22 Af 88/2012 - 84
Citované zákony (9)
Rubrum
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., ve věci žalobce ATC holding a.s., se sídlem Gen. Štefánika 40, Přerov, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Ostrava, Českobratrská 2, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutím Celního ředitelství Ostrava ze dne 22.5.2012, č.j. 181-2/2012-140100-21, č.j. 181-3/2012-140100-21, č.j. 181- 4/2012-140100-21, č.j. 181-5/2012-140100-21 a č.j. 181-6/2012-140100-21, ve věci dovozního cla a antidumpingového cla, takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
A. Vymezení věci Žalobce se žalobou podanou k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání v záhlaví označených rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava (dále jen „CŘ Ostrava“), jehož působnost přešla s účinností od 1.1.2013 podle zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, na Generální ředitelství cel, s nímž je nadále jednáno jako s žalovaným dle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Napadenými rozhodnutími byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzeny dodatečné platební výměry Celního úřadu Přerov (dále jen „CÚ Přerov“) ze dne 22.7.2008, jimiž bylo žalobci doměřeno clo a konečné antidumpingové clo ze zboží propuštěného do režimu volného oběhu: a) č.j. 5237-02/08-136300-021, o doměření cla ve výši 22.815 Kč a antidumpingového cla ve výši 1.867.415 Kč k původnímu rozhodnutí ze dne 23.8.2005, ev. č. 11363015-02561-8; b) č.j. 5237-03/08-136300-021, o doměření cla ve výši 24.101 Kč a antidumpingového cla ve výši 1.886.598 Kč k původnímu rozhodnutí ze dne 29.9.2005, ev. č. 11363015-02944-2; c) č.j. 5237-04/08-136300-021, o doměření cla ve výši 23.363 Kč a antidumpingového cla ve výši 1.828.845 Kč k původnímu rozhodnutí ze dne 1.9.2005, ev. č. 11363015-02677-5; d) č.j. 5237-05/08-136300-021, o doměření cla ve výši 26.385 Kč a antidumpingového cla ve výši 1.967.988 Kč k původnímu rozhodnutí ze dne 4.11.2005, ev. č. 11363015-03325-1; e) č.j. 5237-06/08-136300-021, o doměření cla ve výši 26.783 Kč a antidumpingového cla ve výši 2.023.941 Kč k původnímu rozhodnutí ze dne 9.11.2005, ev. č. 11363015-03373-1. Celkem bylo žalobci doměřeno clo a antidumpingové clo ve výši 9.698.234 Kč. Důvodem pro doměření cla a antidumpingového cla ve všech uvedených případech bylo zpochybnění preferenčního původu dovezeného zboží na základě zjištění učiněných v rámci následné kontroly provedené CŘ v Olomouci o tom, že v původních 5 rozhodnutích, jimiž byl do volného oběhu propuštěn vždy cca 1 mil. ks neplnitelných (jednorázových) kapesních kamínkových zapalovačů malajského původu TARIC kód 9613100019, vycházel CÚ Přerov z falešných GSP osvědčení o původu zboží (dále jen „FORM A“) přiložených žalobcem k jednotlivým celním deklaracím. CÚ Přerov i CŘ Ostrava zejména na podkladě zpráv mise Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“), zřízeného rozhodnutím Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 (Úř. věst. L 136, s. 20; Zvl. vyd. 01/03, s. 110), dospěli k závěru, že předmětné zapalovače nepocházely ve skutečnosti z Malajsie, nýbrž z Číny, neboť žalobcem přeložené FORM A byly padělány, tudíž měly být předmětné zapalovače zatíženy dovozním clem ve výši 2,7 %, a dále antidumpingovým clem ve výši dle Nařízení rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995, o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, a Nařízení Rady (ES) č. 1824/2001 ze dne 12. září 2001, o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu neplnitelných plynových kapesních kamínkových zapalovačů pocházejících z Čínské lidové republiky a odesílaných nebo pocházejících z Tchaj-wanu a z dovozu některých plnitelných kapesních kamínkových zapalovačů pocházejících z Čínské lidové republiky a odesílaných nebo pocházejících z Tchaj-wanu. B. Dosavadní průběh řízení Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce mj. ve dnech 23.8.2005, 29.9.2005, 1.9.2005, 4.11.2005 a 9.11.2005 podal na tiskopisech jednotného správního dokladu celní prohlášení na propuštění zboží – neplnitelných plynových kapesních kamínkových zapalovačů s preferenčním původem, tj. pocházejících dle prohlášení žalobce z Malajsie. CÚ Přerov po provedení kontroly a ověření správnosti údajů uvedených v celních prohlášeních na základě žalobcem předložených dokladů (faktur, nákladních listů a osvědčení FORM A) rozhodnutími shora uvedených evidenčních čísel propustil předmětné zboží do volného oběhu. Dne 27.1.2006 bylo žalobci doručeno sdělení CŘ Olomouc o zahájení následné kontroly po propuštění zboží, týkající se mj. předmětných celních prohlášení. Předmět kontroly byl dále rozšířen dodatky ze dne 6.3. a 3.4.2006. Následná kontrola byla provedena CŘ Olomouc a ukončena předáním kontrolního protokolu č.j. 492-10/6-1301-24 dne 18.7.2007 žalobci. Dne 22.7.2008 vydal CÚ Přerov na základě závěrů následné kontroly dodatečné platební výměry, jimiž žalobci doměřil z dovozu předmětných zapalovačů clo a konečné antidumpingové clo. Odvolání žalobce proti předmětným platebním výměrům zamítlo CŘ Olomouc jako nedůvodná pěti rozhodnutími ze dne 25.2.2009. Tato rozhodnutí byla následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.9.2010, č.j. 22 Ca 154/2009-118 zrušena pro vadu řízení spočívající ve vydání rozhodnutí vyloučeným úředníkem (ředitelem CŘ Olomouc). Rozsudek krajského soudu byl však následně rovněž zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20.7.2011, č.j. 9 Afs 86/2010- 156 pro nedostatečnost odůvodnění názoru krajského soudu. Krajský soud po vrácení věci rozhodl o žalobě rozsudkem ze dne 15.9.2011, č.j. 22 Af 128/2011-174 tak, že napadených pět rozhodnutí CŘ Olomouc opětovně zrušil pro vadu řízení spočívající ve skutečnosti, že CÚ Přerov toliko mechanicky převzal zjištění učiněná CŘ Olomouc v rámci provádění následné celní kontroly, a tudíž CŘ Olomouc jakožto odvolací orgán přezkoumávalo správnost vlastních kontrolních zjištění. Opětovně, avšak s jiným odůvodněním, dospěl tedy krajský soud k závěru, že o odvoláních žalobce rozhodoval vyloučený úředník. Rozhodnutím ze dne 15.11.2011, č.j. 36303-2/2011-90000-302 Generální ředitelství cel nejprve vyloučilo Ing. Šatrana, ředitele CŘ Olomouc z rozhodování o odvoláních proti předmětným dodatečným platebním výměrům CÚ Přerov týkajících se žalobce, a následně rozhodnutím z téhož dne č.j. 36303-3/2011-90000- 302 delegovalo místní příslušnost k rozhodnutí o předmětných odvoláních žalobce z CŔ Olomouc na CŘ Ostrava. Tato rozhodnutí nabyla právní moci dne 3.1.2012. Dne 22.5.2012 vydalo CŘ Ostrava žalobou napadená rozhodnutí. C. Žalobní body Žalobce nejprve popsal, jakým způsobem dovoz předmětných zapalovačů probíhal. Uvedl, že s obchodními partnery uzavíral rámcové dohody ústní formou, případně formou e-mailové korespondence, a to s ohledem na obtížnost komunikace s obchodními partnery z dálného východu, odlišnost obchodních kultur a zásadní právní rozdíly v právním prostředí prodávajících a žalobce jako kupujícího. Uvedené rámcové smlouvy obsahovaly dohodu o druhu zboží a jeho technických vlastnostech, o množství zboží a o ceně, a zejména podmínku, že zboží bude původem z rozvojových zemí (v daném případě Malajsie) a každá zásilka bude řádně doprovázena osvědčením původu FORM A. Konkrétní obchody byly následně uzavírány na základě písemných objednávek zasílaných prodávajícímu elektronicky a byly případně spojeny s placením dohodnutých záloh na kupní cenu zboží. Sjednané zboží bylo naloďováno v Malajsii a vyloďováno ve Slovinsku při sjednání dodací podmínky CIF Koper, Slovinsko, INCOTERMS 2000, tzn. při sjednání dodací podmínky odeslání s tím, že malajský prodávající sám nebo prostřednictvím svých smluvních partnerů zajišťoval a platil tzv. hlavní přepravné, tedy byl naloďovatelem zboží a držitelem námořního konosamentu B/L. Žalobce neměl na místo a podmínky nalodění zboží žádný vliv. Z přístavu Koper bylo zboží do ČR (Přerova) dopraveno silniční kamionovou dopravou. Žalobce obdržel od prodávajícího doklady pro provedení celního řízení, zejména obchodní fakturu, osvědčení o původu zboží v Malajsii - FORM A, fakturu za dopravné a kopii B/L (konosament) s uvedeným místem nalodění zboží v přístavu v Malajsii a místem vylodění v přístavu Koper ve Slovinsku. CÚ Přerov na základě takto předložených dokladů pravomocně rozhodl o propuštění zboží do volného oběhu v ČR. Vůči rozhodnutím CŘ Ostrava a jim předcházejícímu řízení namítal žalobce následující skutečnosti: 1) následná kontrola u žalobce nebyla provedena v souladu s čl. 78 odst. 2 Celního kodexu, ani § 127 odst. 1 celního zákona, jelikož v okamžiku zahájení následné kontroly nebyl žalobci sdělen konkrétní důvod kontroly, tj. zda se mají kontrolní úkony vztahovat ke správnosti uvedení původního zboží, celní hodnoty zboží, sazebního zařazení zboží, množství zboží apod., pouze bylo žalobci obecně (slovy zákona) sděleno, že u něj bude zahájena následná kontrola po propuštění zboží do volného oběhu se zaměřením na kontrolu správnosti a úplnosti údajů v celních prohlášeních; 2) v okamžiku zahájení následné kontroly (24.1.2006) neměly celní orgány k dispozici žádné relevantní důkazy, na jejichž základě by bylo možno následnou kontrolu u žalobce zahájit, a teprve v průběhu kontroly (cca 2 roky po jejím zahájení) byly ze strany celních orgánů shromažďovány důkazy, z nichž až v průběhu kontroly vyplynulo její zaměření na prověřování správnosti uváděných údajů o původu zboží. Nejméně do 4.2.2008 nedisponoval kontrolní orgán žádným relevantním důkazem, tudíž de facto zahájil řízení o věci, o níž již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, čímž jednal v rozporu se zásadou ne bis in idem; 3) CÚ Přerov vydal platební výměry, aniž by sám řádně zahájil daňové řízení (přestože CŘ Olomouc v kontrolním protokolu ze dne 18.7.2008 uvedlo jako opatření, která budou provedena na základě výsledku následné kontroly, to, že bude dán podnět k zahájení daňového řízení odd. 021 CÚ Přerov). Z uvedeného je zřejmé, že CŘ Olomouc nemělo v úmyslu ukončit následnou kontrolu sepsáním kontrolního protokolu, nýbrž považovalo kontrolní závěry toliko za podnět k zahájení daňového řízení. Vydání platebních výměrů toliko na základě kontrolního protokolu bylo možné pouze v případě uvedeném v § 127 odst. 14 celního zákona, tj. v případě, že by platební výměry byly přímo součástí kontrolního protokolu a byly vydávány orgánem, který kontrolu provedl. O takový případ se však nejednalo, neboť kontrolu provedlo CŘ Olomouc, zatímco platební výměry vydal CÚ Přerov; 4) v důsledku nezahájení a neprovedení daňového řízení, jež má být provedeno v úzké součinnosti s daňovým subjektem a při respektování práva daňového subjektu vyjádřit se k průběhu řízení, seznámit se s obsahem spisu a vyjádřit se k důkazům v řízení provedeným, byla zkrácena práva žalobce, jemuž CÚ Přerov neumožnil jakoukoliv procesní účast před vydáním platebních výměrů; 5) CÚ Přerov vydal platební výměry bez dokazování a bez vlastního hodnocení důkazů a žalovaný tento postup aproboval přirovnáním celní kontroly ke kontrole daňové. Provedení důkazů v rámci kontroly CŘ Olomouc však nemůže být podkladem pro vydání platebních výměrů CÚ Přerov, neboť dokazování má provádět správce daně, u nějž je vedeno daňové řízení, nikoli toliko u orgánu kontrolního, který není k provedení dokazování věcně a místně příslušným; 6) platební výměry nebyly odůvodněny, tudíž jsou nepřezkoumatelné, avšak CŘ Ostrava uvedlo, že žalobci byl důvod doměření cel znám z průběhu následné kontroly, tudíž není nutno rozhodnutí odůvodňovat. CÚ Přerov se tak žádným relevantním způsobem nevypořádal s námitkami žalobce ke kontrolnímu protokolu, a z jeho rozhodnutí nelze seznat, na základě jakých skutečností, úvah a důkazů dospěl ke svým právním závěrům o tom, že lze doměřit clo. Z důvodu absence hodnocení důkazů jsou předmětné platební výměry dle čl. 6 odst. 3 celního kodexu a § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), neplatné; 7) v rámci následné kontroly byly užity důkazy, jejichž relevance a věrohodnost je nízká, tj. rozhodnutí byla vydána na základě důkazů, jež byly žalobcem opakovaně zpochybňovány. Zejména se jedná o: a) zprávy OLAF, které jsou pouze souhrnem statistických a zpravodajských informací (tj. de facto pracovní zápisy úředníka) ve značné míře neurčitého nebo spekulativního charakteru, postavené na úsudcích svých zpracovatelů, neobsahující odkazy na konkrétně dovážené zboží. Uvedené zprávy lze tudíž považovat toliko za tvrzení celních orgánů, která měla být dále podložena listinami. Jelikož CŘ Olomouc deklarovalo v kontrolním protokolu vůli účastníků misí OLAF svědčit před českými orgány, zejména soudy, bylo povinností CÚ Přerov zajistit přítomnost účastníků misí OLAF a jejich výpověď k předmětným misím; b) stanoviska Ministerstva zahraničního obchodu a průmyslu Malajsie (dále jen „MITI“), když není zřejmé, zda je MITI oprávněn provádět verifikaci FORM A. FORM A byly vydány obchodní komorou, tudíž není zřejmé, zda následné prohlášení MITI o tom, že předmětné FORM A jsou neplatné, může mít nějakou relevanci. Pouhé tvrzení MITI o tom, že FORM A totožného čísla byly vydány pro odlišný subjekt, nepostačuje k popření jejich pravosti. Relevantním důkazem by mohla být např. ověřená kopie platného FORM A. Dále není konkretizováno, zda důvodem neplatnosti je zfalšované razítko, zneužité razítko jeho oprávněným držitelem, či padělaný podpis, tj. není zřejmé, v jakém smyslu byly FORM A předložené žalobcem „padělány“. Současně neexistuje důkaz o tom, že by MITI ony údajně nepravé FORM A zrušilo. Kopie vzorů otisků razítek pro FORM A byly do spisu založeny teprve po podání odvolání, avšak i tak se jedná o vzory z roku 2006, zatímco předmětné dovozy byly realizovány v roce 2005, tj. s výjimkou dopisu MITI absentuje důkaz o padělanosti FORM A předložených žalobcem; c) úředně neověřené a úředně nepřeložené kopie rozhodných důkazů, zejména konosamentů (přepravních listů). Rozhodné skutečnosti tak byly zjišťovány z prostých kopií nějakých konosamentů, opatřených toliko razítkem OLAF (když není zřejmé, na základě jaké právní normy byla mise OLAF oprávněna pořizovat kopie přepravních dokumentů a verifikovat jejich soulad s originálem), na jejichž základě byla údajně realizována přepravní operace zapalovačů z Číny, konkrétně z Hongkongu do Singapuru. Zjišťování skutečností z listin, které jsou v cizím jazyce, je možné dle § 2 odst. 1 ZSDP pouze v případě zajištění úředního překladu. Vysvětlení CŘ Olomouc, proč nemohly být zajištěny originály těchto listin, tj. z důvodu, že jsou uloženy v účetnictví malajských společností, a tudíž není možné je získat, nemůže obstát, neboť bylo-li možné tyto listiny získat pro vyhotovení zprávy OLAF, je bezpochyby možné je získat i opětovně; 8) preferenční původ předmětných zapalovačů mohl CÚ Přerov zpochybnit jedině postupem popsaným v čl. 94 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, (dále jen „prováděcí nařízení“), což však neučinil a spokojil se s pouhým stanoviskem MITI; 9) v řízení nebyly opatřeny a provedeny žalobcem navrhované důkazy, způsobilé prokázat skutkový stav věci, a to: originály konosamentů, na jejichž základě byla provedena údajná přeprava zapalovačů z Číny do Malajsie, a to včetně úředních překladů, originál dokumentu, z nějž bude vyplývat pravomoc MITI posuzovat platnost a pravost FORM A, a to včetně úředního překladu takové listiny, a dále, bude-li pravomoc MITI k posuzování pravosti FORM A prokázána, stanovisko MITI ke konkrétním důvodům, z jakých byly FORM A předložené žalobcem prohlášeny za nepravé, opět včetně úředního překladu. Žalobce přitom zpochybňuje pravost dokumentů, které byly podkladem pro vypracování zpráv OLAF. Čínský původ zboží tak nebyl prokázán pravými a nezpochybnitelnými dokumenty; 10) nebylo správně aplikováno ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Žalobce v průběhu správního řízení namítal, že není možné provést doměření cla, neboť v rámci předmětných obchodních operací jednal s náležitou péčí řádného obchodníka, aby zajistil splnění všech podmínek pro preferenční zacházení, zejména podmiňoval uzavření rámcové kupní smlouvy vystavením FORM A ke každé zásilce s tím, že se musí jednat o zboží z rozvojové země. Dále žalobce obdržel od dovozce, který zajišťoval též hlavní přepravu, všechny dokumenty, které následně předložil CÚ Přerov, tj. obchodní fakturu, osvědčení o původu zboží v Malajsii - FORM A, fakturu za dopravné a kopii B/L (konosament) s uvedeným místem nalodění zboží v přístavu v Malajsii a místem vylodění v přístavu Koper ve Slovinsku. Všechna celní řízení probíhala jako tzv. velká, tj. zahrnovala nejen kontrolu dokumentů přikládaných k celním prohlášením, ale rovněž fyzickou kontrolu zboží, při níž bylo zjištěno, že zapalovače jsou označeny „made in Malajska“. Celní orgány měly v době konání celního řízení k dispozici seznam obchodních komor, které jsou oprávněny vystavovat osvědčení o původu zboží, a současně alba jimi užívaných razítek a podpisů, a dále možnost si v případě jakýchkoli pochybností předmětné FORM A ověřit. CÚ Přerov však žádné pochybnosti nevyjádřil a FORM A předložené žalobcem přijal, čímž v žalobci vyvolal dobrou víru ve správnost těchto dokumentů (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 163/02). Potvrzením věcné správnosti nepravých dokumentů by se sám CÚ Přerov dopustil protiprávnosti. Opačný výklad by vedl k závěru o ústavně nepřípustné libovůli postupu celního orgánu, která je v rozporu s čl. 2 odst. 2 LZPS, a musela by vést rovněž ke vzniku odpovědnosti dle zákona č. 82/1998 Sb. Současně v předmětné době nebylo v Úředním věstníku ES žádné oznámení o tom, že existují odůvodněné pochybnosti o tom, že Malajsie správně uplatňuje preferenční režim. Na uvedenou věc je proto nutné aplikovat čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, který nelze vykládat natolik úzce, aby z jeho aplikace byly vyloučeny případy, kdy byly v rámci propuštění zboží do celního režimu uvedeny nesprávné údaje v důsledku jednání třetí osoby, přičemž nebylo v silách deklaranta nesprávnost údajů zjistit; 11) byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť o odvolání proti platebním výměrům vydaným CÚ Přerov rozhodovalo CŘ Ostrava, ačkoli dokazování ve věci fakticky provedlo CŘ Olomouc, tj. orgán nikoli nižšího, nýbrž stejného stupně. O odvolání tudíž mělo rozhodnout Generální ředitelství cel; 12) rozhodnutí CŘ Ostrava je nepřezkoumatelné z důvodu, že se CŘ Olomouc nevypořádalo se všemi námitkami žalobce, vznesenými v průběhu následné kontroly, zejména v kontrolním protokolu, a dále ve vyjádření žalobce k předkládací zprávě ze dne 16.1.2009. Např. nebyla vypořádána námitka, proč celní orgány, pokud měly indicie o tom, že při dovozu zapalovačů z Malajsie do ČR (EU) jsou porušovány předpisy o prokazování původu zboží, neučinily opatření dle čl. 254 až 257 prováděcího nařízení k eliminaci rizik doměření cla. D. Stanovisko žalovaného Žalovaný k žalobním bodům žalobce uvedl, že názor žalobce o nutnosti odůvodnit provádění kontroly před jejím zahájením vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, avšak závěry v něm uvedené byly překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8.11.2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11. Žalobcem vytýkaná absence důkazu o kompetenci MITI k vydávání FORM A koliduje se skutečností, že doklady vystavené MITI předložil v celním řízení žalobce sám. Předložit důkazy o původu dovezeného zboží je povinností dovozce, tudíž byla- li předložená osvědčení zpochybněna a žalobce sám zpochybňuje kompetenci MITI taková osvědčení vydávat, nelze než konstatovat, že žalobce nesplnil svou povinnost doložit původ jím dovážených výrobků při vstupu na území EU. Ve zbytku odkázal na jednotlivé pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se s žalobními body, jež jsou totožné s odvolacími námitkami, vypořádal. E. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) napadená rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Odkazuje-li soud níže na „Celní kodex“, jedná se o Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, publikované v Úředním věstníku ES L 302 dne 19.10.1992, a to ve znění rozhodném pro okamžik vzniku celního dluhu, tj. od 23.8. – 9.11.2005. Krajskému soudu neuniklo, že ve velké většině obsahuje žaloba argumenty mířící proti postupu CŘ Olomouc při zahájení a provádění následné kontroly, a dále proti postupu CÚ Přerov při vydání platebních výměrů. Tyto argumenty žalobce repetitivně v nezměněné podobě uplatňoval již ve vyjádřeních činěných v rámci následné kontroly, a dále v rámci odvolání. Ačkoli se CŘ Ostrava v napadeném rozhodnutí s námitkami žalobce vypořádalo, žalobce mnohdy neupravil argumentaci proti důvodům, o které opřelo své rozhodnutí CŘ Ostrava, ale setrval v polemice s CŘ Olomouc, které provádělo následnou kontrolu. K jednotlivým žalobním bodům uvádí soud následující: E.
1. Neuvedení důvodu provádění kontroly ve sdělení o jejím zahájení. CŘ Ostrava ke vznesené odvolací námitce v napadených rozhodnutích v odst. 19) uvedlo, že vymezení předmětu následné kontroly odpovídalo čl. 78 Celního kodexu, neboť se jednalo o realizaci kontroly po propuštění zboží, kdy celní orgány mohou kontrolovat obchodní doklady a jiné údaje vztahující se ke konkrétním dovozním a vývozním operacím se zbožím nebo k následným obchodním operacím s týmž zbožím s cílem ujistit se o správnosti údajů obsažených v celním prohlášení. Z obsahu spisu soud zjistil, že sdělením ze dne 24.1.2006 (č.j. 492-2/061301- 024), doručeným žalobci dne 27.1.2006, sdělilo CŘ Olomouc žalobci s odkazem na čl. 78 Celního kodexu a § 127 odst. 5 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném ke dni zahájení kontroly, tj. 24.1.2006 (dále jen „celní zákon“), že u něj bude dne 6.2.2006 zahájena následná kontrola po propuštění zboží. Ve sdělení CŘ uvedlo personální složení kontrolní skupiny, a dále, že kontrola „bude zaměřena na kontrolu správnosti a úplnosti údajů uvedených v celních prohlášeních dle přílohy k tomuto sdělení, pravosti dokladů k nim předložených nebo připojených a o správnosti vyměřeného cla, daní a poplatků“. Přílohou sdělení byl seznam ověřovaných celních prohlášení, přijatých v období 21.5.2004 - 31.12.2005, specifikovaných datem přijetí a číslem dokladu. Uvedené sdělení bylo doplněno sděleními ze dne 6.3.2006 a 3.4.2006, obsahujícími rozšíření přílohy o další celní prohlášení, tj. rozšíření předmětu kontroly. Podle čl. 78 bodu 1 Celního kodexu po propuštění zboží mohou celní orgány z úřední povinnosti nebo na žádost deklaranta celní prohlášení přezkoumat. Podle bodu 2 mohou po propuštění zboží celní orgány kontrolovat obchodní doklady a jiné údaje vztahující se k dovozním nebo vývozním operacím se zbožím nebo k následným obchodním operacím s týmž zbožím s cílem ujistit se o správnosti údajů obsažených v celním prohlášení. Kontrolu lze provést u deklaranta nebo jiné osoby, která se přímo nebo nepřímo obchodně podílí na uvedených operacích, nebo jiné osoby, která má v držení zmíněné doklady a údaje pro obchodní účely. Celní orgány mohou rovněž kontrolovat zboží, pokud ještě může být předloženo. Podle bodu 3 nasvědčují-li výsledky kontroly celního prohlášení nebo kontroly po propuštění zboží, že předpisy upravující daný celní režim byly použity na základě nesprávných nebo neúplných údajů, přijmou celní orgány v souladu s případnými právními předpisy opatření nezbytná k nápravě, přičemž vezmou v úvahu nové skutečnosti, které mají k dispozici. Jelikož čl. 78 Celního kodexu obsahuje toliko obecné vymezení důvodů, pro které lze následnou kontrolu po propuštění zboží provádět, užije se dle § 1 celního zákona na vymezení obsahových náležitostí sdělení o zahájení následné kontroly § 127 celního zákona. Ustanovení § 127 celního zákona bylo v minulosti dotčeno řadou změn. Ve znění účinném do 30.6.2002 celní zákon nijak blíže okamžik zahájení následné kontroly po propuštění zboží nevymezoval. Zákonem č. 1/2002 Sb. byl celní zákon novelizován a s účinností od 1.7.2002 stanovil, že následnou kontrolu zahájí celní orgány sdělením evidenčních čísel celních prohlášení, která budou ověřována, včetně rozsahu ověřovaných údajů, kontrolované osobě. Zákonem č. 187/2004 Sb. bylo však předmětné ustanovení s účinností od 30.4.2004 opětovně novelizováno, přičemž ze zvláštní části důvodové zprávy k uvedenému zákonu lze zjistit toliko to, že „dále je potřebné lépe upravit otázku zahájení kontroly po propuštění zboží“. Podle § 127 odst. 1 celního zákona ve znění účinném ke dni zahájení předmětné následné kontroly tak byly celní orgány oprávněny po propuštění zboží do navrženého celního režimu provádět následnou kontrolu, jejímž účelem je přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených v celním prohlášení, pravosti dokladů k němu předložených nebo připojených a o správnosti vyměřeného cla, daní a poplatků. Při následné kontrole je také ověřována existence a pravost dokladů a pravdivost údajů vztahujících se k dovozním a vývozním operacím, případně i následným obchodním operacím se zbožím uvedeným v příslušném celním prohlášení. Podle odst. 5 téhož ustanovení následnou kontrolu zahájí celní orgány sdělením předmětu kontroly kontrolované osobě. Současně kontrolovanou osobu vyzvou, písemně nebo ústně, aby ke kontrole předložila doklady a písemnosti uvedené v odstavci 3. Ke dni zahájení předmětné následné kontroly tedy celní zákon ukládal celním orgánům povinnost sdělit kontrolované osobě toliko předmět kontroly. Pojem „předmět kontroly“ celní zákon nedefinoval. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) však v rozsudku ze dne 21.2.2007, č.j. 2 Afs 114/2006-80 dovodil, že následná kontrola v celním řízení (§ 127 celního zákona) je institutem obdobným jako daňová kontrola v řízení daňovém (§ 16 ZSDP), a dále výslovně uvedl, že judikaturu správních soudů vykládající institut daňové kontroly lze tedy použít i při aplikaci ustanovení upravujících následnou kontrolu podle celního zákona. Konstantní judikatura správních soudů i Ústavního soudu k ZSDP (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 86/99) pak akceptovala jako dostatečné vymezení předmětu daňové kontroly uvedení druhu kontrolované daně a vymezení časového období, tj. např. kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až duben 1993. Pokud tedy v předmětné věci CÚ Přerov uvedl, že předmětem kontroly bude správnost a úplnost údajů uvedených v celních prohlášeních, jež přesně identifikoval datem podání a číslem, a dále pravost dokladů k nim předložených a správnost vyměřeného cla, nelze než uzavřít, že své zákonné povinnosti vymezit ve sdělení o zahájení následné kontroly její předmět plně dostál. Právní jistota žalobce, jako kontrolované osoby byla uvedeným vymezením předmětu kontroly zajištěna, neboť byl jasně seznámen s tím, které jeho dovozy budou kontrolovány, tj. u kterých dovozů může být částka cla dodatečně vyměřena. Požadavek žalobce, aby byl již ve sdělení o zahájení kontroly uveden konkrétní důvod kontroly ve smyslu údaje o tom, jakých (podezřelých) skutečností se mají kontrolní úkony týkat, tudíž neměl oporu v zákoně a uvedený žalobní bod je proto lichý. E.
2. Absence relevantních důkazů v době zahájení následné kontroly. CŘ Ostrava se s uvedenou námitkou vypořádalo v odst. 25 –31 napadených rozhodnutí. Podrobně analyzovalo žalobcem připomínaný nález Ústavního soudu ze dne 9.11.2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, přičemž s interpretací závěrů předmětného nálezu pro posuzovanou věc se soud ztotožňuje, a proto na argumentaci CŘ Ostrava, založené především na závěrech rozsudku NSS ze dne 27.9.2006, č.j. 1 Afs 16/2006-120 odkazuje. Pro úplnost krajský soud uvádí, že v judikatuře se vyskytující názory o nutnosti existence konkrétních pochybností a konkrétních důkazů, z nichž tyto pochybnosti vzešly, v okamžiku zahájení daňové kontroly, byly (jak správně poukazuje žalovaný ve vyjádření k žalobě) překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8.11.2011, sp. zn. Pl. ÚS-st 33/11, v němž je konstatováno, že za porušení principu proporcionality a minimalizace zásahů nelze bez dalšího považovat postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost. Z předmětného stanoviska považuje krajský soud za vhodné odcitovat následující klíčovou pasáž: „II. senát Ústavního soudu se většinově neztotožnil s obecně formulovanými právními závěry přijatými I. senátem ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07 a akceptoval názory vyslovené v odlišném stanovisku soudkyně Ivany Janů (uvedené v bodu 5), na něž II. senát v návrhu stanoviska pléna odkázal. Plénum Ústavního soudu návrh II. senátu na přijetí stanoviska přijalo. […] Výklad pojmu daňové kontroly musí být v souladu s obecným významem termínu kontroly. Ten v teorii správního práva označuje postup orgánu veřejné moci, který zjišťuje a eventuálně posuzuje plnění povinností adresáty veřejné správy. Pojmovými znaky takových kontrol bývá možnost zahájení na základě podnětu či ex officio, zákonem upravený postup zahájení, regulace práv a povinností kontrolujících pracovníků i kontrolovaných subjektů, stanovení sankcí pro porušení takových povinností, oprávnění kontrolovaného subjektu podat námitky proti kontrole apod. Podstatným znakem takové kontroly je mj. možnost jejího namátkového provedení, tedy provedení za situace, kdy kontrolující osoba a priori nedisponuje (konkrétním) podezřením, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 2/2009 - 52). Daňová kontrola je tedy institutem s preventivním významem, je nedílnou součástí správy daní, jejímž cílem je na místě ověřit údaje rozhodné pro stanovení daňové povinnosti ve správné výši. Jde o jeden z rozhodujících právních institutů k dosažení cíle řízení a k omezení daňových úniků (viz důvodová zpráva k zákonu o správě daní a poplatků). Legitimním cílem v případě daňové kontroly prováděné podle § 16 zákona o správě daní a poplatků je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní zakotvený v § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti v každém konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně (jako např. šikanózní postup zvolený ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07 – viz výše). Za takovýto postup však nelze bez dalšího považovat, s ohledem na účel daňové kontroly, postup, při němž při zahájení či průběhu daňové kontroly neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností daňového subjektu.“ S ohledem na shora deklarovanou použitelnost judikatury ve věcech daňové kontroly i na následnou kontrolu celní krajský soud uzavírá, že předmětná celní kontrola nemůže být označena za nezákonnou ani z druhého žalobcem tvrzeného důvodu, neboť zákonnost zahájení následné celní kontroly není podmíněno skutečností, zda mají celní orgány k dispozici relevantní, resp. jakékoli důkazy. E.
3. Absence zahájení daňového řízení CÚ Přerov. Z obsahu spisu skutečně vyplývá, že CÚ Přerov, který odvoláním spadené platební výměry vydal, nebyl celním orgánem, který by jakkoli formálně zahájil celní řízení, neboť vydání předmětných platebních výměrů předcházela toliko zmiňovaná následná kontrola, kterou zahájilo a provedlo CŘ Olomouc. CŘ Ostrava v napadených rozhodnutích (odst. 36) k předmětné námitce, která byla rovněž i námitkou odvolací, odkázal na použitelnost judikatury týkající se daňové kontroly na následnou kontrolu celní. Uvedené vypořádání odvolací námitky je dle názoru soudu na samé hranici přezkoumatelnosti, avšak věcně správné. Konkrétněji a přesněji tuto odvolací námitku vypořádalo dříve ve svém zrušeném rozhodnutí CŘ Olomouc, které odkázalo na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, konkrétně rozsudek ze dne 4.9.2008, č.j. 22 Ca 90/2008-35, a ocitovalo současně následující závěr zdejšího soudu: „Krajský soud proto dospěl k závěru, že následná kontrola podle § 127 celního zákona je již součástí daňového řízení, které po ukončení následné kontroly pokračuje dále až k případnému vydání rozhodnutí o doměření celního dluhu. Po ukončení následné kontroly podle celního zákona tak není důvodu zahajovat pro účely doměření celního dluhu jakékoli nové daňové řízení podle § 21 ZSDP; to bylo zahájeno již zahájením následné kontroly a je v něm toliko dále pokračováno.“ Krajský soud neshledal důvod na citovaném závěru, který byl žalobci znám, čehokoli měnit. Naopak jeho správnost může podpořit citací shodného právního závěru uvedeného v rozsudku NSS ze dne 13.8.2009, č.j. 7 Afs 57/2009-100: „Pokud před zahájením daňové kontroly nebylo zahájeno daňové řízení, nelze dojít k jinému právnímu závěru než takovému, že úkonem, jímž je zahájena daňová kontrola, je současně vždy i zahájeno daňové řízení.“ Pokyn CŘ Olomouc, uvedený v kontrolním protokolu ze dne 18.7.2008, tj. že po ukončení následné kontroly bude teprve dán podnět k zahájení daňového řízení odd. 021 CÚ Přerov, byl tudíž mylný a nadbytečný, a lze jej tak označit za obsolentní. Absence zahájení řízení by byla procesí vadou např. tehdy, pokud by celní orgány dovodily odpovědnost žalobce za správní delikt předložení nepravého, pozměněného nebo padělaného dokladu, v důsledku čehož by uložily žalobci pokutu. V takovém případě by výsledky kontrolních zjištění mohly sloužit toliko jako podnět k zahájení samostatného – deliktního řízení. Vyměření (doměření) cla však výsledkem řízení o celním deliktu není. Námitku žalobce lze tedy odmítnout, neboť daňové (celní) řízení bylo zahájeno řádným zahájením následné celní kontroly. E.
4. Neumožnění procesní účasti žalobce před vydáním platebních výměrů. Soud z obsahu spisu zjistil, že žalobce s celními orgány v průběhu provádění následné celní kontroly úzce spolupracoval. Dne 5.4.2007 podal předseda představenstva žalobce vysvětlení u CŘ Olomouc k dotčeným celním prohlášením, následně bylo žalobci umožněno nahlížet do spisu, dne 22.5.2007 zaslalo CŘ žalobci kopie požadovaných listinných podkladů, podáním ze dne 29.6.2007 se žalobce obsáhle k listinným podkladům písemně vyjádřil, na což reagovalo CŘ sdělením ze dne 17.7.2007, následně dne 15.8.2007 žalobce opětovně sdělil písemně své procesní stanovisko, dne 11.6.2008 bylo u CŘ provedeno ústní jednání v souvislosti s opětovným nahlížením do spisu žalobcem, dne 25.6.2008 se žalobce opětovně obsáhle písemně vyjádřil, ve dnech 1.7.2008 a 16.7.2008 byla u CŘ Olomouc za účasti žalobce provedena ústní jednání v souvislosti s projednáním kontrolního protokolu, který byl následně podepsán dne 18.7.2008 s tím, že žalobce se k doplněnému protokolu opětovně písemně vyjádřil. Popsaný obsah správního spisu tedy zjevně výtku žalobce vyvrací, neboť žalobci bylo před vydáním platebních výměrů umožněno využít všech procesních práv dle § 127 odst. 10 celního zákona (ve znění účinném v době provádění kontroly) a žalobce těchto práv i hojně využil. E.
5. Vydání platebních výměrů bez provádění dokazování. NSS v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č.j. 1 Afs 16/2006 - 120, publikovaném pod č. 1059/2007 Sb. NSS poznamenal, že „účelem následné kontroly je v souladu s § 127 celního zákona přesvědčit se o správnosti a úplnosti údajů uvedených v celním prohlášení. Viděno z širší perspektivy, není tato kontrola samoúčelná - tedy správnost a úplnost údajů se nekontroluje pouze kvůli tomuto zjištění samotnému, ale především proto, aby bylo možno posoudit, zda clo a daň z přidané hodnoty byly vyměřeny ve správné výši.“ Podle § 127 odst. 13 celního zákona (ve znění účinném v době provádění kontroly) o provedené následné kontrole sepíše celní orgán kontrolní protokol, který obsahuje a) označení celního orgánu, který následnou kontrolu provedl, b) jména a příjmení zaměstnanců celního orgánu, kteří následnou kontrolu provedli, c) datum a místo, kde byla kontrola provedena, d) evidenční čísla celních prohlášení, která byla ověřována, e) kontrolní zjištění a opatření provedená v průběhu kontroly, f) opatření, která budou na základě výsledků kontroly provedena, g) seznam originálních dokladů, které byly při kontrole zadrženy, h) datum sepsání protokolu, i) úřední razítko celního orgánu, který kontrolu provedl, j) podpis vedoucího kontrolní skupiny nebo podpisy všech osob, které kontrolu provedly. Podle odst. 14 téhož ustanovení po projednání kontrolního protokolu jej spolupodepisuje kontrolovaná osoba a vedoucí kontrolní skupiny. Odmítne-li kontrolovaná osoba potvrdit svým podpisem seznámení s obsahem kontrolního protokolu, vyznačí se tato skutečnost v protokolu včetně data odmítnutí. Jedno vyhotovení kontrolního protokolu obdrží kontrolovaná osoba. Den podpisu kontrolního protokolu je též dnem jejího doručení. Je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost odůvodňující dodatečné vyměření celního dluhu, může být součástí kontrolního protokolu i dodatečný platební výměr. Odmítne-li kontrolovaná osoba kontrolní protokol převzít, doručí se jí do vlastních rukou. Krajský soud dovozuje, že mají-li být celní orgány schopny formulovat kontrolní zjištění, jakožto výsledky kontrolní činnosti, a na jejich základě přijmout či navrhnout přijetí jakýchkoli opatření (viz cit. § 127 odst. 13 písm. e) celního zákona), je logicky nezbytné, aby byl součástí následné kontroly nejen proces shromažďování důkazů, nýbrž i proces jejich provádění a hodnocení. Opětovně lze proto odkázat na shodnost institutu následné celní kontroly dle § 127 a daňové kontroly dle § 16 ZSDP a použitelnost judikatury správních soudů vykládající institut daňové kontroly při aplikaci ustanovení upravujících následnou kontrolu podle celního zákona. Následnou celní kontrolu lze tedy stejně jako kontrolu daňovou vymezit jako zákonem upravený proces, který je ukončen podpisem kontrolního protokolu, jenž shrnuje výsledky kontrolního zjištění včetně hodnocení důkazů provedených v průběhu kontroly. Ačkoli výsledkem následné celní kontroly není vydání rozhodnutí, mohou být její hodnotící závěry podkladem pro vydání rozhodnutí o celní povinnosti. Podstatou následné celní kontroly, obdobně jako podstatou daňové kontroly je tak právě proces dokazování a učinění závěrů o skutkových zjištěních, která celní orgán z provedených důkazů dovodí. Z obsahu kontrolního spisu a protokolu o kontrole ze dne 18.7.2008 jednoznačně vyplývá, že CŘ Olomouc nejenže shromáždilo řadu listinných důkazů, jejichž seznam v protokolu uvedlo, nýbrž ze shromážděných dokladů učinilo skutková zjištění, s nimiž žalobce průběžně seznamovalo, a o jejichž správnosti a zákonnosti vedlo s žalobcem v průběhu kontroly rozsáhlou polemiku. Konečně z obsahu protokolu vyplývá, že CŘ Olomouc provedené důkazy rovněž hodnotilo. Porozuměl-li krajský soud námitce žalobce, shrnuté pod bodem 4), žalobce nezpochybňoval skutečnost, že obsahem provedené následné kontroly bylo provedení a hodnocení důkazů, nýbrž považuje za nepřijatelné, aby proces dokazování neprovedl celní orgán, který vydal platební výměr (CÚ Přerov). Argumentace žalobce pak vychází z premisy, že dokazování provádí správce daně, který vede daňové řízení. Krajský soud nerozporuje správnost tvrzení žalobce, že dokazování bylo v posuzované věci provedeno v rámci následné celní kontroly CŘ Olomouc, zatímco platební výměry byly vydány CÚ Přerov. Současně však soud uvádí, že CŘ Olomouc provedlo následnou kontrolu, jakožto celní orgán příslušný dle § 4 odst. 5 písm. d) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění účinném ke dni zahájení následné kontroly, tj. ke dni 31.12.2006, stejně jako CÚ Přerov vydal předmětné platební výměry jako celní orgán příslušný dle § 5 odst. 3 písm. f) zákona č. 185/2004 Sb. ve spojení s § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona a § 4 a 32 ZSDP. Vyjde-li krajský soud ze skutečnosti, že následná celní kontrola je součástí celního řízení, nelze celními orgány zvolený procesní postup označit za vybočení ze zákonných mezí, neboť dodatečné platební výměry byly vydány v tomtéž celním řízení, v němž bylo provedeno a vyhodnoceno dokazování, jež dovedlo celní orgány k závěru o nesprávnosti přiznání preferenčního původu propuštěného zboží. Skutečnost, že následnou kontrolu, a tudíž i dokazování provedl celní orgán nadřízený celnímu orgánu příslušnému k doměření cla, není se shora uvedenými ustanoveními zákona č. 185/2004 Sb. v rozporu a sama o sobě nemohla žalobce na jeho procesních právech nijak poškodit. Shodně jako při vypořádání námitky 3) soud uvádí, že o odlišnou situaci by se jednalo tehdy, pokud by bylo soudu předloženo rozhodnutí o celním deliktu. V takovém případě by úkony celního orgánu provedené před zahájením správního řízení o celním deliktu nebylo možné považovat za úkony učiněné v průběhu tohoto správního řízení, a ke skutečnostem dovozovaným z těchto úkonů by tudíž ve správním řízení nemohlo být přihlíženo jako k důkazům. Předmětem přezkumu soudu však nebylo řízení deliktní, nýbrž doměřovací. E.
6. Nepřezkoumatelnost platebních výměrů pro absenci odůvodnění. K uvedené námitce se CŘ Ostrava vyjádřilo v odst. 41 – 44 napadených rozhodnutí, a to výkladem zákonných ustanovení týkajících se odůvodnění dodatečných platebních výměrů v oblasti daní. Konstantní judikatura správních soudů při výkladu ZSDP dovodila, že dodatečný platební výměr, vydaný na základě výsledku daňové kontroly, nemusí obsahovat odůvodnění, je-li (zjednodušeně shrnuto) důvod rozdílu mezi vyměřenou a doměřenou daní seznatelný ze zprávy o daňové kontrole. Shodně s tímto závěrem i Ústavní soud v nálezu ze dne 27.8.2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01 uvedl: „Byl-li dodatečný platební výměr, který nemusí obsahovat odůvodnění jako nezbytnou součást rozhodnutí (§ 46 odst. 7, § 32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků), vydán na základě předtím provedené daňové kontroly, pak závěry správce daně týkající se kontrolního nálezu, výsledku a způsobu jeho zjištění, jakož i reakce na vyjádření a případné návrhy daňového subjektu, musí být přezkoumatelným způsobem seznatelné ze zprávy o daňové kontrole.“ Stěžejní část zprávy o daňové kontrole představuje výsledek kontrolního zjištění, v něm správce daně rekapituluje celý proces dokazování, počínaje shromážděním důkazních prostředků, provedením důkazů a konče jejich hodnocením podle zásady volného hodnocení důkazů, na základě nichž pak učiní skutková zjištění. Proces dokazování při daňové kontrole přitom musí probíhat v intencích pravidel, jež daňový řád pro dokazování, provádění důkazů a pro jejich hodnocení stanoví. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3 ZSDP) správce daně hodnotí důkazy podle své úvahy, posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom musí přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Po provedeném dokazování pak musí správce daně určit, které skutečnosti považuje za prokázané, a které nikoliv, a na základě kterých důkazních prostředků. Mutatis mutandis je završením následné celní kontroly kontrolní protokol. Krajský soud se proto zaměřil na zodpovězení otázky, zda v posuzované věci kontrolní protokol ze dne 18.7.2008 obsahuje shora popsané náležitosti, a zda tak mohl plně nahradit odůvodnění vydaných platebních výměrů. Kontrolní protokol ze dne 18.7.2008 sepsaný CŘ Olomouc je obsáhlý (37 stránkový) dokument, v němž jsou podrobně rozvedena nejprve kontrolní zjištění týkající se všech dotčených celních deklarací žalobce, dále na str. 6 – 18 jsou uvedena zjištění týkající se jednotlivých rozhodnutí o propuštění předmětného zboží do volného oběhu, tj. popis dokumentů, jimiž bylo doprovázeno celní prohlášení na straně jedné a zjištění učiněná z důkazů shromážděných v průběhu následné kontroly (dopis MITI, zpráva OLAF a konkrétní ztotožněná obchodní dokumentace) na straně druhé. Jako důvod vzniku rozdílu mezi vyměřeným a doměřeným clem označilo CŘ Olomouc celní únik zaviněný předložením falešných FORM A o preferenčním původu zboží a jako důvod vyměření antidumpingového cla prokázaný čínský původ předmětného zboží. Dále CŘ Olomouc uvedlo v kontrolním protokolu seznam důkazů, z nichž skutková zjištění učinilo, a objasnilo, kdy a jakým způsobem byl s uvedenými podklady seznámen žalobce. Dále je na str. 20 kontrolního protokolu uveden přehledný výčet na věc dopadající právní úpravy a nastíněn způsob výpočtu konkrétních částek celního dluhu. CŘ Olomouc dále ve zprávě popsalo opatření provedená v průběhu kontroly, tj. de facto učiněný procesní postup. Dále CŘ v zásadě doslovně uvedlo obsah vyjádření a námitek žalobce vůči provádění kontroly a obsahu kontrolních zjištění, s nimiž se na str. 31-35 vypořádalo s tím, že místy uvedlo, že setrvává na původním stanovisku, jež bylo obsahem sdělení ze dne 17.7.2007, č.j. 492-14/06-1301-24. Úvahy, které vedly CŘ k závěru o nemožnosti přiznání výhody preferenčního sazebního zacházení s žalobcem dovezenými zapalovači, a tudíž o nesprávnosti vyměřeného cla, jsou z obsahu kontrolního protokolu jednoznačně seznatelné, čímž CŘ dle názoru soudu dostálo nárokům kladeným na obsah kontrolního protokolu, včetně reakce na vyjádření žalobce ke kontrolním zjištěním. CŘ Olomouc srozumitelně uvedlo, z jakého důvodu a ke kterým důkazům se při svém hodnocení důkazů přiklonilo, a které a z jakých důvodů odmítlo. CÚ Přerov tudíž nepochybil, když nad rámec dokazování provedeného v rámci následné kontroly další dokazování neprováděl a s odkazem na kontrolní protokol, jenž plní funkci odůvodnění platebních výměrů, clo doměřil. Rukou psané doplnění vyjádření kontrolované osoby na poslední straně kontrolního protokolu obsahuje toliko opětovný akcent několika námitek, které však již byly součástí předchozí argumentace žalobce (absence vyjádření předmětu kontroly v okamžiku zahájení, nesprávnost provedeného způsobu verifikace FORM A a absence originálů konosamentů osvědčujících čínský původ zboží) a bylo rovněž na ně CŘ Olomouc reagováno. Právní závěr žalobce o neplatnosti předmětných platebních výměrů dle § 32 odst. 7 ZSDP pro absenci odůvodnění je tudíž dle názoru soudu mylný. E.
7. Vydání rozhodnutí na základě zpochybněných a nevěrohodných důkazů. E.7.a. Žalobce se předně vymezoval vůči použitelnosti zpráv OLAF jakožto důkazních prostředků. K výhradám žalobce se CŘ Ostrava odmítavě vymezilo v odst. 32 – 35 napadených rozhodnutí. S argumentací odvolacího orgánu týkající se obecného pojetí důkazních prostředků v daňovém řízení i s odkazem na relevantní právní úpravu pravomocí OLAF se krajský soud plně ztotožňuje. Základní vymezení pravomocí OLAF i použitelnost zpráv misí OLAF, jakožto důkazu, ve správních a soudních řízeních členských států obsahují čl. 3 a čl. 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999, o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), přičemž příslušná ustanovení CŘ Ostrava doslovně ocitovalo, tudíž krajský soud pro stručnost na příslušnou pasáž napadených rozhodnutí odkazuje. (Pozn. předmětné nařízení bylo zrušeno k 1.10.2013 Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, EURATOM) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013, avšak v době rozhodné pro posuzovanou věc bylo platné, účinné a s ohledem na formu nařízení také přímo použitelné v ČR). Jak správně CŘ Ostrava poukázalo, NSS v rozsudku ze dne 10.8.2011, č.j. 1 Afs 44/2011-85 s odkazem na čl. 9 odst. 2 Nařízení OLAF potvrdil, že v řízení o dodatečném zaúčtování cla (antidumpingového cla) jsou zprávy OLAF přípustným důkazem, tj. nikoli toliko tvrzením, jak dovozuje žalobce. Úplnost a přesvědčivost zprávy OLAF podrobuje celní orgán volnému hodnocení dle zásad uvedených u vypořádání námitky 6). Identifikace a obsah zpráv OLAF, které celní orgány k důkazu použily, jsou podrobně rozepsány na str. 4-6 kontrolního protokolu, na nějž soud pro stručnost odkazuje. Závěry ve zprávách OLAF nelze, jak tvrdí žalobce, označit za pouhé spekulace. Zprávy obsahují popis úkonů, které zástupci mise OLAF v listopadu a prosinci 2005 v Malajsii provedli i obsah sdělení a výpovědí zástupců navštívených malajských společností. Dále zprávy, jakožto přílohu, obsahují níže specifikované dopisy MITI ze dne 5.6.2006 a 24.11.2005, v nichž tento úřad uvádí a zdůvodňuje, že jsou FORM A o malajském původu zapalovačů, mezi nimiž jsou i FORM A předložená žalobcem, falešná (padělaná). Zpráva č. 031/2006 obsahuje seznam zásilek zapalovačů čínského původu, vypravených v letech 2003 - 2006 z Číny přes Indonésii, poskytnutý celní správou Hong Kongu, v nichž kontrolní orgán (CŘ Olomouc) identifikoval také přepravy zapalovačů pro žalobce. Uvedená zpráva, stejně jako zpráva z druhé mise OLAF z června 2006 obsahují podrobná zjištění získaná ve spolupráci s MITI a Královskou celní správou Malajsie o tom, že v letech 2002 až 2006 se na export orientovaná výroba zapalovačů v Malajsii neuskutečňovala, dále že společnost SIMFONI TALIAN SDN.BHD, označená v celních prohlášeních žalobce z 23.8.2005, 29.9.2005, 1.9.2005 a 4.11.2005 jako vývozce, byla společností fiktivní, existující toliko ve formě poštovní schránky, nadto na jiné adrese, než adrese sídla, a že společnost HM Communication, označená jako vývozce v celním prohlášení žalobce ze dne 9.11.2005, je společností zabývající se prodejem mobilních telefonů a jejich příslušenství, která vyvezla toliko jednu zásilku zapalovačů, a to do ČR v říjnu 2005, přičemž se jednalo o zapalovače kompletované ze součástí čínského původu. Dále zpráva OLAF OF/2005/0579 obsahuje detailní popis role společnosti City Link, která byla „mozkem“ těchto podvodných operací a organizátorem vývozu kontejnerů čínských zapalovačů z Hong Kongu zasilatelským a přepravním společnostem v Malajsii a Singapuru, následné překládky těchto kontejnerů v Sigapuru a jejich vybavení falešnou přepravní dokumentací s uvedením místa nakládky v zónách volného obchodu Port Klang či Tanjung Pelapas a místem vykládky ve slovinském Koperu. Dále zpráva identifikuje řadu zasilatelských společností, které byly prostředníkem mezi společností City Link a domnělými vývozci zboží (společnostmi SIMFONI TALIAN SDN.BHD a HM Communication). Zboží přeložené ve skutečnosti v Singapuru do jiných kontejnerů (některé i bez překládky) tak doputovalo do evropských přístavů vybaveno falešnou přepravní dokumentací a falešnými osvědčeními FORM A o malajském původu zboží. Fotokopie přepravních dokladů o skutečné přepravě zboží z Hong Kongu do Singapuru a ze Singapuru do Koperu byly v rámci misí OLAF zajištěny a jsou součástí spisu, přičemž vyvracejí pravost dokladů (Bill of landing) připojených k celním deklaracím, osvědčujících přepravu z malajských přístavů Port Klang a Tanjung Pelapas. V kontrolním protokolu jsou na str. 6 – 18 velmi podrobně uvedena zjištění o skutečné přepravě zboží rozčleněná přehledně pro jednotlivá rozhodnutí v původních celních řízeních. Soud proto uzavírá, že předmětné zprávy OLAF doprovázené bohatou dokumentací obsahují jasné, určité a konkrétní informace popírající žalobcem deklarovaný preferenční původ dováženého zboží, a jsou tak přesvědčivým důkazem jak o skutečnosti, že žalobcem deklarované zboží nebylo malajského původu, tak o skutečnosti, že zemí původu předmětných zapalovačů byla Čína, tudíž jsou tyto předmětem antidumpingového cla. CŘ Ostrava, ani CÚ Přerov proto nepochybili, pokud citovaná zjištění vnesli do odůvodnění svých rozhodnutí a pokud považovali informace obsažené ve zprávách OLAF za dostatečný podklad pro dodatečné vyměření cla. Důkazní břemeno na ně kladené tak bezpochyby celní orgány unesly. Naopak žalobce se v celém průběhu celního řízení nevymezil vůči zprávám OLAF vlastní skutkovou verzí stavu a nepředložil celním orgánům důkazy o tom, že skutkový stav je jiný, než k jakému OLAF dospěl. Povinností celních orgánů proto nebylo zajistit přítomnost účastníků misí OLAF a jejich výpověď k předmětným misím, jak se žalobce domáhal, neboť žádné skutkové pochybnosti o správnosti závěrů zpráv OLAF nevyvstaly. E.7.b. Pochybnosti žalobce nad oprávněností MITI verifikovat FORM A vyvrátilo CŘ Ostrava v odst. 53 – 55 napadených rozhodnutí zcela jasnou a logickou argumentací. CŘ Ostrava poukázalo na čl. 81 a 93 prováděcího nařízení, které vymezují, které vládní orgány zvýhodněných zemí jsou příslušné k vydávání osvědčení o preferenčním původu zboží, a dále na databázi „Systém evidence vzorů – důkaz původu“ vedenou Generálním ředitelstvím Daně a cla (TAXUD) při Evropské komisi, obsahující vzory razítek a podpisů pracovníků MITI k osvědčení FORM A. Žalobce sám předložil FORM A opatřené razítkem certifikační autority nazvané „KEMENTERIAN PERDAGANGAN ANTARABAGSA DAN INDUSTRI“, což je dle veřejně dostupných informací na www.miti.gov.my (jak odkázalo žalobce CŘ Ostrava) právě MITI. Samotný obsah předložených FORM A tak vyvrací naopak ničím nepodložené tvrzení žalobce o vydání FORM A „obchodní komorou“ Malajsie. Prohlášení MITI o tom, že FORM A konkrétních čísel byly vydány tímto orgánem, avšak pro jiné subjekty, je tudíž relevantní. V dopisech MITI je rovněž uvedeno, v jakém smyslu jsou tak doklady padělány, tj. že padělanými jsou úřední razítko spolu s podpisem úřední osoby. Domáhá-li se žalobce důkazu o tom, že by MITI nepravé FORM A zrušilo, není soudu zřejmé, na základě jakého právního předpisu by mělo být MITI ke zrušení padělané listiny povinno, ani jaký význam by případné zrušení mělo na posuzovanou věc. Namítá-li žalobce, že kopie vzorů otisků razítek pro FORM A byly do spisu založeny teprve po podání odvolání, avšak i tak se jedná o vzory z roku 2006, zatímco předmětné dovozy byly realizovány v roce 2005, ani zde není soudu zřejmé, jaký vliv by uvedená skutečnost měla na posouzení skutkového stavu mít, neboť dle obsahu spisu byla součástí spisu zmiňovaná prohlášení MITI, která jsou sama o sobě dostatečným důkazem o padělanosti FORM A předložených žalobcem. E.7.c. K námitkám žalobce týkajícím se zjišťování rozhodných skutečností z úředně neověřených kopií listin, zejména konosamentů (přepravních listů), se CŘ Ostrava vyjádřilo v odst. 56 – 60 napadených rozhodnutí. Zjišťování rozhodných skutečností na místě samém, a tudíž i pořizování relevantních dokumentů prokazujících pohyb zboží, je samotnou podstatou činnosti kontrolního úřadu, jakým je OLAF. Výklad žalobce o nutnosti prokazovat veškeré skutečnosti originály listin je v extrémním rozporu se smyslem a účelem existence úřadu typu OLAF vůbec. Pravomoci úřadu OLAF, přiznané mu shora označeným nařízením, mohou být logicky beze zbytku uplatňovány vůči subjektům, podléhajícím personální a teritoriální působnosti předpisů EU, kterým je tak výslovně uložena ediční povinnost vůči OLAF. Stěží však lze přiznat pracovníkům mise OLAF pravomoc zabavovat originály účetních dokumentů mimoevropských společností na území Malajsie, kde jsou pracovníci misí OLAF závislí na kooperaci příslušných orgánů zvýhodněných zemí. CŘ Ostrava tudíž zcela případně odkázalo na čl. 17 Nařízení Rady (ES) č. 980/2005 ze dne 27. června 2005, o uplatňování systému všeobecných celních preferencí, který upravuje rámec spolupráce zvýhodněných rozvojových zemí a Evropské komise, resp. celních orgánů členských států. Čl. 17 odst. 2 zmíněného nařízení uvádí, že správní spolupráce vyžaduje mimo jiné, aby zvýhodněná země a) sdělila Komisi informace nezbytné k provádění pravidel o prokazování původu a ke kontrole jejich dodržování a aktualizovala je; b) na žádost celních orgánů členských států byla Společenství nápomocna tím, že bude provádět následnou kontrolu prokazování původu, a včas sdělovala její výsledky; c) byla Společenství nápomocna tím, že umožní Komisi, v koordinaci a v úzké spolupráci s příslušnými orgány členských států, aby v dané zemi prováděla mise Společenství pro správní a vyšetřovací spolupráci za účelem ověření pravosti dokladů nebo přesnosti informací rozhodných pro udělování výhod režimů uvedených v čl. 1 odst. 2; d) prováděla nebo pořádala vhodná šetření pro zjišťování a předcházení porušování pravidel o prokazování původu; e) dodržovala nebo zajišťovala dodržování pravidel o prokazování původu, pokud jde o regionální kumulaci ve smyslu nařízení (EHS) č. 2454/93, vztahuje-li se na danou zemi; f) byla Společenství nápomocna při ověřování činnosti, pokud existuje podezření na podvod vztahující se k původu produktu. Existenci podvodu lze předpokládat, pokud dovoz produktů zahrnutých do preferenčních režimů udělaných podle tohoto nařízení významně překročí obvyklou úroveň vývozu ze zvýhodněné země. CŘ Olomouc v kontrolním protokolu sdělilo, že originály konosamentů není možné získat, jelikož jsou uloženy v účetnictví malajských společností, a že je tudíž nutné považovat za dostačující fotokopie těchto listin, pořízené pracovním týmem mise OLAF a opatřené razítky OLAF, které stvrzují shodu s originály. Uvedené sdělení, aprobované následně i CŘ Ostrava, považuje soud s ohledem na shora uvedené za zcela dostatečné vypořádání žalobcových námitek. Zejména však soud opakovaně poukazuje na skutečnost, že žalobce v průběhu celního řízení neuvedl vlastní skutkovou verzí stavu a nepředložil celním orgánům důkazy o tom, že skutkový stav je jiný, než jaký ze zpráv OLAF a misí OLAF zajištěných kopií dokumentů vyplývá. Žalobce vždy toliko uváděl, že o pravosti listin „má pochybnosti“, avšak z čeho jeho pochybnosti pramení, tj. jaké skutkové okolnosti jeho pochybnosti zakládají, celním orgánům nesdělil. Celní orgány tudíž logicky žádné pochybnosti o skutkovém stavu, vyplývajícím ze zpráv OLAF, ani o autentičnosti listin, které jsou přílohou těchto zpráv, neměl. Potřeba ověřování shody kopie předmětných listin s jejich originály nad rámec ověření samotného OLAF tudíž v řízení nevyvstala. E.7.d. Dále žalobce setrvale vznášel požadavek na zajištění úředního překladu veškerých nákladních listů, a dalších přepravních dokumentů, které jsou přílohou zpráv OLAF. Podle § 3 odst. 1 ZSDP se před správcem daně jedná v jazyce českém nebo slovenském. Veškerá písemná podání se předkládají v češtině nebo slovenštině a listinné důkazy musí být opatřeny úředním překladem do jednoho z těchto jazyků. Správce daně může v odůvodněných případech upustit od toho, aby listinné důkazy byly opatřeny úředními překlady. Strohé sdělení celních orgánů, že dle § 3 ZSDP předmětné nákladní listy překládány nebudou, sice nelze považovat za uspokojivé zdůvodnění zvoleného postupu dle § 3 odst. 1 ZSDP, avšak toto dílčí pochybení nemůže mít dle názoru soudu vliv na zákonnost rozhodnutí CŘ Ostrava. Z obsahu spisu je zřejmé, že úředními překlady byly opatřeny veškeré zprávy misí OLAF, veškeré zprávy o návštěvách malajských společností i klíčové dopisy MITI obsahující sdělení o padělání FORM A. Veškeré uvedené listiny měl žalobce dle protokolu o ústním jednání z 11.6.2008 k dispozici. Týká-li se samotných nákladních listů, pak ty jsou vyhotoveny na mezinárodně standardizovaných vzorech a údaje do nich doplňované jsou natolik jasné, že nutnost úředního překladu nevyžadují. Žalobce ostatně v řízení nikdy netvrdil, že by těmto nákladním listům (s nimiž sám v obchodní činnosti bez překladu operoval) nerozuměl a nemohl se k nim proto relevantně vyjádřit. E.
8. Absence předepsaného postupu pro zpochybnění preferenčního původu. Žalobce se již v průběhu následné kontroly, a poté v odvolání domáhal postupu celních orgánů při ověřování pravosti FORM A dle prováděcího nařízení. CŘ Ostrava se proto předmětnou námitkou zabývalo a věnovalo jí odst. 48 - 52 napadených rozhodnutí. Argumentaci CŘ Ostrava považuje soud za věcně správnou a pro stručnost na ni odkazuje. Pro úplnost a doplnění dále dodává: Podle čl. 94 prováděcího nařízení při uplatňování předpisů o celních preferencích uvedených v článku 66 musí zvýhodněné země dodržovat ustanovení o vydávání osvědčení o původu zboží na tiskopise A, o podmínkách pro použití tiskopisů APR a o správní spolupráci nebo zajistit jejich dodržování. Podle čl. 95 prováděcího nařízení 1. dodatečné ověření osvědčení o původu zboží na tiskopise A a tiskopisů APR se provádí namátkou anebo vždy v případech, kdy mají celní orgány odůvodněné pochybnosti o pravosti dokladu nebo o správnosti údajů o skutečném původu daných výrobků.
2. V případech uvedených v odstavci 1 vrátí celní orgány osvědčení o původu zboží na tiskopise A nebo tiskopis APR příslušnému orgánu veřejné moci zvýhodněné země, a případně uvedou věcné nebo formální důvody pro jeho ověření. Pokud byla vystavena faktura, přiloží k tiskopisu APR její prvopis nebo případně kopii. Celní orgány rovněž poskytnou veškeré získané informace nasvědčující tomu, že údaje uvedené v osvědčení nebo tiskopise nejsou správné. Jestliže se dané orgány rozhodnou pozastavit uplatňování celních preferencí uvedených v článku 66 až do výsledku ověření, propustí výrobky dovozci, avšak stanoví ochranná opatření, která považují za potřebná.
3. Pokud byla podána žádost o dodatečné ověření podle odstavce 1, musí být ověření provedeno ve lhůtě šesti měsíců a jeho výsledky musí být sděleny celním orgánům ve Společenství. Z výsledků musí být zřejmé, zda se napadené osvědčení o původu zboží na tiskopise A nebo tiskopis APR vztahují na skutečně vyvezené výrobky a zda se na tyto výrobky mají uplatňovat celní preference uvedené v článku 66.
4. V případě osvědčení o původu zboží na tiskopise A vydaných podle článku 91 musí odpověď obsahovat údaje z osvědčení o původu zboží na tiskopise A nebo z tiskopisu APR, ke kterým bylo přihlédnuto.
5. Jestliže v případě odůvodněných pochybností po uplynutí šestiměsíční lhůty uvedené v odstavci 2 neobdrží celní orgány odpověď nebo jestliže odpověď obsahuje údaje, které nepostačují k rozhodnutí o pravosti daného dokladu nebo o skutečném původu výrobků, zašle se příslušnému orgánu druhé sdělení. Jestliže ve lhůtě čtyř měsíců od tohoto druhého sdělení nejsou celním orgánům sděleny výsledky ověření, o které požádaly, nebo jestliže výsledky neumožňují rozhodnout o pravosti daného dokladu nebo o skutečném původu výrobků, odmítnou příslušné orgány uplatnit všeobecné celní preference, s výjimkou zásahu vyšší moci nebo existence mimořádných okolností.
6. Pokud ověřovací postup nebo jiné dostupné informace dávají podnět k domněnce, že nejsou dodržována ustanovení tohoto oddílu, provede zvýhodněná země vývozu z vlastního podnětu nebo na žádost Společenství potřebná šetření nebo přijme vhodná opatření, aby tato šetření byla provedena s požadovanou naléhavostí, aby byly takové přestupky odhaleny a aby jim bylo možno předcházet; daná zvýhodněná země může k tomuto účelu Společenství požádat, aby se na těchto šetřeních podílelo.
7. Pro účely dodatečného ověření osvědčení o původu zboží na tiskopise A musí příslušný orgán veřejné moci zvýhodněné země uchovávat kopie osvědčení o původu zboží a případné související vývozní doklady alespoň po dobu dvou let. Otázkou verifikace certifikátu o preferenčním původu zboží se již opakovaně zabýval ve své rozhodovací praxi i NSS, který v rozsudku ze dne 7.5.2014, č.j. 1 Afs 17/2013-39 poukázal na dřívější judikaturu a zdůraznil obecný princip, že stanovení preferenčního původu zboží je založeno na rozdělení pravomocí mezi orgány státu vývozu a orgány stát dovozu v tom smyslu, že preferenční původ zboží je stanovován orgány státu vývozu, přičemž kontrola správného fungování tohoto režimu je zajištěna díky spolupráci mezi dotyčnými správními orgány. Dále NSS podrobně popsal fungování uvedeného systému spolupráce. Krajský soud shodně s NSS nezpochybňuje povinnost celních orgánů dovozního státu uznat legálně provedená posouzení původu zboží orgány vývozního státu, tj. ctít presumpci správnosti formálně řádně vystavených osvědčení o preferenčním původu zboží. Současně se však krajský soud zcela ztotožňuje se závěrem NSS v cit. rozsudku č.j. 1 Afs 17/2013-39, že k procesu verifikace pravosti dokladu o původu zboží nebo správnosti údajů v něm uvedených nelze přistoupit, zjistí-li celní orgán státu dovozu, že certifikát osvědčující preferenční původ zboží je falzifikát a příslušným orgánem vývozního státu nebyl vůbec vydán. V posuzované věci nešlo o judikaturou popsané případy, kdy je osvědčení o původu zboží vystaveno nesprávně na základě chyby příslušných orgánů země vývozu, které zanedbají některou ze svých povinností, ani o případ, kdy bylo osvědčení o původu zboží vydáno na základě chybných informací podaných vývozcem, nýbrž šlo o případ, kdy žalobcem k celním prohlášením připojená FORM A byly listinami padělanými. Dle počtu misí OLAF odhalených případů padělání osvědčení o původu a množství subjektů, jichž se tato zjištění týkala, svědčí o sofistikovaných podvodných aktivitách prováděných sítí přepravců a fiktivních zprostředkovatelských společností, mj. obchodním partnerem žalobce. Celní orgány vycházely z úředně ověřeného dopisu ze dne 5.6.2006, tvořícího přílohu zprávy mise OLAF (č.l. 2843 – 2849 správního spisu), který úřadu OLAF zaslalo malajské MITI, a dále z úředně ověřeného dopisu ze dne 24.11.2005, tvořícího přílohu zprávy mise OLAF (č.l. 2992 - 2994 správního spisu), které úřadu OLAF zaslalo malajské MITI. V předmětných dopisech MITI uvedlo, že GSP FORM A předložené pracovníky mise OLAF nejsou správné a autentické dokumenty, neboť sériová čísla uvedená na těchto osvědčeních byla ve skutečnosti vydána jiným společnostem a úřední razítko spolu s podpisem jsou padělané. Dále konkrétně uvedlo jednotlivá osvědčení FORM A a název subjektu, jemuž byla ve skutečnosti vystavena. Mezi těmito osvědčeními jsou i ta, která ke svým celním deklaracím předložil žalobce. Konkrétně se jednalo o: 1) FORM A č. PP2005/18252, předložené v celním řízení č. 11363015-02561-8 dne 23.8.2005, které dle MITI nepatří společnosti SIMFONI TALIAN SDN.BHD, nýbrž dle záznamů MITI bylo vydáno společnosti Aicello Semipack Sdn.Bhd, 2) FORM A č. PP2005/18493, předložené v celním řízení č. 11363015-02677-5 dne 1.9.2005, které dle MITI nepatří společnosti SIMFONI TALIAN SDN.BHD, nýbrž dle záznamů MITI bylo vydáno společnosti Nikko Electronic Sdn.Bhd., 3) FORM A č. PP2005/20762, předložené v celním řízení č. 11363015-02944-2 dne 29.9.2005, které dle MITI nepatří společnosti SIMFONI TALIAN SDN.BHD, nýbrž dle záznamů MITI bylo vydáno společnosti Keat Ho. Sdn.Bhd., 4) FORM A č. PP2005/23260, předložené v celním řízení č. 11363015-03325-1 dne 4.11.2005, které dle MITI nepatří společnosti SIMFONI TALIAN SDN.BHD, nýbrž dle záznamů MITI bylo vydáno společnosti YA Lok Industrial (M) Sdn.Bhd., a 5) FORM A č. PK2005/2/2381, předložené v celním řízení č. 11363015-03371-1 dne 9.11.2005, které dle MITI nepatří společnosti HM Communication, nýbrž dle záznamů MITI bylo vydáno společnosti Soon Fatt Biscuit Factory Sdn.Bhd. Celní orgány tudíž neměly žádný důvod iniciovat verifikační postup dle čl. 95 prováděcího nařízení, neboť o pravosti předložených FORM A neměly toliko odůvodněné pochybnosti, nýbrž příslušným orgánem státu vývozu sdělenou jistotu, že předložené FORM A pravé nejsou, neboť FORM A předložených čísel byly vydány MITI jiným hospodářským subjektům. Námitka žalobce je tudíž lichá. E.
9. Neopatření a neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů. CŘ Ostrava se námitce neprovedení veškerých navržených důkazů, stejně jako důvodům, pro které ani v řízení odvolacím navrhované důkazy neprovede, vyjádřilo v odst. 61 - 63 napadených rozhodnutí. Argumentaci CŘ Ostrava považuje soud za věcně správnou a pro stručnost na ni odkazuje. Jak ZSDP (§ 31 odst. 2), tak d.ř. (§ 92 odst. 2) ukládá správci daně, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, přičemž zdůrazňují, že správce daně není vázán jen návrhy daňových subjektů. Z navržených důkazních prostředků, je třeba v daňovém (tj. i celním) řízení nezbytné provést ty, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Současně je nezbytné respektovat pravidla pro přenos důkazního břemene mezi správcem daně a daňovým subjektem. Ve vztahu k důkazním návrhům učiněným daňovým subjektem, nese správce daně odpovědnost v tom smyslu, že rozhodne-li se některé z účastníky navržených důkazů neprovést, musí důvody, které jej k tomu vedly, v rozhodnutí vyjádřit. Podle judikatury Ústavního soudu v zásadě nelze spatřovat porušení procesních práv účastníka pouze v tom, že rozhodující subjekt nevyhoví všem jeho důkazním návrhům (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/01). Na druhou stranu tento proces nemůže vykazovat prvky libovůle rozhodujícího orgánu. V souladu s tím Ústavní soud stanovil, že neakceptování důkazního návrhu účastníka lze ospravedlnit (1) z důvodů nadbytečnosti navrhovaného důkazu; (2) jestliže tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení a (3) pokud důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09). Těmto požadavkům rozhodnutí ČR Ostrava vyhovuje, neboť odvolací orgán argumentoval soudem již opakovaně zdůrazňovanou absencí skutkových pochybností, jež by měly žalobcem navrhované důkazy rozptýlit. Žalobce přitom po celou dobu řízení neoznačil žádný důvod svých pochybností, omezil se jen v obecné rovině na to, žde o všem pochyboval. E.
10. Nesprávná aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu. S odvolací námitkou nezohlednění předmětného článku celního kodexu se CŘ vypořádalo v odst. 69 – 80 napadených rozhodnutí. Argumentaci CŘ Ostrava považuje soud i v této otázce za věcně správnou a pro stručnost na ni odkazuje. Pro úplnost a doplnění dále dodává: Podle čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu s výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud a) bylo původní rozhodnutí nezaúčtovat clo nebo zaúčtovat je ve výši, která je nižší než clo dlužné ze zákona, učiněno na základě obecných předpisů, jež byly později zrušeny rozhodnutím soudu; b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo přiměřeným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení; c) předpisy přijaté postupem projednávání ve výboru zprošťují celní orgány povinnosti dodatečně účtovat částky cla nižší, než je určitá hranice. Čl. 220 Celního kodexu již správní soudy opakovaně interpretovaly. NSS v rozsudku ze dne 30. 7. 2008, č. j. 1 Afs 27/2008-97, na nějž poukázalo i CŘ Ostrava v napadeném rozhodnutí, s odkazem na početnou a ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropských společenství (ESD) uvedl: „K aplikaci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu je nutné splnit tři kumulativní podmínky. Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno následkem chyby ze strany samotných příslušných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily tyto orgány, nemohla být osobou povinnou zaplatit clo jednající v dobré víře přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, aby tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení. Pouze tehdy, jestliže jsou tyto tři podmínky splněny, osoba povinná zaplatit clo má právo na to, aby clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno.“ NSS v citovaném rozsudku k první podmínce aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu odkazoval na judikaturu Soudního dvora, z níž vyplývá, že cílem čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla. Legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo je hodné ochrany stanovené v tomto článku pouze tehdy, pokud základ, na kterém spočívá toto očekávání osoby povinné zaplatit clo, způsobily „samotné“ příslušné orgány. Právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají tak pouze chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných orgánů. Z uvedených závěrů je zřejmé, že pouhá námitka jednání v dobré víře nemůže obstát, neboť právo na to, aby dovozní clo nebylo vybráno poté, co bylo zboží propuštěno, zakládají jen chyby přičitatelné aktivnímu jednání příslušných celních orgánů. Existenci chyby takového druhu však krajský soud neshledal. Ve shora již citovaném rozsudku č.j. 1 Afs 17/2013-39 NSS výslovně uvedl: „Jestliže v daném případě k žádosti českých celních orgánů úřad EPB (pozn. soudu – příslušný úřad země vývozu) ani nemohl fakticky přistoupit k procesu verifikace, protože certifikát FORM A č. 569 jím nebyl vydán, a nešlo tak o pravý dokument, tím spíše byl žalovaný (stěžovatel) oprávněn dodatečně zaúčtovat celou částku cla, neboť aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu Společenství nepřipadala v úvahu. Nelze totiž hovořit o chybě, kterou způsobily samotné příslušné orgány země vývozu. Legitimnímu očekávání osoby povinné clo zaplatit nepřísluší v takovém případě ochrana ve smyslu tohoto článku.“ Z uvedených judikaturních závěrů jednoznačně vyplývá, že aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) Celního kodexu byla v posuzovaném případě pro absenci podmínky, vyjádřené v hypotéze této právní normy, vyloučena. Existence tvrzené dobré víry žalobce a jím vynaložené obezřetnosti je v popsané situaci nerozhodná a jejich zkoumání zcela nadbytečné. Nelze než odkázat žalobce na možnost domáhat se náhrady škody vzniklé mu ve výši dodatečně zaúčtovaného cla po vlastních smluvních partnerech. E.
11. Porušení zásady dvojinstančnosti. Podle § 50 odst. 1 ZSDP, použitelného v posuzované věci dle § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je odvolacím orgánem orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí vydal. Vydal-li proto v posuzovaném případě předmětné platební výměry celní úřad, bylo orgánem funkčně příslušným k odvolacímu řízení celní ředitelství. S ohledem na specifikum posuzované věci, spočívající v provedení následné kontroly, a tudíž i dokazování, v prvním stupni CŘ Olomouc, bylo toto konkrétní CŘ z projednání odvolání vyloučeno (viz shora uvedené závěry zdejšího soudu rozvedené v předchozím kasačním rozhodnutí) a věc byla rozhodnutím žalovaného delegována CŘ Ostrava. Celním orgánem, který vydal předmětné platební výměry, však byl CÚ Přerov, tudíž odvolacím orgánem zůstal celní orgán na úrovni ředitelství, nikoli Generální ředitelství cel, jak žalobce mylně dovozuje. E.
12. Nevypořádání odvolacích námitek. Závěrem žalobce namítal, že se CŘ Ostrava nevypořádalo řádně s jeho odvolacími námitkami. Žalobní námitkou v uvedené míře obecnosti se krajský soud mohl zabývat rovněž toliko obecně, a to tak, že ze shora uvedeného zjevně vyplývá, že se CŘ Ostrava v napadených rozhodnutích četnými a opakujícími se námitkami žalobce zodpovědně a pečlivě zabývalo. Vypořádáním odvolacích je dle krajského soudu nutné rozumět vypořádání se s obsahem a smyslem odvolací argumentace, nikoli s každou větou uvedenou v (42 stránkovém) odvolání. Shodně ve vztahu k odůvodnění rozsudků soudů uvádí NSS v rozsudku ze dne 9.1.2013, č.j. 6 Ads 127/2012-22: „V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud neměl podle názoru Nejvyššího správního soudu za povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovatelkou a tu obsáhle vyvrátit, nýbrž uchopit obsah a smysl její žalobní argumentace a vypořádat se s ní.“ Rozsah a kvalitu vypořádání odvolacích námitek odvolacím celním orgánem soud hodnotí jako zcela vyhovující nastíněným požadavkům. F. Závěr Na základě výše uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné. Jelikož soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí ani vady řízení, které jeho vydání předcházelo, které by měly na zákonnost rozhodnutí vliv, žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. G. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce byl neúspěšný a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly.