22 C 257/2023 - 83

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Machkovou v právní věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za níž [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 138 162 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 138 162 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 12. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 124/2008 a 18 C 53/2014 (dále také jen „posuzované řízení“).

2. Uvedla, že řízení trvalo od ledna 2008, resp. srpna 2008 do dubna 2023. Taková délka řízení je jednoznačně a zásadním způsobem nepřiměřená a docházelo k průtahům. Řízení bylo průměrně složité, žalobkyně neměla na délku řízení vliv a význam předmětu řízení pro žalobkyni byl zvýšený. Svůj nárok u žalované uplatnila dne 7. 10. 2022 a opakovanou žádostí dne 23. 6. 2023. Žalovaná jí přiznala částku 103 867 Kč, k druhému uplatnění vyhověla žalobkyni ještě co do částky 17 971 Kč. Zbylý nárok (138 162 Kč) žalovaná žalobkyni nepřiznala. Snížení základní částky o 60 % považuje za nepřiměřené, stejně tak zvýšení o pouhých 5 % z důvodu jednotlivých průtahů. Základní částku požaduje navýšit s ohledem na inflaci a ekonomickou situaci na částku 31 350 Kč za rok řízení. Uvedla, že předmětem řízení je nemajetková újma, nevidí důvod, proč by v případě projednávané věci mělo být přistupováno jinak, než je tomu u ostatních nemajetkových újem, které jsou časem měnící se veličiny a je na posouzení soudu, aby výši újmy uvážil a Stanovisko je pouze doporučující. Dále požaduje zákonný úrok z prodlení od 15. 12. 2023 do zaplacení. Dále uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, bylo vydáno v době, kdy míra inflace byla zanedbatelná, nelze připustit, že pokud by Nejvyšší soud rozhodoval nyní, částka by byla stále 15 000 Kč za rok řízení. Je třeba judikaturu překonat. Není ospravedlnitelné, aby jeden druh nemajetkové újmy byl odškodňován jako neměnná veličina, přičemž jiný druh nemajetkové újmy se v průběhu času může měnit. Snížení o více jak 50 % by dle Stanoviska, kterého se žalovaná drží, nemělo nastat. Žalovaná nezohlednila všechny průtahy, které v řízení nastaly. V průběhu jednání soudu uvedla, že řízení nebylo extrémně složité. Byly sice provedeny znalecké posudky, ale nebyl vyslechnut jediný svědek. K vyloučení části řízení mělo dojít dříve, byla zde dvě nezákonná rozhodnutí a soudy si složitost řízení způsobily sami. Dále uvedla, že rozmezí stanovené Nejvyšším soudem, tj. 15 000 – 20 000 Kč, není již aktuální a s ohledem na ekonomickou situaci ČR by mělo být toto rozmezí upraveno a mělo by být valorizováno, stejně jako byly valorizovány mzdy o 65 %, starobní důchody o 78 %, minimální mzda vzrostla o 116 %. Dále uvedla, že odškodnění před dvanácti lety bylo stejné jako dnes, nicméně hodnota odškodnění se změnila. Stejně tak, že u jiných typů nemajetkových újem jsou metodiky odškodnění vázány na měnící se veličiny, nicméně u této nemajetkové újmy je metodika zakonzervována.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně předběžně uplatnila dne 23. 6. 2023 nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. K projednání nároku žalobkyně došlo dne 14. 12. 2023, přičemž žalovaná konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a poskytla jí odškodnění ve výši 17 971 Kč. Zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení. Uvedla, že zásadním byly prodlevy při vypracování znaleckého posudku a při rozhodnutí o dovolání. Dále přihlédla k tomu, že jedno rozhodnutí bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Při stanovení výše odměny vycházela z částky 19 000 Kč za rok řízení, přičemž za první dva roky v částce poloviční, základní částku snížila o 30 % z důvodu složitosti řízení, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudu a o 15 % z důvodu sdílené újmy. Základní částku poté navýšila o 5 % z důvodu postupu soudu, resp. průtahů v řízení. Význam řízení byl shledán jako standartní. Uvedla, že sice žalobkyně do posuzovaného řízení vstoupila vlastním jménem (dle § 107a odst. 1 o.s.ř.) až dne 2. 8. 2019 a měla by tak být posuzována délka řízení ve vztahu k ní až od tohoto dne, avšak dědické řízení po původní žalobkyni probíhalo dle práva USA a ta svůj majetek odkázala na žalobkyni prostřednictvím svěřeneckého fondu, žalovaná tak posuzovala ve vztahu k žalobkyni celou délku posuzovaného řízení, jakoby bylo rozhodnuto o následnictví dle § 107 o.s.ř., když žalobkyně se považuje za dědičku původní žalobkyně. Současně přihlédla k částečnému odškodnění ze dne 7. 12. 2022 ve výši 103 867 Kč. Při jednání soudu odkázala na nejaktuálnější rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle kterých nelze přihlížet k inflaci při stanovení výše nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Dále uvedla, že základní částku, která byla stanovena v horní hranici uvedeného rozmezí, snížila o 55 % nikoliv o 60 %, když z judikatury vyplývá, že snížení o více jak 50 % je jakýsi strop, nicméně ne nezbytný.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o uplatnění nároku u žalované dne 3. 11. 2022 a dne 23. 6. 2023, přičemž žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a žalobkyně poskytla zadostiučinění v částce 103 867 Kč stanoviskem ze dne 7. 12. 2022 a stanoviskem ze dne 14. 12. 2023 v částce 17 971 Kč.

5. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

6. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 124/2008 (tak jak bylo učiněno v rámci řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 48 C 94/2023 a mezi účastníky bylo učiněno při jednání soudu nesporné) zjištěno, že na č.l. 1 je založena žaloba ze dne 11. 8. 2008, došlá soudu 20.8.2008, kde jako žalobkyně vystupuje [Anonymizováno] [Anonymizováno] o zaplacení 2 026 849 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít užíváním spoluvlastnického podílu procesní žalobkyně k nemovitosti. Dne 30.9.2008 doručeno vyjádření žalovaného 1), dne 1. 10. 2008 vyjádření žalovaného 2). Dne 8. 12. 2008 vyzván žalobce k vyjádření ke stanovisku žalovaných a současně žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, dne 12. 12. 2008 poplatek uhrazen. Podáním ze dne 11. 12. 2008 žádá žalobkyně o změnu jejího označení, téhož dne podává repliku k vyjádření žalovaných. Podáním ze dne 19.2.2008 urguje žalobkyně postup soudu, který od podání repliky neučinil ve věci žádný úkon. Na č.l. 27 úřední záznam, kde se konstatuje, že byl spis 11 C 66/05 byl předložen soudci, jelikož MS zrušil rozhodnutí OS pro Prahu 1. Na č.l. 28 založeno usnesení o přerušení řízení do skončení věci 11 C 66/05, jelikož je v tomto řízení řešen obdobný nárok žalobkyně, který se toliko týká jiného časového období. Usnesení vypraveno 21.4.2009. Referátem z 27.5.2009 spis dán na lhůtu 3 měsíce. Referátem z 11.6.2009 usnesení o přerušení zasláno zástupci žalovaného 1), jelikož mu omylem zasláno nebylo. Tento podává dne 11. 6. 2009 do usnesení o přerušení řízení odvolání. Dne 7.7.2009 podáno vyjádření žalované 2) k odvolání, dne 15.7.2009 vyjádření žalobkyně. Dne 4.8.2009 spis předložen MS v Praze. Na č.l. 42 založeno rozhodnutí MS v Praze z 13.8.2009, kterým bylo usnesení o přerušení řízení změněno tak, že řízení se nepřerušuje. Na den 11.11.2009 nařízen referátem z 24.9.2009 jiný soudní rok. Dne 2.12.2009 vznesena zástupcem žalovaného 1) námitka započtení pohledávky, dne 16.12.2009 zaslána žalobkyni k vyjádření. Dne 28.1.2010 sděluje žalobkyně, že jí text námitky nebyl doručen. Dne 5.2.2020 vypravena zásilka znovu. Dne 22.2.2010 podává žalobkyně vyjádření k námitce započtení. Dne 9.4.2010 vypraveno k předvolání k jednání dne 4.6.2010. Dne 24.5.2010 žádá žalovaný 2) o odročení jednání z důvodu kolize. Referátem ze dne 31.5.2010 sděleno žalovanému 2), že žádosti o odročení soud nevyhovuje. Dne 4.6.2010 proběhlo jednání, to následně odročeno na 8.9.2010. Dne 20.8.2010 zasílá zástupce žalobkyně soudu zprávu o stavu mimosoudních jednání, v této souvislosti podáním z 31.8.2010 žádá žalovaný 1) o odročení nařízeného jednání. Referátem z 6.9.2010 jednání odročeno na 6.11.2010. Na jednání dne 3.11.2010 vyhlášen rozsudek č.l.

109. Dne 9.12.2010 podáno odvolání žalovaného 1), dne 10.12.2010 uhrazen soudní poplatek z odvolání. Dne 16.12.2010 podáno odvolání žalované 2). Dne 20.1.2011 odvolání zaslána žalobkyni. Dne 14.2.2011 žádá žalobkyně o prodloužení lhůty k vyjádření, dne 25.2.2011 tato prodloužena do 15.3.2011. Dne 27.4.2011 podáno vyjádření žalobkyně. Dne 24.5.2011 spis předložen MS. Dne 27.10.2011 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek č.l. 160, kterým byl rozsudek soudu I. stupně částečně zrušen a částečně byla žaloba zamítnuta. Odvolací rozsudek vypraven 29.12.2011. Usnesením ze dne 9.1.2012 ustanoven ve věci znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Dne 26.1.2012 podány námitky žalovaného 1) proti usnesení o ustanovení znalce. Usnesením z 30.1.2012 vyzván žalovaný 1) k doplnění námitky podjatosti soudkyně. Podáním ze dne 30.1.2012 navrhuje žalobkyně změnu zadání znalci. Dne 7.2.2012 podáno odůvodnění námitky podjatosti. Dne 15.2.2012 podává žalobkyně částečné zpětvzetí žaloby. Dne 22.3.2012 věc předložena MS k rozhodnutí o námitce podjatosti. Dne 2.5.2012 věc vrácena bez věcného vyřízení, jelikož k námitce podjatosti se nepřihlíží. Dne 2.5.2012 podává žalobkyně návrh na doplnění zadání znalci. Na č.l. 199 založeno usnesení o částečném zastavení řízení. Dne 23.7.2012 doplněno usnesení o ustanovení znalce. Dne 27.8.2012 žádá o zapůjčení spisu Ústavní soud. Na č.l. 210 založena stížnost žalovaného 1) stran vyřízení námitky podjatosti. Dne 21.9.2012 podány žalovaným 1) námitky proti usnesení o doplnění zadání pro znalce. Dne 24.10.2012 námitky zaslány k vyjádření žalobkyni. Dne 16.10.2012 urguje ÚS zapůjčení spisu. Dne 8.11.2012 podáno vyjádření k námitkám, dne 20.11.2012 spis zaslán ÚS, vrácen dne 18.4.2013, kdy nálezem na č.l. 222 byl rozsudek odvolacího soudu č.l. 160 částečně zrušen v části týkající se nákladů řízení. Dne 14.5.2013 spis předložen k rozhodnutí MS, který dne 24.5.2013 vyzval žalovaného 2) k vyjádření, tato 12.6.2013 podává vyjádření. Usnesením č.l. 238 ze dne 18. 12. 2013 rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením ze dne 26. 2. 2014 rozhodnuto o změně znaleckého úkolu. Dne 17.3.2014 podáno do usnesení MS na č.l. 238 dovolání žalobkyně, dne 26.3.2014 toto rozesláno k vyjádření. Na č.l. 259 založeno usnesení ÚS o odmítnutí stížnosti. Na č.l. 264 vyjádření žalované 2) k dovolání. Dne 22. 5. 2014 vydáno usnesení o vyloučení věci ve vztahu žalobkyně a žalovaného 1).

7. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 53/2014 (tak jak bylo učiněno v rámci řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.zn. 48 C 94/2023 a mezi účastníky bylo učiněno při jednání soudu nesporné) zjištěno, že usnesením ze dne 22.5.2014 č.l. 271 byla žaloba žalobkyně proti žalovanému 1) ([Anonymizováno]) vyloučena k samostatnému projednání. Na č.l. 2 – 87 založeny kopie listin ze spisu OS Praha 1 sp. zn. 18 C 124/2008, tento spis vyžádán referátem z 12.8.2014, dne 18.8.2014 přílohy žurnalizovány, referátem z 19.8.2014 spis zaslán znalkyni [tituly před jménem] k vyhotovení znaleckého posudku dle usnesení č.j. 18 C 124/2008-241. Dne 18.12.2014 znalkyně zaslala soudu vyúčtování, na č.l. 91 založen znalecký posudek. Usnesením z 20.1.2015 rozhodnuto o znalečném. Dne 5.2.2015 podal žalovaný odvolání do usnesení o znalečném, dne 2.4.2015 věc předložena odvolacímu soudu. Usnesením ze dne 18.8.2015 rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Dne 29.9.2015 nařízeno jednání na 19.1.2016. Na č.l. 135 založen protokol z jednání dne 19.1.2016, kde proběhl zejména výslech znalkyně, jednání za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 21.1.2016, na č.l. 153 protokol z jednání dne 21.1.2016. Rozsudkem č.l. 157 žalobě vyhověno. Dne 29.1.2016 znalkyně fakturuje znalečné, usnesením z 1.2.2016 rozhodnuto o znalečném. Dne 9.2.2016 žalovaný podal odvolání do rozsudku, dne 16.3.2016 vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, dne 24.5.2016 věc předložena odvolacímu soudu. Dne 6.10.2016 konáno jednání před odvolacím soudem, usnesením ze dne 13.10.2016 č.l. 201 rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu. Dne 22.11.2016 usnesení MS vypraveno, dále připojeny přílohové spisy. Dne 12.12.2016 rozesláno vyjádření žalobkyně k rozhodnutí MS žalované. Usnesením z 20.2.2017 vyzváni účastníci, zda navrhující vypracování doplňku znaleckého posudku, či zda souhlasí s tím, aby soud vyšel ze závěrů znalce v jiné věci. Podáním ze dne 1.3.2017 namítl žalovaný podjatost předsedkyně senátu, dne 14.3.2017 námitka předložena MS v Praze. Na č.l. 229 dne 20.3.2017 sdělil zástupce žalobkyně, že tato dne 10.3.2017 zemřela. Dne 7.8.2017 rozhodnuto, že předsedkyně senátu soudu I. stupně není z projednávání věci vyloučena. Dne 19.9.2017 nalézací soud vyzval zástupce žalobkyně ke sdělení bližších informací ohledně dědictví po zemřelé žalobkyni, dne 1.12.2007 zástupce žalobkyně sdělil (č.l. 253), že žalobkyně veškerý svůj majetek (kromě toho, co přenechala svým dětem) vyhradila do svěřenského fondu, zástupce žalobkyně požádal soud o sdělení, zda lze se svěřenským fondem pokračovat v řízení. Dne 18.1.2018 vyžádána od zástupce žalobkyně plná moc k zastupování svěřenského fondu. Dle opatření předsedy soudu ze dne 2.1.2018 rozhodnuto o změně soudkyně k projednání a rozhodnutí věci. Dne 1.3.2018 založena plná moc k zastupování svěřenského fondu. Dne 16.3.2018 rozhodnuto usnesením č.l. 291 o pokračování v řízení se svěřenským fondem. Dne 3.7.2018 vyžádán přílohový spis, dne 24.7.2018 žádost opakována. Dne 23.8.2018 ke spisu připojeny kopie listin. Referátem z 22.9.2018 nařízeno jednání na 11.12.2018. Dne 24.9.2018 činí zástupce žalobkyně dotaz na soud, dne 19.11.2018 odpovězeno. Dne 11.12.2018 konáno jednání a rozhodnuto o znalečném. Dne 1.2.2019 vyplaceno znalečné. Usnesením ze dne 1.4.2019 ustanoven znalec k vypracování doplňujícího znaleckého posudku, dne 14.5.2019 spis zaslán znalkyni. Dne 31.5.2019 podal zástupce žalobkyně návrh na procesní nástupnictví. Dne 12.6.2019 podáno znalkyní sdělení o nemožnosti podat znalecký posudek ze závažných zdravotních důvodů. Dne 11.7.2019 rozhodnuto o zproštění znalkyně a ustanovení znaleckého ústavu, téhož dne rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalující. Dne 24.7.2019 podali žalobci námitky k osobě znalce. Usnesením z 20.8.2019 rozhodnuto o zamítnutí námitek a současném prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku. Podáním ze dne 10.9.2019 žalobci navrhli nařízení jednání ve věci a částečné zproštění znaleckého ústavu, podáním ze dne 16.9.2019 žalobci založili do spisu znalecký posudek s opětovným návrhem na zproštění soudem ustanoveného znaleckého ústavu. Usnesením č.l. 365 ze dne 3.10.2019 znalecký ústav zproštěn. Dne 8.10.2019 nařízeno jednání na 10.12.2019. Dne 6.12.2019 předložil žalovaný znalecký posudek, z toho důvodu a z důvodu očekávané změny v obsazení senátu odročeno jednání na neurčito. Opatřením senátu ze dne 1.4.2020 rozhodnuto o změně soudkyně. Dne 19.5.2020 vydáno usnesení o změně v obsazení soudu. Usnesením z 31.8.2020 účastníci vyzváni k podání vyjádření ke znaleckým posudkům. Dne 10.12.2020 soud vyžádal listiny. Referátem z 19.1.2021 nařízeno jednání na 25.3.2021. Záznamem z 4.1.2021 konstatována změna obsazení soudu. Dne 2.3.2021 sděluje znalecký ústav změnu ve znaleckém oprávnění a přechod znalecké činnosti, dne 9.3.2021se znalec omlouvá z jednání. Dne 25.3.2021 konáno jednání, následně odročeno na 10.6.2021, to odročeno na 29.6.2021 za účelem případného nařízení revizního znaleckého posudku, další jednání konáno 15.7.2021, kdy byl vyhlášen rozsudek. Dne 15.7.2021 žádá soudkyně o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku do 30.9.2021. Rozsudek založen na č.l. 485, vypraven 24.9.2021. Dne 11.10.2021 podáno odvolání žalobců. Dne 19.10.2021 strany vyzvány k vyčíslení nákladů na znalecký posudek. Dne 2.11.2021 žádá žalovaný o prodloužení lhůty. Dne 22.12.2021 rozsudek soudu I. stupně doplněn o další výroky. Dne 27.12.2021 žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 11.1.2022 podáno odvolání žalobců do doplňujícího rozsudku. Dne 25.2.2022 vyhotovena předkládací zpráva, dle referátu z téhož dne bude spis předložen až po přepisu jednání ze dne 15.7.2021, dne 17.5.2022 věc předložena MS. Dne 20.9.2022 vyhlášen rozsudek č.l. 553, kterým byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen, rozsudek nabyl právní moci dne 10.10.2022. Dne 7.12.2022 podáno dovolání žalobců, dne 4.1.2023 žalobci vyzvání k úhradě soudního poplatku, dne 13.2.2023 věc předložena NS. Usnesením ze dne 12.4.2023 dovolání odmítnuto, usnesení nabylo právní moci dne 28.4.2023.

8. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok u žalované dne 23. 6. 2023 a 2. 11. 2022, ta stanoviskem ze dne 14. 12. 2023 a 7. 12. 2022 konstatovala, že v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp.zn. 18 C 124/2008 a 18 C 53/2014 došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a žalobkyni byla poskytnuta částka ve výši 103 867 Kč a 17 971 Kč (zjištěno ze stanoviska ze dne 14. 12. 2023 na č.l. 25-27 a 60-62 spisu, žádosti o přiznání zadostiučinění ze dne 2. 11. 2022 na č.l. 40-41 spisu, stanoviska ze dne 7. 12. 2022 na č.l. 41-44 spisu a žádosti o přiznání zadostiučinění ze dne 23. 6. 2023 na č.l. 45-46 a 58-59 spisu).

9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

10. Podle ust. § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

12. Podle ust. § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

13. Podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

16. Soud se zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

17. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

18. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011 (dále také jen „stanovisko NS“), je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

19. Předně soud uvádí, že v řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn. 48 C 94/2023 byl projednáván stejný nárok druhého z žalobců, který nastoupil do posuzovaného řízení po původní žalobkyni.

20. Posuzované řízení trvalo 15 let a 3 měsíce, tedy bylo zahájeno dne 24. 1. 2008 a skončeno bylo dne 28. 4. 2023. Nutno dodat, že soud shodně s žalovanou považuje žalobkyni za právního nástupce procesní žalobkyně, přestože k jejímu vstupu do posuzovaného řízení došlo dle § 107a o.s.ř., nikoliv podle § 107 o.s.ř., jelikož v mezidobí na místo původní procesní žalobkyně vstoupil svěřenský fond [Anonymizováno], skrz který původní procesní žalobkyně odkázala žalobkyni svůj majetek.

21. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba (při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení - viz dále) považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně to nebylo mezi účastníky ani sporné. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

22. Soud se ztotožňuje se závěrem žalované v jejím stanovisku, že nemajetková újma v posuzovaném řízení je odškodnitelná pouze poskytnutím tzv. relutární satisfakce. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 19 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud ČR pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se tato základní částka pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Při stanovení nižší částky odškodnění za první dva roky přihlíží Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. V posuzované věci, kdy řízení trvalo 15 let a 3 měsíce, což lze označit za zjevně extrémní délku řízení, proto soud přistoupil k poskytnutí základní částky při horní hranici uvedeného rozmezí a nelze než uzavřít, že základní částka ve výši 270 749 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 14 x 19 000 Kč + 3 x 1 583 Kč), je zcela odpovídající.

23. K tvrzení žalobkyně ohledně nutnosti zvýšit rozpětí základní částky, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, se k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně, např. v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde uvedl že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Zvýšení průměrné hrubé mzdy proto neodůvodňuje navýšení základní částky, která je pouze orientačním vodítkem pro úvahy soudu o adekvátním zadostiučiněním. Přiznávaná částka přitom představuje dostatečné zadostiučinění i v dnešní době. Pokud žalobkyně tvrdí, že je na místě judikaturu NS překonávat, soud I. stupně uvádí, že prozatím ke změně shora cit. judikatury nedošlo, soud tak z této judikatury vychází, když navíc nemá za důvodné se od shora uvedených závěrů odchylovat. Navíc soud poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č.j. 12 Co 17/2024-95, (odvolací řízení ve věci druhého z žalobců v posuzovaném řízení), který se podrobně k těmto námitkám vyjádřil a soud na ně ve stručnosti odkazuje.

24. Základní částku následně soud modifikoval s ohledem na kritéria posuzovaných řízení s přihlédnutím ke kritériím uvedených v ust. § 31a OdpŠk, jejichž výčet však není taxativní.

25. Co se týká postupu soudu, soud shledal, že na délce řízení se podílely procesní soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudu zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). V řízení byla shledána období zásadní nečinnosti soudu, a to od 8. 12. 2008 do 21. 4. 2009 a následně do 13. 8. 2009 (kdy řízení bylo přerušeno nedůvodně, srov. NS, sp.zn. 30 Cdo 654/2014) a od 16. 3. 2018 do 3. 7. 2018. Přičemž uvedené nelze považovat za ojedinělý průtah, který by bylo možno tolerovat, za předpokladu, že jinak je doba řízení přiměřená. K tvrzení žalobkyně, že ve věci byla vydána dvě nezákonná rozhodnutí, soud uvádí, že důvody, pro které byly rozsudky zrušeny nepatří mezi důvody, které lze ve světle judikatury Nejvyššího soudu přičítat k tíži státu, když odvolací soud vytýkal nalézacímu soudu zejména neúplné zjištění skutkového stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Uvedené platí i o nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku. Soud shledal, že je na místě s ohledem na toto kritérium základní částku navýšit o 10 %. Tuto výši soud stanovil s přihlédnutím k tomu, že toto kritérium bylo zásadní již pro samotný závěr pro shledání délky řízení jako nepřiměřené, neboť nesmí dojít k duplicitnímu posuzování téhož kritéria, avšak průtahy způsobené procesním soudem byly natolik zásadní pro délku řízení, že je zde spravedlivý důvod základní částku ještě navýšit.

26. K poukazu žalobkyně na tvrzený zásadní průtah od zamítnutí žaloby vůči [Anonymizováno] a vyloučení žaloby procesní žalobkyně proti žalovanému 1) ([Anonymizováno]) k samostatnému projednání soud uvádí, že procesní soud v předmětném období procesní úkony činil. Soudu v předmětné věci nepřísluší hodnotit vhodnost či správnost procesního postupu soudu v předmětných řízeních, neboť jde o způsob vedení řízení a rozhodovací činnost, v níž je soud nezávislý a podléhá případně přezkumu vyšších soudů, nikoliv však soudu zdejšímu v předmětném řízení. Pokud se žalobkyně domnívala, že dochází k průtahům nebo mělo být rozhodnuto dříve (vzhledem k těmto obdobím) mohla a měla využít jí dostupné prostředky nápravy, tj. návrh na určení lhůty, návrh na vyloučení věci, aj.

27. Posuzované řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy. Již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé třikrát, odvolací soud rovněž třikrát, Nejvyšší soud jednou a Ústavní soud dvakrát, dále několikrát rozhodoval odvolací soud o odvolání do procesních usnesení soudu I. stupně. V tomto smyslu proto soud základní částku snížil o 25 %.

28. Nejzásadnějším kritériem při hodnocení přiměřenosti délky řízení soud přihlédl k významu předmětu řízení pro žalobkyni. Dle Stanoviska je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestního, řízení, jehož předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Soud tedy vycházel z toho, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl standartní, když nebylo z provedeného dokazování zjištěno, že by byl význam zvýšený. Ani s ohledem na věk žalobkyně tak nebylo shledáno. Soud proto základní částku s ohledem na toto kritérium nemodifikoval.

29. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně vystupovala v řízení jako procesní žalobkyně spolu s dalším žalobcem – jejím bratrem. V takovém případě soud základní částku dále snížil o 15 %, neboť z pohledu judikatury se jedná o sdílenou újmu, resp. žalobci sledovali stejný cíl, újmu spolu po celou dobu řízení (od jejich vstupu) sdíleli a jedná se o tzv. zájmový soulad (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011).

30. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že věc byla složitá, a to po procesní a skutkové stránce. Soud musel ocenit užívání předmětné nemovitosti procesním žalovaným, pokud jde o užívání nemovitosti ve větším rozsahu, než jaký mu dle jeho ideálního spoluvlastnického podílu příslušel, přičemž za tímto účelem bylo zapotřebí ve věci ustanovit znalce. Ve věci byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. o opakovaném ustanovení znalce, o znalečném, opakované odročení jednání k žádosti stran, rovněž se konalo několik ústních jednání, opakovaně došlo ke změně zákonného soudce, dále došlo ke zpětvzetí žaloby apod.) a činěna řada jiných úkonů (např. opakované žádosti o zaslání spisu). V řízení rovněž došlo k úmrtí procesní žalobkyně, což s ohledem na skutečnost, že dědické řízení probíhalo v USA, představovalo pro soud další procesní obtíže, kdy soud nejprve rozhodl o pokračování se svěřenským fondem zřízeným procesní žalobkyní a následně s procesními žalobci, potomky procesní žalobkyně. Současně ve věci byla podána celá řada opravných prostředků a dvakrát byla podána námitka podjatosti. Po hmotněprávní stránce věc byla standartní. V souhrnu tak soud hodnotí věc jako složitou a základní částku snížil o 25 %.

31. Účastníci řízení se na délce nepodíleli.

32. Konečně soud uvádí, že dle názoru Nejvyššího soudu by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, ale s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Soud shledal, že uvedené na projednávanou věc dopadá s ohledem na shora vyjevené závěry, zejména četnost rozhodování soudů, množství procesních rozhodnutí, podané námitky podjatosti, dědické řízení v USA.

33. S ohledem na výše uvedené žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí zjištěným nesprávným úředním postupem v celkové výši 121 837 Kč. Soud vycházel ze základní částky 270 749 Kč (19 000 Kč za rok řízení, při poloviční výši za první dva roky řízení), sníženou o 55 % (- 25 % složitost řízení, + 10 % postup soudů, - 25 % více soustav, -15 % sdílená újma). Žalovaná jí v zákonné šestiměsíční lhůtě přiznala částku 17 971 Kč a 103 867 Kč, tj. 121 838 Kč. Soud tak žalobkyni již dále odškodnění nepřiznal a žalobu zamítl (výrok I.), když žalobkyně neměla nárok ani na úroky z prodlení, když žalovaná jí poskytla finanční odškodnění ve výši, kterou by jí poskytl i soud a to v zákonné lhůtě 6 měsíců.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, když nárok projednala v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě, přičemž poskytla žalobkyni shodné zadostiučinění, jako by jí přiznal soud, je žalobkyně povinna jí zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ve věci samé, přípravu na jednání a účast na jednání dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

35. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť v průběhu řízení nebyly zjištěny skutečnosti svědčící ve stanovení lhůty jiné a účastníci tak ani nenavrhovali.

Poučení