II.ÚS 2760/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jiřího Šímy a b) Ireny Šímové, zastoupených JUDr. Alešem Popelkou, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2025, č. j. 22 Cdo 477/2025-293, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 133/2024-249, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 C 133/2022-203, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelé zároveň žádají o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud"), který byl potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), bylo stěžovatelům uloženo, aby odstranili stavbu umístěnou na pozemku MUDr. S. Macháčka. Výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu (demolice stavby v hodnotě přibližně 2 500 000 Kč, jež je nevratná), než jaká by při odkladu vykonatelnosti hrozila jiným osobám. Zároveň odklad vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 133/2022, z něhož se podávají následující skutečnosti. Okresní soud uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost vyklidit do 5 let od právní moci rozsudku pozemek parc. č. X1, zapsaný na LV č. X2 pro obec a katastrální území H. (výrok I.). Dále jim ve stejné lhůtě uložil povinnost odstranit stavbu chaty č. p. X3 zapsanou na LV č. X4 pro obec a katastrálním území H., nacházející se na pozemku parc. č. X1 (výrok II.). Uložil nahradit společně a nerozdílně MUDr. S. Macháčkovi náklady řízení ve výši 34 933 Kč (výrok III.) a MUDr. S. Macháčkovi uložil nahradit stěžovatelům náklady za zmařené jednání ze dne 11. 4. 2023 ve výši 5 282,86 Kč (výrok IV.).

4. V posuzované věci se MUDr. S. Macháček jako žalobce z pozice vlastníka vůči stěžovatelům domáhal vyklizení svého pozemku parc. č. X1, zapsaného na LV č. X2 v k. ú. H. (dále též jen jako "předmětný pozemek"), a odstranění chaty č. p. X4 zapsané na LV X3 v tomtéž katastrálním území, jejímiž vlastníky jsou stěžovatelé, z pozemku parc. č. X1. Lhůtu pro výkon rozhodnutí vedlejší účastník navrhl v rozmezí pěti až sedmi let. Okresní soud na základě rozsáhlého dokazování dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Stavbu chaty povolil otci stěžovatele Okresní národní výbor v Nymburce rozhodnutím č. j. Výst/3355/327/62 ze dne 18. 10. 1962, a to bez časového omezení. V návaznosti na povolení stavby bylo povoleno i odlesnění pozemku, na němž měla být chata postavena, avšak to pouze na dobu 10 let. K datu 4. 2. 1963 byl otci stěžovatele oproti podpisu nájemní smlouvy ponechán k užívání pozemek pod chatou č. X4 na dobu 10 let s podmínkou, že nedojde-li k prodloužení smlouvy, dojde po uplynutí doby k užívání k odstranění stavby a k úpravě pozemku pod stavbou tak, aby pozemek mohl být opětovně zalesněn. K datu 27. 10. 1965 Okresní národní výbor v Nymburce stavbu zkolaudoval. Otec stěžovatele i se svou manželkou převedli na oba stěžovatele chatu č. p. X4 kupní smlouvou z roku 1982. V této kupní smlouvě je výslovně uvedeno, že předmětná chata stojí na pozemku ve vlastnictví státu. Z tohoto důvodu již sám stěžovatel sjednal dohodu o dočasném užívání, na základě které mu byl podnikem na úseku lesního hospodářství (zastupujícím stát) v roce 1985 přenechán k užívání za úplatu. Právo užívat pozemek pod chatou bylo sjednáno jako dočasné s trváním do 31. 12. 1992, byť s výhradou možného prodloužení.

5. Dne 28. 12. 1992 rozhodl Okresní úřad v Nymburce, že předmětný pozemek nacházející se pod chatou ve vlastnictví stěžovatelů bude vydán cestou restitučního řízení JUDr. S. Macháčkovi (otci nynějšího vlastníka) s poukazem na skutečnost, že s vlastníky chat nacházejících se na tomto pozemku bylo ujednáno toliko dočasné užívání do 31. 12. 1992. Uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce bylo řádně doručeno stěžovateli, jakož i dalším vlastníkům jiných chat nacházejících se na předmětném pozemku. V odvolací lhůtě nebylo rozhodnutí napadeno žádným z účastníků, a tudíž nabylo právní moci k datu 19. 2. 1993.

6. Někteří chataři následně napadli již pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce cestou mimořádných opravných prostředků ve správním řízení, avšak tato podání nebyla úspěšná. Skupina chatařů včetně stěžovatele napadla předmětná správní rozhodnutí správní žalobou. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však řízení zastavil usnesením č. j. 6 A 219/95-33 se závěrem, že napadená rozhodnutí jsou vyloučena ze soudního přezkumu. Ústavní stížnost napadající usnesení vrchního soudu byla odmítnuta pro nedodržení lhůty usnesením č. j. III. ÚS 306/96.

7. Roku 1996 uzavřel JUDr. S. Macháček se stěžovatelem nájemní smlouvu k pozemku pod chatou, jež byla sjednána na dobu určitou do 31. 12. 1999. Formou konkludentní prolongace pak docházelo opakovaně k prodlužování nájemní smlouvy, a to i poté, co JUDr. S. Macháček převedl formou notářského zápisu restituované pozemky včetně pozemku č. p. X1, na němž se nachází chata stěžovatelů, na svého syna, stávajícího vlastníka, MUDr. S. Macháčka v roce 2017. MUDr. S. Macháček dopisem ze dne 29. 11. 2019 sdělil stěžovatelům, že nemá zájem o prodloužení nájemní smlouvy z roku 1996 k předmětnému pozemku nacházejícímu se pod jejich chatou a vyzval je ke sjednání nové smlouvy. Následující jednání mezi MUDr. S. Macháčkem a stěžovateli však nevedla ke sjednání nové smlouvy, a proto vedlejší účastník vyzval stěžovatele dopisem ze dne 9. 2. 2022 k vyklizení pozemku a odstranění chaty, což stěžovatelé neučinili, a MUDr. S. Macháček proto zahájil posuzovaný spor svou žalobou podanou okresnímu soudu dne 24. 5. 2022. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že stěžovatelé jako vlastníci chaty č. p. X4 ztratili (resp. stěžovatel jako jediný nájemce ztratil) užívací titul k pozemku č. X1 pod chatou, a MUDr. S. Macháček tedy jednal po právu, když se cestou reivindikační žaloby podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku domáhal jejího odstranění. Okresní soud k tomuto zdůrazňuje, že stěžovatelé měli pozemek pod chatou toliko v dočasném užívání a v souladu s nájemní smlouvou z roku 1996 (opakovaně prodlužovanou) ztratili nárok na užívání pozemku k 31. 12. 2019. Tato skutečnost nutně limitovala dobrou víru stěžovatelů, neboť ti si museli být zcela jistě vědomi pouhé dočasnosti užívacího práva k pozemku. Okresní soud z tohoto důvodu odmítl i výkon držby k pozemku, jakož i to, že by snad stěžovatelům vzniklo právo na odkup pozemku. Okresní soud se taktéž zabýval namítanými vadami restitučního řízení, čemuž však taktéž nepřisvědčil, a neshledal ani porušení dobrých mravů, resp. zneužití práva ze strany MUDr. S. Macháčka.

8. Stěžovatelé napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelům uložil, aby společně a nerozdílně nahradili MUDr. S. Macháčkovi náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II.).

9. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.

II. Argumentace stěžovatelů

10. Stěžovatelé namítají nesprávné právní posouzení jejich věci, a to hned v několika navazujících otázkách. Předně se domnívají, že pozemek, na němž se nachází jejich chata, nemohl a neměl být vůbec vydán v restitučním řízení právnímu předchůdci žalobce, neboť předmětný pozemek byl zastavěn chatou, a to v době, kdy byl vlastníkem pozemku stát. Jeho vydání bylo tudíž v rozporu s § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Pozemek nemohl být nadto vydán ani z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť chata stěžovatelů byla postavena v rámci tzv. chatové osady. Soudy pochybily, pokud uzavřely, že o chatovou osadu nešlo. Pozemky, na nichž se nacházela chatová osada, nemohly být podle uvedeného ustanovení zákona o půdě restitučně vydány. Vydání pozemku právnímu předchůdci žalobce podle zákona o půdě bylo dle názoru stěžovatelů nezákonné a rozporné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21. Stěžovatelce dále nebylo nikdy doručeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 12. 1992, kterým došlo v rámci restituce ke schválení dohody o vydání pozemku pod chatou stěžovatelů.

11. Stěžovatelé dále podotýkají, že judikatura Nejvyššího soudu, podle níž soudy postupovaly, je nespravedlivá vůči vlastníkům oprávněných staveb oproti vlastníkům staveb neoprávněných. V případě stavby neoprávněné má totiž vlastník pozemku širší možnosti jak postupovat vůči vlastníkovi neoprávněné stavby. Ve vztahu k vlastníkovi stavby oprávněné může vlastník pozemku požadovat pouze odstranění stavby. Stěžovatelé přirovnávají svou situaci, kdy jsou nuceni stavbu v hodnotě 2 500 000 Kč odstranit, na což budou nuceni vynaložit ještě přibližně 1 000 000 Kč na demolici, k vyvlastnění bez náhrady. Tento postup soudů zasahuje do jejich základního práva na pokojné užívání majetku, do principu právní jistoty a legitimního očekávání.

12. Stěžovatelé uvádějí, že na spor je nutno nahlížet v historických souvislostech. Právě v těchto souvislostech se soudy dopustily nesprávného hodnocení důkazů. Sled skutečností byl zahájen vydáním pozemku pod chatou právnímu předchůdci vedlejšího účastníka, a to v rozporu s výlukami zakotvenými v zákoně o půdě v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. c) a d). Dohoda o vydání věci v rámci restitučního řízení je tedy absolutně neplatná. Soudy zde nesprávně posoudily chatky (včetně chaty stěžovatelů) jako stavby dočasné oproti názoru stěžovatelů, kteří považují svou chatu za stavbu trvalou. K tomuto stěžovatelé uvádějí, že např. v katastru nemovitostí je pozemek vedlejšího účastníka evidován jako tzv. zastavěná plocha a nádvoří. Nikde v této evidenci také není uvedeno, že by se jednalo o stavbu dočasnou, a stěžovatelé nevěděli, že se jedná o takovou stavbu. Právní předchůdce MUDr. S. Macháčka navíc chatařům slíbil, že na jeho pozemku mohou mít chatu napořád. V tomto kontextu stěžovatelé namítají, že vydrželi věcné břemeno v podobě práva mít na cizím pozemku chatu.

13. V jednání vedlejšího účastníka tak na základě shora zmíněných důvodů stěžovatelé spatřují nepoctivé a šikanózní jednání, kdy stěžovatelům byla přislíbena časová neomezenost jejich práva mít na pozemku postavenou chatu. III. Vyjádření účastníků řízení a MUDr. S. Macháčka 14. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, jakož i MUDr. S. Macháčka, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti stěžovatelů.

15. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti vznášejí tytéž námitky, které byly vypořádány již v řízení před okresním soudem. Účastník dále poukazuje na to, že rozsáhlá a podrobná argumentace stěžovatelů by neměla zakrýt pravou podstatu posuzovaného sporu. Ten se totiž nevede v režimu střetu dvou rovnocenných práv, ale v režimu střetu vlastníka pozemků (MUDr. S. Macháček) a vlastníků t. č. již neoprávněné stavby, která byla od samého počátku budována jen jako objekt na dobu určitou, což muselo být stěžovatelům minimálně od roku 1985 známo. V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že stěžovatelé žádají pro sebe takové právní postavení, které nemá jakoukoli právní oporu.

16. Krajský soud odkázal na napadený rozsudek svůj a rozsudek okresního soudu, kde je argumentace stěžovatelů vypořádána.

17. Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a zdůrazňuje, že bez ohledu na námitky stěžovatelů vůči restitučnímu řízení, v rámci kterého nabyl právní předchůdce žalobce vlastnické právo k pozemku pod stavbou stěžovatelů, byla tato stavba od počátku umístěna na cizím pozemku na základě časově omezeného práva (nájemní smlouvy, resp. dohody o dočasném užívání pozemku). Účastník především nesouhlasí s nosnou námitkou stěžovatelů, že jsou jako vlastníci oprávněné stavby v horším postavení než vlastníci stavby neoprávněné. Vlastník stavby od počátku umístěné na cizím pozemku na základě časově omezeného práva ví (musí vědět) o dočasnosti takového oprávnění, a proto se zásadně nemůže domáhat, aby soud po zániku práva nahradil zaniklé dočasné právo jiným právem trvalého charakteru. To především s ohledem na absolutní práva vlastníka pozemku. Naproti tomu u neoprávněných staveb docházelo (i s ohledem na složitý společenský a právní vývoj) k situacím, kdy existence oprávnění k umístění stavby, ale i vlastnických vztahů, byla často nejasná, a proto právní předpis umožňoval řešit takové situace i jiným způsobem než odstraněním stavby.

18. Ústavní soud vyzval MUDr. S. Macháčka k vyjádření, čehož však tento nevyužil, a v souladu s výzvou se tak vzdal svého postavení vedlejšího účastníka řízení.

19. Ústavní soud nezasílal obdržená vyjádření k replice stěžovatelům, neboť tato neobsahují žádné skutečnosti či argumentaci, které by stěžovatelům nebyly již známy.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

20. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využili všech procesních prostředků k ochraně svých práv.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

22. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti toliko opakují své námitky uplatněné v průběhu řízení před okresním soudem, v odvolání i dovolání, které byly již vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné.

23. Stěžovatelé nyní opětovně polemizují nejenom s právními závěry soudů, nýbrž i s některými skutkovými zjištěními, které mají zásadní dopad právě na právní hodnocení (zejména skutečnost, zda pozemek MUDr. S. Macháčka, na němž stojí chaty včetně chaty stěžovatelů, naplňují požadavky na tzv. chatovou osadu). Hodnotí-li stěžovatelé odlišně provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry). Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí, zejména na usnesení Nejvyššího soudu, které opětovně shrnuje a vypořádává skutkové i právní námitky stěžovatelů.

24. Stěžovatelé uplatňují tři stěžejní argumentační linie, tj. námitky směřující proti restitučnímu řízení; námitky stran dočasnosti stavby a konečně námitky týkající se dobrých mravů a možného zneužití práva ze strany MUDr. S. Macháčka.

25. K prvnímu okruhu námitek, tj. namítaným vadám restitučního řízení, v důsledku nichž neměl být JUDr. S. Macháčkovi, právnímu předchůdci MUDr. S. Macháčka, předmětný pozemek vůbec vydán, lze zkráceně uvést následující. Chata stěžovatelů byla postavena na cizím pozemku, na dobu časově omezenou, a byla tedy od počátku toliko stavbou dočasnou, na níž se výluka zakotvená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v době vydání pozemků právnímu předchůdci MUDr. S. Macháčka v restitučním řízení nevztahovala. Takové pozemky totiž nebylo možno po právní stránce kvalifikovat jako pozemky zastavěné a bylo možné je v restitučním řízení vydat oprávněným osobám. Stejně tak se na předmětný pozemek nevztahovala ani výluka podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. V době rozhodování o restitučním řízení platilo znění § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě v tom smyslu, že pozemky nelze vydat v případě, že se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada, což ale nebyl případ stěžovatelů. Chaty byly na pozemku MUDr. S. Macháčka zřízeny v 60. letech 20. století, přičemž výluka se vztahovala toliko na chaty vybudované až po 1. 10. 1976. Chaty postavené před tímto datem byly do výluky zařazeny až s účinností od 1. 7. 1993, přičemž restituční rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce nabylo právní moci již dne 19. 2. 1993. Z tohoto důvodu se na stěžovatele, resp. na jejich chatu, tato výluka nevztahuje (blíže viz č. l. 213 zapůjčeného spisu).

26. Okresní soud se však touto otázkou zabýval i z hlediska materiálního, nikoliv jen z hlediska účinnosti právních předpisů. Na základě provedeného dokazování okresní soud zcela jednoznačně dospěl k závěru, že stěžovatelé si museli být vědomi skutečnosti, že jsou oprávněni předmětný pozemek, na němž vystavěli chatu, užívat toliko dočasně. K datu právní moci restitučního rozhodnutí dne 19. 2. 1993 byl již předmětný pozemek užíván bez právního titulu a stěžovatelé byli povinni v souladu s dohodou o užívání pozemku z roku 1985 činit kroky k odstranění chaty. Z občanskoprávního hlediska tedy dle právního závěru okresního soudu, aprobovaného dalšími rozhodnutími v této věci, šlo v případě chaty stěžovatelů o neoprávněnou stavbu. Následně JUDr. S. Macháček stěžovatelům umožnil z titulu nově uzavřené nájemní smlouvy další užívání jeho pozemku, což okresní soud hodnotí jako zjevný akt dobré vůle, k němuž nebyl nikterak povinen. Případný není ani odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 ze dne 19. 4. 2022, neboť v tomto rozhodnutí Ústavní soud posuzoval neplatnost dohody o vydání věci v důsledku nerespektování výluky vydání pozemku, o což v posuzované věci zjevně nešlo. Z hlediska námitek k restitučnímu řízení lze tedy řízení považovat za souladné s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 11 odst. 1 Listiny.

27. Námitky k otázce dočasnosti stavby (a s tím související právní hodnocení) lze kvalifikovat převážně jako námitky k hodnocení důkazů k této otázce, k čemuž Ústavní soud, jak je uvedeno shora, není zásadně oprávněn. Okresní soud při posouzení této otázky vycházel ze smluvní dokumentace mezi stěžovateli a vlastníkem pozemku pod chatou. Stavba byla jednoznačně od počátku umístěna na cizím pozemku na základě časově omezeného práva (nájemní smlouvy, resp. dohody o dočasném užívání pozemku). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé, byť tvrdí opak, si museli být této skutečnosti vědomi. Tudíž ani tyto námitky nejdou důvodné.

28. Konečně Ústavní soud se zabýval i otázkou možného šikanózního jednání ze strany MUDr. S. Macháčka a k otázce zneužití práva, neboť posouzení této otázky nebylo zcela patrné z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu. (Ne)opodstatněnost především této námitky si chtěl Ústavní soud ověřit ze zapůjčeného spisu. Avšak ani v tomto případě neshledal, že by námitky byly důvodné. Uplatnění korektivu dobrých mravů přichází v úvahu nejen při tzv. šikanózním výkonu práva, ale rovněž je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 33 Cdo 4358/2015 či ze dne 11. 2. 2020 č. j. 26 Cdo 3689/2019-526). Korektiv dobrých mravů představuje ze své podstaty nástroj, kterým lze reagovat na rozličné a obtížně řešitelné situace, se kterými právní normy nemusí počítat. Význam institutu dobrých mravů nabývá ústavně právní dimenze jako projev ústavní povinnosti soudce vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny vycházet v každé věci z jejích konkrétních jednotlivých okolností, snažit se v každé věci nalézt její spravedlivé řešení a své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Okresní soud se otázkou možného šikanózního výkonu práva zabýval důsledně a v souladu se zmíněnými premisami z různých úhlů pohledu, a dospěl k závěru, že ke zneužití práva a tím k porušení dobrých mravů nedošlo. Okresní soud při posouzení této otázky vycházel primárně ze skutečnosti, že stěžovatelům, byť tvrdili v řízení opak, muselo být zcela zjevně jasné, že užívání pozemku pod chatou je toliko dočasného charakteru (což vychází především z písemné smluvní dokumentace mezi stranami). K datu právní moci restitučního rozhodnutí dne 19. 2. 1993 byl již předmětný pozemek užíván bez právního titulu a stěžovatelé byli povinni v souladu s dohodou o užívání pozemku z roku 1985 činit kroky k odstranění chaty. Následně JUDr. S. Macháček stěžovatelům umožnil z titulu nově uzavřené nájemní smlouvy další užívání jeho pozemku, což okresní soud hodnotí jako zjevný akt dobré vůle, k němuž nebyl nikterak povinen. Již právní předchůdce MUDr. S. Macháčka upozorňoval písemně stěžovatele i další chataře, že užívací právo konzumují nad sjednaný rámec a budují na pozemku další příslušenství (záhony, přístřešky atd.). Stěžovatelé si tedy museli být vědomi dočasnosti užívacího práva i z těchto písemných výtek JUDr. S. Macháčka. Okresní soud se zabýval i otázkou dobrých mravů ve vztahu k věku stěžovatelů, avšak ani zde neshledal zneužití práva (viz č. l. 214 zapůjčeného spisu). Naopak vstřícnost MUDr. S. Macháčka vůči stěžovatelům lze spatřovat v tom, že sám navrhl lhůtu k vyklizení pozemku a odstranění chaty podstatně delší, než nabízí zákonná úprava, což okresní soud promítl do výroku napadeného rozsudku a předmětnou lhůtu stanovil na 5 let. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv stěžovatelů ani v této otázce.

29. Stěžovatelé žádali odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, k čemuž však Ústavní soud nepřistoupil, neboť lhůta k vyklizení pozemku a odstranění stavby byla napadeným rozsudkem okresního soudu stanovena na pět let, což je i s ohledem na délku dovolacího řízení (kdy již rozsudek okresního soudu nabyl právní moci a předmětná lhůta tedy započala běžet) doba která výrazně převyšuje délku řízení o ústavních stížnostech u Ústavního soudu. Ústavní soud tedy o této otázce samostatně nerozhodoval.

30. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí II. Argumentace stěžovatelů III. Vyjádření účastníků řízení a MUDr. S. Macháčka IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Poučení: