23 Co 133/2024 - 249

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň Mgr. Marie Jelínkové a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobce: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] o vyklizení nemovitosti a odstranění stavby, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 C 133/2022 - 203 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně žalobci zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit pozemek parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], obec a KÚ [adresa] (dále též jen „pozemek“ nebo „pozemek pod chatou“), a to do 5 let od právní moci rozsudku (výrok I.), uložil žalovaným povinnost odstranit stavbu chaty, č. p. [Anonymizováno] zapsanou na LV č. [hodnota], nacházející se na pozemku parc. č. [hodnota], obec a KÚ [adresa], (dále jen „chata“), a to do 5 let od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.) a žalobci určil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů zmařeného jednání konaného dne 11. 4. 2023, ve výši [částka] a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou. Uzavřel, že žalovaní užívali pozemek pod chatou v období od 22. 11. 1996 do 31. 12. 2019 toliko v režimu užívání dočasného a za úplatu. Následně docházelo od 1. 1. 2000 k automatické prolongaci práv ze sjednaného nájmu, a to vždy o jeden rok, do konce roku 2019, kdy žalobce dopisem ze dne 29. 11. 2019 další prolongaci vyloučil. Počínaje 1. 1. 2020 žalovaný, jakožto vlastník chaty, ztratil právní titul k užívání pozemku. Žalobce se po právu domáhal jejího odstranění ve smyslu ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v účinném znění (dále jen „OZ“). Stavební povolení, na základě kterého měla být chata zbudována, povaha veřejnoprávní evidence stavby, ani veřejnoprávní režim užívání pozemku, nelze zaměňovat s občanskoprávním titulem opravňujícím vlastníka mít stavbu na cizím pozemku. Právo na odkup pozemků dle ustanovení § 1086 OZ, nemohlo vzniknout, neboť občanskoprávním titulem byla naposledy nájemní smlouva uzavřená dne 22. 11. 1996 (dále jen „Nájemní smlouva 1996“), jejíž účinky pominuly k 31. 12. 2019.

3. Občanskoprávní titul k užívání pozemku byl vždy dočasného charakteru a zbudování chaty představovalo toliko časově omezenou výjimku (odlesnění bylo v roce 1962 povoleno pouze na dobu 10 let, stejně jako užívání chaty z titulu nájemní smlouvy z roku 1963). Dalších 10 let nebylo zdokumentováno a na dalších 10 let byla uzavřena dohoda z roku 1985. Strany řešily sjednání další nájemní smlouvy soudně i mimosoudně, což vyústilo v nájemní smlouvu 1996, jejíž účinnost se protáhla do konce roku 2019. Žalovaní se v dohodě z roku 1985 sami zavázali k vyklizení pozemku včetně odstranění chaty pro případ, nebude-li časově omezené právo užívání dále prodlouženo.

4. K vydržení práva užívat pozemek žalovanými nikdy nemohlo dojít, neboť nevykonávali vůbec držbu dle ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném k 31. 12. 2013, s výjimkou období od ledna do srpna 1993 nedosahujícího zákonné vydržecí doby 10 let dle ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. Prvotní předpoklad existence vydržení tak nebyl splněn. Ohledně vad restitučního řízení a jeho následkům soud prvního stupně uzavřel, že ohledně pozemku vydaného [tituly před jménem] [Anonymizováno] (právnímu předchůdci a otci žalobce), nešlo o pozemky zastavěné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve znění účinném k datu 28. 12. 1992 (dále jen „zákon o půdě“). Chaty na pozemcích stojící, včetně chaty č. p. 473, byly stavbami toliko dočasnými, na něž se výluka v zákoně o půdě nevztahovala. Dočasný charakter stavby vychází z dočasného charakteru občanskoprávního titulu, od nějž vlastník může odvozovat své právo mít na cizím pozemku stavbu jako samostatnou nemovitou věc.

5. Rozhodnutím č. j. PÚ/5152/92-Vá ze dne 28. 12. 1992, které nabylo právní moci 19. 2. 1993, Okresního úřadu v [adresa] - referát pozemkového úřadu, byla schválena dohoda, kterou se Lesy České republiky, s. p. [adresa], zastoupené Lesní správou Nymburk, zavázaly [tituly před jménem] [Anonymizováno], jako osobě oprávněné, vydat skupinu pozemků, mj. i pozemek č. [hodnota], (dále též jen „Restituční rozhodnutí“ a „dohoda o vydání“). Ke kolizi restitučního rozhodnutí s existencí chatové osady ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nedošlo. Restituční rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy účinné znění § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě jako výluku pro vydání pozemku v restituci označovalo chatovou osadu s parametry dle poznámky číslo [hodnota] vztahující se k chatovým osadám zřízeným v režimu vyhlášky č. 83/1976, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb. Skutečnost, že by se výluka měla vztahovat i k chatovým osadám zřízeným před účinností těchto předpisů, tedy před 1. 10. 1976, byla do uvedeného ustanovení zakotvena až s účinností od 30. 6. 1993. Tedy poté, co restituční rozhodnutí nabylo k 19. 2. 1993 právní moci. Okresní úřad v Nymburce tak postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Tím spíše, jednalo-li by se o chaty budované v režimu dočasného užívání pozemků pod nimi a bez předchozí jednotící koncepce. Ve prospěch vydání pozemku v rámci restitučního řízení svědčily také specifické okolnosti, že chataři byli oprávněni pozemky pod chatami užívat jen do 31. 12. 1992. K datu právní moci restitučního rozhodnutí tak již byl pozemek pod chatou pro účely umístění této chaty užíván bez právního titulu. Chaty představovaly z občanskoprávního hlediska neoprávněné stavby, jejichž odstranění se bylo možné domáhat i soudně. Jestliže [tituly před jménem] [Anonymizováno] následně umožnil další užívání pozemku pod chatami, jednalo se z jeho strany o akt dobré vůle, k němuž nebyl povinen. Samotná skutečnost, že žalobce jako vlastník nechce se žalovanými nájem prodloužit, bez dalšího v rozporu s dobrými mravy není, a není aktem zneužití práva.

6. K námitce, že restituční rozhodnutí nebylo doručováno žalované, jakožto spolumajitelce chaty, soud prvního stupně uzavřel, že tento formální nedostatek nemůže ovlivnit právní moc restitučního rozhodnutí, a to po více než 30 letech od data, kdy jej nabylo.

7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 3028 odst. 2 OZ, § 3074 odst. 1 OZ, § 8 OZ a § 1040 odst. 1 OZ, § 1086 odst. 1 a 2 OZ, § 2230 odst. 1 a 2 OZ, § 2221 odst. 1 OZ a § 3055 odst. 1 OZ. Dále dle ustanovení § 397 odst. 1, 2, 3, § 398 obč. zák., ve znění účinném k 11. 11. 1985 a § 853 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992. Podle § 663 a § 676 odst. 1 a 2. obč. zák. ve znění účinném k 22. 11. 1996. Podle § 129 odst. 1, § 134 odst. 1 a 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013. Podle § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě, ve znění účinném k datu 28. 12. 1992, § 11 odst. 1 písm. c) a d) zákona o půdě ve znění účinném po datu 1. 7. 1993 a § 9 odst. 1 a 2 zákona o půdě ve znění účinném k 28. 12. 1992.

8. Proti rozsudku podali žalovaní v zákonné lhůtě odvolání, konkrétně proti výroku I., II. a III., výrok IV. tak nabyl samostatně právní moci.

9. Žalovaní zopakovali své námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně týkající se neplatnosti dohody o vydání pro rozpor s § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se jednalo o zastavěný pozemek a k jeho vydání [tituly před jménem] [Anonymizováno] nemohlo dojít. K zastavění pozemku došlo po jeho přechodu do vlastnictví státu a chata se v okamžiku vydání pozemku na předmětném pozemku nacházela. V té době byl pozemek pod chatou odvolateli užíván oprávněně na základě právního důvodu, kterým byla dohoda z roku 1985. Soud prvního stupně nesprávně posoudil chatu jako dočasnou stavbu. V povolení ke stavbě není uveden žádný údaj o časové omezenosti stavby. Rozhodnutím ONV v Nymburce z 27. 10. 1965 byla chata uvedena do trvalého provozu a v dohodě o užívání pozemku z 11. 11. 1985 je uvedeno výslovně, že chata přísluší do chatové osady Kersko. Chata má číslo popisné, na rozdíl od ostatních chat, a pozemek, na kterém je chata umístěna, je evidován jako zastavěná plocha a nádvoří, nikoliv jako pozemek určený k plnění funkcí lesa.

10. Dalším důvodem neplatnosti dohody byl rozpor s § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť bylo vystavěno celkem 13 chat a jednalo se tak o chatovou osadu, jak vyplynulo z rozhodnutí ONV v Nymburce z 9. 2. 1970 o způsobu zástavby chatové oblasti Kersko. Restituční rozhodnutí nebylo doručeno všem účastníkům a nenabylo tak právní moci. Žalobce se dovolával svých práv, ale jejich existenci prokazoval listinami, jejichž pravost žalovaní zpochybnili. Žalobce měl povinnost předložit je v originále, k čemuž nedošlo.

11. Bylo třeba se na spor dívat historickým kontextem, aby při nápravě jedné křivdy způsobené minulým režimem, nedocházelo ke křivdám novým. Účelem právní úpravy bylo zřetelně chránit vlastníka stavby na odňatém a vydávaném pozemku. Žalovaní koupili v roce 1982 chatu jako stavbu trvalou, a tak ji užívali. Byli tak v dobré víře, že je to napořád. V opačném případě by chatu nekoupili a nezvelebovali by ji. [tituly před jménem] [Anonymizováno] se navíc dohodl s žalovanými i ostatními vlastníky chat na časované neomezenosti práva mít na pozemku umístěnou stavbu. Žalovaní vydrželi věcné břemeno spočívající v právu mít na cizím pozemku umístěnou stavbu. Byli v dobré víře, že mají právo na opakované a neomezené prodlužování nájemního vztahu, dokud budou platit nájem za pozemek, neboť to takto za minulého režimu, za socialismu, fungovalo. Vnímal to tak každý i rodiče žalovaného, kteří již toto právo vydrželi před žalovanými. Společně s chatou nakládali jako s vlastním i s pozemkem pod ní. Nikdo nemohl předpokládat, že 25 let od výstavby chaty dojde ke změně režimu a že vnímání těchto práv se v budoucnu změní. Odstraněním stavby dojde k podstatnému zmenšení majetku žalovaných v řádech milionů korun (cca [částka]). Poměr ekonomické ztráty žalovaných versus užitek získaný žalobcem by měl soud vzít v úvahu. Navrhli tak, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl nebo jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobce nesouhlasil s odvoláním žalovaných. Chata byla vybudována na dočasně pronajatém pozemku. Právní předchůdce žalobce chatařům vytýkal, že své užívací právo konzumují nad sjednaný rámec. Nemůže jít k tíži žalobce, že se žalovaní neseznámili s právním stavem chaty, kterou koupili. Bylo vyvráceno, že by [tituly před jménem] [Anonymizováno] slíbil vlastníkům chat časově neomezené užívací právo. Žalobce není povinen akceptovat nároky žalovaných. Právní předchůdce žalobce musel žalovat nájemce, aby dostal nájemné za pozemky pod chatou a aby vůbec uzavřeli nájemní smlouvu. K námitce žalovaných, že vydrželi věcné břemeno spočívající v právu mít na cizím pozemku umístěnou stavbu, žalobce odkázal na rozpor s obsahem nájemní smlouvy již z roku 1963, na základě, které bylo sjednáno užívání pozemku na dobu 10 let s výhradou možného prodloužení po vzájemné dohodě a také závazek, že v případě skončení sjednaného nájmu bude stavba chaty odstraněna. Restituční rozhodnutí bylo doručeno všem osobám identifikovaným dle tehdejších údajů z evidence nemovitostí a nikdo se proti rozhodnutí neodvolal. Žalovaná strana neuplatnila dostupné opravné prostředky v zákonných lhůtách bezprostředně poté, co se o opomenutí správního orgánu dozvěděla. Dokazování fotokopiemi listin je legitimním i legálním postupem. Pravost a správnost listin, které žalovaní popírají, lze dovodit i z dalších důkazů přímého i nepřímého charakteru. Navíc se jednalo o listiny, kterými měli sami žalovaní disponovat (například stavební povolení na chatu). Žalobce navrhl napadený rozsudek potvrdit.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) i z hlediska dalších odvolacích námitek a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

14. Odvolací soud odkazuje na soudem prvního stupně správně učiněná skutková zjištění. Odvolací soud se ztotožnil také se správnými právními závěry soudu prvního stupně. Nad rámec argumentace uvedené v napadeném rozsudku odvolací soud k námitce ohledně tvrzené neplatnosti dohody o vydání pozemku pod chatou právnímu předchůdci žalobce uvádí, že snaha žalovaných o prokázání nedostatku aktivní legitimace žalobce nebyla úspěšná, neboť žalobce prokázal své vlastnické právo k pozemku pod chatou. Pokud jde o namítanou neplatnost nabývacího titulu žalobce k předmětnému pozemku (dohoda o vydání pozemku), je její přezkum možný, ovšem pouze po stránce soukromoprávních předpokladů. Po stránce veřejnoprávní již přezkum nabývacího titulu proběhl v rámci správního řízení a některé argumenty žalovaných se týkají opět pouze veřejnoprávních předpokladů (viz namítaná procesní pochybení při doručování uvedeného rozhodnutí o schválení dohody o vydání pozemků). S odkazem na zásadu právní jistoty lze uzavřít, že nelze posuzovat platnost pravomocných veřejnoprávních rozhodnutí, jakožto předběžnou otázku, pokud byla jejich platnost ve veřejnoprávním řízení již vyřešena.

15. Pokud jde o otázku platnosti dohody o vydání z hmotněprávního hlediska, byla opakovaně tvrzena překážka vydání v podobě zastavěnosti pozemku a existence chatové osady dle § 11 zákona o půdě. K posuzování kritéria zastavěnosti pozemku odvolací soud jakožto podpůrný argument odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. CPJN 36/95, kde je výslovně uvedeno, že jde-li o stavbu dočasnou, netvoří překážku vydání věci ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Odvolací soud si je vědom toho, že dané stanovisko neexistovalo v době rozhodnutí o vydání pozemku pod chatou právnímu předchůdci žalobce. Jedná se však o výklad překážky v podobě zastavěnosti vydávaného pozemku stavbou, tak jak ji vykládal v následující judikatuře Nejvyšší soud. Pokud se v judikatuře vyskytuje definice stavby zejména v souvislosti s § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o schválení dohody o vydání pozemku, tedy účinném do 31. 12. 1992 (dále jen zákon č. 403/1990 Sb.), jedná se o stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti a v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení přemístit z pozemku, na němž stojí na jiné místo, tj. stavbu relativně trvalého charakteru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007). V daném případě však charakter stavby určili právní předchůdci žalovaných a její vzhled následně upravovali. Žalovaní s vědomím toho, že se má jednat o stavbu dočasnou, která takto měla být provedena v souladu s ujednáním stran původní dohody o dočasném užívání pozemku pod chatou, kdy bylo podmínkou povolaného odlesnění pozemků to, že pozemek bude moci být po skončení dočasného užívání uveden do původního stavu (tedy zalesněn). Je tak zřejmé, že chata měla být postavena tak, aby její přemístění bylo technicky možné, eventuálně její hodnota měla odpovídat účelu zřízení stavby, tedy jejímu dočasnému užívání. V případě, že vlastníci chaty tento účel jejího zřízení nerespektovali, nelze toto porušení proměnit prakticky ve výhodu, která by ve svém důsledku představovala vznik překážky vydání pozemku. Byla by tak založena další nespravedlnost ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce.

16. Žalovaní v průběhu řízení opakovaně argumentovali historickým kontextem a požadovali jeho zohlednění s odkazem na to, jaké mohli mít vlastníci chaty představy v době, kdy chatu vystavěli. V této souvislosti nelze než odkázat na historický kontext vydání pozemku pod chatou, kdy na počátku nebylo zřízení stavby s předpokladem, že stavba reálně není zřizována dočasně, i když je tak v tehdejších rozhodnutích deklarováno, a že automaticky bude docházet k prodlužování možnosti užívání pozemku pod chatou, neboť na samém počátku bylo naopak rozhodnutí o odnětí pozemku původnímu vlastníku předtím, než pozemek přešel do vlastnictví státu a předtím, než došlo k výstavbě chaty. Bylo-li takové odnětí následně interpretováno jakožto v rozporu se základními hodnotami demokratického zřízení, a právě vydání předmětného pozemku směřovalo k odstranění takto vzniklých křivd, nelze přijmout argument žalovaných, že by měla být zohledněna praxe v průběhu politického zřízení, kdy něco jiného bylo deklarováno v rozhodnutí (viz dočasné užívání pozemku pod chatou) a něco jiného vyplynulo z praxe opakovaného prodlužování časově omezeného práva užívat dotčený pozemek.

17. Žalovaná strana se dovolávala ochrany dobrých mravů a poukazovala na šikanózní charakter žaloby. Je třeba v této souvislosti poukázat na skutečnost, že v případě, že by byla zpochybněna platnost vydání původně odňatého pozemku právnímu předchůdci žalobce, došlo by k této skutečnosti po více než 30 letech a fakticky by pozemek pod chatou byl odňat podruhé. V této souvislosti lze za pádný považovat argument žalující strany, že v případě, že by právní titul nabytí předmětného pozemku byl posouzen jako neplatný, nepochybně by došlo k vydržení předmětného pozemku právním předchůdcem žalobce, který pozemek držel v dobré víře, že je vlastník od právní moci restitučního rozhodnutí (19. 2. 1993). K těmto tvrzením se však odvolací soud nebude vyjadřovat, neboť je to nadbytečné vzhledem k závěru, že právní titul nabytí pozemků [tituly před jménem] [Anonymizováno] je platný. Pokud by odvolací soud dospěl k opačnému závěru, bylo by namístě zabývat se tímto tvrzeným vydržením předmětného pozemku.

18. K argumentaci odvolatelů ohledně neplatnosti restitučního rozhodnutí odvolací soud odkazuje na závěr, v již uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, že ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují nezávisle na ustanoveních práva veřejného; že porušení veřejnoprávních předpisů je řešeno v nich uvedenými sankčními mechanismy. Z tohoto pohledu je irelevantní namítané nedoručení restitučního rozhodnutí žalované. Stejně tak jsou irelevantní argumenty odkazující na přidělení čísla popisného chatě, které má dokládat trvalý charakter užívání chaty.

19. K existenci překážky vydání pozemku pod chatou v podobě chatové osady odvolací soud odkazuje na argumentaci soudu prvního stupně, včetně odkazu na judikaturu (bod 59 napadeného rozhodnutí).

20. K tvrzené námitce vznesené žalovanými ohledně platnosti a správnosti listin předložených žalobcem v průběhu řízení odvolací soud dodává, že žalovaní neuvedli žádné konkrétní důvody, které by vedly ke zpochybnění obsahu tvrzených listin. V dané situaci je zřejmé, že předložení originálů listin starých několik desítek let (zvláště, pokud se jednalo o listiny týkající se stavby chaty a kterými nepochybně mohli disponovat právě žalovaní nebo jejich právní předchůdci), je prakticky nemožné. Důkazní povinnost žalobce k jejich tvrzené existenci lze považovat za splněnou již pouhým předložením kopií, neboť jejich obsah nebyl zpochybněn žádnou konkrétní věcnou námitkou ze strany žalovaných ani vyvrácen jinými důkazy. Pouhé obecné vznesení námitky nestačí zvláště, pokud se jednalo například u stavebního povolení o veřejnou listinu.

21. Pokud šlo o tvrzené vydržení práva odpovídajícího právu stavby či věcného břemene, které měli žalovaní či jejich právní předchůdci vydržet, nelze než opět odkázat na zcela správné posouzení této námitky soudem prvního stupně, kdy absentuje zejména podmínka, že by vlastníci stavby museli být přesvědčeni o tom, že jim takové právo svědčí, což je v přímém rozporu s tím, že podepsali nájemní smlouvu či dohodu o dočasném užívání, kdy však vždy právo užívat bylo omezeno časově.

22. Nelze než konstatovat, že v odvolání uplatněné námitky pouze kopírovaly námitky uplatněné již před soudem prvního stupně, který se s nimi vypořádal zcela vyčerpávajícím způsobem.

23. Odvolací soud dále zohlednil stanovenou lhůtu k plnění, tedy k povinnosti vyklidit pozemek a odstranit stavbu, která činí 5 let od právní moci rozsudku. Fakticky i právně je tak umožněno, aby žalovaní užívali předmětný pozemek po dobu, která je reálně delší, než by byla v případě, že by strany uzavřely novou nájemní smlouvu. Doba pěti let je v tomto případě vysoce nadstandardní. Nelze odhlédnout, že takovou lhůtu navrhl žalobce. V tomto kontextu je zcela vyvráceno tvrzené zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 OZ, pokud se mělo jednat o podání předmětné žaloby. Je to také dostatečně dlouhá doba, která umožňuje stranám znovu jednat o případném mimosoudním vyřešení celé situace.

24. Odvolací soud tak uzavírá, že dohoda o vydání byla správně posouzena jako platný právní úkon (nyní právní jednání) podle § 39 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření dohody, tedy od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992, neboť svým obsahem nebo účelem neodporovala zákonu ani jej neobcházela, ani se nepříčila dobrým mravům.

25. Na základě uvedeného odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku III., o nákladech řízení.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 4 356 Kč. Ty sestávají z odměny advokáta (každý úkon právní služby podle § 6, § 7 a § 9 odst. 1 a vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů v účinném znění (dále jen „AT“) za dva úkony právní služby, každý po 1 500 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem dne 3. 9. 2024), paušální náhrada podle § 13 odst. 4 ve výši 300 Kč, to je celkem 600 Kč a DPH ve výši 21 % z částky 3 600 Kč (756 Kč). Lhůtu k zaplacení nákladů řízení soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, s povinností plnit k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení