21 Co 409/2021- 413

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupeného advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 52 C 124/2013-382, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba s tím, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Rozsudek soud prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do nároku na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a co do nároku na poskytnutí zadostiučinění formou písemné omluvy zamítl (výroky II. a III.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok IV.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě podané k soudu dne [datum], kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za újmu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem Policie ČR, Policejního prezídia, Ministerstva vnitra a Městského soudu v Praze, spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího řízení ve správním soudnictví o žádosti žalobce o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zahájeného dne [datum] podáním žádosti o poskytnutí informace a skončeného dne [datum], kdy mu byla požadovaná informace poskytnuta. Žalobce požadoval zadostiučinění formou písemné omluvy ve znění vymezeném žalobou a v peněžité formě ve výši [částka] s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem poté, co jeho rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 52 C 124/2013-68, kterým žalobě částečně vyhověl a který byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69 Co 285/2016-121, byl k podanému dovolání Nejvyšším soudem ČR zrušen usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1307/2017-156 (stejně jako označený rozsudek městského soudu) s tím, že mělo být rozlišeno, že se jednalo o dva skutkově samostatné nároky, které měly být zvlášť specifikovány.

4. Soud prvního stupně předně uvedl, že po vydání shora označeného usnesení Nejvyššího soudu došlo ke změně dosavadní judikatury, a to nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/2020, podle něhož předmětem správních a navazujících soudních řízeních správních bylo rozhodování ve věci základního práva stěžovatelů na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále Listina); stěžovatelé měli právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, toto právo se vztahuje, jak na správní řízení, tak na navazující soudní řízení správní, přičemž z ústavněprávního pohledu je navíc třeba na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek; na správní řízení, jejichž předmětem bylo základní právo (jakým je i právo na informace) nebo svoboda, se tedy vztahuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny a v případě jeho porušení se mohou jednotlivci na základě čl. 36 odst. 3 Listiny domáhat jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem rovněž náhrady za nepřiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně tedy nemohl respektovat závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu a postupoval ve věci v intencích zmíněného nálezu Ústavního soudu.

5. Věc po právní stránce posoudil podle § 13 odst. 1 věta první a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále OdpŠk), a dále stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že posuzované správní řízení bylo zahájeno dne [datum] podáním žádosti žalobce o poskytnutí informace podle zák. č. 106/1999 Sb. u Policie ČR, Policejního prezidia a Ministerstva vnitra, a to na základě čeho (jakého předpisu) je po osobách vstupujících do budovy Policie ČR, Policejního prezidia, požadován občanský průkaz, kdo a kdy předpis vydal, kdy a kde byl předpis uveřejněn a z čeho vyplývala jeho závaznost pro osoby, které nejsou podřízeny orgánu, který předpis vydal, a zároveň žádal o zaslání výtisku předpisu, aby se s ním mohl seznámit; dále žádal o sdělení rozsahu osobních údajů, které jsou o osobách vstupujících do budovy zaznamenávány, za jakým účelem, po jakou dobu jsou evidovány, jak je s nimi následně naloženo a jak je zabezpečena jejich ochrana před nepovolanými osobami. Žalobci byla požadovaná informace poskytnuta v úplné podobě dne [datum], poté, co se domáhal žalobou ve správním soudnictví ochrany proti nečinnosti žalovaného. Průběh řízení před správním orgánem a správním soudem je podrobně popsán v odst. 9 rozsudku soudu prvního stupně, na jehož znění odvolací soud plně odkazuje. Žalobce podal dne [datum] žádost o odškodnění imateriální újmy, žalovaný jeho žádosti nevyhověl. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo 4 roky, 2 měsíce a 23 dnů (od [datum] do [datum]) a jeho délka byla nepřiměřená. V souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 stanovil základní částku zadostiučinění ve výši [částka] za jeden rok řízení, sníženou na polovinu za první dva roky, a dospěl k základní částce zadostiučinění ve výši [částka]. Neshledal důvod pro modifikaci základní částky, tj. ani pro její snížení, ani pro zvýšení. Celkovou délku řízení neshledal extrémní, řízení nebylo ani obzvláště složité ani jednoduché, jednání poškozeného, kterým by přispěl k průtahům nebylo dokumentováno, postup orgánů veřejné moci byl veden nesprávným právním názorem a správní orgán jej revidoval v důsledku rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, poté žalobcově žádosti bezodkladně vyhověl, význam řízení pro žalobce vzal jako standardní, neboť nebylo prokázáno, že by neposkytnutí informace nějak zvlášť zasáhlo do jeho osobnostní sféry, že by nejistota spojená s výsledkem posuzovaného řízení nějak zásadně ovlivnila jeho život a měla dopad do jeho osobnostní sféry, zvlášť při vědomí, že žalobce byl již tehdy praktikujícím právníkem, se soudními i správními řízeními přicházel do styku, nejistotou z výsledku nemohl být nijak zvlášť zaskočen. Výsledná částka zadostiučinění je srovnatelná s obdobnými případy, a to i s žalobcem citovaným případem p. [příjmení], v němž došlo k přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o poskytnutí informace o platech pracovníků Kanceláře prezidenta republiky trvajícího 18 měsíců a 27 dnů ve výši [částka], kdy sice uvedené řízení bylo významně kratší, avšak požadovaná informace byla svou povahou významnější. V části požadavku na omluvu byla žaloba zamítnuta, neboť omluva byla žalobci dne [datum] poskytnuta a nelze znovu ukládat to, co již bylo splněno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce dosáhl satisfakce.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, a to do výroků II., III. a IV. z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), g) o.s.ř. Namítl, že výše peněžitého zadostiučinění byla nedůvodně krácena za první dva roky trvání řízení, neboť správní řízení je založeno na krátkých lhůtách v délce 30 (60) dnů a řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. na lhůtách ještě kratších (15 dnů), závěry stanoviska Nejvyššího soudu o krácení základní částky se tedy ve správních řízeních neuplatní. Povinností správního orgánu bylo požadované informace poskytnout do 15 dnů a nikoli žalobce nutit, aby se o jejich poskytnutí musel soudně přetahovat. Soud prvního stupně nezohlednil doslova zlovolný postup orgánů veřejné moci (Ministerstva vnitra) vůči žalobci, nezohlednil výši odškodnění za srovnatelné věci, leč za kratší dobu trvání průtahů, ač na ně žalobce upozornil (17 C 84/2017, 29 Co 60/2018), takže porušil princip rovnosti v právech. Rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá preventivní charakter ve směru postupu správních orgánů v budoucnu (žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 899/17, III. ÚS 1263/17, III. ÚS 197/15), není zohledněna nulová sebereflexe žalovaného a jeho zjevné pokusy o bezdůvodnou dehonestaci žalobce v průběhu náhradového řízení. Výrok III. napadeného rozsudku je neurčitý, neboť v něm není uvedeno konkrétní znění omluvy a nemůže tak nastat překážka věci pravomocně rozhodnuté (k tomu poukázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 435/2018, 30 Cdo 4812/2008, 33 Odo 640/2003), o omluvě mělo být rozhodnuto znovu, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu byl zrušen také výrok o povinnosti k omluvě, přičemž ale ve zpětvzetí žaloby v této části žalobci bránil § 96 odst. 6 o.s.ř. Nesouhlasil s přiznanou výší nákladů řízení, neboť soud prvního stupně do ní nezahrnul paušální náhradu hotových výdajů po [částka] a další náklady, které žalobci vznikly v době, kdy nebyl právně zastoupen. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Proti výrokům I. a IV. rozsudku podal odvolání žalovaný z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř. Připomněl, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu konstatování porušení práva ani poskytnutí omluvy a je na místě poskytnout zadostiučinění v penězích, nemajetková újma ve výši přiznané soudem prvního stupně nemohla žalobci vzniknout. Soud prvního stupně i odvolací soud již dříve konstatoval, že správní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a tehdy uložily žalovanému, aby se žalobci omluvil. Ministerstvo se žalobci omluvilo dopisem ze dne [datum]. Žalovaný souhlasil se závěrem odvolacího soudu učiněném v předchozím rozsudku sp. zn. 69 Co 285/2016, že intenzita zásahu do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce neodůvodňuje přiznání satisfakce v penězích, frustrace a určitá bezmoc v jednání s orgánem veřejné moci, kterou v žalobci průběh posuzovaného řízení mohl vyvolat, neměla bezprostřední dopad do zvýšeně chráněných osobnostních sfér žalobce. Žalovaný namítl, že žalobce mohl řízení považovat za pro něj zvýšeně významné jen do okamžiku, kdy mu bylo žalovaným poskytnuto požadované nařízení ministerstva vnitra, tj. do poloviny roku 2010, další část řízení se týkala jen obecných informací a tudíž pro něj nemohla být natolik významná. [jméno] negativního dopadu do žalobcovy psychické sféry byla velmi malá, nijak zásadně jeho život neovlivnila a není tedy důvod k poskytnutí jiné formy zadostiučinění, než v rovině omluvy, kterou sám žalobce požadoval na prvním místě, tímto způsobem byla vzniklá újma dostatečně reparována. Poukázal na stanovisko ministerstva spravedlnosti ze dne [datum], podle kterého na nicotný význam řízení pro žalobce ukazuje i množství žádostí o poskytnutí informací, jež mají často impertinentní charakter, co do dotazů na osobní údaje a platové poměry různých soudních funkcionářů, přičemž následně žalobce uplatňuje nároky na přiznání finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o těchto jeho žádostech. V následných kompenzačních řízeních nikdy nevyšlo najevo, že by žalobce informace potřeboval či použil na obranu svých práv či ke splnění svých povinností. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.

8. Žalobce považoval odvolání žalovaného za nedůvodné, obsahující účelovou a nepravdivou argumentaci. Žalobce v posuzovaném řízení nepodal svévolnou či impertinentní žádost o informace, ale žádal o informace vztahující se k oprávněnosti a právnímu titulu zásahu do soukromí žalobce při vstupu do budovy Policejního prezidia ČR za úředním účelem. Impertinentní charakter či charakter zneužití práva nemají ani žalovaným blíže nespecifikované žádosti o informace o platových poměrech veřejně činných osob. Otázka významu požadovaných informací pro žalobce je spíše podružná, pokud soudy jinému žalobci (Ing. [příjmení]) přiznaly za kratší dobu trvání řízení náhradu ve výši [částka], nicméně informace žádané žalobcem měly pro něj význam poměrně zásadní. Pokud se jedná o náklady řízení, opomíjí žalovaný, že žalobce byl úspěšný v základu věci, k nesprávnému úřednímu postupu došlo, vznikla mu nemajetková újma a až po podání žaloby dosáhl omluvy.

9. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobce a žalovaného rozsudek včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a 212a o.s.ř., a dospěl k následujícím závěrům:

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou správná a v souladu s obsahem provedených důkazů, žádný z účastníků je nezpochybnil.

11. Odvolací soud shledal správnou argumentaci soudu prvního stupně, který (ačkoli v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu byl vyjádřen závazný právní názor) postupoval v souladu s jím označeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/2020, podle něhož se řízení posuzuje jako jeden celek a věc hodnotil podle § 13 a § 31a OdpŠk a stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010.

12. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 citovaného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu řízení pro poškozeného.

14. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek: 1) existence nesprávného úředního postupu (v daném případě tvrzená nepřiměřená délka řízení), 2) vznik újmy v nemajetkové sféře osoby a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se typicky projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Účelem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je tedy odškodnění nejistoty účastníka spojené s trváním řízení.

15. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená (řízení trvalo od [datum] do [datum]) a žalobci tím vznikla nemajetková újma. Ostatně tento závěr nezpochybnil ani žalovaný a spornou zůstala jen otázka formy přiměřeného zadostiučinění.

16. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že v posuzovaném případě není dostačujícím poskytnutí zadostiučinění formou omluvy a že je namístě poskytnutí zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně odůvodnil potřebu poskytnutí přiměřeného zadostiučiněné v penězích samotnou délkou řízení. Pro stanovení její výše hodnotil další kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk a stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 s tím, že neshledal důvod pro snížení ani zvýšení základní částky, kterou stanovil (viz odst. 13 rozsudku).

17. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případně výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.

18. I pro posouzení otázky, jaká forma přiměřeného zadostiučinění je v posuzovaném případě dostačující, je tedy stěžejním kritériem význam namítaného řízení pro účastníka. V tomto směru odvolací soud dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobce byl nízký, zanedbatelný, zejména od okamžiku, kdy mu byly orgánem veřejné moci poskytnuty požadované informace, které se týkaly přímo požadavků týkajících se osob vstupujících do budovy Policie ČR, Policejního prezidia. Sám žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděl, že jeho zájem o informace ohledně činnosti policie je v rovině osobní, která spočívá v tom, že on sám byl v minulosti (např. v srpnu 1999) několikrát terčem protiprávního až násilného jednání příslušníků policie, a dále v rovině společenské a profesní, neboť se od roku 1988 bezplatně věnuje ochraně lidských práv a svobod v rámci práce pro spolek [příjmení]. Odpověď na část informace ohledně zjišťování totožnosti a druhu osobních údajů, které se o účastnících vstupujících do budovy Policie ČR, Policejního prezidia, evidují, mu byla poskytnuta v rámci dopisu ze dne [datum], další části požadované informace, a to část informací o příslušném předpise, který byl podkladem pro postup vůči osobám vstupujícím do budovy Policie ČR, Policejního prezidia, mu byly poskytnuty dopisy ze dne 6. 6. a [datum], část příslušného předpisu pak v říjnu [rok]. V další fázi řízení se žalobce domáhal již jen toho, aby mu byl správním orgánem poskytnut příslušný předpis v úplné podobě. Požadované informace se v první fázi týkaly žalobce osobně (při vstupu do budovy Policejního prezidia po něm byl vyžadován občanský průkaz, z něhož si policista konající službu opsal osobní údaje a byl podroben osobní prohlídce), v další fázi se však již jednalo jen o informace, které se žalobcovy osobní sféry bezprostředně nedotýkaly. Řízení před správními orgány nebylo řízením, u kterého se podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva předpokládá zvýšený význam pro poškozeného (řízení opatrovnické, trestní, pracovněprávní, ve věcech osobního stavu, sociálního zabezpečení, týkající se života a zdraví). Intenzita zásahu do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce byla nepatrná, a proto není důvod, aby mu byla přiznána satisfakce v penězích. Žalobce mohl být určitým způsobem frustrován z jednání s orgánem veřejné moci, avšak tato frustrace neměla bezprostřední dopad do zvýšeně chráněných osobnostních sfér žalobce. Žalobce zmiňoval své negativní zkušenosti s policejními orgány z minulosti, avšak jednalo se o případy, které se měly stát před mnoha lety.

19. K námitkám žalobce, že soud prvního stupně nezohlednil zlovolný postup žalovaného v řízení, jeho nulovou sebereflexi a pokusy o dehonestaci žalobce, že výše odškodnění postrádá preventivní charakter a neodpovídá výši odškodnění v obdobné věci za kratší dobu průtahů (případ p. [příjmení]), uvádí odvolací soud následující: z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný v řízení postupoval jakkoli zlovolně, ostatně žalobce ani konkrétně nespecifikuje, o jaký postup se mělo jednat, jako zlovolný postup nelze hodnotit skutečnost, že žalovaný neshledal nárok žalobce opodstatněným. Stejně tak z obsahu spisu neplynou jakékoli pokusy o dehonestaci žalobce ze strany žalovaného. Pokud se jedná o preventivní charakter výše přiměřeného zadostiučinění, není primárním smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zák. OdpŠk preventivní funkce v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci, tím je kompenzace vzniklé nemajetkové újmy poškozeného. K srovnatelnosti případu p. [příjmení] odvolací soud uvádí, že p. [příjmení] žádal poskytnutí informací jiného charakteru, než žalobce, a v jeho případě nebylo shledáno, že by význam řízení pro něj byl nepatrný, jako v nyní projednávané věci. Ke každému jednotlivému případu je třeba vždy přistupovat individuálně a hodnotit jej s ohledem na konkrétní okolnosti, a to jak ohledně existence nesprávného úředního postupu, tak intenzity újmy, a z toho plynoucí formy přiměřeného zadostiučinění (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2863/2020).

20. Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že postačující formou zadostiučinění pro žalobce je poskytnutí omluvy, čehož se žalobce podanou žalobou domáhal na prvním místě.

21. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a žalobu v této části zamítl a ve výroku II. jej podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

22. V průběhu řízení došlo k tomu, že na podkladě (i když později zrušeného) rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 52 C 124/2013-68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69 Co 285/2016-121, byla žalobci poskytnuta omluva, což sám žalobce potvrdil (viz protokol o jednání ze dne [datum] i žalobcova vyjádření v rámci odvolacího řízení). Jednou poskytnutou omluvu již vzít zpět nelze, zaslání konkrétní omluvy je nevratné (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3696/2020, 30 Nd 381/2020). Proto odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že v tomto rozsahu požadovaná povinnost byla splněna, a tudíž ji nelze uložit znovu a nezbylo tedy než nárok žalobce na omluvu zamítnout. Vadou výroku III. z hlediska jeho určitosti není, že v něm není konkrétně uveden text požadované omluvy, jaké se žalobce domáhal, neboť navrženou formulací omluvy není soud vázán (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3850/2014), z formulace výroku III. je zcela jednoznačně patrné, že je zamítnut nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění formou písemné omluvy.

23. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl co do základu ve věci úspěšný, neboť omluva mu byla ze strany žalovaného poskytnuta až v průběhu tohoto řízení (na podkladě předchozích rozsudků soudu prvního a druhého stupně) a má tedy podle § 142 odst. 1 o.s.ř. nárok na náhradu nákladů řízení, které v jeho průběhu účelně vynaložil (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013), 30 Cdo 5210/2009). Odvolací soud však shledal, že jako účelně vynaložené lze považovat pouze náklady, které žalobce vynaložil do doby, než mu byla žalovaným poskytnuta omluva (listopad 2016). Poté se již žalobce domáhal jednak plnění, které mu bylo poskytnuto (omluva) a jednak plnění, na které jeho nárok nebyl shledán důvodným (přiměřené zadostiučinění v penězích). Žalobce nebyl zpočátku právně zastoupen (v době od podání žaloby do [datum]). Bez právního zastoupení učinil v řízení tři úkony – zaslal žalované předžalobní výzvu, podal žalobu a písemné podání ve věci samé, za něž mu náleží paušální náhrada ve výši [částka] za jeden úkon podle vyhl. 254/2015 Sb., tj. [částka], a dále mu vznikly hotové výdaje: ztráta na výdělku za účast u jednání dne [datum] (3,5 hodiny po [částka] = [částka]) a zaplacení kolků za vyhotovení listin ([částka]), na jejichž náhradu má nárok podle § 137 odst. 1 o.s.ř. a § 29 vyhl. 37/1992 Sb. Poté byl v řízení zastoupen advokátkou, která v řízení do listopadu 2016 učinila 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast u jednání dne [datum], podání odvolání ze dne [datum] a vyjádření k odvolání žalovaného ze dne [datum], účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]). Tarifní hodnota pro určení výše odměny za jeden úkon právní služby činí v daném případě [částka] podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále adv. tarif), a to v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, viz např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 a sazba odměny podle § 7 bod 5. adv. tarifu činí [částka] za jeden úkon právní služby. Odměna advokátky tedy činí 5x [částka], tj. částku [částka]. Advokát má dále podle § 13 odst. 4 adv. tarifu nárok na náhradu hotových výdajů v paušální výši [částka] za jeden úkon, tj. v daném případě 5x [částka], tj. [částka]. Účelně vynaložené náklady na právní zastoupení činí celkem částku [částka]. Na základě výše uvedeného odvolací soud přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku [částka] ([částka] + [částka] + [částka] + [částka]).

Poučení