21 Co 121/2022-308

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa], [PSČ] o zaplacení částky 1 524 192,51 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 11 C 154/2016 – 261 ze dne 22. prosince 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 35 622 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kolíně svým rozsudkem č.j. 11 C 154/2016 – 261 ze dne 22. 12. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 1 524 192,51 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem II. jí dále uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 339 689 Kč k rukám jejího zástupce, a to rovněž do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. bylo řízení zastaveno v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 524 192,51 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Žalobkyně se žalobou, podanou u prvostupňového soudu dne [datum], domáhala po žalované zaplacení částky 5 647 249,03 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,01 % denně od [datum] do zaplacení. Tvrdila, že na základě uzavřené kupní smlouvy [číslo] ze dne [datum] měla dodat žalované zdravotní technologii, mobiliář a zajistit servis, instalaci a podporu zdravotní technologie v rámci veřejné zakázky„ Technologie pro objekt [anonymizováno 8 slov] [právnická osoba]“, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit kupní cenu 117 428 670 Kč bez DPH, resp. 130 580 297 Kč včetně DPH, splatnou do devadesáti dnů od doručení vystavené faktury. Účastníci si pro případ prodlení s úhradou kupní ceny sjednali úrok z prodlení ve výši 0,01 % z dlužné částky za každý den prodlení. Ke smlouvě byly uzavřeny dva dodatky, kdy dodatkem [číslo] ze dne [datum] byl posunut termín plnění na [datum], dodatkem [číslo] ze dne [datum] byla sjednána změna předmětu plnění a z důvodu změny sazeb DPH i kupní cena na novou částku 117 575 484 Kč bez DPH, t.j. 134 383 083,62 Kč včetně DPH. Žalobkyně dodávky realizovala a předávala po jednotlivých částech a průběžně fakturovala, a to devíti fakturami. Žalovaná je průběžně hradila, s výjimkou poslední faktury [číslo] ze dne [datum], vystavené na částku 89 248 757,76 Kč, splatnou dne [datum], na níž bylo uhrazeno pouze 17 601 508,73 Kč dne [datum]. Žalobkyně u Krajského soudu v Praze uplatnila žalobou nárok na doplatek kupní ceny pouze ve výši 66 000 000 Kč s příslušenstvím, kdy toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. 56 Cm 48/2013 a po vydání prvního vyhovujícího rozsudku ve věci č.j. 56 Cm 48/2013 – 315 ze dne 14. 4. 2016 se rozhodla vymáhat ze stejného titulu zbývající dlužnou částku 5 647 249,03 Kč u prvostupňového soudu. Žalovaná byla vyzvána k úhradě uvedené částky výzvou právního zástupce žalobce ze dne [datum]. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu zpět do částky 5 647 249,03 Kč s tím, že dne [datum] byla ve prospěch jejího účtu připsána celková částka 71 647 249,08 Kč. Protože tak byla uhrazena i zažalovaná jistina, trvala již jen na zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 5 647 249,03 Kč od [datum] do [datum] ve výši 1 524 192,51 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v souvislosti s výše specifikovanou veřejnou zakázkou probíhá před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013 trestní řízení vůči některým osobám, mimo jiné proti [anonymizováno] [jméno] [příjmení], tehdejšímu jednateli a současnému jedinému společníku žalobkyně. Další trestní řízení v souvislosti s veřejnou zakázkou je vedeno i proti žalobkyni, a to pod sp. zn. 4 T 42/2016. Žalovaná tvrdila, že kupní smlouva, uzavřená mezi účastníky dne [datum], je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, který spatřovala v ovlivnění veřejné zakázky a v poskytnutí úplatku za toto ovlivnění, což mohlo vést k významnému narušení výsledné ceny. Zdůrazňovala, že ze strany žalobkyně měl být poskytnut úplatek přinejmenším ve výši 12 mil. Kč, z čehož dovozovala, že obvyklá cena za plnění podle kupní smlouvy musela být přinejmenším o tuto částku úplatku nižší.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a znaleckými posudky tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena kupní smlouva v rámci veřejné zakázky„ Technologie pro objekt [anonymizováno 8 slov] [právnická osoba]“, na základě které žalobkyně poskytla žalované sjednané plnění, které žalovaná převzala a byla povinna zaplatit sjednanou kupní cenu 134 383 083,62 Kč včetně DPH. Pro případ prodlení s úhradou kupní ceny si účastníci ve smlouvě sjednali úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z dlužné částky. Žalobkyně v období od [datum] do [datum] vystavila celkem osm faktur, které žalovaná průběžně hradila. Poslední fakturu [číslo] vystavila dne [datum] na částku 89 248 757,76 Kč splatnou dne [datum], žalovaná na tuto fakturu uhradila dne [datum] částku 17 601 508,73 Kč, zbývající část ve výši 71 647 249,03 Kč uhradila až dne [datum] v průběhu tohoto soudního řízení. Žalobkyně žalované řádně poskytla plnění podle kupní smlouvy ze dne [datum], které žalovaná převzala a užívá je.

4. Soud prvního stupně věc posuzoval v souladu s přechodným ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2011) – dále jen„ obch. zák.“ a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013) – dále jen„ obč. zák.“, a to vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy mezi účastníky. Uzavřel, že účastníci uzavřeli dne [datum] platně kupní smlouvu [číslo] podle ust. § 409 obch. zák., na základě které žalobkyně dodala žalované sjednaný předmět plnění. Ta však v rozporu s ust. § 447 obch. zák. nezaplatila za poskytnuté plnění sjednanou cenu řádně a včas, a to část ceny ve výši 71 647 249,03 Kč, kdy se z této částky žalobkyně domáhala vůči žalované v řízení u Krajského soudu v Praze, vedeném pod sp. zn. 56 Cm 48/2013, zaplacení částky 66 000 000 Kč s příslušenstvím a s časovým odstupem uplatnila nárok na zbývající část kupní ceny ve výši 5 647 249,03 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v případě obou nároků žalobkyně požadovala smluvní úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z vymáhaných částek od [datum] do zaplacení, když součet těchto plnění, tedy částku 71 647 249,03 Kč, žalovaná zaplatila dne [datum]. V případě tohoto soudního řízení tedy byla žalovaná v prodlení se zaplacením částky 5 647 249,03 Kč od [datum] do [datum], což při 2 699 dnech prodlení a sjednaném úroku 0,01 % denně představuje celkem částku 1 524 192,51 Kč. Protože byl uplatněný nárok žalobkyně na smluvní úroky z prodlení důvodný, žalobě bylo vyhověno s odkazem na ust. § 369 odst. 1 obch. zák. K námitce žalované, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, ve shodě se závěry Krajského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 56 Cm 48/2013 uzavřel, že kupní smlouva byla uzavřena v písemné formě, projevy účastníků jsou na téže listině, smlouva je určitá a srozumitelná a účastníci se na jejích podstatných náležitostech dohodli. Odkázal na ust. § 3 obč. zák. a ust. § 39 obč. zák. a poukázal na to, že se Krajský soud v Praze podrobně zabýval námitkou žalované z pohledu zkoumání obvyklosti kupní ceny, když dospěl k závěru, že cena uvedená v kupní smlouvě byla cenou obvyklou a plnění nebyla ve vzájemném nepoměru. K probíhajícím trestním řízením připomněl, že Krajský soud v Praze a poté Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěly ke shodnému závěru, že vedená trestní řízení v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou nemají dopad na platnost uzavřené kupní smlouvy. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 bod 6., ust. § 13 odst. 3 a ust. § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Pariční lhůty stanovil v obou výrocích dvouměsíční podle ust. § 160 odst. 1 věta druhá o.s.ř., s ohledem k činnosti žalované.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a předně zopakovala skutkový děj, včetně průběhu vedlejších trestních řízení a řízení před ministerstvem financí. Namítala, že rozsudek je nepřezkoumatelný a jeho odůvodnění se omezilo v zásadě na jeho odst. 28 a 29. Poukázala na to, že k námitkám a důvodům neplatnosti kupní smlouvy soud prvního stupně pouze stručně zopakoval teze učiněné v souvisejícím řízení, přičemž se ale nijak nevypořádal s argumentací žalované z hlediska rozporu okolností uzavření kupní smlouvy s dobrými mravy a zásady nemožnosti těžit ze svého vlastního prospěchu a připomínala judikaturu Ústavního soudu. Prvostupňovému soudu vytýkala, že potenciální rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy zkoumal čistě po stránce jejího textu. Odvolatelka ve svém odvolání uváděla, že pokud žalobkyně uzavírala kupní smlouvu s tím, že předtím si toto uzavření zajistila poskytnutím úplatku, jednalo se o projev vůle, který je v evidentním rozporu s dobrými mravy. Připomínala judikaturu Nejvyššího soudu k neplatnosti právního úkonu pro nezákonnost ve vztahu ke spáchání trestného činu podvodu s tím, že v žádném z jí uvedených rozhodnutí Nejvyšší soud neuvedl, že smlouva uzavřená v důsledku trestněprávního jednání je smlouvou platnou. Poukazovala na to, že konstatoval, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavřením je důvodem relativní neplatnosti podle ust. § 49a obč. zák., tedy z důvodu, že byl právní úkon učiněn v omylu. Konstatovala, že soud prvního stupně měl zohlednit především jednoznačný a neakceptovatelný rozpor okolností uzavření kupní smlouvy s dobrými mravy, což neučinil. Připomínala, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku mimo jiné uvedl, že skutečným důvodem pro neuhrazení kupní ceny údajně neměly být pochybnosti žalované o platnosti kupní smlouvy, ale fakt, že nezískala dotaci. Dovozovala, že se tyto důvody nevylučují, ale naopak spolu úzce souvisejí, když pochybnosti o platnosti kupní smlouvy u ní vyvstaly až právě s pozastavením dotace v souvislosti se zahájením trestního stíhání ve vztahu k veřejné zakázce. Upozorňovala rovněž na to, že ačkoliv realizovala veřejnou zakázku, neměla s trestným činem, na rozdíl od žalobkyně, nic společného. Zdůrazňovala, že zaplacení, po kterém vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, nebylo uznáním dluhu, neboť v důsledku rozhodnutí ministerstva financí a smlouvy o poskytnutí dotace musela zaplatit finanční prostředky poskytnuté regionální radou. To odůvodňovala též tím, že smlouva o poskytnutí dotace je veřejnoprávní smlouvou a postup podle ní byl veřejnoprávním jednáním, které není možné interpretovat jako soukromoprávní uznání. Uvedla, že si je vědoma případných následků vyslovení neplatnosti kupní smlouvy a skutečnosti, že by byla v takovém případě povinna vrátit žalobkyni plnění v podobě bezdůvodného obohacení, když i Vrchní soud v Praze jí v jeho rozsudku v tomto ohledu vytkl, že vztahy mezi účastníky tímto způsobem již neurovnala. Konstatovala, že nemohla, jakožto poskytovatel zdravotnických služeb, vybavení poskytnuté na základě kupní smlouvy žalobkyni bez dalšího vrátit, t.j. především bez autoritativního posouzení věci soudem, neboť by tím ohrozila řádný výkon svých povinností v oblasti zdravotní péče. Zdůrazňovala, že ale nebyla v pozici, kdy by byla schopná z vlastních prostředků vrátit žalobkyni peněžitou náhradu za situace, kdy bylo zřejmé, že otázka neplatnosti kupní smlouvy bude otázkou mezi stranami spornou. Dovozovala, že při pochybnostech o platnosti kupní smlouvy postupovala tím nejracionálnějším způsobem. Uvedla, že si je vědoma toho, že ve vypracovaném znaleckém posudku byla výše bezdůvodného obohacení získaného žalovanou z titulu využívání zdravotnického vybavení dodaného žalobkyní na základě kupní smlouvy ohodnocena částkou 75 714 000 Kč, ale ve vztahu k případné úhradě této částky poukazovala na princip, že nikdo nemůže těžit se své vlastní nepoctivosti. Nemůže tedy dojít k situaci, aby žalobkyně způsobila vlastním trestným činem neplatnost kupní smlouvy a potom se na žalované domohla bezdůvodného obohacení převyšujícího sjednanou kupní cenu a nadto ještě zákonných úroků z prodlení. U nich tvrdila, že žalobkyni nárok na jejich zaplacení vůbec nemohl vzniknout, neboť si prodlení zavinila svým protiprávním jednáním. Soudu prvního stupně vytýkala, že na posouzení těchto otázek rezignoval a pouze alibisticky odkázal na rozsudky Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, které ale k těmto skutečnostem zcela nesprávně nepřihlédly - tedy, že prodlení s úhradou ceny zavinila sama žalobkyně, když svým protiprávním jednáním způsobila, že žalovaná neobdržela dotaci. Navrhla, aby odvolací soud napadené výroky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že soud prvního stupně žalobu posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou ve svém vyjádření odkázala. Konstatovala, že se podrobně vypořádal s veškerými námitkami žalované, když se zabýval neplatností kupní smlouvy z hlediska jejího obsahu a podrobně popsal provedené dokazování. Uvedla, že rozsudek není nepřezkoumatelný, ale naopak je zcela srozumitelný. Pokud bylo prvostupňovému soudu v odvolání vytýkáno, že vyšel z jím označených rozhodnutí Krajského a Vrchního soudu v Praze, označila takovýto postup za správný, neboť uvedené rozsudky se týkaly totožné věci. Připomínala, že soud prvního stupně rovněž uvedl, proč se se závěry v těchto rozsudcích ztotožnil a že její původní jednatel nebyl v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou pravomocně odsouzen a naopak byl Vrchním soudem a posléze Nejvyšším soudem v plném rozsahu obžaloby zproštěn. Dovozovala, že se obsah ani účel předmětné kupní smlouvy se dobrým mravům nepříčí a že neexistují žádné relevantní okolnosti, které by se příčily dobrým mravům, když k žalovanou tvrzenému trestnému činu, který měl být v souvislosti s předmětnou kupní smlouvou spáchán, nedošlo. Poukazovala na to, že žalovaná nikterak nevysvětlila (natož, aby dokázala), jak byla žalobkyní v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy uvedena v omyl, byť toto namítá. Připomínala, že se žalovaná nemůže dovolávat ve svůj prospěch neplatnosti smlouvy, jejíž základní podmínky, vyjma kupní cen,y určila sama o své vůli a žalobkyně neměla možnost o těchto podmínkách vyjednávat nebo je měnit. Zdůrazňovala, že kupní cena byla cenou obvyklou, což prokázalo několik znaleckých posudků. Uvedla, že v případě, že by smlouva byla shledána za neplatnou, by bylo nutné vypořádat vzájemná práva a povinnosti mezi stranami sporu, a to především vydání bezdůvodného obohacení žalovanou žalobkyni, která v souladu se smlouvou dodala žalované její předmět, tedy vybavení Technologie pro objekt [anonymizováno 6 slov] [nemocnice] [anonymizováno]. Připomněla, že výše bezdůvodného obohacení byla posudkem stanovena na částku 75 714 000 Kč, převyšující celkovou žalovanou částku v celé věci. Ve svém vyjádření dále poukazovala na to, že neproplacená faktura byla splatná ke dni [datum], částečně byla uhrazena až dne [datum], a žalovaná podala žádost regionální radě o proplacení až dne [datum]. Konstatovala, že žalovaná o vlastní vůli podala žádost o proplacení regionální radě až pět měsíců po splatnosti dotčené faktury. Připomínala, že splatnost kupní ceny v kupní smlouvě nebyla vázána na vyplacení dotace a že to byla žalovaná, kdo v rámci zadávací dokumentace jednostranně určil výši úroku z prodlení. Moderaci úroku z prodlení označila za nepřijatelnou, neboť moderovat lze jen výši smluvní pokuty a odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že připomněla i jeho usnesení č.j. 33 Cdo 215/2022 – 870, ze dne 22. 2. 2022, kterým nebyl přiznán odkladný účinek dovolání žalované ve věci paralelní žaloby u Krajského soudu v Praze.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Výrok III., který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.).

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Se zřetelem k odvolacím námitkám odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Jeho rozsudek tedy není možno v žádném případě označit za nepřezkoumatelný, jak to dovozovala žalovaná ve svém odvolání.

12. Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 vyslovil, že Česká republika je podle čl. l odst. l Ústavy právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007).

13. Rozhodnutí soudu musí být předvídatelné, tedy nesmí být překvapivé. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení posuzuje projednávanou věc originálním způsobem, t.j. které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.

14. Jedním ze základních principů právního státu je totiž právní jistota, jejímž jádrem je vždy předvídatelnost práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007), vztahující se nejen na právo hmotné, ale i procesní, a to jak ve fázi jeho tvorby, tak i při jeho interpretaci a aplikaci. Požadavek předvídatelnosti postupu soudu je výslovně formulován v ust. § 6 o.s.ř., proto ve skutečnosti není novinkou v tom smyslu, že by až dosud mohl soud postupovat a rozhodovat v řízení nepředvídatelně. Předvídatelnost postupu soudu a jeho rozhodování navíc plyne již z ústavního pořádku, a nikoliv až z podústavního práva; v něm se pouze požadavek předvídatelnosti opakuje. Předvídatelné rozhodnutí je tedy nutno považovat za základní atribut práva na spravedlivý proces.

15. Předvídatelné musí být rovněž samotné rozhodnutí, a to jak výroková část, tak odůvodnění, když předvídatelnost musí být zajištěna jednak ve vztahu k předchozímu průběhu řízení, jednak vzhledem k ustálené judikatuře (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014). Je proto porušením práva na spravedlivý proces, pokud závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním a pro některou z procesních stran zcela nepředvídatelným způsobem (obdobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009).

16. S ohledem na výše uvedené odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně žádným způsobem neporušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, vyplývající m.j. i z ust. § 6 o.s.ř.

17. Jestliže jsou závěry napadeného rozsudku po skutkové a právní stránce zcela v souladu se závěry, obsaženými v rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 56 Cm 48/2013 – 664 ze dne 3. 9. 2020, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu č.j. 4 Cmo 183/2020 – 808, 4 Cmo 184/2020 ze dne 26. 10. 2021, ve kterém byla řešena skutkově i právně naprosto shodná věc, nelze prvostupňovému soudu vytknout, že z nich vyšel. Pokud tedy tvořily základ odůvodnění napadeného rozsudku, jednalo se o naprosto správný postup soudu prvního stupně. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že Nejvyšší soud ČR svým usnesením č.j. 33 Cdo 215/2022 – 870 ze dne 22. 2. 2022 zamítl návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 4 Cmo 183/2020 – 808, 4 Cmo 184/2020 ze dne 26. 10. 2021, a to v rámci dovolacího řízení proti tomuto rozsudku.

18. Ohledně námitky rozporu předmětné kupní smlouvy s dobrými mravy, vznesené žalovanou, odvolací soud konstatuje, že dobré mravy lze stručně charakterizovat jako ustálené, obecně přijímané mravní zásady. Neplatnost ve smyslu ust. § 39 obč. zák. je vztahována k obsahu či účelu právního úkonu, nikoliv k okolnostem, za nichž byl učiněn. Z tohoto pohledu kupní smlouva žádné znaky neplatnosti nevykazuje, neboť byla uzavřena v písemné formě, projevy účastníků jsou na téže listině (ust. § 46 obč. zák.), je určitá a srozumitelná (ust. § 37 obč. zák.) a na jejích podstatných náležitostech se účastníci dohodli. Z obsahu kupní smlouvy nelze tedy ani při pečlivém rozboru odhalit žádné ujednání, které by se příčilo dobrým mravům. Jedná se o běžnou kupní smlouvu, z níž oběma stranám vznikají práva a povinnosti.

19. Jestliže žalovaná spatřovala v konání jednatele žalobkyně před uzavřením předmětné kupní smlouvy porušení dobrých mravů, spočívající v ovlivnění veřejné zakázky a poskytnutí úplatku, z obsahu smlouvy, odvolací soud rozpor s dobrými mravy neshledal, když bylo zjištěno, že cena sjednaná ve smlouvě uzavřené na základě vůle obou účastníků byla cenou obvyklou, a plnění tedy nebyla ve vzájemném nepoměru. Pokud žalovaná odkazovala na probíhající trestní řízení, soud k tomu uvádí, že podle ust. § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Vázanost rozhodnutím trestního soudu podle ust. § 135 odst. 1 o.s.ř. se vztahuje pouze na odsuzující rozsudek, nikoliv na zprošťující rozsudek, případně na jiná rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Zde je možno konstatovat, že v souvislosti s kupní smlouvou nedošlo k pravomocnému odsouzení ani žalobkyně ani jejího původního jednatele (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 64/2018 ze dne 26. 6. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 360/2020 a ze dne 2. 3. 2021).

20. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakkoli ovlivnila samotný obsah kupní smlouvy, ani že by tato smlouva nějakým způsobem znevýhodňovala žalovanou oproti stavu, kdyby ji uzavřela s jakýmkoli jiným subjektem účastnícím se veřejné soutěže. I kdyby totiž bylo v trestním řízení pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobkyně poskytla úplatek, aby veřejnou zakázku získala, neměla by tato okolnost žádný vliv na obsah či rozsah práv a povinností sjednaných v kupní smlouvě.

21. Výkon práva na zaplacení sjednané kupní ceny a dohodnutých úroků z prodlení nebyl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud zdůrazňuje, že žalobkyně plnila řádně a za obvyklou cenu a žalovaná poskytnuté plnění bez jakýchkoliv výhrad přijala. Přestože zpochybnila platnost uzavřené smlouvy, nevyvinula fakticky žádné úsilí, aby vztahy mezi účastníky urovnala způsobem, který by odpovídal vypořádání plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy podle ust. § 457 obč. zák. a námitky, které zpochybňují platnost smlouvy, lze označit za těchto okolností za účelové. Z postupu žalované totiž vyplývá, že skutečným důvodem, pro který nebyla kupní cena včas zaplacena, nebyly pochybnosti o platnosti smlouvy, ale fakt, že žalovaná v té době nezískala dotaci. Tato okolnost však, i kdyby byla způsobena (výlučně) jednáním žalobkyně, není pro vztahy mezi účastníky plynoucí z platně uzavřené kupní smlouvy podstatná, jak to m.j. konstatoval i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku č.j. 4 Cmo 183/2020 – 808, 4 Cmo 184/2020 ze dne 26. 10. 2021.

22. Zákon (ust. § 450 odst. 1 obch. zák.) ponechával splatnost kupní ceny na dohodě účastníků. Jak bylo výše konstatováno, tak kupní smlouva nepodmiňovala splatnost ceny poskytnutím dotace. Ta byla vázána (po vzniku nároku na cenu po dodávce zboží) na fakturaci ceny a uplynutí doby. Žalovaná v tomto případě od smlouvy neodstoupila, nevrátila žalobkyni poskytnuté plnění a nežádala po ní vrátit vyplacené finanční prostředky (srov. ust. § 351 odst. 1 obch. zák.), aby mohla vrátit poskytnutou dotaci. Za situace, kdy plnění, které od žalobkyně přijala, nadále užívá, nebyly požadavky žalobkyně na zaplacení kupní ceny za řádně dodané zboží a na zaplacení dohodnutých úroků za prodlení s úhradou kupní ceny v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud zdůrazňuje, že bez ohledu na to, proč byla kupní smlouva uzavřena právě se žalobkyní, to byla právě žalobkyně, kdo ve smluvním vztahu mezi účastníky plnil řádně a včas a měla tedy podle ust. § 409 odst. 1 obch. zák. a ust. § 447 obch. zák. právo na plnění tomu odpovídající ze strany žalované, tedy na úhradu kupní ceny ve výši sjednané ve smlouvě (ust. § 448 odst. 1 obch. zák.) a na dohodnutý úrok z prodlení (ust. § 369 odst. 1 obch. zák.), protože kupní cena nebyla zaplacena včas.

23. Odvolací soud dále uvádí, že s ohledem na vztah účastníků jako podnikatelů při podnikatelské činnosti, spadající do režimu obchodního zákoníku, posuzoval projednávanou věc i z hlediska souladu se zásadami poctivého obchodního styku, jako institutu navazujícího na kategorii dobrých mravů. Předpokládá se totiž, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona, vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná, t.j. soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Vzhledem k tomu, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu, z níž plynoucí práva a povinnosti stran nejsou ve vzájemném nepoměru, když sjednaná cena poskytnutého plnění je cenou obvyklou a smluvený úrok z prodlení je nižší než zákonný, a žalovaná přijala žalobkyní řádně a včas poskytnuté plnění, dospěl odvolací soud k závěru, že ke zneužití práv žalobkyní nedošlo. Žalovaná přitom pomíjí, že to byla ona, kdo v rozporu s uzavřenou smlouvou neplnil a že část fakturované kupní ceny zaplatila až v lednu 2020. Ve skutečnosti se dovolává, v rozporu se zásadou, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest), svého porušení smlouvy, přičemž je třeba trvat na dodržení základní zásady občanského práva, že smlouvy mají být plněny. Navíc žalovaná byla ta, kdo jako zadavatel veřejné zakázky odpovídal za řádný postup při jejím zadávání.

24. Jestliže žalovaná namítala, že jí nebyla vyplacena část dotace, jejímž prostřednictvím měla být kupní cena hrazena, pak ani tuto její obranu nelze považovat za relevantní, neboť splatnost kupní ceny v kupní smlouvě nebyla vázána na vyplacení dotace. Argumentace žalované ohledně nepřiznání úroků z prodlení žalobkyni není tedy důvodná, stejně jako její právní názor, že si prodlení s úhradou kupní ceny zavinila žalobkyně sama.

25. Pokud žalovaná vznesla ve svém podání ze dne [datum] námitku promlčení, lze vytknout prvostupňovému soudu, že se jí nezabýval, a to bez ohledu na to, že ani jedna z procesních stran již na tuto námitku nijak nereagovala. Soud prvního stupně m.j. správně zjistil (srov. odst. 7 odůvodnění napadeného rozsudku), že ve výše specifikované kupní smlouvě [číslo] uzavřené dne [datum] bylo domluveno, že„ se kupní cenu kupující zavázal zaplatit na základě faktury vystavené prodávajícím se splatností 90 dnů od doručení faktury kupujícímu“ a„ pro případ prodlení kupujícího s úhradou kupní ceny byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,01 % z dlužné částky za každý den prodlení“. Protože faktura za dodání poslední části dodávky byla vystavena dne [datum] a převzata žalovanou dne [datum], je v ní uvedené datum splatnosti dne [datum] v souladu se smluvním ujednáním. Za situace, kdy žaloba byla podána k soudu prvního stupně dne [datum], nedošlo k promlčení, neboť promlčecí lhůta činila podle ust. § 397 obch. zák. čtyři roky.

26. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalované nemohou nikterak obstát.

27. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalované uložil podle ust. § 369 odst. 1 obch. zák. povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 524 192,51 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 0,01% denně z částky 5 647 249,03 Kč od [datum] do [datum], kdy došlo k zaplacení jistiny.

28. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku II. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 14 420 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 6 182,40 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 35 622 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).