20 Co 237/2025 - 148

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Markéty Čermínové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČ [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 111 771 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 3. 2025, č. j. 38 C 490/2024-114 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 14 593 Kč do tří dnů právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 111 771 Kč s příslušenstvím, a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 21 889 Kč. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalované v důsledku neplatnosti smlouvy o [název] životním pojištění č. [číslo], kterou uzavřel se žalovanou dne 12. 11. 2008 (pojistná smlouva), a požadoval částku rovnající se rozdílu mezi jím uhrazeným pojistným (144 936 Kč) a žalovanou poskytnutým pojistným plněním ( 23 100 Kč) a odkupným (10 065 Kč) po skončení pojistného vztahu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že dotyčná pojistná smlouva byla platně uzavřena a pojistný vztah skončil 5 let před podáním žaloby uplynutím sjednané doby dne 31. 12. 2019, současně namítla promlčení uplatněného nároku.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 11. až 19. napadeného rozsudku, a spor posoudil za použití § 3028 odst. 3, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), podle § 37 odst. 1, § 100 odst. 1, § 107 odst. 1, 2, 3, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), a § 4 odst. 4, 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012) se prvotně zabýval námitkou promlčení žalobního nároku a konstatoval, že objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku počala žalobci běžet zaplacením jednotlivých splátek pojistného. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázal k doručení výročního dopisu žalobci ze dne 20. 1. 2012, který obsahoval rekapitulaci smlouvy, údaj o stavu její kapitálové hodnoty a o nákladech na poskytnuté pojistné služby. Z tohoto dopisu mohl žalobce seznat, že mu jsou strhávány „nějaké“ (ze samotné pojistné smlouvy nezjistitelné) poplatky, tedy že smlouva může být neplatná. Dovodil, že s ohledem na časový odstup mezi poslední platbou pojistného v roce 2019 a podáním žaloby, je právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno ve dvouleté subjektivní i v rozhodující tříleté objektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023).

3. Námitku promlčení soud I. stupně neshledal rozpornou s dobrými mravy a odmítl i argument, že žalovaná těží z vlastní nepoctivosti. V této souvislosti zdůraznil časový odstup takřka pěti let od úhrady poslední platby na základě pojistné smlouvy do podání žaloby a skutečnost, že tvrzené důvody neplatnosti pojistné smlouvy mohly být rozpoznány již v roce 2012. Žalobci nic nebránilo uplatnit právo dříve a žalovaná mu v tom nevytvořila žádnou překážku (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Soud I. stupně nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že žalovaná o namítané neplatnosti pojistné smlouvy věděla, neboť takový závěr z provedeného dokazování nevyplynul a byl by i nelogický, protože žalovaná u totožných pojistných produktů svým klientům běžně vyplácela jak pojistná plnění, tak odkupné, stejně tomu bylo i v daném případě. Námitka promlčení práva žalobce nezkracuje, jedná se o nástroj v právu běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám a soud I. stupně neshledal žádné důvody, pro které by námitce promlčení neměl přisvědčit. Žalobce na základě pojistné smlouvy uhradil všechny platby podstatně dříve, než za poslední dva (tři) roky před podáním žaloby, poslední platba byla uhrazena v roce 2019 a jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno.

4. Druhotně se soud I. stupně zabýval otázkou platnosti pojistné smlouvy a shledal tuto smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost. K tomu uvedl, že ujednání stran pojistné smlouvy mohou být obsažena i v jiných dokumentech, například v pojistných podmínkách, a poplatky mohou být sjednány i vzorcem, do kterého lze dosadit předem známé veličiny a jejich přesnou výši poplatku vypočíst, v projednávané věci tomu tak však nebylo. V případě investičního životního pojištění, které není ve významné části určeno na krytí pojistného nebezpečí, ale plní investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel (na hlavní pojištění) představuje investici či úsporu v plné výši nebo zda je z ní hrazena úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru (poplatek na alokaci), a pokud taková úplata hrazena je (což je obvyklé), kolik činí. Soud I. stupně konstatoval, že výši takové úplaty (poplatku) v okamžiku uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovanou z dostupných dokumentů, i při zahrnutí pojistných podmínek a sazebníku poplatků, zjistit nelze. Nebylo ji možno určit již proto, že se počáteční náklady měly vypočítat teprve během trvání pojištění tak, že se po celou dobu trvání pojištění mělo strhávat určité procento ze zaplaceného běžného pojistného. Celkovou částku počátečních nákladů by tak bylo možno finálně vypočítat teprve na konci pojištění a šlo by o částku závislou na průběhu a trvání pojištění. Tato neurčitost zakládá absolutní neplatnost právního jednání (pojistné smlouvy), neboť při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik žalobce za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované platí a jde ve svém důsledku o případ neurčitosti ceny plnění. Soud I. stupně dále poukázal na to, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozlišuje neurčitost smlouvy na jedné straně a zneužívající (nepřiměřená) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na straně druhé (rozsudek sp. zn. 33 Cdo 499/2023, který se přímo týkal nároku z neplatné pojistné smlouvy, usnesení sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023) a při absenci podstatného ujednání, způsobujícího neurčitost smlouvy, není namístě přezkoumávat je z hlediska přiměřenosti a nejde o případ, kdy by nebylo možné použít vnitrostátní úpravu promlčení. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 43. rozsudku.

5. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že soud I. stupně nesprávně spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby s předpokládaným nikoliv skutečným okamžikem nabytí jeho vědomosti o obohacení žalované, přičemž nebylo prokázáno, že výroční dopisy žalované obdržel a že se seznámil s jejich obsahem. Tvrdil dále, že tyto listiny mu nedávaly komplexní přehled o stavu pojištění, není z nich zejména zřejmé, kolik celkem uhradil na pojistném, na rizikovém pojistném a na jednotlivých poplatcích. Žalobce coby právní laik nemohl na jejich základě dospět k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy a o bezdůvodném obohacení žalované, což činilo potíže i [orgán] a obecným soudům, a i po roce 2012 pokračoval v hrazení pojistného po dobu dalších osmi let. S odkazem na jmenovaná rozhodnutí senátu [číslo] Městského soudu v [adresa] a rozsudky Soudního dvora Evropské unie žalobce dovozoval, že v jeho případě nelze použít objektivní promlčecí dobu ve smyslu § 107 obč. zák. s ohledem na nejasnost a nesrozumitelnost smluvních ujednání ve spotřebitelské smlouvě, zakázanou směrnicí rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 (Směrnice). Soudu I. stupně vytkl, že ujednání pojistné smlouvy neposuzoval optikou zneužívajících ujednání ve smyslu Směrnice a že žalobu zamítl pouze na základě námitky promlčení s argumentací, že promlčení nelze bez zodpovězení otázky existence nároku posoudit. V rámci jednání odvolacího soudu žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 329/2010 doplnil, že žalovaná nevznesla námitku promlčení v dobré víře, jelikož ohledně svých pojistných smluv vede řadu sporů a z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 a zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 25 Co 430/2017 věděla o neplatnosti smlouvy, přesto nadále přijímala od žalobce pojistné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání se ztotožnila závěry napadeného rozsudku a zdůraznila, že pojistná smlouva skončila uplynutím sjednané doby 6 let před podáním žaloby ke dni 31. 12. 2019. Případný nárok žalobce je proto kompletně promlčen ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě i v tříleté objektivní promlčecí lhůtě. Žalovaná sama považuje pojistnou smlouvu za platnou, neboť neobsahovala žádná zneužívající ujednání a žalobce byl řádně informován o nákladovosti sjednaného pojistného produktu. K počátku běhu promlčecí subjektivní doby žalovaná taktéž s odkazy na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2127/21) dovozovala, že k tomu postačí jen tušení o tom, že s pojistnou smlouvou je něco v nepořádku. Zdůraznila, že žalobce nepopírá obdržení výročních dopisů, které mu byly doručovány stejným způsobem jako ostatní dokumenty, související s pojistnou smlouvou, a i kdyby tomu tak nebylo, začala by mu promlčecí lhůta plynout nejpozději od doručení konečného vyúčtování pojistné smlouvy ze dne 8. 1. 2020. Z výročních dopisů žalobce mohl zjistit všechny podstatné informace, lze z nich kromě výše zaplaceného pojistného, průměrného ročního zhodnocení i zhodnocení připsané za uplynulé období, stavu kapitálové hodnoty a výše případného odkupného vyčíst i to, jaké byly náklady na pojistné služby za uplynulý rok. Žalobce z nich tak mohl nabýt vědomost, že mu pojistný produkt není poskytován zdarma, jak se domníval. Žalovaná považuje postup žalobce za nepoctivý a právo zneužívající, jestliže se dovolává neplatnosti smlouvy poté, co k ní po více než 10 let přistupoval jako k platné a tento výkon práva je tak v rozporu s jeho předchozím jednáním. Judikatura, jíž se žalobce dovolává, se týká úvěrových smluv a otázka výkladu práva Evropské unie či aplikace Směrnice je v judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího (vyjma senátu [číslo]) dlouhodobě konstantní. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá povinnost přednostně se zabývat námitkou promlčení (srov. usnesení sp. zn. 32 Cdo 1201/2020)..

7. Z obsahu odvolání žalobce se podává odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání neshledal opodstatněným. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a učinil odpovídající skutková zjištění, která správně posoudil i po právní stránce a jeho rozhodnutí odpovídá konstantním judikatorním závěrům ve skutkově obdobným a právně shodných případě (srov. § 12 ve spojení s § 3030 o.z.) , s nimiž se odvolací argumentace míjí.

8. K výhradám žalobce ohledně (ne) zjišťování nepřiměřených či zneužívajících ujednání ve smyslu Směrnice odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně se správně přidržel konstantní judikatury Nejvyššího soudu v tomto směru, reprezentované především rozhodnutím sp.zn. 33 Cdo 499/2023, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 99/24. Podle jeho závěru vada ujednání, spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících - tedy v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není - jejímž následkem je neplatnost smlouvy logicky vzato (v důsledku jeho neexistence) nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Jedná se o rozhodnutí vydané ve skutkově obdobné věci, jehož závěry byly aplikovány i v dalších rozhondutích Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 3351/22, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 2020/2023, 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 3113/2023) a s negativním výsledkem podrobeny i přezkumu ústavnosti (ústavní stížnost proti rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 499/2023 byla odmítnuta usnesením ÚS sp.zn. III. ÚS 2438/2023). Nejvyšší soud ve své argumentaci odkázal na judikaturu Soudního dvora EU, z níž vyplývá, že povinnost aplikovat zásadu efektivity se týká případů zjevného porušení unijního práva, což však není případ, kdy důvodem neplatnosti smlouvy nebyla nepřiměřenost ujednání (tedy jejich rozpor s unijním právem podle čl. 3 odst. 1 směrnice), ale jejich neurčitost (tedy nesplnění požadavků vnitrostátního práva podle § 37 obč. zák). Tak je tomu i v daném případě, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy účastníků ze dne 12.11.2008 je neurčitost ceny plnění, daná absencí vymezení výše úplaty pojistitele nebo způsobu stanovení její výše v době uzavření smlouvy (nedostatku ujednání o poplatcích či nákladech, hrazených v rámci sjednaného pojistného), jak soud I. stupně správně zjistil. Žalobcem zmíněna judikatura Soudního dvora EU na daný případ věcně nedopadá.

9. Soud I. stupně nepochybil ve smyslu konstantní judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 1201/2020) ani tím, že se přednostně v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, vyjádřenou v ustanovení § 6 o.s.ř., zabýval posouzením námitky promlčení, neboť jakékoliv promlčené právo nelze z důvodu zániku vynutitelného nároku (v daném případě ve smyslu § 100 odst. l obč. zák.) přiznat. Konečně výhrada odvolatele, že se I. soud nezabýval podstatou jeho nároku, je lichá, neboť tento soud se důvodem neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., jakkoliv obiter dictum (na okraj) zabýval.

10. V daném případě je nepochybné, že žalobci marně uplynula objektivní tříletá promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. (úvahy žalobce o nemožnosti aplikace tohoto ustanovení nejsou z důvodu výše vyložených relevantní), jelikož pojistné platil nejpozději do konce účinnosti pojistné smlouvy 31. 12. 2019 a žaloba byla podána teprve 26. 11. 2024. Soud I. stupně nicméně správně dovodil promlčení nároku žalobce i v subjektivní promlčecí době. Právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se podle § 107 odst. l obč. zák. promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o tom, že jej konkrétní osoba poškodila a o přibližném rozsahu škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, sp. zn. 25 Cdo 61/2003). Nemusí přitom jít o nezpochybnitelnou jistotu, po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (sp. zn. 25 Cdo 359/2005). V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (33 Odo 306/2005). Ústavní soud při posouzení promlčení skutkově shodného nároku v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/2021, dovodil, že podstatná pro běh promlčecí doby je vědomost žalobce o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení ať již právně nebo laicky usoudit, tedy okamžik, kdy mohl nejméně tušit, že se smlouvu je něco v nepořádku. Není podstatné, zda žalobce byl schopen svůj nárok právně kvalifikovat, proto tento okamžik nemůže spojovat s tím, kdy se obrátil na svého právního zástupce – advokáta, jemuž byla procesní plná moc ve věci udělena dne 8. 11. 2024. Udělení plné moci advokátu muselo logicky předcházet seznámení se se skutečnostmi, vedoucími k jeho rozhodnutí nárokovat na žalované vrácení zaplaceného pojistného.

11. Odvolací souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že rozhodné skutečnosti pro uplatnění takového nároku musely být žalobci zřejmé poprvé z obsahu výročního dopisu o stavu pojistné smlouvy ke dni 31. 12. 2011, v němž byla uvedena kapitálová hodnota smlouvy ,,0“ (a pokud by mu nebyl doručen nejpozději při vyplacení odkupného v souvislosti s ukončením smlouvy 31. 12. 2019). S ohledem na nedostatečně určitá ujednání o poplatcích se smlouvou spojených nebyla zřejmá nákladová struktura pojistné smlouvy a tedy ani rozsah plnění žalované, žalobci tak muselo být po doručení uvedeného dopisu z laického pohledu jasné, že se smlouvou ,,není něco v pořádku“. Kapitálová hodnota smlouvy byla po dvou letech jejího trvání a pravidelných platbách žalobce nulová, aniž by bylo možné tuto skutečnost (výši kapitálového hodnoty smlouvy) s ohledem neurčitá smluvní ujednání přezkoumat. Tento údaj nebyl ani v dalších výročních dopisech na základě obsahu pojistné smlouvy vysvětlitelný a žalobci tak muselo být jasné, že smlouva neobsahuje potřebná dostatečně určitá ujednání a jediný subjekt, který se mohl na základě takto vadné smlouvy bezdůvodně obohacovat, byla žalovaná. Okolnost, že žalobce takovou pochybnost o pojistné smlouvě nepromítl do svého jednání a nadále platil pojistné, sama o sobě nevylučuje jeho vědomost o skutečnostech, významných pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Námitku, že nebylo prokázáno doručení výročních dopisů žalobci, má odvolací soud za ryze účelovou, neboť, jak žalovaná případně uvedla, žalobce v řízení před soudem I. stupně netvrdil, že by je neobdržel, nebyl tedy důvod v tomto směru něco prokazovat.

12. Správný je i závěr soud I. stupně, že v daném případě nelze shledat rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. V této otázce Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 561/2006, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, usnesení sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Obdobně judikujte i Ústavní soud (rozhodnutí sp.zn. I.ÚS 643/04, sp.zn. I.ÚS 2364/11, sp.zn. III. ÚS 21/02). Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby k u prospěchu, nebo je obecně ospravedlnitelné s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.28 Cdo 2458/2023). Žádné okolnosti, naplňující uvedené předpoklady, nejsou v předmětné věci dány, neboť, jak již uvedl soud I. stupně, žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok včas a nikoliv až s několikaletým odstupem od doby, kdy měl pojistný vztah účastníků skončit (31.12.2019) a žalobce byl po tu dobu nečinný. Nelze přisvědčit ani argumentaci žalobce, že žalovaná nejednala uplatnění námitky promlčení jeho nároku poctivě a v dobré víře. Odkazuje-li na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 430/2017, žalovaná v dané věci nebyla účastnicí řízení a nadto nepředstavovalo v době jeho vydání ustálenou judikaturu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 se netýká obdobného skutkového stavu a nebyla jím posuzována platnost smlouvy o investičním životním pojištění z důvodu neurčitých ujednání o poplatcích se smlouvou spojených. K výše uvedeným závěrům o promlčení dospěl ve skutkově obdobných sporech zdejší odvolací i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. [spisová značka], ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. [spisová značka], ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. [spisová značka] a ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka], aprobovaném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka] a žalobce prosazovaná rozhodnutí senátu [číslo] jsou v tomto směru ojedinělá. Odvolací soud uzavírá, že žaloba byla dne 26. 11. 2024 zjevně podána po uplynutí dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí doby, nárok žalobce je podle § 100 odst. l obč. zák. promlčen, a protože se žalovaná promlčení dovolala, nelze jej přiznat.

13. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně jeho nákladového výroku, podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tuto náhradu představuje odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) po 5 580 Kč podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) s paušální náhradou jeho výdajů po 450 Kč na úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném od 1. 1. 2025, a 21 % náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 533 Kč.

Poučení