22 A 65/2014 - 118

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: J. S., zast. obecným zmocněncem Mgr. J. S., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3384/14/4S-ZLK, sp. zn. SZ/1271/2013/4S-ZLK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 5. 2014, č. j. MPSV- UM/3384/14/4S-ZLK, sp. zn. SZ/1271/2013/4S-ZLK se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.500 Kč, a to k rukám Mgr. Jiřího Strnadela, bytem Nábřeží 1359, 763 61 Napajedla do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2013, č. j. MPSV-UP/968746/13/AIS-ZDP, sp. zn. SZ/616837/2012/AIS-ZDP nebyl přiznán žalobci příspěvek na mobilitu na základě žádosti jmenovaného podané dne 16. 10. 2012. Proti citovanému rozhodnutí (dále též „Úřadu práce“) podal žalobce odvolání. Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3384/14/4S-ZLK, SZ/1271/2013/4S-ZLK bylo odvolání zamítnuto a uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno. Toto rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Žalobce podal dne 7. 7. 2014 rozsáhlou a obšírnou žalobu, v níž vyslovil nesouhlas s napadeným rozhodnutím. Namítl, že úřad práce se nevyjádřil k jeho návrhům na provedení dokazování, k jeho tvrzením, skutečnostem, které uvedl. V předmětné věci rozhodl správní orgán dne 8. 2. 2013, č. j. MPSV-UP/138876/13/AIS-ZDP, sp. zn. SZ/616837/2012/AIS- ZDP, příspěvek na mobilitu mu nebyl přiznán. Na základě jeho odvolání rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 3. 2013, č. j. MPSV-UM/3295/13/9S-ZLK, sp. zn. SZ/368/2013/9S- ZLK napadené rozhodnutí Úřadu práce zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k novému rozhodnutí. V dopisech ze dne 2. 8. 2013, dne 1. 10. 2013 uvedl argumentaci, k postupu ve správním řízení učinil návrhy na provedení dokazování. Žalovaný na vytýkané vady řízení procesně nereagoval, k některým skutečnostem a jeho návrhům se vyjádřil pouze velmi stručně, neúplně, zcela nedostatečně, případně se nevyjádřil vůbec. Došlo tak k porušení ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., v platném znění (dále jen „správní řád“). Žalovanému dále doručil dopis ze dne 3. 3. 2014, v němž se vyjádřil k doplňujícímu posudku PK MPSV ČR ze dne 12. 2. 2014 a ačkoliv se jednalo o námitky vůči citovanému posudku, odvolací orgán tyto námitky nepřeposlal posudkové komisi k dalšímu řízení. Před meritorním rozhodnutím ve věci mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit, doplnit další návrhy na dokazování, shrnout své závěry po skutkové a právní stránce. Poslední dopis od žalovaného před meritorním rozhodnutím obdržel dne 7. 5. 2014, v němž nebylo obsaženo žádné poučení o tom, že by se mohl v určité lhůtě k dané věci vyjádřit, navrhnout další důkazy, atd. Odvolacímu orgánu nejen v odvolání ale i v dopisech ze dne 28. 1. 2014 a dne 3. 3. 2014 uvedl konkrétní důkazy, které pokládal za nutné ve věci provést. Rovněž uvedl, že dle § 2a vyhlášky MPSV ČR č. 505/2006 Sb., není schopen v oblasti aktivit – mobility – zaujímat různé polohy, např. předklon, ohyb do předklonu, jít do dřepu, pohybovat se po nerovném povrchu, není schopen delší dobu stát, nebo sedět, začnou mu trnout, bolet nohy. Není-li proto schopen vykonávat tuto aktivitu v rámci základní životní potřeby, není schopný vykonávat celou základní životní potřebu, pod kterou taková aktivita spadá. Žalovaný na základě posudku PK MPSV ČR v Brně ze dne 8. 1. 2014 a dne 12. 2. 2014 nezdůvodnil přesně, jakou aktivitu v rámci základní životní potřeby - mobility - dle citované vyhlášky zvládá zcela, jakou pouze s námahou, jakou nikoliv, jak hodnotí zvládání těchto aktivit s ohledem na jeho argumentaci přednesenou v rámci řízení I. stupně u správního orgánu i v odvolacím řízení. Dále namítl, že PK MPSV vydávala posudky o jeho zdravotním stavu, nebyla složena dle zákona, neboť o jejím složení rozhodoval pouze její předseda a nikoliv ministerstvo, jak vyplývá ze zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění. Dále namítl, že před vydáním meritorního rozhodnutí nebyl poučen o tom, že se může vyjádřit k usnesení ministerstva ze dne 25. 3. 2014 o námitce podjatosti vůči posudkové komisi. Posudky PK MPSV pokládal za nepřezkoumatelné i z toho důvodu, že mu nebyla známa odbornost předsedy posudkové komise. Rozhodnutí žalovaného pokládal za protiústavní, neboť nebyl dodržen test proporcionality, byla porušena zásada zákazu retroaktivity. Postupem správních orgánů bylo zasaženo do jeho právní jistoty. Na základě citace řady právních předpisů poté navrhl, aby soud předložil věc ústavnímu soudu České republiky, a to s ohledem na ustanovení článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť zákon, který byl při řešení věci použit, je v rozporu s ústavním pořádkem. Žalobu rozšířil o další žalobní body podáním ze dne 10. 7. 2014 doručené Krajskému soudu v Brně dne 24. 7. 2014, v nichž uvádí, že nepřiznáním příspěvku na mobilitu byl zasažen v jeho základních právech dle Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (právo na soukromí, ochranu zdraví, rovné zacházení, právo na zajištění v případě nemoci, potřeby). Byl toho názoru, že žalovaný měl přihlédnout k účelu zákona, který platil v době podání žádosti o příspěvek na mobilitu v r. 2012, a pokud by to bylo pro něho výhodnější, měla být na jeho případ aplikována příznivější právní úprava účinná do 31. 12. 2011, neboť o tuto dávku žádal již v r. 2011, v r. 2012 chtěl pouze prodloužit tento příspěvek. Nebylo-li tak postupováno, byla věc posouzena nesprávně. Navrhl učinit dotaz posudkovému lékaři nebo posudkové komisi, zda by měl nárok na příspěvek na mobilitu dle zákona č. 329/2011 Sb., v platném znění, tedy před účinnosti zákona č. 313/2013 Sb. Návrh na provedení dokazování tímto způsobem zdůvodnil tak, že ode dne 1. 1. 2014 se na základě zákona č. 313/2013 Sb. posuzují podmínky pro takový příspěvek jiným způsobem než doposud. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 20. 8. 2014 vyslovil názor, že předmětná žaloba by měla být odmítnuta, neboť problematika příspěvku na mobilitu je vyloučena ze soudního přezkumu podle ust. § 70 písm. d) s.ř.s. Pokud by soud však dospěl k závěru o projednatelnosti žaloby, pak žalovaný argumentoval, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se dostatečně vyjádřil ke všem námitkám vzneseným žalobcem v odvolacím řízení. Popsal historii správního řízení, z které vyplývá, že OSSZ Zlín vypracoval posudek ze dne 9. 1. 2013, podle něhož žalobce není osobou, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., v platném znění, ve vztahu k ust. § 9 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o sociálních službách. Nejedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu ust. § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, který vede k neschopnosti zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Dopisem ze dne 16. 1. 2013 poskytl úřad práce žalobci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve věci žádosti o příspěvek na mobilitu a to ve lhůtě osmi dnů ode dne doručení tohoto vyrozumění. Dne 24. 1. 2013 doložil žalobce doplnění podkladů pro rozhodování a návrh na provedení dokazování včetně dvou příloh. Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2013, č. j. MPSV- UP/138876/13/AIS-ZDP nebyl příspěvek na mobilitu přiznán. Proti rozhodnutí podal žalobce dne 25. 2. 2013 odvolání, rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 3. 2013, č. j. MPSV- UM/3295/13/9S-ZLK bylo napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušeno a věc vrácena Úřadu práce k novému projednání. Dne 3. 5. 2013 provedl Úřad práce nové sociální šetření, dne 4. 7. 2013 byl vypracován posudek OSSZ Zlín se závěrem, že žalobce není osobou, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Dopisem ze dne 15. 7. 2013 poskytl Úřad práce žalobci možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení tohoto vyrozumění. Na žádost žalobce mu byl dne 25. 7. 2013 doručen citovaný posudek. Dne 24. 7. 2013 byl vypracován doplňující posudek se shodným posudkovým závěrem vysloveným jako v posudku ze dne 4. 7. 2013. Podkladem k vypracování doplňujícího posudku byly žalobcovy námitky vůči posudku ze dne 4. 7. 2013. Na výzvu jmenovaného byla mu zaslána kopie doplňujícího posudku, k níž se dne 2. 9. 2013 písemně vyjádřil. Dne 11. 10. 2013 ve věci vydal Úřad práce rozhodnutí č. j. MPSV- UP/968746/13/AIS-ZDP, příspěvek na mobilitu nebyl přiznán. Následně žalobce podal odvolání, žalovaný přerušil řízení s požadavkem vypracování posudku PK MPSV ČR v Brně, který byl zpracován dne 8. 1. 2014. K jednání byli přizváni žalobce i obecný zmocněnec, neúčast řádně písemně omluvili, posudková komise proto jednala bez jejich účasti. Vyslovený posudkový závěr zněl, že žalobce není osobou, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Na základě poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu doložil žalobce dne 29. 1. 2014 obsáhlé několikastránkové vyjádření k posudku a 14 příloh. Žalovaný přerušil usnesením řízení, požádal PK MPSV ČR v Brně o vypracování posudku, který byl vyhotoven dne 12. 2. 2014. Posudková komise neshledala důvody pro změnu již přijatého posudkového závěru. Dne 3. 3. 2014 doložil žalobce opět mnohastránkové vyjádření k posudku a vznesl námitku podjatosti. Dne 6. 5. 2014 obdržel žalovaný zprávu o ukončení řízení o námitce podjatosti členů posudkové komise s výsledkem, že podjatost jednotlivých členů komise nebyla shledána. Ve věci samé pak bylo vydáno rozhodnutí dne 12. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3384/14/4S-ZLK, které je předmětem soudního přezkumu. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl žalovaný následující: Návrh strany žalující na předložení věci k Ústavnímu soudu České republiky pro údajnou nezákonnost aplikovaného právního předpisu ve smyslu článku 95 odst. 2 Ústavy pokládal za nedůvodný, neboť aplikace právních předpisů upravující sociální oblast podléhá přísným profesionálním kritériím na úrovni správního orgánu obou stupňů, která mají za cíl garantovat základní lidská práva osob sociálního systému. Profesionální přístup zaměstnanců správních orgánů vylučuje diskriminační přístup k žalobci. Stran žalobcových námitek, že se žalovaný nevyjádřil k návrhům na provedení dokazování, jeho tvrzením uvedeným v odvolání, uvedl, že veškeré připomínky žalobcem vznesené v průběhu řízení byly vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Zmiňované žalobcovo vyjádření k doplňujícímu posudku ze dne 12. 2. 2014 žalovaný zhodnotil tak, že nevyžádal-li další doplňující posudek, pak nikoliv proto, že by se námitkami žalobce nezabýval, nýbrž že posuzovaný nesdělil žádné nové skutečnosti, ani nedoložil žádné nové lékařské zprávy, které by posudková komise neměla při svém předchozím posuzování zdravotního stavu žalobce k dispozici. Důvodná nebyla zjištěna ani námitka, že žalovaný při odvolacím řízení postupoval zcela nečekaně. Povinnost předem informovat účastníka řízení o tom, jaký úkon hodlá správní orgán v řízení právě učinit, není správním řádem stanovena. Stejně tak není důvodná ani námitka, že před meritorním rozhodnutím mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit a doplnit další návrhy na dokazování. Pokud měl žalobce v průběhu řízení doplnit další návrhy na dokazování, mohl tak činit. Toto jeho právo mu po celou dobu odvolacího řízení nebylo upřeno. Odvolací řízení probíhalo v době od 4. 11. 2013 do 13. 5. 2014. Žalobce byl na možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nahlédnout do spisu a činit návrhy upozorněn vyrozuměním žalovaného ze dne 10. 1. 2014 a dopisem ze dne 12. 2. 2014. Obě písemnosti mu byly doručeny. Namítá-li žalobce, že si žalovaný nemohl v rámci stejného odvolacího řízení vyžádat doplňující posudek o jeho zdravotním stavu u stejné posudkové komise, uvedl žalovaný, že vyžádání doplňující posouzení zdravotního stavu je na zvážení správního orgánu, který je povinen shromáždit takové podklady pro rozhodnutí, na základě nichž by mohl respektovat požadavek na odůvodnění rozhodnutí uvedený v ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Povinnost využívat pro vícenásobné posouzení zdravotního stavu téhož účastníka řízení rozdílné posudkové komise není právním předpisem stanovena. Nepřípadnou byla shledána i námitka, že PK MPSV, která vypracovala posudky o jeho zdravotním stavu, nebyla složena dle zákona, neboť o jejím složení rozhodoval pouze její předseda a nikoliv ministerstvo. Určení konkrétního složení posudkové komise je výlučnou pravomoci jejího předsedy, což vyplývá z ust. § 16b odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění. K žalobcově námitce, že před vydáním meritorního rozhodnutí nebyl poučen o tom, že se může vyjádřit k usnesení ministerstva ze dne 25. 3. 2014 o námitce podjatosti vůči posudkové komisi, sdělil žalovaný, že námitka podjatosti byla řešena samostatně odborem posudkové služby MPSV jako předběžná otázka, řízení bylo po dobu vyřízení námitky podjatosti přerušeno, v řízení bylo pokračováno poté, kdy od odboru posudkové služby MPSV obdržel žalovaný informaci, že řízení o námitce bylo pravomocně dne 30. 4. 2014 ukončeno s výsledkem, že jednotliví členové posudkové komise, kteří posuzovali zdravotní stav žalobce, nebyli vyloučeni z projednání posudkové věci. Usnesení o námitce podjatosti ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2014/17250-722/1 nebylo podkladem meritorního rozhodnutí, proto žalovaný nebyl povinen aplikovat ust. § 36 odst. 3 správního řádu, jak žalobce namítá. Vůči zmíněnému usnesení mohl žalobce podat odvolání. V ostatních bodech žaloby odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na základě výše uvedeného navrhl, aby soud žalobu, pokud věc bude meritorně projednána, zamítl dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. Z připojeného správního spisu soud zjistil, že žádost o příspěvek na mobilitu podal žalobce dne 16. 10. 2012 u Úřadu práce – krajská pobočka ve Zlíně. Sociální šetření pro účely řízení bylo provedeno dne 14. 11. 2012, následně dne 9. 1. 2013 byl vypracován posudek o zdravotním stavu – posouzení pro účely příspěvku na mobilitu. Na základě dostupné zdravotní dokumentace i s přihlédnutím k sociálnímu šetření ze dne 9. 11. 2012 bylo provedeno skutkové zjištění s následným posudkovým závěrem, sice, že nejde o osobu, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb. ve vztahu k § 9 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., v platném znění. Nejedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., v platném znění, který vede k neschopnosti zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Rozhodnutím Krajské pobočky ve Zlíně, kontaktní pracoviště Otrokovice ze dne 8. 2. 2013 č. j. MPSV-UP/138876/13/AIS-ZDP, sp. zn. SZ/616837/2012/AIS-ZDP nebyl přiznán žalobci příspěvek na mobilitu. Dne 25. 2. 2013 podal žalobce odvolání, rozhodnutím žalované ze dne 22. 3. 2013 č. j. MPSV- UM/3295/13/9S-ZLK, sp. zn. SZ/368/2013/9S-ZLK bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno a věc vrácena úřadu práce k novému projednání. Důvodem rozhodnutí bylo nedostatečné objasnění, jak byly podklady hodnoceny a jaký jim byl přikládán význam a proč. Dne 3. 5. 2013 provedl úřad práce nové sociální šetření v přirozeném sociálním prostředí žalobce. Dne 4. 7. 2013 byl vypracován posudek OSSZ Zlín, byla vyžádána zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře, vyhodnoceno bylo i sociální šetření ze dne 3. 5. 2013. Na základě skutkových zjištění z uvedených podkladů bylo prokázáno, že je plně orientován sebou, místem i časem přiměřenými duševními kompetencemi, nemá poruchu zraku ani sluchu. I v důsledku svého pohybového handicapu, který je následkem páteřního onemocnění, chodí samostatně, někdy s oporou kompenzačních pomůcek, není však ochrnutý, nepoužívá vysoké chodítko ani invalidní vozík, nemá závažnou interní nemoc s dechovou nedostatečností, onkologické onemocnění je v klidu a sledováno. Základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace nelze považovat podle platných legislativních kritérií za nezvládané. Posudkový závěr zněl, že se nejedná o osobu, která není schopna zvládat základní životné potřeby v oblasti mobility nebo orientace, ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., ve vztahu k § 9 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., v platném znění. Nejedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 3 písm. c) zákon ač. 108/2006 Sb., v platném znění, který vede k neschopnosti zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Dopisem ze dne 15. 7. 2013 byl žalobce poučen dle § 36 odst. 3 správního řádu, byla mu dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v uložené lhůtě. Této možnost využil, dopisem ze dne 18. 7. 2013 požádal o zaslání posudku o zdravotním stavu s žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření a doplnění podkladů pro rozhodnutí. Dne 24. 7. 2013 byl vydán doplňující posudek OSSZ Zlín, neboť žalobcem byly doloženy kopie rozhodnutí o částečné invaliditě z roku 2009 a pracovní rekomandace k ní. Byly vzaty v úvahu s tím, že klient byl v roce 2009 posuzován podle tehdy aktuálního zdravotního stavu a v té době platné legislativy. Bylo konstatováno, že v nynějším posuzování pozbylo zohlednění těchto dokumentů smyslu, protože se nejedná o posouzení vztahu nemoc a pracovní schopnost, ale jde o posouzení vztahu nemoc a zvládání současnou legislativou daných základních životních potřeb. Posudkové zhodnocení bylo shodné s posudkovým závěrem učiněným v posudku ze dne 4. 7. 2013. Následně poté dopisem ze dne 9. 8. 2013 byl opět žalobce poučen dle § 36 odst. 3 správního řádu s možností vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v uložené době. Jmenovaný požádal o zaslání kopie posudku a dne 2. 8. 2013 se k posudku vyjádřil s výhradou, že posudek se nevyjadřuje k jeho komentářům, připomínkám, návrhům na provedení dokazování, které adresoval úřadu práce. Vytkl, že posudek se nezabýval hodnocením příslušných aktivit v oblasti životních potřeb, které stanoví zákon č. 505/2006 Sb., v platném znění. Úřad práce proto žádal o doplnění posudku o zdravotním stavu v naznačeném směru. V posudku OSSZ Zlín ze dne 8. 8. 2013 bylo konstatováno, že nebyly shledány důvody ke změně posudkového závěru, byla provedena pouze oprava formulace „znovu požadovaný příspěvek nadále nelze přiznat“, nahrazeno formulací „nesplňuje podmínky pro přiznání příspěvku na mobilitu“. V obou případech však smysl i nadále zůstal shodný. OSSZ Zlín setrvala na výroku a odůvodnění ze dne 4. 7. 2013. Po opětovném seznámení s podklady rozhodnutí, poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu a o možnosti vyjádřit se v dané lhůtě požádal žalobce dopisem ze dne 16. 8. 2013 o zaslání citovaného posudku OSSZ Zlín, žádosti bylo vyhověno. Zároveň na jeho žádost mu byla poskytnuta prodloužená lhůta pro vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Dne 2. 10. 2013 sdělil v písemném podání, že posudek ze dne 8. 8. 2013 neodstranil nedostatky posudku, které vytýkal v dopise ze dne 2. 8. 2013. Dne 11. 10. 2013 vydal úřad práce rozhodnutí, jímž nepřiznal žalobci příspěvek na mobilitu. Dne 4. 11. 2013 podal žalobce odvolání. V rámci odvolacího řízení byl vypracován posudek PK MPSV ČR v Brně dne 8. 1. 2014. Posudková komise ve věci rozhodla bez účasti žalobce, který omluvil neúčast spolu s obecným zmocněncem, důvody u posuzovaného byl jeho zdravotní stav. Posudková komise za účasti odborné lékařky neuroložky posoudila zdravotní stav jmenovaného z hlediska přiznání příspěvku o mobilitu, vycházela z lékařských nálezů uvedených a posudkově vyhodnocených v obsahu posudku. Na základě posudkového zhodnocení pak konstatovala, že k datu vydání napadeného rozhodnutí zdravotní stav posuzovaného nepodmiňoval nezvládání základních životních potřeb v oblasti mobility nebo orientace. Ve spise je dále založen obšírný dopis žalobce ze dne 10. 12. 2013, v němž omluvil neúčast u jednání PK a učinil návrh na provedení dokazování. Dne 27. 1. 2014 byl sepsán s obecným zmocněncem protokol o ústním jednání u MPSV, obecný zmocněnec byl seznámen s obsahem spisového materiálu, zejména posudkem PK MPSV ČR v Brně ze dne 8. 1. 2014. Obdržel kopii posudku s tím, že do dne 31. 1. 2014 dodá vyjádření. Dopisem ze dne 28. 1. 2014 se vyjádřil k posudku ze dne 8. 1. 2014, namítl, že posudková komise se nevyjádřila k jeho tvrzením, návrhům na provedení dokazování, přílohám, neuvedla, z jakých konkrétních důvodů dospěla k závěru, že každou aktivitu v rámci každé základní životní potřeby dle přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., v platném znění, zvládá. Výrok komise dle jeho názoru je rozporný, nemá podklad ve zdravotní dokumentaci. Dále namítl, že v posudku chybí datum, kdy posudková komise posudkový závěr podepsala, v komisi nebyl zastoupen žádný lékař ani jiná osoba mužského pohlaví, nebyla mu dána možnost se vyjádřit ke složení komise, navrhnout případné doplnění této komise o další odborníky, atd. Dle jeho názoru komise měla obsahovat větší počet lékařů, není známa, jaká byla odbornost předsedy posudkové komise. Posudek neobsahuje žádnou informaci o tom, jak členové komise hlasovali, nebo zdali vůbec hlasovali o jeho zdravotním stavu. Nebyly vyžádány aktuální zprávy o jeho zdravotním stavu od lékařů, kteří se jeho nemocí zabývají, popř. lékařů, kteří jsou uvedeni ve zdravotní dokumentaci. Zároveň doložil další lékařské zprávy. Dne 12. 2. 2014 byl vypracován doplňující posudek PK MPSV ČR v Brně bez účasti žalobce a obecného zmocněnce. Byly vyhodnoceny nově doložené lékařské nálezy. Posudková komise konstatovala, že k většině námitek posuzovaného týkající se jeho zdravotního stavu se vyjádřila již ve svém posudku ze dne 8. 1. 2014, k základním životním potřebám v oblasti mobility a orientace. Rozsah zdravotní dokumentace k objektivizaci zdravotního stavu pokládala za dostatečný, jednotlivé odborné nálezy byly v korelaci. Stran námitek ke složení komise PK sdělila, že o složení PK rozhoduje ze zákona předseda posudkové komise, stran formální a grafické stránky posudku nemá kompetenci posudková komise se vyjadřovat. Žalobce byl dopisem ze dne 12. 2. 2014 vyrozuměn o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dne 28. 2. 2014 byl sepsán s obecným zmocněncem protokol o ústním jednání. Jmenovaný požádal o naskenování posudku ze dne 12. 2. 2014 s tím, že se k posudku vyjádří do dne 3. 3. 2014. Ve spise je založeno vyjádření žalobce k posudku ze dne 12. 2. 2014, námitka podjatosti, poučení ze dne 3. 3. 2014. Žalovaný ve věci rozhodl dne 12. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/3384/14/4S-ZLK, sp. zn. SZ/1271/2013/4S-ZLK, odvolání zamítl a rozhodnutí Úřadu práce ze dne 11. 10. 2013 potvrdil. Právní názor Krajského soudu v Brně: Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadané rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Předmětná věc byla projednána bez nařízení jednání, neboť byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda rozhodnutí o příspěvku na mobilitu je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce, či zda soudnímu přezkumu podléhá. Soud v této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 Ads 110/2009-49, který byl publikován pod č. 2018/2010 Sb. NSS), dle níž soudnímu přezkumu podléhají rozhodnutí o příspěvku na péči. Podle tohoto rozsudku „příspěvek na péči se podle ust. § 7 zákona o sociálních službách poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci, a to ve výši stanovené na základě zjištěného stupně závislosti, které vymezuje ust. § 8 zákona. Příspěvek na péči v zákoně o sociálních službách byl transformován z dávky důchodového zabezpečení - zvýšení důchodu pro bezmocnost upravené v ust. § 70 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (změnu již poskytované dávky upravuje přechodné ustanovení § 120 odst. 4 zákona o sociálních službách). Rozhodnutí ve věci zvýšení důchodu pro bezmocnost podléhala přezkoumání ve správním soudnictví. Charakter dávkového rozhodnutí má i příspěvek na péči. Při posouzení závislosti na pomoci jiné fyzické osoby vychází okresní správa sociálního zabezpečení (do 30. 6. 2009 úřad práce) podle ust. § 25 zákona o sociálních službách ze zdravotního stavu osoby žadatele doloženého nálezem ošetřujícího lékaře, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře, současně však zohledňuje i výsledky sociálního šetření a zjištění potřeb osoby žadatele. Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností pak na základě výsledku posouzení stupně závislosti osoby stanoví výši příspěvku podle ust. § 11 zákona o sociálních službách. Z uvedeného vyplývá, že při rozhodování o nároku na příspěvek na péči a jeho výši správní orgán hodnotí otázky právní i skutkové, přičemž skutková zjištění nezávisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby žadatele. Závěr o přezkoumatelnosti rozhodnutí o příspěvku na péči lze opřít i o ust. § 56c zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, které stanoví, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle § 34 odst. 1 písm. a) až e), a dále rozhodnutí o odstranění tvrdostí podle § 2 odst.

2. Ačkoli byl zákonem o sociálních službách nově zavedený příspěvek na péči upraven jako dávka sociální péče, nebylo rozhodnutí v této věci zákonodárcem zařazeno mezi rozhodnutí o dávkách sociální péče vyloučená ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud zde poznamenává, že dávky sociální péče podle § 34 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 114/1988 Sb. přitom mají obdobný charakter jako příspěvek na péči - vzhledem k tomu, že jsou poskytovány v rámci péče o těžce zdravotně postižené občany, závisí jejich přiznání rovněž převážně na posouzení zdravotního stavu. Nejvyšší správní soud závěrem zdůrazňuje, že v případě pochybností je zapotřebí jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti - denegatio iustitiae.“ Vzhledem k tomu, že pro účely příspěvku na mobilitu se posuzuje schopnost žadatele zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, a to stejným způsobem jako pro účely příspěvku na péči, soud má s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu za to, že rovněž rozhodnutí o příspěvku na mobilitu soudnímu přezkumu podléhá. Podmínky nároku na příspěvek na mobilitu stanoví § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, dle kterého nárok na příspěvek má osoba starší 1 roku, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách v domově pro osoby se zdravotním postižením, v domově pro seniory, v domově se zvláštním režimem nebo ve zdravotnickém zařízení ústavní péče. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb. se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace pro nárok na příspěvek na mobilitu posuzuje podle zákona o sociálních službách stejným způsobem jako pro účely příspěvku na péči. Podle ust. § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem je podle ust. § 3 písm. c) zákona o sociálních službách stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok a který omezuje funkční schopnost nutné pro zvládání základních životních potřeb. Podle ust. § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku. Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení podle ust. § 9 odst. 6 zákona o sociálních službách stanoví prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Za schopnost zvládat základní životní potřebu mobilita se podle písm. a) přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. Za schopnost zvládat základní životní potřebu orientace se podle písm. b) přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se časem, místem a osobou, orientovat se v obvyklém prostředí a situacích a přiměřeně v nich reagovat. Schopnost zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility a orientace pro účely řízení ve věci příspěvku na mobilitu podle ust. § 25 odst. 2 a ust. § 28 odst. 2 zákona o sociálních službách posuzuje na základě žádosti správního orgánu prvního stupně příslušný orgán Okresní správy sociálního zabezpečení, v odvolacím řízení potom Ministerstvo práce a sociálních věcí, které má pro tento účel zřízeny, resp. využívá, posudkové komise (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Posudková komise MPSV při posouzení zdravotního stavu zpracovává posudek ve formě kvalifikovaného podkladu pro rozhodnutí, v němž je dokumentován proces pořízení posudku, posudkový závěr a jeho odůvodnění. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009-60, dostupný na www.nssoud.cz, jehož předmětem sice bylo řízení ve věci příspěvku na péči, ale jehož závěry jsou aplikovatelné i pro účely řízení ve věci příspěvku na mobilitu), na posudek závislosti osoby na péči je třeba nahlížet jako na kterýkoli jiný důkazní prostředek, neboť se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoli odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení a tudíž i správnost posudků z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009-60, dále také rozsudek ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104, dostupné na www.nssoud.cz). Jinak řečeno, správní orgán nemůže bez dalšího převzít závěr posudkové komise jako pravdivý, aniž by se úplností a přesvědčivostí jejího posouzení zabýval. Základním předpokladem pro to, aby správní orgán mohl vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předloženého posudku, je přezkoumatelnost posudku vzhledem k jeho zákonem stanoveným podkladům vymezeným v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách (které platí jak pro posudek v prvoinstančním, tak i v odvolacím řízení). Správní orgán musí vycházet z posudku, který obsahuje nejen výrok, ale který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn s odkazem na doložený nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření, výsledek funkčních vyšetření a výsledek vlastního vyšetření posuzujícího lékaře (srov. rozsudek ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009-63, dostupný na www.nssoud.cz). K závěrům o úplnosti a přesvědčivosti posudku správní orgán tedy může dospět jen tehdy, pokud se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které účastník řízení namítá. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný se v průběhu odvolacího řízení správně v souladu s ust. § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, obrátil na Posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí z důvodů posouzení zdravotního stavu žalobce pro účely přiznání příspěvku na mobilitu. Posudková komise postupovala zcela v souladu s ust. § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, když při vypracování posudků vycházela jak z výsledků sociálního šetření ze dne 3. 5. 2013, tak i ze zdravotního stavu žalobce doloženého nálezy ošetřujících lékařů. Soud má však za to, že oba správní orgány dostatečně nereflektovaly na řadu žalobcových podání (ze dne 2. 8., 16. 8., 2.10 a 10. 12. 2013, dále ze dne 28. 1. a 28. 2. 2014), taktéž i odvolací námitky ze dne 4. 11. 2013. Je třeba vytknout žalovanému, že se důsledně nevypořádal s odvolacími námitkami (stejně tak i úřad práce s obsahem podání datově výše citovanými) byť ve správním řízení byly vypracovány posudky OSSZ Zlín ze dne 4. 7., 24. 7. a vyjádření OSSZ Zlín k námitkám účastníka řízení ze dne 8. 8. 2013 a v odvolacím řízení posudky PK MPSV v Brně ze dne 8.1. a 12.2.2014. Rozhodnutí správních orgánů jsou tak v tomto ohledu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Bylo na místě, aby správní orgány se podrobně zabývaly hodnocením aktivit posuzovaného zakotvenými v § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, které jsou podmínkou nároku na příspěvek na mobilitu, tj. zkoumáním schopnosti posuzovaného zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace s tím, že bližší vymezení schopnosti zvládat uvedené aktivity a způsob jejich hodnocení podle ust. § 9 odst. 6 zákona o sociálních službách stanoví prováděcí právní předpis, kterým je vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. V daném případě soud nemohl proto akceptovat postup správních orgánů, neboť hodnocení uvedených aktivit nebylo provedeno podle zákonem stanovených kritérií, a to jak v řízení před správním orgánem I. stupně, kdy podkladem učiněného posudkového závěru bylo výlučně sociální šetření ze dne 3. 5. 2013, částečně i sdělení ošetřujícího lékaře, které však není v posudku blíže citováno. Uvedenou absencí trpí všechny 3 zmíněné posudky OSSZ Zlín. Pochybení nezhojil ani žalovaný v rámci odvolacího řízení. Odvolací námitky žalobce jsou zcela konkrétní, byť obšírné, opírají se o detailní zdůvodnění, z odvolání jako celku je zcela jednoznačně patrné, že směřuje na odstranění vytčených nedostatků. Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v posudcích ze dne 8. 1. 2014 a 12. 2. 2014 však zjištěný nedostatek neodstranila, oba posudky i nadále postrádají konkretizaci zvládání žalobcovy aktivity v rámci základní životní potřeby mobility a orientace dle citované vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí. Přesný rozbor obou aktivit dle zákonných podmínek tak učiněn nebyl. Z výše uvedeného je zřejmo, že PK MPSV ČR v Brně se ve svých posudcích erudovaně nevyjádřila v intencích zákonných hledisek, nezohlednila potíže a námitky posuzované osoby, posuzování schopností zvládat uvedené základní životní potřeby, nebylo z hlediska posudkového hodnocení osoby dostatečně přesvědčivé. Soud se proto s hodnocením i posudkovým závěrem vysloveným v posudcích PK MPSV v Brně neztotožnil. Optikou tohoto náhledu dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného vykazuje zásadní deficit, který způsobuje jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Proto rozhodnutí žalovaného dle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně soud shledal, že totožnou vadou je postiženo i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jeho rozhodnutí však soud nerušil, neboť tuto vadu může odstranit či napravit žalovaný v dalším řízení, v němž je vázán právním názorem soudu vysloveným shora (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Výše uvedené závěry činí vypořádání dalších žalobních námitek nadbytečnými, neboť podle posudku NSS publikovaného pod č. 617/2005 Sb. NSS „pokud soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.), uvede pouze důvody, v nichž tuto nepřezkoumatelnost spatřuje; další žalobní námitky již nepřezkoumává“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci samé byl úspěšný, avšak vzhledem k zastoupení obecným zmocněncem, nemá tento právo na odměnu za zastupování žalobce, protože nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu § 35 odst. 2 s.ř.s. Stejný závěr vyslovila i judikatura NSS (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2008, č. j. 4 Azs 51/2008-79, www.nssoud.cz); obdobný princip ostatně platí též v civilním řízení (srov. § 137 odst. 2 o.s.ř.). V tomto případě tedy přiznání částky odpovídající odměně obecného zmocněnce podle dohody mezi žalobcem a obecným zmocněncem by bylo v rozporu se zákonem. Obecnému zmocněnci nicméně nelze odepřít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti se zastupováním vznikly, a to paušálně stanovená náhrada (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 39/13) za cestovní výdaje za účelem podání žaloby dne 7. 7. 2014 u Krajského soudu v Brně a dne 18. 8. 2014 z důvodu nahlédnutí do soudního spisu po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), dále režijní paušál (poštovné) za podání ze dne 10. 7. 2014 označené „doplnění žaloby“, ze dne 14. 7. označené „žádost o přednostní projednání věci“ a ze dne 12. 8. 2014 označené „doplnění žaloby“, rovněž po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky); celkem výše hotových výdajů účelně vynaložených činí částku 1.500 Kč, kterou je povinen žalovaný zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.