil tak základní částku zadostiučinění o 10 %.

34. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky zvýšil o 5 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění, proto činí 60 375 Kč. Žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (29 325 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

35. Žalovaná žalobci ničeho neplnila. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 6. 3. 2024. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 7. 9. 2024 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 6. 3. 2024, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 6. 9. 2024, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 7. 9. 2024 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

36. Jde-li o nárok žalobce na přiznání „úroků z úroků“ ve smyslu § 1806 o. z. Předpokladem pro přiznání nároku je ovšem řádné vznesení požadavku na tento dílčí nárok. Žalobce podáním ze dne 27. 8. 2024 „žádá zaplacení úroků z prodlení podle nař. vlády č. 351/2013 Sb. z úroků z prodlení podle nař. vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 27. 8. 2024 do zaplacení primárních úroků podle nař. vlády č. 351/2023 Sb. Tento úrok tak nebyl řádně uplatněn. Navíc úročení úroků se může týkat pouze splatných a doposud dlužníkem nezaplacených úroků a nelze úročit již neexistující pohledávku zaniklou splněním (§ 1908 odst. 1 o. z.). V daném případě doručil žalobce žalované výzvu k plnění dne 6. 3. 2024 a žalobce uplatnil nárok u soudu dne 27. 8. 2024, tedy ještě přede dnem splatnosti nároku podle § 15 odst. 1 OdpŠk, kdy ještě žádný úrok, který by bylo možno úročit, neexistoval (srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 224/2024-255).

37. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byl plně úspěšný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 21 901 Kč (výrok III.). Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), §9a odst. 2 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a po 1. 1. 2025 60 375 Kč) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 11 odst. 3 advokátního tarifu vykonal 3x úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby a předžalobní výzvě; 2 úkony právní služby á 3 540 Kč spočívající v replice žalobce k vyjádření žalované z 8. 1. 2025 a účast při soudním jednání dne 16. 1. 2025. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč(3x) a 450 Kč(2x) dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem.

38. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu, avšak s ohledem na žalobcem předložené rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS. 1125/23, který konstatoval, že uvedená výluka se již v řízení před osudem neuplatní, přiznal žalobci náhradu i za předběžné uplatnění nároku jako úkon ve smyslu § 11 odst. 3 a. t.

39. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení