20 C 42/2021-127

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 358 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 25 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 12. 2020 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 291 00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 3. 6. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 6. 2020 do 2. 12. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 000 Kč od 3. 12. 2020 do 18. 6. 2021 do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 42 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 3. 6. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70 000 Kč od 3. 6. 2020 do 2. 12. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 70 000 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení se zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 938 Kč od 3. 12. 2020 do 18. 6. 2021 do 15 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 47 596,07 Kč od 3. 6. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 60 938 Kč od 3. 6. 2020 do 2. 12. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 60 938 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení se zamítá.

VII. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 40 628,70 Kč k rukám zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 11. 3. 2021 původně domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 536 534,07 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 3. 6. 2020 do zaplacení, která v částce 108 534,07 Kč představovala vynaložené náklady na obhajobu, v částce 316 000 Kč představovala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o trestním stíhání žalobce a v částce 112 000 Kč představovala přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání podle zákona č. 82/1998 Sb. Trestní řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 158/2015 pro podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce uvedl, že trestní stíhání trvalo téměř 7 let, po které žalobce musel poukazovat na to, že je nevinen. Obžaloby byl žalobce zproštěn z důvodu, že označené skutky nejsou trestnými činy. Žalobce dále uvedl, že byl bezúhonný, trestní řízení pro něj bylo stresující, byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody od šesti měsíců do 3 let a nejistotou. O trestním stíhání se dozvědělo široké okolí žalobce, část z nich se od žalobce odvrátila. Stres žalobce se přenášel na rodinu a neprospěl zdravotnímu ani psychickému stavu rodiny. Žalobce nároky u žalované předběžně uplatnil dne 2. 6. 2020.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 15. 6. 2021, v němž uvedla, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. a trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé. Žalovaná poskytla žalobci po podání žaloby odškodnění ve výši 60 938 Kč na náklady obhajoby (zbývající část nároku na náhradu škody měla za nedůvodnou), ve výši 70 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky (15 000 Kč za každý rok) a nárok na přiznání odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí žalovaná odškodnila konstatováním porušení práva žalobce a vydáním omluvy, když nemá za prokázané zásahy do osobnostní sféry žalobce, které by odůvodňovaly přiznání finančního odškodnění. Žalovaná též upozornila, že do případného prodlení se mohla dostat až dne 3. 12. 2020.

3. V reakci na plnění žalované ze dne 18. 6. 2021 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, a to co do částky 108 534,07 Kč představující celý nárok na náhradu škody v podobě obhajného a co do částky 70 000 Kč na nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání. V uvedeném rozsahu bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 15. 7. 2021, č.j. 20 C 42/2021-85. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění v částce 316 000 Kč z titulu vydání nezákonného rozhodnutí, nárok v částce 42 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky trestního stíhání a příslušenství.

4. Mezi stranami byla nesporná existence odpovědnostních titulů, uplatnění nároku u žalované dne 2. 6. 2020, částečné plnění žalované ze dne 18. 6. 2021 a průběh posuzovaného řízení.

5. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda žalobci náleží peněžité zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, zda žalobci náleží další peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání a žalobcem tvrzené dopady do jeho osobnostní sféry.

6. Při jednání konaném dne 18. 10. 2021 a v navazujícím podání ze dne 25. 10. 2021 žalobce k zásahům do osobnostní sféry doplnil, že vlivem stresu z probíhajícího trestního řízení, pocitu křivdy a nespravedlnosti byl přirozeně skleslý, bez nadšení pro práci, koníčky, což se projevilo i v jeho rodinném životě, došlo k výrazné změně podnikání žalobce, kdy původně spoluobviněný ukončil činnost v jejich společné firmě a nyní se žalobce podnikáním protlouká sám. Co se týče rodinného života, pokud žalobce přirozeně 6 let doma o ničem jiném než trestní stíhání nemluvil, přeneslo se to do rodinného života, aby však mohly být naplněny požadavky na skutková tvrzení, jak požaduje žalovaná, muselo by patrně dojít nejméně k rozvodu, což se nestalo. Co se týká zdravotního stavu žalobce, žalobce se ani nezbláznil, ani nezhroutil, ani nevyhledal psychiatra, tudíž ani v tomto případě nemůže být dle mínění žalované požadavek na konkrétní skutková tvrzení naplněn. Žalobce má chápající partnerku a je dostatečně psychicky odolný. Neznamená, že by zásah do jeho sféry byl menší než u lidí, kteří takové štěstí nemají. Žalobce musel neustále okolí vysvětlovat, že je nevinen.

7. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 158/2015 soud zjistil, že usnesení o zahájení trestního stíhání proti žalobci [celé jméno žalobce] bylo vydáno dne 28. 7. 2014 pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci bylo doručeno dne 12. 9. 2014, dne 17. 9. 2014 žalobce podal proti usnesení stížnost, kterou odůvodnil dne 29. 9. 2014 Trestní stíhání bylo provázáno s trestnou činností [jméno] [příjmení], který byl za obdobnou trestnou činnost následně odsouzen, kdy byl postoupen poznatek na možné krácení daně společností [právnická osoba] Trestní stíhání vůči odsouzenému [jméno] [příjmení] při obvinění žalobce teprve probíhalo a bylo vedeno u Městského soudu v Praze 43 T 8/2013. [jméno] [příjmení] byl pravomocně odsouzen dne 23. 9. 2016. Žalobce byl stíhán spolu s [anonymizováno] [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení]. Dne 4. 11. 2014 byly zamítnuty jako nedůvodné stížnosti [celé jméno žalobce] a [jméno]. Dne 5. 11. 2014 byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost [příjmení]. Dne 2. 12. 2014 byl vyslechnut [příjmení], žalobce i [jméno]. Dne 3. 12. 2014 žalobce podal návrh na doplnění dokazování. Dne 28. 4. 2015 byla věc [jméno] [příjmení] spojena s věcí spoluobviněných [celé jméno žalobce] a [jméno]. Dne 15. 6. 2015 byli obvinění vyrozuměni o možnosti prostudovat trestní spis, což ještě v průběhu června 2015 učinili. Dne 25. 6. 2015 byl podán návrh na podání obžaloby. Policie v předchozím období zajistila smlouvy o nájmu reklamní plochy, údaje poskytnuté finančním úřadem, protokoly o výslechu obviněných a listiny s poznatky z trestní věci [jméno] [příjmení]. Dne 29. 6. 2015 žalobce a [jméno] podali návrh na zastavení trestního stíhání. Dne 24. 7. 2015 byla podána obžaloba. Dne 7. 8. 2015 obžalovaní podali návrh na předběžné projednání obžaloby. Dne 2. 11. 2015 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, neboť v rámci vyšetřování nebyly zajištěny důkazy k subjektivní stránce trestného činu. Usnesení o vrácení věci nabylo právní moci dne 17. 12. 2015, kdy stížnost státního zástupce Krajský soud v Brně zamítl. Dne 18. 2. 2016 byl spis vrácen policii s pokyny k výslechu 8 svědků. Dne 11. 5. 2016 byli obvinění upozorněni na možnost prostudovat trestní spis, což ještě v průběhu května 2016 učinili. Dne 25. 5. 2016 policie podala návrh na podání obžaloby. Dne 23. 6. 2016 byla podána obžaloba. Dne 19. 9. 2016 bylo trestní stíhání žalobce a dalších spoluobviněných soudem nepravomocně zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, když Okresním soud v Jihlavě uzavřel, že ani dodatečným výslechem svědků se nepodařilo objasnit subjektivní stránku trestného činu kladeného obviněným za vinu a nebyly známy další důkazy. Ke stížnosti státního zástupce ze dne 5. 10. 2016 byl spis předložen krajskému soudu dne 25. 10. 2016, který dne 1. 12. 2016 usnesení o zastavení řízení zrušil, neboť obžaloba byla sice stručná, avšak odvolací soud se rozešel v náhledu na hodnocení zjištění ohledně skutkové stránky, kdy státní zástupce v druhé obžalobě již uvedl, že spoluobvinění měli vědět o zakládání fiktivních faktur za reklamu a lze tedy dovodit jejich úmysl. Spis vrácen dne 19. 12. 2016. Dne 20. 12. 2016 bylo nařízeno hlavní líčení na den 15. 5. 2017, při kterém obvinění odkázali na výpovědi z přípravného řízení a odmítli vypovídat. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem vyžádání spisu Městského soudu v Praze 43 T 8/2013 na neurčito. O spis bylo v pravidelných intervalech opakovaně marně žádáno a i přes urgence byl spis připojen až dne 13. 1. 2020. Dne 13. 2. 2020 soud nařídil hlavní líčení na 11. 3. 2020, při kterém byly provedeny k důkazu relevantní části spisu Městského soudu v Praze 43 T 8/2013. Dne 11. 3. 2020 byli žalobce s dalšími spoluobviněnými obžaloby zproštěni podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť obžalované skutky nebyly trestnými činy, když ani po provedení dokazování v hlavních líčeních se důkazní situace ohledně subjektivní stránky nezměnila, kdy subjektivní stránku trestního činu v obžalobě hypoteticky šlo dovodit, avšak byl možný i výklad obhajoby, kdy obvinění nemuseli vědět, že jim vystavené faktury a plnění jsou pouze fiktivní. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 4. 2020.

8. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že trestní stíhání zasáhlo žalobce v tom směru, že se o něm dozvěděla manželka, matka i děti žalobce včetně jejich partnerů a následně i přátelé a spolužáci žalobce, žalobce se proto uzavřel do sebe a zrušil společenský život, což vedlo k hádkám a nervozitě v rámci manželského soužití, když žalobce se oproti době před trestním stíháním odmítal účastnit různých akcí a návštěv. Problémy žalobce s manželkou nakonec zvládli, rodina po celou dobu věřila v nevinu žalobce. Žalobce cítil zodpovědnost vůči rodině, aby mohl vydělávat peníze na chod domácnosti, v souvislosti s trestním stíháním nebyl nemocen Trestní stíhání zdravotní stav žalobce ovlivnilo pouze do té míry, že žalobce špatně spal, dodnes má sny o tom, že přijdou zakuklenci a odvedou ho, a že obecně dlouhodobý stres má negativní vliv na zdraví a psychiku člověka. V době trestního stíhání byl žalobce jednatelem specializované společnosti [právnická osoba], která čítá 3 lidi a živí se [anonymizována dvě slova], a v důsledku rozhodnutí společníka, který se pro své trestní stíhání rozhodl ze společnosti odejít a který musel být vyplacen, se žalobce dostal do složité situace, kdy musel zastávat práci za dva lidi. Společník žalobce ačkoliv také věřil ve svou nevinu, nechtěl dál riskovat to, že může být z důvodu výkonu podnikání znovu trestně stíhán, proto se chtěl nechat zaměstnat a být bez starostí.

9. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Toto se týká průběhu trestního řízení. Pokud jde o zásahy vyvolané trestním řízením do osobnostní sféry žalobce, soud tyto blíže rozvádí v rámci právního posouzení těchto nároků níže. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Soud blíže nehodnotil důkazy týkající se nesporných skutečností (stanovisko žalované ze dne 15. 6. 2021, uplatnění nároku ze dne 2. 6. 2020, dotaz na stav projednání předběžného nároku ze dne 18. 12. 2020, důkazy duplicitní k provedenému dokazování trestním spisem) a týkající se nároku na náhradu škody za obhajné (seznam odměn a nákladů, prohlášení a potvrzení o právní poradě), neboť v této části bylo řízení zastaveno.

10. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

12. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

13. Soud se nejprve zabýval nárokem žalobce na přiznání finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 316 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou (po podání žaloby a lhůtě pro předběžné projednání nároku).

14. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk.

15. Nezákonným rozhodnutím tak je usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 28. 7. 2014 pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo odklizeno rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 3. 2020, jež žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zprostil. Právní moc rozsudku nastala dne 3. 4. 2020.

16. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena i materiální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/ 2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

19. Žalobce byl stíhán pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení jako je tomu například u trestných činů násilných nebo sexuálních. Žalobci hrozila sazba trestu odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 3 let. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

20. Délka trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Je však na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko, neboť trvání trestního stíhání může způsobovat jak kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka tak i uvadající zájem společenského prostředí o daný případ, tedy pokles zásahů do sféry poškozeného.

21. Trestní stíhání se ve vztahu k žalobci vedlo dobu 5 let a 6 měsíců (od 12. 9. 2014, kdy došlo k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci, do 3. 4. 2020, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek), což je doba nepřiměřená, účinky trestního stíhání působily na žalobce po dlouhou dobu a zasahovaly do jeho osobnostní sféry. Uvedenému závěru odpovídá také skutečnost, že došlo ke vzniku samostatného nároku z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání, v rámci kterého se žalobci dostalo odškodnění nejistoty spojené s touto délkou. Soud toto kritérium rovněž zohlednil tím, že jej posoudil v rámci posuzovaných případů, konkrétně vycházel z judikatury, v níž došlo k trestním stíháním obdobně dlouhým.

22. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

23. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Toto samo je však (bohužel) průvodním jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

24. Žalobce tvrdil, že bylo zasaženo do jeho práva na dobré jméno, na soukromí a na rodinný život. V rámci rodinného života se jednalo o zhoršení vzájemných vztahů s manželkou, kdy mezi manžely panovala nepohoda v důsledku změny chování žalobce, který se začal stranit společenského života a odmítal se účastnit různých akcí a návštěv. Toto se projevovalo v rodinném životě nervozitou a hádkami. Žalobce trpěl stresem, pocitem křivdy a nespravedlnosti, byl skleslý a bez nadšení pro práci či koníčky, musel neustále vysvětlovat okolí svou nevinu a přenášel vše na rodinu.

25. Z účastnické výpovědi žalobce má soud za zjištěné, že bezúhonný žalobce byl v důsledku trestního stíhání zasažen na svém rodinném životě a soukromí v tom směru, že docházelo častěji ke konfliktům s manželkou a nervozitě v soužití, což bylo důsledkem stresu žalobce, jeho uzavřením a straněním se jakékoliv společnosti. Uvedené chování žalobce bylo vyvoláno trestním řízením. Problémy žalobce s manželkou nakonec zvládli, rodina po celou dobu věřila v nevinu žalobce. Trestní stíhání zdravotní stav žalobce ovlivnilo pouze do té míry, že žalobce špatně spal a že obecně dlouhodobý stres má negativní vliv na zdraví a psychiku člověka, včetně obecného vlivu na jeho výkonnost. V době trestního stíhání se žalobce v důsledku rozhodnutí společníka, který se pro své trestní stíhání rozhodl ze společnosti odejít, dostal do složité situace, kdy musel zastávat práci za dva lidi.

26. V řízení tak nebyly prokázány žádné zásahy trestního řízení ve sféře pracovní, ani zdravotní, žalobce dále netvrdil ani neprokazoval zásahy ve sféře ekonomické. Trestní řízení nebylo medializováno. Soud zohlednil i skutečnost, že žalobce byl do té doby osobou bezúhonnou.

27. Soud ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení.

28. Pro dlouhodobé zásahy do osobnostní sféry žalobce v oblasti rodinného života a soukromí soud uzavírá, že adekvátní formou odškodnění je rovněž s ohledem na úctu státu k životu a soukromí žalobce (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18) odškodnění finanční.

29. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ 30. Pro účely porovnání přiznané výše finančního zadostiučinění soud vyšel zejména z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 22 C 50/2021. Jedná se o odškodňovací řízení spoluobviněného žalobce v totožném trestním řízení. I v uvedeném případě se jednalo o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, za který hrozil vyšší trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let, a trestní stíhání trvalo shodně 5 let a 6 měsíců. U tamního poškozeného byly shledány osobnostní zásahy vážnějšího rázu, poškozený trestní stíhání špatně psychicky snášel, žil na malé obci, o jeho stíhání se dozvědělo okolí a odsuzovalo jej a byla negativně ovlivněna jeho pověst u zaměstnanců. Pokles výkonnosti poškozeného a zdravotní problémy vedly k prodeji společnosti. Zásah v rodinné sféře nebyl u tamního poškozeného na rozdíl od žalobce shledán. Tamní poškozený byl odškodněn finanční částkou 50 000 Kč. Ve vztahu k žalobci tak lze konstatovat, že je plně porovnatelnou jak délka trestního stíhání, tak povaha trestné činnosti. Hrozící trestní sazba trestu odnětí svobody je dvojnásobná a zásahy do osobnostní sféry tamního poškozeného jsou vyšší, když v případě žalobce nebyly prokázány obdobné zásahy do pracovní a sociální sféry, ale byl prokázán pouze zásah do rodinného života žalobce. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá k závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobci je částka poloviční než v porovnávaném případě, a to konkrétně částka 25 000 Kč.

31. Dále soud vyšel z rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 127/2019, rozhodované prvoinstančně Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 217/2017-116, v němž byl poškozený odškodněn částkou 25 000 Kč. Poškozený byl stíhán pro podvod s ohrožením trestní sazby 2 až 8 let po dobu 14 měsíců, o trestním stíhání se dozvěděla široká rodina poškozeného, na poškozeném byla rodina (manželka a tři děti) ekonomicky závislá, když spolu s obviněním čelil poškozený náhradě škody ve výši 1,5 milionu Kč. Poškozený trpěl depresemi a nejistotou ohledně zajištění rodiny. Poškozený byl bývalým policistou, bylo zohledněno, že poškození pověsti z důvodu jeho postavení bylo vnímáno okolím intenzivněji a skandálněji. Poškozený žil na menším městě. Případ žalobce je srovnatelný povahou obvinění, ne však s hrozící trestní sazbou a rozšířením negativní informace o trestním stíhání v okolí žalobce. Případ žalobce je více závažný délkou trestního stíhání (téměř 5x) a méně závažný tím, že jeho obvinění nevnímalo okolí tak skandálně a nebyly prokázány dopady do zdravotní sféry. V souhrnu byly u žalobce prokázány výrazně nižší zásahy ve sféře osobní, konkrétně zásahy pouze ve sféře rodinné. Porovnáním s tímto případem (zejména z důvodu délky) dospěl soud k závěru, že adekvátním odškodněním ve vztahu k žalobci je částka srovnatelná, tedy částka 25 000 Kč.

32. S ohledem na výše citovanou judikaturu tak soud dospěl k závěru, že žalobci náleží nárok na finanční zadostiučinění, a to ve výši 25 000 Kč. Žalovaná žalobci poskytla pouze morální satisfakci, proto žalobci náleží částka 50 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 12. 2020 do zaplacení, neboť žalovaná se dostala do prodlení až po uplynutí 6 měsíční lhůty od předběžného uplatnění nároku (výrok I.).

33. Ve zbývajícím rozsahu soud nárok na zadostiučinění za nezákonnost trestního stíhání jako nedůvodný zamítl včetně nedůvodného zákonného úroku, který předcházel prodlení žalované a byl požadován v nesprávné výši (výrok II.).

34. Žalobce se dále domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání v částce 112 000 Kč, resp. po plnění žalované v částce 70 000 Kč se domáhá zbývající částky 42 000 Kč.

35. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

36. Jak již soud uvedl výše, v posuzované věci trestní řízení trvalo vůči žalobci 5 let a 6 měsíců.

37. Co se týká existence nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení v podobě nepřiměřené délky, soud shledal splnění tohoto předpokladu. Existence odpovědnostního titulu mezi účastníky byla nesporná.

38. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném ust. § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

39. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

40. Délku posuzovaného řízení nelze považovat za extrémní, proto soud vycházel ze základní sazby 15 000 Kč za rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky se počítá částka poloviční (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní sazba pro přiměřené zadostiučinění za období 5 let a 6 měsíců odpovídá částce 67 500 Kč. Soud neshledal důvody pro zvýšení základní částky, jak požadoval žalobce, s ohledem na shora zjištěný průběh posuzovaného řízení, kdy soud nemá za to, že trestní stíhání 3 spoluobviněných, které bylo provázáno s trestním stíháním [jméno] [příjmení] v jiné věci, šlo skončit v násobně kratší délce, a dále z důvodu, že základní částka je běžně zvyšována u extrémně dlouhých soudních řízení, která zpravidla překročí dobu 10 let. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

41. V řízení se vyskytl ojedinělý nekoncentrovaný postup v souvislosti se zapůjčením spisu Městského soudu v Praze, který souběžně projednával věc odsouzeného [jméno] [příjmení] [jméno] tento spis bylo opakovaně marně žádáno a byl zapůjčen až s velkým zpožděním (období od 15. 5. 2017 do 13. 1. 2020). Ačkoliv se nejedná o bezdůvodnou nečinnost (soud v pravidelných intervalech o spis žádal), lze klást k tíži žalované, že nebyly vytvořeny dostatečné podmínky pro zapůjčení spisu, případně zvolen hospodárnější postup (např. vyžádání konkrétních listin spisu).

42. Řízení bylo lehce procesně složité, zejména s ohledem na počet stupňů zapojených do rozhodování. Ve věci rozhodovala policie, státní zástupce, který dvakrát podal obžalobu, 2x soud prvního stupně a jednou soud druhého stupně, který zrušil usnesení o zastavení trestního stíhání a věc vrátil soudu I. stupně. Počet stupňů soudní soustavy zapojených do rozhodování se započítává do složitosti proto, že vyřízení každého opravného prostředku nutně vyžaduje další časový prostor pro jeho vyřízení (viz Cpjn 206/2010). Do procesní složitosti lze také započítat, že se jednalo o věc 3 obviněných, a věc proto byla spojována. Věc jinak byla běžně složitá po skutkové a právní stránce. Z uvedených důvodů soud snížil zadostiučinění o 10 %.

43. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Soud proto za toto kritérium zadostiučinění nesnižoval, ani nezvyšoval.

44. Postup orgánů veřejné moci se dostatečně odrazil v závěru o nepřiměřenosti délky řízení (NS 30 Cdo 1240/2013). Soud pak neshledal žádná další závažná pochybení. Soud proto za toto kritérium zadostiučinění nesnižoval, ani nezvyšoval.

45. Význam řízení pro žalobce soud zhodnotil tak, že mělo standardní význam právě proto, že se žalobce domáhá zadostiučinění i za nezákonnost trestního stíhání (NS 30 Cdo 2800/2009). Soud proto za toto kritérium zadostiučinění nesnižoval, ani nezvyšoval.

46. Základní orientační částku 67 500 Kč (4 x 15 000 + 6 x 1 250) soud dle výše uvedených kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk snížil o 10 % za složitost, což odpovídá částce 60 750 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci plnila částku 70 000 Kč, jedná se o odškodnění adekvátní a žalobci další zadostiučinění nenáleží. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky zadostiučinění, kterou uznala důvodnou, od 3. 12. 2020 do 18. 6. 2021, neboť žalovaná se dostala do prodlení až po uplynutí 6 měsíční lhůty od předběžného uplatnění nároku (výrok III.).

47. Ve zbývajícím rozsahu soud nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání jako nedůvodný zamítl včetně nedůvodného zákonného úroku, který předcházel prodlení žalované a byl požadován v nesprávné výši (výrok IV.).

48. Žalobce se dále domáhal náhrady škody tvořené vynaloženými náklady na obhajobu v částce 108 534,07 Kč, na tomto nároku po částečném plnění žalované v částce 60 938 Kč dne 18. 6. 2021 (po uplynutí lhůty pro předběžné projednání a po podání žaloby) a po částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 108 534,07 Kč žalobce požaduje zaplatit pouze zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 108 534,07 Kč od 3. 6. 2020 do zaplacení.

49. Co se týká existence nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud již výše shledal splnění tohoto předpokladu. Existence odpovědnostního titulu mezi účastníky byla nesporná.

50. Žalovaná žalobci dobrovolně uhradila částku 60 938 Kč, soud tak má nárok v uvedeném rozsahu za důvodný právě z důvodu dobrovolného plnění žalovanou, jímž tento nárok uznala. V částce 47 596,07 Kč vzal žalobce žalobu zpět z důvodu změny svého stanoviska.

51. Příčinná souvislost nároku žalobce s odpovědnostním titulem je zřejmá a nebyla zpochybňována, když žalovaná rovněž výslovně ve svém vyjádření uvedla, že plní právě v souvislosti s předmětným trestním řízením a náklady v něm vynaloženými na odstranění nezákonného rozhodnutí citovaného výše.

52. Zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dobrovolně uhrazené částky je odůvodněn podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 3. 12. 2020 do 18. 6. 2021, neboť žalovaná se dostala do prodlení až po uplynutí 6 měsíční lhůty od předběžného uplatnění nároku (výrok V.).

53. Ve zbývajícím rozsahu soud nárok na přiznání nedůvodného zákonného úroku, který předcházel prodlení žalované a byl požadován z nesprávné částky a v nesprávné výši, zamítl (výrok VI.).

54. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1, 2, 3 a § 146 odst. 2 o.s.ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

55. Žalobce požadoval po žalované zaplacení 3 nároků. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním byl žalobce plně úspěšný, když žalovaná po podání žaloby a poté, co uplynula 6 měsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 1 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013), jako kompenzaci za vzniklou újmu konstatovala porušení práva žalobce a vydala omluvu a následně bylo další odškodnění žalobci přiznáno tímto rozsudkem, čímž procesně zavinila vedení řízení v tomto rozsahu. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou byla žalobce plně úspěšný, když žalovaná po podání žaloby a poté, co uplynula 6 měsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 1 OdpŠk, jako kompenzaci uhradila žalobci částku 70 000 Kč, čímž procesně zavinila vedení řízení v tomto rozsahu. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byl žalobce úspěšný pouze částečně, když žalovaná nárok žalobce v částce 60 938 Kč uspokojila až po podání žaloby a poté, co uplynula 6 měsíční lhůta k předběžnému projednání nároku podle § 15 odst. 1 OdpŠk, žalobce měl neúspěch co do zbylé částky 47 596,07 Kč, kterou mu žalovaná neuhradila a o kterou vzal žalobce žalobu zpět z důvodu přehodnocení svého stanoviska.

56. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění (objektivní kumulace), je pak třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „advokátní tarif“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). S ohledem na uvedené lze uzavřít, že žalobce procesně zavinil zastavení řízení co do tarifní hodnoty 47 596,07 Kč (tarifní hodnota odpovídající nepřiznanému odškodnění majetkové škody), a tedy ze 22,82 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 160 938 Kč (tarifní hodnota určená podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 2x 50 000 Kč odpovídající odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním a způsobené nepřiměřenou délkou + tarifní hodnota 60 938 Kč odpovídající náhradě majetkové škody), a tedy z 77,18 %. Proto soud rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 54,36 % (odečtení zavinění žalobce od zavinění žalované). Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč, odměna advokáta podle § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. f) advokátního tarifu za 4 úkony právní služby ve výši 36 560 Kč, každý po 9 140 Kč (z tarifní hodnoty 208 534,07 Kč) převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 9. 7. 2021), za 3,5 úkonu právní služby ve výši 17 850 Kč, každý po 5 100 Kč (z tarifní hodnoty 100 000 Kč, účast na jednání dne 18. 10. 2021 a dne 13. 12. 2021, doplnění žaloby k výzvě soudu ze dne 25. 10. 2021, účast na jednání dne 7. 2. 2022, při němž byl pouze vyhlášen rozsudek), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2 400 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu za 8 úkonů právní služby, každý po 300 Kč, a 21 % DPH ve výši 11 930,10 Kč Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení 40 628,70 Kč (54,36 % z celkové částky 74 740,10 Kč), její zaplacení uložil soud neúspěšné žalované k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

57. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

Poučení